(Fobos, Praha 2023)
Robert Bloch: Tajemství červa
400 stran, Fobos, Praha 2023, vydání první, brožované
ISBN 978-80-277-1296-0
Robert M. Price v úvodu píše:
„Je nejvyšší čas inventarizovat onen velký poklad, jejž jsme zdědili po tomto společenstvu čarodějů. Rozhodli jsme se proto potřetí vydat Blochova Tajemství červa.“
Tento sborník obsahuje navíc čtyři příběhy: Ten, jenž otevírá cestu, Oči mumie, Temné ujednání a Elixír života. Právě onen tajemný grálový lektvar oživuje postupně odchodivší velikány z kruhu hvězdných přátel mýtu Cthulhu: Robert E. Howard zemřel vlastní rukou už v roce 1936, Mistr odešel ku hvězdám roku 1937, Clark Ashton Smith 1961, August Derleth 1971, Donald Wandrei 1987, E. Hoffmann Price 1988, Fritz Leiber 1992, Frank Belknap Long v lednu 1994 a Robert Bloch jej následoval v září téhož roku, třebaže tento výčet nezahrnuje ani zdaleka všechny spřízněné literáty. Tohle byl zlatý věk Weird Tales, mýtu Cthulhu a Lovecraftova kroužku, který sice přetrvává ještě i v naší době, leč „nyní jsme se ocitli na chladném úsvitu nové éry“, ovšem další výpravy na chladnou pustinu Kadath nejsou nikterak neobvyklé ani dnes, třebaže Ramsey Campbell ani Brian Lumley se dotčeným příběhům už nevěnují, Colin Wilson postával spíše před samotnými Horami šílenství, zato druhá antologie povídek Garyho Myerse Klub sedmi snílků by naše čtenáře dozajista velmi zajímala, jenže ji vydal toliko privátně v počtu pouhých tří (!) výtisků…
Milan Žáček měl šťastnou ruku, když pro nakladatelství Fobos zvolil k překladu právě toto vydání. Kromě úvodu a zasvěcené předmluvy O De Vermis Mysteriis editora Roberta M. Price, který nadto napsal krátkou ediční poznámku ke každé povídce, zde najdete i doslov Roberta Blocha a zasvěcenou úvahu Lina Cartera Makabrózní mytologie monster: Robert Bloch a jeho přínos mýtu Cthulhu. O dalších souvislostech v rámci mýtu Cthulhu lze pak nabídnout mj. dva články: HPL & jeho dílo ve světle novodobého okultismu a Nevýslovné kulty.
Lovecraftovi přátelé ve snaze o lichotivou imitaci jeho Al Azifu zplodili další tajuplné folianty. Doplnil, aniž by ho k tomu někdo vyzval, „původní“ tituly k oněm rouhavým svazkům v domnělém původním jazyce. Bezejmenné kulty Roberta E. Howarda se staly Unaussprechlichen Kulten, ačkoliv Lovecraft, který nebyl sběhlý v němčině, požádal o překlad Derletha. Mystéria červa Roberta Blocha předělal na De Vermis Mysteriis, ačkoliv zde – jak píše Price – Lovecraft poradil Blochovi v dopise z 25. ledna 1935, aby titul trochu akademicky vyšperkoval:
„Pokud je Prinnovo nesmrtelné dílo psáno v latině, měl byste i jeho název uvést v tomto jazyce – proto jej ve vašem rukopise na dvou místech měním na De Vermis Mysteriis“.
Z Knihy Eibonovy Clarka Ashtona Smithe se stala Liber Ivonis a Livre d’Eibon, nebo jen prostě Kniha Eibon, a Cultes des Goules měl spáchat Comte Paul Henri d’Erlette, což byla průhledná přezdívka, jíž se od Lovecrafta dostalo Augustu Derlethovi, jenže titul knihy nevymyslel on, jak by se mohlo zdát, nýbrž Robert Bloch.[1] A v povídce Soupeř z neznáma podsunul Lovecraft svoji vlastní koncepci a pozadí také k Eltdownským zlomkům (Eltdown Shards) Richarda F. Searighta. Lovecraft jej v dopise z 13. února 1936 informoval, že Kniha Eibon byla „…uchovávána… tajným kultem“. Byli to synové Proroka, Eibonovi žáci, jimž Lin Carter zdůvodnil, proč sepsal Historii starších mágů, a také řadu autobiografických epizod, neboť některé z nich jsou také varovnými příběhy.
Takové příběhy mají přesnou paralelu nikoli v Izajášovi, ale na jiných místech Písma, kde se nám ukazuje nebezpečí porušování zákonů sabatu (Nu 15,32-36), zpochybňování jedinečných výsad kněžské hierarchie (Nu 16,1 a násl.), ale i v jiných biblických příbězích, používání nesprávného receptu na výrobu kadidla (3 M 10,1-3), dotýkání se archy úmluvy bez náležité rituální přípravy (2 Samuelova 6,6-7), opovážlivého zesměšňování proroka (2 Kr 2,23-25), zpronevěření se církevnímu slibu (Sk 5,1-11) a lehkovážného přístupu k eucharistii (1 Kor 11,28-32). Stejně jako lze knihu Izajáš rozdělit mezi tři hlavní autory, lze to udělat i s knihou Eibon.
Prvním z autorů Knihy Eibon je samozřejmě Clark Ashton Smith, původce knihy Příchod bílého červa, DeuteroEibon sepsal Lin Carter, a to zdaleka největší část. Pasáž TritoEibon je především dílem Laurence J. Cornforda, který se čistě ze záliby po mnoho let odhodlával vyplnit některé mezery v Knize, jak ji načrtl Lin Carter. Bloch svůj grimoár prakticky nikdy v žádném ze svých příběhů nenazval jinak než stará dobrá Tajemství červa. A Clark Ashton Smith ve srovnání s Lovecraftem využíval Eibon jen velmi málo, neboť se o tomto pochmurném svazku zmínil jen ve třech povídkách, a to včetně fragmentu Pekelná hvězda. Navíc nikdy nepoužil ani jeden z Lovecraftových fantaskních titulů.
