Vyznavač ďábla

389

Podání o černé magii často zmiňují starodávné knihy, které popisují teorii a praxi rituálů zla. Jejich samotná jména, jako Discours Des Sorciers a Le Satanisme, stačí k tomu, aby způsobila záchvěv hrůzy, ale možná dobře, že mimo zapečetěné schránky národních knihoven jich existuje jen pár.

Jakmile se však nějaká dostane do rukou nějakého představitele veřejnosti – může jím být někdo, kdo se okultními vědami zabývá či nikoliv – výsledky mohou být přinejmenším, abychom tak řekli, nepředvídatelné.

V této krátké povídce vykreslil Francis Prevot, jenž byl uznávaným autorem strašidelných povídek na přelomu století, příšerný příběh o zhoubných mocnostech Černé knihy.

*

Turner se pohodlně uvelebil ve své hluboké lenošce, upravil si lampu a s příjemnou předtuchou si začal prohlížet svazek, který mu poslal jeho knihkupec. Ke knize byl přiložen krátký vzkaz, že se jedná o mimořádně vzácný rukopis, který sice každý adept čarodějnictví a černé magie zná podle jména a proslulosti, ale málokdo jej viděl nebo vzal do ruky.

Byl to tlustý malý svazek vázaný v pergamenu, který byl zažloutlý a umazaný věkem a – jak Turner zpozoroval – měl úplně jinou kvalitu a strukturu než všechny pergameny, jaké znal. Na zadní straně byl velkým černým písmem napsán titul De mysteriis Dom Sathanas – tedy O tajných rituálech Pána Satana. Turner, kterého morbidně přitahovaly zakázané věci a jehož ponurý, bystrý duch se stravoval na studiu příšerných rituálů provozovaných vyznavači zla, se rozdychtěně zajíkl.

Teď vskutku nalezl látku ke studiu, jakou ani nedoufal spatřit. Odložil knihu, vstal, došel ke stolu, napsal obchodníkovi, přiložil šek a jakoby po hlubším zamyšlení připojil dotaz, jakým způsobem a od koho byla kniha získána. Takovýto pečlivě střežený poklad se málokdy dostal do obchodníkových rukou a Turner by se byl rád dověděl, kdo byl předchozím majitelem svazku a za jakých okolností se s ním rozloučil.

Potom se vrátil do lenošky a chystal se pečlivě prozkoumat svůj nový přírůstek. Když Turner vzal do rukou knížečku, která mu přesně zapadla do dlaně, pocítil nejasný, podivný strach a nezvyklou nechuť k tomu, aby ji otevřel a hleděl na její stránky. Náhle a bez sebemenšího skutečného důvodu pomyslel na Rahlinga, ono podivné individuum, které znalo o zlu víc, než je pro každého člověka zdrávo vědět a které bylo jednoho rána nalezeno mrtvé vlastním sluhou, přičemž mělo všechny kosti v těle rozdrcené na prach, avšak pleť zůstala bílá a svěží, nepořezaná, nepohmožděná a neporušená. Jak věděl, Rahling vlastnil exemplář právě této knihy. Třeba je to Rahlingův vlastní exemplář. Sluha, jak si Turner vzpomínal, se zbláznil a od chvíle, kdy spatřil příšernost, jež bývala jeho pánem, už nikdy nevydal srozumitelné slovo.

Turner, překvapený a znechucený proudem vlastních myšlenek, se sebral. Přece se nehodí, abych byl hysterický jako ženská, řekl si v duchu, a s podrážděným gestem otevřel knihu a začal číst.

Hodinu četl nerušené, zcela ponořen do šroubovaných vět středověkého vyznavače ďábla, který sepsal toto dílo, a hnusné ohavnosti hlásané na všech stránkách jím vůbec nepohnuly. Potom se stalo cosi, nevěděl přesně co, a s tlumeným výkřikem čiré hrůzy vyskočil z lenošky.

Okamžitě na sebe dostal vztek za nejnovější ukázku toho, co nazýval nervy malé školačky. Ale navzdory jeho přání ho zaplavily viny hrůzy a děsu. Pohlédl na vlastní ruce, které se pokryly lepkavým potem, a s hrůzou zjistil, že jsou od krve!

Letmo pohlédl na knihu, která ležela na podlaze, a se zachvěním si uvědomil, že je svázána v lidské kůži. Z každého póru na povrchu prýštily drobné krůpěje krve a kůže svraskávala a kroutila se, jako by trpěla nesnesitelnou bolestí.

Ohromen a neschopen souvislé myšlenky cítil, jak se mu hlavou honí hrozné myšlenky. Znovu pomyslel na Rahlinga a napadlo ho, jestli síly zla v této knize jsou větší, než si myslí, a zda existují skryté síly vymykající se lidskému řízení, jež přinášejí zkázu všem, kdo se je snaží ovládnout. Nebo snad ta síla může být služkou nějaké dávno mrtvé, mstící se oběti?

Zbytek sebeovládání v mžiku praskl a Turner se s výkřikem bolesti, který se mu vydral z vyprahlých úst, vrhl na podlahu a zmítal se tam v příšerném utrpení. Zmocnil se ho pocit, že má ruce i nohy spoutány řemeny. A že jeho tělo je pokládáno na tvrdý kamenný oltář. Neviditelné ruce jím pohybovaly sem tam, neviditelné rty nad ním mumlaly ohavná rouhání, když pocítil, jak se mu ostrá čepel obětního nože zařízla do těla…

Rozjařená skupina lidí vracejících se z divadla do bytu nad Turnerovým zaslechla, když míjela jeho dveře, zvláštní zvuk. Jeden z mužů se rozhodl, že je otevře, a nahlédl dovnitř. Okamžitě však dveře přibouchl, jako by chtěl zabránit tomu, aby odtud Něco uniklo.

„Myslím, že ještě nevstoupíme dovnitř,“ zamumlal mdle. „Musíme sehnat duchovního, rychle!“

*

Translation © Zdeněk Hron
© Revue Horus, 1992
© okultura, MMX

Uložit

Uložit