UFOlklór

UFO: Evoluční metafora

 

David J. Moore: Evolutionary Metaphors. UFOs, New Existentialism and the Future Paradigm

John Hunt Publishing, 2019, brožované, 176 stran
ISBN‎ 9781789040876

UFO se stejně jako okultismus stává dojemným symbolem vnitřní transformace, a spíše než že by bylo pouhým polem niterného poznání neviditelného, vypadá to, že UFO je zcela viditelným jevem a že zasahuje do jiné sféry bytí a bytostí. Je to to okultní viděné radikálně. Je to je v jistém smyslu zjevený okultní svět, zvláštní připomínka našeho stavu duchovní zanedbanosti, která se představuje jako obtížný a archetypálně nabitý zenový koán. Zdá se, že čeká na naše osvícení, než zjeví svůj úplný význam.

„Musíme se naučit expandovat směrem dovnitř, dokud nějakým způsobem neobnovíme smysl pro huacu [životní sílu], dokud neobnovíme pociťování ‚neviditelných sil‘… Nějak se to musí udělat,“ říká Colin Wilson.[1]

UFO nás k tomu vybízí. A stejně jako většina okultních významů a symbolů odkazují na vnitřní realitu, a ta je v mysli okultního praktika, v níž se spojují reality obou světů.

Někdo tak dobře obeznámený s halucinogenní logikou jako Terence McKenna dokonce zašel až tak daleko, když naznačil, že UFO je rukavice hozená k nohám vědců – jakousi hádankou typu „A teď to rozlouskni!“. Kromě toho se zdá, že tato záhada v sobě skrývá něco cenného – nebo přinejmenším dráždí naši imaginativní interpretaci, „předvádí se“ někde mezi skutečností a fikcí, existuje jako jakási „konceptuální karikatura“ slabiny naší kultury. Po přečtení pěkné řádky literatury vystoupí neodbytné podezření, že nám někde unikla pointa, jako když se nám nepodaří pochopit zenový koán – důvodem jeho šaškovitosti je právě to, že si uvědomujeme obraz jen zčásti.

Člověk má pocit, že podobně jako u Goethova Fausta je „touha po okultnu instinktivním přáním věřit v neviditelné síly, širší význam, které dokáží přerušit kruh“. Ufologie poskytuje do značné míry stejný podnět a přitažlivost jako okultno a nabízí člověku prostředek k prohloubení smyslu pro to podstatné a širší význam.

Jak se zdá, žijí tyto „neviditelné síly“ skrze nás a jejich jazyk je nejlépe vybaven k úžasu a symbolice s nimi spojenými. A je to přímo evoluční metafora, onen symbol potenciálu pocházejícího z vnitřních světů, který nás nabádá, abychom jej aktualizovali do podoby skutečnosti. Pokud, jak to naznačují Grof i Wilson, jsou tyto entity UFO vskutku tak „mezi“, jak se jeví, pak jejich často symbolický obsah a sdělení mohou předznamenávat nový vztah k našemu vlastnímu vědomí.[2]

Brian W. Aldiss napsal v roce 1955 povídku Venku (Outside) vyprávějící o skupině lidí žijících v domě, z nějž nikdy nevycházejí ven, kteří nakonec zjistí, že jsou předmětem pozorování v obrovském experimentu.[3] Náš problém je opačný – nejsme obyvateli svého domu – neustále pobýváme venku a náš niterný život je zahlušen příbojem zvenčí. UFO se stává poslem našeho nitra, jež na sebe upozorňuje roztodivnými způsoby – záhadná světla nám ukazují vymístěné světlo zevnitř a vybízejí k pouti za ním.

Zasazení imaginace do fenomenologického arzenálu umožňuje aktivněji se vypořádat s kategorizačními mechanismy samotného vědomí; to jsou ty mentální klapky na očích, které UFO vůči nám zřejmě používá podobným způsobem, jako když chameleon mění barvu své kůže. Je možné, že rychlost a flexibilita vnímání v imaginativní literatuře dokáže odhalit facetu tajemné skutečnosti skrytou za fenoménem, jež se pokouší zobrazit. Jinými slovy, imaginace, stejně jako imaginativní literatura, nás informuje o naší realitě daleko víc, než si uvědomujeme.

V jádru ufologie a zážitků s UFO je prvek frašky, a tím je to, co Colin Wilson nazval problémem „záměrné nevěrohodnosti“. Wilsonův životopisec Gary Lachman v knize Nebýt robotem: Život a dílo Colina Wilsona[4] dokonce poznamenal, že si začíná myslet, zda tyto mimozemské bytosti – běžně spojované s UFO – nejsou „fanoušky Monty Pythona, bratří Marxů a Tří moulů“.[5]

Lachman dále uvádí, že by mohlo jít o záměrnou snahu zpochybnit naše interpretace a donutit nás, abychom se vymanili z naší lenosti vnímat. Někdo by řekl, že tento fenomén přímo oslovuje každou povahu nadanou imaginací, aktivitou, bdělostí a racionálností, aby se pustil do jeho výkladu. V tomto smyslu se UFO fenomén nabízí jako pedagogický nástroj: jde o záměrně nejasný a frustrující šifru, která pronásleduje i toho nejposedlejšího kryptografa. Pro vnímavou a otevřenou mysl si záhada, kterou UFO představuje, žádá vysvětlení, ale příliš ležérnímu nebo línému duchu se to nepodaří. Fenomén navzdory tomu přetrvává a jen málokdo si najde čas, aby se zamyslel nad jeho podstatou. Přesto se objevila řada brilantních pokusů tuto záhadu rozluštit, o což se zasloužili zejména Jacques Vallée, John E. Mack a v novější práci se Jeffreymu Kripalovi[6] a Jasonu Reza Jorjanimu[7] podařilo u této problematiky rozvinout hermeneutický a fenomenologický přístup.

Na tomto místě je třeba ještě zmínit i nejnovější práci na poli výzkumu DMT[8] ve spojení s mimozemskými únosy, UFO a neurologickým výzkumem, bytostmi a entitami spojovanými s touto látkou a LSD, inteligencí rostlin, povahou mysli a reality. Na čtyřdenním sympoziu v Tyringham Hall v Anglii se v roce 2017 sešlo dvacet světových psychedelických kapacit, aby diskutovali o setkáních s entheogenními entitami, rozšiřování vědomí, vizionářských zážitcích a budoucnosti výzkumu v této oblasti. Mezi účastníky se mj. nacházeli Ralph Metzner, Chris Bache, Whitley Strieber, Jeffrey Kripal, Angela Voss, Bill Richards, Chris Timmermann, Michael Winkelman, Luis Eduardo Luna, Anton Bilton, Bernard Carr, Daniel Pinchbeck, Dennis McKenna, Ede Frecska a David Luke. Jejich příspěvky vyšly knižně pod názvem Setkání s DMT entitami.[9]

DMT se vyskytuje v rostlinné a živočišné říši, přirozeně i u lidí a může se uvolňovat během prožitků blízké smrti (NDE) a skutečné smrti, díky čemuž se této látce říká „spirituální molekula“. Pokud se DMT užívá jako psychedelikum, ať už prostřednictvím ayahuascy, nebo v čisté formě, je považováno za jeden z nejsilnějších a nejpodivnějších entheogenů. Většina uživatelů vysokých dávek uvádí vize neznámých, ale podivně známých mimozemských světů a setkání s rozumnými nelidskými entitami.

