„Sakra, ten chlapík křepčí šíleně, asi jej kousla tarantule.“
Charles Dibdin: Všechno špatně
Isidin brouk, pekelně těžký, groteskní, tedy i elegantní a lehký, výrazný jako zlatý odlitek té nejrafinovanější literární formy, stojí na počátku českého moderního hororu. Jeho role není jednoduchá, přilétá do oblasti plné barokních a romanticky bujarých rejů umrlců, oběšenců skákajících ze šibenice a rudolfínských mágů, do krajiny vodníků a moráků. Teprve čas ukáže jeho směr od staroegyptských božstev k ultramoderní krkavčí hrůze, kdy se s podivným šelestem budou rozevírat jeho lesklé krovky… nad jámou s kostmi.
4. srpna, přesně před 160 lety chudý student z nemajetné rodiny truhláře – František Šebek (1831-1873) uveřejnil vůbec první český překlad klasika moderních žánrů detektivky, hororu a sci-fi Edgara Allan Poea: Zlatý chrobák. Český horor tak letos slaví pozoruhodné výročí a nejen jedno. Ve vztahu k filmu a literatuře, která souvisí s jeho formováním, ale nikoliv pouhého žánru. Tady někde se totiž dostáváme k elementárnímu jádru věci – k vytváření samotné podstaty. Před 100 lety to začalo v audiovizuálním umění a ještě dříve v psané literatuře. Byly položeny základní kameny a byla vytvořena pevná výchozí pozice. Tam, kde někteří vidí jen pár desetiletí, je ve skutečnosti o dost hlubší brázda a v případě nadnárodních a obecných vztahů dokonce zásadní pozice. Před sto lety se zúčastnili čeští tvůrci průlomového natáčení nejvlivnějšího předválečného hororu německé produkce Pražského studenta (Der Student von Prag, 1913), za jehož úspěchem stál novodobý prokletý básník, patolog lidské duše, geniální a rozporuplný bohém Hanns Heinz Ewers (inspirátor H. P. Lovecrafta, A. Crowleyho a také A. Hitlera). Ještě hlouběji však sahá přímá geneze hororu v českém periodiku. A iniciátorem nemůže být nikdo menší než samotný král hrůzy Edgar Allan Poe, Američan, kterému však teprve Evropa zajistila trvalou slávu. Nepochybně symbolistní Francie, ale svým dílem přispělo i romantické a posléze dekadentní Česko.
Před 160 lety mohl žánr dostat konkrétní formu, což v košaté slovanské imaginaci vytvořilo zvláštní výzvu, vzdát se přebujelé fantazie a upnout pozornost na mechanismus hrůzy. Ve stejné době, kdy Poea ve Francii objevuje jiný král, tentokráte symbolistů, Charles Baudelaire, zkouší něco podobného, leč s menší ambicí František Šebek. K osobnímu setkání nikdy nedošlo a ani nemohlo dojít, Šebek i Baudelaire překládali v době, kdy byl Poe už čtyři roky mrtev. Přesto se setkali a od této chvíle se s výstředním Američanem potkávají Arbes, Karásek ze Lvovic, de la Cámara, Emanuel z Lešehradu, Šimánek, dekadenti, novoromantici, modernisté, poetisté, surrealisté, posmodernisté… Ale rok 1853? Od originálního vydání povídky známé v originále jako The Gold Bug tehdy uplynulo jen jedno desetiletí.
Zlatého chrobáka, kde titulní hrdina má podobu lidské lebky, iniciační povídku hrůzy protkanou dobrodružnými kanibalsko-nekrofilními rysy, uveřejnil „belletristický týdenník“ Lumír. Stalo se tak ve svém třetím ročníku pod redakcí Ferdinanda B. Mikovce. A jak to bylo zvykem u delších textů, příběh vyšel na pokračování v číslech 31, 32, 33 a 34. První část byla vytištěna dopoledne 4. srpna 1853, čtenářům se dostal Poe společně s dalšími texty do ruky přesně ve čtvrtek po 10. hodině. Týdeník vycházel v tento den pravidelně a byl k vyzvednutí a k distribuci v místě tiskárny a skladu Kateřiny Jeřábkové v Uršulinské ulici v Praze. Další pokračování Zlatého chrobáka vyšlo o týden později 11. srpna, pak 18. srpna a dokončení konečně 25. srpna 1853.
