Henry Wardsworth Longfellow
Ultima Thule
Věnováno G. W. G.
| S příznivým větrem v zádech, křížem krážem mořem zalitým sluncem, my pluli k Hesperidkám, k zemi, kde jablka zlatá rostou; však to, ach! to bylo už dávno. |
Kam, ó, kam? Nejsou to bouřemi sužované Hebridy, kdež mořští racci pokřikují a příboj hučí, a vraky a chaluhy lemují pobřeží? |
| Jak předaleko nás od té doby proudy mořské, zahnaly stranou té země snů, té země bájné, přesto pravdivé, ztracené Atlantis našeho mládí! |
Ultima Thule! Nejzazší ostrove! Tam v tvém přístavu na chvíli skasáme naše plachty; na chvíli spočineme před věčným, nekonečným hledáním. |
*
Od pradávna stojí proti sobě dvě síly obývající od úsvitu věků dvě různé pevniny, ostrovy či prostory.
Na straně dobra tak stojí Avalon Morgany le Faye, Cerridwenin Caer Sidi, Země mládí Niamha ze Zlatého rouna nebo tibetská Aharti. Na straně zla pak tibetská Šambala, především však skandinávská Thule.
Polák dr. Antoni Ferdynand Ossendowski, žijící až do bolševické revoluce v Rusku, kdy musel uprchnout z Petrohradu v roce 1918 právě kvůli své národnosti, se v Mongolsku ve stepích kolem Cagan-Luka poprvé setkal s fenoménem říše Aharti.
„Aharti,“ jak píše Ossendowski, „se rozkládá pod všemi zeměmi světa. … Obyvatelé Aharti jsou lidé učení a vládnou vysokým stupněm umění magického. My si vůbec nedovedeme představit rozsahu jejich vědění. … Kolem paláce ‚Vládcova‘ jsou domy mocných ‚goro‘, vládnoucích silami magickými, silami země, nebe, pekla i vody. V jejich rukou je život i smrt národův. Mohou vysadit polovinu naší země do vzduchu, osušit moře, změnit stepi v oceán a hory rozdrolit na písek pouště. Na jejich rozkaz rostou stromy i květiny; starci se stávají mládenci; mrtví vstávají z mrtvých. ‚Goro‘ letí úzkými, podzemními skulinami na vozech nám neznámých, jeskyněmi zalitými tajemnými, úchvatnými paprsky. … V nádherném paláci ze zářícího křišťálu přebývají ti, kteří vládnou všem šlechetným a bohabojným lidem, zůstávajíce sami nepoznáni. ‚Vládce světa‘ čili ‚Veliký Neznámý‘ nebo Brahytma vidí Boha a mluví k Němu tak, jako mluvím já k vám. Brahytma má dva pomocníky: Mahytma, který zná cíl budoucích událostí, a Mahynga, který stanoví příčiny oněch událostí. … Svatí ‚goro‘ zkoumají svět viditelný i neviditelný a jeho síly. Nejučenější z nich se scházejí časem k magické poradě a vysílají posly do takových krajů, jakých nedosáhl nikdy ani rozum ani zrak lidský.“[1]
Nás tu zajímá onen skleněný zámek, než se vrátíme k Vládci světa.
Robert Graves ve své Bílé bohyni[2] činí zajímavou etymologickou glosu o Caer Wydr, totiž Glastonbury – opatství, jež se nacházelo na magické hranici s Avalonem (tj. „jabloně“) – což znamená Skleněný zámek (a to na úplně opačném konci světa!), v němž přebývala Artušova duše po smrti. Byl rovněž nazýván Inis Gutrin, a latinský ekvivalent slova Gutrin je vitrinus a sasky je to glas (sklo). S ohledem na indoevropské kořeny tu vyvstává další podobnost, a to se slovem „hlas“ a jeho obdobou ve slovanských jazycích. V saštině označovalo barvu, odstín tmavě modré až světle zelené. Skleněné zámky existovaly v irských, manských a velšských legendách, a jsou to buď ostrovní svatyně, obklopené jako sklo zelenou vodou, nebo hvězdná vězení utápějící se v tmavě modré noční obloze. Avšak podle středověké legendy byly zdělány ze skla a jejich spojitost se smrtí a Měsíční bohyní se dochovala v lidové pověrčivosti, která praví, že „lunu přes sklo viděti neštěstí přináší.“
František Novotný ve svých knihách Další den Valhaly [3] – o vítězství nacistických nekromantů ve druhé světové válce a otevření dveří armádě Thule a převzetí světomoci ve světě, který pozbyl Boha, zaběhaných přírodních zákonů a dosadil zákony nové, magické – vykresluje mýtické postavy wthulmanů se stříbrným obličejem. Mýtus o Cwy, podobně jako v oněch o Gwair a Artušovi, vyprávějí o zvláštním „zvířeti se stříbrnou hlavou.“ Jedním z nejpřednějších bardských tajemství je zaříkávání z Cyst Wy’r Beirdd („Vyvrácení bardů“), jak ho sděluje Gwion, zaměřené na tajemství uchopování:
„Pojmenování firmamentu,
pojmenování elementů,
a pojmenování řeči,
a pojmenování vínku na hlavu,
pryč od toho, bardové! – “
Bard přestává mít magickou moc nad tím, co je pojmenováno, a to naopak přechází do světa lidí.
Ossendowski mluví i o tom, jak „z Aharti bylo vypuzeno jakési plemeno, které se tam dostalo proti vůli ‚Vládcově‘.“ Což je trochu zvláštní protimluv, neb se nám v úvodu vypočítává, čím vším on a jeho služebníci v jeho říši vládnou. Třebaže Ossendowski tu zapisuje, že „to byli cikáni,“ Blavatská jde dále a vypráví tradovanou pověst, že se z Aharti oddělila velká skupina protivně smýšlejících duchů a sestoupivše do podsvětních prostor jali se nazývat svoji říši Šambala. Tento dualismus prozrazuje starší pojetí duchovního vidění světa, je ovšem nejstarší legendou o kořenech zla v tomto světě a nám otevírá fortnu k jeho pochopení. Ani Šambala však není prosta zmatků v tom smyslu, že bývá někdy považována za působiště dobra, zejména pak v buddhistické tradici.
