O vesmíru a kolotavém víru času

H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937

Sebrané spisy svazek IV, 472 stran, Plus, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 369 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 9788025901304*

Čtvrtým svazkem Stín z času se v nakladatelství Plus uzavírá souborné vydání beletristických spisů Howarda Phillipse Lovecrafta. Nese název Stín z času s podtitulem Příběhy a střípky z let 1931-1937.

Rozsáhlou novelu V horách šílenství napsal HPL během 24. února až 22. března 1931. Miskatonickou antarktickou expedici vedl William Dyer (jeho úplné jméno se vyskytne jen ve Stínu z času), počne slibně, avšak končí tragicky a hrůzostrašně.

„Mezi pustými vrcholky se proháněl v běsnících poryvech strašlivý antarktický vítr a v jeho skučení jako by se chvílemi tajily neurčité náznaky divokého, zpola uvědomělého melodického hvízdání, které se neslo v širokém tónovém rozsahu a z nějakého důvodu skrytého v mé podvědomé paměti mě zneklidňovalo, ba dokonce neurčitě děsilo. Scenerie mi zase čímsi evokovala ony zvláště znepokojivé asijské malby Nicholase Roericha a také ještě zvláštnější a znepokojivější popisy bájné náhorní plošiny Leng zachované v obávaném Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda.“

HPL možná našel pár záchytných bodů pro svoji inspiraci v novele M. P. Shiela Purpurový mrak (The Purple Cloud), která se zabývá právě expedicí do Arktidy. Je zajímavé, že v příběhu se hrdina dostává do domu Arthura Machena (což by zároveň Shielův blízký přítel), jehož nachází mrtvého, a který podle všeho psal svoji poému až do samotného konce. HPL byl také inspirován malbami Nicholase Roericha, jež viděl rok předtím v jeho muzeu, které se otevíralo v New Yorku. Nechtělo se mu ale umístit děj příběhu do Himaláje, protože ty byly v tu dobu již poměrně dobře známy, proto zamířil jinam:

„Zachovalé exempláře tak děsivě připomínají popisy určitých bytostí z pradávných mýtů, až se nelze vyhnout domněnce, že kdysi dávno museli tihle tvorové žít i v oblastech mimo Antarktidu. Dyer a Pabodie četli Necronomicon a oba viděli hrůzné snové malby Clarka Ashtona Smithe, jež z onoho textu vycházejí, takže pochopí, že hovořím o Prastarých bytostech, které prý – buďto z žertu, anebo omylem – daly vznik celému pozemskému životu. Připomínají také prehistorické bájné tvory, o nichž psal Wilmarth – souvislost s kultem Cthulhu.“

Nejvýznamnější je to, že tito Staří jsou podle Dyerovy historické degrese identifikováni s lidskými bytostmi, specificky s ohledem na sociální a ekonomickou organizaci Starých. V mnohém ohledu představují utopii, k níž by lidstvo mohlo podle HPL směřovat. Věta „Vládní systém byl složitý a společnost stála pravděpodobně na socialistickém základě,“ prokazuje, že sám HPL tou dobou konvertoval k umírněnému socialismu. Ovšem civilizace Starých stojí na jistém druhu otroctví, a vyskytují se tam náznaky, že podmínky shoggotů připomínaly, alespoň částečně, podmínky Afroameričanů. Vyčerpávající líčení Starých na této planetě, od jejich vzestupu až po pád, naznačuje, že HPL vstřebal Zánik Západu Oswalda Spenglera vzhledem k podobnému důrazu na neúprosný vzestup a pád následných civilizací.

V souvislostech díla HPL tato novela zřetelně ukazuje to, co bylo zřejmé celou dobu, že totiž většina „bohů“ jsou toliko mimozemšťané a že jejich následovníci (včetně autorů knih o okultním učení, na něž HPL a další tak často odkazují) jsou mylně posuzováni, co se týče jejich pravé podstaty. Robert M. Price si jako první povšiml u HPL této „demytologizace“ a poukázal na to, že V horách šílenství nejeví v tomto směru žádného radikálního odklonu, nýbrž jenom zdůrazňuje to, co bylo zřejmé již dříve.

