Austin Osman Spare, velmi originální malíř a grafik velikého nadání, které až dodnes zůstalo do velké míry světu neznámo, hloubal ve sféře okultna. Po jeho smrti v roce 1956 však bylo odkryto velké množství písemností, jež vrhlo světlo na psychomagickou filosofii, kterou vyjadřoval především médiem, jemuž vládl nejlépe, a to svým uměním. Když Spare odkazoval sám na sebe ve vztahu ke své magické filosofii, obvykle se ztotožňoval s konceptem, jemuž dal jméno Zos. Tento koncept vysvětlil v Knize rozkoše (1913) takto: „to tělo, chápané jako celek, jsem nazval Zos“, a byl to onen alembik, jímž proháněl alchymii svého umění právě tak, jako neméně individualistický přístup k magii. Symbol, jenž je doplňkem k tomuto konceptu Zose, nazval Kia, nebo-li atmosférické „já“, jež Zos využívá jako zvláštní pole aktivity. Kult Zose a Kia jest souhrou dynamických sil, které jsou dále symbolizovány antropomorfními symboly ruky a oka. Ty umožňují – v naprosté koordinaci – umělci-mágovi (je to rovněž koncept Joséphina Péladana), aby dosáhl skrytých obrazů, jež jsou latentní ve skladišti kosmického podvědomí. Všecítivý Dotek a vševidoucí Vize jsou oněmi nástroji prvotního „id“, nebo-li touhy, kterou Zos vytrvale hledá, aby ji konkretizoval v tělesném hávu. drsná mluva v mnohém upomene na našeho filosofa Ladislava Klímu.
*
Kázání k pokrytcům
*
Nepřátelsky naladěn vůči sebetrapičství, vůči lichým omluvám nazývaným zbožnost, uklidnil rozpoložení své mysli tím, že začal hlasitě promlouvat ke svému já. A najednou, při návratu do běžného vědomí, začala mu být pozornost zaujatých posluchačů na obtíž – chátra všelijaká, náhodní žebraví mniši, vyvrhelové, kurevníci, cizoložníci, vzduté břichy a outěžkem lidu groteskního, nemocemi postiženého, jež počaty byly civilizací. Jeho podráždění bylo převeliké, a to ho ještě otravovali tím, že se mu vemlouvali: MISTŘE, CHTĚLI BYCHOM, ABYS NÁS O TĚCH VĚCECH POUČIL! ZJEV NÁM SVÉ NÁBOŽENSTVÍ!
A vida se zlostí onen nadějný zástup věřících, sebral se a odešel do údolí Stys, předem proti nim zaujat jako vůči STOUPENCŮM. A když byl znuděn, v posměchu otevřel ústa svá, řka:
Ó ty, jehož budoucnost se nalézá v rukách kohosi jiného! Tahle důvěrnost není dovolena tvé, nýbrž mé nemohoucnosti. Znáte mne jako Zose Pasáčka koz, spasitele sebe sama a oněch věcí, nad nimiž jsem se ještě neslitoval. Nepozváni naslouchali jste mé samomluvě. Musíte tedy snášet i tohle mé anatéma.
Vy odporní žrouti! No, neuklouzli jste na svém vlastním hovně? Paraziti! Celý svět jste zavšivili, umíte si představit, jaký význam máte pro království nebeské?
Toužíte po poučení – a přemýšlíte nad tím, jak uniknout bolesti, unášíte-li svou nevědomostí? Ale z toho, co do něj vkládám, vzejde něco většího než nevinnost! Nepachtíte-li se po ovoci mé slabosti, kterak nasytím vaši touhu po morálce?
Já, který se raduji ze svého těla neunaveného chodem, bych se měl raději dříve dát do smečky s vlky, než-li vkročím do vašich morových špitálů.
Spare
Pocity hladu a žízně… Potrava… Přežvykování… Plození…! Tenhle váš cyklus je jako u žížaly. Stvořili jste podivný svět tonoucí v krvi kvůli lásce, po které toužíte. Cožpak se to jinak nezmění než tou vaší žalující krmí?
V TOM JSTE KANIBALOVÉ, jaký flák masa je libo? Už jste pojedli mrtvolky vašich já okořeněné vším možným hnusem, už jste se, krkavci, nacpali hnutím mé mysli?