Villiers de l’Isle-Adam má zajímavou strofu ve svém symbolistickém dramatu Axel, kde Sára říká k Axelovi:
„Vidíš, poněvadž jsme všemohoucí, protože jsme teď podobni neznámým králům, což na tom, volíme-li ten nebo onen sen? A co se týče země našeho vyhnanství, nebudou-liž nám všechny krajiny země ostrovem Thule?“
Volba snu je volbou dobra či zla, a tak s přikloněním k druhému stávají se všechny světské končiny místem panování Thule, lhostejno zda v Tibetu, Německu či USA.
Někdy dochází k průniku magických množin, či lépe řečeno, integrací se oba světy spojují v jeden a opět člověka vede jenom vůle k pravdě a lásce nebo ke lži a nenávisti. Tímto ohniskem světů, Bílého a Černého vigvamu, je náš svět – Midgard (střed „rajské“ zahrady), Strom poznání, Člověk, ♎.
Nebe je rozsáhlé a zajímavé místo.
Ustup z něho jen krůček stranou – a pohltí tě Thule.
Agent Cooper poznamenává v Twin Peaks cosi o božské kráse tohoto zapomenutého koutu, načež soudce kontruje sdělením, že je to „nebe“ o dvou vraždách, žhářství a loupeži, leč on přidá na závěr tuto perličku: „Nebe je rozsáhlé a zajímavé místo.“
→ Nebe v Německu aneb Hitlerův jasnozřivec: Erik Jan Hanussen
Ekonomický propad, který vypukl v Německu v roce 1929, ještě nedosáhl toho roku svého dna. Banky s dlouhou historií neustále zavíraly jedna po druhé své dveře. Mezi členy střední třídy a vlastníky půdy bujel úpadek. Otřesení průmyslníci jako Ruhr zpomalili produkci. A největší hrozbou již oslabené sociální stavbě byla vzrůstající nezaměstnanost. Osm milionů německých dělníků bylo bez práce nebo základních prostředků pro přežití. Politický proces byl zadušen. V Reichstagu a provincionálních sněmech nabídly tradiční strany pár trvalých řešení. Jejich patricijové odmítli krátkodobá řešení, ale společná půda nalezena nebyla, protože koaliční strany se měnili každý měsíc a voliči neměli důvěru v Reichstag, protože se stal sezónním řešením průšvihů.
Německá veřejnost reagovala na patovou situaci jedinečným a často neočekávaným způsobem. Velkoměstští hejsci znásobili své úsilí ve vyhledávání rozkoší v zapadlých uličkách. Vedlo to k podstatnému hmotnému i duchovnímu úpadku za neutuchajícího občanského chaosu, který nebezpečně mířil na kývnutí k službám připraveným armádám náboženských fanatiků a „kohlrabi“ prorokům jako byl Weissenberg a jemu podobní.
Další, desítky milionů, najednou se začali hlásit nebo podporovat extremistické strany na politickém okraji. Více než tři miliony militantních dělníků rozmnožilo počty německé komunistické strany.
Nacionální socialisté Adolfa Hitlera si vedli ještě lépe, počet jejich zástupců v Reichstagu se zvýšil na 107. Předtím tam v takovém důležitém tělese sedělo nejistě jenom 12 hnědých košil. Za pouhé dva roky zvýšilo radikální nacistické hnutí svoji volební sílu devětkrát nebo jinak o sedm a půl milionu volebních hlasů. Ti, kdož se vydávali za politické znalce, stáli v úžasu. Sofistikovaní Berlíňané nahlíželi na Hitlera jako na Auslendera a jeho nacističtí zeloti pro ně byli sotva něčím více než ztracenci, rváči a vrahy rozšiřujícími nesmyslnou rasistickou ideologii, uctívanou v podobě tretek se svastikou.
V roce 1932 se německými ulicemi proháněly těžce ozbrojené milice komunistických rivalů a nacistických frakcí podle libosti. Oba soupeři se předháněli v agitaci a porušování veřejného pořádku. Boje a vražedné násilí jim šlo v patách všude, kde se objevili. Obecní strážníci a pořádkové síly a národní politici se zdáli být bezmocní proti zapřisáhlým nepřátelům demokracie. Armáda neustále hrozila, že znovunastolí pořádek mimořádnými prostředky.
Podpora ohledně nacistické taktiky selhala. Hitlerův nekompromisní postoj nechat se zvolit kancléřem, virtuální matematika a politická nemožnost se otevřeně propíraly na vnitřním koncilu nacistického hnutí. Rozmluvy o nahrazení Hitlera začaly nabírat na obrátkách. Budoucnost nemohla pro dlouho strádajícího Hitlera vypadat hůře.
Hanussen, podobně jako jiní vážení Berlíňané, měl víc než jen přechodný zájem o nestabilní politickou scénu. Byl neustále žádán o komentáře, téměř pokaždé poskytnul nepřekonatelné předpovědi o slavném osudu národa. Navíc on sám se neupsal žádné specifické straně.
Typický čtenář novinového plátku Erik Jan Hanussen Berliner Wochenschau (BW), jak to cítil Hanussen, měl daleko větší zájem o to, aby se naučil formulky k magnetickému léčení, nebo jak dosáhnout úspěchu a štěstí u žen hypnotickou sugescí. Horkými novinkami v jeho plátku byla pojednání o zvycích desetileté prostitutky nebo mysteriózní skutečnosti o únosu dítěte Charlese Lindenbergha, nebo o úžasných kouscích Toga, zázračného telepatického psa.
