Zasáhnout cíl se zavázanýma očima

Titus Burckhardt: Alchymie. Tradiční věda o kosmu a duši

144 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2003, vydání první, brožované, cena 190 Kč
ISBN 80-86702-00-6

Titus Burckhardt (*1908 ve Florencii, †1984 v Lausanne) studoval dějiny umění a orientalistiku. Dlouhá léta pracoval jako umělecký vedoucí nakladatelství Urs Graf Verlag v Lausanne a v Oltenu. Pod jeho vedením a s jeho příspěvky zde pod názvem Stätten des Geistes (mimo jiné o Sieně, Chartres [Chartres: And the Birth of the Cathedral] a Fezu [Fez: City of Islam] vyšla celá série mimořádně zajímavých svazků o umění.

Během svého prvního pobytu v Maroku se Burckhardt naučil arabsky a zabýval se klasickými formami súfismu. Také toto studium formovalo jeho myšlení „tradicionalisty“ ve smyslu philosophia perennis nebo též religio perennis. Nalezlo uplatnění v četných publikacích, jakož i v překladu Die Weisheit des Propheten (Moudrost proroků) od Ibn ‘Arabího a spisu Briefe eines Sufi-Meisters (Dopisy súfijského mistra) od šejka Mulej al-Arabí ad-Darqáwího – dokumentech klasické spirituality a praktických duchovních rad.

Burckhardtovo poslední a zvláště ceněné dílo je monografie Die Kunst des Islam (Umění islámu), která charakterizuje duchovní význam a roli umělecké kreativity v islámském umění.

Alchymie se pokouší osvětlit symbolickou strukturu opus alchymicum a činíc tak, vrhá světlo také na strukturu individuačního procesu – procesu rozvoje, který formuje individuum nebo lidskou osobnost.

Kolem roku 1520 neznámý německý umělec, zvaný mistr Petrarcha, vytvořil dva z nejstarších známých obrázků alchymistů v díle. Tento obrázek ukazuje scénu z dolu se dvěma dělníky, kteří zvedají zlaté valounky z bohaté žíly, kterou právě otevřeli (v pozadí). Ten, co drží otevřenou knihu, inženýr a dělníci fungují jako části většího celku prosyceného hermetickými významy a narážkami: v alchymické jeskyni čte starý mistr v knize a přijímá kámen filosofů z rukou filosofova syna; dílo zlatodějů je ohrožováno okřídleným drakem zvedajícího se proti skupině stojící uprostřed nakresleného magického kruhu, zatímco hledají vedení v hermetickém pojednání.

Popis „Velkého díla“, jak se s ním lze setkat v alchymických spisech nejrůznějších století a nejrůznějších kulturních oblastí, vykazuje přes pestrou rozmanitost obrazů jisté neměnné základní rysy, které nelze empiricky vysvětlit. Indická alchymie má stejný základ jako západní alchymie, přičemž čínská, třebaže je zasazena do zcela jiného duchovního rámce, osvětluje některé z názorů té i oné. Kdyby byla alchymie pouhý klam, musel by její jazyk nést známku libovůle a hlouposti; ve skutečnosti však vykazuje všechny znaky pravé tradice, totiž organicky souvislou, i když nikterak schematickou nauku a určitá pravidla, neustále stvrzovaná jejími mistry. Nemůže to tedy být pouhý rozporuplný výplod či jakási náhoda v dějinách lidstva, nýbrž musí projevovat skutečně hluboce zakořeněné možnosti ducha i duše.

To je také závěr hlubinné psychologie, která se domnívá, že v alchymistické ikonografii se nachází potvrzení její teze o „kolektivním nevědomí“. Podle ní ze sebe alchymista během snového pátrání vydává v obrazech obsahy duše, které jsou pro něj samotného nevědomé, a aniž by chtěl, dosahuje tím jakéhosi usmíření povrchního, denního vědomí já a beztvaré, o formu usilující síly „kolektivního nevědomí“. Toto usmíření vyvolává prožitek vnitřního naplnění, v němž tkví cosi bezčasového a které jako sublimace a přehodnocení vnějšího alchymického díla zaujímá místo hledaného magistera. Nesmíme však ono „tajné“ ztotožňovat s chaosem tzv. „kolektivního nevědomí“, pokud vůbec tento elastický pojem odpovídá tomu, co znamená. Alchymistův „pramen věčného mládí“ v žádném případě nevyvěrá z beztvarého základu duše; spíše vychází ze stejného základu jako duch.

