Démonologie & mytologie UFO

 

O separovaných substancích

Tomáš Akvinský v první kapitole svého pojednání O separovaných substancích rozebírá (pod bodem dvanáct) názory starých filosofů a Platóna i jeho žáků, kteří:

„učili, že [pod řádem duší a] pod těmito [nebeskými] tělesy existují další nesmrtelná tělesa, která věčně participují na duších, totiž (tělesa) vzdušná a éterická. Některá z těchto těles jsou podle jejich názoru nezávislá na pozemských tělech a ta nazývali těla démonů; jiná jsou dána pozemským tělům, a to se týká duší lidí. Netvrdili totiž, že toto pozemské tělo, kterého se dotýkáme a které vidíme, bezprostředně participuje na duši, nýbrž že existuje jiné vnitřní tělo duše, nepomíjivé a trvalé, tak jako je nepomíjivá i sama duše; takže duše se svým věčným neviditelným tělem je v tomto hrubém těle nikoli jako forma v látce, ale jako námořník na lodi. A říkali, že jako jsou někteří lidé dobří, jiní však zlí, tak i démoni.“[1]

Pod bodem třináct tuto taxonomii dále rozvádí:

„Tak je tedy zřejmé, že podle Platónova názoru existují mezi námi a nejvyšším Bohem čtyři řády: řád sekundárních bohů, řád oddělených rozumů, řád nebeských duší a řád dobrých nebo zlých démonů. Kdyby toto vše bylo pravdivé, pak bychom všechny tyto prostřední řády nazvali anděly, neboť v Písmu svatém se i démoni nazývají andělé. Duše nebeských těles, mají-li duše, je také třeba přičíst k andělům, jak to vymezil Augustin ve spisu Enchiridion.“

Smyslům se jeví mnohé věci, které nelze vysvětlit na základě toho, co říká Aristotelés: u lidí posedlých démony a na skutcích čarodějníků totiž pozorujeme některé věci, o kterých se nám zdá, že se mohou uskutečnit pouze skrze nějakou intelektuální substanci. Proto se někteří stoupenci Aristotela, jak je zřejmé z dopisu Porfyria Anebontovi Egyptskému, pokoušeli uvést příčiny těchto věcí na sílu nebeských těles, jako by úkony čarodějníků působily nezvyklé a zázračné účinky pod vlivem jistých konstelací nebeských těles.

„Tito stoupenci Aristotela dále říkají, že posedlí lidé někdy pod vlivem hvězd předpovídají některé budoucí události…, někdy hovoří o vědách, které neznají a mluví vzdělaně, i když jsou to lidé prostí a nevzdělaní…, jako ti, kteří sotva kdy opustili rodnou vesnici, a hovoří plynně nářečím cizího národa; dále říkají, že úkony čarodějníků vyvolávají jisté obrazy, které odpovídají na otázky a samy se hýbou. Příčinu těchto jevů by sotva kdo mohl vysvětlit, kromě platoniků, kteří tvrdí, že je působí démoni.“[2]

Pokaždé, když se civilizace blíží k dramatickému historickému zlomu, objeví se nějaký symbol nebo koncept, v němž se tato změna zhmotní. Zářící orel římských legií a templářský kříž na plachtách konkvistadorů jsou právě takovými symboly znamenajícími konec jednoho světa a úsvit nového. Pro svět může být v nadcházejících dekádách takovým symbolem zářící disk sestupující z nebes.[3] Mnozí lidé se už teď připravují přivítat ho s otevřenou náručí, i kdyby to znamenalo upadnout do područí sil, jimž nerozumí. Jde o osoby domněle kontaktované UFO, ty, kdož věří v nebeskou návštěvu, a také stoupence proroků, kteří kážou o létajících talířích. Ti všichni razí cestu dramatickým změnám.