Zlatý chrobák, vzhledem ke svému významu, otevíral číslo 31 na úvodní straně číslované průběžně 721 a končil na straně 725, jeho pokračování v čísle 32 a 33 je ale už uvedeno uprostřed časopisu, stejně jako jeho dokončení, nacházející se ještě dál v těle listu. – V půlročním přehledu obsahu časopisu je Zlatý chrobák veden v oddílu Novelly, povídky a pověsti, v části b) překlady, jako „Zlatý chrobák. Povídka od Edgara Allana Poea. Z anglického přeložil Fr. Šebek“.
Jaké texty iniciačnímu Chrobákovi dělají v Lumíru společnost? Kromě dobové romantické a národopisecké slovanské literatury jsou to zejména žánrově příbuzné pověsti. Nacházíme zde anonymní překlady z ukrajinštiny, Pověsti Krymské: Dívka z oblaků, Propadlý poklad, Tajemný dvůr. Nechybí anonymní francouzská povídka Z památek šílence, dále Alexandr Dumas, básně lorda Byrona, R. Burnsa (ten, který inspiroval soundtrack ke kultovnímu nekonvenčnímu hororu The Wickerman z roku 1972), básně Tomáše Moora, verše Shakespeara – úvodní samomluva z truchlohry Richard III. Významným faktem budiž skutečnost, že už v prvním pololetí roku 1853 Lumír na pokračování otiskoval klíčový, hrůzyplným romantismem přesycený český horor z doby rudolfínské Pekla zplozenci od herce a dramatika Josefa Jiřího Kolára nebo uveřejnil pověst Strašidelný jezdec. Redaktor Mikovec přispěl statí Pohřeb Tychona de Brahe.
V týdeníku nechybí jiné poeovsky laděné pasáže zprostředkovávající čtenáři exotické a děsivě dramatické zážitky jakoby doplňující poeovsko-scarabeovský kolorit děsivé romantické končiny.
„Vichr stepní provývaje boky mohyly, vyhrábne někdy lebku, kus ruky aneb zbraně…“
Nechybí dokument popisující Lví dvůr založený v Jelením příkopu na hradě Pražském za Rudolfa II, mimo jiné vypráví také o tom, jak je bílá rukavička mezi lvy upuštěna, klišé, které by mohlo ve svém barevném kontrastu upomenout na zlověstného havrana usedajícího na bílé poprsí antické sochy, jak píše Poe ve své nejpřekládanější básni v češtině – jenže do jejího prvního časopiseckého uveřejnění v tomto okamžiku ještě pár let chybí… První knižní Poe vychází až v roce 1890.
Některé senzací ohromující texty přítomné v Lumíru upomenou na tehdy v českém prostředí sice ještě neznámou Jámu a kyvadlo, (i když víme, že už tehdy v češtině existoval překlad německé předlohy, kterou se Poe inspiroval). Nechybí proto neméně efektní zmínka o strašné čínské posteli, která je součástí popisu Čínského a arabského salonu v Praze.
Reportáže, kroniky, přebujelé baroko a najednou uprostřed toho mistrovská šifra, využívající záchvěvy hrůzy v přesně dávkované formě, Zlatý chrobák. Konkrétně lumírovské číslo 31 z tohoto roku útočící na čtenářovy nervy poprvé nikoliv spontánně vytrysklými, ale logicky vystavěnými mechanismy hrůzy Poeovy formálně dokonalé fantasie. Zlatý chrobák měl co dělat s pozůstatky tehdy už docela archaického balastu strašidelného folklóru: v tomto lumírovském čísle se příkladně objevuje informace ve zprávě z Říčan datované 30. července 1853, kde se uvádí, že v jednom lese dva hastrmani čili vodníci se vyskytli. „Mají prý zelené kabátky, kulaté ohnivé oči, jsou malé postavy a šeredně se šklebí.“ Mnoho lidí tvrdí, že je viděli. Babička se tak vylekala, že pohodila nůši a utekla. Podle redakce prý mohlo jít o zbloudilé opice z majetku nějakého kejklíře, jak se už někde jinde podobně ukázalo.