Rovněž poznámka uvedená v knize vzadu stojí za pozornost. W. Fulwiller upozorňuje na podobnost Burroughsových Maharů žijících pod povrchem Země s Lovecraftovou dávnou rasou i na Burroughsovu kastu služebníků Sagotů, ne nepodobných Lovecraftovým shoggotům. Sám název románu je s jistotou vzat z povídky The Hashish Man od lorda Dunsanyho:

„A nakonec jsme dorazili k oněm slonovinovým horám jménem Hory šílenství…“

Stín nad Innsmouthem psal HPL během listopadu a skončil 3. prosince 1931. Zajímavé je, že HPL byl s příběhem hluboce nespokojen. V novele rozvádí motiv povídky Dagon, jejíž rybí tvor mohl být ovlivněn povídkou Irvina S. Cobba Rybí hlava. Příhodně je v poznámce vzpomenut podmořský národ J. M. Trosky z prvního dílu trilogie Kapitán Nemo z roku 1939:

„Na dlouhém krku seděla hlava, zploštělá jako žabí, se širokými ústy či spíše tlamou. Oči byly veliké jako pěst, vypouklé, bezbarvé, průhledné jako sklo.“

Takový „innsmouthský vzhled“ se začal v tomto městečku objevovat poté, co se kapitán Obed vrátil z jednoho ostrova východně od Othaheite, kde byla hromada kamenných rozvalin, starších, než aby o tom kdokoli věděl. Byl tam blízko malý sopečný ostrov, kde byly jiné rozpadlé zbytky s jiným vytesáváním a všude na nich zobrazení strašlivých příšer, něco jako rybám podobný žáby nebo žabám podobný ryby, namalované ve všech možných polohách, jako by to byly lidské bytosti.

„Setkávali se (Kanakové) s těma tvorama,“ vyprávěl Zadok, „na tom malým ostrůvku s divnejma rozvalinama a ty hrozný obrazy žaborybích příšer měly asi ty tvory představovat. Možná to byl ten druh tvorů, kterej je ve všech pověstech o mořskejch pannách.“

„Po osmdesát tisíc let Pth-thya-l’yi žila…“
(František Rachlík: Balty čili Kobaltické pohádky, které vypravuje dědeček Hermelín Hranostaj Barabínský svým dvěma vnukům, Dájenovi a Dafanovi, Menší společnosti slůňat a jimi uvedeným hostům. F. J. Müller, Praha 1944, str. 43.)

„… Dagon a Ashtoreth – Belial a Belzebub – Zlaté tele a idoly Kanaanu a filištínský – babylónský ohavnosti – Mene, mene, tekel, ufarsin“, blekotal Zadok Allen.

„Viděl jsem, že se tvor pohyboval skoky, byl jsem zděšen bestiální nenormálností jejich tváří a psí nelidskostí jejich nahrbeného šourání. Opět jsem slyšel šokující hrdelní mumlání… byl tam také jiný zvuk, obrovské pleskání ve velkém měřítku nebo ťapkání, které nějak vyvolávalo představu nejhnusnějšího druhu. Vše převládající zápach se zvětšoval a zvuky přerostly v bestiální směsici krákání, štěkání, kašlání, bez nejmenší stopy lidské řeči. Jejich převládající barva byla šedozelená, i když měli bílá břicha. Byli většinou lesklí a kluzcí a rýhy na jejich zádech byly šupinaté. Jejich tvary vzdáleně připomínaly anthropoida, zatím co jejich hlavy byly hlavy ryby s vystupujícíma, vypoulenýma očima, které se nikdy nezavíraly. Po straně jejich krků byly chvějící se žábry a dlouhé tlapy měli opatřeny plovací blanou. Nepravidelně poskakovali, chvíli po dvou nohách, chvíli po čtyřech. Jejich krákoravé štěkající hlasy jasně používané pro artikulovanou řeč měly všechny zlověstné výrazové odstíny, které jejich strnulé tváře postrádaly.“

Někteří z nich, kdož ještě nenabyli proslulého „innsmouthského vzhledu,“ dojížděli občas autobusem do města pro různé nezbytné nástroje a doplňky, a platívali přitom velmi čistým zlatem zelenavého nádechu, občas však prodali i úžasné šperky z tohoto kovu, „byly na nich znaky Starejch,“ jak sděloval Zadok, Velestarých, Nevyzpytatelných, kteří nyní odpočívají, ale jednoho dne, vzpomenou-li si ve svém snění, znovu povstanou, aby vzdali hold Velkému Cthulhu.

