Dal jazyk člověku a jazyk stvořil,
myšlenku, tuto míru všehomíra,
tu Věda třásla trůny Nebe, Země,
jež chvěly se, však nepadly; duch ladu
pak vyléval se v zpěvích plných věšteb
a hudba vznesla chápavého ducha
až k výši, kde moh‘ setřást starost smrti,
jak Bůh na proudných, sladkých vlnách zvuku;
tu poprv zkusily to lidské ruce,
hníst hlínu v krasší údy nežli samy,
tvar přemoci, až božským stal se mramor…[1]
Na extatický smysl Shelleyho posledního verše jako by harmonicky odpovídal Otokar Březina:
„Nic se neztrácí v duchovém světě; i zamítnutý kámen najde své místo v rukou stavitelových a hořící dům zachrání od smrti zabloudilého… čeho se dotkli, zrálo sladce v jejich rukou, a donutili i rozum, že rozjařen svítil jim na cestách, kterých se dříve hrozil.“[2]
Mluví tu o „skrytém díle“, na němž pracují umělci i geniové vědy, myslitelé i světci, neboť to „proměňuje veškerý život země; tvoří nová spojení mezi bytostmi…, křísí magické jich mohutnosti“, a tím „zasahuje mimo viditelný svět“. Oním „životem země, zvířat i rostlin“ míní „nepřetržitou řadu znamení na naší cestě“.
Jedno dílo, rovněž práce rukou, však „nezrálo sladce“, to když synové Adamovi stavěli město a věž, jejíž vrch měl dosahovat až k nebi.
„Byla pak země jazyka jednoho, a řečí jednostejných.“[3]
Obskurně k tomu synové Boží dodávají:
„Oslavme jméno své, dříve než je rozdělíme po všech zemích.“
O jakém „rozdělování“ je tu vlastně řeč? A kterak by mohli „rozdělovat“ své jméno?
Bylo by troufalostí věřit, že by tento „článek“, articulus, mohl vnést světlo do útrob mýtu z temného a dávného starověku. A jak souvisí články prstů s artikulací, schopností tvořit hlásky pohyby mluvidel a funkcí jazylky, nebo s členěním po sobě jdoucích tónů? Artikulační organogenetická fonetika tvrdí, že „nemá-li jazyk hrdelní výslovnost ani jako doplňkovou artikulaci, těžko v něm mohou vzniknou hrdelní hlásky“. Na jisté úrovni se tedy stýká článek prstu s magií a fenoménem mluvení, řeči a jazyka.
Hospodin to komentoval následovně:
„Hle, jeden jest lid, a jeden jazyk všem: a počali toto dělati, aniž přestanou od myšlení svých, pokavadž jich skutkem nenaplní.“
Babylon však může stejně dobře být složeninou dvou slov, Bab a bylon, přičemž je pro svoji labiálu totožné s pylon; takto „věž“. Babylón, Bab-ili, není tedy jenom „bránou Boží“, nýbrž čímsi mnohem ponuřejším a pochmurnějším, a výkladů je mnoho – může jít o „propast, do níž byl svržen Bůh“, „místo, kde se Bůh ztratil“, až po luminóznější aspekty spjaté s „vodou“ či „rosou Boží“ v pohádkovém smyslu „živé vody“, „vody života“. Ambivalentní náboj tohoto označení vypovídá ale také o nejednoznačnosti pojednávaného fenoménu, kdy platí „jak se to vezme“, tzn. „za jaký konec vezmeme“, či „z kterého konce (to) vezmeme“, jestli se toho chopí ruka dextrální, pravá, mužská, aktivní, či sinistrální, zlověstná (srv. angl. sinister), tj. levá, pasivní, ženská, kterou Heva trhala ovoce ze stromu života.