Ještě napínavější kontext nabízí číslo 32, ve kterém je znát reminiscenci na poeovskou hrůzu z přírodního živlu á la Sestup do Maelströmu, také v tomto případě jde o popis přímého svědectví (což ostatně Poe také nepopíral a ve své době naivnímu čtenáři úspěšně vydával své fiktivní texty za skutečné). Na straně 761 začíná stať Bouře na ostrově Antiquanském (převzato z National Magazine) – odehrává se v západní Indii (v Americe). Nechybí popisy jako: „strašné výjevy v přírodě“ „Čiré temno nás nyní obklopovalo. Vití a burácení vichru bylo tak strašlivě silné, že i při největším namáháním hlasu nebylo možno ani od nejblíže stojícího býti slyšánu. Bylo to jako šeptání do ucha smrti. Tu najednou prudký praskot se ozve…“ V historickém přehledu redakce mimo jiné vzpomene na zničující povodeň ze 13. srpna 1501, kdy bylo zaplaveno Staré Město pražské, okolí kostelu sv. Jiljí, sv. Mikuláše až na dlouhou třídu. Dále nechybí ani připomenutí moru ve Vídni roku 1713 s pozoruhodnou společenskou reflexí střídání společenských úloh. Ti, co byli vyhnáni, rozmanitá holota, „zpívající žurnalisté“, kejklíři atd., jsou dnes, o sto let později, na vedoucích společenských místech.
Poe byl znám jako velmi chudý, jeho nepřátelé jej navíc škodolibě pomlouvali. V lumírovském čísle 33 z roku 1853 se na straně 776 dole dovídáme o podivných dýmkách chudých Indiánů, kteří si v případě nouze prsty v hlinité půdě vyhloubí dvě jamky, dřívkem je propojí, do jedné dají tabák a takto k zemi skloněni šlukují. Zajisté nevábné, poznamenává redakce. „Tvář jižto od přirozenosti mají temně snědou, rozličnými křiklavými barvami si zohyzďují… Loupeže a vraždy jsou u nich na denním pořádku. Nyní ale víc a víc hynou, obzvláště od té doby, co poznali kořalky.“ Poe byl nalezen v bezvědomí, těsně před svou smrtí, podle mnohých nepochybně pod vlivem alkoholu, na který byl citlivý jako Indiáni, jenže podle lékaře, který jej ohledával, nebyl alkohol nikde cítit, zřejmě byl k tomuto stavu jiný důvod. (Hypotéz o jeho tragickém skonu v pouhých 40 letech existují desítky.)
Vrchol poeovské tematiky nabízí nepochybně číslo poslední, číslo 34. Chrobák dominuje stranám 802 až 806 nahoře. Je odhalena klíčová pointa, čtenář se dovídá o exemplárním rozluštění zdánlivě nadpřirozené záhady a s alchymistickou důkladností mu jsou představeny klíčové šifry topograficky náročného příběhu (předobraz Arbesova Svatého Xaveria). Ten sice končí, ale o něco dále se dočítáme neméně fascinující poeovskou historku převzatou opět ze skutečnosti. Tentokrát je na přetřesu Brno, a to rovnou jakoby pohledem „svazků vědy prastaré,“ jak dí Havran. Od roku 1743 – pouhých několik měsíců – v Brně existovalo Bratrstvo s hvězdou a křížem „Confraternitas de stella crucis“. Účelem spolku tohoto bylo hledati kámen mudrců – „lapidem philosophorum“, dělati zlato a vařiti všeobecný lék. Na základě udání se bratrstvo dostalo před soud. „Vyšetřování těžkou vinu přiřklo bratrstvu: totiž, že čítali knihy nigromantické a kacířské.“ Zvláště obřady při přijímání byly strašlivé. Že by Maska rudé smrti nebo snad Předčasný pohřeb? O pár stránek se věc vyjasňuje. Dva malíři chytili kočku, protože jim snědla oběd: „…celou terpentýnem ji natřeli a ten pak zapálili. Kočka vidouc se v tak hrozném nebezpečenství vyskočila a oknem se vymrštila…“ Kdo by se neupomenul na jednu z nejlepších Poeových povídek Černá kočka nebo snad na dehtem pomazaného a zapáleného Skokana?
