Zlo je nadprodukce dobra

»Jenže Bůh není dobrý, a proto nemůže být lepší. A nemůže-li tedy být lepší, nemůže být ani nejlepší, neboť tyto tři věci, dobrý, lepší a nejlepší, jsou Bohu cizí. – On je nade vším.«¹

– Mistr Eckhart

„Zlo má náskok. Přitahuje naši pozornost. Ničemové podněcují naši představivost tak, jak to nedokáže žádný hrdina. Kdo si pamatuje, odkud se zjevila dobrá víla? A kdo dokáže zapomenout na Rasputina, Torquemadu, Hitlera nebo Stalina, Jacka Rozparovače či Hanibala Lectera?
Naše nejistota je v těchto záležitostech podtrhována už jen rozpory ve slovech, která používáme k jejich popisu nebo vysvětlování. Slovo ‘sankce’ pochází z latinského sanctio – ‘učiniti posvátným’. A když je něco v zájmu božím, pak je, zdá se, všechno povoleno.“² Mistr Eckhart například praví, že „kdyby člověk spáchal tisíc smrtelných hříchů, je-li ten člověk, jak má být, neměl by chtít, aby je byl nespáchal.“ ³

»Žijeme uvnitř snu.
Ohni se mnou pojď:
Temnotou budoucí minulosti
kouzelník touží prohlédnout
je pouze jedna cesta mezi dvěma světy
Ohni se mnou pojď!«

– Twin Peaks: Fire Walk With Me

→ Agent Cooper coby novodobý Parsifal

„Anglické slovo pro zlo je evil, které společně s německým übel a holandským euvel pochází ze starověkého teutonského slova ubilo. Tato slova většinou označují opak ‘dobra‘. Evil se v dnešní angličtině používá ve spojení se zraněním, poškozením, s nějakou událostí, ale ve spojení s osobami se dnes už téměř nepoužívá, neboť jako přídavné jméno znamená ‘prokletý‘.“

I v moderní řeči se začnou používat archaismy, jakmile situace dospěje tak daleko, že začne přesahovat lidskou představivost. „Nancy Gibbsová, která psala v roce 1994 pro časopis Time o smrti půl milionu lidi v průběhu posledního kmenového masakru v Africe, měla problémy se vyjádřit a uchýlila se ke klasickému popisu misionáře: ‘V pekle nezůstal ani jeden ďábel. Všichni jsou teď ve Rwandě.’ Jedna věc, která se objevuje v Oxfordském slovníku, v heslu o zlu, je zajímavá, a to třídění jeho významu. Zdá se, že existuje ‘silný‘ a ‘slabší‘ význam. Silný označuje něco ‘veskrze prokletého‘ a slabší ‘něco, s čím se nedá souhlasit‘. Kořen slova ubilo znamená ‘nad‘ nebo ‘přes‘ a vede k významům, které slovník popisuje jako ‘přesahovat určité meze‘ nebo ‘jít za vyznačené hranice‘.“

„Má intuice mi říká, že ‘zlo’, i se svou temnou a hrozivou tváří, je nevyhnutelné. Je jakousi černou dírou v přírodě. Přistupte příliš blízko a nasaje vás do jiné skutečnosti, ve které jsou všechna pravidla změněna.“

Tak je tomu i se zvláštním agentem Dalem Cooperem ve filmu Městečko Twin Peaks, když vkročí do „černé lóže“ (Black Lodge, ve filmu však Černý vigvam), sídla zla, a jeho tvářnost i charakter se dědí podle skutečnosti, která tam vládne. Při návratu zpět vidíme zcela jasně, že už to není on, dobrý agent Cooper, ale převtělený – nebo přivtělený – Bob.⁴ Lyall Watson (viz dále) mluví o ‘Jiném pohledu‘ nebo podivném nepřítomném výrazu, jako když bezpečnostní kamera snímá situaci, s níž nemá nic společného.

→ GARMONBOZIA!

„Tvrdím, že ‘dobro‘ není nezbytně opakem zla, ale je součástí hracího pole, na kterém existuje obojí.“ Jedna síla projevující se na dvou stranách. Zlo je nadprodukce dobra.

„Ta část, která tvoří tenkou linii mezi nimi, je právě tím prostorem ‘tak akorát‘. Jsem si vědom, že vyhodnocuji na základě předpokladu, že dobro je lepší než zlo. Jsem si také vědom, jak zlo prosperuje, alespoň krátkodobě, a dovedu si představit alternativní skutečnost, jeden z těch vesmírů na druhé straně černé díry (v černé lóži), kde má zlo trvalou výhodu.“

Provokativně se budeme ptát: takový vesmír by musel být obrovsky produktivní – neslyšíte už jeho ťukání na dveře?!