Oni opravdu nabízejí nový sen, jenže ten je realitě na míle vzdálen a velice snadno ji může proměnit v naprostou fantasii. Kontaktní skupiny mají zřetelné politické cíle. Jejich „dokumenty“ sestávají z pseudohistorických „zjevení“ doručených moudrými bytostmi, které překonaly kosmický prostor. Jeden z vůdců takové skupiny říká:

„Země je majetkem jedné skupiny talířů ovládajících tuhle část vesmíru, říkají si Bratři a jsou to ti samí, kteří sem před 2000 lety přivedli Krista… Kdybychom trochu ustoupili od scénáře a třeba Rusko na nás začalo z Kuby vysílat jaderné hlavice… no, pak se do toho mohou zamíchat, a kdyby se to opravdu hodně pokazilo, tak by nám pomohli. Řekli nám, že by mohli.“

Kronikář podivného a zvláštního Charles Fort napsal o tématu létajících talířů svoji nanejvýše neobvyklou řadu knih s názvy Kniha zatracenců,[4] Nové země,[5] Hle![6] a Divoké talenty,[7] a je všeobecně pokládán za zakladatele moderní ufologie. Fortovy spisy daly podnět ke vzniku pojmu „Fortean“ používanému k označení paranormálních jevů. Fort s hrstkou nadšených spolupracovníků založil v New Yorku roku 1931 Fortean Society, která se později rozrostla a vstřebala do sebe pobočku v San Francisku, jejíž někteří členové později založili Magický kruh (Magic Circle) okultisty Antona LaVeye,[8] který tamtéž roku 1966 založil Církev Satanovu. Tato skutečnost nás přivádí k tématu démonické teorie UFO předpokládající, že současná pozorování UFO představují satanské rejdy jak samotného Pána temnot, tak i jeho početných zlovolných přisluhovačů.

Stoupenci moderních UFO kultů jsou často osoby, které jsou rozčarovány vědou a technologií. Neochota vědecké komunity vzít v úvahu odůvodněná tvrzení ohledně paranormálních jevů začíná dohánět mnoho lidí k tomu, aby akceptovali každé dokonalejší nebo vznešenější tvrzení či dokonce mystický kontakt. Hlas vědy nám příliš často lhal. A podstatná část veřejnosti se od ní odvrátila už docela. Sociální vědy ještě nedospěly k poznání procesu, jak se rodí nové náboženské prožitky a kterak se nové sekty promění ve vlivné církve. Často ale také dojde nejprve k revolučním kulturním změnám (jak se to dnes děje v UFO sektách), jež jsou iracionální, absurdní a pohrdáníhodné. Podobnou historickou paralelu pro takové vystřízlivění najdeme u racionalismu. Pro vzdělané žáky Aristotelovy a Platónovy musely mnohé tehdejší náboženské spisy (jako třeba Apokalypsa sv. Jana) vypadat jako směšné podvody nezasluhující se pozornosti učenců.

Aimé Michel, významný francouzský specialista na UFO, jednou poznamenal, že nikdo z těchto výjimečných duchů se ani na okamžik nezabýval myšlenkou na to, že by takové „bláznovství“, šířené mezi nevzdělanými otroky, mohlo případně znamenat konec antického světa. V devatenáctém století se náboženské instituce vysmály mladíkovi jménem Joseph Smith, který se řídil příkazy anděla světla jménem Moroni a založil mormonskou církev.

Astronom J. Allen Hynek popsal kontaktéry jako osoby tvrdící, že „Zemi navštěvují zpravidla dobrotivé bytosti, jejichž údajným cílem je sdělit (všeobecně relativně malému množství vybraných a oblíbených osob) poselství „kosmického významu“. Tito vyvolení příjemci obecně mají opakující se zkušenost s kontaktem zahrnující další zprávy…“[9]

Dnes už se smějeme některým klasickým případům UFO s kontaktéry, protože jsou pořád ještě izolovaní. Pomíjíme tento fenomén, který pohání jejich přesvědčení jako duševní úchylku odvozenou z fyzikálního optického klamu. Vědci vtipkují o podivných světlech oznamovaných hospodyňkami a odmítají studovat opravdu nevysvětlené fenomény, jichž jsou např. archivy amerického letectva plné. A co se týče prohlášení kontaktérů, kteří věří, že byli na palubě těchto „plavidel“, vědci prostě vědí, že to nemůže být pravda. Tím, že očividně odmítají tato tvrzení, ignorují některá drsná ponaučení z duchovní historie člověka. Sociologové Glock a Stark se k tomu vyjádřili následovně: „Všechny náboženské zkušenosti, od těch nejnejasnějších až po ty nejšílenější, utvářejí příležitosti definované těmi, kdož je zakoušejí jako své setkání s nějakým nadpřirozeným vědomím.“

