(Argo, Praha 2018)
Jiří Tomek: Kouzlo boha Thovta. Mýty a báje starého Egypta
272 stran, Argo, Praha 2018, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-2215-2
Jiří Tomek se narodil 8. března 1944 v Příbrami, prozaik a pedagog. Vystudoval angličtinu a arabštinu na Filozofické fakultě UK. Absolvoval kurzy arabštiny a stáže v Tunisu a Jemenu, kurzy angličtiny na britských a amerických univerzitách. Zpočátku psal arabské, egyptské a indické pohádky pro rozhlas a bratislavskou televizi. V současné době se téměř jako jediný věnuje zpřístupňování arabských pohádek a pověstí, které objevně vyhledává v u nás neznámých sbírkách arabské lidové slovesnosti. Je autorem řady sbírek mýtů, pohádek a legend, mezi něž patří knihy Bojácný princ (1987), Kouzelný květ pouště (1989), Dary krále džinů (1995), Perlová zahrada (2007), Bohové a faraoni (2000), Faraoni a kouzelníci (2004) a Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky (Argo, 2016), a historický román Královna Zenobie (Knižní klub, 2014).
Kouzlo boha Thovta představuje soubor převyprávěné staroegyptské literatury, který zahrnuje prastaré mýty, báje, pohádky, povídky, cestopisy, bajky, proroctví, písně lásky a chvalozpěvy starého Egypta „pro čtenáře od věku deseti let do stáří sta i více roků,“ což by mohlo znamenat, že si v ní občas listuje i věčně žijící prabůh Nun mající lidské tělo, obrovskou žabí hlavu a do temnoty hleděl dvěma vypoulenýma očima, později našel své uctívače v podobě hrozného Tsathogguy, který z přišel N’kai – amorfní, ropuše podobná nestvůra, o níž se zmiňují Pnakotické rukopisy, Necronomicon a cyklus mýtů Commorion uchovávaný nejvyšším atlantským knězem Klarkash-Tonem,[1] v těch dobách nebylo vzduchu ani slunce, oblohy či země, „všude panovala tma a v ní šuměly vlny nekonečného pravěkého moře,“ a o tom, jak podle Egypťanů vznikl svět, pojednává hned první stvořitelský mýtus (srv. videoart Ra: Pouť slunečního boha). Pozoruhodnou bájí je Jak moudrá Eset oklamala Rea, neboť popisuje, jak rok nabyl svých tři sta šedesáti pěti dní. První bohovraždu líčí vyprávění O dobrém Usirovi, věrné Eset a zlém Sutechovi, a jak se Usir odebral do říše mrtvých, kde se stal Pánem věčnosti a Králem mrtvých a v síni obou pravd řídí poslední soud nad každým zemřelým.
Oddíl O dávných faraonech, jejichž jména papyrové svitky zatajily předkládá pozoruhodnou báji O dvou bratrech, v níž vystupuje temný čaroděj faraonův jako hlavní modus vivendi, který odporuje nejen Batovi, ale také všem dobrým bohům stojícím za ním. Skrývá se v ní základ všech pozdějších pohádek, vždyť Bata praví:
„… Ukryji své srdce a s ním i svůj život na samém vrcholku mohutného cedru. Pokud bude strom stát, budu naživu a nikdo mě nepřemůže. Až ho však někdo porazí, ztuhnu v tu chvíli jako vosk, klesnu k zemi jako podťatý a usnu tvrdým spánkem. Napůl budu mrtvý, napůl budu žít. Poneseš-li jednoho dne k ústům pohár a nápoj v něm se ti zpění, věz, že ta zlá chvíle přišla a tvůj bratr Bata leží jako mrtvý v údolí cedrových lesů a potřebuje tvoji pomoc. Nemeškej a vydej se tam. Musíš najít můj cedrový květ, i kdybys ho měl po sedm dlouhých roků hledat. Až květ nalezneš, ponoř ho do mísy chladné pramenité vody a já obživnu, abych se pomstil tomu, kdo mi nejvíce ublížil.“
Navazuje na ni další oddíl s podtitulem Kouzla a divy faraonských mudrců a kouzelníků (str. 84), a svým způsobem také oddíl O kouzelnících Chamuasetovi a Siusirovi (str. 130), z nějž vyčnívá Souboj egyptského kouzelníka s núbijským (str. 169).
Do oddílu O podivuhodné moudrosti zvířat bylo začleněno i vyprávění o bohyni spravedlnosti Maat, O vševidoucí supici a všeslyšící supici, kde se objevuje jiné známé bájné stvoření, a sice obrovský pták Noh.
Závěrem potěší v poděkování autora uctění památky zakladatele české egyptologie profesora Františka Lexy, jehož knihy jsou zahrnuty i do seznamu použité literatury na str. 266.
Je to krásná kniha a dobrá volba odpovědné redaktorky Markéty Nové, vždy se těším na další svazek této objevné edice.
*
Jak už je v edici Mýty, pohádky a legendy dobrým zvykem, zdobí knihu ilustrace, tentokráte Jana Augusty – jsou vynikající, občas s monstrosním nádechem, jako třeba na str. 132, kde příšera připomíná Dagona, nebo Sfinx na str. 139 upomene trochu na Vzdor (Černý idol) Františka Kupky z roku 1902. Tipoval bych, že jde o linoryty, které byly následně rozvrstveny pro zdařilý duplex. Už jsem naznačoval, že by bylo vhodné uvádět na konci malý medailonek grafika s alespoň základními údaji a případně i fotkou, v tomto případě to bylo obzvlášť obtížné, protože web www.janaugusta.cz je mrtvý. Je rovněž grafikem kapely a výtvarným autorem animovaného videa Moje volba skupiny Tap Tap, které partnersky vzniklo v postprodukční společnosti RUR. Z tiráže vyplývá, že se logicky podílel také na přebalu knihy – doporučuji sejmout a podívat se na elegantní potisk předních desek –, ale také ji graficky upravil, např. v obsahu str. 268-270 stylizované číslovky oddílů, ale hlavně ji vysázel, stojí tedy i za typografií s přihlédnutím k duchu předchozích svazků. Nezbytná, a dnes stále vzácnější záložka dopřeje komfort při návratu k četbě z přechozího večera.
*
© San, ixMMxviii
© okultura.cz
[1] Tsathoggua, nebo také Zhothaqquah, patřící mezi Prastaré, je stvořením amerického spisovatele Clarka Ashtona Smithe a je součástí hyperborejského cyklu. Poprvé se objevil v jeho krátké povídce The Tale of Satampra Zeiros, napsané roku 1929 a publikované v listopadovém čísle Weird Tales, ročník 1931; viz také H. P. Lovecraft: Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy. Mladá fronta, Praha 1992, str. 110n. HPL titulní povídku napsal roku 1930, ale vyšla už v srpnu 1931 také ve Weird Tales, tedy dříve než povídka samotného stvořitele.