Český křest mistrem hororu nemohl dopadnout lépe: Jedno tělo a tisíc odkazů rozesetých v nejmenších bodech, jako ty kosti v Chrobákově jámě šíleného kapitána Kida. Žijí z toho celé generace: od obrozenců přes dekadenty a poetismus až k postmoderně. Havran se stal Krkavcem, Arbes stvořil romaneto, Karásek ze Lvovic Scarabea. Zlatý chrobák se postupně proměnil ve Zlatého brouka, Zlatého scarabea.
Dobový příklad z Šebkova překladu 1853:
„Dobré sklo v biskupcově hostinci v čertově sídle jeden čtyrycet stupňů a třináct minut k severovýchodu a k severu hlavní rameno sedmá větev východní strana pustit s levého oka lebky rovnou čarou skrz pád padesát stop.“
„To nahlížím, nyní však mi jest ještě jedna okolnost temná. Jak přišly ty kosti do jámy?“
„ Na tu otázku nevím odpovědi.“
Novější překlad Josefa Schwarze z roku 1975:
„Dobré sklo v biskupcově dvoře v čertově sedle jedenačtyřicet stupňů a třináct minut severovýchodně a severně hlavní větev sedmá odnož východně vystřel z levého oka umrlčí hlavy přímo od stromu skrz trefu padesát stop ven.“
„Ano, chápu. A teď mi je záhadná už jen jedna věc. Co si máme myslet o kostrách, které jsme našli v jámě?“
„Na tu otázku nedovedu odpovědět, právě tak jako vy.“
A co náš Poe? V období halloweenu a Dušiček 1853 chudý student František Šebek uvádí do českého jazyka vůbec poprvé jeho druhou povídku, tentokráte si vybral iniciační hororovu satiru Několik slov s mumií. Seschlé kosti na dně jámy opět ožívají, ale o tom snad někdy příště…
*
První internetový text pro portál Okultura na počest českého hororového výročí 4. 8. 2013 sepsal Martin Jiroušek.
Před 160 lety mohl žánr dostat konkrétní formu, což v košaté slovanské imaginaci vytvořilo zvláštní výzvu, vzdát se přebujelé fantazie a upnout pozornost na mechanismus hrůzy. Ve stejné době, kdy Poea ve Francii objevuje jiný král, tentokráte symbolistů, Charles Baudelaire, zkouší něco podobného, leč s menší ambicí František Šebek. K osobnímu setkání nikdy nedošlo a ani nemohlo dojít, Šebek i Baudelaire překládali v době, kdy byl Poe už čtyři roky mrtev. Přesto se setkali a od této chvíle se s výstředním Američanem potkávají Arbes, Karásek ze Lvovic, de la Cámara, Emanuel z Lešehradu, Šimánek, dekadenti, novoromantici, modernisté, poetisté, surrealisté, posmodernisté… Ale rok 1853? Od originálního vydání povídky známé v originále jako The Gold Bug tehdy uplynulo jen jedno desetiletí.
