Poul William Anderson (1926-2001) byl americký spisovatel science fiction, jehož dílo přesahovalo i do fantasy. Řadí se k autorům tzv. Zlatého věku sci-fi. Mezi jeho nejznámější díla patří Strážci času.
Každý fanoušek s-f zná a má rád jeho příběhy. Tento brilantní spisovatel zde v eseji o vývoji člověka předkládá překvapivou teorii … S Andersonovými myšlenkami můžete souhlasit… my ne… ale rozhodně stojí za to se nad nimi zamyslet.
Existuje jedno staré přísloví, které jsem již dříve použil, ale nemohu odolat, abych ho znovu nepřipomenul:
„Optimista si myslí, že je to nejlepší ze všech možných světů, pesimista se bojí, že má pravdu.“
Platí to pro biologickou budoucnost lidstva stejně jako pro politiku a osobní vztahy.
Vzhledem k tomu, že naši předkové před zhruba milionem let byli pravděpodobně spíše opičími tvory, zdá se přirozené extrapolovat křivku jejich vývoje a předpovědět, že naši potomci budou mít velmi blízko k bohům. Je to fascinující koncept, se kterým jsem si sám pohrával. Olaf Stapledon, Stanley Weinbaum a A. E. van Vogt vytvořili na toto téma klasická díla science fiction. Myslím si však, že jsme také povinni se důkladně a kriticky podívat na základní předpoklady. Když už nic jiného, takové přezkoumání často naznačuje nová fiktivní zpracování zdánlivě vyčerpaného motivu.
Můžeme začít tím, že odmítneme všechny Homo superior narozené z normálních lidských rodičů. Tři spisovatelé, o nichž jsem se zmínil, ve svých příbězích vyslovili několik kvazi-mystických postulátů, které to ospravedlňují: jednota života apod. To je samozřejmě legitimní science fiction; dokonce to může být, představitelně, pravda. Ale vlastní vědecká spekulace se musí pevně opírat o to, co víme. A všechny naše současné znalosti popírají možnost takového zrození.
Je pravda, že se vyskytlo několik poměrně spektakulárních dědičných abnormalit. Vzpomeňme na barvoslepost, hemofilii nebo anglického „dikobrazího muže“. Při zkoumání se ukáže, že tyto případy se týkají jen několika málo genů, obvykle jednoho jediného. Po takové mutaci se pak celý genetický komplex znovu obnoví, což často vyžaduje několik generací. Například při industriálním melanismu[1] byla poprvé pozorována u britské můry drsnokřídlece březového, měl nový tmavý druh ještě bílé skvrny; nyní už je nemá. Jinými slovy, zmutovaná vlastnost černého zbarvení byla zpočátku jen relativně dominantní, ale od té doby se stala téměř absolutně dominantní. Mimochodem, je poměrně neobvyklé, aby mutace byla dominantní v jakémkoli stupni.
Genetická struktura člověka je nesmírně složitá. Na tak jednoduché věci, jako je barva vlasů, se podílí asi dvacet různých genů (stejné geny se podílejí i na dalších kombinacích určujících jiné znaky). „Nepravděpodobné“ je sotva vhodné slovo pro všechny ty miliardy přesně správných současných změn, které by musely nastat ve stejném okamžiku, aby vznikla zygota nového druhu, aniž by se genetická rovnováha beznadějně vychýlila z rovnováhy. Voda na horké plotně zmrzne dlouho předtím, než se něco takového stane.
A i kdyby nějakým způsobem vzniklo embryo Homo superior, velmi pochybuji, že by přežilo. Jeho enzymatický a hormonální systém by se příliš lišil od systému matky. Pravděpodobně by zemřelo a bylo by resorbováno ještě předtím, než by se dostalo do stádia plodu.
Ne, pokud tato „jednota života“ skutečně neexistuje – neexistují pro ni žádné důkazy a spousta důkazů proti ní, bude muset evoluce u člověka probíhat stejně postupně jako u všech ostatních rodů. Otázka, kterou máme před sebou, zní: Skutečně se to stane?