Lyall Watson zde vyslovuje zbožné přání, obohacen znalostmi o přírodní historii, a doufá, že „takový vesmír nebude při přírodní selekci vybrán, a to ani za jiných pravidel.“ Jenže nejsme my sami nositeli takového vesmíru? Nejsme my sami tvůrci jeho pravidel? Prý mu chybí biologická soudržnost, je neuspokojivý a nepředvádí tvořivé kvality, které přispívají ke spolupráci a k jakémusi společnému vývoji, který vytvořil něco podobného, jako je náš svět. Jedním slovem, takový vesmír je ‘ošklivý‘. Jenže proč píše Thomas de Quincey své artistní dílko Vražda jako krásné umění? A proč se objevují heretické, šokující a nové průsaky do vědomí společnosti jako je například katalog z výstavy KILLER ART: Art of Serial Killers (Umění vraždy: Umění sériových vrahů)?

„Přišel podle všeho jako první na tendenci existující v mentalitě své doby abstrahovat zločin od morálního světa a postavit ho do uniformního světla estetického soudu. Divák (alias veřejnost) stále netrpělivěji očekává jak od zločinu, tak i od umění nevšední, mimořádné dílo (asi jako když jsme poprvé přihlíželi dialogům dr. Hanibala Lectera s půvabnou agentkou FBI Clarice Sterlingovou a posléze i rozehrané partii, po jejíchž polích se tentokrát nepřesouvá jenom detektiv a zločinec, ale ještě něco, co není viditelné), ale uznání vraždy za krásné umění ještě nemusí vést, jak se stalo u umění, k bagatelizování nebo zakademičtění díla, k transformaci zločinu v jakési obecné gesto založené na inferiorní řemeslné rutině. Vychutnává-li se skutečně labužnicky nevšední, nevídaný charakter neopodstatněného zločinu, nutně se vyhledává originalita, která představuje základní požadavek.“ ⁵

„Kdyby došlo v každém okamžiku k vraždě, mohli bychom se s originálními efekty umění rozloučit… Taky by bylo barbarství zabít někoho nemocného… Vyhlédnutý subjekt se musí těšit dokonalému zdraví,“ ⁶ prohlašuje se svým černým humorem de Quincey.

„Estetického charakteru lze dosáhnout tím, že se zločin … umístí do roviny chráněné před jakýmkoliv emotivním vlivem, jakýmkoliv osobním zájmem. Krásný zločin se dá zajistit volbou základního matematického měřítka pro designaci oběti. Například měřítko věkové. ‘Zabij například násobek devíti, osmnáctiletého, sedmadvacetiletého nebo šestatřicetiletého!’“ ⁷

Podobně popisuje Iordan Chimet i zvláštnost jako živel otce Browna:

„Přestupek se podobá jakémukoli jinému uměleckému dílu. Nedívej se na mě překvapeně: přestupky nejsou jediná umělecká díla, která vycházejí z pekelné dílny. Každé umělecké dílo, božské nebo ďábelské, má totiž nezbytný charakteristický znak: chci říci má prosté jádro, ať je jeho realizace sebekomplikovanější. … Každý inteligentní přestupek se však v poslední instanci zakládá na jediném velice prostém faktu – na faktu, který sám o sobě není záhadný. Jeho zastřením dochází k mystifikaci a odvrácení lidského myšlení opačným směrem.“

A od přestupku se dostáváme k hříchu. Eckhart říká:

„Dobrý člověk má svoji vůli přizpůsobit vůli Boží tak, aby chtěl všechno, co chce Bůh: a protože Bůh nějak chce, abych zhřešil, nechci ani já, abych nezhřešil, a to je pravé pokání“.

Podobně úvažuje ústy Ambrosia anglický spisovatel Arthur Machen ve své novele Bílí lidé:

“Myslím, že upadáte do obvyklého omylu omezovat duchovní svět na oblasti nejvyššího dobra. Ale bytosti vrcholně zvrhlé v něm mají nezbytně také svůj podíl. Velcí lidé, velcí v dobru stejně jako ve zlu, jsou ti, kteří opouštějí nedokonalé kopie a míří k dokonalým originálům. Domníváme se, že člověk, který ubližuje nám nebo našim sousedům, je špatný člověk. Ze společenského hlediska je. Ale nedokážete pochopit, že zlo ve své podstatě je výjimečná věc, že je to osamělá a ojedinělá vášeň duše. Ve skutečnosti průměrný vrah naprosto není hříšníkem v pravém slova smyslu. Je to spíše nebezpečné zvíře, kterého se musíme zbavit, abychom si zachránili svoji kůži. Zařadil bych ho spíše mezi dravé šelmy než mezi hříšníky. Vrah nezabíjí z důvodů pozitivních, ale negativních. Chybí mu něco, co nevrahové mají. Zlo naopak je naprosto pozitivní, ale pouze je na špatné straně. Podstatou hříchu by bylo vzít nebe útokem. Podle mne je to jednoduše pokus proniknout do jiné vyšší sféry zakázaným způsobem. Svatost vyžaduje stejné nebo téměř stejné úsilí, ale je to úsilí, které probíhá cestami, které kdysi byly přirozené. Jde o to znovu nalézt extázi, kterou poznal člověk před pádem. Ale hřích je úsilím o dosažení znalosti a extáze, jež náleží pouze andělům, a kdo jde touto cestou, stává se démonem. Řekl jsem, že prostý vrah není nutně hříšník. To je pravda, ale hříšník je někdy vrah. Například Gilles de Raiz. Je toto zlo vždy nevědomé? Ano, vždy. Musí to tak být. Je to jako protipól svatosti a geniality. Je to určitá posedlost, extáze duše, transcendentální úsilí o překročení známých hranic. A překročením těchto hranic ztrácíme schopnost dívat se zpátky. Člověk může být nekonečně špatný a nikdy to ani netušit.”⁸

Myslet v „onom“ světě na čin znamená ho „zde“ vykonat. Musím jenom konstatovat, že si asi nikdo neumí představit vlastnosti takového kreativního vesmíru oddaného zlu! Může existovat systém, který pracuje pro individuální zájem jediného ze všech druhů, a například taková včelí královna se svými trubci k tomu nemá tak daleko.

„My své sny prožíváme ve spánku, ale oni (mnohonásobní vrazi) své sny žijí v tomto životě“, říká ve filmu D. Seny Kalifornie mladý spisovatel Brian Kessler (David Duchovny), chystající se napsat rozsáhlou studii o problematice mnohonásobných vrahů, netuše, že na svou výpravu po místech takových vražd, na níž ho doprovází jeho přítelkyně, fotografka Carrie z Pittsburghu, snažící se prosadit se svými fotografiemi do nějaké známé galerie a která má tato místa zachytit obrazem, vezme mladíka Earlyho (Brad Pitt) a jeho prostoduchou přítelkyni Adele.

Je to jako v rajském stavu; co Adam myslel, hned se stalo, a tam je to jako v animovaném filmu – co zaniklo, hned může být opět stvořeno. Rozpláclý, parním válcem přejetý Tom se sám vytáhne za uši, otřepe se a zase vpraví do své původní formy. Tak i v Edenu.

A Early uviděl jednou na dálnici v poušti „zářivou bránu“, z níž vycházela nepopsatelná nádherná záře, vejít do ní však ještě nemohl. Nepřipomíná to hledání Svatého Grálu Parsifalem nebo Cooperovo vstoupení do Černého vigvamu? Adele viděla v jeho očích oči anděla… Tvrdá kritika ze strany Earlyho postihla i fotografie, které nafotila Carrie. A má zcela pravdu: Neposuzujeme všechno z příliš zaběhlých, pevně usazených a nedobytných pozic? Odmysleme příjemné odpoledne a zasaďme naše vnímání třeba do rámce smrtelné choroby, kdy se posunou naše vnitřní hodnoty nebo vnímání zostřené právě spáchanou vraždou. Dochází k pozření cizí psýchy, k průniku do „jiného vesmíru“ (byť společností zakázaného), a najednou vidíme, že „včerejší“ obrazy jsou blábol – ty dnešní nadskutečně živé, vrostlé do našeho srdce.

„Proč to dělají? Dělají to, protože se jim to líbí,“ tvrdí bývalý detektiv z oddělení vražd losangelesské policie.

Předmětem jeho neutuchajícího zájmu zůstávají tito predátoři od té doby, co sám jednoho z nich v roce 1958 dostal. Byl to obyčejný drobný úředníček, v každém ohledu normální. V každém, kromě jednoho. Bavilo ho vraždit mladé ženy. „Je to prostě jiná osobnost,“ říká. „Oni nejsou duševně nemocní. Oni se nezmění. Je to jejich životní styl. Není pro to žádný důvod. Nic víc na tom není. Je to prostě něco, co k nim patří.“ Prapodstata.