*
Devatenáct povídek mapuje Blochovo „snové putování k neznámému Kadathu“, během něhož překonal kyklopskou hradbu Hor šílenství a s pomocí kněží „temných bohů přírody“ převzal „dědictví společenstva čarodějů“.
Robert Bloch vytvořil mj. napínavý příběh – jenž se sem kvůli nespojitosti s mýtem Cthulhu nedostal – i ve své povídce S pozdravem, Jack Rozparovač (1943), v němž vyslovil domněnku, že tento vražedník byl ve skutečnosti čaroděj, který dosáhl nesmrtelnosti tak, že přinášel oběti zlým démonům, a že je stále naživu a schopen posednout lidskou mysl a tělo i v dnešní době. Tato myšlenka byla natolik působivá, že ji v šedesátých letech přepracoval jako scénář k epizodě Vlk v ovčíně z televizního seriálu Star Trek.
Úvodní Tajemství v hrobce (str. 15) je o židovském magicko-mystickém obřadu opírajícím se o další dva tituly Blochovy přízračné mytologie, o nichž se mu Lovecraft zmiňuje v dopise ze srpna roku 1934:
„Knihovník Miskatonické univerzity tvrdí, že bude nesmírně obtížné získat Mazonidesovo ‚černé Zaklínadlo sabot‘ – které se v publikované verzi proměnilo v Kabalu sabot –, ale zná jednoho člověka v Kingsportu, od nějž lze získat výtisk Compendia Daemonium Petra Averonia.“
Bloch rovněž citoval slavné „nevysvětlitelné dvojverší“ z toho, co nazval Necronomiconem [sic!], … ale i to bylo před vydáním vyškrtnuto.
Sebevrah v pracovně (str. 25) je Blochovým pastišem na Stevensonův Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hyda, ačkoliv se od předlohy směle oprostil tím způsobem, že pan Hyde zcela nabyl vrchu nad mírnější stránkou druhé osobnosti, kterou dovedl k podobnému rozpuštění do prvotní soli, či spíše „spíše transformován do podoby jemného modrošedého prášku“, jako se to přihodilo Curwenovi v Případu Charlese Dextera Warda, čímž Lovecraft naznačuje, že samotné kořeny magických umění spočívají v rituálním uctívání transdimenzionálních bytostí, a tak připisuje obecný a sjednocující zdroj mnohým velmi odlišným pramenům okultních věrouk, když po staletí byly z nich vyvozené ceremoniály špatně – a vlastně i nesrozumitelně – vykládány jako černomagické uctívání ďábla. Pohled do knihovny našeho hrdiny odhalí „plesnivé svazky nestvůrných a výstředních nauk; Necronomicon, Tajemství červa Ludviga Prinna, Černé obřady šíleného Luveh-Kerapha,[2] kněze bohyně Bastet, nebo úděsné Cultes des Goules hraběte d’Erlette“, on sám pak vzpomíná Alhazreda a není divu, když pak prodělává podobné oživení atavismů, o jakém mluví Austin Osman Spare, a dospěje tak k „ohavnosti z temnot“, čistému zlu „nepodléhajícímu mentální regulaci druhého já“.
De Vermis Mysteriis
Slavný Přízrak z hvězd (str. 31) uvádí, jak píše Robert M. Price, na scénu bezbožný svazek Ludviga Prinna, pro nějž Lovecraft navrhl použít „původní“ latinský název a zároveň k němu promluvili Velcí Staří a sdělili mu Slovo, kterým je může vzývat:
„Velkému, jehož nelze jmenovat: Znamení Černých hvězd a pečeť Tsathogguy v podobě ropuchy…“
Černé hvězdy jsou patrně odkazem na mytologii Carcosy – z jejíž dílny bychom toto recenzované dílko spíše očekávali, dodávám s pomrkáváním na Milana Žáčka… – od Roberta W. Chamberse, kdežto Tsathoggua je entitou Clarka Ashtona Smithe, a za zmínku stojí ono „ubírání se po půlnočních stezkách s Poem“ či „ve stínech s Machenem“, a zřejmě Baudelaire je otcem hrůzných Černých hvězd, a během snění pak z šelakových desek naslouchal obskurním kompozicím z Holstových Planet, patrně aby dospěl až k „vizím západních věží a soumračných lesů, které ponuře dlely v zálivech za pozemskou daností“,[3] totiž na Yuggothu.
Na obskurní souvislost s Tsathogguou narazí i dr. Charriere v Derlethově povídce Pozůstalý,[4] který v průběhu svého vědeckého výzkumu nalezne řadu
„tajemných odkazů na jisté mytologické bytosti, zvláště na jednu jménem ‚Cthulhu‘ a další jménem ‚Dagon‘. Byla to evidentně mořská božstva pocházející z jakési pradávné, mně zcela neznámé mytologie; a také narážky na dlouhověké bytosti (anebo lidi?), které sloužily dávným bohům nazývaným ‚Ti z hlubin‘, což byla zřejmě obojživelná stvoření žijící v hlubinách oceánů. Mezi těmito poznámkami byly fotografie obzvláště odporné monolitické sochy, jež tvarem zřetelně připomínala ještěra a byla popsána slovy „vých. pobřeží ostr. Hivaoa, Markézské ostrovy. Kultický předmět?“ Dále zde byly fotografie totemu ze severozápadní Ameriky, který se znepokojivě podobal onomu monolitu, rovněž měl podobu plaza a byl označen jako „totem indiánů kmene Kvakiutlů, Kwakwaka’wakw, z úžiny Quatsino Sound na ostrově Vancouver Island v kanadské provincii Britská Kolumbie. Podobný tomu, který vztyčili Tlingitové.“ Tyto podivné poznámky jakoby dokládaly, že se dr. Charriere ve snaze dosáhnout jakéhosi vytouženého cíle zabýval i zkoumáním starobylých čarodějnických obřadů a primitivních náboženství.“
Sluší se připomenout poznámku Franka Belknapa Longa o Lovecraftově „rozmarné, až chlapecké stránce“, přičemž pravdivost tohoto výroku není nikde zjevnější než v případě, kdy Lovecraft v dopise z 30. dubna 1935 nadšeně udělil začínajícímu spisovateli svolení, aby ho zobrazil jako postavu v povídce:
„Tímto potvrzuji, že Robert Bloch… je plně oprávněn zobrazit, zavraždit, anihilovat, rozložit, proměnit, metamorfovat nebo jinak manipulovat s níže podepsaným…“
Je také pravda, že když mu Lovecraft oplácí laskavost a ničí fiktivního Blocha v povídce Přízrak temnoty, je adresa tohoto Roberta „Blakea“ uvedena jako 620 East Knapp Street, Milwaukee, Wisconsin – což byla v té době skutečná Blochova adresa.