Tváří v tvář nové vlně zážitků kontaktu s UFO se zdá, že naše náboženství už patří do starého železa. Naše představa církve jakožto sociálního tělesa fungujícího v mezích racionálních struktur je samozřejmě zpochybňována prohlášením o přímém styku s viditelnými bytostmi nadanými nadpřirozenými silami. Někteří moderní kazatelé už rozpoznali tuto výzvu.[10] Například evangelista Billy Graham skutečně naznačil, že UFO mohou být „nebeští andělé“; jejich posádka, jak říká, je „podle některých zpráv popisujících jejich vzhled překvapivě podobná andělům“. Fundamentalistický presbyteriánský rozhlasový kazatel dr. Carl Mcintire už dokonce v Collingswoodu, ve státě New Jersey, zorganizoval „UFO úřad“, aby prošetřil spojení mezi UFO a anděly.

Proč však omezovat náš zájem toliko na tradiční pohled na anděly? Stejně působivé porovnání je možné učinit i mezi posádkou UFO a populární představou o démonech, a sociologové opravdu poukázali na to, že „při obcování s ďáblem se objevují tytéž prvky jako během duchovních návštěv s velkou mírou důvěrné známosti s tím, co lze definovat jako nadpřirozené vědomí.“ Někteří náboženští myslitelé dokonce v těch nejbizarnějších případech UFO spatřují zlověstnou ruku Satana.“

„Skutečnost, že všechny fenomény UFO jsou v souladu s démonologickou teorií, naznačuje, že toto vysvětlení je nejlepší možnou odpovědí pro vyřešení mystéria UFO.”[11]

Jacques Vallée se v knize Dimenze: Soupis mimozemských setkání[12] zabývá nejsilnějším a zároveň nejděsivějším aspektem mýtu UFO: spirituálním prvkem, který nám předkládá to, čemu on říká „morfologie zázraků“.

Případ Fatima

Mnohá líčení fenoménu UFO nás nutí zabývat se souběžně dvěma kategoriemi, jež se jinak běžně snažíme držet odděleně: fyzickou (či technickou) a duchovní (či božskou). Četní svědkové ve svých výpovědích po blízkém setkání bez obalu prohlašují, že zážitek tohoto jevu pro ně má náboženský význam. Možná ano, nebo možná ani tak nepotřebujeme jen nějaký vědecký průlom, jako spíše posun ve vědomí, a to globální, historické pochopení víry – ať už je materialistická, stejně jako idealistická –, mezi nimiž tápeme už po tisíce let.

Steven Spielberg zužitkoval tuto ideu na konci filmu Blízká setkání třetího druhu.[13] Podobně se to podařilo Whitleymu Strieberovi v knize Communion.[14] Nejdokonaleji to však mimořádně umělecky ztvárnil John Fowles v mistrovském díle Larva publikovaném roku 1986.[15]

Slavné fatimské zjevení nabízí historický příklad religiosního rozměru setkání s UFO. Třebaže jde o případ veskrze známý, dá se předpokládat, že jen málo lidí zná dopodrobna celý příběh, který se odehrál roku 1917 poblíž tohoto malého portugalského městečka. A zřejmě ještě méně lidí si uvědomuje celou šíři pozorování entity domnělé Panny Marie, k němuž docházelo už dva roky předtím na způsob ryze klasických scén pozorování UFO.

Pokud přijmeme interpretaci události ve Fatimě, jak ji předložila katolická církev, pak máme co dělat s fenoménem, který nelze vysvětlit ani jako fyzikální efekt ani jako iluzi. Ve svém prohlášení z roku 1930 dospěla po třinácti letech usilovného pátrání řady učenců k tvrzení, že:

„Sluneční jev, k němuž došlo 13. října 1917, jak jej popsal dobový tisk, byl opravdu úžasný a zanechal mocný dojem v těch, kdož měli to štěstí být svědkem této události…
Jev, který nezaznamenala žádná astronomická observatoř, a proto nešlo o jev přirozený, byl zaznamenán očitými svědky všech věkových kategorií a všech sociálních vrstev, věřícími i nevěřícími, novináři předních portugalských deníků, a dokonce i osobami vzdálenými řadu kilometrů od tohoto místa. To jsou skutečnosti vyvracející každé vysvětlení zakládající se na kolektivní iluzi.“