Bývalý seržant losangeleského šerifa All Sett patří k dalším z veteránů válek, vyhlášených těmto zabijákům v jižní Kalifornii. On sám jich v sedmdesátých a osmdesátých letech vypátral a přivedl před soud několik, včetně „Popelnicové bestie“ Patricka Kearneyho. Když vyslýchal jeho blízké přátele, spolupracovníky nebo příbuzné, nikdo z nich neměl ani potuchy o Kearneyho skrytém životě. Moudrost, které se Sett naučil během pětadvacetiletého pronásledování vrahů, by se dala vyjádřit jednoduše – „nikdo nikoho nezná“.

„Oni si myslí, že ano,“ ušklíbne se, „ale nikdy to není pravda. Nikdy ne docela. Nikdy nikdo nikoho nezná. Proto jim to vždycky vyjde. Spoléhají na to. Že na ně nikdo nepřijde, protože lidé si nikdy nedají tu námahu, aby se navzájem opravdu poznali.“ ⁹

»Zatímco by se na mne smálo,
udusila bych ho svou bradavkou
vraženou do jeho bezzubých dásní
a vytlačila bych mu mozek z hlavy.«

– William Shakespeare, Macbeth

→ Vraždění neviňátek

VYPRAVOVÁNÍ GOLIARDOVO.

„Já, ubohý goliard, bídný mnich, … uzřel jsem nábožnou podívanou a uslyšel slova dítek. Nepatřím však k chásce, která zmrzačuje. Jsou zlosynové, kteří probodávají oči maličkým a uřezávají jim nohy a ruce jim svazují a potom je na odiv staví a ždají o slitování. I dostal jsem strach vida tyto děti. Není pochyby, Pán Náš jich ostříhá.“

VYPRAVOVÁNÍ PAPEŽE INNOCENCE III.

„A nevím, jakým kouzlem bylo vylákáno přes sedm tisíc dětí z domů. Jsou zločiny. Jsou náramné zločiny. Můžeme jim dáti rozhřešení. Jsou kacířstva. Jsou náramná kacířstva. Jest nám jich trestati bez slitování. Neuzřel jsem zázraku. Vysvětli mi. Je to zázrak? Jaké znamení dal jsi jim? Přišel očekávaný čas? Sedm tisíc! Ač jejich víra jest nevědomá, ztresceš nevědomost sedmi tisíc neviňátek (innocents)?“¹⁰ „Nicméně sad na návsi byl stále pln lidí, neboť tam právě byla ubíjena většina dětí před mužem s bílou bradou, který předsedal vraždění. Malí hoši a malé dívenky, které již uměly chodit, shromáždili se tu také a zvědavě pohlíželi na umírání svých blíženců pojídajíce svoji oblíbenou pomazánku, anebo se shlukli kolem vesnického blázna sedícího na trávníku a hrajícího na flétnu.
Když byly všecky děti zabity, otřeli si znavení vojáci meče o trávu a večeřeli pod hrušněmi.“ ¹¹

→ Kosmické kacířství

»Neúnavné prstem šťourání
ven cos prokletého vyhání.
Nechť však kdokoliv přichází,
ať brány rozevřené nachází.«

– William Shakespeare, Macbeth, IV-i

Velkou neznámou pro lidské chápání jsou skutky Randyho Krafta, který byl prozatím největším mnohonásobným vrahem moderních amerických dějin.¹² V roce 1980 měl Randy Kraft nový dům v jižní Kalifornii, výbornou pověst v zaměstnání i mezi přáteli a skvělé vyhlídky do budoucnosti. Ale kromě dobrého dojmu, který Kraft zanechával všude, kde se objevil, zůstávalo po něm ještě něco jiného: hrůzná stopa posetá zohyzděnými mrtvolami.

Před svým dopadením pravděpodobně spáchal v letech 1972 až 1983 celkem 67 vražd, při kterých byly jeho oběti vystaveny nepopsatelným zvěrstvům jak za živa, tak po smrti. Čím více Kraft vraždil, tím úspěšnější byl v osobním životě.

V době, kdy jeho řádění dosahovalo krvavého vrcholu, byl hrdým majitelem nového domu, organizátorem bridžových turnajů a vyhledávaným počítačovým konzultantem. Na rozdíl od takových zabijáků, jako byli Albert DeSalvo, Richard Speck nebo Ted Bundy, zaměřoval se Kraft výhradně na muže. Mnozí z těch, kteří mu padli za oběť, byli větší a fyzicky silnější než on sám.

„První vražda bývá jako dobré jídlo“, řekl mi – píše McDougal – tehdy profesor psychologie ze Stanfordské univerzity David Rosenham.