Využití „scenérií a dramatických entit“ z Lovecraftova mýtu, zejména rejstříku jmen a míst, znovu zasazené do dalších příběhů podporuje teorii mýtu, jak ji razí Derleth a Carter, a Lovecraft v tomto smyslu i píše Emilu Petajovi v dopise z 31. května 1935:
„Já sám jsem vložil celou tu umělou mytologii – protože Smith, Howard i já máme rádi, když se naši umělí démoni popularizují pomocí všeobecného rozšíření. Takové využívání má tendenci dodat jim přesvědčivý nádech skutečného mytologického rázu. Yog-Sothotha a Tsathoggua jsem rovněž vložil do příběhů napsaných pro Adolpha de Castra a povzbudil jsem k jejich použití i další spisovatele, mj. Derletha, Longa, Blocha, Wandrea atd.“
Právě povídkou Bůh bez tváře[5] (str. 43) započal Bloch svou desetiletí trvající fascinaci ikonou Nyarlathotepa. Uchoval v ní egyptské souvislosti spjaté s Nyarlathotepem, a pak zejména v povídce Chrám Černého faraona[6] (str. 183), v níž je údajně právě tento faraon jménem Nefren-Ka (jméno náhodně citované v Lovecraftově povídce Vyděděnec [1921]) uctívačem Nyarlathotepa, nejstaršího boha Egypta, považovaného za Boha vzkříšení a nazývaného též Černý posel Karneteru, Ten, který kráčí mezi hvězdami, nebo Pán pouště či Pán zla.
Nejpozoruhodnější zpracování Nyarlathotepa se však odehrálo o několik desetiletí později. Pozdní román Strange Eons (1978) je velkolepou syntézou lovecraftovských témat a koncepcí, soustředěnou kolem postavy reverenda Nye (ve skutečnosti Nyarlathotepa), a Bloch v něm vylíčil jeho příchod do moderního světa, aby mu přivodil zkázu a možná i celého vesmíru.
Byagoon (Beztvářný) je Velký Starý a potomek Lu-Kthu. Na Zemi přišel v době vlády civilizace Atlaus. Tehdy byl uctíván jako bůh mrtvých a oživoval zesnulé, aby vysával jejich životní sílu. Existuje teorie, že Byagoon není samostatnou entitou, nýbrž ve skutečnosti jde o avatar Nyarlathotepa, a třebaže to není potvrzeno, svědčí o tom jeho amorfní rouhavost podtržená svíjejícími se řadami panožek.
Pro povídku Usmívající se ghúl (str. 63) Bloch vytvořil další čarodějnický svazek – Cultes des Goules, který sice bývá mylně připisován Derlethovi, avšak tento zmatek pramení ze skutečnosti, že smyšlenému autorovi této knihy dal jméno „hrabě d’Erlette“.
Následující rozsáhlejší povídka Ten, jenž otvírá cestu (str. 77) byla v přechozích výborech opomenuta jak Carterem, tak i Pricem, který byl na ni upozorněn Tierneyem. Objevuje se v ní myšlenka tajné historie pohřbené pod známými dějinami Egypta stejně jako příbuzný koncept potlačované hrůzy přežívající v poměrně nevinné formě konvenčních náboženských mýtů a legend, kterou nejednou využil jak Lovecraft, tak i např. Robert E. Howard, ale později s nimi pracoval i Lin Carter, v povídce Krypta pod mešitou (The Vault Beneath the Mosque), nebo již zmíněný Richard L. Tierney v povídce Krokodýlí kletba (The Curse of the Crocodile), kde vystupuje jeho hrdina Simon z Gitty, ohánějící se mečem a kouzly, čelící úkladům vyznavačů kultu boha s krokodýlí hlavou Sobeka, jinak též Šebbekh nebo Súchos – což z něj činí jakýsi prequel k povídce Sobekovo tajemství, a povídka byla poprvé vydána v den svátku Roodmas (Povýšení svatého Kříže) ve fanzinu Crypt of Cthulhu (#47) z roku 1987, a dále je to Horemkhuův poklad (The Treasure of Horemkhu), opět se Simonem z Gitty v jakémsi prequelu povídky Pod pyramidami, česky také Uvězněn s faraony,[7] egyptského dobrodružství, které Lovecraft napsal pro Harryho Houdiniho. Ti druzí bohové jsou uctíváni v Černém chrámu a Ludvig Prinn otvírá cestu Ďábelskému poslovi.
V případě povídky Temný démon (str. 95) je pravda opět podivnější než fikce, neboť vykresluje Lovecrafta coby pozemského mluvčího kosmických sil, k čemuž směřuje i názor, který vyjádřil výstřední okultista William Lumley, který s Lovecraftem napsal povídku Deník Alonza Typera,[8] když svého souputníka varoval, že podobně jako další autoři přispívající do časopisu Weird Tales funguje jako bezděčný nástroj zjevení Cthulhu, Azathotha, Croma[9] a dalších kosmických entit.