Tento „zázrak“, jak si čtenář zajisté povšimne, byl předpovězen o několik měsíců dříve třemi negramotnými dětmi poté, co měly vizi ženy skrývající se „v jasné záři“. Neřekla o sobě, že Panna Marie. Prostě řekla, že přichází „z nebes“ a poučila je, že se až do října bude každý měsíc vracet, a pak dojde k zázraku na veřejnosti, aby „mohl každý uvěřit“.

Fatimské události lze popsat jako světélkující koule, světla zvláštních barev, pocity „horkých vln“ – to všechno jsou typické fyzikální projevy obecně spojované s UFO. Patří k nim dokonce i typický pohyb talíře jako listu padajícího vzduchem stylem cik-cak. Zahrnují také proroctví a u části svědků i ztrátu vědomí – což je psychický komponent pozorování UFO.

Charakter fatimského proroctví

K prvnímu zjevení této ženy ve Fatimě došlo 13. května 1917. Trojice dětí pásla stádo ovcí, když je najednou překvapil jasný záblesk světla, vyšly směrem k němu až na rozsáhlou pastvinu v údolí nazývaném Cova da Iria (doslova jeskyně sv. Ireny, tedy na prastaré posvátné místo), aby zjistily, co se děje. Nacházely se obklopené zářícím světlem, jež je téměř oslepovalo, a uprostřed světla spatřili malou ženou, která k nim promlouvala a prosila je, aby se každý měsíc vrátily na toto místo. Zatímco při první příležitosti byly děti samotné, podruhé, 13. června, už tu byla padesátka lidí. Mezitímco malí pastýři klečeli, ostatní sledovali, jak se přeměnili, jako by byli během pozorování přeneseni do jiného světa. Nejstarší dívka, Lucie, jíž bylo v té době deset, se obracela na ostatním neviditelnou entitu, jejíž odpovědi ostatní z této skupiny neslyšeli. Jeden přihlížející však oznámil, že slyšel slabý hlas nebo bzučení včely (typický zvuk spojovaný s moderními UFO). Na konci rozhovoru slyšeli všichni svědkové explozi a uviděli v blízkosti stromu obláček – kolem něj se pak odehrály všechny následující manifestace.

Následující měsíc, 13. července se počet svědků rozrostl na čtyři a půl tisíce lidí. Třetí zjevení bylo obzvláště pozoruhodné hned v několika ohledech. Zachovaly se podrobné popisy některých diváků líčící fyzikální fenomén, který je natolik specifický, že jej lze srovnávat s údaji o UFO. Slovy Josepha Pelletiera v knize Slunce tančilo ve Fatimě:

„Bzučení nebo brum, pokles sluneční záře a tepla, bělavý obláček kolem tří zjevení a s příchodem Panny Marie se ozval hlasitý zvuk.“[16]

Je rovněž pozoruhodné, že dětem byla zjevena vize pekla, která je vyděsila a bylo jim zvěstováno proroctví oznamující další zjevení neznámých světel na obloze:

„Válka se chýlí ku konci, jestliže však lidé nepřestanou urážet Boha, jiná a ještě horší začne během pontifikátu Pia XI [pozn.: zemřel roku 1939]. Až uvidíte noční oblohu ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to veliké znamení, že Bůh vám dává na vědomí, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladomorem a pronásledováním církve a svatého otce. Aby se tomu předešlo, přišla jsem požádat o požehnání Rusku… Jestliže vyslyší moji žádost, Rusko bude obráceno a bude mír. Pokud nikoliv, zaplaví svět svými bludy.“

Tato směsice závažnosti a absurdity, jíž jsme si všimli už v několika jiných příbězích kontaktérů, je neomylným charakteristickým znakem takového tvrzení. Totéž nalezneme v Lurdách, kde domnělá Panna Marie dávala malé Bernadettě pokyny k nesmyslným úkonům.