UFO a s ním související témata – únosy mimozemšťany, implantáty, zohavování dobytka, mimosmyslové vnímání a okultní vědění – se navíc bez větších potíží staly součástí vědeckofantastické imaginace. Počátek zážitku samotného je totiž tak hluboce spjat s našimi kulturními zábavami a mytologiemi, že je obtížné lokalizovat jeho původ a to, jak kulturní prostředí subjektivně de/formuje interpretaci událostí svědky. To je něco, k čemu u tohoto fenoménu zřejmě dochází, což naznačuje, že:

1. 1. vychází z představivosti jednotlivce a je tedy směsicí kulturní mytologie a osobního zkreslení;
   2. jako takový postává z kolektivního nevědomí lidstvem sdílené mytologické představivosti; nebo
   3. je objektivně-subjektivní; je tím, co Michael Talbot nazývá „omnijektivní“ fenomén, který existuje – nebo stírá hranice – mezi tím, co se běžně vnímá a prožívá jako zásadně oddělené, tedy buď/anebo. Pojem „buď/anebo“ by samozřejmě znamenal kombinaci všech tří příkladů jeho možného původu.

Všechny tyto individuální přístupy zahrnují aktivní přístup k výkladu a dosažení rovnováhy mezi tím, co Carl G. Jung nazýval „aktivní imaginací“, a filosofickou a vědeckou rigorózností. Všichni výše uvedení autoři uznávali význam samotného aktu interpretace jako významné složky vzájemného porozumění, a to jak prezentovaného, tak reprezentovaného, a to jak teoreticky, tak empiricky jako například v případě unesených, což je případ Whitleyho Striebera.[10]

Když se pokusíme propojit co nejvíce myšlenek, můžeme z toho najít „cestu ven“ a doufat, že se nám podaří zahlédnout obrysy některých zákonitostí, které jsou základem okultních jevů – podobně jako na oné slavné Flammarionově rytině z roku 1888, na níž poutník[11] trhlinou nahlíží za závoj běžné reality. Jestliže UFO samotné se na nás „dívá z ptačí perspektivy“ – v přeneseném i doslovném slova smyslu –, musíme se i my zase povznést nad jeho logiku, abychom zase viděli, jak a proč funguje tak, jak funguje. Mohli bychom to nazvat třebas hledáním nadvědomí, nebo „UFO vědomím“, ale protože existuje reálné podezření, že zkušenost UFO je zároveň metaforou směřující k novému chápání reality, mohla by pak být interpretována jako evoluční metafora.[12]

Odhlédneme-li od těchto teoretických a historických obtíží, můžeme se obrátit k samotné obloze a po způsobu Flammarionova poutníka se zamyslet nad tím, že je symbolickým i skutečným pohledem do neidentifikovatelného tajemství. Například náš nebeský souputník Měsíc lze bez problému ihned rozeznat – přesto k němu, a dokonce i zpět jen málokdo cestoval – nepočítáme-li ovšem k takovým poutníkům i barona Prášila,[13] Julese Verna,[14] Herberta George Wellse,[15] Georgese Mélièse,[16] ale přesto vše, co přesahuje jeho hranice, zůstává pro naše přístroje obtížně prozkoumatelné. A pak, za určitou hranicí, je to opět neznámé. Nemůžeme, ať už v dobrém či zlém, „uvědomit si ve vší celistvosti vše, co v ní spočívá“, jak samotnou mysl oslavoval hororový spisovatel H. P. Lovecraft.[17] Kromě toho je náš zjevný vesmír projekčním pozadím naší kosmologie a imaginace – našeho „Co by bylo, kdyby…?“.

„Žádný smrtelník neodhalil můj závoj“, stálo prý podle Plútarchovy citace na podstavci sochy bohyně Isis v Egyptě, zosobňující přírodu, a Hérakleitův výrok říká: „Příroda se ráda skrývá.“[18] Vskutku, od náboženství až po žánry spekulativní literatury zalidňujeme oblasti neznáma božskými postavami nebo jinými bytostmi, které jsou nám podobné či nepodobné. To, co v tomto tajemném prostoru straší, je psychika, mysl a její osvícení, a to je součástí prastaré tradice, někdy symbolizované jako Isidin hvězdný závoj – a někdy „odkrývané“ uznávanými či odsuzovanými okultními adepty.[19]

William James kdysi řekl, že „nikdy nemůže existovat faktický stav, jemuž by nemohl být pravdivě připsán nový význam“, tedy „za předpokladu, že se mysl povznese k hlubšímu pohledu na věc“. Podle Jamese naše běžné pojetí vědomí jako bdělého racionálního stavu mysli je jen jedním druhem vědomí a naše poznání světa nemůže být úplné, ponecháme-li tyto další druhy vědomí nepovšimnuty. Je však třeba mít na paměti také výrok Carla G. Junga, který na dílo W. Jamese úzce navázal, že „nejvyšší pravda i absurdita jsou jedno a totéž“, neboť v ufologii, stejně jako v životě, se obě často sbližují, když plamen vědomí jasně hoří,“ a mohli bychom pokračovat jeho další myšlenkou, která se dotýká podstaty problému UFO, že „symbol je na jedné straně primitivním projevem nevědomí, na druhé straně ideou, která odpovídá nejvyššímu tušení.“

Kniha Nadpřirozené[20] – spolupráce Whitleyho Striebera – oběti mimozemského únosu a spisovatele hororů – a profesora Jeffreyho Kripala – odborníka na filosofii a náboženské myšlení – působí místy jako hybrid Wilsonova Úvodu do nového existencialismu[21] prokládaný mystickým komentářem ke stinným stránkám esoteriky a hlubinné psychologie. Kripal popisuje hermeneutiku – ústřední teoretický přístup, který se prolíná celou knihou jako „umění interpretace dešifrující skryté významy nějakého záhadného symbolu, textu, snu, vize nebo nápadné shody okolností“, v němž rozpoznáváme „jediný proces, který současně spoluvytváří subjekt i objekt“. Opět se vracíme k Wilsonově pojetí, že vědomí je „dvojitým agentem“.

Boha Herma, trickstera,[22] jehož jméno je základem slova „hermeneutika“, označil Jason Reza Jorjani za archetypálního „dialektického antagonistu“, jakýsi „živý“ koán kolektivního nevědomí.[23] UFO je pro Striebera, Kripala a Wilsona takovou symbolickou realitou – simultánním spoluvytvářením trickstera – dvojitého agenta a našeho vlastního vnitřního dialektického antagonisty.[24]

Náboženská víra, obřady a rituály kmene Winnebago zahrnuje též winnebažský obřad wanantce’re znamenající „koncentrace mysli“ před vydáním se na válečnou stezku, před nímž však musel získat konkrétní požehnání. Winnebažskou víru v nadpřirozeno lze v jejich jazyce vyjádřit několika výrazy: wak’an, wak’a’ndja,[25] xop a waxop’i’ni. Slovo wak’an znamená „posvátný“, nebo „had“. Hada Winnebagové považovali za posvátného živočicha a posla duchů. Slovem wak’a’ndja označovali „hromového ptáka“ (UFO) a se vší pravděpodobností znamenalo i „toho, který je posvátný“. Slovo xop, totožné s omažským xube, je těžší definovat. Znamená „posvátné“ či „fascinující úžas“ a zdá se být spjat s prudce emocionálními aspekty náboženství patřícími do oblasti numinózního, kde je ego, vlastní osobnost, zcela zapomenuta. Obřady, kde účinkující působí v záchvatu rozrušení a tančí nazí, se vždy označují tímto pojmem xop. Slovo waxop ‘i’ ni je vytvořeno předponou wa- a příponou -ni, které je možná starým kořenem znamenajícím „člověk“, nebo „duch“. Je pozoruhodné, že v této souvislosti jsou oba pojmy synonymní, třebaže v reálném světě jsou ostře odděleny. I winnebažské výrazy pro „den, světlo“ a pro „život“ jsou identické. Pojmy wak’an a xop tak označují vše, co je spjato s duchy. Když winnebažský indián narazil na nějaký neobvykle tvarovaný objekt, mohl tomuto předmětu nabídnout tabák (…) a nepochybně říci, že tento objekt je wak’an, to znamená „posvátný“, nebo můžeme říci, že předmět má sílu díky uděleným požehnáním nad ním, tedy v provedení jako duch, waxop’i’ni.