Plémě bohyně Bubastis (str. 109) jeví jisté konotace s Lovecraftovou povídkou Krysy ve zdech a již pojednané povídky Usmívající se ghúl a potěší Priceova glosa, že v ději nenacházíme jedinou zmínku o „Luveh-Kerafovi, knězi záhadné bohyně Bastet“, třebaže „se můžeme spolehnout, že Lin Carter by takovému pokušení odolat za žádnou cenu nedokázal!“
V ediční poznámce k povídce Plémě bohyně Bubastis můžeme pozorovat vývoj samotného překladu slova brood, pro nějž Milan Žáček sice nakonec zvolil „plémě“, ale v předposlední větě tam nalezneme zřejmě souběžně zvažované slovo „zplozenci“, ačkoliv v originále čteme:
„The Brood of Bubastis [titul povídky] … It is only surprising that we do not discover in The Brood of Bubastis any reference to ‚Luveh-Keraph, priest of cryptic Bast‘.“
Skvělá povídka Skrček (str. 127) nese stopy inspirace jak Hrůzou v Dunwichi, tak Věcí na prahu. Simon Maglore může představovat obě Whateleyho dvojčata současně – jedno viditelné, druhé neviditelné. Povaha vztahu mezi Simonem a jeho mučitelem jako by byla předzvěstí povídek Lucy přichází navždy, Enoch, a dokonce i románu Psycho, neboť i Normana Batese souží nutkání určitého vnitřního protějšku. Jméno hrdiny odkazuje na tradici, lore, Šimona Mága, Maglore, čarodějníka, který oponoval Filipu Evangelistovi i apoštolu Petrovi v osmé kapitole Skutků apoštolů a v pozdějších apokryfních Skutcích Petrových.[10] A kniha s tajuplným názvem De Masticatione Mortuorum in Tumulis (O pojídání mrtvých v jejich hrobech) nevzešla z Blochovy fantazie, začasté zaměstnávané tématem ghúlů. V tomto Ranfftově [v textu chybně „Raufftově“, správně však celé jeho jméno zní „M. Michaelis Ranfft“; na obrázku s ligaturou „ff“] díle z roku 1734 se totiž líčí pověst, podle níž pohřbení nebožtíci hladově požírají nejen své rubáše, ale dokonce i své hnijící maso, a tato sehrála zásadní roli ve vývoji rozsáhlého kánonu upírské mytologie.
Jedním z nejdůležitějších lovecraftovských prvků je staré čarodějnické město Arkham, kam Bloch přenesl hřbitov Copp’s Hill, který je ve skutečnosti provrtaný podzemními tunely sloužícími jako krypty – něco podobného si představujeme ve spojení s úděsným podzemím v Případu Charlese Dextera Warda – a svým způsobem jde u povídky Vetřelec z krypty (str. 149) o křížence Hrůzného starce a Pickmannova modelu.
Anglický egyptolog, orientalista a filolog Ernest Alfred Thompson Wallis Budge, který pracoval pro Britské muzeum a publikoval řadu prací o starověkém Blízkém východě, byl vděčným zdrojem pro řadu lidí z Lovecraftova okruhu, zejména pokud jde o praktiky a rituály starověké magie. Na toto téma doporučujeme zasvěcenou a rozsáhlejší teoretickou práci Howarda Phillipse Steadmana H. P. Lovecraft a černomagická tradice: Vliv mistra hororu na moderní okultismus,[11] případně kratší studii Johna Engleho Lovecraftovy kulty: Vliv fantastické literatury H. P. Lovecrafta na současné okultní praktiky,[12] z níž citujeme:
„Mnoho takových věrouk používají rituální mágové, a to jak ti historičtí, tak i ti zcela fiktivní, a Lovecraftovy spisy se svou zvláštní obrazností a estetikou kosmické hrůzy se staly oblíbenými totemickými a meditativními prostředky těchto praktikujících magiků, kteří oceňují takovou živost ve svých kontemplacích. Necronomicon, nejslavnější svazek Lovecraftova fiktivního univerza, je častým předmětem této rituální magie. Mnohým okultistům, kteří Necronomicon používají, například některým skupinám v rámci Církve Satanovy, je jedno, zda je Lovecraftův fiktivní svět nebo panteon děsivých božstev skutečný.“
Ovšem tito povrchní hýřilové v maškarních kostýmech předstírající, že jsou mágové, a zasvěcenci z kultu Henrika Vanninga – jehož jméno je dost možná ozvěnou latinského úsloví Vanitas vanitatum et omnia vanitas – poznají, zač je toho magický loket, takže nakonec jako jediný vyjde bez újmy z vpádu okultní zkázy zprostředkované Sobekovým tajemstvím (str. 163) Blochův autobiografický vypravěč. Sluší se dodat, že Étienne-Laurent de Marigny, figurující v Sobekově tajemství, je dalším členem Lovecraftova kroužku, jmenovitě je to E. Hoffmann Price, který spolu s ním napsal povídku K branám Stříbrného klíče, v níž se de Marigny objevuje poprvé.