Zvěstování šlo podle svého scénáře. 13. srpna bylo na místě zjevení osmnáct tisíc lidí. Děti tam však nebyly. Unesli je a uvěznili na příkaz místního úředníka, aby tomuto „nesmyslu“ učinil přítrž. Za jejich nepřítomnosti bylo slyšet hromový třesk následovaný jasným zábleskem. Kolem stromu se utvořil bělavý obláček. Visel nad ním pár minut, načež vystoupil a rozplynul se. Oblaka na nebi zrudla a pak zrůžověla, zežloutla a zmodrala. „Barevné světlo jako duha na zemi“; „mraky kolem slunce odrážející na lidi různé barvy“ – taková byla vyjádření některých svědků, kteří to popisovali. Svědci viděli „padající květy“, slavný fenomén „andělských vlasů“, důsledně ohlašovaný po průletu UFO, a interpretovaný někdy jako ionizační efekt. Jeden muž, Manuel Pedro Marto, oznámil ve výpovědi pod přísahou během kanonizačního šetření, že viděl jasně světélkující a otáčející se kouli prodírat se mraky.

19. srpna byly děti propuštěny a vedly stádo ovcí směrem k Aljustrelu, když si kolem čtvrté hodiny odpolední všimly náhlého poklesu teploty. Slunce zežloutlo, jak vyprávěly; barvy duhy znovu zalily krajinu, což dosvědčili i dospělí z blízkého sousedství. Bylo vidět jasný záblesk, a žhnoucí světlo se spustilo ke stromu poblíž dětí. Entita oděná v bílé a zlaté znovu stála vprostřed záře. Svědci padli na kolena a „častovali své duše vytržením“. Následovala rozprava, v němž zjevení žádalo děti, aby „přinášely oběť za hříšníky“. Po deseti minutách se Panna Marie Světelná s dunivým hukotem pomalu odebrala směrem k východu.

Zjevení létající koule

13. září se shromáždil dav čítající třicet tisíc osob, včetně dvou kněží, kteří byli naprosto skeptičtí a přišli hlavně proto, aby prokázali nepravdivost tolik vyhlášených „zázraků“. Místo, kde se odehrávaly zjevení, bylo rozlehlým amfiteátrem, kde se dav snažil dostat do největší blízkosti stromu zjevení. Ovšem dvojice skeptických kněží si zvolila místo na vyvýšenině, odkud mohli všechno přehlédnout. Následující líčení se opírá o jejich zprávu.

Poledne. Slunce poněkud zkalnělo, třebaže na obloze nebylo ani mráčku. Tisíce začaly najednou křičet: „Tamhle je… podívejte!“ Všichni viděli světelnou kouli, pomalu sestupující do údolí, z východu na západ, směrem k dětem. Dosáhlo až ke stromu, kde spočinulo. Vytvořil se bílý obláček a zničehonic začaly z nebe padat zářivě bílé „okvětní lístky“. Zamysleme se nad popisem jevu jednoho ze svědků:

„Když lidé zírali na tento podivný výjev, povšimli si záhy, že padající zářící koule se navzdory zákonům perspektivy zmenšují a zmenšují, jak se k nim blíží. A jakmile se přiblížily k jejich rukám a kloboukům, zjistili, že se jaksi rozpouštějí.“

Děti znovu spatřily entitu uprostřed koule a opět začala rozprava mezi Paní a Lucií. Zopakovala příslib zázraku na 13. říjen. Poté zářící koule vystoupala vzhůru a zmizela do slunce.

Když byl jeden z kněží dotázán, co si myslí, že byla ta koule, docela otřesen prohlásil, že „to byl nebeský vůz, který přenesl matku Boží z jejího trůnu na výsostech do této zapovězené pustiny“. Představa země jakožto vězení nebo zapovězené pustiny je populární mezi těmi, kdož byli účastni tohoto jevu.

Poslední zjevení se podle předpovědi odehrálo 13. října 1917. Dav čítající na sedmdesát tisíc lidí se shromáždil na obvyklém místě. Počet lidí narůstal následujícím způsobem: 3, 50, 4500, 18000, 30000, 70000. Vizi předcházel záblesk světla před polednem a zvláštní sladká vůně. Děti byly zabrány do rozhovoru s Paní. Svědkové si povšimli dramatické změny ve tvářích oněch tří dětí, uchvácených vizí.