Totéž, co se týká „místa“ a lokality, platí také pro „dům“ a „domov“. Latinské lici nebo loca, jako matrix či děloha, bylo prvotně místem a tím, kde se „nachází život“, což bylo pak zvnějšněno jménem Lochos (srv. Logos), doupětem či pelechem, v němž se leží na čekané; velšské Llych je skrýš nebo úkryt v houštině a útočiště; hindské luka znamená „ležet skrytý“, egyptské ruka je „skrývat se“,[4] a další obdoby „lóže“ či Loggia. Předpona „B“ nabízí „kryt“ či „utajení“ jako ve slovech Brû nebo Brough, a Brake, úkryt pro divokou zvěř, odtud pak Brachen a heath, „vřesoviště“ či „kus divoké přírody“. Lidský úkryt nebo útočiště je Brug, irsky Bru, „děloha“, odtud Burgh, Burrow, Brix-ham, Brix-ton, Brigh-ton, Breck-nock, Kaer-Ebranc a Pem-broke; rovněž gaelské Brigh jakožto „hrobka“.
Tento mýtický „abys“, „propast“, byl dělohou, Bab, také Kep (srv. angl. gap, „klín“), Ken; Khem, nebo Tep, takto „všeho počátek“. Tep (egypt.) znamená „první“. V ženském rodu či jako duál je to pak teft, „abysální propast počátku“.
Příběh rovněž naznačuje, že sjednocené lidstvo je v jistém smyslu hrozbou, a že tato hrozba se pojí se samotnou věží. A jak zakročil proti oné činnosti, jejíž podstata jaksi ohrožovala samotnou Moc Boží? Vybídl (v plurálu – podobně jako Elohim, když mluví o stvoření člověka[5]) demiurgy, aby konali:
„Pojďtež tedy, sstupme, a zmaťme tam jazyk jejich, aby žádný nerozuměl hlasu bližního svého. A tak rozdělil je Hospodin z toho místa po všech zemích, i přestali stavěti město.“
Věž, turris, a město, urbs, byly pro Hospodina natolik turbulentní povahy, že sáhl k něčemu nevídanému: odebral Adamovi jeho „nebeskou řeč“, která mu dovolovala rozprávět i se zvířaty, rozbil stvořitelské motto „jeden lid – jeden jazyk“, a obrátil dar „rozlišování (dobrého a zlého)“ proti němu až po tu nejmenší součást zvukové stránky řeči, foném, a tak synové Adamovi přestali být „jeden lid jednoho jazyka“ ve stavu jednoty, neboť způsobil rozmanitost jazyků, zmnožil rozlišovací funkci člověka, a tím mu odebral Logos, schopnost stvořovat slovem, když dříve jedno začalo znamenat mnohé, a odlišné zvuky, například dvě hlásky, začaly mít po „zmatení jazyka“, po pádu babylonské věže, v pozemských jazycích odlišnou funkci, zbytněla množina zvukových realizací a řeč zplaněla.
Idea společné řeči rovněž subtilně zahrnuje ideu zvuku, a může tedy existovat spojitost s věží v Bábelu, tj. Zmatek, srv. akkadské Báb-ili, „Brána boží“; zmatení jazyků takto rozbilo nejenom jednotu lidstva, nýbrž také potlačilo moc této věže nebo se jí postavilo do cesty. Proto rozdrobení lidstva cestou zmatení jeho jazyka – Báb-ili se proměnilo v blábolení – eliminuje jak onu hrozbu, tak i moc z ní vyplývající.
Příběh naznačuje, že sjednocené lidstvo bylo a stále v jistém smyslu je hrozbou, a že tato hrozba se pojí se samotnou věží. A „společná“ nebo „jednotná řeč“ lidstva mohla rovněž znamenat sjednocenou řeč vědy, tzn. vysoce unifikovaný vědecký světový názor, skrze nějž byly hlavní vědy – jako např. fyzika, biologie, genetika atd. – nahlíženy v celistvosti a jednotě, jakou naše současná věda dosud postrádá.