Všechno to se změnilo zrána 25. března 1932, když Hanussen vydal prohlášení o volebních výsledcích.
Nové senzační zjevení znělo: „HANUSSEN V TRANZU PŘEDPOVÍDÁ HITLEROVU BUDOUCNOST.“
→ Goetheho rok aneb Proměna kozla v člověka
Je osudovým znamením, že na rok 1932 právě připadlo 100. výročí Goetheho smrti. Ladilo tak prapodivně s výbuchem předkřesťanských okultních a černomagických aktivit ve Výmarské republice. Společnosti kolem pohoří Harz poblíž Brockenu, kde se odehrává scéna Valpuržiny noci z Fausta, byly obzvláště chtivé uspořádat ve velkém měřítku pohanské ohňové festivaly a půlnoční procesí. Dravá pěna Sturm-und-Drangismu, árijské mystické ceremoniály, čarodějnictví rolníků a masopustní rej byly průhledným receptem pro vážně míněné setkání straníků a masové přilákání turistů. Předtím se neúspěšně pokusil vzývat faustovskou metamorfózu psychický výzkumník Harry Price, jenže alchymický experiment v Brockenu byl hotovým neštěstím. Hanussen vyzval Brity, aby se přišli podívat do Berlína na jeho podání Goethova rituálu.
O půlnoci 21. června v křídou vyznačeném poli v Tempelhofu před Pathé cvakaly kamery a odvíjely se metry filmového pásu a shromáždily se tam davy Berlíňanů (včetně Valeska Gerty a Leni Riefenstahlové) a před nimi Erik proměnil kozla v člověka. S pomocí čistokrevné árijské panny s večerními šaty padajícími až na zem přikryl nemotorné zvíře bílým prostěradlem a vykřikl: „Abrakadabra.“ Záblesk magnéziového světla oslepil diváky a zpod prostěradla vyskočil čiperný klouček oděný do bavorského rolnického kroje.
Price svěsil hlavu a dav vykřikl. Bodrý muž v kožených kalhotách bezpochyby symbolizoval jednu komickou osobnost: nacistického Führera, krále elfů mnichovského hnědého domu. Erik proměnil Německo (kozla) v Hitlera (klouče).
Za vším však visí těžká a ponurá symbolická scéna daleko větších rozměrů. Kozel, coby představitel Pana, zosobňující onu temnější stránku tohoto pohanského boha, se neodvolatelně vtělil do Hitlera (jako Bob do Lelanda v Twin Peaks) v tomto aktu imitační magie a zlo mohlo začít působit a Ultima Thule se rozlila od jednoho „břehu“ Německa po druhý.
→ Černá magie pro Hnědé košile
Když se Hanussen vrátil v září 1932 do Berlína, setkal se tváří v tvář s židovsko-nacistickým dilematem. Byl to měsíc, v němž proběhly výpady proti Hebrejcům. Kdysi prezidentský kandidát Theodor Duesterberg byl napaden v Goeringových novinách Der Angriff coby skrytý žid. Aristokratický válečný hrdina prohlásil, že byl šokován, když se dozvěděl, že matka jeho otce byla čistokrevná Izraelitka. Duesterberg uznal tuto genealogickou skvrnu a odstoupil ze svého místa. Berliner Wochenschau, Hanussenovy noviny, vystoupily na obranu Duesterberga a barvité postavičky, Maďara Abotta „Chao Kunga“ stejně jako dalších, tehdy označených „nových Židů“. Komunistický měsíčník Magazin für Alle postavil Erikův plátek na pranýř za to, že se stal oblíbeným čtením Röhmových barbarských hord. Naproti tomu tři astrologické noviny se silnou nacistickou finanční podporou, Neues Deutschland, Die Neue Flagge a Die Deutsche Astrologische Zeitung, obvinily BW z toho, že není dostatečně árijský.
Pověsti o Hanussenově pravém původu začaly proskakovat na povrch na podzim 1932. 3. září jiný židovský zaměstnanec BW zbil jasnovidce a šéfredaktora do modra ranami pěstí nejdříve v tiskové místnosti, a poté i u soudu za to, že przní židovství. Jasnovidcovi advokáti argumentovali, že i kdyby „Hanussen-Steinschneider“ byl Hebrejec, jak prohlašoval, týdeník pouze oznamoval nebeskou rotaci hvězd a planet. Hanussen nemohl být činěn osobně zodpovědným za to, že jeho matematické efemeridy ukazovaly na nacistické vítězství.
Později toho měsíce vídeňská chóristka Lizzie Bognarová vyžvatlala každému v divadle na potkání, že árijský prorok má na svém údu provedenou obřízku. Dzino vytáhl oplzlou pomlouvačku na nádraží Anhalter a poslal milou sboristku šupem prvním vlakem zpátky do Rakouska.
Erik bojoval celé září a říjen. V BW vyšly různé nadějné předpovědi o německé budoucnosti: Hitler se spojí s Hindenburgem; SA se sloučí s Reichswehrem nebo Stahlhelmem; šťastnou kabalistickou numerologickou analýzu Hitlerova jména pomocí gematrie. Byla tu také ominózní předpověď. Vydání BW z 24. září (č. 31) obsahovalo „horoskop smrti“ Reichstagu. Podle výpočtu Dr. Wilhelma Baeckera byly neobvyklé pohyby v Uranově orbitu do dvanáctého domu, kde sídlilo slunce, nezvykle podezřelé a vyplývalo z nich, že se jedná o posvátnou anebo úctyhodnou instituci. A pocházela z nich „božská“ zkáza.
