(Academia, Praha 2013)
Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. Poesie. Dopisy
310 stran, Academia, Praha 2013, vydání první, vázané s přebalem, cena 385 Kč
ISBN 978-80-200-2204-2
*
„Dejž nebe, aby čtenář, osmělený a v té chvíli sveřepý jako to, co čte, našel bez bloudění strmou a drsnou cestu truchlivými bahnisky těchto chmurných stránek plných jedu.“
Comte de Lautréamont, vlastním jménem Isidore Lucien Ducasse, (*4. dubna 1846, Montevideo, Uruguay) vydal Zpěvy Maldororovy vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie.
Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci.
Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců.
André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal:
„Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického…“
Iordan Chimet vidí v Comte de Lautréamontovi umělce-zločince[1]:
„Lautréamont, on sám spektrální a záhadný zjev, spíš lunární předtucha druhu než reálná existence, skládá se skrytou rozkoší Maldororův portrét, jako by ho skládal v plamenu svíce, který stále mění svůj tvar. Maldoror je pekelný umělec, který podobně jako umělec pozemský – jen s jiným záměrem – vyniká v umění ustavičného proměňování.“
„Maldoror věděl, že policie, tento štít civilizace, ho již dlouhá léta vytrvale hledá a že opravdová armáda policistů a špehů je mu neustále v patách. Nedaří se jí však setkat se s ním. Jeho obratnost byla tak ohromující, že dovedl s dokonalou elegancí překazit i úklady z hlediska jejich úspěchu naprosto nepochybné a podobně taky nejdůkladněji promyšlené příkazy. Měl zvláštní schopnost brát na sebe podoby, které ani cvičené oko neprohlédlo. Vynikající přestrojování, mluvím-li jako umělec! Vyšňoření působící skutečně nevalně, pomyslím-li na morálku. V tomto směru dosahoval téměř geniality. Nevšimli jste si v pařížských stokách půvabu hezkého, čile se pohybujícího cvrčka? Je jen jeden: byl to Maldoror. Magnetizuje vzkvétající hlavní města zhoubným fluidem a uvádí je do letargického stavu, v němž jsou neschopna se kontrolovat, jak by bylo třeba. Do stavu tím nebezpečnějšího, že se o něm neví. Dnes je v Madridu; zítra bude v Petrohradě; včera byl v Pekingu. Ale určit přesně místo, které právě teď naplňují zděšením skutky tohoto poetického Rocambola, je práce převyšující síly mého těžkopádného rozumování. Ten lupič je možná sedm set mil od této země; a možná také několik kroků od vás…“
Zpěvy Maldororovy jsou uniklou instrukcí kryptické tajné služby, která rozkryla až k dnešnímu dni magické evokační umění Maldororovo, jímž „magnetizuje vzkvétající hlavní města zhoubným fluidem a uvádí je do letargického stavu, v němž jsou neschopna se kontrolovat.“
Ten pocit – nemožnost se kontrolovat. Scénáře napsané společností, pro niž jsou „maldororové“ přesně mířenými stříbrnými lunárními projektily ničícími železné & zlaté „moby-dicky“ sv. Ekonomie, sv. Phynancie a podobných strašidel, rdousících předčasně z kolébky vypadlé lidstvo.