Co jste touhle šarvátkou získali…? Vy, kteří věříte, že vaše vtělení do tohoto života je konečné, jste smetím manifestovaného stvoření, vracíte se k původní jednoduchosti jak toužit, jak něčím být, jak si uvědomovat – vy ještě nejste. Rozhodli jste se držet své semeno ze SENTIMENTALITY na uzdě? Popíráte sexualitu licoměrnou etikou, žijete z jatek a modlíte se k ještě větším pitomcům, než jste sami – to proto, že všechny tyhle věci jsou možné pro vás, KTEŘÍ JSTE NEMOŽNÍ.
Protože toužíte po příchutích, jež jsou pro rozkoš zbytečné.
Arci, je daleko jednodušší, aby šílenci vstoupili do království nebeského než tihle morálkou malomocenství ranění. Jaký je rozdíl mezi životem a smrtí? Jaký je rozdíl mezi snem a skutečností? Znáte ještě něco jiného než svůj vlastní smrad? S radostí bych byl zticha. Ale i tak je toto slunce až příliš shovívavé, že vyšlo, aby na mne shlédlo a slabost mne obchází při pomyšlení na znepokojení, kterým mne častuje vaše doprošování… ale buďte prokleti, než-li se vám ode mne dostane nového odpuštění!
Kletí jsou znovuvzkříšení! Cožpak je tu jen tělo a duše?
Není ničeho mimo jsoucnost? Není jiné hodnoty kromě vědomí a touhy po Bohu, než-li onoho halasného a hladového potěru, jímž jste?
Ó vy, kteří jste se zamilovali do svých vlastních omluv, mezi žvanci se řehotající! Království nebeské je netečné vůči vašemu spasení nebo katastrofě. Křiváctví a ničemnost, jímž oplýváte, připravuje půdu pro pěknou bryndu přicházející jako rána osudu. Jakže! Mám podporovat váš sebeklam, kurýrovat vaše rozkládající se těla, zabezpečit žalostnou apoteózu vašeho já?
Meč rány otevírající, nikoliv balzám, přináším!
Jsem snad váš sviňáček, ačkoliv kozy pasu? Potěšení mé nerodí se mezi chamradí s hloupými nápady – obtěžkanou nadějemi a obavami důležitosti pšouku. Ještě nejsem příliš unaven sám sebou. Nebudu ani přikrašlovat hnus, neboť ve vás patřím vaše rodiče a stigmata mrchožroutství.
A kde v tomhle oplzlém opojení pokrytectvím, v tomhle monumentu malosti lumpů, kde jest mystické shromáždění, dříve hierarchie nekromantů?
*
Jak počestná byla Sodoma! VAŠE teologie jest klejovatou studnicí hatmatilky, která se stala mravoukou. Ve VAŠEM světě, kde nevědomost a šalba nastolila blaženost, vše končí v mizérii – pošpiněno bratrovražednou krví.
Hledači spásy? Spásy před zblitím se z přežrání; zmrzačená víra: uzdravení se po tužbách. Vaše vypůjčená přikázání a modlitby – zápach pro každý zdravý nos!
AOS: Autoportrét s drakem
Nehodni duše – vaše metamorfóza je lopocením se za morbidním znovuzrozením s tím, jak si zvyknout na ošuntělé sentimentality, ohavné důvěrnosti, kaligrafické pandemonium – svět nadbytku, jehož si žádá nenasytnost. Proto jste vyvrženci! Zabydleli jste se na hnojišti: vaše slavné paláce se rozkládají na krchovu. Vzdycháte s prostopášností v srdci v téhle žumpě? Nadějete se zakrslých tužeb, pokřiveného smýšlení, hrozeb, slibů ukrývajících se pod kárající spravedlností! Dokážete si představit království nebeské, které se BEZ TOHO obejde?
Věříte, aniž byste dávali do souvislostí; jste falešní a cestu ctnosti neznáte. Ctnost se v pravdě nenachází, ani pravda ve spravedlnosti. Zákon vyhovuje potřebám touhy. Učitelem je prodejnost, a ti, kteří hovoří, mají pro druhé jenom slova.
Věřte nebo se rouhejte! Nerodí se váš hlas mezi vašimi stehny?
Ta otázka zní věřit či nevěřit. Arci, vyhovuje-li vám to druhé, vaše potřeby musí prospívat všemu. Máte vše, veškeré vědění, a vaše blbost asi rozhojní vaše muka!
A to vaše přání? A nebe? Říkám vám, že to, co chcete, jest žena. Přání, které u vás přichází v úvahu, je jít do bordelu.