Nacistický tisk byl v tu dobu zaměstnán vnitřními rozpory mezi pro- a protihitlerovským frakcím, aby si všiml nebo nějak komentoval zjevení Steinschneidera-Hanussena. V podzimních měsících došlo rovněž k prapodivnému svazku: Goeringa a komunistů. Obě strany se shodly na tom, že je třeba oslabit pravici a střed. Obrátili se proti Papenovi. Rváči z SA začali vystupovat na stranických srazech a pronášeli tam o tom proslovy, nakonec to došlo tak daleko, že 2. listopadu si podali ruce s komunistickými odbory, aby ochránili dojíždějící dělníky uprostřed ničivých pouličních stávek.
Jak často se Hitler setkal s Hanussenem v letech 1932 až 1933 zůstává záhadou. Zásah nacistů do oficiálních záznamů byl po červnu 1933 tak rozsáhlý, že někteří němečtí historici spekulovali o tom, že k takovým setkáním nikdy nedošlo. Veřejně spolu byli spatřeni toliko jednou: když Führer lehce pokynul na pozdrav jasnozřivci, když vstupoval do restaurace hotelu Kaiserhof po Novém roce 1933.
→ Horoskop Adolfa Hitlera podle Maximiliana Bauera
Horoskop Adolfa Hitlera ukazuje, že se mu dostane nového výbuchu popularity z „abysu.“ Jeho ohnivý trigon se posunul s pohybem Luny a Jupitera kolem Slunce. Nové rozmístění souhvězdí ze sedmého do desátého domu jeho horoskopu rovněž ukazuje, že se mu dostane na dlouhou dobu širokého osobního úspěchu, nový titul a pocty. Tato příznivá znamení začala 15. února 1932. Ale poněvadž běh těchto změn jest ovládán kritickými planetárními opozicemi během března až dubna 1932, Hitler nedosáhne ani volebního vítězství ani prezidentství.
Počátkem března vznikne a začne působit ominózní kvadrát Saturn-Slunce ve čtvrté a sedmém domě. Rovněž Luna v kvadrátu se Saturnem se 12. března posune do desátého domu (kariéra). To silně omezí jeho vyhlídky na vítězství.
Dále 4. dubna (a zvláště kolem 8. až 10. a v určitém rozsahu až do 20. dubna), přicházející spojení Uranu-Luny v prvním a dvanáctém domu se posune do šestého a sedmého domu. To znamená, že dokud se právě planety nedojdou nápravy v lednu 1933, bude muset Hitler čelit nepříjemným časům.
Během tohoto období hvězdy naznačují, že zejména Hitler stejně jako celé národně-socialistické hnutí vstoupí do silné opozice. Hitlerův boj neskončí bez krveprolití. Také uvnitř jeho vlastní strany dojde ke vzpouře a úskokům proti němu a jeho pozici.
→ Prorok Třetí říše
Bella Fromm, široce respektovaný politický sloupkař z Vossische Zeitung a jeden z nejlepších zdrojů o pozadí diplomatických aktivit v Hitlerově Berlíně, podal zprávu o jednom setkání Hitlera a Hanussena. Dostaveníčko se konalo v hotelu Kaiserhof v druhém lednovém týdnu, krátce před tím, než se výmarské kolo štěstěny otočilo o jednu otáčku osudové doby.
Hitler, který čekal na soukromou seanci s velikým očekáváním a obavami, nařídil Dzinovi, aby zůstal venku. Pokud by Hanussenova prognóza byla špatná, doufal Hitler v její utajení před veřejností. Erik začal tím, že si přitáhl křeslo doprostřed místnosti a posadil do něj Hitlera. Dán si prostudoval jeho tělesnost a pak se prsty zlehka dotknul vyboulenin na jeho lebce. Vzal si na pomoc některé astrologické klíče.
Nacistický vůdce podle Fromma byl vystrašený a v úžasu nad Hanussenovým chováním jakoby z jiného světa. Erikovy oči se najednou vyvalily, jeho tělo ztuhlo v transu. Po dlouhém tichu, jakoby duch někde sbíral slabé obrazy budoucnosti, začal jasnozřivec najednou pomalu artikulovat: „Vidím vaše vítězství… Nelze mu zabránit!“
Hitler, kterého to úplně vzalo, se začal třást. Začal cosi mumlat, když Hanussen spojil ruce, zjevně si nebyl vědom toho, že chce něco říct. Během této slavnostní a vážné chvíle to fakír vyřkl po kouscích, jakoby poselství přicházelo po částech, že Hitlerův osud je ve hvězdách a nic jej nemůže změnit. Jeho osudem bylo stát se nejvyšším vládcem Velkoněmecké říše. Nato Hitler, již zcela neschopen se ovládat, vyskočil na nohy, uchopil Hanussena za ramena, čímž ho šťastně probudil, takže mohl slyšet, jak je oslovován „P. G. Hanussen“ (soukmenovec Hanussen) a jako muž, kterému byl zavázán, aby mu v životě pomohl.“
Podle Dzina, který sdělil příběh přinejmenším třem známým, potvrdil Führer svůj letní slib založením árijské „okultní univerzity“ s Erikem coby děkanem a šéfem. Goebbels, který o této seanci zaslechl, se strašně rozzuřil. Ve svém Angriff úřadu udržoval tlustý a stále rostoucí svazek o Hanussenově židovském původu.
→ Kristus nebo Chaos!
