Směr vyprávění ukáže nám šipka Pfeillova:
„Půjdu na poušť… a obléknu se v divoký mech.“ Tak se „stanu závěrečnou tečkou a nezůstanu věčně pouhou čárkou.“ A starý žid mu odpovídá: „Ani netušíte, že v knihách života stojí něco jiného, než co je tam tištěno? Vy byste se měl nazývati »Grün« a ne já.“ „Otec říkával často, že brzy nastane doba, kdy budou lidstvu odňaty poslední podpory, a duchovní smršť smete vše, co ruce kdy vytvořily. Pouze ti jsou obrněni proti zániku, kteří dovedou v sobě spatřiti kovově zelenou tvář předka, pračlověka, jenž neochutná smrti.“ „Ten však, na něhož čekáte, nepřijde jako král, dokud se čas nenaplní; dříve musí jeho předchůdce býti ve vás, jako nový člověk, aby připravil království. A přece bude jich mnoho s novýma očima a ušima, aby se neřeklo opětně o lidech: mají uši, a neslyší, mají oči a nevidí…“[1]
„Vynořil se mi v paměti obraz… pocházel prý od neznámého mistra a představoval Ahasvera: měl obličej olivově bronzové barvy, neuvěřitelně strašný, černou pásku kolem čela, oči bez bělma a bez zorniček. … Věčný Žid nazývá se: Chidher, to jest: »zelený«.“ „Obličej zjevu byl zahalen, pouze čelo bylo obnaženo, a na něm hořel zeleně zářící kříž.“
Jan Křtitel jako nový člověk v úsobí předchůdce připravuje cestu zelené moci, vzkříšení do království Božího. Podobně v roce 1889 připravoval cestu symbolismu Paul Gaugain svým Zeleným Kristem (Le Christ vert), jehož uviděl novýma očima, které spolu s plátnem předal lidstvu. Na posledních řádcích Zelené tváře čteme:
„Hauberrisser mohl, jako hlava Janova, hleděti současně do onoho i do pozemského světa a rozeznávati jasně jejich podrobnosti a věci. Byl zde i tam živým člověkem.“
Oním dvojnásobně živoucím rozhlížejícím se do dvou směrů & světů může být právě tak dobře Jan Křtitel, jakož i Janus Dvoutvářný, bůh vrat, dveří, vchodů, prahů, začátků i konců, doby sázení a doby sklizně, ohlašovatel nového věku.
Zulukafr Usibepu (velká medicina) o sobě praví:
„Já Vidû T’changa. Já zelený Jedovatý – Vidû – had. … Vidû ne skutečný had. Skutečný had mizerný červ. Vidû = had, zelený duch = had s lidským obličejem.“ „Ten strašný se zelenou maskou před obličejem, který mi dal jméno Abram a knihu k pozření.“
O pár stránek dále Klinkherbogk uchopil již nůž, aby obětoval svou malou Kaatji a muž sňal závoj z obličeje a pravil mu:
„Ukazuji ti, Abrahame, svůj obličej, abys měl ode dneška Věčný Život. Znamení života však snímám ze svého čela, aby pohled na ně již nikdy nespaloval tvůj nebohý mozek. Neboť můj obličej je tvým obličejem. Toto jest v pravdě »druhé zrození«: že jsi zajedno se mnou a že poznáváš, že já, tvůj vůdce k stromu života, jsi byl vlastně ty sám… Tvář mužova byla ze zeleného zlata a vyplňovala celé nebe.“
„V mnohých egyptských hrobkách byl nalezen »Osiris klíčící«. Na plátně v nízkém rámu je načrtnuta podoba Osiridovy mumie, je pokryta tenkou vrstvou černé země a ta je hustě osetá ječnými a pšeničnými zrny. Zrní je zavlažováno, dokud malinko nevzklíčí; pak přistřihnou povyrostlá stébla a hladce urovnávají jako trávu na trávnících našich parků. Tak se na hrobě vedle těla nebožtíka utvoří jasně zelené, jarní, vzkříšené tělo Osiridovo. Živí jako by učili mrtvého: hle, ožilo zrno, ožij i ty.“[2]
„Existuje vnitřní, tajný vzrůst. Po léta zdá se to zaraženo, pak, neočekávaně, někdy pouze bezvýznamnou událostí probuzeno; rouška padá, a jednoho dne vyčnívá větev se zralými plody do našeho bytí, jejíž doby květu jsme nikdy nepozorovali, a vidíme, že jsme byli zahradníky tajuplného stromu, aniž jsme to byli věděli.“