Když se zeptáme, co by se dalo v naší rase zlepšit, hned nás napadne zbavit se obratlového slepého střeva. Ti, kteří se nad tímto tématem zamysleli trochu více, budou prosazovat některé změny na páteři, například sjednocení několika spodních obratlů; a budou žádat břicho odolné proti prasknutí a správně odvodněné dutiny. Každý, kdo má ploché nohy, si může toužebně představovat silnější klenbu. Malíček na noze je sice neškodný, ale nemá žádnou skutečnou funkci a zdá se, že je mu souzeno zmizet; stejně tak ochlupení na těle, s výjimkou pubického a axilárního ochlupení – i to je pouze sexuální exhibice a mohlo by se od něj upustit – a mužské vousy. Kromě hrubé anatomie bychom mohli používat oči, které méně podléhají optickým deformacím, žíly, u nichž je menší pravděpodobnost, že se nám zvětší, a tepny, které netvrdnou a nevybuchují. Chtěli bychom imunitu vůči všem nemocem, včetně těch duševních. Tento poslední vývoj předpokládá nejen dobře nastavenou biochemii, neschopnou rozvinout ty nerovnováhy, které zřejmě způsobují schizofrenii, ale i příliš stabilní nervový systém pro neurózu. Obrovská síla intelektu je téměř určující vlastností tradičního nadčlověka. Většina lidí by ho navíc učinila méně sobeckým a dravým než dnešní lidstvo.
Tyto a podobné rysy jsou přímým vývojem člověka, jak ho známe. Nyní můžeme chodit kolem našeho Homo superior a věšet na něj zcela nové schopnosti, jako je telepatie a vědomé ovládání všech tělesných funkcí, jako ozdoby na vánoční stromeček. Těmi se však nehodlám zabývat. Všechny následující argumenty platí stejně dobře i pro tyto spekulativní charakteristiky.
Proti našemu obrazu nadčlověka lze hned vznést jednu malou, ale důležitou námitku. Nemálo jeho odlišností od nás je žádoucích pouze v kontextu naší vlastní sociální a technologické kultury. Například lidská noha je dokonale přizpůsobena chůzi po měkké zemi. Tvrdá dlažba a špatně navržená obuv způsobují pokles klenby, nikoliv nějaký vrozený nedostatek. Zdá se, že arterioskleróza, některé duševní choroby a různé jiné formy poruch úzce souvisejí se stravou, cvičením anebo nervovým vypětím. Bylo by mnohem rozumnější upravit náš životní styl než čekat na evoluci. A to nepochybně uděláme, i když nevědomky: vždyť kdo věří, že současná podoba civilizace bude trvat věčně?
Některé další cíle jsou prostě nemožné, např. trvalá přirozená imunita proti všem nemocem. Bakterie a viry se také vyvíjejí. Po několika letech zázračných léků se začínáme setkávat s bakteriemi odolnými vůči zázračným lékům. Představte si, že se náhle objeví druh člověka s tak cizím metabolismem, že v něm nemůže žít žádný existující mikroorganismus. Jak dlouho by trvalo, než by si nejprve jeden, pak dva a nakonec mnoho zárodečných druhů vyvinulo adaptace, které by jim umožnily využívat tento bezplatný obědový pult!
Máme mnoho vrozených vad, například dutiny, které se nám snaží odtékat přímo z obličeje, jako bychom byli ještě čtyřnožci. V tomto bodě však zasahuje naše vlastní chytrost. Díky hygienickým opatřením není třeba mít přirozenou imunitu vůči řadě nemocí. Očkování posiluje naši vrozenou obranyschopnost proti většině ostatních. Chirurgický zákrok obnoví sesunutou páteřní ploténku, vysuší zanícenou dutinu a zalepí kýlu. A nyní se hromadí chemoterapeutický arzenál, který nepochybně zanedlouho vyléčí i takové neduhy, jako je schizofrenie. O úloze lékaře si řekneme více později; prozatím nám i ta nejnepředstavitelnější extrapolace lékařského pokroku ukáže, že pravděpodobně neexistuje žádný biologický problém, který bychom museli vyřešit evolucí.
