(Herrmann & synové, Praha 2015)
Lživé ságy starého Severu
345 stran, Herrmann & synové, Praha 2015, vydání první, vázané
ISBN 978-80-87054-41-3
Henry Corbin, jak píše Richard Rudgley ve své burcující knize Vzkříšení pohanství, zjistil z rukopisů súfistů, že lidskou představivost pojímali naprosto odlišně. Označit jejich prožitky za „imaginární“ mu připadalo jako jejich degradace:
„Přes veškerou snahu se nedokážeme ubránit tomu, že pojem imaginární je v našem obecně rošířeném pojetí chápán jako synonymum neskutečného a má nádech čehosi, co se nachází mimo rámec skutečnosti…,“ ale my si musíme uvědomit reálnost světa představivosti, protože je „světem ontologicky stejně skutečným jako svět smyslů a intelektu. Tento svět vyžaduje vlastní schopnosti vnímání, především sílu představivosti, schopnost rozpoznávání a hloubavost, které jsou stejně skutečné jako smyslové vnímání nebo intelektuální intuice.“
Lživé ságy, Shakespeare nebo Quentin Tarantino. Odpoutaná obrazivost.
Msta, tragická láska, boj o moc, fantastičnost, sex, magie, brutalita, krvák, parodie. Nic se za ta staletí nezměnilo.
Lhaní jakožto prostředek úniku od tíživosti pozemského bytí a ze „slzavého údolí“ k vzletu do jiskrného a rozhodně nikoliv „všedního světa“ prodchnutého neotřelou živostí příběhů. Putování za podivnými magickými objekty, potyčky s hordami běsnících berserků, mocné nelidské bytosti, trollové, pohádkové mechanismy a podobenství…
Nemělo by udivit, že pánem a „mistrem básnictví a moudrosti byl Ódin, čaroděj se stavy šílenství, v nichž poesie byla hlavní formou vyslovování zaklínadel, neboť jednou z podob magie praktikovaných severskými národy byl rituál galdr, což znamená čarovný zpěv. Coby bůh změněných stavů vědomí neovládá racionální, logickou a spořádanou část psychiky, ale její temnou iracionální stránku. Je zdrojem umělecké tvořivosti, snů a nočních můr, sexuální vášně, násilí a hněvu, magického transu a intoxikace. V okamžiku, kdy se básníci, milenci, bojovníci nebo čarodějové dostanou do takovéto extáze, jsou schopni neuvěřitelných činů.“
Trollka ukrytá v „jedné průhledné skleněné komnatě“ (Rozmluva o svátku Jól), upomínající na „mýtus o Yimovi, největším ze smrtelníků, jemuž bozi přikázali vytvořit útočiště, v němž by se mohla většina duchovních bytostí ukrýt před smrtelnou zimou vyvolanou silami démonů. To je popisováno jako opevněná citadela, uvnitř které domy a sklady umožňují obyvatelům přežít zlé časy. Právě Corbin popisuje, že v pevnosti byla „luminiscenční okna (srv. Robert Graves: White Goddess, k pojmu ynis guitrin), vyzařující vnitřní světlo“ (Richard Rudgley: Vzkříšení pohanství, str. 65).
Synáček, jehož jméno rodiče přes noc do druhého dne vždy zapomenou (Sága o Alim Flekovi). Kletby tak mocné, že se Černozubka proměnila v kámen a Áli musel putovat k samotné Noci a stát se jejím manželem (Sága o Alim Flekovi, hieros gamos, unio mystica). To však nestačilo: Áliho proměnil Zlooký ve vlkodlaka, který uteče do lesa a bude tam zabíjet lidi i dobytek. Teprve pěstounka Hild bděla ve své ložnici nad vlkem, po dřímotě tam uviděla ležet muže, tak poslala chalupníka vlčí kůži co nejdříve spálit (srv. Janek Ježek in Bratři Grimmové: Německé pohádky. SNKLU, Praha 1961, č. 108; bytost napůl lidská a napůl zvířecí, jedna část ovládaná dnem, druhá nocí. Corbin píše, že „intelektivní duše svádí souboj, aby dosáhla spojení s Andělem, činnou Inteligencí, souboj, který trvá až do úsvitu – tedy až do išráqu – kdy duše povstane osvobozena od temnot, které ji věznily. V tom případě již pak ale není na místě hovořit o souboji s Andělem, tedy proti němu, jako spíše o souboji pro Anděla, neboť i on recipročně potřebuje reakci duše, aby jeho bytí mohlo být tím, čím má být. V Písni písní na sebe Miláček bere roli Intellectus agens, zatímco hrdinka je myslící lidská duše; str. 42n). Na Áliho pak kapala víno (οἶνος, srv. víno Grálu), aby se vzpamatoval a začal opět mluvit („stvořuji, když mluvím“). V Sáze o HjálmÞérovi a Qlvim se zase vypráví o Álfsóle, na kterou zlá královna Lúða vložila kletbu, že se z ní má stát finngálkn, stvoření podobné antickému kentaurovi, opět tedy bytosti napůl lidské a napůl zvířecí.
O hledání léku proti zlé kletbě trollyně Noci, která má tři bratry: Škvora, který je z nich nejmocnější, Kostivec a Kloubák mu slouží; ti dva mají mocnou mast, která vyléčí všechno, pokud už člověk nepropadl smrti, neodváží se však léčit nikoho, pokud nemají příkaz od Škvora, ale ten vládne zemi, která leží až na samotném konci světa a tam se nikdo nedostane (mýtus o Hyperborei). Škvor pošle Áliho v doprovodu dvou mužů za svými bratry, kteří ho měli úplně vyléčit. Ti muži se jmenovali Mandán a Andán. Indiáni kmene Mandan jsou původním americkým kmenem sídlícím v severní Dakotě. Hjalmar Holand naznačil, že smíšení kmene s přeživšími norskými mořeplavci může vysvětlit výskyt blonďaté indiány na Horní Missouri.
I v tomto špalíku, v němž řeč je lahodná, „události, jež určují vztah k neviditelnému osobnímu průvodci, nespadají pod fyzikální, kvantifikovatelný čas… Tyto události se sice dějí v čase, ale v čase, který je jim vlastní, v diskontinuálním, ryze kvalitativním psychickém čase, jehož chvíle je možné evaluovat pouze podle jejich vlastní míry, která se pokaždé mění s intenzitou těchto chvil.“
Před samotným prožíváním dějů této knihy vřele doporučujeme jako úvod (nikoliv závěr) fundovanou stať Jiřího Starého nazvanou Pro ty, kdo dočetli tuto knihu…
Díky těm, kteří poslouchali, hanba těm, co dělali rámus.
*
© San
© okultura, viMMxvi