„Skutečně pamětihodné jídlo. Ten druh požitku, na který se zavřenýma očima vzpomínáte celá léta. Všechny další vraždy potom pramení z té první, jako když si vy nebo já snažíme vybavit ten znamenitý oběd, co jsme si dali třeba někde v malé pařížské restauraci. Ta chuť, ta vůně, ten okamžik. Ale nikdy se nám docela nepodaří všechno si to znovu přesně oživit.“

Během sedmdesátých a osmdesátých let stopovala na silnicích a dálnicích jižní Kalifornie – což je dnes už vzácností jak na straně stopařů, tak i co se týče ochoty (normálních) řidičů jim zastavit – více než stovka mladých stopařů, kteří svou poslední jízdu nepřežili. Někteří z nich se stali bezejmennými těly, kterým už navždy zůstane jméno Neznámý č. 12 nebo 229. Někteří mají jména, ale nemají těla, jejich pozůstatky se nikdy nenašly. Z jiných zbyla jen torza bez hlav nebo hlavy bez těl a ti, co dopadli nejhůř, se stali názornými ukázkami amatérských operací sadochirurgů, užívajících místo anestetika alkoholu, místo skalpelu rybářského nože a sekáčku coby hloubkové sondy.

Někdy vrahové napěchovali části jejich těl do plastikových pytlů na odpadky a nechali je shnít v poušti. Jindy tyto pozůstatky hodili do popelnic u nejbližší restaurace. Většinou však mrtvá těla jednoduše vyhodili z jedoucího auta, jako by to byly prázdné plechovky od coca-coly nebo obaly od hamburgerů.

Policie vždycky věděla o existenci lidských dravců číhajících na dálničních odbočkách a pobřežních silnicích na stopaře.

Ted Bundy, John Wayne Gracy, Juan Corona, ti všichni byli členy takového bratrstva. Na rozdíl od masových vrahů, kteří propadnou zběsilé vražedné horečce (amoku) a tím se vybijí – a jak popisuje například Lyall Watson – jsou v tamních zemích dokonce jako takoví akceptováni, neboť po dosažení určitého počtu obětí, třeba za parného dne na tržišti, jsou někým šťastnějším zabiti a celá záležitost tímto končí bez jakýchkoliv následků pro rodinu vraha.

Samotné oběti patří k těm bezbranným nebo společností vyvrženým. Děti, životní ztroskotanci a šlapky jsou nejsnadnějším terčem, protože jsou snadno zranitelní a nemohou se bránit. Mladé stopaře bez kořenů, často bez peněz a přátel, je těžké vystopovat až k rodinnému krbu. Společnost jim jen zřídka poskytne nějaké zázemí. Teprve když mnohonásobní vrahové začnou narušovat posvátnost domova a rodiny – jako se stalo v případě Richarda Ramireze, nazývaného „Noční lovec“, který přepadal domovy v předměstských čtvrtích v létě roku 1985 – teprve pak je rozhořčená veřejnost vypátrá.

Pokud si ale vrahové dávají pozor, mají štěstí a dobře si vybírají svou kořist, nevzbudí žádné rozhořčení, neozývají se žádní zoufalí rodiče a vyplašený policejní sbor nebo rozlícený tisk nealarmují veřejnost.

Zabijáci smějí provozovat své řemeslo naprosto beztrestně, učit se z chyb a rozvíjet svůj osobitý styl, který mohou ocenit pouze jejich oběti. Připomíná to hypnotický tanec smrti, rozvíjející se mezi kočkou a myší, mezi rybou a žralokem. Ale jen zřídka mezi dvěma lidmi.¹³

„Uvažuji o naší naprosté neschopnosti porozumět činu studenta práv, který krutě znásilnil a zavraždil nejméně dvacet osm atraktivních mladých žen a zanechal na jejich zmučených tělech otisky svých zubů. A jak si vysvětlit, že v průběhu procesu sedělo na lavicích v soudní síni alespoň deset žen, velmi podobných jeho obětem, které se na něho usmívaly a rozrušením červenaly?“ ¹⁴

»Té síly díly jsem já,
jež chtíc zlo, vždy dobro vykoná.«

– Johann Wolfgang von Goethe, Faust

→ Přírodní rouhání

Španělské slovo zurdo pochází z azurdos, což znamená „jít špatným směrem“, a podobá se českému slovu „zrůda“.
Lyall Watson, jsa biolog a majitel oceánské rybářské jachty, přiznává, že nejlépe se mu přemýšlí, když se plaví sám a daleko od břehů. Popisuje scénu, kterou pozoroval „na větrné pláži Patagonie, kde připlouvají nezvykle blízko ke břehu ‘nepravé‘ velryby kosatky, kterým se říká nepěkně ‘zabijáci‘, latinsky orca, což značí něco démonického, cizího a pekelného.“

Sám jsem tuhle scénu (nebo podobnou) viděl v české TV v přírodopisné reportáži National Geographic a přiznávám, že jsem byl ohromen.