V Lovecraftově povídce Přízrak temnoty se zmiňuje Zářící různostěn, který je oknem do veškerého času a prostoru:
„a sleduje jeho historii od dob, kdy byl vybroušen v temném Yuggothu, dávno předtím, než jej Staří přinesli na Zem. Byl bedlivě střežen a umístěn do své podivné schránky krinoidními bytostmi z Antarktidy, zachráněn z jejích trosek hadími muži z Valusie a první lidské bytosti do něho zíraly o aeóny později v Lemurii. Procestoval podivné země a ještě podivnější moře, potopil se s Atlantidou, pak ho minojský rybář ulovil do sítě a prodal jej snědým kupcům z nočního Khemu. Faraón Nefren-Ka nad ním vystavěl chrám s kryptou bez oken a způsobil, že jeho jméno bylo vymazáno ze všech pomníků a zápisů. Pak kámen spal v troskách toho zlolajného doupěte, zničeného kněžími a novým faraónem, až do chvíle, kdy ho rýč kopáče vynesl na světlo ke zkáze lidstva.“
V příběhu Chrám Černého faraona (str. 183) rozvíjí Bloch Lovecraftovu pozoruhodnou zmínku právě o již zmíněném faraonovi Nefren-Ka, spojovaném i s takovým strůjcem ohavostroje, spuštěného v běh v koloritu příběhu ubohého Charlese Dextera Warda, jakým byl Nephren-Ka nai Hadoth, vždyť i on cítil nepřekonatelnou ohavnost a hrůzu, měl-li přicházet do styku s těmi mimo sféry, neb drahému Curwenovi předobře radí:
„Měj vždy po ruce zaklínání a nezapomínej se ujišťovati, máš-li jakoukoliv pochybnost, koho že jsi vlastně vyvolal.“
A tento Nephren-Ka dále v dopise podotýká, že
„Posledního dne v měsíci mi M. dodal sarkofág Pěti sfing z Akropole, kteréžto místo mi označil ten, jehož jsem vyvolal, a já jsem třikráte měl pohovor s tím, co v něm pochováno bylo. … Posílám to přímo do Prahy k S.O.“
O něco dále pak pokračuje již obskurněji:
„Ach ano, pravíš, že jsi ho přislíbil B.F.; pak ho chci míti po něm. B. zakrátko k Tobě se dostaví a možná Ti dá to, oč jsi žádal Temnou věc pod Memfidou.“
A Bloch na str. 187 v posledním odstavci uvádí vše co se Nefren-Kaa týče, zejména pak, že kněžští čarodějové – rozuměj: ti z řádu Melchisedekova, kteří padli – uctívali Staršího, jenž je v mýtech znám coby Nyarlathotep, „Mocný posel“.
A ještě ke jménu Nefren-Ka. Hieroglyf nfr znamená „krásný“. Ka, „duše“, nebo „duchovní dvojník“, je pojem, který ve starověkém Egyptě vyjadřoval „pojetí života, smrti, božství a lidství“. Bůh Chnum vytvořil bytost jako dvě identické postavy, ka se rodilo spolu s člověkem, resp. spolu s jeho tělem, jeho existence trvala i po smrti a byla jednou ze záruk posmrtného života.
Přímým pokračováním Sobekova tajemství jsou Oči mumie (str. 205) a jeví podobnost s Lovecraftovou Věcí na prahu – de facto s motivem přesunu mysli do shnilé mrtvoly –, jakož s povídkou Z hloubi eonů napsanou ve spolupráci s Hazel Healdovou,[13] o starobylé mumii, v níž nepřestává mihotat plamínek života a píše se tam o von Junztově Černé knize (Unaussprechlichen Kulten), kde vystupuje bůh Ghatanothoa (jako by bratranec titánské Medúzy), „na něhož nic živoucího nemůže pohledět…, aniž by utrpělo změny hroznější než sama smrt. Pohled na boha či jeho obraz… znamená ochrnutí a zkamenění obzvláště otřesného druhu, při kterém se oběť promění v kámen a kůži navenek, ale mozek uvnitř ní zůstane navěky živ…“
Stvoření je popisováno jako „pekelný bůh nebo ochránce démonů“, kterého v prehistorických dobách přivezli na Zemi mimozemšťané z Yuggothu (jinde označovaného jako domovská planeta Mi-Go). Ti postavili kolosální pevnost na vrcholu hory Yaddith-Gho v K’naa na ztraceném kontinentu Mu a Ghatanothoa do ní uzavřeli pod obrovským poklopem. Když po odchodu mimozemšťanů povstali lidé, také oni uctívali netvora ze strachu před jeho děsivou mocí a přinášeli mu oběti, aby se nevynořil z krypty a nezpůsobil zkázu. Odkazů na mýtus Cthulhu tu není mnoho, avšak zasvěcení čtenáři je najdou mezi řádky.
„Být polknut Sobekem“ – egyptské slovo Sbk je odvozeno od kauzativu slovesa „oplodnit“, a tento bůh prý vyšel ze stehna a ocasu velké bohyně Neith ve slunečním světle – tedy znamená opět vstoupit nebo ukrýt se do dělohy Neith a připravit se tam (v podobě mumie) na nové zrození.
Černokněžníkův drahokam (str. 223) – vyšel v časopise Strange Stories v únoru 1935 pod pseudonymem Tarleton Fiske – připomene Lovecraftovu povídku Z neznámého světa, příp. i Ohaři z Tindalosu Franka Belknapa Longa, rozvíjející chmurný výjev úděsných bytostí z jiných dimenzí, které svou kořist pronásledují skrze interdimenzionální[14] úhly. Novela Stín z času sděluje nepříjemnou skutečnost, že lidstvo „se musí mít na pozoru před jistým skrytým nebezpečím“. „Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý a přitom nerozlučný pan Hyde“. V Koránu (xviii, 48) se praví, že Iblís je jedním z džinů, jenže naznačuje rovněž i to, že je jedním z andělů. Někteří lexikografové uvádějí, že jméno džin (djinn, j-n-n) pochází od slova idjtinān, tj. ten, který „se začal skrývat“ nebo „se ukrýval“, což by poukazovalo na Adama po spáchání hříchu. Mezi další slova odvozená z tohoto kořene patří i slovo majnūn ‚šílený‘ (doslova však „ten, jehož intelekt je skryt“), junūn ‚šílenství‘, a janīn ‚embryo, fetus‘ („ukrytý v děloze“). Blavatská uvádí v jednom spise, že lidstvo prchalo před strašlivým nepřítelem a muselo se ukrýt do hmoty, aby se zachránilo.
Dozvídáme se také o nové pasáži nazvané „Prinnova kapitola o věštění“. Titulním drahokamem je staroegyptský věštecký kámen zvaný „Hvězda bohyně Sachmet“ a Prinn částečně přibližuje i historii, přičemž naznačuje, kde se nacházel v mezi dobou, kdy patřil Gillesi de Rais, a dobou, kdy se dostal do vlastnictví Rasputina. (Zdá se, že se patrně jedná o anachronismus, neboť Prinn podle všeho zemřel v patnáctém století.)