Je pravda, že by bylo výhodné nedostat zánět slepého střeva, ale už to není otázka života a smrti. A přírodní výběr funguje na základě diferenciálního přežití – relativního počtu potomků, které organismus má – ne na základě drobných individuálních potíží.
Mutatis mutandis, stejný argument platí pro velkou svalovou sílu, jestřábí oči, superrychlé reakce a podobné skautské ideály. Máme (nebo v dohledné době budeme mít) stroje, které nás ve všech těchto ohledech dokážou natolik předčit, že naše vlastní zdokonalování nemá evoluční smysl.
Jestliže civilizovaný člověk není pod tlakem, aby se dále fyzicky rozvíjel, a proto to zřejmě neudělá, jak je to s jeho duševními schopnostmi? K čemu je člověku jeho mozková kapacita? Umožnila mu stát se nejvyšším živočichem na Zemi… alespoň mimo mikroskopickou říši. Ale jaká konkurence mu zbývá? Pouze nejtvrdší boj mezi jednotlivci, trvající po mnoho generací, by nyní poskytl géniovi znatelnou výhodu oproti průměrnému člověku. (To by také zvýšilo vrozenou bezohlednost, takže případný nadčlověk by byl ještě podlejší mizerou než jeho předchůdce ve dvacátém století.) Takové vysoce osobní boje jsou vzácným a krátkodobým historickým jevem. Střetávají se spíše celé organizace, celé země, říše a společnosti. Naše tolik opěvované americké svobodné podnikání, pokud vůbec kdy existovalo, se týkalo mnohem více společností než jednotlivých osob.
I v podmínkách čisté anarchie budou silní a inteligentní muži rychle shromažďovat stoupence a vytvářet disciplinované skupiny. Zvítězí nadřazený klan nebo tlupa – nadřazený spíše díky efektivní organizaci než díky nadaným jedincům. Historické příklady zahrnují středověkou islandskou republiku a naše burany. A po relativně krátké době nastoupila ještě větší organizace (norská koruna, státní správa) a feudálům ji omlátila o hlavu.
Nebude však konkurence mezi skupinami vyžadovat vyšší inteligenci, i když jen ve vedoucích třídách? Obávám se, že ne příliš. Vyvíjíme také umělé doplňky naší vlastní inteligence. Nejstarší z nich je pravděpodobně písmo; počítadlo a posuvné pravidlo jsou dostatečně úctyhodné; nyní máme elektronické počítače, zítra budeme mít bůhvíco. Opět platí, že baterie specializovaných nástrojů dokáže udělat práci lépe a rychleji než pomalu se vyvíjející tělo. Zvítězí ta strana, která má nejlepší roboty. Pokud jsou ve válce nebo v méně násilném konfliktu důležité lidské vlastnosti, jsou to spíše odvaha a stálost cíle než intelektuální složitost.
Jak je to s vnitrospolečenskou konkurencí? Vlastnosti, na které klade důraz, se v jednotlivých kulturách liší, ale obecně – téměř z definice – platí, že schopnost politikařit a klouzat mezi kličkami v pravidlech vás činí bohatšími a mocnějšími než schopnost abstraktního myšlení. Dokonce i klasický čínský systém státní služby kladl důraz spíše na zapamatování než na originalitu.
Ve skutečnosti se v minulých dějinách ukázalo, že každá vítězná organizace brzy začne odrazovat od kreativity. Lidé nahoře jsou spokojeni se současným stavem a snaží se ho zmrazit; jejich podřízení pokorně vklouznou do kolejí, které nabízejí přinejmenším jistotu statusu. Pokud je takovou organizací náhodou říše, je zapotřebí invaze zvenčí, aby byla zničena konečná zkamenělá kultura, která jinak (jako v Egyptě a Číně) přetrvává prakticky beze změny po tisíce let.