„Prapředek Christopher Jöcher svého dvanáctého potomka poučuje, že mnich Bílý Dominikán je budoucí velikou korunou, vyrůstající z prazákladu (Eckhartův Urgrund) – z velikého kořene, že je Zahradou, kdežto Christopher a další podobní jsou stromy, které v ní rostou. Kdo se stal korunou a vědomě v sobě nese kořen »prazákladu«, vědomě vstupuje do neviditelného společenství prožitím mystéria, které se nazývá »Tělesné a mečové osvobození«, jehož duch proniká celou zemi.“[3]
„Snad jest pravda tak prostá, že nemožno ji ihned pochopiti. Nebo jest třeba, aby »strom« vyrostl do nebe dříve, nežli přijde názor? Účelem našeho života jest, přijíti jemným slídivým čichem na to, co dává zelenati se tomuto stromu a co ho chrání před uschnutím.“
„»Musím se radovati«, zajásalo v něm cosi, »že ušlechtilá zvěř z neznámých lesů nové myšlenkové říše prolomila ohradu všednosti a přichází se pásti do mé zahrady.«“[4]
„Jest příliš zřejmo, že každý jej vidí jinak. Bytost jak on, jež proměnila své tělo v ducha, nemůže býti již vázána na jakoukoliv strnulou formu. Jeho postava i tvář mohou býti pouze obrazy. Zjeví se ti jako zelená bytost. Zelená barva sama o sobě není skutečnou barvou, přesto ji vidíš – povstala ze směsi modře a žlutě.[5] Smísíš-li dobře modř a žluť, obdržíš zeleň. To každý malíř ví, – že však svět, který kolem sebe vidíme, stojí taktéž ve znamení »zelené« barvy, a ve skutečnosti není tím, čím se zdá býti, totiž je žlutým a modrým, – ví velice málo lidí. Poznej z toho příkladu, že potkáš-li jej jako muže se zelenou tváří, přece se ti ještě nezjevila jeho pravá tvář.“
Snad proto namaloval Paul Gaugain na podzim roku 1889 ještě Žlutého Krista (Le Christ jaune).
„Pomíjející láska jest láskou příšer. Kde na zemi spatřím klíčiti lásku, která přerůstá lásku dvou strašidel, držím nad ní své ruce jako ochranné větve k obraně proti smrti, trhající plody, neboť jsem nejen fantomem se zelenou tváří, nýbrž i Chidherem, oním Věčně zelenajícím stromem.“
Vypravěč příběhu Rostliny Dr. Cinderelly náhodou vyhrabal z písku pouště v Thébách bronzovou sošku, která byla údajně napodobeninou egyptského hieroglyfu, přičemž podivné sepětí rukou mělo určitě znamenat nějaký neznámý extatický stav. A když k němu jako blesk přišla myšlenka Napodobit!, prolomilo to slovo zeď, vyrazila v něm záplava poznání, že jedině toto je klíčem ke všem hádankám našeho vezdejšího bytí:
„Tajná automatická nápodoba, nevědomá, neúnavná – skrytý řidič všech bytostí! Všemocný tajuplný řidič – lodivod s maskou na obličeji, jenž za ranního šera mlčky vstupuje na loď života. Který pochází z oněch propastí, kam asi putuje naše duše, když hluboký spánek uzavře brány dne.“
„Až ke stropu byla zeď potažena pletivem krvavých žil, z nichž jako jahody vyčnívaly stovky vypoulených očí. A všechno to vypadalo jako části vyňaté z živých těl, s nepochopitelným uměním sestavené, zbavené svého lidského oduševnění a stlačené na čistě vegetativní růst.“
Nakonec v závěru vysvitne, po setkání s Anubisem, že doktorem Cinderellou je vypravěč sám, který nosí „dvě odlišné poloviny obličeje.“
Pan doktor Popelka má vůbec různá jména: Basile jej nazývá Cenerentola, Perrault Cendrillon (z fr. Cendre, „popel“, srv. cinder, „okuje“; ze starogerm. *sendra– „struska, škvára, popel“, stnor. sindr, sthn. a středověká hol. sinder, sthn. sintar, až ke kořenu *sendhro– „koagulující fluidum“, z církevní staroslověnštiny sedra, tj. „popel“) – to jest „něco, co končí s půlnocí“ („po půlnoci“), a bratři Grimmové zase Aschenputtel (nebo Aschenbrödel, z něm. asche, „popel“, a brodeln, „bublat, vařit se“).