Máme si povšimnout i tematické podobnosti se dvěma Lovecraftovými povídkami, jednou je Past napsaná s Henrym S. Whiteheadem, a druhá Strom na kopci napsaná s Duanem Rimelem.[15]
Prinnova kniha je středobodem i další povídky – Temné ujednání (str. 241) vyšlo ve Weird Tales v květnu 1942 – a mluví se tu o ní jako o De Vermis Mysteriis, Tajemství červa, je prošpikována pokyny a recepty, kterak obcovati s nezemským zlem, avšak jen „když jsou hvězdy ve správné konstelaci“, neb jen tehdy může se vynořiti R’lyeh (Volání Cthulhu), ať už je tím míněno cokoliv…
Invokace, které nabízí i Přízrak z hvězd, vedou pokaždé k nepříjemným výsledkům. V době, kdy Bloch povídku psal, byl Lovecraft již pět let mrtev, a jak se nechal později slyšet, s jeho smrtí pozbyly hrátky s mýtem Cthulhu veškeré zábavnosti, třebaže jeho pohasínající vliv je u stále patrný, jde o příběh psaný svěžím, moderním stylem. Přesto zde tato kletá kniha završila svůj proces evoluce a skončila jen jako jeden grimoár z mnoha, spojitost s Lovecraftem mizela podobně jako postava v Temném ujednání, prodělávající nahrazení osobnosti, k němuž dochází v závěru děje, a čtenář se upomene na konec mistrovy povídky Věc na prahu. Další spojitost lze najít v dřívější povídce Skrček, kde hydeovský skrytý protějšek získává nadvládu nad nebohým okultistou.
„Už si nevzpomínám, jak jsem původně nazval příběh, z něhož se v důsledku nakladatelské svévole staly Nepopsatelné zásnuby,“ svědčí o tom Robert Bloch, ale každopádně ho řadí do kánonu svých příběhů mýtu Cthulhu díky souvislostem či paralelami s lovecraftovskými tématy zaznívajícími mj. v šestnáctém sonetu ze sbírky Houby z Yuggothu, v povídce Okno a Šepot ve tmě, kde zaznívá příslib bytostí z Yuggothu, že proměněného pozemšťana vynesou ad astra, ku hvězdám, i když opomenuly vzpomenout, že to bude i per aspera, skrze utrpení, a tak přijde na mysl neblahý osud Henryho Akeleyho. Najdete tu kuželovité (po)tvory z Yithu i něco z dráždivých nočních zebounů, ale
„Ne za okrajem hvězd, ale mezi nimi a v hmotě prodlévá to, co je temnotou v temnotě, neboť Yuggoth je pouze symbol a… ne, to je omyl, neexistují žádné symboly, protože všechno je realita a pouze vnímání má svá omezení ch’yar ul’nyar shaggornyth…“
V roce 1950 usedl Bloch k psacímu stroji a napsal povídku Stín z kostelní věže (str. 283), v níž pokračuje v příběhu, který Lovecraft vtělil do povídky Přízrak temnoty. Bloch zde představuje další mírně zahalené členy Lovecraftova kroužku (mj. August Derleth, Clark Ashton Smith, E. Hoffmann Price, Henry Kuttner, Donald Wandrei, Robert Barlow), kteří se s Nyarlathotepem setkávají tváří v tvář. A kde jinde by se tato povídka měla okamžitě objevit než v zářijovém čísle Weird Tales z roku 1950. Dnes již slavná Blochova a Lovecraftova trilogie (spolu s Přízrakem z hvězd) tak byla kompletní. Pokud tehdejší čtenáři nepostřehli, že se jedná o přelomový okamžik v análech mýtu, Derleth se v roce 1969 postaral o to, aby se to všichni dozvěděli, když celou trilogii zařadil – s patřičným vysvětlením – do antologie Tales of the Cthulhu Mythos. Měl tedy Bloch obavy z návratu do hry? Určitě nikoliv, jak dokládá tato citace – z osobního dopisu, který cituje Brad Linaweaver v článku Lovecraft: The Style of the Prophet – napsaná po dlouhém přemýšlení o mnoho let později, v roce 1993:
„[Lovecraft] vítal použití svých pojmů a kosmologie v příbězích členů jeho kroužku. Jeho postoj (vyjádřený a explicitní ve velké části jeho korespondence) však byl takový, že se jedná o jakousi kratochvilnou literární hru, do níž své kolegy přizval jen tak pro zábavu…“
Se Stínem z kostelní věže se hra opět rozjela, a to vážně. Zajímavé je, že Blochova povídka se poprvé objevila nápadně blízko doby, kdy Derleth napsal povídku Pozůstalý.
Povídka je „pokračováním pokračování“ Hodovníka z hvězd, což jistě pochopí všichni, kdož si oblíbili Edmunda Fiskeho, neb zde jde o zpět k životu přivedeného samotného Roberta Blocha, pardon, Blakea, na němž sice hodovala „makabrózní monstra“, leč ať už to byl Crom či Sobek, kdo jej přivedl nazpět z přízračného mezisvětí, je to sousto, jemuž Lin Carter nemohl odolat a ve své závěrečné stati (str. 391) jej s gustem přežvýkal.
Prvním textem řazeným do mýtu Cthulhu, na nějž narazil mladičký Ramsey Campbell dříve, než vůbec objevil Lovecrafta, byla povídka Zápisník nalezený v opuštěném domě (str. 309), a posloužila tak pro jeden z jeho raných počinů, jímž bylo Doupě v lesích, vydané v padesátém čísle fanzinu Crypt of Cthulhu. Tento text využívá podobnou působivost literárních prostředků, jakou nacházíme v novele Bílý lid Arthura Machena, ovšem vzhledem k dětskému vypravěči z něj vystupuje jakási zlověstná ironie, podporovaná vazbami mezi druidy a stromy připomínající shoggoty, o nichž psal již dříve v povídce Zhouba druidů, která vyšla ve Weird Tales v dubnu 1936.
