(CD, 2007, DiN 28)
Arc: Fracture
CD, 53:30, DiN 28, DiN 2007
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Ian Boddy a Mark Shreeve jsou v centru dění britské elektronické hudby už od konce sedmdesátých let a znají se od chvíle, kdy vystoupili na prvním britském festivalu Electronica v roce 1983. Trvalo to ovšem až do roku 1998, než se sešli k první spolupráci pod vlajkou ARC kvůli prvnímu albu na CD pod názvem Octane. Fracture je pátým albem ARC a čtvrtým na labelu DiN.
Je provedeno v bájném retro-stylu sekvencerové techniky, se spoustou melodických linek a spacy náladami. Album je cele instrumentální a první čtyři skladby neustále morfují a přelévají se z chill out grooves do jemných melodických témat.
Album z roku 2007 má krátké, úderné názvy skladeb, včetně celkového názvu. Mě však zaujalo, že na CD textu je uveden zcela jiný název Other Language a žádné názvy skladeb. Vysvětlení jsem nikde nenašel. Ostatně booklet je velmi skromný a kromě názvů skladeb a jmen interpretů se nedozvíte již nic dalšího, Interpreti jsou dva, oba protagonisté britské scény elektronické hudby z 80. let minulého století.
První z nich je Ian Boddy, který byl jedním z prvních organizátorů i účinkujících na festivalu elektronické hudby na Britských ostrovech v Milton Keynes v roce 1983. Vydal také jedny z prvních kazet a později LP se svými pokusy v tomto hudebním stylu. Jak se vyvíjel, inspiroval se též německou skupinou Tangerine Dream a v poslední době se dostává až do oblasti ambientní hudby.
Obdobně je tomu s druhým hráčem z tohoto dua, které užívá názvu ARC, Markem Shreevem. I ten stál u začátků britské elektronické scény a hlavně ho zajímal melodický elektronický rock, a také Tangerine Dream. Je také jedním z častých spolupracovníků Iana Boddyho.
Album má pět skladeb. První čtyři trvají od šesti do deseti minut a jsou neseny v obdobném duchu – rytmickotaneční, celkem jednoduché melodie, bez zbytečných harmonií, vše je hráno na syntezátory, elektrické piano, analogové sekvencery a další software. Můžeme říci, že jde celkem o dost podobné kompozice, nechci tím říci stejné, každá má vlastní nápad a zpracování – ovšem inspirace u Tangerine Dream jsou čitelné.
Zcela jiné je to však u poslední skladby s názvem Rapture, která trvá skoro dvacet tři minut. Od počátku jde o statickou, ambientní plochu, ne sice příliš komplikovanou, jak tomu bývá u Steva Roache, ale je zde absence jakéhokoli rytmu. Hudba se prvních deset minut široce rozevírá do prostoru. Jeden z hudebníků spíše klouže, melodickou harmonickou plochou, druhý vytváří zase plochu hlukovou, z různých zvuků. Pak následuje asi pět minut silně rytmické části à la Tangerine Dream, aby se vše opět začalo rozpouštět do závěrečné, znovu statické, místy až vznešeně patetické plochy. Protože jde o dost rozdílné hudební vyjádření, jsem zvědavý, co můžeme očekávat od dalšího alba.
*