Titus Burckhardt v kapitole Vznik západní alchymie popisuje obeznámenost člověka s významem zlata a stříbra a budováním jeho posvátnosti a vzájemným vztahem s oběhy obou nebeských světel. Tato část prozrazuje vliv Eliadeho díla Kováři a alchymisté, zejména když osvětluje vznik metalurgické tradice a postavení kováře ve společnosti. Je to vetřelec do posvátného řádu přírody podezřelý z černé magie. V pohádkách je to čert Trepifajksl, posléze polidštěný Mates, který je peklem „zapomenut“ na světě snad osm set let. Úprava „kožichu“ bábou Plajznerkou ho stála ocas, který padnul pod sekerou a rohy si už uloupnul sám v díře po strakapoudovi v buku. A pak to začalo: Ze všeho nejlíp se mu zalíbila kovařina, snad potom že v kovárně se dmýchá do ohně jako v pekle, že tam při každé ráně perlíkem vesele skáčou žhavé hvězdičky okují a všechno voní tou zvláštní vůní železa, která připomíná hromy a blesky a která proto Matesovi přiváděla na paměť jeho pradávné čertovské mládí.

Z křesťanského hlediska představovala alchymie jakési přirozené zrcadlo zjevených pravd. Kámen mudrců, který je s to přeměnit neušlechtilé kovy ve stříbro zlato, je věrný obraz Krista a jeho vznik z „nepálícího ohně“ síry a „stálé vody“ rtuti se podobá zrození Krista-Emanuela.

Alchymie se přizpůsobením křesťanské víře duchovně obohatila, zatímco křesťanství v alchymii našlo cestu, která mohla vést od pozorování přírody až k opravdové gnosi.

Ještě snáze se hermetické umění začlenilo do duchovního světa islámu, který byl tak jako tak vždy připraven uznat jako dědictví dřívějších proroků jakékoliv předislámské „umění“, které se naskýtalo hledisku moudrosti (hikmah).

Nauka o „jednotě bytí“ (wahdat-al-wudjúd), esoterický výklad islámského vyznání jednoty, mohla hermetismu poskytnout novou duchovní osu nebo – jinak řečeno – obnovit v celé jeho šíři jeho původní duchovní horizont a vysvobodit ho z chaosu pozdního helénismu.

A ve slavném spisu o rozhovoru arabského krále Chálida s mudrcem Moriónem se vypráví o tom, jak se král mudrce zeptal, kde může nalézt věc, se kterou lze uskutečnit hermetické dílo? Morienus mlčel a teprve pod dlouhém váhání odpověděl:

„Ó králi, přiznám vám pravdu, že Bůh dle svého zalíbení stvořil tuto neobyčejnou věc ve vás samém. Ať jste kdekoli, máte ji vždy v sobě a nemůže být od vás oddělena…
Základ tohoto umění spočívá v tom, že ten, kdo je chce předat dál, musel sám učení přijmout od mistra… také je nutné, aby o něm mistr před žákem často hovořil… Neboť kdo přesně zná a sám zažil řád díla, nemůže být srovnáván s někým, kdo po něm jen pátral v knihách…“

A alchymista Denis Zachaire píše:

„Nejprve však chci, aby bylo zřejmé – pokud jste se to ještě sami nedověděli – že tato božská filosofie není v lidské moci. Mnohem méně se jí pak lze přiučit z knih, ledaže by ji Bůh prostřednictvím Svatého Ducha vnuknul do našich srdcí nebo nás učil ústy živého člověka…“

To je poselství kapitoly Podstata a jazyk alchymie.

