Les Fragments de la Nuit: Demain, c’était Hier (CD)
EQM028, Equilibrium Music, 2011
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
*
Když jsem slyšel začátek tohoto druhého alba francouzské kapely, připomněl mi léta mého okouzlení minimalismem, kdy jsem pracně sháněl dlouhá alba Philipa Glasse, abych se potom divil, co se může komu líbit na obehrávání stupnic dokola formou etud, kdy se vždy posuneme o jeden tón výš nebo níž. Je v tom, pravda, jistá hypnotičnost, ale především pro toho, kdo hraje. V porovnání s hudbou Steve Reicha to bylo horší, vyhnané k zájmu propagací, a sám bych se styděl s tímto před posluchače předstoupit. A to nemluvím o hře černochů, která není racionální, ale plná úžasných proměn jako příroda sama.
Ten dlouhý úvod chtěl tedy říci, že ve skladbách skupiny Les Fragments de la Nuit jsou často prvky minimalismu. Ten se však brzy ukáže být mnohem inteligentnější než americký – jak by ne, vždyť klasicismus začal v Evropě. Tím pokračuji ve výčtu dalších vlivů. Ten je také dán složením souboru, kde jsou troje housle, případně viola, cello a piano, místy francouzský roh nebo sborové vokály. Dvanáct skladeb nemá příliš velkou délku, ale navazuje na sebe přirozeně, takže jsou jakoby součástí pomyslné suity, či delší, koncepčně pojaté kompozice.
Objevují se tedy místa, kde jsou i jen sólové party houslí a jiná, kdy se hraje a capella. Celkový dojem je spíše melancholický, až temný, ale na druhou stranu je v hudbě velká energie a náboj, není to zvadlé. Protože housle jsou melodický nástroj, piano je vícekrát udržuje svým rytmem pohromadě, aby si mohly kouzlit. Často jsou totiž velmi emotivní pasáže, ale spíše niterně, než aby vzbuzovaly dojetí. Uvědomujete si, že hudba nejde po povrchu, musíte jí věnovat pozornost a tedy i čas. Je však důležité, jak jsem již na začátku poznamenal, kdy. Pak do ní vstoupíte a prožijete ji s hudebníky.
© okultura MMXII
© Jiří Mazánek
*