Balty čili Kobaltické pohádky, které vypravuje dědeček Hermelín Hranostaj Barabínský svým dvěma vnukům, Dájenovi a Dafanovi, Menší společnosti slůňat a jimi uvedeným hostům, začínají podivně dnem druhým, tedy úterkem, což se hermeticky vysvětluje dále takto:

„Především je úterek den Marsův, jak svědčí písma latiníků, dies Martis, odtud francouzsky mardi, anglicky tardi a turecky dardi bejli. To by třebas ještě leckomus nic neříkalo, kdyby Mars, oskicky Mamers, také Mavors nebo Jarmar (srv. jarmark!), nebyl náhodou bůh ovčáctví a zároveň bůh čtveráctví a k tomu všemu otcem Romána a Renána! Ale i kdyby to nestačilo a vyskytl se po tomto výkladu nějaký mluvka, který by v tom pořád ještě neviděl očividný důkaz, že jde opravdu o druhý den, tak jen tak maně podotýkám, že úterý, to je den druhý, slul ve Švédsku zibstag neb zistic podle staronorského boha Týra, kterého jmenovali zase v starohornogalštině Zin, nebo také Džin. Tedy úterek, historicko-etymologicko-filologicky ověřeno, je docela určitě druhým dnem a to ne, že by šel po pondělku, ponedělok, čili dnu jdoucím po neděli, tedy po dnu, kdy se nic nedělá, ale proto, že pondělí je dnem modrým a proto prvým, takže úterek, který jde za ním, když do toho nic nepřijde, musí být eo ipso dnem druhým! A co, pilijár hromu a kadlátek, samotné české úterý, co? To nic není? Úterek, slovensky utorok, vzniklo ze staroslovanského vterý, což znamená druhý a což zase vzniklo z praslovanštiny on tero a má úplně souhlasný význam jako dolnobaltické tan dreho a litevské antrax (sic!), nemluvě ani o východoslovanském vykroj a polanském wtory. Tedy jak vidmo, všechny tyto výrazy se týkají výhradně druhých dnů, čili úterků, ať už jejich dobová nebo okrajová obměna je jakákoli. Úterý, autery, outery, utorok, uterus, utěrek, utěrka, vtorek, vtornik, wtorý nebo ty severštější zintagy, zibstaky, notáky a motáky nebo antrasy a antracity, ať už znamenají bohy nebo něco podobného, značí vždycky a především číslici druhou a basta!“

Úterý je den, kdy Oni přicházejí. Uterus je nejenom úterý, ale latinsky též děloha.

I v tomto textu se vzpomínají Velestaří, tentokrát dokonce v souladu se zónou lila, jak sami velmi dobře rozpoznáte.

„Vyprávění druhého dne předchází zpěv, pěný samotnými mořskými starci, prastarci, kteří byli právě druhého, božského dne stvořeni zároveň s kobaltickým mořem, nejmodřejším mořem, které jako překrásně modrý, antracénový inkoust skanulo do ostatních moří v okamžiku, kdy obloha byla oddělována od vod.“

Kobaltické moře vešlo do pramoře a splynulo s ním před stvořením. Tak sní Oni odtamtud v nás a skrze nás vcházejí zpět do bytí.

„A hned v tento nebeskomořský den, mořští starci, kteří se byli už zrodili starci, se dali z ničeho nic do zpěvu, jako by už odjakživa zpívali a vzrušení rackové, prarackové, vzlétali k modré obloze, aby na ní svými křídly svižně a kaligraficky zapisovali slova jejich písně, která vycházela z hlubin rodících se vln:

A od úterý svět se koupal v modrém moři,
jež bylo plné hvězd, kde děda jen tak plul,
mysle na kobalty, které se dnes vynoří
a snící dědeček by málem utonul,“

Snící dědeček je ovšem Cthulhu snící v R’lyeh. Slovo „R’lyeh“ má další skryté významy, na něž upozorňuje Kenneth Grant. Spokojme se zde s odkazem na poznámku č. 127 z českého vydání Liber Agape Aleistera Crowleyho, kde je ztotožňováno s „pronikavým výkřikem orgasmu“ – skrývajícím se ve slově „hriliu“.