Ó vy, kdož trpíte obavami, kdo z vás má dost kuráže na to, aby zaútočil na mraky nepřátel kréda, na břich plný svatouškovských nadějí?
Rouhám se vašim přikázáním, abych vyprovokoval a těšil se z vašeho štěkotu a skřípání zubů!
Víte vlastně, co chcete? Čeho si žádáte? Rozeznáte ctnost od maniakálního mumlání? Hřích od bláznovství? Přejete si učitele, ale kdo z vás je hoden učit se?
S brutalitou budu hlásat evangelium duševní sebevraždy a antikoncepce, nikoliv uchování rodu a plození.
Blázni! Živili jste víru, že ego je věčné, čímž jste naplnili účel, který se vám nyní ztratil.
Vše povstává z touhy; nohy rybám a křídla plazům.
Takto povstala vaše duše.
Slyšte, ó pakáži!
ČLOVĚK SI OCHOČIL ČLOVĚKA!
Vaše touhy se staly tělem, sny realitou a žádný strach to ani zbla nezmění.
Tudíž vás nechávám absolvovat inkarnace potratů – aberací, hrůz bez sexu, neboť jste nehodni nabídnout království nebeskému novou sexualitu.
*
Jednou jsem se na tomto světě zasmál opravdu do sytosti – a to když jsem si vzpomněl, jak jsem ocenil nicotné; důležitost svých sobeckých obav; absurdní marnost svých nadějí; žalostnou spravedlnost toho, co se nazývá já.
A VY?
Co se k vám určitě nehodí, jsou krvavé slzy nebo smích bohů.
Vy dokonce ani nevypadáte jako lidé, nýbrž jako podivný potěr nějaké zapomenuté karikatury.
Ztraceni v iluzích zplozených dualitou – mají tohle být ty rozdíly, z nichž chcete stvořit svoji budoucí jsoucnost, abyste ukočírovali své bestiální jáství? Miliónkrát jste se znovuzrodili a ještě vícekrát znovu PROTRPÍTE existenci.
Věci vás natolik rozrušují, že nakonec zapomenete i na ty pravdy, kterým jste sami vdechli život. Nabýváte jenom z mého přebytku, co když vás budu učit, jak se poučit ze sebe samých? Až přijdu, bude tento hlad smírnou obětí za dobro a zlo, které jsem napáchal? Sám se ani ze všech sil nesnažím a co má následovat, svěřuji konkrétní události.
Můj cíl znáte: sobě být cizincem, pravdě nepřítelem.
Nejsem si jist, čemu věříte, snad je to nějaká polovičatá touha? Tomuhle ale věřte, poslouží to vaší dialektice:
Upisujete se jen sebelásce a teď k vám promlouvají výbuchy mé nenávisti. A tak abych myslel na své vlastní zdraví, směji se nemožným císařovým novým šatům vašich zdětinštělých hodnostářů, které svědčí o jejich hlouposti a víře oveček ve šťastnou budoucnost nekonečné pastvy!
Psi hltající své vlastní zvratky! Všichni jste stiženi kletbou! Atavisté, cizoložníci, sykofanti, mrchožrouti, zlodějíčkové a polykači pilulek! Myslíte si, že království nebeské je špitál?
Ó lunatici, žebráci a trpitelé, zrození z choutek; nešťastníci, pro něž je štěstí nezbytností!
– Zos
O rozkoši nic nevíte. Se svým ospalým chtíčem, vetchou drsností a neduživou morálkou jste sprostší než jatečná zvířata, která vykrmujete.
Váš mamon se mi hnusí. Nemoc stoluje u vaší tabule bohatství. Nabyli jste ho a nevíte, jak jej máte promrhat.
JSTE DOBŘÍ AKORÁT JAKO VRAHOVÉ.
Ti, kdož hladovějí po spravedlnosti, jsou oproštěni od kosmu. Milosrdenstvím už jsou úplně strhaní. Ti s čistým srdcem už vyhynuli. Pokorní jsou ovládáni a z království nebeského se šíří podobná nechuť. Vaše společnost je zamaskované barbarství. Jste předčasně vyspělí primitivové. V čem jiném jste dokonalí než v nenávisti?
Ve vašem světě není dobré vůle – ten krvavý přechod od rozmnožování k řeznictví.
Z nezbytnosti nenávidíte a svého bližního milujete tak, že ho pohltíte.
Proroci nutí k dávení a měli by být pronásledováni. Jsou předmětem posměchu, jejich skutky jejich zásady nepřežijí. Čin je kritériem, jak potom můžete říkat něco jiného než lži?