Předpovězený zázrak se udál poté, co zjevení opustilo Cova da Iria. Déšť, který kropil vydatně dav, najednou ustal a mračna se rozestoupila. Slunce vypadalo jako zářivě stříbrný disk, „podivný disk, který se rychle otáčí kolem své osy a vrhá spršky barevných světel na všechny strany. Paprsky červeného světla vystřelovaly z okraje slunečního kotouče a barvil mraky, zemi, stromy, lidi; pak fialové paprsky, modré, žluté a následovaly další barvy v pořadí.“ Barvy popsal jeden objektivní skeptik jako „monochromatické sektory (disku)“, a rozhodně se otáčel.

Zprávy mluví spíše o plochém disku než o nějaké kouli. Po chvíli jeho otáčení ustalo a „prudce se zhoupnul dolů k zemi stylem cik-cak na hrůzou zkoprnělé diváky.“

Mnozí svědkové se domnívali, že nastala jejich poslední hodinka. Řada z nich, včetně převlečených pochybovačů, klečela v blátě a začali se veřejně vyznávat ze svých hříchů. Nakonec disk obrátil svůj pohyb a zmizel do slunce, opravdového slunce, už opět hřejícího a oslňujícího na nebi. Užaslý dav si najednou uvědomil, že jejich šaty jsou suché.

Takový je příběh o Fatimě, jak byl rekonstruován z dobových zpráv a církevního šetření. Závěrečný „zázrak“ se stal vyvrcholením dokonalé řady zjevení kombinovaných s kontaktem a poselstvím, které se velmi zřetelně zařadilo po bok fenoménu UFO. Nebyl to jen létající disk nebo koule, ale její pohyb, trajektorie padajícího listu, světelné efekty, hřmění, bzučení, podivná vůně, padající „andělské vlasy“ rozpouštějící se po dopadu na zem, tepelná vlna spojená s těsným přiblížením disku – to všechno jsou časté znaky pozorování UFO. A k tomu i paralýza, amnézie, rozmluvy a léčení.

Anděl míru

Pár knih o Fatimě nabízí i detaily o zázemí dětí. V celém fenoménu zjevení je však zásadní velmi důkladně jej prozkoumat a požadovat co nejpřesnější popis nejstarších příhod, které dostaly svědka na cestu k oněm mimořádným skutečnostem. V případě Fatimy tyto události nezačaly – jak naznačuje většina odborníků – 13. května 1917. Je sice pravda, že jde o datum prvního zjevení Panny Marie, předcházela ho však celá řada pozorování anděla už pár let předtím, která vrhají vážné pochyby na interpretaci „zázraku“ předkládanou katolickou církví.

V dubnu 1915, když bylo Lucii osm, odříkávala poblíž Fatima růženec, když uviděla průhledný bílý oblak a lidskou postavu. Stalo se to toho roku už podruhé, a potřetí k tomu došlo v říjnu. Následně v průběhu roku 1916 byla Lucia andělem navštívena celkem třikrát.

Prvně se to stalo na jaře. Lucia byla se dvěma svými bratranci, když začalo pršet. Děti hledaly úkryt v malé jeskyni. Po obědě déšť ustal a ony si začaly hrát u vchodu do jeskyně, když uslyšely poryv silného větru – další prvek v chování UFO – a zjevilo se bílé světlo. Klouzalo napříč údolím nad vrcholky stromů. V tom světle byl jinoch nadmíru spanilý, který k nim přišel a pravil: „Jsem anděl míru.“ Naučil děti modlitbě a zmizel. Ta upadla do transu: opakovaly mechanicky modlitbu stále dokola, dokud doslova nepadly vyčerpáním.

Další incident se odehrál za horkého letního dne v roce 1916. Tentokráte se anděl objevil najednou a zeptal se: „Co děláte? Modlete se! Modlete se usilovně! Obětujte modlitby a přinášejte oběti bez ustání.“

„Ale jak máme přinášet oběti?“ zeptala se Lucia.