„Potřísniv do žluta ty temně modré víry
a rytmus modravých a třpytících se řas
modřejších šmolky, hoj, žlutších než kozí sýry
a vše to slilo se ve žlutomodrý kvas.
Znám moře dělená od nebe trsem stínů,
znám modra večerů jak modrých povodní,
znám jitra vzrušená jak zástup pinguvínů,
jen těžko uhádnu, o čem to děda sní…“

Vzpomeňte nebohého Arthura Gordona Pyma, jehož zápisky našel E. A. Poe, a Danfortha, který nás děsí, jak nás zpravuje Lovecraft, výkřiky jediného šíleného slova, jež mělo až příliš zřejmý původ: „Tekeli-li! Tekeli-li!“

Od koho se ta slova zástup pinguvínů naučil…? A v závěru opět narážka na snícího Cthulhu, jehož zde dokonce neomaleně a nezakrytě nazývají svým dědem…! (srv. Breviář ohavnosti aneb O mutantech)

Zdá se, že Lovecraft byl oním milníkem, který na poli antropologie znamenalo dílo Margaret A. Murrayové Čarodějnický kult v západní Evropě (The Witch-Cult in Western Europe, 1921), silně zasažen. Moderní antropologové pochybují o věrohodnosti jejích teorií, ale za Lovecraftových dnů dosáhly jistého uznání. Hodila se mu totiž idea univerzálního kultu, neboť zapadala do některých z jeho literárních témat: relativní bezvýznamnost lidstva v historii Země a existence konspirace mimozemských ras a podlidí přežívajících na okraji civilizace, čekajících na svoji příležitost a praktikujících černou magii a uctívajících Velké Starce, k tomu se pojilo téma kultu Cthulhu.

Povídky jako Slavnost (1923) a Sny v čarodějnickém domě (The Dreams in the Witch House, napsáno v únoru 1932) byly ideou čarodějnického kultu silně ovlivněny (viz rovněž HPL & jeho dílo ve světle novodobého okultismu). Rovněž „Černý muž“ z povídky Sny v čarodějnickém domě, jehož „avatar“ se zjevuje jako okřídlená entita i v Přízraku temnoty (1935), je přímo v textu označen za toho „z čarodějnického kultu,“ s nímž se snící Walter Gilman musí setkat, aby jím byl předveden před trůn Chaosu, „kde nesmyslně piští tenké flétny,“ jejichž tóny v tomto světě zlověstně opakují krysy – „slaboučký náznak zvuku, který jako by čas od času pronikal šílenou změtí rozeznatelných zvuků i za jasného světla, když byl zcela probuzený“ – a jejich vůdce Hnědý Jenkin (rouhavý zakrslý kříženec mající tvar krysy a pokrytý chlupy, se zubatým, vousatým a zlověstně lidským obličejíkem a tlapkami jako malinkými lidskými ručičkami, jenž se mohl stát předlohou Harata z lidu Bada ve zlověstném příběhu Alana Vannemana Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry, Jota, Brno 2002), jehož kostru pak našli dělníci ve strašidelné a prokleté budově: „tvarová abnormalita kostry obrovské chorobné krysy,“ „maličké tlapky chápavých rysů“ a „malá lebka se žlutými dravčími tesáky jevicí se z jistých úhlů jako zmenšená, obludně pokleslá parodie na lidskou lebku“; „jeho rytmus neodpovídal ničemu na Zemi, leda snad kadenci jednoho či dvou sabatních zpěvů, o nichž lépe pomlčet, a někdy se bál, že odpovídá jistým vlastnostem neurčitého vřeštění či burácení v oněch naprosto cizích propastech snu.“ Snad tu Lovecraft věštecky předvídal a jasnozřivě i slyšel pekelné protitóny death-metalu a noisu.