Jasné kontury bájného ostrova Thule se začaly v 30. letech minulého století objevovat až na území Spojených států. William Dudley Pelley (1890-1965), nazývaný kdysi „nejnebezpečnějším mužem Ameriky,“ založil nacismem inspirované Stříbrné košile – známé rovněž jako Křesťanští američtí patrioti – a to hned 31. ledna 1933, den poté, co Hitler převzal moc. V době, kdy byli nejsilnější, čítali Pelleyho úderné oddíly přes dva milióny sympatizantů a bylo možno je vidět v uniformách stříbrných košil, v modrých manšestrových kalhotách a zlatých ponožkách. Pelley usiloval o zvolení prezidentem v roce 1936 jako kandidát Křesťanské strany, která podle Johna Carlsona v knize Under Cover byla „podporována hlavně z nacistických fondů.“ Pelleyho hlas bylo slyšet hlavně díky sloganu „Kristus nebo Chaos!“ a „Za Krista a ústavu.“
→ Wiligutova tajemství
„Písemnosti Karl Maria Wiliguta – rovněž známého jako Jarl Widar Lobesam a Karl Maria Weisthor – jsou mysteriózní dokumenty. Je velmi obtížné jim porozumět bez pár slov úvodu, který by uvedl do souvislosti často nevýslovné obsahy díla. Wiligut je svým způsobem jedinečný esoterní spisovatel. Napsal toho relativně málo (ve srovnání se svým předchůdcem Guido von Listem) a publikoval ještě méně (většina jeho díla zůstala v archivech). Velká část publikovaného materiálu má podobu veršovaných říkanek skrývajících nauku, zhusta ilustrovaných ideogramy nebo runami.
Nese si rovněž označení nejznámějšího esoterika, který patřil k SS a produkoval esoterická díla pro Reichsführera-SS Heinricha Himmlera. Wiligutovo dílo je tudíž to, co máme nejvíce po ruce z prvotních a objektivních zdrojů ohledně všech často velmi mytologizovaných poznámek o „nacistickém okultismu.“ Wiligut byl také hlavně produktem Zeitgeistu vládnoucího v jeho době a vlivů, jež ho předcházely.
Wiligut je stále záhadný muž. Narodil se 10. prosince 1866 ve Vídni. Během první světové války sloužil na ruské frontě a octl se tam v těžkých bojích. Roku 1907 se oženil s Malwine Leuts von Treuenringen, která mu porodila dvě dcery a syna, který záhy zemřel. Začátkem 20. století stál v Rakousku spíše v pozadí, své ideje publikoval v málo známých žurnálech ve 30. letech a v roce 1933 stal se členem Himmlerových SS, kde produkoval to, co vyvrcholilo soukromými zprávami pro svého šéfa.
V době, kdy se Wiligutův život významně zapsal do historie středoevropského okultismu, byl již zralým mužem. Vydal svoji první knihu Seyfrieds Runen, když mu bylo 37 let a byl kapitánem rakouské armády. Děj se odehrává kolem řeky Taja, která je přítokem řeky March (nyní řeka Morava v České republice). V roce 1908 sepsal Devět přikázání Gótových. Přibližně ve stejné době se seznámil s Theodorem Czeplem, členem Ordo Novi Templi (ONT) Jörga Lanze von Liebenfelse ve Vídni. Je velmi pravděpodobné, že Wiligut byl při té příležitosti uveden do vídeňského kruhu esoteriků svým bratrancem Willy Thaletem, který byl členem Liebenfelsova kroužku.
Co se týče členství v „řádech“, je známo, že se Wiligut roku 1889 stal členem Schlarraffia, kvazi-zednářské lóže. Wiligutovo lóžové jméno bylo Lobesam („Chvályhodný“). Toto jméno použil, když napsal Seyfrieds Runen.
Počátkem 20. století byla Vídeň úrodnou půdou pro esoterický nacionalismus. Na tomto poli se sešly dvě nejvýznačnější postavy, Guido von List (1848-1919) a Jörg Lanz von Liebenfels (1874-1954). Mezi lety 1908 a 1919 List publikoval celou řadu prací vykládajících jeho podobu runového a lingvistického mysticismu.
Ve zprávě pro Lanze Czepl napsal o Wiligutově víře v to, že je „tajným králem Německa“ jakožto dědic Ueiskuning neboli „svatého klanu“. Navíc Wiligut řekl, že věří, že Bible vznikla v Německu a špatným překladem a záměrnou desinterpretací byla poopravena do současné podoby. Během dvacátých let se začal Wiligut více nořit do politických záležitostí. Vydával žurnál Der eiserne Besen (Železné koště), které si kladlo za cíl vykládat konspirace Židů, svobodných zednářů a římských katolíků (zvláště pak jezuitů).
29. října 1924, právě když seděl se svými přáteli v Salzburg Café, vtrhli dovnitř zřízenci lékařské pohotovosti, odstrčili přísedící a násilím Wiliguta vsadili na samotku – a ještě ho donutili obléct si svěrací kazajku. Ve zprávě, kterou Wiligut po roce sepsal, hlavní důvod správců tohoto ústavu pro trvající držení v něm měl co činit s jeho neznámou kosmologií a náboženskými ideami, která zahrnovala i poznámku, kterou učinil, že „vysledoval svůj původ až k Wodanovi.“
Během doby své „hospitalizace“ mohl Wiligut udržovat kontakt se svými kolegy z nacionálně esoterických kruhů. Byli to hlavně Emil Rüdiger, Friedrich Teltscher, Friedrich Schiller (ONT) a někteří členové Společnosti Edda (založené Rudolfem Johnem Gorslebenem), např. Werner von Bülow, Richard Anders (ONT) a Käthe Schaefer-Gerdau.
Po svém následném propuštění z blázince počátkem roku 1927 setrvával Wiligut v Salzburgu a přijímal hosty z Německa (kruh Eddy) a z Vídně (hlavně bratři z ONT). Během této doby Wiligut zjevil svá Halgarita-Sprüche (Výroky Halgarity), které napsal svému studentovi Emilu Rüdigerovi v letech 1928-1929. Na podzim roku 1932 se setkal s Fräulein Friedou Dorenbergovou, která byla členkou NSDAP dokonce ještě před Hitlerem (její členské číslo bylo 6) a někdy bývala nazývána „svědomím Strany.“ Byla velmi pohroužena do esoterických záležitostí a bylo jen logické, že byla členkou Společnosti Edda. Ona to byla, kdo ve spolupráci s dalšími členy Společnosti Wiliguta propašovala do Německa s falešnou identitou. Začal tak žít v podzemí poblíž Mnichova na předměstí Bogenhausen, kde vyučoval ve spojení s esoterním kroužkem nazvaným Freie Söhne der Nord- und Ostsee (Svobodní synové Severního a Baltického moře). Během této doby začal pod pseudonymem „Jarl Widar“ psát příspěvky pro časopis Hagal (původně Hag All All Hag).