Otokar Březina to ve svém příznačně nazvaném eseji Jediné dílo naznačuje velmi výmluvně:
„Každý projev tvůrčí práce je dorozumívací prostředek, jímž se dává poznati duch duchu. Všechno je řečí; i naše tělo je řeč a mluví strašlivě každým svým údem… ale rozumíme sotva několika prvním větám této řeči; a ačkoliv její jediný smysl je, aby nás k sobě přiblížila, rozpaluje dosud boj mezi námi. Všechny jazyky, jimiž mluví národové na zemi, vyrostly v sugesci této tajemné řeči věcí. … Řeč vod, lesů, bouří, větrů, tvorstva; zvláštní sdělení, která má pro člověka každé místo na zemi; organisace těla lidského, které je vždy v souvislosti s půdou, na níž roste, skryté dějiny rodu v tisíciletích, určují typ každého jazyka, jeho slovník, skladbu, hudbu a rytmus. Ačkoliv každý jazyk je nedokonalý k službě vyššího duchovního života a zasaženi světlem blábolíme jako děti, v ústrojí jazyka je hlubší moudrost nežli ve většině toho, co jím hovořím.“
Jazyk v ústech je rukou mluveného jazyka a pohyby jeho vykonávají podobné haptické úkony – zachycování hrdelních zvuků – jako ruka a články prstů činících se při uchopování.[6] Když ustane mluva, Slovo se stane Světlem.
Naše vzájemné dorozumění, jak jej vnímá Březina, se pojí s každým vědeckým objevem kvůli novému vidění světa, a zjemňuje ho, protože „činí hlubší naši řeč a zvyšuje tím naši moc nad věcmi. Všechno čeká na této hvězdě, aby nám sloužilo, dovedeme-li poručiti každému živlu jeho řečí.“ Malba, socha, verš, hudba, sen jsou mu v zakletí tohoto jevového života znameními, jež dává duch duchu.
„Proto nemají jen jednu interpretaci; jejich řeč je vyššího řádu nežli kterýkoliv jazyk a jedno slovo vyjadřuje celý rod vztahů. Na jakých strašných a rajských místech, těžko přístupných, a přece každému bližších než tepot vlastního srdce, se tvoří! Jaká sdělení, k nimž není možno jinak se přiznati nežli vzrušeným posunutím gesta, mlčením mezi dvěma výkřiky, horoucností rytmu, šeptem světel, šílenstvím barvy, božskou mnohovýznamností hudby! Oblaky, plameny, větry, celý orchestr přírody, z něhož se utvořila řeč vašich otců v pravěku, necháváte mluvit znova, aby věci řekly za vás, proč umíráte!“
Přesvědčení o existenci „původní matérie,“ jak čteme případně v poznámce, mělo svůj analogický pendant v neméně silné víře v existenci „prajazyka“.[7] Určité poznatky mohly být předávány beze slov, jen prostřednictvím gestikulace. Michael Maier podává ve spise De medicina regia zajímavou zprávu, že se setkal s jedním alchymistou, který si „obarvil ruku na červeno a tu mi ukázal s otázkou, zda jsem poznal matérii filosofů.“ V kabalistické symbolice je Gebura, „síla, spravedlnost“, levou[7a] rukou Boží, je to „ruka, jíž jest syn zapuzen“. Chesed, pravá ruka Boží, „milosrdenství, slitování“, toť „ruka, jíž jest zapuzený syn přivinut opět na hruď“.
Syntéza sémiotiky, fonosémantiky a spirituální filosofie má být významným posunem, kterým se kvalifikuje jako intuitivní vědní disciplína. Na tomto poli dojde k významným objevům. Zvláštní oblast zájmu představuje zvukový archetyp nebo akustické kořeny známé v indické duchovní tradici rovněž jako bídža mantra (bídža je semínko, zdroj, počátek), tj. vlnění a volání duše, tedy subtilní zvuky, které vyjadřují možnou vibraci v rezonanci. Akustické kořeny v sobě skrývají símě spirituální filosofie zkoumající symboliku zvuku neboli fonosémantiku.
