(Academia, Praha 2013)
Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho
590 stran, Academia, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 555 Kč
ISBN 978-80-200-2304-9*
John Dee (*13. července 1527, Londýn – †1608 nebo 1609, Mortlake) si začal své deníky vést pravděpodobně před rokem 1577, kdy oslavil padesáté narozeniny a byl jako matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, a rádce Alžběty I. na vrcholu své pozoruhodné kariéry. A ta nebyla v žádném případě jednoduchá.
Dee navštěvoval od roku 1535 školu Chelmsfordu, poté od listopadu 1542 do roku 1546 St. John’s College v Cambridge. Zde záhy rozpoznali jeho nadání a stal se zakládajícím členem Trinity College, kde mu důmyslné jevištní efekty během produkce Aristofanovy hry Mír vynesly reputaci mága a tato pověst s ním šla už po celý jeho život. Koncem 40. a začátkem 50. let 16. století cestoval po Evropě, studoval v Louvain (1548) a Bruselu a v Paříži poslouchal přednášky o Euklidovi. Studoval společně s Gemmou Frisiem a stal se blízkým přítelem kartografa Gerarda Mercatora, který se vrátil do Anglie s významným souborem matematických a astronomických přístrojů. V roce 1552 potkal v Londýně Gerolama Cardana: během tohoto vztahu zkoumali možnost perpetua mobile stejně jako ovlivnění drahokamu takovým způsobem, aby nabyl magických vlastností. I proto už za studií v Cambridge čelil obviněním z čarodějných praktik.
Dee se obzvláště zajímal o ty obory, jež podle něj podléhaly moci čísel, a k nim patřila architektura, optika, astronomie a navigace. Právě navigaci se věnoval ve své knize General and Rare Memorials pertayning to the Perfect Arte of Navigation, v němž postuloval mj. i propagandistické cíle Britského impéria (termín poprvé použil právě Dee). Jenže brzo se však mělo všechno změnit. Na přelomu 70. a 80. let 16. století zažil řadu neúspechů, které v budoucnu poznamenaly jeho pověst. Frobisherovi se nepodařilo najít severozápadní cestu a náhle se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten financovat vydání jeho zbývajících tří svazků věnovaných navigaci. A od té doby John Dee už nikdy žádnou jinou knihu nevydal.
Souběžně s tím se Dee pohroužil do světa magie, astrologie a hermetické filosofie. Mnoho času a úsilí věnoval v posledních třiceti letech svého života pokusům navázat spojení s anděly, aby se naučil universální řeči stvoření (srv. např. Moše Idel: Golem. Židovské magické a mystické tradice o umělém člověku. Vyšehrad, Praha 2007) a dosáhl předpotopní jednoty lidstva. Studoval rovněž renesanční novoplatonismus Marsilia Ficina, přičemž neviděl rozdíl mezi svým matematickým bádáním a bádáním v oblasti hermetické magie, evokací andělských inteligencí a divinací. Naopak, všechny své činnosti považoval za rozličné facety téhož hledání: pátrání po transcendentálním poznání božských forem, které jsou skryty za viditelným světem, které Dee nazýval „čisté pravdy“.
Nejhorší zvrat v jeho kariéře měl nicméně nastat až v březnu 1582, kdy do Mortlake dorazil mladý šestadvacetiletý muž jménem Edward Kelly, jenž o sobě prohlašoval, že má okultní schopnosti, které je ochoten dát do Deeho služeb. Dobře věděl, jak má na něj zapůsobit, aby se vetřel do jeho přízně. Dee dlouho usiloval o to nalézt klíč k veškerému vědění a jeho práce z roku 1564 Monas Hieroglyphica (č. Hieroglyfická monáda. Trigon, Praha 1997) byla pokusem obsáhnout souhrn vědění skrytého v jediném všemocném symbolu. Byl přesvědčen, že se díky svým obsáhlým vědomostem a hluboké zbožnosti musí nepochybně nějakým způsobem odlišovat od ostatních smrtelníků. Bylo tedy nadevší pochybnost, že kdyby dokázal najít způsob, jak komunikovat s Bohem, dostalo by se mu univerzálních odpovědí, po kterých tak prahnul.
John Dee si vedl své deníkové záznamy s přestávkami po několik desetiletí a často v nich popisoval aktuální události. Některé části textu rovněž odhalují, že se Dee snažil to, co dříve napsal, pečlivě utajit. Některé záznamy Dee přeškrtal inkoustem, jiné jednoduše fyzicky zničil, a to tak, že je vystřihl, jindy celé svazky zakopal do země nebo ukryl ve svém krbu.
