(CD, LSM16, Lotuspike Records, 2009)
Jeff Greinke: Virga (CD)
12 skladeb, LSM16, Lotuspike Records, 2009
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Pro mě byl tento americký hudebník zcela neznámý – ale to není nic divného, je to velká země a žije v ní mnoho skvělých hudebníků – a je pro mne milým překvapením. Přitom již skládá a vydává hudbu od roku 1980 a je znám po celém světě.
Jeff Greinke ve skutečnosti vystudoval meteorologii na universitě v Pensylvánii a ta ovlivnila i jeho osobní a hudební život. Když se začal zabývat kolem roku 1980 skládáním a interpretací vlastních skladeb, tématika se od počátku týkala planety Země, její krajiny a především počasí a klimatu. Není divu – vždyť současné podivné změny počasí během celého roku nejen u nás, ale i na celém světě jsou skutečně těžko logicky vysvětlitelné. Tak se aspoň osm z jeho zhruba dvaceti vydaných alb touto oblastí zabývá.
Takže poslední CD, které má název Virga, se snaží vyjádřit zvláštní klimatický jev. Virga je latinské slovo užívané v meteorologii pro tzv. srážkové pruhy. Ty vznikají, když z oblaků vypadávají srážky, obvykle ledové, ale než dopadnou na zem, tak se vypaří. Prouděním vzduchu pod oblaky jsou vytlačovány na stranu a vytvářejí zajímavé scenérie, obvykle ve tvaru pruhů, které jsou obzvláště krásné při západu slunce. Děje se tomu tak nejvíce v pouštních oblastech, kde dávají vzniknout prudkým bouřkám a jsou nebezpečné pro letadla.
Na kraji arizonské pouště, podobně jako Steve Roach, Greinke pobývá a toto vše pozoruje. Jeho hudba ovšem není vůbec temná, naopak nesmírně jemná, citová, s mnoha náladami. Sám hraje na skoro nepozorovatelný syntetizátor a piano a jako další nástroje využil cello s Christianou Morganovou a trumpetu Lesliho Dalaby.
Vzniklo 12 skladeb s délkou šesti minut, v nichž se tyto nástroje spolu tak báječně pojí, že si ani neuvědomujete, jak do sebe jejich vzájemné party přecházejí. Celé album se nese ve velmi komorní náladě, vše tak přirozeně plyne, jako pobyt v nezkažené přírodě, jejíž součástí se jakoby stáváte. Syntetické plochy se provazují s táhlými tóny cella a trumpety jako naprosto rovnocenné a velmi libé. Skladby na sebe navazují a vytvářejí tak jakýsi vývoj přírodního děje, jak je ostatně i popisováno v názvech skladeb. Je celkem jedno, o co se jedná, protože tahle hudba se příjemně poslouchá, neboť hladí duši.
*
© Jiří Mazánek
© okultura, 20=
