*
Za papežství Pavla III. byl na Appiově silnici, kde leželo velké množství pohřbených vznešených pohanů, otevřen hrob, v němž bylo nalezeno zcela zachovalé tělo krásné dívky ze starověku, plovoucí v podivné tekutině, která je ochránila před zkázou tak dobře, že se její obličej vůbec nezdál poškozený, ale živoucí a velmi krásný. Vlas byl světlý, uměle zapletený a držený pohromadě zlatým kroužkem či snad páskem. U jejích nohou hořely lampy, jejichž světlo při otevření hrobu zhaslo. Podle několika nápisů, které se na sarkofágu nacházely, vyplývalo, že tam musela ležet 1500 let.
Kdo to byl, nebylo známo, ale přesto mnozí učinili závěr, že je to „Tulliola,“ dcera Ciceronova. O tomto odhalení byly podány zprávy z několika stran.
Cedrenus se zmiňuje o lampě, která byla spolu s obrazem Krista nalezena v Edesse[1] za vlády císaře Justiniána. Byla tu umístěna nad jistým průjezdem, pečlivě uzavřena a utěsněna vůči vzduchu. Tato lampa byla, jak vyplývá z data tam uvedeného, zavěšena brzy po ukřižování Krista. Byla nalezena hořící, tak, jak skutečně hořela 500 let, vojáky perského krále Chosra, kteří po tomto podivuhodném odhalení a plundrování olej vyjmuli a vlili do ohně. Jak zní zpráva, přivodil tento divoký akt takový mor, že velké množství Chosroových bojovníků zemřelo, a tak byli za tento hanebný čin dostatečně potrestáni.
Při demolici anglických klášterů byla v hrobě, o němž se má za to, že v něm ležel Konstantin Chlorus, otec Konstantina Velikého[2], nalezena hořící lampa, která – jak se věřilo – hořela nepřetržitě od jeho pohřbu. To bylo asi 300 let po Kristu. Staří Římané prý byli s to udržovat ve svých hrobech světlo po neomezenou dobu pomocí oleje nebo esence z tekutého zlata. Bylo to dílo, jehož realizace byla údajně známa jen rosikruciánům, kteří se tím honosili vedle jiných svých úžasných umění.
Baptista Porta[3] ve svém pojednání Magia naturalis podává zprávu, že kolem roku 1550 byl na ostrově Nesis v neapolském zálivu odkryt hrob jistého Římana. Při jeho otevření byla nalezena lampa, která vydávala mocné světlo. Po přístupu vzduchu světlo této lampy zbledlo, a pak rychle zhaslo. Z nepochybných známek způsobu nápisu vycházelo najevo, že tato podivná lampa byla na současné místo svého nalezení instalována před příchodem Spasitele. Ti, kteří lampu viděli, vysvětlovali, že světlo bylo původně oslnivé, nekomíhalo se, ani se neměnilo, ale beze změny hořelo jako vytesané z mramoru.
Velice proslulá je lampa nazývaná Pallasova, syna Evanderova, kterého podle Vergiliovy zprávy zabil Turnus (toto vyprávění je v 10. knize Vergiliovy Aeneidy). Je to lampa, která byla podle zpráv nalezena nedaleko Říma roku 1401, tedy v době už značně pokročilé. Vypravuje se, že jeden sedlák v blízkosti kopal, a když šel hlouběji, než je obvyklé, narazil na kamenný hrob, v němž bylo odkryto tělo muže neobvyklé velikosti. Bylo prý tak nedotčené a přirozené, jakoby bylo právě pohřbeno. U hlavy mrtvého byla nalezena hořící lampa s údajně bájným věčným ohněm. Ani vítr, ani voda, ani jakýkoli jiný prostředek, který byl použit, ji nemohl uhasit. Avšak plamen byl náhodně narušen, když lampa byla užaslými muži, kteří chtěli toto dokonalé světlo vyzkoumat, na dně navrtána, a tak zničena. Muž v hrobě pohřbený měl na prsou širokou ránu. Že to bylo Pallasovo tělo, to zřetelně vyplývalo z nápisu na náhrobku, který zněl takto:
Zde leží Pallas, Evandrův syn, jehož
Turnovo kopí proklálo v bitvě mocnou ranou.
Velmi pozoruhodná lampa byla odkryta kolem roku 1500 u Atesty, což je místo náležející k Padově v Itálii. Sedlák při svých pátráních narazil na urnu, jež obsahovala urnu druhou, v níž byla posléze uložena jedna z těchto mnoha zpochybňovaných zázračných lamp. Palivem této podivuhodné lampy se zdála být zcela zvláštní křišťálová kapalina, jejíž věčnou energií musela lampa hořet nepřetržitě víc než 1500 let. A kdyby tato lampa nebyla tak náhle vystavena účinku vzduchu, mohla by patrně hořet ještě libovolně dlouho. Bylo odhaleno, že tato lampa, vybavená tak neuvěřitelnými silami, byla prací jednoho neznámého vynálezce jménem Maximus Olibius, který měl patrně nejdůkladnější zkušenosti v chemickém umění. Na vnější urně byly naneseny latinsky psané řádky, které podávaly zprávu o trvání tohoto zázračného tajemství, o zhotovení a zapálení tohoto skoro nesmrtelného plamene.
Sv. Augustin[4] se zmiňuje o lampě, která byla nalezena v jednom chrámu zasvěceném Venuši, a která nikdy nemohla vyhořet nebo být zhasnuta, i když byla vystavena otevřenému povětří.
Jeho komentátor, Ludovicus Vives, cituje v doplňující zprávě o stále hořící lampě příklad lampy jiné, podobné, která byla odhalena krátce před jeho narozením a jak bylo vypočítáno, hořela po dobu 1500 let.
Má se za to, že souvislost plamene těchto zázračných lamp je zapříčiněna dokonalou trvanlivostí olejové masy, jíž bylo světlo udržováno, a že rovnováha mezi udržující látkou a intenzitou plamene byla ustavena tak dokonale, a proponována pro neustálou zásobu a spotřebu tak, jako vrozená vlhkost a přírodní teplo ve zvířatech, takže nic z obojího nemůže náležitě převládat. Licetus, jenž tento názor přednesl, poznamenává, že staří, aby účinně zabránili zásahu do této rovnováhy, skrývali tyto lampy do dutin nebo do náhrobků. Proto docházelo k tomu, že při otevření takových hrobů a tajných míst přístup čerstvého vzduchu k takovým lampám tuto rovnováhu porušil a život lampy současně zastavil, podobně jako rána nebo pád zastaví kapesní hodinky, neboť se tím poruší seřízení mechanismu.
*
[1] Dnešní Edfu v Egyptě.
[2] Panoval v letech 306 až 337 n.l.
[3] Giambattista della Porta žil 1535-1615; v mládí se zabýval optikou, ve stáří silovými účinky páry. Považován za předchůdce konstruktérů parních strojů.
[4] Původem z Tagasty v Numidii, žil 354-430 n.l. v Miláně.
*
3. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.
*
Translation © San
© okultura, MMII