Láska je prokletá. Vaše touha se stala vaším Bohem a zatracením. Budete souzeni podle své žravosti.
Kolem sebe vidím vaši sestavu – zase jedna svině ze stádečka. Jaký odpudivý předmět charity! Kletba je vyslovena; jste pokryti slizem a upocení od narození; napřímili jste se, abyste se povraždili navzájem. A opět se budou vaši otcové odvolávat na pomoc žen. Nadarmo se lopotíte ve shnilém království dobra a zla. Říkám vám, že království nebeské je katolické – a nikdo, kdo cítí příchylnost k druhému, tam nevstoupí.
Prokleti jsou ti, kdož budou pronásledováni kvůli MĚ. Pročež říkám, že já jsem veškerý konvent, zlý až do krajnosti, zvrácený a ani kouska dobrého ve mně nenajdete.
Kdokolivěk by chtěl být se mnou, už ke mně dál nepatří a není dost ani sám sebou.
*
Zos byl znaven, protože však si ošklivil své posluchače převelice, začal jim opět spílat, řka:
Šakalové prolezlí červy! Ještě byste chtěli hodovat na mých zvratcích? Kdokolivěk mne následuje, stává se svým vlastním nepřítelem; proto ten den, kdy se dostaví má potřeba, bude dnem jeho zkázy.
A. O. Spare: Lucifer
Jděte pracovat! Naplněni znechucením ze sebe samých objevíte svoji víru, a tak dojdete ctnosti. To dobré ať přijde náhodou; uniknete tak vděčnosti a jeho světské slávě, neboť hněv nebes dopadá těžce na ty, kdož zlehka propadají hovění sobě.
Ve své touze stvořit nový svět, čiňte druhým, čeho si přejete – máte-li sdostatek kuráže.
Přišel jsem, abych zavrhnul, nikoliv abych spasil. Nesmiřitelný sám k sobě; zrušit zákon, zlikvidovat šarlatány, dryáčníky, nafoukance a vadící se vyznavače spásy i s jejich fantasmagorickými a planými řečmi: jde o tohle, zbavit vás iluzí a probudit všeliký strach z toho samorostlého a lakotného já, jež ve vás dlí. Žijete velice opovrženíhodně a vše, co zplodíte, je svinstvo; jste nafoukaní na své omluvy, ale můžete čekat něco jiného než to nejhorší, co si dokážete představit?
Počestnost nikdo nehlásá! A varuji vás, abyste svými omluvami nezpůsobili mezi svatými holocaust: je to jen rámusení střev vaší nevědomosti. Kdybych si tak mohl být jist vaší slídivou nenasytností – bylo by to laciné odpuštění vašich, pro závadnost odstraněných, hříchů. Zločinci pošetilosti! Nehřešíte než sami proti sobě.
Není hříchu pro ty, kdož tonou v nebeské rozkoši. Nebránil bych se vám, ani zlo vaše užívati nebudu: tak je tomu ze strachu, a náměsíčnost se rodí z přetvářky.
Království nebeské s rozkoší poruší všechny zákony předtím, než této zemi vyprší její čas. Proto jsem-li posedlý, je má dobrota k tobě taková jako vulkán.
Ten, kdo je prost zákona, je svobodný. Nutnost a čas jsou jevy podmíněné.
Bez pokrytectví či strachu byste mohli konat, jak byste si přáli. Proto má každý porušit přikázání, nebo-li žít přečinem znamená obsáhnout relativitu království nebeského. Proto kdybys v sobě neměl spravedlnosti, nemohl bys svobodně a kreativně užívat rozkoše. A jakou měrou hřešíš proti nauce, tak bude tvá obrazivost ožívat s příchodem příštího.
*
Bez rozmyslu bylo vyřčeno: »Nezabiješ«. Mezi zvířaty žije člověk samovládně. Tesáky a pařáty už nejsou postačujícím vybavením chuti k jídlu. Je nějaká na světě nejhroznější realita nebezpečnější než lidské chování?
Navrhuji ti, abys svoji vrozenou lásku k morálním gestům jasně rozdělil na to, co je aktuální a co je sen.
Plesejte! Zákonodárce čeká ošklivý osud, že se stanou obětí svých zákonů. Cokoliv je nařízeno, je okamžitě nahraženo něčím jiným – tím se vytvoří rovnováha tohoto vědomého spojení s přetvářkou.