V rukách našeho temného snílka se stává geometrie matematickou magií otevírající dveře do jiných dimenzí, jako tomu bylo v případě staré čarodějnice Kezie Masonové, která nalezla bránu do neurčitých krajů za třemi rozměry, nebo v povídce Peabodyho dědictví „nejzlověstnější důkazy jakési příšerné činnosti“ odehrávající se v domě starého čaroděje Asapha Peabodyho, kde jedna místnost měla stěny svírající na první pohled nemožné úhly, naznačující dimenze ležící mimo rámec lidského chápání“ a čaroděj vycházel „ze severovýchodního rohu svíraného stěnami v podivném úhlu z místa, kde dospělý člověk nemohl stát.“ Kyklopská neeukleidovská architektura dala vzniknout „obscénním“ úhlům, které pohlcovaly živé lidi a vyplivovaly je v netušených dimenzích, jako tomu je ve Volání Cthulhu.

Je to matematik Walter Gilman z povídky Sny v čarodějnickém domě (1932), který „začal svou matematiku spojovat s fantastickými pověstmi prastaré magie.“

„Načerpal jisté strašlivé nápovědi z obávaného Necronomiconu od Abdula Alhazreda a potlačených Unaussprechlichen Kulten von Junzta, jež mohl uvést do vztahu se svými abstraktními vzorci o vlastnostech prostoru a spojnicích mezi známými a neznámými prostory.“

Za svoji učitelku pojal čarodějnici Kezii Masonovou, jejíž výpovědi v procesu ho „nerozumně zaujaly.“

„Pověděla totiž soudci Hathornovi o čarách a křivkách, jimiž se dalo ukázat, kudy projít stěnami prostoru do jiných prostorů za ním.“

Gilman se rozhodl zkoumat onu okolnost, která „víceméně náhle dala průměrné stařeně ze sedmnáctého století nahlédnout do matematických hlubin, jež možná přesahovaly nejsmělejší moderní výboje Planckovy, Heisenbergovy, Einsteinovy a de Sitterovy.“

Tato jména svědčí o tom, že Lovecraft musel sledovat zprávy o jejich teoriích v tisku, i když s nástupem nacismu (1933) někteří z Německa odešli a po něm přestaly být informace oblasti fyziky uvolňovány. De Sitterův prostoročas je obecně n-rozměrný útvar, který je obdobou hyperkoule v prostoru. Hyperkoule je v geometrii zobecnění kruhu a koule do vícerozměrného prostoru. Je definována jako množina bodů, které mají od daného bodu (tzv. středu) vzdálenost menší nebo rovnu poloměru. Z této krátké exkurze uzříme možnost, že Lovecraft pochopil skrytý význam magického kruhu jakožto brány do jiných prostorů. Gilmana pokoj, v němž stará Kezia přebývala, dosti mátl.

„Severní stěna se od vnějšího k vnitřnímu konci zřetelně skláněla dovnitř, kdežto nízký strop se mírně svažoval stejným směrem dolů. Do prostoru, který musel existovat mezi šikmou stěnou a rovnou vnější zdí na severní straně domu, nebyl žádný přístup. … Jeho zaujetí nepravidelnou stěnou a stropem rostlo: začal totiž do zvláštních úhlů vkládat matematický význam, který se zdál něco neurčitě napovídat o jejich účelu. Stará Kezia měla možná výborné důvody žít v místnosti se zvláštními úhly – netvrdila snad, že se právě prostřednictvím jistých úhlů dostávala za hranice světa prostoru, který známe?“

Novým rozměrem v Gilmanově životě se pak stalo podivné snění, jež se skládalo „převážně z pohybu bezhraničnými propastmi nevysvětlitelně barevného příšeří a nepochopitelně rozrušeného zvuku, propastmi, jejichž hmotné a gravitační vlastnosti ve vztahu ke svému vlastnímu jsoucnu nedokázal ani v nejmenším vysvětlit. … Propasti rozhodně nebyly prázdné, byly natěsnané nepopsatelnými zaúhlenými hmotami z cize zbarvené látky, z nichž některé se zdály organické, kdežto jiné neorganické.“ Gilman ty neorganické přirovnával k „hranolům, bludištím, seskupením krychlí a rovin a kyklopským budovám,“ kdežto „organické věci na něho působily jako shluky bublin, chobotnice, stonožky, oživlé hinduistické modly a spletité arabesky probuzené k jakémusi hadímu životu.“ Ony zvláštní mnohostěny mohou být odkazem na tajné práce alchymistů a jejich Veliké dílo: kámen filosofů.