Člověk je přednostním nositelem ducha, a tedy je v zásadě schopen poznat vše, co existuje. Kapitolou Hermetická moudrost se otevírá brána poznání. Nejdokonalejší nahlížení nutí k zjednodušení, avšak nikoliv v tom, co vnímá v rozmanitých odstínech, nýbrž v tom, co zachycuje jako podstatné. Nejdokonalejší nahlížení, k němuž může člověk dospět, je jednoduché, v tom smyslu, že jeho vnitřní bohatství nepřipouští žádné rozlišující charakteristiky. Na takové nejvyšší nahlížení poukazuje syrsky psaný hermetický text, v němž je řeč o tajemném zrcadle, které stojí v chrámu za sedmi branami, jež odpovídají sedmi planetárním sférám:

„Zrcadlo bylo utvořeno tak, že v něm žádný člověk nemohl spatřit svoji hmotnou podobu, neboť jakmile se od zrcadla odvrátil, ztratil se mu jeho obraz z paměti. Zrcadlo představuje božského ducha. Jestliže se v něm duše spatří, odhalí mu hanbu, která se v ní skrývá a shodí ji ze sebe… Očištěna napodobuje Ducha svatého a přijímá jej za svůj vzor. Sama se stává duchem, dochází pokoje a vrací se neustále do tohoto vyššího stavu, v němž poznáváme [Boha] a jsme Jím poznáváni. Poté, co se zbavila stínu, osvobozuje se od vlastních pout, která sdílela s tělem… Co o tom říkají filosofové? – Poznej sám sebe! Tím poukazují na duchovní zrcadlo, určené k poznání. Co je však toto zrcadlo, ne-li božský a původní duch? Když se v něm člověk pozoruje a vidí, odvrátí se od všeho, co nese jména bohů a démonů. Tím, že se spojuje s Duchem svatým, se stává dokonalým člověkem. Vidí boha v sobě samém… Zrcadlo stojí nad sedmi branami… které odpovídají sedmi sférám, nad tímto smyslovým světem, nad dvanácti [nebeskými] domy… nad tím vším je toto oko neviditelných smyslů, oko všudypřítomného ducha. Tam je možné spatřit dokonalého Ducha, v jehož schopnostech je obsaženo vše…“

Světskou sféru pojednávají kapitoly Duch a hmota, Planety a kovy, Koloběh živlů. Materia prima, třebaže zní nezasvěceným uším jaksi hmotně, je pralátkou tvořící základ duše. Shakespeare říká v hermetické hře Bouře, že:

„Svět byl stvořen ze stejné látky, z jaké byly stvořeny sny.“

Do tohoto snu je vetkán protiklad „vnitřního“ a „vnějšího“ nebo duševního a tělesného světa. Materia prima se symbolicky nachází „dole“, protože jako zcela nezformovaná se čím dál více brání zásahu rozumu. To bývá příčinou nedorozumění, které zaměňuje alchymickou prvotní matérii a „kolektivní nevědomí“ moderní psychologie. Matérie však není tak jako ona nejasně vymezená duševní oblast zdroj iracionálních a do určité míry „pouze duševních instinktů“, nýbrž představuje pasivní základ veškerého vnímání.

Arabský alchymista Abu’l Quasim al-’Iraqi se snažil dokázat , že duševní pralátka obsahuje všechny formy vědomí a tím i všechny formy pomíjivého světa. Píše:

„…tato materia prima se nachází v hoře, která obsahuje nezměrnou sbírku nestvořených věcí, V této hoře jsou všechny druhy poznání, se kterými se lze na světě setkat. Neexistuje poznání ani porozumění, sen, myšlenka, chytrost, názor, úvaha, moudrost, filosofie, geometrie, způsob vládnutí, moc, odvaha, vznešenost, uspokojení, trpělivost, mravy, krása, duch vynalézavosti, cesta, pravověrnost, vedení, přesnost, růst, povel, panství, říše, důstojnost, rada nebo obchod, které by v ní nebyly obsaženy. Neexistuje však ani nenávist, nevraživost, podvod, nevěra, klam, tyranie, útisk, zkaženost, neznalost, hloupost, nízkost, despotismus nebo rozpustilost, zpěv, hra, létna nebo lyra, nebo svatba, zábava, zbraně, válka, krev či zabíjení, které by v ní nebyly…“

Hora, v níž se materia prima nalézá, je lidské tělo, neboť reductio na pralátku metodicky vychází z tělesného vědomí, které se musí rozpustit nejprve zevnitř, dříve než bude člověk schopen pochopit duši duševně, a nikoliv pouze oklikou přes smyslové vnímání. Proto Basilius Valentinus vykládá alchymické klíčové slovo V.I.T.R.I.O.L. takto: Visita interiora terrae; rectificando invenies occultum lapidem. „Navštiv nitro země, očištěním nalezneš skrytý kámen.“ Nitro země představuje jak nitro těla, tak vnitřní nerozdělený střed vědomí. Skrytý kámen není nic jiného než pralátka.