Věřte nebo se rouhejte! Nerodí se váš hlas mezi vašimi stehny?
Dovedete být svémocní? Víra před sebe vrhá svůj obrácený obraz. Přemoženi zapomenutými touhami a svářícími se pravdami, stali jste jejich oběťmi při zániku i zrození zákona.
Království nebeské si hledí úmyslu – je přednější než myšlení a není jím vyvolán. Nikterak se v něm neskrývá touha než prostřednictvím činu: proto věř buď SYMBOLICKY, nebo opatrně.
Chovají-li muži i ženy takovou touhu, není mezi nimi cizoložství. Vyžij se v chtíči převelikém a až se ukojíš, věnuj se něčemu jinému. V ten dobrý den se ukáže, že je lepší zesmilnit, pakliže je to přání, než když se tak děje podle ustanovení zákona.
Nepáchejte přečinů na svém tělu, ani nebuďte tak stupidní, abyste nechali své tělo páchat přestupky vůči sobě. Jak vám má sloužit, když vám bude vyčítat vaši dualitu? Mějte svoji přísahu u vážnosti; ačkoliv je lépe komunikovat živým skutkem nežli slovem.
Tento Bůh – tenhle bazilišek – je projekcí vašich přiblblých představ, vašeho neskrývaného krobiánství a choromyslné samolibosti. Vaše láska se rodí ze strachu; ale daleko lepší je nenávidět než další klam.
Připravil bych vám obtížnou cestu. Dávejte a berte všem lidem bez rozdílu.
Je mi známa vaše láska i nenávist. Přeptejte se na rudou dietu. V žaludku vám zuří občanská válka.
Jenom v sebelásce je plodná vůle.
Co teď! Mám pokoušet moudrost slovy? Abecední pravdy s gramatikou eskamotéra? Není vyslovené pravdy, která by nebyla MINULOSTÍ – docela moudře zapomenuta.
Mám snad naškrábat těžko uchopitelný paradox nějakým šíleným kaligrafickým rukopisem? Slova, jen slova! Žiji ve světě beze slov, bez včerejška i zítřka – mimo to, co má přijít.
Všechna myslitelná smilstva času a prostoru. Pročež pliji na vaši trhanskou mravnost, práchnivějící přísloví, kněžourské drmolení a delirantní žargon z kazatelny. Jedině tohle vám mohu předat jako bezpečná přikázání k vašemu jedovatému rozkolu.
Kromě zatracení neznám jinou magii, která by uspokojila vaše přání.
Lépe je jít bez toho než si vypůjčit.
Příjemnější šahat dále než žebrat.
Od puberty až do smrti si ve všem uvědomovat »jáství«.
Není větší ctnosti nežli dobrého bydla.
Sajte mléka z vemene a zkysne-li, snězte ho…
Lidská přirozenost je to nejhorší, co jest možno!
Kdysi jsem žil mezi vámi. Ze slušnosti k sobě jsem si zvykl na pustá místa, dobrovolně vyvržený; kozlíky mám za společníky, jsou daleko nevinnější a daleko ctnostnější než lidé.
V této různorodosti rozdílů je obtížné si uvědomovat skutečnost; je těžké tento prostor vyklidit.
Tihle spiritualisté jsou živé mrtvoly. Co bylo zasaženo hnilobou, mělo by slušně skonat.
*
Prokleti jsou ti, kdož Boha prosí. Bohové jsou ještě s vámi. Proto ti, kdož se modlí, ať tak činí následujícím způsobem:
Ó jáství, můj Bože, tvé jméno jest mi cizí, nejde-li právě o rouhání, neboť já jsem tvým obrazoborcem. Tvůj chléb rozhazuji po vodách, neboť já sám jsem potřebnou potravou. V labyrintu abecedy ukrývá se mé posvátné jméno, PEČEŤ všeho neznámého. V království vezdejším vládne věčnost TOUHY. Mé přání se vtěluje vírou a jest učiněno tělem, neboť já, JÁ JSEM ŽIVOUCÍ PRAVDA. Království nebeské je extází; mé vědomí se mění a dožaduje se obcování.
Ať mám sdostatek kuráže na to, abych čerpal z vlastní hojnosti. Zbav mě morálky. Uveď mě v pokušení sebe sama, neboť já jsem královstvím dobra a zla, které je na spadnutí.
Ať dojdu zásluhy tím, čím jsem se kochal.
Vina má ať dojde zásluhy.