Winnebagové věřili ve velké množství duchů, některé z nich popisovali zcela přesně, jiné jen velmi nejasně. Tito duchové dávají najevo svoji existenci mnoha způsoby – viditelně, slyšitelně, pocitově a projevují se určitými náznaky a skutky, jejichž požehnání udělená jedinci měla umožnit úspěch. Všude v těchto oblastech lze nalézt velký počet theriomorfních a antropomorfních duchů. V mnoha případech jsou to skutečná božstva.

Jak přesně konkrétní a zřetelná je povaha těchto theriomorfních a antropomorfních duchů, bude do značné míry záviset na individuální historii, kterou má duch za sebou. Kde se šibalové a živočišní hrdinové stali duchy nebo božstvy, tam je jejich theriomorfní povaha poznamenána. Ostatní božstva jako Stvořitel země, Slunce, Měsíc, Země, Jitřenka, Rozsévač nemoci, Vodní duch a Hromový pták atd. byla očividně antropomorfní.

„Nepřímé vyjádření“ fenoménu UFO je klíčové, neboť jeho „přítomnost“ se jeví jako jakési drama, symbol, v rámci sebe sama mytologizujícího sledu událostí, jejž jako by vypočítal nějaký dramatik se smyslem pro absurdno a nadpřirozeno. Nepřímá forma vyjádření je také společným znakem evoluční metafory. Je důležité mít na paměti zdánlivě záměrnou podivnost takových zážitků, a navíc enigmatickou rezonanci události, která zkresluje naše vnímání tohoto jevu.

Příkladem záměrné podivnosti může být i svědectví jedné osoby, která jednou uvedla, že v parku viděla „čtyřapůlmetrového klokana, z něhož se vyklubala malá kosmická loď“. V tom zřetelně spatřujeme merkuriální záležitost,[26] při níž jsou dodrženy všechny zásady spojované s působením trickstera. Ve své přechodné existenci „mezi“ působí – jak říká Victor Turner ve své studii o pojmu liminality (přechodového rituálu) Rituální proces[27] – tak, že v jednotlivci či společnosti probouzejí „generativní“ i „spekulativní“ tendenci, kterou se snaží zpracovat a pochopit tajemné, onen mezistupeň „jiného“. Důležité je, jak Turner v závěru říká, že „mysl, která do [přechodového rituálu] ochotně vstoupí, rozmnoží nové struktury, nové symboly, nové metafory“. Nicméně jeho rezonující absurdita přetrvává a jeho interpretace převrací náš obvyklý smysl pro realitu naruby.

Jacques Vallée přesvědčivě dokazuje, že pověsti, anekdoty a teorie týkající se záhadných létajících objektů sahají až do roku 1560,[28] což je v rozporu s mnoha výše uvedenými teoriemi o novějším původu. Například Pierre Boaistuau (1517-1566), také známý jako Pierre Launay nebo Sieur de Launay, byl francouzský renesanční humanistický spisovatel, autor řady popularizujících kompilací a diskurzů o různých předmětech a také knihy Podivuhodné příběhy,[29] jakési encyklopedie bizarních přírodních jevů a jiných záhad, který odvedl obdivuhodnou práci, jíž předjal historii ufologie:

„Tvář nebes byla tak často znetvořena sršícími vlasaticemi, pochodněmi, plameny, sloupy, kopími, štíty, draky, zdvojenými měsíci, slunci a jinými podobnými věcmi, že kdybychom chtěli přehledně vylíčit ty, které se udály jen od narození Ježíše Krista, a ptát se po příčinách jejich vzniku, nestačil by na to život jednoho člověka.“[30]

Colin Wilson v knize Světově proslulá UFO[31] vyslovil myšlenku „psychické reality“, totiž reality, která se odvíjí „paralelně s naší fyzickou realitou“ a že „duchové, démoni, poltergeisti, víly, a dokonce i upíři“ představují vpád z této „jiné reality“ do té naší. Takový „vpád“ se zdá být nejrozumnějším vysvětlením, protože tento fenomén se jeví jako experimentální projekt, který se neustále obnovuje a přepisuje svou metodologii. A dodává:

„Stejně jako lidská rasa, tak i obyvatelé této jiné říše se pravděpodobně mění a vyvíjejí, takže se mění a vyvíjejí i jejich metody, jak na sebe upozornit.“[32]

Jacques Vallee se domnívá, že UFO představují jistý druh alchymické psychotronické technologie, totiž technologie navržené k tomu, aby působila nejen fyzikálně, nýbrž také na vědomí člověka.[33] Podobně se vyjadřoval Meade Layne, žák Charlese Stansfielda Jonese, známějšího pod magickým jménem fráter Achad, který spatřil v říjnu 1946 na nebi nad San Diegem černý torpédovitý objekt. V té době nebyl ještě zaveden pojem „létající talíř“. Svoji teorii toho, co viděl, popsal roku 1950 v knize The Ether Ship Mystery and its Solution:

„Tyto létající předměty jsou výtvorem mysli, myšlenkové konstrukty. Jako takové jsou ve skutečnosti vehikulem aktuální entity, která je stvořila. Tvary, vehikula a entita ovládající je tvoří jedinou bytost zrovna tak, jako je lidská bytost psychofyzickou jednotou těla a mysli.“[34]

Strieber a Kripal prezentují podobný fenomenologický příběh přístup tím, že Strieberovy zážitky zasazují do rámce jakési „suspenze“, nebo epoché,[35] jak by to nazval fenomenolog Edmund Husserl. Strieber, byť svědek a unesený, přesto odvážně navrhuje metodu, s jejíž pomocí můžeme „zavrhnout všechny bohy a duchy, démony, mimozemšťany a všechny příběhy, které se s nimi pojí, hrdiny, jejich cesty i zmrtvýchvstání, a znovu si objektivně představit náš vztah k tomuto jinému světu“.

To vše nás přivádí zpět k „novému existencialismu“ Colina Wilsona, který do svého pojetí zahrnul Husserlův pojem „transcendentálního já“ a v zásadě uznal, že existuje nevědomý prvek, jehož autory je takříkajíc naše zkušenost se skutečností před jejím vnímáním. Je to energie, která stojí za naší schopností realitu vůbec uchopit; je to v podstatě „schopnost ukládat formu“. Wilson klade velký důraz na Husserlův pojem „intencionality“,[36] této aktivní „vůle“ za naším vnímáním, která je „vystřelována“ „transcendentálním já“. Pro Wilsona, stejně jako tomu bylo do jisté míry i u Husserla, by vhled do intencionální povahy transcendentálního já nabídl vhled do těch stavů, jichž je dosahováno v mystických vizích a nasměroval by nás ke „strážcům klíče ke konečným zdrojům bytí“ a k „odhalení skrytých výdobytků transcendentálního já“. To vše opět vede zpět k našim vlastním percepčním mechanismům, k našemu vlastnímu vědomí, a následně nám to umožní jasněji se zamyslet nad často psychologicky dezorientující povahou zkušenosti s UFO.

Jorjani poznamenává, že „hrůzostrašný charakter mnoha těchto kontaktů [s mimozemšťany] brání tomu, aby je vědecký establishment cílové společnosti bral vážně, a místo toho se tyto zážitky nechávají zapadnout do hlubšího, snového psychického substrátu, který definuje mýtický folklór dané kultury“. Z pohledu naší studie vidíme, jak se rodí UFOlklór jako podobor okultury.

