(CD, Projekt, PRO 384, 2021)
Erik Wøllo: North Star (CD)
Projekt, PRO 384, 2021
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Americké vydavatelství Projekt má v současné době dva nejplodnější skladatele ambientní hudby. Jedním z nich je pochopitelně Steve Roach, který už takto chrlí alba po léta, sám i se spoluhráči, různé kvality. K němu se ovšem nyní připojil norský hudebník Erik Wøllo. Je třeba ale říci, že jejich skladby se hodně liší. Jistě tady hraje roli země původu a způsob tvorby.
Zatímco Roach tvoří ve svém arizonském studiu v podstatě na okraji pouště a jistě tedy v teple, Wøllo je ze země chladu, se zkušenostmi cest po moři a rockovým i jazzovým zázemím. Roach využívá mnoho druhů elektronických analogových a digitálních zařízení, kombinuje v nahrávkách více vrstev ploch, často dost temných, takže si časem vysloužil zařazení do stylu dark ambient. Wøllo na rozdíl od něj má skladby s jednodušší, přehlednější stavbou a často využívá k doplnění nebo i jako hlavní nástroj kytaru elektronickou, akustickou, či i speciálně upravenou. Jeho hudba je hravá, velmi pozitivní, a když je rozjímavá, tak rozhodně ne temná. Po jejím poslechu jste nabiti energií a máte často radost až do tance.
Jako náměty svých alb si vybírá různá témata. Na tomto posledním albu z letošního roku je to hvězda. Název North Star bychom mohli přeložit nejen jako Severní hvězda, ale také jako Severka nebo Polárka. Je to nejjasnější hvězda na severní obloze v souhvězdí Malého medvěda, a proto se stala pevným, orientačním bodem hlavně pro námořníky při jejich cestách už od nepaměti. Pro Wølle již jako chlapce byla tajemnou, opředenou jakýmsi kouzlem. Není divu, že si nyní splnil sen a nahrál o ní své pocity a dojmy do celkem osmi skladeb.
Na posledních albech volí často Wøllo strukturu skladeb obdobnou – jako podklad je ostinátně se opakující, někdy proměňující se motiv, který obvykle udržuje rytmus. K němu se přidává jedna a později druhá melodie. Pak nastává jakési minimalistické rozvíjení, které ovšem nedodržuje přísná pravidla minimalismu. Důležitější je vyjádření nálady. Skladby nebývají dlouhé, jak je zvykem u ambientu nebo meditativních kompozicí. Zde je to od šesti do osmi minut. Avšak, i když jsou to samostatná dílka, něco je spojuje. A to je to umění, že ač je zdánlivě trochu odlišná nálada a rozvíjení, tak ten pocit nemáte. Je to jako byste se na stejnou věc dívali jen z jiného úhlu. A to je to mistrovství Erika Wøllo.
Takže bych mohl brát jednu skladbu po druhé a vysvětlovat, že tady použil takovou barvu kytar, hluboký, ostinátní rytmus a jinde zase ve výškách, někde táhlé melodie, jinde pro změnu veselé, rozjásané, pak zase rozjímavé, ale je to zbytečné. Ve všem se vyzná, je to na pravém místě, a tak dlouho, jak je třeba. Ale hlavně je to hudba, po jejímž poslechu se cítíte lehcí, vzdušní, a nikoliv zdeptaní naléhavostí a vážností. Ta hudba vás povzbudí, pozvedne a nabije. A to má hudba dělat, ačkoli vás zároveň nenápadně přivede i k zamyšlení.
Erik Wøllo sám o tomuto albu poznamenal:
Díky North Star doufám, že budu i nadále dávat milovníkům hudby další inspiraci pro jejich život. Umění se může rozšířit a dát mysli širší horizont. Vypadá to, že my jako skladatelé máme v dnešní době zvláštní úkol.
© okultura, MMxxi
© Jiří Mazánek