„Převedení kovů na  jejich pralátku“ nemá z vnitřního hlediska nic společného s náměsíčným vnořením vědomí do nevědomí. K takovému převedení dochází jenom po tvrdém boji s protichůdnými duševními sklony, přičemž už předem musí být vyřešeny všechny pošetilé zaujatosti nebo „komplexy.“ „Alchymické dílo není léčba duševních nemocí,“ píše autor. S tím možno polemizovat. Alchymie se vnímá jako „uzdravování kovů,“ takže mám zato, že v jisté první fázi se právě tyto nedokonalosti, „duševní umanutí,“ obsese a jiné nerovnosti a zákruty, cizelují a rafinují v kov dokonalý.

Během přechodu od rozlišeného k nerozlišenému vědomí nastává temnota, jež odpovídá chaosu, tedy stavu matérie, která již nemá svou prvopočáteční čistotu, a jejíž různé možnosti už ani nejsou vyjádřeny jasně a uspořádaně. Je to stav „surové látky.“ Pronikne-li však vědomí více do hloubky, spatří odraz duševního základu, který se sice nedá uchopit ve své „látkové“ skutečnosti, jeho přirozenost se však projevuje tím, že celistvě odráží světlo a dá se srovnat s čistým pramenem. Je to omlazujíc pramen, známý z pověstí, z jehož hlubiny vystupuje rtuťovitá voda života. To je také smysl následujícího vyprávění alchymisty Bernarda Trevisana:

„Stalo se jedné noci, že jsem měl studovat, protože na druhý den jsem měl disputovat. Nalezl jsem malý pramen, líbezný a čirý, celý olemovaný pěkným kamenem. Kameny ležely na kmeni starého vykotlaného dubu a byly obehnány zdí, aby se v pramenu nemohly koupat krávy nebo jiná nerozumná zvěř ani ptáci. Jelikož jsem byl velice ospalý, posadil jsem se na okraj studny. Vtom jsem spatřil, že je nahoře přikrytá a zamknutá.
Šel kolem stařičký kněz. Otázal jsem se je, proč je pramen nahoře a dole a ze všech stran takto uzavřen. Byl ke mně přátelský a hodný a počal takto hovořit: ‚Pane, pravda jest taková, že tato studna skrývá strašlivou sílu víc než kterákoli na zemi. Je určena pouze pro krále země, kterého dobře zná a který zná ji. Myje se s ní v tomto prameni dvě stě osmdesát dva let a pramen ho tak omlazuje, že ho nikdo nemůže přemoci…‘
…Poté jsem potají opět přišel ke studni a začal jsem otvírat všechny závory, které byly zavřeny velmi těsně. Nato jsem se chystal nahlédnout do knihy, kterou jsem získal [při disputaci], abych se potěšil jejím jemným leskem. Ale protože jsem byl ospalý, spadla mi kniha do studny a já se pro to převelice rmoutil. Chtěl jsem si ji totiž ponechat na památku na čest, které jsem dosáhl. Díval jsem se proto [do studny], až jsem ztratil zrak. Potom jsem se jal vylévat vodu ze studny, což jsem prováděl tak dobře a pečlivě, že v ní zbyla jen desetina vody, zbytek však, přestože jsem se snažil, držela pevně pohromadě. Zatímco jsem se takto lopotil, přišli náhle lidé…, a tak jsem byl za své provinění na čtyřicet dnů uvězněn. Když jsem po čtyřiceti dnech vyšel z vězení, šel jsem si studnu prohlédnout. Spatřil jsem však černá a temná oblaka, která se držela dlouhou dobu. Nakonec jsem však uviděl vše, čeho si mé srdce žádalo, a vůbec jsem se nemusel namáhat; tak jako se nebudeš muset namáhat ty, pokud nesejdeš na scestí a neopomineš to, čeho si žádá přirozenost…“

Alchymisté dávají prvotní matérii mnoho jmen. Jejich různorodost neslouží k tomu, aby chránila hermetické poznání před nepovolanými, ale spíše k tomu, aby ukázala na to, že materia prima je obsažena ve všech vcěch nebo že všechny věci jsou obsaženy v ní. Nazývají ji „moře,“ protože v sobě nosí všechny formy, jako moře nosí vlny, nebo „země,“ proto vyživuje všechno, co „na ní“ žije. Je „semeno věcí,“ „základní vlhkost,“ humiditas radicalis, hylé. Je „panna“ pro svou bezmeznou čistotu a vnímavost a „nevěstka“, protože zdánlivě „lne“ ke všem formám.