Byl to Wiligutův dávný přítel Richard Anders, toho času člen SS, který se stal nástrojem uvedení starého plukovníka k Reichsführerovi-SS Heinrichu Himmlerovi. Národní socialisté se ujali moci 30. ledna 1933. O rok později se Wiligut setkal poprvé s Himmlerem v Detmoldu na konferenci Nordische Gesellschaft. Krátce nato vstoupil Wiligut do SS pod pseudonymem „Karl Maria Weisthor“. Wiligutovo vlastní curriculum vitae, jež napsal roku 1937 pod jménem „Karl Maria Wiligut-Weisthor,“ naznačuje jeho dřívější minulost coby pacienta v ústavu pro choromyslné. Himmler si byl tedy vědom jeho minulosti, ale mlčel o tom.
O dva měsíce později byl Wiligut oficiálně jmenován šéfem Oddělení pro prehistorii a dávnou minulost uvnitř Rasse- und Siedlungshauptamt (Hlavní úřad pro rasu a osídlení) umístěného do Mnichova. Od té doby dále se datuje úzký vztah mezi Himmlerem a jeho novým poradcem o pradávných tradicích.
Wiligutovy příspěvky se objevovaly ve von Bülowově Hagal až do roku 1935. Na jaře téhož roku se Wiligut přestěhoval do Berlína, usadil se ve své vile na Kaspar Theyss Str. 33 a stal se členem Himmlerova osobního personálu. Ačkoliv „Weisthorovo“ dílo se podobalo v některých ohledech práci Ahnenerbe (oddělení SS zabývající se výzkumem starodávného germánského dědictví a kulturní historie a založeného v létě roku 1935), jeho dílo bylo podstatně jiné. Wiligut pracoval pro Himmlera osobně, zatímco Ahnenerbe byla částí větší struktury podřízené objektivnějším akademickým měřítkům.
Do významných oblastí, v nichž Wiligut pracoval pro Himmlera, patří i jeho koncept hradu Wewelsburg jakožto „středu světa“; návrh prstenu pro SS; vytvoření řady rituálů; návrhy rituálních předmětů, jež byly používány při ceremoniálech SS; a plynulý přísun zpráv o esoterních záležitostech teologie, historie a kosmologie, připravovaných z největší části soukromě pro Himmlera.
Hrad Wewelsburg je stavba ze 17. století nacházející se blízko Bürenu ve Vestfálsku. Himmler poprvé viděl hrad v roce 1933, když byl na cestě za stranickými voliči. Není jisté, zda jej Wiligut doprovázel na této cestě, jisté ovšem je, že plukovník ho silně ovlivnil v záměru proměnit hrad ve světové sídlo řádu rytířů – SS. Krátce poté přešel hrad do rukou SS, stal se ústředím Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdenkmäler (Společnosti na podporu a péči o německé kulturní památky), pak se přeměnila v „Nordickou akademii“ pro ideologické vzdělávání – nebo zasvěcování – vůdců SS. Stále více se konceptuálně posouval k významu řádového hradu (Ordensburg) a byl přetvářen tak, aby se stal rituálním prostorem pro ceremoniály zejména Himmlerova elitního kruhu uvnitř SS.
Ústředním místem tohoto kultu se stala severní věž hradu. Nejníže v této věži se nacházela hrobka, která byla označována jako „Walhalla“ – Síň mrtvých. Nad touto hrobkou je prostora se sloupořadím, na podlaze je různobarevným dřevem vykládaný nejvýraznější a jediný symbol Wewelsburgu:
Prostora se sloupořadím se stala ústřední rituální komnatou řádu rytířů SS, který si Himmler a Wiligut vysnili.
Tento hrad byl vrcholným velitelským ústředím jak pro kulturní, tak i vojenské kampaně za šíření nové árijské říše a, dle konceptu Himmlera a Wiliguta, i baštou proti vpádu „podlidí“ z východu – bolševiků.
Wewelsburg se stal velikou skříní všech druhů tradic, rituálů a předmětů SS. Na konci války, když americké jednotky vstoupily do této oblasti, byl hrad 31. března 1945 na příkaz Himmlera vyhozen esesmany do povětří. O tři dny později se americké jednotky dostaly dovnitř a místo zajistily. Co se týče toho, co se stalo s materiálem a dokumenty původně uskladněnými v Ordensburgu, vyvstávají tři otázky: něco muselo být zničeno při výbuchu budovy; něco se stalo kořistí místních z blízké vesnice během tří dnů od detonace po příchod Američanů a zbytek uloupili američtí vojáci.
Nejvýznamnějším kultovním předmětem SS je „prsten s lebkou“ [Totenkopfring]. Wiligut bývá většinou uváděn jako tvůrce jeho designu. V textu dokumentu, který byl předčítán esesmanům s prstenem, čteme:
Propůjčuji ti prsten s lebkou s příslušností k SS.
To jest:
Znamení naší loajality Führerovi, naší neochvějné poslušnosti našim nadřízeným a naší neotřesitelné solidarity a kamarádství.
Lebka jest připomenutím být připraven kdykoliv riskovat naše vlastní individuální životy za život kolektivního celku.
Runy oproti lebce jsou svatá znamení naší minulosti, s kterou jsme se znovu propojili prostřednictvím filosofie nacionálního socialismu.