Když se na str. 108 ve druhém odstavci setkáváme s pojmem „demonstrační kámen“, nemohu se ubránit dojmu, že v angličtině na tom místě stojí skrying crystal, který John Dee používal k jasnozření či evokacím, podobně jako o několik století později při Henochově magii právě Aleister Crowley, který jej střídal s inkoustovým jezírkem.
Zde můžeme doporučit přepracované dílo Geoffreyho Jamese: The Enochian Magick of Dr. John Dee. The Most Powerful System of Magick in Its Original Unexpurgated Form. Poprvé vyšlo v roce 1984, posléze jej vydalo nakladatelství Llewellyn Publications, St. Paul v roce 1998. Kromě autorova úvodu jde v plném rozsahu o dílo dr. Dee a magické pečetě byly převzaty přímo od Britské knihovny.
John Dee zmiňuje ve svém spise k Henochově magii démona, jehož jméno zní Coronzon (nebo Choronzon), který – jak praví – může zasahovat do magického díla. Aleister Crowley tento odkaz našel a tvrdí, že démon Choronzon, Drtič všech myšlenek a tvarů, je strážcem cesty Daat. Dílo Johna Dee se posléze stalo studnicí inspirace nejrůznějších badatelů a spisovatelů v okultním bádání a promítlo se do okultury a popkultury na nejrůznějších úrovních. V roce 1914 napsal Sax Rohmer Magickou romanci, která posloužila H. P. Lovecraftovi jako sbírka pramenů s informacemi o historii magie. Lovecraft se z ní musel poučit o pozoruhodných skutcích Apollónia z Tyany, Nostradama, dr. Johna Dee a dalších. Podobné svazky jsou uskladněny v knihovně Miskatonické university – ta je Lovecraftovou kreací. Pozoruhodný profesor, dr. Armitage, je jaksi rozrušen Whateleyho přáním bádat ve starých arkánních textech. Mnohé z nich jsou v latině a patří k nim i poznámky alžbětinského astrologa Johna Dee (viz Hrůza v Dunwichi).
V nakladatelství Grada vyšla kniha Donalda Tysona Zasvěcení do henochiánské magie (Grada, Praha 2010), která je považována za jeden z nejlepších, ne-li za nejlepší úvod do tzv. henochiánské magie vůbec. Autor tento obor praktické evokativní magie charakterizuje jako „složitý“ a podává toto vymezení:
„Henochiánská magie je teurgický systém (nebo též angelická magie), který předala alžbětinskému alchymistovi a vidci Edwardu Kelleymu skupina duchů, jež nazýváme Henochovi andělé.“
Doplňme, že šlo o vize, které v průběhu evokací Kelley získával prostřednictvím křišťálu jako poselství andělů a které přítomný John Dee zapisoval. Komunikace s „anděly“ se odehrávala prostřednictvím specifického jazyka se zvláštním slovníkem a syntaxem, a tak se vytvořil historicky specifický obor ceremoniální magie, nazvané podle jména biblické postavy Henocha.
Po více než třech stoletích bylo objeveno knižní vydání Deeových zápisků z komunikace s anděly a tento objev se stal modifikovaným základem magické praxe proslulého řádu Zlatého úsvitu (Golden Dawn).
Dodnes se o povahu henochiánské magie vede spor. Její tvrdí kritici ji pokládají za pseudomagii a podle nich byl henochiánský jazyk šifrou, kterou používal Dee jako špion, pracující pro anglický dvůr. Další pochybnosti se vynořily kolem „henochiánských andělů“, kteří si za prostředníka svých poselství vybrali morálně pochybného, trestaného zloděje Kelleyho, který předtím pěstoval goetii a k dovršení všeho požadovali, aby si Dee s Kelleym vyměňovali manželky. Spíše by se tedy mělo hovořit o styku s démony než o styku s anděly, máme-li jimi na mysli „světlé“ transcendentní „síly“.
Systém henochiánské magie není úplný, je v něm řada míst, která vyžadují vysvětlení, a nejde tu o mezery v Deeových zápiscích, které byly knižně vydány r. 1659, nýbrž o skrývání těchto vysvětlení samotnými „anděly“. Je to nejen systém praktické ceremoniální magie, nýbrž také okultního pojetí světa, jeho transcendentních dimensí, nastíněných v kvadrantech Velké desky, „magickém diagramu henochiánského vesmíru“. Vedle okultní metafyziky jsou tyto kvadranty, označované jako Strážní věže, také „klíče otevírající brány do měst andělů“, analogicky, jako se otevírají světla kabalistických sefir, kde však primárně jde o meditace posvátných jmen a nikoli o imperativní akty, jak tomu bylo zejména v praxi Aleistera Crowleyho s otevíráním aethyrů.