„Tyto velryby jsou dravci, chytají a žerou žraloky, rejnoky, vydry, mrože a dokonce i jiné velryby. V Patagonii si zvykly pochutnávat na lvounech, každý kus sežere denně až tři mláďata. Velryby je chytají v mělčinách nebo je loví přímo na pláži po mocném útoku, při kterém se pětitunové velryby dostanou až vysoko na svažující se pláž, přímo doprostřed slunících se lvounů. V popisovaném případě si dva velrybí samci jednoduše hráli se svou potravou poté, co se už nažrali. Poslední chod jejich jídelníčku bylo živé a vystrašené mládě lvouna, které si mezi sebou pohazovali, a které létalo vzduchem jako volejbalový míč. Pokaždé, když se lvoun pokusil dostat se zpátky na pláž a snažil se po dopadu do vody zorientovat, vydal se k němu jeden z hráčů ve stavu zřejmého vzrušení a vrátil mládě atletickým výkonem zpátky do hry. Při pohledu na takové divadlo bylo lehké s bezmocným mládětem pocítit soucit a dospělé velryby považovat za kruté zabijáky.. I pro biologa, který je zvyklý na bezohlednost chování dravců a zná potřebu nácviku a zdokonalování loveckých pohybů, bylo nesnadné vše pozorovat bez pocitu hořkosti. Bylo pro mě těžké zařadit je morálně do skupiny, kam podvědomě dávám například koťata, která si hrají s myší. Lehčí bylo takové pocity odmítnout a uvěřit v biologické kořeny zla a nezbytnost velrybího ‘chování jako zvířecího projevu‘. Pak mě však tito zabijáci překvapili. Větší z obou velryb, jejíž hřbetní ploutev byla tak vysoká, že se nahoře ohýbala, a u které se zdálo, že se zúčastňovala hry se zvláštním potěšením, vše najednou překvapivě rychle ukončila. Samec hru skončil tak náhle, jakoby někdo odpískal poločas. Uchopil lvouna svými velkými špičatými zuby a zamířil s ním k pláži. V hluboké vodě poblíž břehu nabral prudce rychlost, která ho na hřbetě vlny vynesla až vysoko na pláž, a tam uložil mládě téměř na stejné místo, odkud ho předtím sebral. Mládě lvouna chvíli leželo nehnutě, pak se probralo k životu a rychle se přesunulo evidentně nezraněné zpět ke své rodině. Teprve pak se velryba otočila, jakoby přímo ke mně, a zadívala se mým směrem dostatečně dlouho, abych se zastyděl za své předčasné závěry. Učinila tak v mém vlastním prostředí a teprve pak se převalila zpátky do toho svého.“ ¹⁵

Jane Goodallová popisuje příhodu se zvláštním aspektem útoku, která se stala v Gombe v Tanzánii. Zúčastnilo se ho několik dospělých šimpanzích samců, kteří narazili na okraji vlastního teritoria na samici s mládětem patřící k jiné tlupě. Udělala totéž, co by učinila každá jiná šimpanzí samice v takové situaci, vydala zvuky podřízenosti a jemně se dotkla jednoho ze samců. Jeho reakce byla zvláštní. Nejenže odmítl její předehru, ale rychle se odtáhl mimo její dosah a provedl jakýsi druh odhánění ďábla, čin skutečného a rituálního očištění, který značně připomíná Piláta Pontského. Sebral hrst listí a usilovně si čistil srst přesně v tom místě, kde se ho samice dotkla. Toto chování je klíčem k tomu, co následovalo. Všichni samci společně obklopili samici, brutálně ji napadli, uchvátili její mládě a zabili ho. Příhoda šokovala lidi pracující v Gombe, protože útočníci a jejich oběť si byli kdysi blízcí jako členové stejného společenství.

„Oddělením se“, říká Jane Goodallová, „se vzdali práva chovat se k sobě jako členové tlupy – místo toho se chovali jako cizinci.“ De Waal, s čerstvými zkušenostmi z Arnhemu, šel ještě dále a navrhl, že takové chování bylo tak extrémní nejen pouze proto, že účastníci byli nyní cizinci, ale proto, že byli kdysi přáteli. To dává setkání novou dimenzi, takovou, na kterou si vzpomene každý, kdo prošel nepříjemnostmi rozvodu nebo je částí rodiny, která je rozdělena závažným sporem.¹⁶

Nejlepším příkladem takové studie postmanželské agrese, která může trvat, „dokud vás smrt nerozdělí“, je Válka Roseových (Danny DeVito, 1989). Barbara Roseová (Kathleen Turnerová) vypovídá po osmnácti zdánlivě šťastných letech svému muži Oliverovi (Michael Douglas) válku. Už s ním nemůže a nechce žít, ovšem odchod ze společného domu také nepřichází v úvahu. Počáteční fraška s rozbíjením nádobí a dalšího domácího příslušenství ovšem kupodivu nemíří k předpokládanému happy-endu, nýbrž ústí v nemilosrdnou psychologickou válku. Žádný z partnerů nepomine jedinou příležitost, jedinou zbraň, kterou by proti svému protivníkovi mohl použít.