Obdaruj mne smrtí mé duše. Opoj mne sebeláskou. Pouč mne, jak uhájit její svobodu; vždyť já sám sdostatek jsem peklem. Dopusť, abych hřešil proti malověrným. – AMEN.
V závěru své konjunkce Zos pravil: –
A ještě jednou, ó lunatici, žebráci a trpitelé, zrození z choutek; nešťastníci, pro něž je štěstí nezbytností!
Neúplní, nedokážete žít sami, nezralí dost na to, abyste hřešili proti zákonu a přesto toužili po ženách.
Kromě zatracení neznám jinou magii, která by uspokojila vaše přání; protože vy věříte v jednu věc, toužíte po druhé, mluvíte různě, jednáte jinak a docilujete tak životní hodnoty.
Náklonnost k novým vlastnostem jistojistě plyne z tohoto bastardství!
Přátelští jste jen k těm pravdám, které vyhovují vaší kuráži a další bestie by se tu měly ještě objevit.
Mám promluvit o tom unikátním úsilí bez formy? Poznali jste extázi, která se nachází uvnitř? Rozkoše mezi osobností a jástvím?
AOS: Duchovní studie: Nahá žena klečící u lva a racka
V době této extáze neexistuje ani pomyšlení na druhé; není ŽÁDNÉ MYŠLENKY. Vydej se svojí vlastní cestou, v tu stranu – žádný vás nepovede k vašim já. Vaše rozkoše ať jsou jako západy slunce, NEFALŠOVANÉ… KRVAVÉ… GROTESKNÍ!
Bylo původním záměrem absolutní rozradostnění z rozmanitosti jáství, extáze? To nekonečné větvení vědomí v jsoucnu, spojování úst, obcování pohlaví a smyslů!
Má se soužení sexu stát vysloveným zoufalstvím – opakované pohyby vynucované vaší závratí?
Ó vy s krví kolem úst! Mám bavit vás znovu, vás, co máte tak málo porozumění? Zahloubání kanibalismu nad jatkami krmě – co to množství vražd na našich předchůdcích? Není tu jiné potravy kromě mrtvol?
Svého pokrytectví a vraždění se musíte zbavit dříve, než-li budete vyzdviženi do světa, kde jsou jatka neznámým slovem.
Proto s čistými ústy vám říkám: žiji jen o chlebu. Spánek je ta správná modlitba. Veškerá morálka je BESTIÁLNÍ.
Běda, stala se velká chyba. Muž jest mrtev. Pouze ženy zůstaly.
Řekl bych s poťouchlostí: »Následujte mne! Tak si uvědomíte, co se skrývá ve všelikém utrpení. Učinil bych, že by vaše sebeumrtvování bylo dobrovolné, a to ucukávání ze strachu před bolestí bych změnil v odvahu«.
Ještě se mnou meškáte? Smekám před všemi sebevrahy!
*
Se zívnutím se Zos znavil a nato usnul.
Za čas ho probudil nezvyklý puch – protože usnul v korytě – a shledal, že davu už u něj nebylo – že jenom SVINĚ zůstala.
Rozchechtal se a pak pravil: »Ještě jsem nepřišel o vztah a málem jsem se tím udusil! Což jsem byl chycen do tenat přecitlivělosti, přišly na mne morální halucinace pocházející z přílivu a odlivu nadějí a obav?
Dokáže stáří uskutečnit transmutaci touhy? Ještě jsem neoddělil iluzi od reality: neboť nerozeznám člověka od svině, sny od reality; či zda jsem jenom mluvil sám k sobě. Ani nevím, koho by mé kázání více dojalo…
Mé nesmyslná samomluva je pojímána jako zjevení! Co jsem vyřkl s hrozně přepjatou nafoukaností, aby se zvýšil účinek, nese se dále jen díky chrochtání sviní. Voda není opuštěna v tom, jak hledá svoji hladinu.
Neviděl jsem tragédii, ne, nikoliv v tomto životě! A přesto, i když jsem vyvrhnul jejich nauky na desky Zákona nebo do koryta, přinejmenším jsem nezavrhl to, co je na snech živé«.
Sbohem protiklade.
– Zos
A obraceje se ke světlu, Zos pravil: Toto jest vůle má, ó ty úžasné slunce. Jsem znaven z těch zrádných hadů, co se plazí pryč – a nadělali tu sračku.
Sbohem protiklade. Dotrpěl jsem. Vše je zaplaceno.