Dvě runy Sig symbolizují jméno naší ochranné čety [Schutzstaffel].
→ O tajném vývoji lidstva podle nacistické okultury
Následující kompozice pochází z archivního svazku Wiliguta/Weithora ze Spolkového archivu v Potsdamu pod číslem NS 19/3761. Je zařazen jako dokument SS, s datováním na 17. červen 1936, a ze signatury H.H. na okraji vyplývá, že jej četl Heinrich Himmler.
Popis vývoje lidstva podle tajné tradice našeho klanu Asa-Uana Uiligotis
Pozemské lidstvo, nejvyšší výraz stvoření na zemi co do inteligence a síly mysli v současné době, se dělí na sedm epoch, z nichž čtyři již jsou uzavřené, pátá je současné lidstvo a šestá a sedmá podoba věků lidstva, která má přijít.[4]
Každá z těchto revolučních epoch, jež se až dosud projevily, byla – podle tajné ústní tradice – způsobena obrovskou světovou katastrofou kulminující ve sjednocení naší země s jedním z nebeských těles přitaženým k tomuto orbitu.
V průběhu tisíciletí dlouhého mezidobí přežilo jenom pár pozůstalých z předešlé lidské epochy, kteří začali zapomínat všechny kulturní výdobytky učiněné až do té doby, a to následkem doby ledové, která přišla s vlnou kosmické katastrofy, docházelo k prudkému regresu, dokonce až ke kanibalismu, během tvrdého boje o přežití, potravu a oblečení. V průběhu těchto přechodných časů (dob ledových) si prořídlé obyvatelstvo postupně zvyklo na nové životní podmínky. V tomto procesu přeživší lidstvo, které zůstalo na zemi, se smísilo s těmi, kdož přišli „z nebes“ (hvězd) na zemi. Tato asimilace přinesla vyrovnání inteligence a takto založila nové lidstvo, v němž vznikly nové rasy. To byli oni „první“ lidé tohoto druhu, který byl rozšířen všude po celé nově se formující zemi. To je také důvod, proč vždy existuje nějaký „Adam“ a „Eva“ u všech národů země, se zvláštnostmi vlastními té které rase.
Tajná tradice klanu Wiligotis Asa-Uanas se nazývá „Irminsága“ a poskytuje popis těchto sedmi epoch.
Tato sága byla zaznamenána na sedmi runových dřevěných (dubových) tabulkách starým árijským lineárním písmem doprovázeným obrazy. Byly však zničeny spolu s ostatními rodinnými dokumenty podobné povahy v roce 1848, kdy shořely tři domy náležící válečnému vysloužilci K. M. Wiligutovi. (Tyto domy v Ofenu byly bráněny před maďarskými rebely generálem Henzi, který během tohoto nasazení padl.)
K. Wiligut mohl tedy předat tyto tradice jenom ústně svým následovníkům (vždy nejstaršími synovi).
První lidská epocha
„Aithar-bytosti“ se nacházely v neustálém zápasu s „vodními bytostmi“, které v té době vznikaly. Byly bezpohlavní a rozmnožovaly se jako Hymir-zrozenci[5] – v počátku Kymir, později nazýváni „rohy“ (Angles) nebo „andělé“ (Angels) – a to „koncentrací své vůle“, aby v pozdější době získali „duchovní“ spojení s vodními bytostmi, které se rozvíjely stejným způsobem rozmnožování. Jak by šlo tento proces vysvětlit podrobněji, o tom se „Irminsága“ nešíří a bez runových tabulek zůstává nevyjádřitelný.
Druhá lidská epocha
Po veliké první kosmické katastrofě (náraz Měsíce do Země) se začalo projevovat vytváření ledové krusty, „pásu vzdušných bytostí“, kolem země.Přetrvavší vzdušné a vodní entity prožívaly vlastní „proces zhutňování“ v tzv. „bisexuální rohy“ (andělé), zatímco spolu neustále bojovaly, které částečně žily na zemi – ale částečně žily ve vodě nebo mohly létat. Podle Irminságy se samy množily – částečně počínající kopulací „homogenních duší“ mezi vzdušnými a vodními entitami, jež musely už předtím dosáhnout úrovně Gotu – tj. kreativního vědomí. Vědomí se přenášelo prostřednictvím několika přežívajících po všeobecné zkáze – ty se proto nazývaly „bytostmi poznání“ [Wissende]. Šlo by je charakterizovat jakožto původní hermafrodity.
Třetí lidská epocha
Druhá lidská epocha byla právě ukončena ohnivou kolizí s nebeským tělesem, kterou následovala doba ledová. Pozůstalí z druhé epochy, kteří si říkali „první lidé“ na zemi po předešlých Ka-Os,[6] se rozšířili po těžkých bojích s těmi, kteří spadli „z Hymilu.“[7] Byly to bytosti očividně vytvořené podobným způsobem jako noví lidé (bitva s titány a obry?). Během této doby jejich tělesné schránky dokončily přechod k „jednopohlavnosti“. Svojí vůlí zplodily nové entity ze svého druhu podle způsobu Aiyartů. Mohly létat i částečně žít ve vodě a na zemi, měly tři oči. Třetí se pravděpodobně nacházelo uprostřed čela. Toto třetí oko zdědily jako výsledek svého snoubení s těmi, kteří přišli „z Hymilu.“ Zbytky „pozemských lidí“ přežívaly coby „trpaslíci a obyvatelé jeskyní“. Ale ostatní se ještě mohly stát „obry,“ kteří byli mnohem podobnější těm, kteří přišli „z Hymilu“. Hrstka z nich měla rovněž vcházet ke zvířatům a zplodila strašlivé „zvířecí lidi.“ Tak povstali „satyrové, fauni, kentauři a býčí lidé,“ kteří neustále zápasili s ostatními normálně utvářenými lidmi.[8] Toto třetí lidstvo však bylo zničeno kolizí s „ohnivým kotoučem z Hymilu“ – jen pár jich dokázalo prchnout k „trpaslíkům“ do jeskyní.