„Dvě z méně nesmyslně se pohybujících věcí – dosti velký slepenec třpytivých, prolamovaně kulovitých bublin a mnohem menší mnohostěn neznámých barev a rychle se měnících povrchových úhlů – ho zřejmě nebraly na vědomí a následovaly ho nebo pluly před ním, když měnil polohu mezi obřími hranoly, bludišti, shluky krychlí a rovin a jakoby budov…“ Byl tu však ještě další fenomén, na který ho upozornil Joe Mazurewicz, a sice slabá fialová záře, „zlé fialové světlo,“ vyskytující se kolem „stařeny a toho malého chlupatého“ (Hnědý Jenkin), která předcházela „jeho pád do neznámých propastí, a pomyšlení, že by jiná bdící osoba mohla vidět snové světlo, bylo naprosto mimo zdravý rozum.“

Toto „snové světlo“ má jako základní barvu fialovou – barvu lila, podle níž nazval Kenneth Grant jedno ze svých nejlepších děl, Beyond the Mauve Zone – refraktuje se však do žluté, karmínové a indigové.

Všímavého čtenáře nezarazí, když Gilman vchází na Peabody Avenue (srv. Peabodyho dědictví), jenže po chvíli opouští důvěrně známé prostředí tohoto vesmíru a jeho linearitu, protože vkročil do „neurčitých soumračných propastí, v nichž se nevyskytovaly žádné pevné náznaky tvarů. Byl tam zaveden bublinatým slepencem a mnohostěnem, které ho vždy pronásledovaly,“ spolu s oslnivým snovým fialovým světlem, ale nepostupoval „přímou čarou, ale spíše cizokrajnými křivkami a spirálami jakéhosi éterického víru, který se řídil zákony neznámými fyzice a matematice jakéhokoli představitelného kosmu.“

„Tajné kulty často střežily a předávaly překvapující tajemství ze starších, zapomenutých aeonů, a nebylo nijak nemožné, že Kezia zvládla umění procházet branami dimenzí. Tradice zdůrazňuje zbytečnost hmotných překážek“ (a de Sitterova teorie předpokládá universum vyprázdněné od hmoty) „pohybu čarodějnice, a kdo může říci, co je podkladem starých pohádek o nočních projížďkách na koštěti? V jistých pásech prostoru nemůže existovat čas, a vstoupí-li někdo do takového pásu a zůstane v něm, může si na neurčito uchovat svůj život a mládí, nikdy netrpět látkovou výměnou ani stárnutím,“ o čemž svědčí i skutečnost, že se Gilman setkal se starou Kezií Masonovou přesně v té podobě, v jaké opustila v sedmnáctém století svůj proces navzdory opatřením přítomných soudců. Právě tak ale naše podvědomí obsahuje i úhly, které potřebujeme, abychom se dostali zpět do normálního světa.

Noveletu Věc na prahu (The Thing on the Doorstep) napsal HPL mezi 21. až 24. srpnem 1933. Zdá se, že ji poznamenaly dva významné literární vlivy. Prvním jest The Shadowy Thing (Stínová věc) H. B. Drakea, což byla novela o muži, který si zahrával se strašlivými silami hypnózy a s přenosem mysli. V Lovecraftově zápisníku najdeme pod číslem #158 záznam zápletky tohoto znění:

„Jeden muž má přítele, strašlivého čaroděje, který nad ním získá moc. Zabije ho, aby zachránil svoji duši – zazdí jeho tělo ve starém sklepě – ALE – mrtvý čaroděj (který pravil prapodivné věci o duši setrvávající v těle) si s ním vymění tělo, takže mu přenechá ve sklepě nikoliv bezduché tělo.“

Není to sice úplně přesně popis zápletky The Shadowy Thing, ale spíše imaginativní extrapolace. V jiném ohledu je tento příběh zase reprízou Případu Charlese Dextera Warda: pokus Asenath opustit (v Derbyho těle) blázinec v Edwardově podobě je naprosto analogickým postupem, který volí Joseph Curwen ve snaze přesvědčit, že on je Charles Dexter Ward.

Věc na prahu se řadí k mýtu Cthulhu. „Chce být mužem – aby byla úplným člověkem – proto se ho zmocňuje. Vycítila v něm směsici jemně fungujícího mozku a slabé vůle. Jednoho dne jej vytlačí úplně a zmizí s jeho tělem – zmizí, aby se stala velkým mágem jako její otec – a ponechá jej osudu, v ženské schránce, jež ani není úplně lidská. Ano, nyní už ví, co to je innsmouthská krev“ (str. 290).