Podobně mluví Konrad Lorenz¹⁷ o houserech, ačkoliv se to právě tak dobře může vztahovat i na partnery v manželství:

„Hroznou a zarytou zuřivost takových bojů lze jen částečně vysvětlit tím, že se oba soupeři navzájem dokonale znají a že tedy před sebou pociťují méně strachu než před cizími jedinci. Rovněž obzvláštní hrůza manželských hádek u lidí nevyvěrá jen z tohoto pramene. Myslím, že spíš v každé pravé lásce vězí tak velká míra latentní, vzájemným poutem zakryté agrese, že při přervání tohoto pouta vzniká onen strašlivý fenomén, který nazýváme nenávistí. Neexistuje láska bez agrese, ale neexistuje též nenávist bez lásky!“

Tendence, že občanské války jsou bezohlednější a sadističtější než války mezi cizími, je dobře známá (Jugoslávie, Rwanda).

→ Rozkošatění moci, růst těla, bobtnání ega

Jedním z nejzvláštnějších případů růstu všech těchto tří aspektů vykresluje do detailu Elias Canetti v knize Masa a moc na případu Muhammada Tughlaka, sultána z Dillí.

Jedním z nejtěžších obvinění proti sultánovi bylo, že přinutil obyvatele Dillí opustit jejich město. Měl, jak se domníval, důvod, aby je potrestal. Psávali mu dopisy, v nichž ho uráželi a nadávali mu. Zapečetili je, opatřili adresou „Pánu světa, jen do jeho rukou“ a v noci je házeli do audienčního sálu. Když sultán rozlomil pečeť, nenašel nic než nadávky a urážky. Rozhodl se, že Dillí obrátí v trosky. Vykoupil za plnou cenu ode všech obyvatel domy a příbytky a poručil jim, aby se přestěhovali do Daulatábádu, z něhož chtěl udělat své sídelní město. Obyvatelé Dillí odmítli a sultán dal nato svým heroldem oznámit, že do tří dnů nesmí zůstat ve městě jediný člověk. Většina se rozkazu podřídila, ale někteří se schovali ve svých domech. Sultán dal město prohledat a pátrat po osobách, které tam zůstaly. Jeho otroci našli na ulici dva muže, mrzáka a slepce, a předvedli je před sultána. Ten poručil, aby mrzáka vystřelili z katapultu a slepce smýkali z Dillí do Daulatábádu, což byla čtyřicetidenní cesta. Odsouzenec se během ní rozpadl na kusy a do Daulatábádu se z něho dostala jen jedna noha. Potom už všichni z města uprchli, zanechávajíce tam nábytek i majetek, a město zůstalo zcela opuštěné. Zpustošení bylo tak dokonalé, že v domech, palácích a na předměstích nezůstala ani jediná kočka, ani jediný pes. „Jistá osoba, k níž mám důvěru, mi vyprávěla, že sultán jedné noci vystoupil na střechu svého paláce a pohlížeje na Dillí, kde nehořel jediný oheň, nevystupoval jediný obláček dýmu, nezablikalo jediné světlo, řekl: ‘Nyní je mé srdce klidné a můj hněv se utišil.’ Pak napsal obyvatelům jiných měst a poručil jim přestěhovat se do Dillí, aby město znovu zalidnil. Výsledkem bylo zase ruinování jejich měst. Dillí přesto zůstalo prázdné – pro svou nesmírnou rozlehlost, je to jedno z největších měst světa. V tomto stavu jsme je při našem příchodu našli – pusté a až na pár obyvatel liduprázdné.“
Jaký to důkaz touhy po jednohlasné jednovýznamovosti! Jaká touha po tom, aby všichni byli mnou a zajedno se mnou!¹⁸