Čtvrtá lidská epocha
Ti, kdož přežili ze třetí epochy lidstva zažili stejný kulturní úpadek v existenčním zápase jako inteligentní bytosti dřívějších epoch. Po postupném přizpůsobení se novým životním podmínkám na zemi si toto lidstvo vybojovalo nový vzestup na úroveň kultury, která je popisována jako Uana podle tajné nauky „moudrých Irminů“ (rovněž pozdějších Armanenců).
V této epoše dochází k velikému poznání v astrologii, která nám byla doručena tajnými vědami. Byly tu dvě hlavní rasy: rudokožci a mouřenínové…
Vedle nich tu byli i lidé s bílými vlasy a červenýma očima – albíni – kteří se dožívali vysokého věku, bylo jich však málo. Vynalezli prý piktografy a spolu s rudokožci vytvořili runové písmo. Jenže všechny tři rasy zuřivě bojovali proti „zvířecím lidem“ – kteří se pářili zejména s mouřeníny. Ke konci čtvrté lidské epochy začalo mizet třetí oko. Jenom „Uanové“ ho pořád ještě měli a ti byli mimořádně inteligentní.
Čtvrté lidstvo bylo zničeno následkem zániku měsíce, který „Uanové“ nazývali „úbor“ [Kleid], a ten „osvěcoval“ zemi spolu se slu(o)ncem po dlouhou dobu. Byli však schopni připravovat se na to po dlouhá staletí, poněvadž předvídali tuto událost… Byli to ti lidé, kteří vystavěli obrovské jeskynní prostory[9] v horách jako útočiště a postavili i nesmírný systém chodeb (katakomb) v horách, aby se zachránili. Postavili i „Denkstan“ (monumenty), takže – když je uviděli později jejich potomci – vešla „historie Uany“ ve známost… a rovněž i Got mohl být poznán, kterýž jest „Hari všech“. A takto zaniklo čtvrté lidstvo. Pak následovala…
Pátá lidská epocha
Období přechodu ze čtvrté do páté epochy trvalo tisíciletí!
Opět přežívala hrstka lidí bez ohledu na možnosti útěku do vnitřních prostor země – všude, kde země držela „půst“, očividně zůstala jenom jedna dvojice… A poněvadž byli pospolu, odříznuti od všech novinek, mysleli si, že jsou jediní…
Avšak z měsíce [Kleid] kdysi sestoupilo mnohem více lidských bytostí s jejich obrovskými ostatky (viz Jákobův žebřík!). Říkali si Ásové a měli podstatně delší životní dráhu než Uanové. A tak utiskovali Uany a loupili jim jejich ženy, protože své vlastní neuchránili. Země se znovu zazelenala, nebe se zalilo modří, voda zprůzračněla a oko Got-Hariho – slunce – opět zářilo přes oblaka a Ka-Os zmizel…
A pak se postupně přestali zabíjet, aby se najedli, protože už bylo dosti zvířat, rostlin a rašeliny… A „moudří“ tehdy šířili svoji „moudrost“ a organizovali klany… A Ásové založili Eden s Uany v Asgardu a „Ásové“ už nebojovali s „Uany“, neb Freyr a Faja se stali jedním a přišel Ymir a Freyr a Fraya… A země se zhoupla a děti Ásů a Uanů odešli do Atta-lant a sepsali svoji historii a dokonce darovali slovo „moudrým“, aby je podpořili, aby nikdy nezapomněli, jak Got stvořil lidstvo…
A „moudří“ promlouvali i „Weiskunigův“ rádce promlouval k lidu „Teut“ – onen veliký, který vyslovil Runo – slovo od Gota a vyhlásil, kdy se zakončí běh pozemského Got-člověka: má ještě přijít šesté a sedmé lidstvo…
A oni se obrátili společně k domovu k oku Gótovu, k Su(onu), který je věčný z Ura skrze Ru k Ur, jak historie lidstva dokazuje! Bohu díky!
*
K autenticitě tradice:
Poznámka: Poslední část – pátá epocha – je téměř slovo za slovem identické podání ústní zprávy převzaté od vysloužilého vojáka K. Wiliguta, který zemřel v 89 letech (1883).
Poznámky:
[1] Antoni Ferdynand Ossendowski: Zemí lidí, zvířat a bohů. Koňmo Střední Asií. Česká grafická unie, Praha 1925.
[2] Robert Graves: White Goddess. Faber and Faber, London.
[3] František Novotný: Další den Valhaly. Triton, Praha 2003.
[4] Podobnou ideu popisuje zevrubně ve svém díle antroposof Rudolf Steiner, mj. nacisty nepříliš oblíbený a předpokládá se, že některá z bojůvek zapálila jeho Goetheanum.
[5] Hymir: obr z mytologie Eddy. Viz „Gylfaginning“, kap. 17 a „Hymiskvidha“ v Poetické Eddě.
[6] Ka-Os: slovní hříčka na řecké slovo χαωζ.
[7] Srv. se starým norským obrem Hymirem. Hymil je slovní hříčka s moderním německým slovem Himmel, „nebe, nebesa.“
[8] Srovnej teorie Lanze von Liebenfelse.
[9] Matto Grosso, Aharti, Šambala aj.
Literatura:
Stephen Flowers, Michael Moynihan and Karl Maria Wiligut: The Secret King: Karl Maria Wiligut, Himmler’s Lord of the Runes. Dominion, 2001.
Mel Gordon: Erik Jan Hanussen – Hitler’s Jewish Clairvoyant. Feral House, 2001.
*
© okultura, MMIV & MMX