Cthaat Aquadingen
Na předchozích stránkách nám stále chyběl jistý dílek skládačky k mýtu Cthulhu, a to ty monstrosity, o nichž se opatrně rozepisuje mýtický foliant Cthaat Aquadingen, a „budiž poznamenáno, že pochází od neznámého raně středověkého autora. Původ slova Cthaat je neznámý; může jít buď o narážku na Kthatany, kteří v dřívějších dobách obývali Kadath ve studené pustině a přicházeli ještě před kazateli z Naacalu,[31] nebo na boha temnot a vodstev, o němž není nikde jinde řeč než v této knize. Aquadingen je směsicí němčiny a latiny, jež znamená „věci z vody“. Někteří říkají, že Cthaat Aquadingen je pouze jednou z řady podobných knih o zakázané lidové tradici posbírané v severní Evropě kolem roku 400, nadto manuskripty nalezené uvnitř tohoto svazku vykazují velkou podobnost s těmi z ostatních svazků (viz Codex Dagonensis ohledně dalších detailů o této záležitosti). Hrstka tvrdí, že kniha byla původně psána německy, zatímco druzí zastávají názor, že první exempláře byly psány směsicí gótštiny a jazyka z R’lyehu. Novější jsou v angličtině, a objevil se přinejmenším jeden exemplář v hindštině. Autor Edward Roberts údajně stojí za vydáním titulu Cthaat Aquadingen: A Translation, ale pravděpodobně existuje jen pět exemplářů. Jeden z nich, vázaný do lidské kůže, vlastnil britský okultista Titus Crow, a do něj byly odděleně vevázané dvě z nejcitlivějších kapitol. Tenhle zřejmě podlehl zkáze, když větrní démoni v roce 1969 zničili Crowův domov. Britské museum opakovaně popírá vlastnictví exempláře tohoto díla, třebaže jsou náznaky, že ve sbírkách s omezeným přístupem se potají jeden takový nachází. Jeden opsaný manuskript a částečný překlad je v majetku sanatoriu Oakdeene v Anglii, a stejně tak tuto knihu vlastní Velká knihovna v Dreamlandu. V Cthaat Aquadingen se nacházejí informace o Yibb-Tstllovi, jakož i o malé plazivé věci ve spojení s Nyarlathotepem. Dále jsou tam obsaženy rituály ku vzývání Tsathoggua, Šestého Sathlatta, zaříkávání k zapuzení Bugg-Shasha, a informace o bariéře Naach-Titha. O jednom z rituálů se tvrdí, že je v jeho možnostech přivodit nesmrtelnost po dobu, dokud ten, kdo očarovává, konzumuje maso mrtvých. Ovšem jak titul naznačuje, Cthaat Aquadingen se zabývá především mýty ve spojitosti s vodními duchy a rozmanitými kouzly užívanými při jejich invokaci.“[16]
Hrůza v Zátoce hrdlořezů opisuje lačnost po mamonu postavy podobající se Obedu Marshovi, stiženému v konci příběhu, oplývajícím nezemskou hrůzou, splynutím její mysli s tou mimozemské entity, což připomene závěr z Přízraku temnoty, a apokalyptické rozuzlení zase předznamenává Blochův pozdější lovecraftovský román Strange Eons.
Bloch se svěřil Lovecraftovi s esencí děje už v roce 1933 a mistr jej shrnul v odpovědi z července téhož roku takto: „… ten nápad s nálezem Něčeho cizorodého v nákladovém prostoru dávno potopené lodi je přímo výtečný“, takže mistr nakonec neodolal a vtělil cosi z této ideje i do své povídky Z neznámého světa, v níž zkázu ponorky U-29 přivodí zvláštní kousek slonoviny vyřezaný do podoby vavřínem ověnčené hlavy mladého muže. Tato povídka připomene některé symbolistické kameje, jejichž autory byli Henri de Régnier nebo Rémy de Gourmont.
Nebohý poručík Klenze, majitel oné sošky, po obvinění, že se prachbídně pomátl, křičel:
„Jestliže jsem šílený, je to milosrdenství. Kéž se bohové slitují nad člověkem, jenž ve své otrlosti dokáže zůstat příčetný až do ohavného konce! Pojďte a buďte šílený, dokud on ještě volá a hodlá k nám být milosrdný!“
Hrabě von Altberg-Ehrenstein pak tváří v tvář potopené Atlantidě spatří
„bohatě zdobené a dokonale zachovalé průčelí jakési veliké stavby, nejspíše chrámu vytesaného v rostlé skále. … Chrám vzbuzuje dojem strašlivé starobylosti, jako by bylo spíše nejvzdálenějším, a nikoli bezprostředním předchůdcem řeckého umění.“
Hrabě si pak uvědomí, že „hlava onoho zářivého boha vytesaná na chrámu je táž jako ten kousek vyřezávané slonoviny“. Nakonec neodolá paprskům Černého slunce a znovu ještě jednou vyrazí k chrámu.
„Ten chrámový oheň je čirý přelud a já zemřu klidně, jako Němec, v černočerných a vším zapomenutých hlubinách.“
Může se zdát bizarní, že čtenáři nejprve nerozpoznali spojení příběhu s mýtem Cthulhu, přestože má všechny rysy Lovecraftovy kosmologie, aniž by se Bloch býval musel uchýlit k nějakým kobkám v podzemí prodchnutým kosmickými hrůzami, protože „chapadla Cthulhu“ – obrazně řečeno – „pronikají i Blochovým rázným, cynickým stylem a jeho výraznými, dobře vykreslenými postavami“, takže vposledku psal „jasně nelovecraftovským způsobem, a přesto stvořil příběh věrný jeho vizi mýtu“.