Lingvistický koncept symboliky zvuku je spojován se zvukovými archetypy. Základním předpokladem lingvistiky jest to, že párování zvukových významů je libovolné s výjimkou případu zvukových symbolů. S ohledem na jejich neobvyklost a kontroverznost jsou v lingvistice přehlíženy. Přesto idea, že jisté zvuky mají univerzální platnost, není vůbec nová. V díle Kratylos uvažuje Platón o vztahu věcí, gest, pojmů a pojmenování formou rozhovoru, který vede Sókrates s Hermogénem:
„Dobrá; ale což ta první, která se ještě nezakládají na jiných, jakým způsobem nám ta podle možnosti co nejvíce objasní jsoucna, mají-li to být opravdu jména? Odpověz mi na tohle: kdybychom neměli hlasu ani jazyka, ale chtěli si vespolek projevovati věci, zdalipak bychom se nepokoušeli, jako to nyní dělají němí, naznačovati je rukama, hlavou a ostatním tělem? Kdybychom chtěli projeviti, co je nahoře a lehké, zdvihli bychom, myslím, ruku k nebi, napodobujíce samu přirozenost té věci; pakli věci dole a těžké, napřáhli bychom ji k zemi. A kdybychom chtěli projeviti běžícího koně nebo některé jiné zvíře, jistě bychom dělali svá vlastní těla i své posunky co nejpodobnějšími jim. Takto by, myslím, vznikalo projevení něčeho tělem, tím, že by tělo, jak se podobá, napodobilo to, co chtělo projeviti. Když jsme však chtěli činiti projevy hlasem a jazykem a ústy, zdalipak nedostaneme projev každé věci, jenž vzniká těmito prostředky, tehdy, když jimi vznikne napodobení k něčemu se vztahující? Jméno tedy jest, jak se podobá, napodobení hlasem oné věci, která je předmětem napodobení, a kdo hlasem napodobuje, jmenuje to, co napodobuje. Ale mně se ten výklad, bůh ví, ještě nezdá dobrým, příteli! O těch, kdo napodobují ovce a kohouty i jiná zvířata, byli bychom nuceni uznati, že jmenují, co napodobují.“
Margaret Magnusová napsala knihu nazvanou Bohové Slova: Archetypy v souhláskách.[8] Samotná možnost, že jisté zvuky reprezentují universální ideje, tvoří základ fonosémantiky. Je třeba vyjasnit, že zvukové archetypy konstituují malou podmnožinu zvukových symbolů, které nacházíme v řeči. Fonosémantika je studuje všechny. Dante Alighieri se věnoval tomuto tématu ve svém díle O rodném jazyce.[9] Argumentuje, že adamská řeč je božského původu, a tudíž nezměnitelná.[10] Poznamenává rovněž,[11] že podle knihy Genesis přináležel první slovní projev Evě, která oslovila hada a nikoliv Adama.[12]
Umberto Eco si všímá i toho, že kniha Genesis je nejednoznačná v tom, zda adamská řeč byla jeho potomky uchována až do zmatení jazyků,[13] nebo k tomu dokonce došlo přirozeně už před Bábelem.[14]
„Člověk je bisexuální organismus, který pozapomněl na svůj bisexuální původ. Problém, jímž se zabývá alchymista – stejně jako surrealismus a analytická psychologie – spočívající ve snaze přivést tuto otřesnou skutečnost zpět do vědomí člověka, jinými slovy, obdařit člověka vědomím, alchymistickým aurea apprehensio (zlatým vědomím) této podivuhodné skutečnosti: jsme bohové, protože všichni jsme v jednu a tu samou chvíli muži a ženy,“
říká Arturo Schwarz.[15] Ve všech mytologiích jsou bohové nesmrtelní a androgynní. Ve skutečnosti jsou bohové nesmrtelní právě proto, že jsou androgynní.
Online Mendelian Inheritance in Man (OMIM) je rozsáhlá, aktualizovaná databáze lidských genů, genetických znaků a poruch s možností vyhledávání. Každý záznam v databázi OMIM obsahuje bibliografické odkazy a souhrn vědecké literatury popisující poznatky o daném genu, znaku nebo poruše. V databázi OMIM jsou mj. zahrnuty i následující znaky chování:
– Relativní zručnost rukou (pravorukost/levorukost)
– Způsob sepnutí prstů na rukou
– Preferovaný způsob překřížení rukou na hrudi
Na jedinečný projev našeho bezděčného, a přitom neměnného chování, resp. gestikulace, poukazuje behaviorální genetika.