Otázkou je, zda tento fenomén přímo vychází z tohoto „psychického substrátu“. Dochází k tomu, že jsou totiž mýty takříkajíc „implantovány“ do kultury, aby se v ní ujaly a utvářely tak její osud? Jak se rodí nové myšlenky? Takové otázky vedou mysl ke studiu okultury. Strieber dokonce označuje některé z nejbizarnějších zážitků, s nimiž se setkal, za „živé hieroglyfy“: drama po způsobu starověkých mystérií, které musí vykládající rozluštit, aby dospěl k zasvěcení, totiž – osvícení.

Je zvláštní, že Strieber navázal na dílo Gurdžijeva, jehož celá mystická filosofie je založena na potřebě vytrhnout člověka z jeho pasivity prostřednictvím nezbytných, někdy však bolestných „šoků“. Zdá se, že se to podobá Lachmanově interpretaci v tom smyslu, že mají zpochybnit naši pasivitu, frustrovat nás a oživit náš smysl pro tajemství.

Když Strieber srovnává „návštěvníky“ s Gurdžijevovým systémem, poznamenává:

„To, čeho se mi dostalo od návštěvníků, bylo tisíckrát silnější tření, tření mající moc zlomit duši, uvrhnout mě do mrazivého paroxysmu nenávisti a strachu.“

S každou změnou podle Gurdžijevovy teorie oktáv totiž přichází „otřes“ potřebný pro další vývoj a rozvoj dané oktávy k vyšší úrovni. A tato vyšší úroveň, toto vyšší „já“, je velmi podobné tomu, co Husserl mínil „transcendentálním já“ – tím, co má aktivně „záměr“. Strieber se rovněž zmínil o tom, že celá tato zkušenost může představovat to, jak to vypadá a jak je zakoušena evoluce, když je bezprostředně nablízku – jde o náhlý skok, někdy nejistý a plný nebezpečí, když dochází k urychlení bez náležité opatrnosti.

Dílo Vložení do systému[37] spisovatele science-fiction Iana Watsona z roku 1973 je podle Wilsona „jedním z nejlepších vědeckofantastických románů, které kdy byly napsány“. Avšak je to až Watsonův román Zázrační návštěvníci z roku 1978,[38] který se pokouší záhadu UFO nejen prozkoumat, ale, jak Wilson uzavírá, „i najít odpověď na tuto záhadu“.[39]

Francouzský sociolog Bertrand Méheust v knize Science fiction a létající talíře z roku 1978[40] uvádí, že fenomén UFO působí jako „super-sen“, který je zpracováván podvědomím jako radikální „absurdizace“ reálných podnětů, jejž nazývá „mýtofyzický proces“.[41] Svojí další knihou, Létající talíře a folklór,[42] navázal na dřívější, dnes již klasické dílo Jacquese Vallée Cestovní pas do Magonie[43] z roku 1969, aby pak společně s E. J. Duitsem a E. Rauletem uspořádali symposium a následně k němu vydali sborník Paranormální jevy mezi mýty a skutečností,[44] v němž je zachycena debata s Jacquesem Vallée o paranormálních jevech na pomezí mýtu a skutečnosti, o fenoménu UFO a proměnách tohoto mýtu a následném tvarování reality. Vzájemný poměr obou oborů nejlépe vystihl James Hillman, který poznamenal, že „mytologie je starověká psychologie a psychologie je současná mytologie“.

Patrick Harpur se skutečně domnívá, že nejpřesvědčivějším „důvodem, proč [jevům UFO] přisuzovat mytologický status, je to, že stejně jako mýty jsou schopny poskytnout nevyčerpatelné množství interpretací, z nichž žádná ji nedokáže bezezbytku vysvětlit“.[45] Právě tato přebujelá interpretační schopnost je základem příběhů a beletristických děl – prostě všech účinných nástrojů mytologické imaginace.

Pokud jde o imaginativně expanzivní a terapeutickou povahu symbolů, Petr Děmjanovič Uspenskij ve svém eseji Symbolismus tarotu[46] poznamenává, že je „naprosto jasné, že symboly nejsou stvořeny k tomu, aby vysvětlovaly to, co se nazývá vědeckou pravdou“, a ve světle fenoménu UFO to může být právě ten důvod, který vědu mate – neboť právě to může být jeho záměrem. Uspenskij pokračuje slovy, že „sama povaha symbolů musí zůstat tvárná, nejasná a nejednoznačná jako výroky orákula. Jejich úkolem je odhalovat tajemství a mysli přitom ponechat veškerou svobodu“.

Oswald Wirth v knize Hermetický symbolismus říká:

„Symboly jsou určeny právě k tomu, aby probudily myšlenky spící v našem vědomí. Probouzejí myšlenky pomocí sugesce, a tím způsobují, že se nám pravda, která se skrývá v hlubinách našeho ducha, sama ukáže.“[47]

Dalo by se říci, že ona „absurdizace“ je Watsonovou „nepoznatelností“, „zakoušenou, nikoliv však racionálně poznanou“ kvůli jejich „vzorcům vyššího řádu“. Svou absurditou – nepochopitelností napínající všechny hranice – nás přivádějí na hranici lidského poznání a zároveň vtahují toto mystérium zpět do nebes, onoho rodiště metafyzických spekulací. Samotná konceptuální rozmlženost jevů nás zanechává v temnotě; jejich informační složitost a iracionalita je samozřejmě něco, co odporuje racionalistické i mechanistické představě o v podstatě „funkčním“, tj. nevědomém vesmíru, který se odhaluje bez jakéhokoliv dovolávání se mystéria či smyslu.

Filosof Martin Heidegger v eseji Věk obrazu světa[48] vyjadřuje přesvědčení, že „prostřednictvím tohoto stínu se moderní svět rozšiřuje do prostoru, který je vyňat z představivosti… Tento stín… ukazuje na něco jiného, co je nám dnes odepřeno poznat.“ Heideggerův stín je právě to, co podle něj pohání technický a vědecký pokrok, neboť svými prostředky hledáme nové oblasti tak, že to neznámé transmutujeme v něco vědou „poznaného“.

Snová logika je ovšem natolik bohatá na archetypální symboliku, že se zdá, jako by se vynořovala z bohatého proudu „kolektivního nevědomí“, a jelikož se UFO halí do mýtického hávu – nebo ho dokonce vnímáme v mytologizujícím vědomí –, zdá se rozumné navrhnout, abychom k němu takto i přistupovali.

Pro některé filosofy a spisovatele, jako je H. P. Lovecraft, rumunský arcipesimista Emil Cioran nebo současný britský filosof John Gray, je vědomí samo o sobě truchlivou agónií, pro kterou by bylo lepší, kdyby vůbec neexistovalo. Zdá se, že posledně jmenovaný dává přednost „mlčení zvířat“: zvířat, jejichž vědomí se ještě nevyrovnalo s časem a s tím, co z něj vyplývá – s koncem vlastního bytí: smrtí a universální nahodilostí. Náš smysl pro motivaci tváří v tvář pesimistickému pohledu na skutečnost úměrně tomu polevuje.

„Život je ohavná záležitost a na pozadí toho, co o něm víme, se rýsují démonické náznaky pravdy, jež z něj někdy činí záležitost ještě tisíckrát ohavnější. Není vyloučeno, že věda, jež nás již nyní tísní svými otřesnými objevy, se jednou stane nástrojem definitivní záhuby lidského rodu – pakliže vůbec samostatným druhem jsme – neboť zásobárnu jejích netušených hrůz by mozek smrtelníka prostě neunesl, pokud by byly zaráz vypuštěny do světa. Kdybychom věděli, co jsme zač, učinili bychom totéž, co učinil sir Arthur Jermyn. … Vyšel na vřesoviště a upálil se poté, co spatřil onen v truhlici uložený artefakt.“[49]

Skutečná otázka totiž zní: V jakém filosofickém kontextu se UFO nachází z hlediska lidského vývoje? Jde o stejný přístup jako v případě deskriptivní fenomenologie, neboť se pokoušíme pochopit spíše psychologickou realitu fenoménu UFO než technologickou či fyzickou. V zásadě jde o rozpor mezi dvěma způsoby filosofického myšlení, které Wilson označuje jako „dva otvory v kulečníkovém stole filosofie: jsou jimi materialismus a idealismus“. Lze si položit otázku, zda se UFO vynořuje z kolektivního filosofického ducha – nebo do něj vstupuje – a pokud tomu tak je, co to znamená filosoficky a fenomenologicky?