Seidenbergův Posthistorický člověk jde tak daleko, že naznačuje, že světová společnost budoucnosti v průběhu tisíciletí zničí nejprve individualitu a poté i samotné vědomí.[2] Sám pochybuji, že věci někdy dojdou tak daleko. Když už nic jiného, sekulární změny klimatu, půdy atd. nakonec donutí kulturu ke změně, nebo ji rozloží a uvolní tak místo něčemu novému. Nelze však popřít, že v celé civilizaci existuje silná antiintelektuální tendence. Existují určité důvody se domnívat, že průměrné IQ může již nyní klesat odhadem o deset bodů za generaci. K tomu se musíme vrátit později v rámci obecného tématu dysgeneze.
Civilizovaný člověk nebude biologicky zcela statický. Lze očekávat, že některé atrofie budou pokračovat, jako například ubývání slepého střeva a malíčku na noze. Když orgán přestane být užitečný, když už není důvod, aby byl v dobré kondici, přestane na něj působit přírodní výběr, přestane vyřazovat příležitostné špatné mutace. Orgán je hromadí, postupně degeneruje a nakonec zaniká. Medicína tento den urychlí tím, že zachrání lidi s opravdu špatnými přírůstky, kteří by se jinak nedožili reprodukce. Ale kromě takového drobného vyčištění nedokončených záležitostí nevidím, že by evoluce nějak výrazně přispěla ke zlepšení civilizovaného lidstva.
Jistě, v dnešní době se může zdát, že předpoklad, že civilizace přetrvá, je poměrně velký. Pokud ne, pokud se všichni vrátíme do primitivního stavu a zůstaneme tam, pak se asi můžeme těšit na radikální, i když postupný vývoj našich těl v souladu s již diskutovanými směry. Pochybuji však, že by se naše mozky vyvíjely o mnoho dále: i ti nejhrubší divoši mají dostatek inteligence, aby si poradili s jakoukoli dohlednou divokou zvěří nebo změnou klimatu.
Zdá se tedy, že máme na výběr, zda si ponecháme vědecký kulturní základ a v nejlepším případě se biologicky zlepšíme jen málo, nebo se vrátíme do lesa a vyvineme si skutečně pěkná dvounohá těla, ale nijak zvlášť oslnivý intelekt.
Počkejte, namítne shawovský diskutér v publiku. Neřekl jsi nic o třetí možnosti. Ponechme si naše stroje, ale vyšlechtěme si vlastní nadlidi.
První odpověď na tento návrh zní: Proč? Už jsme ukázali, že vědecký člověk se ve skutečnosti vyvíjet nepotřebuje. Pohled na současné titulky novin vás možná vyprovokuje k tomu, že bychom potřebovali trochu rozumu. Ale není to náš intelekt, co nás dnes zklamalo; rakety s vodíkovou hlavicí a strategické analýzy jsou obrovskými intelektuálními úspěchy. Na vině jsou naše postoje, naše kultura, chcete-li, a to není doménou biologické evoluce.
Bylo by jistě hezké mít dobře navržené dutiny atd. (Čtenář si jistě vydedukoval, že žiji na mořském pobřeží.) Ještě příjemnější by bylo mít IQ 400, pokud takové číslo něco znamená. … Nebo ano? Práce Renshawa a dalších, nemluvě o tradičních křesťanských, hinduistických a buddhistických disciplínách, prokázaly, že nejsme ani zdaleka schopni využít své stávající možnosti, ať už fyzické, nebo duševní. Nemá smysl si zahrávat s naší strukturou, dokud nepoznáme její omezení – a těch jsme se zatím nedotkli.
Navíc bych raději měl pár bolestí a jizev, dokonce kratší život a své občanské svobody omezené než v podstatě totalitní existenci, kterou vyžaduje kterýkoli z těchto plánů na rozmnožování lidí. Stačí jen nastínit několik nutkání, která s tím souvisejí, abyste pochopili, co mám na mysli.