Mám jisté pochybnosti o znění následující věty: „Prováděli nekalé obchody se zámořským zbožím – bylo to otřesné…“ V originálu čteme: „There had been traffick with things from the sea – it was horrible…“ Domnívám se, že z kontextu předchozího a dodatku za pomlčkou v téže větě bychom měli číst spíše: „Obcovali také s těmi věcmi z moře – bylo to příšerné.“

Zajímavá je poznámka, že spisovatel Peter Cannon, zabývající se dílem HPL, napsal k této povídce dvě pokračování v duchu mýtu Cthulhu, The Revenge of Azathoth (1994) a The House of Azathoth (1996). Dva jeho eseje o Lovecraftovi se objevily v kritické antologii S. T. Joshiho H. P. Lovecraft: Four Decades of Criticism (1980), v prvém zkoumá Lovecraftovo ovlivnění novelou Vathek a ve druhém spisovatelem Nathanielem Hawthornem. Cannon později publikoval rozsáhlou kritickou studii o Lovecraftovi, H. P. Lovecraft (Twayne’s US Authors Series No 549, 1989).

Kniha (The Book), fragment povídky, kterou napsal pravděpodobně v říjnu 1933, je záznamem „zmatených vzpomínek“ vypravěče, který jednoho dne nahlédl do „té červotočivé knihy“, v níž nalezl návod „co říci a co udělat“, přístup k čemusi „černému a zakázanému“, „klíč k jistým branám a průchodům“. Opět zajímavá poznámka S. T. Joshiho, že jde vlastně o pokus převést do prozaického textu vlastní báseň Houby z Yuggothu, a také že se o její dokončení pokusilo hned několik autorů, jmenován je např. Martin S. Warnes a jeho povídka The Black Tome of Alsophocus v antologii New Tales of the Cthulhu Mythos (1969), což je příběh o člověku, který nalezl knihu zaklínání s titulem Černý foliant (Black Tome), popisovaný jakožto „legendární manuskript napsaný před staletími velikým čarodějem jménem Alsophocus, jenž žil v zemi Erongill ještě dávno předtím, než moderní člověk vůbec započal své nejisté krůčky na této Zemi“. Vypravěč se z tohoto Černého foliantu dozví mnohé o čarodějnictví a svou myslí se pak vydá na pouť do Sharnothu, kde prodlévá Nyarlathotep.

Ďábelský kněz (The Evil Clergyman) je „povídka“ či spíše líčením snu, jejž HPL popsal v dopise Bernardu Austinu (ne Augustinu!) Dwyerovi. HPL se o tom zmiňuje v dopise Clarku Ashtonu Smithovi (z 22. října 1933): „Před pár měsíci jsem měl sen o ďábelském knězi, který měl v podkrovním bytě haldy zakázaných knih“. Jisté podoba co do obrazivosti a atmosféry je u povídky Slavnost (The Festival), třebaže tento sen se odehrával v Anglii.

Novela Stín z času (The Shadow Out of Time) vznikala mezi 10. listopadem 1934 až 22. únorem 1935. Možná o něm leccos napoví vypravěčova sdílnost – zrodila se „po dvaceti a dvou letech zlých snů a panického strachu…“ a „člověk se musí přichystat přijmout o vesmíru a o kolotavém víru času představy, které ochromují už jen pouhou svou zmínkou“ a lidstvo „se musí mít na pozoru před jistým skrytým nebezpečím“. „Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý a přitom nerozlučný pan Hyde“. A Michael Bertiaux mu přizvukuje:

„Je zcela zřejmé, že v každém jsou magické síly skrytě přítomny. To ovšem tyto extremisty nezajímá. Ani skutečnost, že každý má někde v nativním horoskopu Pluta. Sotva to bude zajímat ty, kdož těží z nejextrémnějších forem magické moci. Co je však zajímá, je způsob, jímž jsou tito extremisté schopni používat tuto moc a přítomnost Yuggothu-Pluta v jejich plánu na převzetí tohoto světa a zničení svých nepřátel, tj. těch, kteří by mohli odolávat gnosi Yuggothu.“

Jsou to osoby poznamenané touto zvrácenou a chaotickou energií. Pluto je síla zásadní mutace, naprosté proměny z předchozího stavu lidství. Jejich „členství“ v hierarchii chaosféry uvolňuje ty nejdémoničtější a nejnásilnější energie, jež přispívají k transformaci této planety. Prostřednictvím rituálního zasvěcení v systému psychologické rekonstrukce dospíváme k poznání, že lidé z UFO, ti, co přicházejí z Yuggothu a jejich transyuggothské extenze, jsou již zde a činí přípravy na převzetí.