A ještě jednou Iordan Chimet: „Postavou – oním symbolem základního zla, zhoubného génia, zločince –, umělcem, který dosahuje nočního absolutna, vlastně věčné nedotknutelnosti, který uprchl z pozemské sféry a bloudí v říších ducha, aby je devastoval, vyzývá odtud na souboj Zákon a vrhá shora na zemské struktury vyzývavost své totální a anarchické svobody, je pravděpodobně Fantomas. Nebyl to snad Fantomas – tento Maldoror století, renegát s tváří jako saze, velebený Desnosem a Jacobem –, kdo doslova fascinoval básníky XX. století, odbojné duchy epochy, tím, že změnil neřest v ctnost? »Budeme zpívat mnohobarevné a mnohohlasé pochody revoluce v moderních hlavních městech,« napsal Marinetti a Tzara prohlásil: »Připravujeme velké představení pohromy, požáru, rozkladu…«“
Filosof Gaston Bachelard napsal o Lautréamontovi fascinující knihu, v níž zkoumá cosi, co nazývá „lautréamontismus“. Věří, že tento „lautréamontismus“ lze zjednodušeně popsat jako „vůli útočit“. Joanne Stroudová píše v úvodu k této knize: „Bachelard zdůrazňuje ‚komplexnost zvířecího života‘, jejž nazývá ‚fenomenologií čiré agrese‘, kterou nachází v díle Isidora Ducasse.“
Lautréamontův Maldoror oplývá častými popisy zvířecích predátorů s pařáty, jimiž sápají a trhají svoje oběti. Samotný anti-hrdina Maldoror, jakožto ústřední subjekt knihy, jest téměř pokaždé líčen, jak svými drápy trhá své oběti vejpůl nebo alespoň nějakým ostřím podobným pařátu. Podle Stroudové vidí Bachelard podobnost mezi zvíčecí a lidskou psyché – člověk dychtí udeřit stejně, jako když zvíře v džungli uchvacuje svoji kořist. Zvířecí krutost srazí kořist slepě a prudce k zemi, ignoruje všechny předchozí vazby, pomíjí předešlé pocity. Podobným způsobem se nám lidská krutost navrací svévolným zvířecím gestem. Kdykoliv nenávidíme, vystupuje z nás zvíře: „v nejnepatrnější nenávisti a zášti je záchvěv živoucího zvířete“ (srv. str. 83-88).
Ve Zpěvech Maldororových jest psáno (str. 10): „Já však užívám svých vloh k líčení rozkoší krutosti! Rozkoší nikoli pomíjivých ani umělých, nýbrž těch, které začaly s člověkem a s ním skončí…“, protože jsou primitivní a přirozené. „Nemůže se z tajného úradku Prozřetelnosti génius spojit s krutostí? Nebo nemůže někdo, protože je krutý, mít tvůrčího ducha?“ to jest onen génius, o němž mluví Crowley, když píše o „ryzí vůli“, o nejniternějším nitru každého člověka, jež jest jeho opravdovým osudem, cesta bestiální v protikladu k té duchovní.
Kenneth Grant tvrdil, že cesta ke kontaktu s kelipotem vede přes tajnou sefiru známou v kabale jako Daat. Daat leží uprostřed abysu, v zóně, která odděluje normální lidské vědomí od „svrchní triády“ neboli božství. Daat funguje v abysu jakožto brána k dalším dimenzím nebo „universu B“, jak mu Grant říkal (v protikladu k naší „straně“ nazývané „universum A“) a k tunelům Setovým, v nichž přebývá zlý kelipot. Má se opět zato, že pro nepřipraveného mága je to velmi nebezpečná cesta. Pasáž z Maldorora popisuje boj infernálních hrdinů s andělem v kostele; boj, v němž Maldoror zvítězí. Následně kvapí z kostela, v němž vidí duši anděla, „jak… míří k nebeským krajům. Pohlédnou jeden na druhého, zatímco anděl stoupá k jasným výšinám dobra, kdežto Maldoror klesá k závratným propastem zla…“ (str. 62).
A dále se vkrádá pochybnost, „zda měl sledovat cestu zla, jak učinil,“ a odpověď je grandiosní: „Je slavné dřív či později zvítězit nad Všemohoucím a vládnout místo něho nad celým světem i nad legiemi tak krásných andělů.“
Vždyť to samé čteme v knize Vize a Hlas (Aleistera Crowleyho), 4. æthyr (PAZ):
„A to říká: Já jsem největší ze svůdců: pro svoji čistotu a nevinnost svedu čistotu a nevinnost, která by však měla kvůli mně přijít do středu kola. Vlk vyzrazuje pouze chtivé a věrolomné; havran prozrazuje melancholii a hanebné. Ale já jsem ten, o kterém je psáno: On svede samotné vyvolence.