→ Sběratelé

John Fowles ve svém románu Sběratel vykresluje portrét sběratele motýlů, obyčejného mladého muže, který pracuje jako úředník, jenž právě vyhrál v loterii spoustu peněz. Tetu, která ho vychovala, pošle z příbuznými do Austrálie a začne velice vynalézavě realizovat plán, který se mu nejdřív jenom mihl hlavou, ale postupně se změnil v utkvělou představu. Koupí na venkově osamocený starý dům se zahradou a ve sklepě tam zařídí pohodlně vybavenou vězeňskou celu pro svůj nejvzácnější a dlouho obdivovaný přírůstek – půvabnou studentku malířství Mirandu. Unese ji, zamkne do sklepa a pečuje o ni s nepochopitelnou oddaností otroka. Miranda odhalí jeho tajemství: „Teď už to, myslím, vím. Normálně si se mnou užít nemůže. A tak nachází rozkoš v tom, že mě tu drží zavřenou. A představuje si, kolik mužů by mu závidělo, kdyby to věděli. Prostě mě má.“ ¹⁹ Má ji v tom nejrafinovanějším a zároveň nejsubtilnějším erotickém smyslu.

Mnohem morbidnější je román německého spisovatele Patricka Süskinda Parfém. Hrdina Grenouille se narodí do temných dob 18. století, bohatých na geniální i příšerné postavy, nabitých předtuchou budoucích událostí francouzské revoluce. Nepatří k lidem svým žabím jménem ani vzhledem a zůstává zavržen, cizí sobě i ostatním. Jejich lásku si nemůže získat penězi, neláká ho sláva a bohatství, ale s geniálním čichem, neobyčejnou pamětí a schopností analyzovat a kombinovat vůně se chce naučit techniku výroby nejčarovnějšího, nejpřitažlivějšího, nejmámivějšího parfému, kterým by si on – ta škaredá žába ze zapáchající stoky – vytvořil neodolatelnou auru vůně.

Démonický vynález vůně získaný z těl mladých děvčat žene „Žabáka“ k tomu, aby si opatřoval „výrobní materiál“ stále častěji. Stává se masovým vrahem, protože musí tuto vůni vlastnit, vzít si ji bez ohledu na oběti. Ideální vůně ovšem pochází z nevinného dívčího těla. Je to epos o vůni – máme tu svéráznou filosofii lidského čichu, pachu a vůní, přemítající o ontologii vůně – a Grenouille je „zvěř, která loví vůni“.²⁰ Redukuje smysly na jeden jediný (viz Crowleyho popis XVIII. trumfu v tarotu a kapitolu s názvem Boršč z jeho Knihy Lží) a neučí vidět, slyšet, hmatat nebo cítit, ale přivonět si! Odporné klíště bažící po krvi, nenápadné, čekající na příležitost, je to lidská příšera, ale nabízí lidstvu rajskou vůni, chce ho vytrhnout ze smradu jeho existence.

„Síla vůně je přesvědčivější než slova, než cit a vůle, než to, co vidíš na vlastní oči.“ – „Zavři oči, brouku! Šmik!“

*

Poznámky:

¹ Mistr Eckhart a středověká mystika. Uspořádal Jan Sokol. Zvon, Praha 1993.
² Lyall Watson: Temné síly přírody: historie zla v přírodě. Fontána, Olomouc 1996.
³ Viz pozn. č. 1.
⁴ Robert Fischer: David Lynch: Temné stránky duše. Jota, Brno 1995, str. 180.
⁵ Iordan Chimet: Hrdinové, fantomy & myši. Vyšehrad, Praha 1984, str. 46-48.
⁶ Thomas de Quincey: Vražda jako krásné umění. Votobia, Olomouc 1995.
⁷ Tamtéž.
⁸ Arthur Machen: Bílí lidé. Volvox Globator, Praha 1994, str. 7-16.
⁹ Dennis McDougal: Anděl temnot – skutečný příběh o nejbestiálnějším vražedném běsnění v tomto století. Tatran, Bratislava 1993.
¹⁰ Marcel Schwob: Křížová výprava dětí. (Lampa Psyche). Štorch-Marien, Aventinum, Praha 1927.
¹¹ Maurice Maeterlinck: Vraždění neviňátek. Josef R. Vilímek, Praha.
¹² Viz pozn. č. 9.
¹³ Tamtéž.
¹⁴ Viz pozn. č. 2.
¹⁵ Tamtéž.
¹⁶ Tamtéž.
¹⁷ Konrad Lorenz: Takzvané zlo. Mladá fronta, Praha 1992.
¹⁸ Elias Canetti: Masa a moc. Arcadia, Praha 1994.
¹⁹ John Fowles: Sběratel.Odeon, Praha 1988.
²⁰ Patrick Süskind: Parfém. Tatran, Bratislava 1987.

*

Poprvé vyšlo v © TAMTO 982 – Násilí.
© Lvcibvs Sannvs, MMII
© okultura, MMII

Uložit