To, co se označuje jako typologie, má svůj původ v jazyce gest, kde několik znaků doplněných několika zvuky sloužilo jako vyjádření pocitů, pocitů a myšlenek. Gestikulační jazyk se rozvinul a ustálil v typologii. Původ obou lze vysledovat v tom, že lidé vizualizovali myšlenky v obrazech, které se promítaly do oblasti očí; a v mentálním zrcadle se odrážely pocity dávno předtím, než dokázali začít mluvit slovy, podobně jako hluchoněmí mysleli dříve, než si osvojili abecedu znaků a gest. Původ mytologie, symbolismu a je třeba hledat ve stadiu jazyka gest, který byl prvním způsobem utváření obrazu. Například zahnutý špendlík, který se hází do „studny přání“, je příkladem modlitby, jež přetrvala. Jde o pozůstatek jazyka gest; druh kresby vytvořené němým člověkem, aby ji viděly neviditelné síly. Znak lze vyložit pomocí hieroglyfů. Uten, pokroucený kousek kovu, naznačuje oběť, libaci, výzvu k obětování, jest tedy druhem modlitby. Takový znakový jazyk se dosud zachoval a ilustruje jednání Číňana, který – když nedokázal něco vyjádřit slovy – nakreslil si na dlaň ideografický znak nebo mávnul vějířem ve vzduchu, čímž vlastně říká: „Myslím to vážně!“
Dělají-li se gesta znamenající den, ráno, poledne, zítra nebo včera, musí být člověk otočen zády k severu a pravou rukou k západu. Tak to i činili Sabejci, když se stavěli před slunce v kultech, které byly pre-solární, kde jih představoval tvář a čelo, sever pak zadní část, zatímco v klasických slunečních kultech byl východ vpředu a západ vzadu.[16]
V egyptských představách je jih přední část, sever zadní část. Emblém mužství, bahu, označuje přední část a je symbolem „předku“. Ženství je obrazem „zezadu“ a „zadní části“, pravděpodobně v souvislosti s primitivním používáním, kdy žena byla vnímána jako animální součást člověka. Tuto typologii ilustrují Bongové, kteří podle kamitského rozvažování pohřbívají muže čelem k severu neboli dopředu a ženu čelem k jihu neboli dozadu.
Je pravděpodobné, že indický znak pro „vpřed“ je ekvivalentem egyptského ideografu. „Levá ruka představuje pomyslnou čáru, pohyb pravé ruky z ní dělá předek neboli to vepředu.“ Ukazováček směřuje ven a ruka se prudce a rychle vymrští dopředu. Tato gesta mají tendenci ztotožňovat původní význam s egyptským mužským znakem. Když Indiáni podle Dunbarova seznamu gest a znaků označují muže, udělají to tak, že přivřou ruku a nataženým ukazováčkem nakreslí čáru dolů přes břicho od horní části těla k dolní, označují muže jako předek, stejně jako hieroglyf muže z oblasti kolem Baku znamená „předek“. Zadní část se vylíčí tak, že se udělá gesto pro „předek“, a pak se mávne rukou dozadu od stehna, přičemž pohyb se zrychluje, jak se ruka vrací zpět. Zadní část (chepš – sever nebo chept – zadek) je hieroglyficky reprezentována zadní částí stehna.
Levá ruka jakožto spodní ruka, ženská polovina, odpovídající zadní části a nejspodnější z obou, se objevuje ve všech indických gestech. Spodní, zadní část a levá ruka jsou ženské u světových stran severu a západu. Indiánské znamení pro ženu (squaw) se činí tak, že se plochou nataženou rukou se spojenými prsty přejede po stranách hlavy až k ramenům tak, aby se naznačily dlouhé vlasy. Poté se levá ruka drží příčně před tělem a ukazuje doprava. Pravá ruka s ukazováčkem dolů se pak přiloží pod levou ruku podél břicha a udělá se gesto, které znamená „zrozená z ženy“.