Pak je tu ještě skutečnost, že nemáme dostatek znalostí ani moudrosti, abychom se do takového projektu pustili. Vyšlechtili jsme spoustu druhů pro ten či onen soubor vlastností, často s velkou přesností. Typickým výsledkem byla zrůda neschopná přežít jinak než s propracovanou lidskou péčí: zelí, holub dudek, holštýnská kráva. Některá méně důkladně vyšlechtěná zvířata mohou úspěšně zdivočet, ale pak jim stačí jen několik generací, aby se zbavila člověkem vnucených vlastností a vrátila se do efektivní podoby dinga, toulavé kočky, mustanga, kance. Silně pochybuji, že bychom měli větší štěstí při šlechtění například na vysoký intelekt. Pravděpodobně bychom získali podřadný druh počítače, zbavený elánu a citové vřelosti. Již jsem poukázal na to, že geny zřejmě fungují spíše v komplexech než jednotlivě; s jejich křehkou rovnováhou se nedá lehce manipulovat.
A konečně, i kdybychom měli dokonalou znalost genetiky a byli schopni navrhnout jakéhokoli člověka a učinit ho životaschopným, stále zůstává otázka, co vlastně chceme. Zdá se mi až příliš pravděpodobné, že uměle vytvořený „nadčlověk“ by byl monstrem šitým na míru nějaké ideologii. Mohl by být příliš jemný na to, aby bojoval – a tudíž příliš slabý na to, aby zkoumal, tvořil a reformoval. Mohl by představovat dosažení obscénního sovětského cíle, muže s instinktivní potřebou pracovat pro společnost. Tam, odkud pocházím, jim říkáme mravenci.
Zdá se mi, že skutečný konzervatismus, na rozdíl od reakce, spočívá v přesvědčení, že jeden člověk nebo jedna generace může v nejlepším případě přispět jen malým dílem k nahromaděné moudrosti rasy. Pokud tuto myšlenku rozšíříme na biologickou zkušenost miliardy let, budeme ke všem těmto eugenickým plánům obezřetní. Budeme opatrní i vůči plánům, které někdy v budoucnu vyřadí nežádoucí geny přímo ze zárodečné plazmy. Předpokládám, že nic nenamítáme proti odstranění slepého střeva a podobným drobným vylepšením, jejichž cílem je pouze posílit lidskost, kterou již máme. Ale i to má smysl jen tehdy, pokud se to podaří bez reglementace jednotlivců. A kromě toho se můžeme příliš snadno dostat do potíží.
Výše uvedené argumenty se týkají pouze pozitivní stránky eugeniky. Existuje i negativní stránka, mnohem závažnější a naléhavější, která je již s námi. Mám na mysli degeneraci druhů.
Mutace (která bude v budoucnu díky našemu bezohlednému zacházení s radiací probíhat stále rychleji) téměř vždy vede spíše k horšímu než k lepšímu. V takovém náhodném procesu existuje mnohem více možností, že se něco pokazí, než se to udělá správně. Až donedávna se nejkatastrofálnější výsledky tohoto procesu držely stranou. Oběti předčasně umíraly, nebo byly neplodné, a pokud se rozmnožovaly, tak v mnohem nižší míře, než je zdravá norma. V dnešní době však naše civilizace do jisté míry eliminovala přirozený výběr. Řekl jsem, že lidé nepotřebují být rychlejší nebo silnější, než jsou; ale v moderních podmínkách, pokud přežijí atomový věk, nemusí být lidé ani tak dobří. Z pomalého, špatně koordinovaného, mdlého trouby, který by v lese nevydržel ani deset let, kdyby si ho nějaký normální muž nezotročil, se dnes může stát televizní manažer.