Proto na počátku Otec Všech vyzval lživé duchy, aby prosívali stvoření země ve třech sítech, podle třech nečistých duší. A volí vlka pro jeho chtíč po mase, a havrana pro jeho chtíč po duchu; ale mně si vyvolil nade všemi, abych předvedl ryzí našeptávání duše. Těm, kteří padli za kořist vlku a havranu, nemám ublížit; ale ty, kteří mne nepřijali, jsem přenechal hněvu havrana a vlka. A čelisti jednoho je roztrhají, a zobák dalšího pohltí jejich mrtvoly. Proto je má vlajka bílá, protože jsem na zemi zaživa nic neopustil. Slavně jsem se pohostil krví Svatých, avšak lidé mne nepodezřívají, že jsem jejich nepřítel, neboť mé rouno je bílé a teplé, a mé zuby nejsou zuby toho, který trhá maso; a mé oči jsou vlídné, a oni mne neznají co vůdce lživých duchů, jež na počátku Otec Všech vyslal zepředu své tváře.
(Jeho atributem je salt, vlka mercurium, a havrana sulphur.) …
Kdyby se člověk mohl upřeně dívat na polední slunce, snad by se to podobalo jeho substanci. Ale toto světlo je bez žáru. Je to vize Ut v Upanišadách. A z této vize vyšly všechny legendy o Bakchovi, Krišnovi a Adónidovi. Protože touto podobou je mládí tancující a věnující se hudbě. Ale musíš pochopit, že on tohle neudělá, neboť je tichý. Jelikož ruka, která otáčí kolem, není jeho rukou, nýbrž jen ruka jím povzbuzovaná.
A teď je to tanec Šivy. Ležím pod jeho nohama, jeho svatý, jeho oběť. Má podoba je ve své esenci podobou boha Ptaha, avšak podoba boha Seba je mou pravou podobou. A toto je důvod existence: že v tomto tanci, který je rozkoší, musí být jak bůh, tak i adept. Také i země samotná je svatá; a slunce a luna tancují na ní, mučíce ji s rozkoší“.
Ve Zpěvech Maldororových, jak by se dalo očekávat, je scéna, která silně připomíná „lykantropické rituály sexuální magie“, třebaže hodně přehnané. Maldoror s buldokem na šňůře překvapí dívenku „půvabnou jako kotě“. Když ji znásilní, vyšle na ni Maldoror svého psa a on:
„Usoudil, že se po něm žádá totéž, co se již stalo, i spokojila se ta obludná tlama tím, že také sama znásilnila panenství křehkého dítěte. Z potrhaného břicha stéká zas holčičce po nohou na louku krev. Její úpění splývá s kňučením zvířete. … [Maldoror] přistoupí k obětnímu oltáři a vidí buldoka, který se oddává svým nízkým sklonům, zvedaje hlavu nad děvčetem, jako ji zvedá trosečník nad rozbouřenými vlnami“ (str. 84-85).
Popis místa tohoto aktu coby „posvátného oltáře“ nám poskytuje klíč k Lautréamontově podvědomému významu. Neboť celá obrazivost není úplně záměrná v tom smyslu, jak rozumíme čtenému slovu. Lautréamont se stal průvodcem v oblasti primitivních podvědomých sil. Zatímco mágové tyto síly kontrolují vědomě prostřednictvím svých rituálů, umělci se stávají médii; pasivními příjemci. A v tom je nebezpečí. Jenže to nebezpečí chutná tak sladce.
Dalším obrazem, který se v Maldororovi často opakuje, je žába nebo ropucha. V týfónské gnosi představuje ropucha „skákače“[2] (voltiguer) na opačné straně Stromu života. Namísto toho, aby mág musel křižovat všechny tunely na noční straně Stromu, vezme na sebe podobu žáby a vyskočí na Strom smrti. Metodu „vaultiguerů“ využívají stoupenci Bertiauxova kultu Černého hada (Black Snake) a Hekaté je jejich bohyní. Podle Granta: „Je (Hekaté) jednou z nejdůležitějších postav drakonického kultu, je symbolem proměny z vodní či astrální existence k pozemskému či hmotnému bytí.“ Hekaté je známa jako bohyně s hlavou žáby. V Lautréamontově díle je mnoho dalších zvířat a tvorů, kteří se objevují i v týfónské gnosi, čítaje v to kraba a pavouka.