Ale dostaneme se v čase k ještě vzdálenějším příběhům – řecké Rhodopis (Ροδώπις), kurtizáně, která si vezme egyptského krále – jak jej zaznamenal starořecký historik Strabón; existuje však i čínská Ye Xian, malajsko-indonéská Bawang Putih a Bawang Merah, a vietnamská Tấm Cám.
V Thajsku se vypráví velmi zvláštní legenda o stromu zvaném narifon. Je o manželce jednoho prince, která byla vyhnána do lesa v Hímvantí, kde narazila na strom nesoucí velmi zvláštní ovoce – malinkaté ženy. Podle těchto příběhů měly tyto stromy hrdince poskytnout ochranu během pobytu v těchto lesích, protože tyto pidiženy byly imunní vůči jejich kouzlům. Tyto stromy však prý byly velmi nebezpečné pro muže. Rozumí se tedy, že ty lesy byly samy o sobě magické, neboť byly živoucí. Když muž utrhnul narifon, či ovocnou pannu, a pak s ní souložil, mohl se stát neplodným. Kdyby býval předtím měl magické schopnosti, pozbyl by jich. Nejpodivnějším rysem tohoto příběhu jest však to, že tyto ovocné panny jsou podle mnohých příběhů bytosti toliko dvacet centimetrů dlouhé, takže i když namáháte svoji představivost, jest poněkud obtížné si představit, jak by se to mělo udát.
Súra 18, Jeskyně, nás zpravuje o příslibu „zahrady, v níž (věřící) navěky zůstanou,“ neboť „jim budou patřit zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou; tam budou se náramky zlatými zdobit, do šatů zelených… se odívat.“[6] A korunována jest vyprávěním o zasvěcování Mojžíše, který se zaříkává, jak „neustane, dokud nedospěje k soutoku dvou moří,“ a když se sluhou svým dospěli k onomu místu (soutoku dvou moří zastupující pramen života či nesmrtelnosti) – když totiž ryba je k němu přivedla, tj. vlastně ho našla, zapomněli na rybu svou, jež dala se svou cestou v moře unikajíc,“ leč kterak si ji obstarali, se v ní nedozvíme. Na jedné malbě ze sedmnáctého století ji však vidíme znovu, jak na svém hřbetě nese al-Chadira v zeleném plášti a se zeleným turbanem.
Připomeňme Gilgamešovo hledání pramene či byliny života, Alexandrovo odkrytí pramene života pomocí ryby, kterou pak se svým kuchařem Andreasem nemohou zabít. Trojí Mojžíšovo selhání u nejmenovaného „služebníka Božího,“ jímž není nikdo jiný než právě Chidr, připomíná ucházení se ženicha o nevěstu, zde Ducha svatého, neboť trojí ohrazení se a netrpělivost jeho vedlo ke ztrátě tohoto daru; obojí svědčilo o snaze rozumového výkladu, vzpurnosti a nevděku namísto všeobjímající lásky, a znamenalo „rozchod mezi mnou a tebou,“ vždyť „já pak nic z toho z rozhodnutí vlastního nečinil.“ Nešel tedy za „nebeským lanem“ (sabanun), svou „cestou“ (magickým prostředkem dovolujícím přemisťovat se rychle z místa na místo) k „místu“ (mundus imaginalis), kde lze rozmlouvat se svým Bohem, do jeskyně, kam se vstupuje dle libosti a vychází se z ní po tři sta devíti letech, ač lidé jeskyně – sedm spáčů (ashábu l-kahfi) – „setrvali zde den či část dne jednoho.“
Chidr je spravedlivý služebník Boží, velký mudrc, zvaný Zelený či Zelenající se, odpovídající mezopotámské postavě Utnapištiho, který přežil potopu světa a zná tajemství nesmrtelnosti, jehož arabskou přezdívkou bylo Hasisatra, a ta pocházela přímo od kanaánského boha Kothar-wa-Chasis, později přejatého do arabštiny jako al-achdar (prototypem Kothara byl egyptský bůh Ptah). Vyznačuje se neskonalou moudrostí a skrytým poznáním – hikmah, „dosáhnout poznání podstaty bytostí, jaké opravdu jsou“; a ilm al-ladun, k němuž se dochází oproštěním od smyslů, mysli a zážitků, jest to „poznání osvícením od Boha“, jak se o něm dovídáme v súře 18,65: „A nalezli jednoho ze služebníků Našich, jehož jsme milosrdenstvím Svým obdařili a jehož jsme vědění z Nás vycházejícímu naučili.“
O Kotharovi se říká, že měl dovedné ruce (hrš jd). A většině mytologických kovářů jsou připisovány právě takové vlastnosti. Jeden z méně známých epitetů řeckého kováře Héfaista byl „obouruký“ (αμφι-δέξιος, tzv. ambidextrie) nebo „mající šikovné ruce“. Existuje řada lingvistických pozůstatků upomínajících na symbolické spojení mezi kovařinou, dovedností a rukou. V etiopštině slova äğāma nebo äğamma znamenají kováře, dovednost a odvozují se z kořene äğ, což jest „ruka“. Podobně äğä wāxe a äğä wārq označují jak kováře, tak i doslova někoho, kdo má „dobré“ či „zlaté ruce“.