Ještě zákeřnější a důležitější jsou účinky medicíny. Dítě, které dostane stařeckou nemoc, jako je rakovina, může být zachráněno – předat svůj defekt dál. Neplodná žena může podstoupit operaci k vytvoření plodnosti – a kolik jejích potomků bude potřebovat stejnou operaci? Muž, který se pod mírným tlakem zblázní, bude brzy vrácen do společnosti s lahvičkou pilulek, aby byl jako nový. Nakonec bude nepochybně možné chemickými látkami podpořit i vrozeného idiota; v případě kretenismu se to již podařilo.[3]
Nastínil jsem proces, při němž orgány a funkce, které již nejsou potřebné k přežití, degenerují a atrofují. Stejně to funguje u síly, odolnosti a inteligence. V poslední době některé děti, očkované proti záškrtu, stejně onemocněly: pocházejí z mimořádně náchylné linie, která by bez očkování nikdy nevydržela dost dlouho na to, aby se její náchylnost vyvinula do současné míry.
Neříkám nic proti lékaři, který napravuje škody způsobené nehodou a válkou. Když už, tak to zvýhodňuje rasu, protože silní a aktivní lidé jsou takovým zraněním pravděpodobně vystaveni o něco více. Nemám nic ani proti běžné hygieně, protože ta pouze obnovuje řídký výskyt choroboplodných zárodků, který vždy poznamenával nezkaženou přírodu. Ale pokud budeme naše dědičně neschopné stále zásobovat umělými pomůckami a pak je pouštět na svobodu, aby se rozmnožovali, nakonec bude takovou pomoc potřebovat celý druh… a bude stejně nemocný, zmrzačený a defektní jako kdykoli v minulosti. Pokud se pak tento propracovaný, pekelně drahý zdravotnický systém zhroutí, lidstvo bude kaput.
Tento důsledek jednoduchého genetického zákona není o nic jednoznačnější než jakákoli inženýrská předpověď. Řešením není vyvraždění neschopných, ani odepření péče o ně, ale jejich sterilizace: rychlý a bezbolestný zákrok, který nijak nenaruší sexuální funkce. Může se to zdát jako porušení jejich práv, ale když můžeme nositele tyfu podrobit určitým mírným omezením, proč ne přenašeče dětské rakoviny?
Těmto nešťastníkům by mohly být poskytnuty různé kompenzace, například peněžní. Ve skutečnosti mají některé zahraniční země a americké státy zákony upravující některé případy, především duševní poruchy. Stačí pouze rozšířit precedens.
Definovat „nezpůsobilost“ bude samozřejmě složitý problém. Řekl bych, že neschopní jsou ti, u nichž se vyvinou určité nemoci a vady před čtyřicátým rokem života (co se stane později, na tom evolučně nezáleží, protože do té doby se téměř všichni přestanou rozmnožovat).
Jaké jsou tyto potíže, je však poněkud otevřená otázka. Hemofilie ano, ale špatné zuby? A pokud ano, jak moc? Navrhuji, aby základním kritériem bylo: Měl by tento člověk rozumnou šanci dožít se čtyřiceti let a rozmnožit se za víceméně „přirozených“ podmínek?
Nevyhnutelně přetrvává určitá míra libovůle.
„Umění, stejně jako morálka,“ řekl G. K. Chesterton, „spočívá v tom, že někde narýsujeme hranici.“
Důležité je, abychom udělali rozumnou čáru. Nemusíme to udělat hned, ale nemůžeme čekat ani mnoho dalších století.
Vývojová perspektiva člověka je podle mého názoru spíše malou změnou k lepšímu, pokud si ovšem neuvědomí své až příliš velké šance na degeneraci. To, co děláme nyní pro odvrácení té druhé, se zdá být dobrou zkouškou toho, zda jsme za milion let hodni té první.
∞
[1] V oblastech, kde v důsledku spadu uhelného prachu krajina ztmavla, se tmavé zbarvení stalo výhodným a skutečně došlo k jeho vývoji.
[2] Roderick Seidenberg: Posthistoric Man: An inquiry. Beacon Press, 1957.
[3] Zákulisí takového testu a procesu zkoumá slavné vizionářské dílo Růže pro Algernon amerického spisovatele Daniela Keyse (viz např. antologie Vlak do pekla, Albatros, Praha 1976).