V Thothově tarotu představuje karta atu VII. Vozataje. Grant píše:
„Nadto je atu VII. ve znamení Raka, jež původně kdysi bylo znamením Brouka. Krab je v okultním učení spojován s rasou korýšovitých, o níž se předpokládá, že se jednou v budoucnu objeví na Zemi; brouk je emblémem fáze lidské evoluce přicházející bezprostředně po období (bohyně) Maat.“
Tito „korýšovití“, kteří se na Zemi objeví, zosobňují síly prosakující branou Daat do naší životní vlny. Když to řekneme jinak, jsou to síly temného nevědomí prosakující do vědomé mysli. Pavučina, již pavouk spřádá na zadní straně Stromu, je právě tak velmi důležitá. Grant vysvětluje:
„Pavučina jest sítí tunelů vedoucích do jiných dimenzí, neb co se na rovné ploše jeví jakožto pouhopouhé skuliny, pak – když pavouk vyleze ze své díry – to je – v hlubinách země – prázdný prostor mezi prostory a nezměrné kosmické propasti, které překlenou sny.“
Jinými slovy, pavučina jest použita jako imaginační prostředek ke vstupu do různých oblastí podvědomí. Platí se za to však jistá cena. Zasvěcenec ztrácí část své ódžas neboli magické energie, když je ve styku s těmito bytostmi. Ovšem okultní vhled, který získá, za to stojí. V Maldororovi pak čteme:
„Každou noc ve chvíli, kdy spánek dosáhne nejvyššího stupně intenzity, starý pavouk velkého druhu pomalu vystrčí hlavu z díry v zemi, na jednom z průsečíků pokojových koutů. Pozorně naslouchá, pohybuje-li ve vzduchu kusadly ještě nějaký šum. … Když se přesvědčil, že v okolí panuje ticho, vytáhne postupně bez pomoci přemítání z hloubi hnízda různé části svého těla a vážně kráčí k mému loži. Divná věc! Já, jenž odháním spánek a tíživé sny, cítím se po celém těle ochromen, když šplhá po ebenové noze mé atlasové postele. Nohama mi sevře hrdlo a břichem mi saje krev.“
Nyní vidíme, jak lze samotného Lautréamonta i jeho mistrovské dílo považovat za výraz hlubin nevědomí a že Grantovo i Bertiauxovo bádání v těchto říších vedlo k velice podobným obrazům.[3]
Zpěvy Maldororovy stále omamují imaginaci umělců – promlouvají např. také do tvorby Current 93 na albu Horsey (1994) ve skladbách Broken Birds Fly I (Maldoror Waits) a Broken Birds Fly II (Maldoror Wails).
„Vzbuď se, milující plameni dávných dnů, vychrtlá kostro.“
Comte de Lautréamont, lotr z měsíce, vlastním jménem od počátku Věků – Proteus, čeká na osměleného čtenáře, aby smočil rty na těchto chmurných stránkách plných jedu.
S Rabelaisem zvolejme: Vypijme tu knihu až do dna!
*
Z originálu přeložil Prokop Voskovec, jeho překlad zřejmě přehlédli Petr Turek, Jan Táborský. Nakladatelství Academia zaslouží uznání za vydání této knihy právě v tomto čase: čtenáři ji musejí mít & žít.
*
© San, xMMxiv
© okultura.cz
[1] Iordan Chimet: Hrdinové, fantomy & myši. Vyšehrad, Praha 1984, str. 48n.
[2] Kenneth Grant: Moudrost S’lby. Srv. kap. II, verš 14.: „Hvězdy pomrkávají a mizí; měsíc dorůstá a couvá jako ztřeštěný skákač na cestách tam vocaď.“ (ineditní tisk)
[3] Srv. http://www.vadgemoore.com/writings/monstrous_souls.html.