Vallée v knize Cestovní pas do Magonie[50] také porovnává současné snížení počtu vyprávění v komunitě lidí, kteří zažili blízká setkání s UFO, s vyprávěním o pohádkových bytostech a víře v jejich existenci a vrací se zpět do historie napříč dlouhým časovým údobím. Jasně se ukazuje, že je tu s námi už velmi dlouho a dalo by se říci, že jeho frekvence musela skokově narůst v poslední době. To může, ale nemusí být pravda. Rozhodně se však enormně zvýšila naše schopnost komunikovat mezi sebou. A spolu s nárůstem počtu pozorování UFO, jež začalo koncem čtyřicátých let minulého století, a poté se objevily zážitky z blízkých setkání, k nimž došlo koncem šedesátých let – spolu s tím se zvýšila naše schopnost vzájemného kontaktu pomocí různých forem komunikace. Pokud se vám přihodí něco neobvyklého nebo natočíte podivné video, může být během několika sekund k dispozici na internetu a přístupné stovkám milionů nebo dokonce i miliardám lidí. Takže je to tak, že se narostl počet blízkých setkání s UFO, nebo že se zlepšila naše schopnost o nich komunikovat, nebo obojí? Na to opravdu neznáme odpověď.[51]

Povaha daimonů a zkoumání inteligence orákula

Marsilio Ficino (1433-1499) je znám především jako významný překladatel a komentátor Platóna a novoplatoniků, jejichž dílo mu pomohlo vytvořit podpůrný pilíř křesťanství, tzv. křesťanský platonismus, neopominutelný je však též jeho latinský překlad Corpus Hermeticum,[52] tvořený texty mj. řeckých hermetických spisů. Na Ficina a jeho „přirozenou magii“ a na středověkou hermetickou tradici včetně „nebeské a kabalistické magie“ Pico della Mirandoly pak navázal Giordano Bruno.[53] Americký psychoterapeut Thomas Moore odhalil Ficina jakožto původce ústřední myšlenky quattrocenta: že duše je „všechny věci pohromadě… je středem vesmíru, středním článkem všech věcí“.[54]

V oné době vládlo pochopení, že tento κόσμος, kosmos, obývají na každé úrovni bytosti, inteligentní bytosti, a ty nejvyšší, které obývají čistý oheň na vrcholu, jsou bohové nejblíže božské mysli, a ve střední oblasti jsou daimoni, což jsou napůl hmotné a napůl nehmotné bytosti, které jsou prostředníky mezi božským ohněm a nižšími říšemi živlů. Tito daimoni na sebe brali podoby podle živlů: mohli být ohniví nebo vzdušní; mohli oslovovat různé části lidské duše, protože lidská duše jest zčásti daimonská, odráží v sobě totiž různé úrovně inteligence. Existuje druh porozumění, které je pro Platóna nejvyšší částí duše, jež je hluboce intuitivní. Tato nejvyšší část duše by rezonovala s těmito vyššími [ohnivými či éterickými a vzdušnými] daimony. Střední oblast duše, kterou označoval jako rozum, by rezonovala s [nehmotnými] vzdušnými daimony. A spodní část, která se zabývala představivostí, obrazy a smyslovým vnímáním, by rezonovala s daimony [vodní páry], kteří tuto úroveň obývali.

Druh daimona, kterého byste vyvolali, by do značné míry závisel na úrovni vnímání, na níž se nacházíte, nebo na druhu intelektuální spřízněnosti, kterou s ním máte, a to je velmi důležité. Idea „kde se tento daimon nachází“ je předmětem zájmu platónských myslitelů. A tady přichází Ficino, který říká:

„Pamatuj, že náš daimon a osobní génius není jen, jak mnozí myslí, náš intelekt, nýbrž je rovněž světelnou bytostí.“

Ale tato dualita se projevuje neustále. Je to světelná bytost? Je to intelekt? Je to obojí? Jde o prostředníka mezi oběma? Když si přečtete třetí díl jeho Tří knih o životě, která se jmenuje De Vita Coelitus Comparanda (Kterak uspořádati život podlevá nebes), je to ten nejúžasnější popis „přírodní magie“, jak ji označoval. Říká:

„Někteří považují duchy hvězd za úžasné nebeské síly, zatímco jiní je považují za daimony doprovázející tu či onu hvězdu”.

Tady už začínáme vidět rozdíl mezi okultním a tzv. přírodovědeckým pohledem. Pokud se obáváte okultního rozměru daimonů, nazvěte je prostě „úžasnými silami“, které lze vysvětlit zcela přirozeně, zatímco jiní, kteří pracují spíše rituálně a okultně, je mohou nazývat daimony.

Stan Gooch ve svém eseji Science fiction jako náboženství[55] uvádí důležitou myšlenku, která může objasnit, proč se žánru science fiction daří předkládat pohledy na novou i vznikající metafyziku. Tam, kde věda selhává – totiž při poskytování významů a spekulací v rámci „velkého obrazu“ lidských hodnot –, nastupuje science fiction a poskytuje „náhradní systém víry“ a většina moderních kultů – od scientologie po společnost Aetherius – si klade za psychologický cíl sjednocení „vědy a náboženství“, tedy něco, co fungovalo během islámského zlatého věku (cca mezi lety 750 až 1258), zatímco v křesťanském světě došlo ke schismatu, tedy odluce vědy od víry, daleko dříve než v polovině 13. století.

Protože UFO, jak usuzuje Vallée, operuje na hranici mezi snem a naší realitou znamenanou „tady a teď“ – tedy mezi naším psychologickým a hmotným světem – tak i transcendentální já může nějakým zvláštním způsobem operovat na hlubší úrovni, než jakou běžně vnímáme. Dalo by se říci, že transcendentální já je jakýsi „nástroj na strukturování reality“. Wilson předkládá základní „nauku o vůli“, jejímž cílem je odhalit „nevědomé vrstvy vůle a záměru, kterých jsme si dříve nebyli vědomi“, což je rovněž cílem všech iniciačních rituálů a je příznačné, když poukazuje na to, že hlubší vrstvy naší intencionality se probouzejí v průběhu mystických zážitků, kdy ztrácíme obecný pocit odcizení – „způsobeného nedostatkem kontaktu s vlastními intencionálními vrstvami“. Možná právě to měl na mysli Philip K. Dick, když v novele Valis psal o hypotéze Zebry – původní označení, než přešel k názvu Valis, tj. akronym pro Vast Active Living Intelligence System (Rozsáhlý aktivní živoucí inteligentní systém), což měl být prastarý mimozemský satelit komunikující z oběžné dráhy s vybranými pozemšťany –, která předpokládá, že Bůh se maskuje jako životní prostředí. Horselover Fat (alter-ego Philipa K. Dicka) v březnu roku 1974 zažije vizi růžového světelného paprsku, jemuž říká Zebra a vykládá si ho jako teofanii odhalující skryté skutečnosti o realitě našeho vesmíru.[56]

Obdobně si Philip K. Dick ve svém eseji If You Find This World Bad, You Should See Some of the Others (Jestli si myslíte, že tenhle svět nestojí za nic, měli byste vidět ty další) klade stejnou otázku: jestliže si Bůh „obléká“ náš vesmír vedle spousty jiných šatů, jež má ve skříni, jak to poznáme, kdy náš vesmír právě „nosí“ tento nadmíru módně uvědomělý Bůh?