Ahmad ibn Hanbal líčí Muhammadovo vyprávění o tom, jak se Eliáš a al-Chidr potkávají každý rok a Abu Zur’a al-Rází se prý setkal s al-Chidrem hned dvakrát, jednou v mládí a podruhé už nad hrobem, ale al-Chidr se přitom vůbec nezměnil. Said Nursî rovněž tvrdí, že al-Chidr žije věčně a může se vyskytovat v jednom okamžiku na mnoha místech. V Íránu má podivuhodně ženskou podobu zarathuštrovské bohyně Anáhitá a v Jazdu jí je zasvěcen chrám Pir-e Sabz, přičemž sabz znamená persky „zelený“a pir „svatyně“, také však „zelený svatý“. Její uctívači oslavují ozelenění přírody a obnovu života v ní.
O al-Chidrovi psal i perský historik Abú Dža’far Muḥammad ibn Džarír al-Tabarí v Tafsir al-Tabari, ceněném komentáři ke Koránu. Podle něj byl současníkem mytického perského krále Afriduna panujícího ještě za Abrahamova života, a al-Chidr prý dosáhl Řeky života, a nevědom jejích vlastností, napil se z ní a stal se nesmrtelným. V posvátných zpěvech Alevitů drží Chidr pohár nebo číši symbolizující nesmrtelnost. Mircea Eliade ve svém díle Výheň a tyglík – O původu alchymie [7] ukazuje, že elixír nesmrtelnosti připravil božský kovář coby alchymista.
Jeden z nejkrásnějších konceptů, jimiž nás obdařila Hildegarda z Bingenu, je slovo, které u jiných teologů nenajdete – viriditas aneb „ozeleňující moc“. Ona sama hovoří o „překrásné zeleni stromů a luk,“ o „pozemské bujné a šťavnaté zeleni.“
Říká, že celé stvoření a lidstvo obzvláště se „koupe v osvěžující zeleni, životní síle nesoucí plody.“ Kreativita a „ozeleňující moc“ jsou zde intimně propojeny. Říká také, že „ozeleňující láska spojuje ku prospěchu všech. V zanícení nebeské touhy vydávají lidé dýchající tuto rosu bohaté plody.“
Podobně jako Eckhart byla nadmíru rozechvěna příslibem z Janova evangelia: „Abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo.“ Věří, že Kristus přináší „šťavnatou zeleň“ „scvrklému a vysušenému“ lidu i vrchnosti. Oslavuje takto Slovo a moudrost Boží neboli davar (které je nositelem moci Boží, jehož vyslovením se vtěluje záměr Boží a Bůh jím oživuje celé lidstvo): „To slovo se cele zelená zelení, samotným stvořením.“ Ty, kdož je nemají, popisuje prorok Zacharjáš takto: „Usuší tělo jednoho každého, stojícího na nohách svých, a oči jednoho každého usvadnou v děrách svých, a jazyk jednoho každého usvadne v ústech jejich.“[8]
Hildegarda nazývá Boha „nejčistším pramenem,“ podobně jako Eckhart o něco později předkládá obraz Boha jako „obrovské podzemní řeky.“ Duch svatý je pro ni zelenou silou v pohybu, způsobující, že vše roste, rozpíná se, jest oslavou. Spása či léčení je návratem zelené síly a vlhkosti. Oslavuje ji svým dílem Ordo Virtutum: „Na počátku bylo vše stvořené zelené a plné života. Každé stvoření bylo kvítkem v záplavě květů. A později sestoupila i samotná zelená postava.“ Ježíš je takto nazýván inkarnací zelenosti a nabádá nás: „Pomněte, že ona plnost, jež vás na počátku stvořila, nikdy neuvadne.“ A utrpení Kristovo zpodobňuje nachový rubáš jetele inkarnátu.