„Dole“ je stejně jako u Egypťanů totožné s levou rukou; gesta se provádějí levou neboli spodní rukou, dlaní dolů, a oči se stále dívají dolů. Také tření hřbetu levé ruky prsty pravé je znamením černé, dolní, noční strany.
To ztotožňuje levou ruku, s kar nebo karh, dolní, noční stranou, temnotou. Jde o cosi zlověstného, co bylo téměř zapomenuto, zlom, po němž bylo světlo opuštěno a přikvačila temnota. Srovnej etymologii pomístního jména Carfax v Oxfordu, které se vykládá jako „křižovatka“. Při sběru byliny selago, praví Plinius, ji druidové trhali pravou rukou zahalenou v tunice, jako by ji kradli, a to, co se trhalo, bylo rovněž pokryto látko, aby nebylo vidět, o co jde. Podle indiánských znakových gest jde rovněž o piktogram krádeže, kdy levá ruka a noc, nebo temná strana, jsou totožné se spodní rukou.
Krádež se znázorňuje i tak, že se levé předloktí drží trochu před tělem a napříč, jako by něco krylo a schovávalo, a pak ji náhle uchopí pravá ruka, která chvatně hmatá, pak (levou ruku) uchopí a stáhne ji dolů; úkon se provádí pod rouškou tmy nebo v noci, kterou právě levá ruka představuje. Krádež je ještě popisována jako „prácička pod rukou“. Lidový výraz „prodávat, kupovat pod rukou“ znamená činit tak „neoprávněně, načerno“, odtud pak také „platit pěti prsty“, tj. „krást“; „koupit za pět prstů“, tzn. „ukrást n. jinak zadarmo získat“; „mít dlouhé prsty“, rovněž „krást n. mít veliký, třebas utajovaný vliv“; „leccos mu pod prsty uvázne“, tj. „ukradne to“. Významově se s tím pojí „přiskřípnout někomu prsty“, přeneseně řečeno „překazit mu nějakou nedovolenou n. nevhodnou činnost“.
„Indiánské kmeny,“ říká Morgan, „si po uzavření smlouvy vždy vyměňovaly opasky, které byly nejen ratifikací, ale i memorandem o smlouvě. Když Irokézové uzavírali dohody, vyměňovali si opasky s wampumem[17] jako potvrzení úmyslu dodržet smlouvu.“ „Tento opasek uchovává má slova,“ byla běžná poznámka jejich náčelníků při poradách, přičemž pásek či opasek byl symbolem závazku a smlouvy. Mluvčí pak předal druhé straně opasek na znamení víry a cti při plnění smlouvy nebo slibu. „Tady je můj opasek,“ bylo ekvivalentem „Tady je moje ruka“ nebo „Dávám ti své čestné slovo“. Symbolické „rukoudání“ se objevilo ve frázích „ruku na to, že přijdeš, že to uděláš“, takto „o slibu stvrzeném podáním ruky“; „znamení ruky“, tzn. „tři křížky místo podpisu“, neumí-li nebo nemůže-li osoba psát. V historické právní mluvě z dob feudalismu se vyskytuje pojem „mrtvá ruka“, kdy šlo o nemovitý církevní majetek, který se nedědil a zřídka zcizoval.
Otisk ruky na zdi běžně používají Židé k odvrácení uhranutí; dbá se na to, aby byl umístěn na viditelném místě před domem, kde se má konat svatba, oslava narození nebo jiná slavnost.