Závěrečnou povídkou této antologie je Elixír lásky z roku 1961 – Philtre Tip nebyla do prvních dvou vydání antologie zařazena –, kdy už mistrovy časy tonuly v dávné minulosti, že nenadálé zjevení Ludviga Prinna je téměř jen úklonou směrem ke zasvěceným a v zásadě o ní lze říci, že proces „demytologizace“, který jsme zaznamenali v úvodu k povídce Temné ujednání, zde dosahuje vrcholu, neboť Prinnův svazek se stane pouze jedním ze středověkých grimoárů. Už to není De Vermis Mysteriis, ba ani Tajemství červa, ale jen suše a prostě Grimoár (Ludviga Prinna) – každý přece ví, o co jde. Jak je typické pro Blochovu tvorbu, děj Elixíru lásky počíná i končí slovní hříčkou a představuje kombinaci pachtu s ďáblem, protože o „slovíčkaření“ u Něho jde vždycky až úplně na prvním místě, a zároveň fabulace nabízí mluvící zvíře, což jest podezřelé v každém případě. Posun doby charakterizují i některé detaily, dříve nemyslitelné, např. „kšeftování s uranem“, jiné naopak jsou stálice, jako objevení se podezřelého foliantu s titulem Afrodisia – Studie erotické stimulace v průběhu věků. Samotný závěr proměny jako u Kirké možná nemá v češtině onu působivost, i když se v textu vzpomíná stav „učiněné hárající feny“, což napovídá, o jakou kouzelnou proměnu by mohlo jít – v originále krásně archaicky: „The meerest droppe, if placed in a posset of wine or sack, will transforme ye beloved into a veritable bitche in heate.“ Asi bych se nebál ponechat znění z foliantu rovněž v archaizující češtině, a např. bych se klonil spíše k tomu použít i „filtr“ pro „nápoj (lásky)“, které najdete třebas ve starších vydáních Zlatého osla, nebo u Odyssea, bohužel se však vůbec nepodařilo převést anglické „‚I love you,‘ he barked.“ v poslední větě povídky. „‚Miluji tě,‘ štěkl.“ Je to nesnadný úkol, protože jak „štěknout“, tak i „vyštěknout“ (nebo „vybafnout“) vnímáme jako emocí nabitou slovní reakci na nějakou situaci, nepojí se však s popisem „psího zaštěkání“ a zřejmě bych volil delší opis, jemuž se pravděpodobně chtěl překladatel vyhnout. „Vypravil ze sebe už jen zaštěkání, které mělo znamenat ‚Miluji tě‘.“ Nebo jakkoliv jinak. Haf!
*
Nakladatelství Fobos si v každém případě zaslouží uznání za to, že zpřístupnilo ranou povídkovou tvorbu Roberta Blocha spjatou s mýtem Cthulhu, rozhodně se v tom dá pokračovat různými směry. Stran zpracování jen dodám, že by se buď mělo dotázat tiskárny na kvalitu lepidla nebo změnit tiskárnu, protože u mého výtisku po druhém otevření – a to jsem byl opatrný a nijak jsem hřbet nelámal – praskl tento hned za stránkou patitulu, takže jej budu muset nějak opravit, aby vydržel další zacházení.
ψ
[1] Viz S. T. Joshi (ed.): Icons of Horror and the Supernatural: An Encyclopedia of Our Worst Nightmares, Volumes 1 & 2. Greenwood Press, Westport 2007, str. 101.
[2] Spatřuji jistou nejednotnost v transkripci jmen: máme tu sice „Černého faraona Nefren-Ka“, v originále Nephren-Ka, ale Luveh-Keraph už není zapsán jako „Luveh-Keraf“…
[3] Howard Phillips Lovecraft: Houby z Yuggothu / Fungi from Yuggoth. Volvox Globator. Praha 2019. Přeložil Viki Shock.
[4] Viz August Derleth, Howard Phillips Lovecraft: Strážci z hlubin času. Volvox Globator, Praha 2016, str. 197.
[5] Weird Tales, květen 1936.
[6] Weird Tales, prosinec 1937.
[7] H. P. Lovecraft: Uvězněn s faraony a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1992. Povídka stylizovaná jako vyprávění Harryho Houdiniho, a do roku 1939 vydávaná pouze pod jeho jménem, se odehrává v roce 1910, kdy je na svých cestách svázán Egypťany a spuštěn do otvoru poblíž sfingy. Během své strastiplné snahy o vysvobození narazí na tajuplný rituál uctívající božstvo, které bylo inspirací pro vytesání slavné egyptské sochy.
[8] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Sestavil a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Argo, Praha 2020.
[9] Crom Cruach (Krvavý Hrbáč) je bůh z irské mytologie, předloha fiktivního cimmerijského boha Croma Roberta E. Howarda. Crom Cruach je představován jako obří červ nebo stvoření podobné drakovi, zmínka o něm se nachází v Necronomiconu Dr. Deeho jako menší konkubína nebo aspekt Shub-Nigguratha, a spočívá údajně pod Stonehenge. Uctívači z jeho kultu věří, že je vševědoucí a podle Necronomiconu jim může darovat věčný život během rituálu zahrnujícím obětování lidských novorozenců. Samotného Croma Cruacha začlenil do mýtu Brian McNaughton v románu Downward to Darkness.
[10] Viz Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II. Vyšehrad, Praha 2022.
[11] Howard Phillips Steadman: H. P. Lovecraft and the Black Magickal Tradition: The Master of Horror‘s Influence on Modern Occultism. Weiser Books, San Francisco 2015.
[12] John Engle: Cults of Lovecraft: The Impact of H. P. Lovecraft’s Fiction on Contemporary Occult Practices. Mythlore: A Journal of J.R.R. Tolkien, C.S. Lewis, Charles Williams, and Mythopoeic Literature, vol. 33, no. 1, article 6, viz https://dc.swosu.edu/mythlore/vol33/iss1/6.
[13] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Sestavil a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Argo, Praha 2020.
[14] Překladatel zde má „pronásledují skrze interdimenzionálními úhly“, přídavné jméno není ve čtvrtém pádu v souladu s předložkou „skrze“.
[15] Obě viz H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Sestavil a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Argo, Praha 2020.
[16] Viz San: Nevýslovné kulty.