„Odhalení“ vnímavého základu duše se shoduje se „zjevením“ tvořivého ducha. Nedají se od sebe oddělit.

Další varování o substituci alchymických a psychologických pojmů hovoří kapitola O „chymické svatbě“. Vědomí, které je ovládnuté myšlením, a proto zřetelně omezené, se dá též v jistém smyslu přiřadit k mužskému pólu, kdežto všechny bezděčné síly a schopnosti, spojené se životem jako celkem, se jeví jako projevy ženského pólu. K mužské stránce duše totiž náleží veškeré aktivní poznávání a k ženské zase veškeré pasivní bytí. Tím došlo na rozlišování na vědomé a nevědomé, jež užívá moderní psychologie. Proto je nasnadě pokušení vykládat „chymickou svatbu“ jednoduše jako „integraci“ nevědomých duševních sil do vědomí ega ve smyslu takzvané „hlubinné psychologie“.

To, co člověk prožívá jako vlastní „já“, se nemůže nikdy stát osou skutečné „integrace“. Toto já, které novodobí psychologové považují za skutečné jádro „osobnosti“, představuje podle všech duchovních tradic naopak zeď, která odděluje vědomí od dopadajícího světla čistého ducha nebo vědomí před duchem ukrývá.

„Chemická svatba“ proto také není žádná „individuace“, rozumí-li se jí vnitřní proces, v němž ego vtiskuje skupině kolektivních instinktů vlastní, zvláštní, a proto i časově i kvalitativně omezenou formu. Je dobře možné, že pronikáním dosud nevědomých sil se vědomí ega rozšíří, neboť tato možnost leží v dosahu obecné, psychologicky chápané sublimace. Ta má však zcela jasné meze, určené právě „kapacitou“ obecného vědomí ega.

Půvabný Příběh o Nicolasu Flamelovi a jeho ženě Perrenelle nechť si laskavě přečte ctěný čtenář sám. A rozjímá o něm.

Kniha má dvě roviny, v té první, „složitější“, je umným úvodem pro začínající v alchymii; v té druhé, „jednodušší“, jsou ukryty nenápadně pravé perly poznání. Titus Burckhardt se v knize Alchymie – Tradiční věda o kosmu a duši pokusil přiblížit začínajícímu učedníkovi jistá tajemství Díla, nakolik tovaryšům pak poskytnul mnohé sladké kousky k mysli mlsání. Doufejme, že náš čtenář bude dobrým lovcem perlorodek.

*

Díla Tita Burckhardta:

(1941), Land am Rand der Zeit (Land on the Edge of Time)
(1960), Alchemy, Walter-Verlag Ag. Olten; trans. William Stoddart
(1977), Science of the Cosmos, Science of the Soul, Fons Vitae.
(1960), Fes, Stadt des Islam (Fez, City of Islam)
(1967), Sacred Art East and West, trans. Lord Northbourne, Perennial Books, Bedfont, Middlesex.
(1970), Die maurische Kultur in Spanien, Callwey, Munich. English edition,  Moorish Culture in Spain, trans. Alisa Jaffa, Allen and Unwin, London in 1972, McGraw-Hill, New York in 1972, reprinted by Suhail Acadmy, Lahore in 1977, republished by Fons Vitae, Louisville, KY in 1997.
(1972), Marokko
(1976), Art of Islam: Language and Meaning, trans. J. Peter Hobson, World Islam Festival Trust, London.
(1977), Mystical Astrology According to Ibn Arabi, trans. Bulent Rauf, Beshara, Sherbourne, UK.
(1987), Mirror of the Intellect, trans. William Stoddart, State University of New York Press, Albany, N.Y.

Viz rovněž:

Michon, Jean-Louis (1999), “Titus Burckhardt and the Sense of Beauty: Why and How He Loved and Served Morocco” in Sophia, vol.5, no. 2, pp. 113-140.
Nasr, Seyyed Hossein (1999), “The Vision of Titus Ibrahim Burckhardt” in Sophia, vol.5, no. 2, p. 141-154.

*

© LvcSan
© okultura 2005

Uložit

Uložit

Uložit