Co jiného by viriditas bylo? Je to svěžest Boží, již lidé přijímají jako duchovní a fyzické životní síly. Právě na jaře prostupuje celé stvoření moc klíčení, plodnost přicházející od Boha. „Země potí tuto klíčivost z každého svého póru,“ prohlašuje. Namísto hledání těla a duše ve válečnickém zápase, jako je tomu u sv. Augustina, vidí Hildegarda, že „duše jest svěžest těla, neboť tělo roste a vzkvétá díky ní právě tak, jako země má svoji plodnost díky vlhkosti.“
Marie, matka Ježíšova, je oslavována jako viridissima virga, nejzelenější ze zelených ratolestí, nejplodnější z nás všech. A odkud se berou Hildegardina skvostná podobenství?
Ozeášovými ústy promlouvá Bůh: „Budu jako rosa, Israel zkvete jako lilium, a hluboce vpustí kořeny své jako Libán, rozloží se ratolístky jeho… Ti, kteří by seděli pod stínem jeho, navrátí se, oživou jako obilé, a pučiti se budou jako kmen vinný. Budu jako jedle zelenající se, ze mneť ovoce tvé jest.“[9] Hildegarda vzývá viriditas jako synonymum požehnání. Mistr Eckhart to vykládá takto: „V tomto rození najdeš veškeré požehnání. Nedbej však toho rození a povrhneš veškerým požehnáním.“
„Lidstvo samotné je povoláno být spolutvůrcem,“ prohlašuje Hildegarda, a my bychom měli být „praporcem božství.“ Tragédií vysychání a ignorováním zelené síly dochází k tomu, že se nic nestvořuje. Není pochyb, že hluboce pociťovaná věrnost svému nadání se u ní vztahuje k jejímu vlastnímu „vysychání,“ fyzickému i duševnímu strádání, které zakoušela, když odmítala zapisovat a sdílet s ostatními své obrazy. Její znovuzrození a probuzení bylo pak tak kreativní a natolik rozvolnila onu zelenou energii, že od dvaačtyřicátého roku až do své smrti v osmdesáti třech letech psala hudbu a poesii, dopisy a modlitby, léčila i malovala, pomáhala zakládat a organizovat řádové komunity. „Máme být Božími spolupracovníky. Máme se stát kvetoucím ovocným sadem. Osoba konající dobré skutky je vskutku takovým sadem nesoucím ovoce.“ Naše dílo má být zeleným dílem, ozeleňující, kreativní prací. Aby tomu tak však bylo, musíme být tak nevysychaví a vlhcí jako Bůh. Náš křest není křtem vodou, nýbrž k vlhkosti.
Hildegarda slyší Boha promlouvat:
„Jsem jako vánek vyživující veškerenstvo zelení.
Podporuji květy, aby vykvetly a obsypaly se zrajícím ovocem.
Jsem jako déšť přicházející s rosou,
která pastviny přiměje k úsměvu
radosti ze života.“[10]
[1] Gustav Meyrink: Zelená tvář. B. Kočí, Praha 1925, str. 16.
[2] Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Tajná moudrost Východu – Egypt. Horus, Brno 1992, str. 83.
[3] D. Ž. Bor: Bdělost – toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu. Trigon, Praha 2002, str. 132.
[4] Ibid., str. 216n a kap. Anděl západního okna a Zahradníci, str. 233n.
[5] Srv. „Pro slepé je má barva černá, ale modrá & zlatá je zřena vidoucími. Rovněž mám tajnou slávu pro ty, kdož mne milují.“ AL, I:60. Aleister Crowley: Kniha Zákona (Liber AL vel Legis). Horus, Brno 1991.
[6] Korán. Odeon, Praha 1972, str. 270.
[7] Mircea Eliade: Kováři a alchymisté. Argo, Praha 2000.
[8] Za 14,12.
[9] Oz 14,6n.
[10] Matthew Fox: Illuminations of Hildegard of Bingen. Bear & Company, Santa Fe 1985.