Zlatý chrobák, vzhledem ke svému významu, otevíral číslo 31 na úvodní straně číslované průběžně 721 a končil na straně 725, jeho pokračování v čísle 32 a 33 je ale už uvedeno uprostřed časopisu, stejně jako jeho dokončení, nacházející se ještě dál v těle listu. – V půlročním přehledu obsahu časopisu je Zlatý chrobák veden v oddílu Novelly, povídky a pověsti, v části b) překlady, jako „Zlatý chrobák. Povídka od Edgara Allana Poea. Z anglického přeložil Fr. Šebek“.
Nechybí dokument popisující Lví dvůr založený v Jelením příkopu na hradě Pražském za Rudolfa II, mimo jiné vypráví také o tom, jak je bílá rukavička mezi lvy upuštěna, klišé, které by mohlo ve svém barevném kontrastu upomenout na zlověstného havrana usedajícího na bílé poprsí antické sochy, jak píše Poe ve své nejpřekládanější básni v češtině – jenže do jejího prvního časopiseckého uveřejnění v tomto okamžiku ještě pár let chybí… První knižní Poe vychází až v roce 1890.
Ještě napínavější kontext nabízí číslo 32, ve kterém je znát reminiscenci na poeovskou hrůzu z přírodního živlu á la Sestup do Maelströmu, také v tomto případě jde o popis přímého svědectví (což ostatně Poe také nepopíral a ve své době naivnímu čtenáři úspěšně vydával své fiktivní texty za skutečné). Na straně 761 začíná stať Bouře na ostrově Antiquanském (převzato z National Magazine) – odehrává se v západní Indii (v Americe). Nechybí popisy jako: „strašné výjevy v přírodě“ „Čiré temno nás nyní obklopovalo. Vití a burácení vichru bylo tak strašlivě silné, že i při největším namáháním hlasu nebylo možno ani od nejblíže stojícího býti slyšánu. Bylo to jako šeptání do ucha smrti. Tu najednou prudký praskot se ozve…“ V historickém přehledu redakce mimo jiné vzpomene na zničující povodeň ze 13. srpna 1501, kdy bylo zaplaveno Staré Město pražské, okolí kostelu sv. Jiljí, sv. Mikuláše až na dlouhou třídu. Dále nechybí ani připomenutí moru ve Vídni roku 1713 s pozoruhodnou společenskou reflexí střídání společenských úloh. Ti, co byli vyhnáni, rozmanitá holota, „zpívající žurnalisté“, kejklíři atd., jsou dnes, o sto let později, na vedoucích společenských místech.
Vrchol poeovské tematiky nabízí nepochybně číslo poslední, číslo 34. Chrobák dominuje stranám 802 až 806 nahoře. Je odhalena klíčová pointa, čtenář se dovídá o exemplárním rozluštění zdánlivě nadpřirozené záhady a s alchymistickou důkladností mu jsou představeny klíčové šifry topograficky náročného příběhu (předobraz Arbesova Svatého Xaveria). Ten sice končí, ale o něco dále se dočítáme neméně fascinující poeovskou historku převzatou opět ze skutečnosti. Tentokrát je na přetřesu Brno, a to rovnou jakoby pohledem „svazků vědy prastaré,“ jak dí Havran. Od roku 1743 – pouhých několik měsíců – v Brně existovalo Bratrstvo s hvězdou a křížem „Confraternitas de stella crucis“. Účelem spolku tohoto bylo hledati kámen mudrců – „lapidem philosophorum“, dělati zlato a vařiti všeobecný lék. Na základě udání se bratrstvo dostalo před soud. „Vyšetřování těžkou vinu přiřklo bratrstvu: totiž, že čítali knihy nigromantické a kacířské.“ Zvláště obřady při přijímání byly strašlivé. Že by Maska rudé smrti nebo snad Předčasný pohřeb? O pár stránek se věc vyjasňuje. Dva malíři chytili kočku, protože jim snědla oběd: „…celou terpentýnem ji natřeli a ten pak zapálili. Kočka vidouc se v tak hrozném nebezpečenství vyskočila a oknem se vymrštila…“ Kdo by se neupomenul na jednu z nejlepších Poeových povídek Černá kočka nebo snad na dehtem pomazaného a zapáleného Skokana?