Podobně jako v případě Zebry Philipa K. Dicka a „aktivního noumenonu“ Adama Robertse uvádí madame Blavatská ve své obsáhlé knize Tajné učení (1888), že „noumenon se může stát jevem na jakékoli úrovni existence pouze tak, že se na této úrovni projeví prostřednictvím vhodného podkladu nebo prostředku“. Je ale téměř nemožné říci, jestli se UFO manifestuje jako aspekt noumenonu stávajícího se fenoménem.[57]

Zde se můžeme obrátit k podivnému snu Carla Junga z října 1958, o němž krátce pojednává jeho autobiografie Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga,[58] kterou uspořádala Aniela Jaffé:

„Ve snu, který jsem měl v říjnu 1958, jsem ze svého domu spatřil dva čočkovité, kovově lesklé disky, které letěly úzkým obloukem přes dům k jezeru. Bylo to UFO. Pak se objevilo další těleso a letělo přímo na mě. Byla to kruhovitá čočka, jako objektiv nějakého dalekohledu. Ve vzdálenosti asi čtyři sta až pět set metrů se na okamžik zastavila a pak odletěla pryč. Hned nato přiletělo vzduchem opět těleso: objektiv s kovovým nástavcem, který vedl ke skříňce — jakési laterně magice. Asi ve vzdálenosti šedesát až sedmdesát metrů zůstala stát nehnutě ve vzduchu a mířila přímo na mě. Probudil jsem se s pocitem úžasu. Ještě napůl ve snu mi běželo hlavou: stále si myslíme, že UFO jsou naše projekce. Nyní se ukazuje, že my jsme jejich projekcemi. Jsem promítán laternou magikou jako C. G. Jung. Avšak kdo manipuluje s přístrojem?“

Možná to bylo transcendentální já, ona hluboká intencionální část naší bytosti, která se Jungovi ukázala v symbolickém snu? Na následující stránce rovněž zvažuje otázku „vlastní reality“, „fenoménu“ a „vědomí“:

„Naší základnou je jáské vědomí, světlé pole soustředěné v bodu já, pole, jež představuje náš svět. Odtud hledíme na temný svět plný záhad a nevíme, jak dalece jsou jeho stínovité stopy způsobeny naším vědomím nebo nakolik mají vlastní realitu. Povrchní pozorování se spokojuje s domněnkou, že příčina tkví ve vědomí. Důkladnější pozorování však ukazuje, že obrazy nevědomí nejsou zpravidla tvořeny vědomím, nýbrž mají svou vlastní realitu a spontaneitu. Přesto je považujeme pouze za jakési okrajové fenomény.
Tendence obou snů vede právě k obrácení poměru mezi jáským vědomím a nevědomím a ke znázornění nevědomí jako původce empirické osoby. Obrácení ukazuje na to, že podle názoru „druhé strany“ je skutečná naše nevědomá existence a náš svět vědomí je jakási iluze nebo představuje zdánlivou skutečnost vytvořenou k určitému účelu, třeba jako sen, jenž se zdá být skutečností rovněž tak dlouho, pokud v něm člověk je.“

Aniela Jaffé pak komentuje tuto „nejistotu o tom, komu nebo kterému ‚místu‘ by se měla přisoudit skutečnost, hrála již jednou roli v Jungově životě: když jako dítě sedával na kameni a hrál si s myšlenkou, že tento kámen říká nebo je ‚já‘. Srovnej též známý motýlí sen Mistra Čuanga.“ Jungovi se nevědomá celost jeví spiritus rector, tj. vůdčí duch všeho biologického a psychického dění, jenž tíhne k totálnímu uskutečnění, v případě člověka tedy k úplnému uvědomění. Už samo uvědomování je kultura v tom nejširším smyslu, a sebepoznání je proto podstatou a srdcem tohoto procesu. Východ přikládá bytostnému Já nepochybně „božský“ význam a podle starého křesťanského názoru je sebepoznání cestou ke cognitio Dei – poznání Boha, jenže, jak dodává Jung:

„V epoše, která je výlučně zaměřena na rozšíření životního prostoru, jakož i rozmnožování racionálního vědění za každou cenu, je nejvyšším požadavkem být si vědom své jedinečnosti a omezení. Jedinečnost a omezenost jsou synonyma. Bez nich neexistuje žádné vnímání nekonečného, a proto ani uvědomování, nýbrž pouze bludná identita s nekonečným, která se projevuje v opojení velkými čísly a neomezenou politickou mocí.“

Abychom tyto poznatky dále rozšířili, stojí za to se znovu obrátit k dílu Carla Junga, jehož „aktivní imaginace“ a „enantiodromie“[59] nám mohou poskytnout další vhled do povahy anomálních jevů. Za prvé, základní definice enantiodromie je tendence věcí měnit se ve své protiklady; jakýsi řídící princip, který zajišťuje obecnou rovnováhu protikladů. A přece, chápat fenomén UFO pouze jako jakýsi psychický kompenzační mechanismus je příliš reduktivní – ale navzdory tomu samo jeho působení – jeho divadelní a absurdní představení – může být svého druhu iniciací. To znamená, že představují výzvu, kterou je třeba překonat – koán, jehož cílem je integrovat hlubší porozumění povaze reality, a zejména roli vědomí při vytváření této reality. „Dokonce lze předpokládat, že tak jako na nás působí nevědomí, tak i rozmnožení našeho vědomí působí na nevědomí,“ uvádí Jung na konci kapitoly.

Podle dogmatických předpokladů křesťanství je Bůh přítomen celý v každé ze tří osob svaté Trojice, je celý i v každé části vylitého Ducha svatého. Tímto způsobem může být každý člověk účasten na celém Bohu, a tím na filiatio, totiž na tom, že je synem Božím. Pokud je obraz Boha z psychologického hlediska znázorněním základu duše a teď začíná vstupovat do vědomí ve formě hlubokého rozštěpení, které sahá až do světové politiky, potud na sebe upozorňuje již i psychická kompenzace. Vyskytuje se ve formě spontánně se objevujících kruhovitých obrazů jednoty, které znázorňují syntézu protikladů uvnitř psýché. Patří k nim i pověst o „neidentifikovaných létajících předmětech“, UFO, která se začala šířit teprve od roku 1945. Spočívá buď na vizích, nebo na určitých skutečnostech. UFO jsou interpretovány jako létající stroje, o nichž se předpokládá, že pocházejí z jiné planety, nebo dokonce ze „čtvrté dimenze“. Jung se zabýval problémem UFO delší dobu a pokusil se ho na sklonku svého života vysvětlit zejména z psychologického hlediska v jedné ze svých posledních prací, jež vyšla pod názvem Moderní mýtus – O věcech, které jsou vídány na nebi (Ein moderner Mythus. Von Dingen, die am Himmel gesehen werden).[60]

Hermann Broch píše, že „pro primitiva neexistuje žádný rozdíl mezi skutečností a symbolem“, a to je magie. Hromadění iracionálních hodnot vede ke vzniku masy a „masová duše je uzavřený systém“.[61] Nynější jednotlivec a současná kulturní společenství stojí tváří v tvář podobné hrozbě, totiž nebezpečí zmasovění. Proto se již na mnoha místech diskutuje o možnosti znovuobjevení Krista a o naději v něj, vznikla dokonce vizionářská pověst, která vyjadřuje očekávání spásy. Tato pověst vystupuje ovšem dnes v podobě, která se nedá srovnat s ničím v minulosti, nýbrž je charakteristickým dítětem „technického věku“. Je to celosvětové rozšíření fenoménu UFO.