Když víme, že lidský rod pocházel z temnoty, z dolní strany, a místo temnoty na severu označoval levou rukou, vysvětlí to četné zvyky spojené s levou rukou. Talmudisté tvrdí, že člověk byl stvořen z levé ruky. Sut se zrodil z levé strany. V římském kultu Velké Matky se byla v posvátném průvodu nesena levá ruka s rozevřenou dlaní, protože levá ruka byla ženským symbolem. Vámáčára, též vámamárga, je sanskrtský termín znamenající „stezku levé ruky“, neboli levoruké uctívače Šivy, tzv. jóniové uznávající ženu jako prvotní. V anglických kostelech a kaplích sedávali muži na jižní straně, tedy po pravé ruce, ženy na straně severní, po levé ruce, což je přesně stejný symbolický zvyk, který se dodržuje při pohřbívání mrtvých u kmene Bongo. Takový zvyk má ještě vliv na rituální spor. Stoupenci ženského pohlaví stále přiklánějí k levé straně a k místu Genitrix, tj. „té, která plodí“, na severu.
Anglické pravidlo při jízdě autem říká, že jede vlevo, protože levá ruka je inferiorní, a tak každý nabízí čestné místo tomu druhému. Toda Palal (kněz), který vždy používal pro účely mytí pravou ruku, když byl povýšen do božského úřadu, používal při ranní očistě vždy levou ruku k mytí obličeje a čištění zubů.
Protože levá ruka byla první, postupovalo se nejdříve od levé k pravé. To se uchovalo i v obřadu „sabatu“, kdy čarodějnice při svých kruhových tancích vždy chodily widdershins, tzn. „proti směru hodinových ručiček“, tedy zleva doprava, a představovaly tak „couvání“ Měsíce, který prochází hvězdným nebem od západu k východu, opačně, než je zdánlivý denní pohyb. V pozdějším slunečním kultu tomu bylo přesně naopak; uctívači šli deasil, „podle směru hodinových ručiček“, zprava doleva. Pravá ruka se stala z obou tou přednější. V úvahu je při tomto třeba vzít i zvyk Hebrejců a Arabů psát zprava doleva, v čínštině je směr psaní ve sloupcích shora dolů, nový sloupec se klade vlevo od předchozího.
Nejstarší dělení lidské bytosti se opírá o pohlaví, ať už je terminologie jakákoli, a ideografické znaky jsou jejími údy. On je „hlavou“ a Ona „orlem“ prvních dvoustranných mincí stejně jako u těch současných. On je předek, vpředu, a Ona je zadní polovice. On je vnější a pravá ruka, Ona vnitřní a levá ruka; On je symbolem vycházení a Ona pohybu dovnitř a uvnitřnění, niternosti. On je horní a aktivní, Ona dolní a pasivní, když se z jednoho stane Dvojice.
Všechna nejstarší znamení na mapě hvězdné oblohy jsou uspořádána podle těchto dvou pravd neboli duality. Jsou tu dvě souhvězdí Medvědice, Velké a Malé; dvě souhvězdí Honicích psů (oblast pod Velkou medvědicí) , které vede Pastýř na vodítku, souhvězdí Velkého psa a Malého psa; dva Lvi coby Lví bohové; dvojitý Anubis neboli dvojí podoba Suta; dvě Ryby: dvě Matky, Panna a „Obtěžkaná“; jedna ve znamení Panny, druhá, která rodí Sluneční dítě ve znamení Ryb. Dvojčata (která v Egyptě představovala dva Lví bohy) neboli souhvězdí Blíženců; Osel a jeho hříbě; polární souhvězdí Draka na severu a Hydra na jihu; Váhy pohybující se poblíž rovníku, rovnovážné dělítko jakožto spojnice dvou nebeských sfér a výslovný emblém Obou pravd.
Pro vstup do podsvětí podle egyptské Knihy mrtvých bylo zapotřebí zbavit se všech hříchů a nenechat se donutit k požívání výkalů a pití moči v říši duchů, čemuž mělo napomoci i příslušné zaříkávání:
„Mám odpor k tomu, co se mi oškliví. Nejím výkalů, protože jsou odporny mému duchu. Nedostávají se do styku s mým tělem, nejsou zdvihány mýma rukama, nešlapu do nich svými chodidly. Nepiji moči a nechodím po hlavě v říši duchů.“
Podobně zaříkávání pro vstup do síně obou pravd, aby směl patřiti v tváře bohů:
„Nevstupuj na mne“ – volá podlaha síně.