„Při svém průzkumu jsem přišel ještě na další… tři případy…“ „Nehledalo tu cosi, nazdařbůh bloudíc časem, cestu ven z hluboké propasti, o níž nemáme ponětí?“ „Zřetelně jsem se hnal k cíli, o kterém jsem nic konkrétního ani netušil. Nicméně nějaká zlá síla jako by řídila mou bezmocnou vůli a znala vzpomínky zasuté v mé paměti…“

HPL zakoušel velké těžkosti při psaní tohoto příběhu. Jádro zápletky viselo ve vzduchu už kolem roku 1930, a vyplynulo z diskuse mezi HPL a Clarkem Ashtonem Smithem ohledně věrohodnosti příběhů, v nichž se odehrávají cesty časem. HPL si zapsal: „Slabá stránka většiny příběhů s tímto tématem spočívá v tom, že neumožňují v dějinách zaznamenávat ony nevysvětlitelné události v minulosti, které byly způsobeny osobami cestujícími zpět v čase z přítomnosti nebo z budoucnosti“ (SL 3.217). V tu dobu již měl představu kataklyzmatického závěru: „Jednou matoucí skutečností, která by se dala použít, by mohlo být to, že by člověk z moderní doby objevil mezi dokumenty vykopanými v nějakém zavátém prehistorickém městě trouchnivějící papyrus nebo pergamen, na němž by byla napsána anglická slova a poznal by svůj rukopis.“

Přízrak temnoty (The Haunter of the Dark), krátký příběh dedikovaný Robertu Blochovi, napsal HPL mezi 5. až 9. listopadem 1935. Poznámky vypravěče líčí „ověřenou existenci nenáviděné neortodoxní sekty Hvězdná moudrost“, jejíž kongregace nabrala v průběhu devatenáctého století velký počet přívrženců a byla podezřívána ze satanských praktik velmi bizarního druhu, dokud město církev v roce 1877 konečně nezrušilo. Mluví se tu rovněž o zvláštní entitě: „černý, rudě žilkovaný mnohostěn s mnoha nepravidelnými ploškami“, „zářící mnohostěn“ a „přízrak z temnot“, který na světle nemůže existovat.

Příběh vznikl takřka jako žert. Robert Bloch napsal povídku The Shambler from the Stars (snad Chaos z hvězd) na jaře 1935 a postava z tohoto příběhu – ačkoli nikdy neměla jméno, je jasné, že jde o HPL – je zavražděna. HPL byl tímto příběhem zaujat, a poté, co byl otištěn ve WT (září 1935), ji čtenář B. M. Reynolds pochválil a učinil návrh: „Oproti dřívější kritice si Robert Bloch zaslouží pochvalu za The Shambler from the Stars. Pročpak mu pan Lovecraft neoplatí kompliment a nevěnuje nějakou povídku autorovi?“ A tak vznikl příběh o Přízraku temnoty.

*

V ediční poznámce se dovídáme, že „byla stranou ponechána Lovecraftova spolupráce s jinými autory. Tato část Lovecraftovy tvorby by si zasloužila samostatné dvousvazkové vydání, jemuž brání nevyjasněné autorsko-právní vztahy“, a nelze si než přát, aby se nakladatelství Plus vydalo z Baharny i do těchto neznámých vod a rozhojnilo mýtus Cthulhu.

*

(HPL zdroj: Joshi & Schultz: An H. P. Lovecraft Encylopedia. Hippocampus Press, New York 2001.)

 

• H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920, sv. I
• H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925, sv. II
• H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1926-1927,svazek III/1
• H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930, sv. III/2
• H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, sv. IV

 

© San, viMMXIV
© okultura.cz

Uložit