UFO znázorňuje kompenzaci rozpolcení, eventuálně jeho anticipované překonání. Protože tento proces probíhá v kolektivním nevědomí, manifestuje se všude. O tom podává zprávu i pověst o UFO; je to symptom všeobecně existující dispozice. Analytická terapie vede k uvědomění „stínu“, vytváří rozštěpení a napětí protikladů, které se snaží nalézt nějaké vyrovnání v jednotě. Zprostředkování probíhá prostřednictvím symbolů. Střetnutí mezi protiklady jde až na okraj únosného, bere-li je člověk vážně nebo je jimi vážně zachvácen.

Magické systémy jsou uzavřenými hodnotovými systémy, u nichž se jinak potřebné korektury nahrazují rituály. Bohužel v naší době spatřujeme absenci podobných korekcí a svět kromě přemíry nových technologií – jdoucích až ke stvořitelským ambicím v podobě navrhování stále dokonalejších podob umělé inteligence – jeví tendenci k rigiditě, uzavírání systému, v němž nastupují magické vazby, upřednostňuje se vizuální systém – rituály zprostředkovávají jejich účastníkům celý význam systému, a to především vizuálním způsobem –, zaznamenáváme tedy nárůst vizualizace a idolatrie, v jejímž rámci dochází k vzestupu nutkavé potřeby jejich usmiřování lidskými oběťmi, a to ať už symbolicky, či reálně. Všudypřítomný pocit osamělosti a odcizení vede masu k panice, a právě izolovaný jednotlivec má sklon ke konfrontaci s nevysvětlitelnými fenomény (mytologické stvůry, pohádkové bytosti, upíři a vlkodlaci, UFO), pro něž hledá vysvětlení přednostně magické, moderně řečeno – psychologické. Jelikož cizorodé má charakter ne-já, stává se především symbolem nebezpečí a obsesivního strachu (z mimozemských únosů), které se mění v agresi a potřebu nad nimi zvítězit. Každý revoluční proces, ať už dějinný nebo psychologický, skrytě evokuje magický charakter „odplaty“.

„Střetnutí, které má zpočátku čistě osobní povahu, je brzy provázeno pochopením, že subjektivní protiklad je jen jednotlivý případ světových protikladů vůbec. Naše psýché je založena podle struktury světa, a cokoli se děje ve velkém, děje se i v nejmenším a nejsubjektivnějším aspektu naší duše. Proto je obraz Boha vždy projekcí vnitřní zkušenosti nějakého mocného protějšku. Tento mocný protějšek je znázorňován předměty, z nichž vnitřní zkušenost vzešla a které si od té doby zachovávají numinózní význam, nebo je charakterizován svou numinozitou a její uchvacující silou. V tomto případě se imaginace zbavuje pouhé předmětnosti a pokouší se nastínit obraz neviditelného, toho, co existuje za jevem.“[62]

Je zřejmé, že takové zkušenosti působí na člověka blahodárně nebo ničivě.

„Nemůže je pochopit, uchopit, ovládnout, nemůže se od nich osvobodit nebo jim uniknout, a prožívá je proto jako relativně mocnější a neodolatelné. Ve správném poznání, že nevzešly z jeho vědomé osobnosti, je označuje jako mana, démon nebo Bůh… a člověk nemůže platnost označení, jako je mana, démon nebo Bůh, ani popírat, ani potvrzovat, avšak může asi konstatovat, že pocit cizoty spojený se zkušeností něčeho objektivního je autentický.“[63]

Český kosmista Jan Neruda naznačuje, že veškeré světské dění má snovou povahu:

„Báječně krásný to přec byl sen,
vše že se Zemi koří,
tisíce světů že kolem ní
se točí a láskou hoří.“[64]

Podle Junga „víme, že to neznámé, cizí, se nám děje, tak jako víme, že netvoříme sen nebo nápad, nýbrž že vzniká jaksi ze sebe. Co nás takto potkává, můžeme označit jako působení, jež vychází z many, démona, Boha nebo z nevědomí.“ Následně nastupuje „dramatizace“ těchto pojmů, jejichž velkou výhodou je, „že umožňují mnohem lepší objektivizaci protějšku, totiž personifikaci. Její emoční kvalita jim propůjčuje život a působení. Na dějiště konfrontace vstupují nenávist a láska, bázeň a adorace a toto střetnutí v nejvyšší míře dramatizují. Tím se to pouhé ‚ukazované‘ stává ‚konaným‘.“

Ačkoli se další může zdát jako příliš odtažité, přesto jsou zde viditelné jisté vazby mezi „ukazovaným“ a „konaným“ – v souvislosti se symbolem proměny ve mši[65] a ústředním tajemstvím eucharistie –, a „spatřením UFO“ a „mimozemským únosem“, takto „věcí, která je viděna na nebi“ a „zakoušením“, takto numinozitou „viditelného objektu nebo nějaké neviditelné přítomnosti, která způsobuje zvláštní změnu vědomí“, tedy vlastně psychologickou transsubstanciaci.

Toto dynamické (numinózní) působení je nezávislé na vědomé vůli člověka takovému působení vystaveného, je provázeno hlubokými emocemi, které jsou typické pro zážitky bytostného Já.

„Vyzýván je celý člověk a s celou svou skutečností vstupuje do boje. Jen tímto způsobem se může docelit a jen tak se může ‚zrodit Bůh‘, tj. vstoupit do lidské skutečnosti a přidružit se k člověku v podobě ‚člověka‘. Tímto aktem inkarnace se člověk, tj. jeho já (Ich), vnitřně nahrazuje „Bohem“ a Bůh se navenek stává člověkem podle výroku: ‚Kdo vidí mne, vidí Otce.‘“[66]

Parafrázujeme-li tento biblický citát, můžeme říct:

„Kdo vidí UFO, vidí Otce.“

A v duchu těchto myšlenek „moderního mýtu“ si znovu připomeňme verše Jana Nerudy:

„Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí
spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce
nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!“[67]

֎

---

[1] Colin Wilson: The Occult. Grafton Books, London 1988.

[2] David J. Moore: Evolutionary Metaphors. UFOs, New Existentialism and the Future Paradigm. John Hunt Publishing, 2019.

[3] Viz Hledání budoucího času. Práce, Praha 1985.

[4] Gary Lachman: Beyond the Robot: The Life and Work of Colin Wilson. TarcherPerigee, 2016.

[5] The Three Stooges bylo americké trio tvořené bratry Curly a Moe Howardovými a Larry Finem, které se v letech 1922-1970 věnovalo vaudevillu a komediálním výstupům.

[6] Jeffrey J. Kripal: Authors of the Impossible: The Paranormal and the Sacred. University of Chicago Press, 2011.

[7] Jason Reza Jorjani: Prometheus and Atlas. Arktos Media Ltd., 2021.

[8] Srv. San: UFOkultura: UFO: okulturní & popkulturní ikona.

[9] David Luke, Rory Spowers (eds.): DMT Entity Encounters: Dialogues on the Spirit Molecule with Ralph Metzner, Chris Bache, Jeffrey Kripal, Whitley Strieber, Angela Voss, and Others. Park Street Press, 2021.

[10] Srv. San: UFOlklór: Démonologie & mytologie UFO.

[11] Je to iniciační osoba, „poutník přicházející z Ná-kodžá-Abád“. Ná-kodžá-Abád, místo mimo místa, „místo“, které není obsaženo v žádném místě…“, slovo, jejž razil Šihábuddín Jaḥjá as-Sohravardí, umučený heretik z dvanáctého století, které znamená „Nikde-země“. Cesty do Ná-kodža-Abád se dějí pomocí imaginace. Poutník praví: „Přicházím zpoza pohoří Qáf… odtud, kde jsi i ty na počátku byl a kam se navrátíš, až se vysvobodíš ze svých pout.“ Podrobněji viz San: Slepá sova.