Praktická povaha poznámek v těchto denících je velmi cenná a pomáhá představit si, jakou odvahu toto Deeho počínání vyžadovalo.
»Dva dny potom, co archanděl Rafael přísně pokáral Deeho za jeho netrpělivost, práce na přepisování svaté knihy znovu započala, tentokrát slovo za slovem, tedy už nikoli písmenko po písmenku, avšak stále za obrovského fyzického i duševního vypětí pro oba zúčastněné, jak Kellyho, tak i Deeho.
Dne 2. dubna ráno Edward Kelly prohlásil, že pozoruje cosi jako plameny, nejprve v demonstračním kameni, potom již vně kamene, šlehající přímo proti němu, a ty způsobily v jeho hlavě tak silný pocit pálení, že nebyl schopen číst. Nicméně Dee s ním neměl žádné slitování a řekl mu, že pokud „se těm znakům spolu s jejich názvy dokonale naučil,“ jak jim bylo oběma přikázáno, nebude mu zatěžko je rozpoznat.
Konečně byl Kelly schopen přečíst pět řádků písmen, avšak s přestávkami, které způsobovaly údery hromu a tóny melodického zpěvu v jeho hlavě. V průběhu následujících tří dnů – v jednom případě se k seanci přistoupilo už v půl šesté ráno – se podařilo získat třicet čtyři řádků. Dee podle všeho ze začátku všechna slova, tak jak je slyšel, opakoval, čímž celý průběh značně brzdil a nakonec vyprovokoval Rafaela k tomu, že se zjevil a varoval Deeho před nebezpečím nahodilého vyvolání andělů (!): „Pakliže používáš dvojího opakování v případě dvou po sobě následujících věcí, měl bys zároveň psát i pracovat, což ovšem lidská povaha nedokáže. Tento postup by mohl vyvolat těžkosti s tak nedozírnými následky, že by proti nim tvoje síla nic nezmohla. Pokud je něco zapsáno, nečti to už nahlas, dokud se s tím nezačne pracovat.“«
Neměli bychom pominout ani studii György E. Szönyiho John Dee jako průvodce renesanční kulturou, vědou a apokalyptickými vizemi, v níž označuje rok 1582 za zlomový, kdy se Dee posunul od vědy k magii, konkrétně k přírodní filosofii, renesančnímu hermetismu, který v sobě spojoval novoplatonismus, ficinovskou magii talismanů a Paracelsovu duchovní alchymii, s nimiž položil teoretické základy archemastrie – okultní universální nauky.
Ve dvacátých letech 20. století si vybral Deeho jako hlavního hrdinu svého románu Anděl západního okna Gustav Meyrink. Mimořádnou pozornost věnoval Deemu britský filmový režisér Derek Jarman, který na něj odkazuje ve snímcích Sonet z Andělské konverzace (The Angelic Conversation, 1985), k němuž složila soundtrack anglická elektronická skupina Coil, ten vyšel na albu The Angelic Conversation, a Jubilee (1977), namaloval i několik obrazů s henochiánskou tématikou a zahradu u svého domu si naaranžoval podle Deeho hieroglyfických principů. Je třeba zmínit i hru Stephena Lowa The Alchemical Wedding (Alchymická svatba, 1998), jež se stala inspirací filmu Chemical Wedding Juliana Doylea (2008), v níž ovšem poněkud ďábelsky pokřivenou hlavní roli hraje Aleister Crowley, nikoliv přímo John Dee. Soustavně se mu věnovala Frances Yatesová, dále Peter French, Nicholas Clulee a další.
*
Závěrem jedna pochybnost. Např. na str. 510 mám dojem, že hned zkraje vypadly astrologické znaky pro středu a čtvrtek v tabulce Dny v týdnu.
Cenné jsou v dodatcích Slovníček, Místopisný heslář, Životopisný heslář, Výběrová bibliografie. Chyba v nadpisu Jmenný rejstřík je hloupá (str. 573). Následuje ještě Místní rejstřík, kterým je zakončena dokonalá navigace rozlehlým oceánem Johna Dee.
*
Nakladatelství Academia patří uznání za výběr této knihy, neboť v dnešní době si lze jen těžko představit vydavatele, který by se odhodlal zařadit ji do svého edičního plánu.
*
© San, MMXIV
© okultura.cz
