(Malvern, Praha 2012)
Christopher Bamford: Nekončící stezky Sofie.
O vášnivém hledání moudrosti na Západě
326 stran, Malvern, Praha 2012, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87580-15-8*
S tímto podtitulem vydalo nakladatelství Malvern (Jakub Hlaváček) knihu amerického autora Christophera Bamforda Nekončící stezky Sofie. Celou knihou prochází zanedbané, většinově zapomenuté téma Sofie, Moudrosti, která je božská i lidská, která je duší světa. Která je v člověku něčím daleko podstatnějším pro život, než je chytrost, informovanost, natrénovanost nebo dovednost.
Pro mne tato kniha byla mohutným povzbuzením a podnětem pro obnovu praktického duchovního života, už když jsem ji před nějakými šesti či sedmi lety četl v originálu. Doporučil jsem její vydání v češtině a jsem rád, že se to podařilo. Knihu přeložil do pěkné češtiny a se znalostí látky básník a terapeut Adam Borzič.
Bamfordův spis vyjadřuje zajímavý pohyb v současné západní společnosti. Rozumí se u těch z nás, kteří k ní patříme a nevystačíme si s fungováním v ekonomických a politických strukturách. Kteří nechceme být dobře namazanými kolečky v sociálním mechanismu a jsme každý svůj. Jsou to podněty ne pro nějakou snivou (pseudo)mystiku, nýbrž pro aktivní život. Je to silná opora pro dílo a pro občanské aktivity.
Christopher Bamford je jedním z nemnoha, kteří dokážou snoubit inteligenci s krásou. Tato hluboce duchovní kniha odhaluje skrytou jednotu mezi duchem a hmotou, mezi lidstvím, přírodou a božstvím.
Pod povrchem našich duchovních dějin se proplétají dva mocné motivy: touha poznávat a touha milovat. Tajné dějiny Západu jsou utvářeny příběhy světců, mystiků, alchymistů, básníků a filosofů, kteří se pokoušeli sjednotit tyto dva proudy a oslavit tak posvátný sňatek Logu a Sofie, Slova a Moudrosti. Tato kniha, která představuje impresionistické dějiny západní duchovní tradice, kráčí po stopách těch, kteří se od antického Řecka do současnosti pokoušeli poznat svět a sebe sama, zatímco si uvědomovali, že k tomu, aby mohli milovat svět a sebe navzájem, musí překonat sami sebe.
Mnozí si dnes myslí, že západní duchovní tradice selhala a že jediná možnost je buď se vrátit do prehistorie, posílit vazbu na přírodu, na její rytmy a síly, oživit šamanskou cestu. Jiní hledají inspiraci v Orientu, v pravděpodobně účinných praktikách jógy, advaitavédanty nebo některého ze směrů buddhismu (theraváda, zen, tibetská vadžrajána). To se musí respektovat, ale zde je impuls, řekněme duchovní škola (ovšem bez guru a mistrů!) pro nás, lidi s touto kulturní a generační zkušeností.
Bamford si odzkoušel, že západní tradice je živá. Že se jen musí očistit od nánosů, které ji znehodnotily. Hledá a nachází podněty v antice, v keltském křesťanství, v trubadúrském hnutí, v bratrstvu Růžového kříže. Nejde však o populární a povrchní zahrávání si s těmito motivy, které je dnes módní. Jde o spiritualitu náročnou, která není určena k tomu, aby polechtala naši zvědavost.
Kniha je psaná svěžím stylem, pracuje spíše s obrazy, než s abstraktními pojmy. Nabízí duchovní orientaci pro aktivního člověka. Respektuje křesťanské církve, k jedné z nich se autor hlásí jako ke svým kořenům, ale je na církvích nezávislá, vůči nim svobodná. Nabízí podněty asi hlavně těm, kteří to už s církvemi, s jejich chmurným moralizátorstvím, s jejich mocichtivostí a hamožností už nějak nezvládají. U Bamforda je cosi životného, něco, co se nám u křesťanství vytrácí z dohledu. Bamford odhaluje to podstatné z platónské tradice, orfismu, gnose, z mysteria Golgoty, z hermetismu a spirituální alchymie.
Míval jsem, když jsem měl v dřívějším bytě víc prostoru na knihy, jeden regál obsazený nějakými patnácti knihami, kterým jsem říkal „knihy na pustý ostrov“. Mínil jsem knihy, které bych chtěl mít u sebe, kdybych někde ztroskotal a mohl mít u sebe jen to nejnutnější.
A Bamford by mezi ně rozhodně patřil.
*