[12] David J. Moore: Evolutionary Metaphors.

[13] Baron Prášil. Režie: Karel Zeman. Československo, 1962.

[14] Jules Verne: Do Měsíce. Josef R. Vilímek, Praha 1894, a Jules Verne: Kolem Měsíce. Bedřich Kočí, Praha 1907.

[15] Herbert George Wells: První lidé na Měsíci. SNKLU, Praha 1964, ilustrace Adolf Hoffmeister.

[16] Cesta na Měsíc. Režie: Georges Méliès. Francie, 1902.

[17] Srv. San: O kouzelníkovi, jenž se nestal obchodníkem a neobcházel cestu spravedlivých aneb Na cestě za obyvateli soumraku.

[18] Srv. Pierre Hadot: Závoj Isidin: Proměny pojmu přírody. Vyšehrad, Praha 2010.

[19] Srv. Helena Petrovna Blavatská: Odhalená Isis, hlavní klíč k mystériím starověké a moderní vědy a teologie, 1877. Dále Édouard Schuré: Kněžka Isidina. B. Kočí, Praha 1927; a Závoj Isidin (Le Voile d’Isis), revue francouzských okultistů vycházející v letech 1890-1935.

[20] Whitley Strieber: The Super Natural: A New Vision of the Unexplained. TarcherPerigee, 2016.

[21] Colin Wilson: Introduction to the new Existentialism. Oldbourne Press, London 1966.

[22] Srv. Paul Radin, Carl Gustav Jung, Karl Kerényi: Trickster: Mýtus o Šibalovi. Indiánský mýtus v kontextu světových mytologií. Dobra, Praha 2005. Dále Carl Gustav Jung, R. F. C. Hull: Four Archetypes: Mother, Rebirth, Spirit. Trickster. Routledge Classics, 2005. Aspekt trickstera viz rovněž v knize Robert Moore, Douglas Gillette: Král, Válečník, Kouzelník, Milovník. Čtyři mužské archetypy. Portál, Praha 2015.

[23] Podrobněji viz San: Slepá sova.

[24] David J. Moore: Evolutionary Metaphors.

[25] Zde začíná genealogie fiktivního komiksového království Wakanda, domovské země Black Panthera, a poprvé se objevilo v komiksu Fantastická čtyřka # 52 (červenec 1966).

[26] Srv. Carl Gustav Jung: Duch Merkurius. Praha 2017.

[27] Victor Turner, Roger D. Abrahams, Alfred Harris: The Ritual Process: Structure and Anti-Structure (Foundations of Human Behavior). Routledge, 1995.

[28] Jacques Vallee, Chris Aubeck: Wonders in the Sky: Unexplained Aerial Objects from Antiquity to Modern Times. J. P. Tarcher/Penguin Putnam, 2010.

[29] Pierre Boaistuau: Histoires Prodigieuses (édition de 1561). Librairie Droz S.A., 2010.

[30] Jacques Vallee: Passport to Magonia: From Folklore to Flying Saucers. Daily Grail Publishing, 2014.

[31] Colin Wilson: World Famous UFOs. Mysterious sightings and strange happenings. Parragon Publishing, 1996.

[32] David J. Moore: Evolutionary Metaphors.

[33] Jacques Vallee: Messengers of Deception: UFO Contacts and Cults. Daily Grail Publishing 2008, str. 45.

[34] Paul Weston: Aleister Crowley and the Aeon of Horus, str. 199n. Viz San: UFOlklór. Psychomytologie I.

[35] Fenomenologická redukce sestává z tzv. epoché, tj. odhlédnutí, uzávorkování všech dosud platných předsudků a tvrzení o světě a přeměna všech faktických daností na fenomény, tj. právě jen na způsob, jak jsou jednotlivá jsoucna dána našemu vědomí, a z tzv. eidetické redukce, tj. z variace s fenomény, která dostihuje jejich esenciální základ (eidos) jako objektivně daný korelační pól.

[36] Lidské vědomí je intencionální, tj. vždy zaměřené na nějaký předmět či stav věcí. Neexistuje ani čistý subjekt, ani objekt, neboť oba jsou vždy spojeny aktem vědomí (noesis), v němž se předměty konstituují. Žádné čisté „věci o sobě“, jak si představoval ještě Kant, tedy nejsou.

[37] Ian Watson: The Embedding. Carroll & Graf Pub., 1989.

[38] Ian Watson: Miracle Visitors. Carroll & Graf Pub., 1990.

[39] David J. Moore: Evolutionary Metaphors.

[40] Bertrand Méheust: Science-fiction et soucoupes volantes: Une réalité mythico-physique. Terre de Brume, 2007. Bertrand Méheust (*1947) je francouzský spisovatel, profesor filosofie a sociologie, specialista na parapsychologii.

[41] Srv. San: UFOlklór: Démonologie & mytologie UFO.

[42] Bertrand Méheust: En soucoupes volantes: vers une ethnologie des récits d’enlèvements. Mercure de France, Paris 1985.

[43] Jacques Vallée: Passport to Magonia: From folklore to flying saucers. Regnery, Chicago 1969.

[44] Eric Raulet, Emmanuel-Juste Duits: Paranormal entre mythes et réalités: Actes du Symposium CENCES, Paris, novembre 2000. Dervy, 2002.

[45] Patrick Harpur: Daimonic Reality: A Field Guide to the Otherworld. Pine Winds Press, Washington 2003.

[46] Petr Uspenskij: Symbolismus tarotu. Okultní filosofie v obrazech a číslech. Malvern, Praha 2011.

[47] Oswald Wirth: Le Symbolisme hermétique dans ses rapports avec l’alchimie et la franc-maçonnerie. Paris 1910.

[48] Martin Heidegger: Věk obrazu světa. Oikoymenh, Praha 2013.

[49] H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1. Plus, Praha 2010.

[50] Jacques Vallée: Passport to Magonia.

[51] David J. Moore: Evolutionary Metaphors.

[52] Viz Radek Chlup: Corpus Hermeticum. Herrmann & synové, Praha 2007.

[53] Viz Frances Yatesová: Giordano Bruno a hermetická tradice. Vyšehrad, Praha 2009.

[54] Srv. Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina. Malvern, Praha 2011.

[55] Stan Gooch: Science Fiction as Religion. Bran’s Head Books, 1981.

[56] Philip K. Dick: Valis. Argo, Praha 2006.

[57] David J. Moore: Evolutionary Metaphors.

[58] Aniela Jaffé: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Portál, Praha 2015, str. 287.

[59] Enantiodromie je teze Hérakleita z Efesu, která říká, že věci se vzájemným působením neustále mění, a to ve svůj protiklad. Tento stav je obdobou snahy po rovnováze v přírodě. Carl Gustav Jung tuto myšlenku aplikuje na lidskou psychiku a říká, že nadbytek jakékoli síly nutně ústí ve svůj opak.

[60] Česky C. G. Jung: Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999.

[61] Hermann Broch: Teorie masového šílenství. Příspěvky k psychologii politiky. Academia, Praha 2013, str. 72n.

[62] C. G. Jung: Tajemno na obzoru, str. 299.

[63] Ibid.

[64] Jan Neruda: Písně kosmické. Nákladem knihkupectví Dr. E. Grégra & Ferd. Dattela, Praha 1878.

[65] Srv. C. G. Jung: Výbor z díla IV. Obraz člověka a obraz Boha. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2006, oddíl Symbol proměny ve mši.

[66] J 14,9.

[67] Jan Neruda: Písně kosmické.