„Proč? Vždyť jsem přece čist!“
„Protože neznám jména tvých nohou, jimiž chceš na mne vstoupiti. Pověz mi je!“
„Vstupující před Mina jest jméno mé pravé nohy, Nebthet jest jméno mé levé nohy.“
„Vstup tedy na mne, když mě znáš!“
Nad kým se vykonávají obřady této knihy, tomu se bude dobře dařiti i jeho dítkám se bude dobře dařiti. Bude miláčkem krále i jeho dvořanstva a dostane se mu chleba, piva, koláčů a velkého kusu masa z jídelního stolu velkého boha. Nebude mu bráněno, aby vstoupil do kterýchkoli dveří západní říše, bude uveden do společnosti králů Horního a Dolního Egypta, bude členem družiny Usirovy a bude moci vycházeti v každé podobě, jaké si bude přáti, jsa živá duše na věky věkův. Je to pravda zjištěná nekonečněkráte.
Zbývá tedy jen plivnout si do dlaní a přát si, aby nám to jediné dílo šlo pěkně od ruky.
∀
Psáno pro Analogon 98 [III-2022]
[1] Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prometheus. Nákladem J. Otty, Praha 1900. Přeložil Jaroslav Vrchlický. Jednání II., scéna IV. – Ve sluji Demogorgona, str. 82.
[2] Otokar Březina: Skryté dějiny. Melantrich, Praha 1970, str. 8.
[3] Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Odeon, Praha 1977, str. 34, řádek 56.
[4] Souhlásky „r“ a „l“ jsou zástupné a malé děti mívají často s jejich identifikací potíže.
[5] Gn 1,26: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho.“
[6] Srv. D. Ž. Bor: Uchopitelé slova. Logos. Sborník pro esoterní chápání života a kultury, roč. 1990, č. 3, str. 175.
[7] Divadlo věčné Moudrosti a teosofická alchymie Heinricha Khunratha. Trigon, Praha 2017, str. 181.
[7a] „Levou rukou“ viděno heraldicky jako na erbu, ve skutečnosti jde o pravou ruku krále, v níž třímá žezlo (hůl), jímž stvrzuje soudy a rozsudky.
[8] Margaret Magnus: Gods of the Word: Archetypes in the Consonants. Thomas Jefferson University Press, Kirksville, Missouri 1999.
[9] Dante Alighieri: De vulgari eloquentia. O rodném jazyce. Oikoymenh, Praha 2004.
[10] L. Hinton, J. Nichols, J. J. Ohala: Sound Symbolism. Cambridge University Press 1994.
[11] Umberto Eco: Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993) je o problematice mezinárodního jazyka, mimo jiné se zabývá i úlohou latiny, kabaly, pokusy Komenského o vytvoření umělého jazyka Panglottia, jazyky volapük, esperanto a souvisejícími tématy.
[12] Margaret Magnus: Gods of the Word: Archetypes in the Consonants.
[13] Gn 11,1-9.
[14] Gn 10,5.
[15] Arturo Schwarz: Alchemy, Androgyny and Visual Artists. Leonardo, sv. 13, str. 57-62.
[16] Gerald Massey: The Natural Genesis: Or Second Part Of A Book Of The Beginnings, Containing An Attempt To Recover And Reconstitute The Lost Origines Of The Myths And Mysteries, Types And Symbols, Religion And Language, With Egypt For The Mouthpiece And Africa For The Birthplace, vol. 1. Celephaïs Press, Leeds 2008, str. 20.
[17] Pás o třech až pěti většinou spojených šňůrách tvořily navlečené bílé korálky, roubíkovité olivky nebo válečky o délce půl až jeden a půl centimetru, broušené a vrtané z perleťové ulity mlže surmovky, z purpurových nebo fialových korálků zhotovených ze zaděnek. Šperk držel pohromadě několika osnovními šňůrami z kůže, provázanými útky z rostlinných vláken. Wampumy měly podobu dlouhých šerp, závěsů nebo opasků. Opasky sloužily jako záruka dohod mezi Irokézy a ostatními indiánskými kmeny, později i mezi Irokézy a Evropany.