„Obětujte všechno, co můžete… Ale především přijměte a snášejte s pokorou utrpení, které na vás Bůh sešle.“

Děti zůstaly paralyzovány. Teprve až navečer nabyly smyslů a začaly si opět hrát. I v tomto případě, stejně jako v předešlém, svědek odmítal vyprávět o této záležitosti – a dokonce ani mezi sebou o tom nemluvili. Pelletier podává zprávu, že:

„Zážitek byl natolik intimní a zjevně chovaný v takové posvátné úctě, že nikdo z nich ani na chvíli nepomyslel na to, že by se s ním někomu svěřil, a to ani zmínkou či náznakem. Je zřejmé, že si to raději nechávaly pro sebe. O tomto zalíbení a přízni Boží byly naprosto a instinktivně přesvědčeny.“

Příštího dne pořád ještě nebyly schopny vysvětlit svoji reakci na zjevení: „Nevím, co se to se mnou děje,“ řekla jedna z dívek. „Nemohu mluvit, hrát si, ani zpívat, a nemám sílu cokoliv dělat.“ Anděl se jim zjevil ještě jednou, na podzim roku 1916, v jeskyni v Cabeso. Dětem podal svátost jako u přijímání. Pelletier analyzoval sílu, která pobízela mladou svědkyni napodobovat úkony těchto „andělů“ a otrocky opakovat modlitby, a nabízí tuto chápavou poznámku:

„Tato moc byla tak intenzivní, že je úplně prostoupila, zdrtila a naprosto vyčerpala. Málem je připravila o jejich tělesné smysly… a jejich těla si podmanila tajemná, skličující síla, která je zcela přemohla a vyčerpala.“

Jeho poznámka by se hodila na široké spektrum blízkých setkání s UFO.

Výsledek zjevení ve Fatimě

Byly nějaké dohry v příběhu ve Fatimě? Životy mnoha lidí, kteří zažili tyto „zázraky“, se hluboce změnily. Řada z nich se vyléčila z různých nemocí. V jednom ze svědectví se svěřuje inženýr Mario Godinho: „Na žádost své matky jsem zavítal do Cova da Iria v srpnu v době zjevení. A opět jsem se vrátil znechucen a zklamán. Jenže tentokrát se stalo cosi mimořádného. Matka, která měla na jednom oku už spoustu let velký nádor, byla vyléčena. Doktoři, kteří ji navštívili, řekli, že si nedovedou vysvětlit, jak je to možné. A jde jen o jedno z mnoha set takových svědectví. Při posledním zázraku se řada lidí úplně pominula, dokonce i ti, kdož to sledovali ze vzdálenosti mnoha kilometrů a nebyli ve společnosti jiných svědků, kteří by je mohli ovlivnit. Například dvanáctiletý klučina, Albano Barros, který se nacházel v poli poblíž Minde, zhruba třináct kilometrů od Fatimy, byl tak překvapen, když spatřil světelný disk padat k zemi, že si nepamatuje, co následovalo: „Nemohu si ani vzpomenout, zda jsem zavedl ovce domů, nebo jsem utekl, nebo co jsem dělal.“ Další tak zasaženi, že podobně jako farmář Manuel Francisco šli domů s pláčem. Další svědkyně, dáma žijící nyní ve Spojených státech poblíž Albany, k tomu dodala: „Ještě i dnes, kdykoliv se zablýská, si na to vzpomenu a dostanu strach.“ Prominentní právník, pan Mendes, sdělil Johnu Haffertovi v rozhovoru konaném v roce 1960: „Když navštívím Fatimu, nemůžu si pomoct, ale vnitřně mě to zasáhne a jsem si jist, že všichni, kdo viděli ten zázrak, nebo o něm jen slyšeli, nemohou popřít, že se jich dotknul svojí velkolepostí… Ještě i dnes si ho živě vybavuji jako v tu chvíli, kdy se to stalo, a cítím, jak mne ta mimořádná událost opanuje.“

Jiný svědek udává: „Pořád musím myslet na to znamení.“ Obzvláště zajímavou řadu svědectví poskytla svědkyně, která nebyla v Cova da Iria, nýbrž na míle daleko od davu. Guilhermina Lopes da Silva, která žila v Leirii skoro třicet kilometrů od místa dění zázraku, tam nemohla jít, dívala se však o poledni směrem k hoře a uviděla na nebi „velký červený záblesk“. Záře byla tak intenzivní, že byla vidět na padesát kilometrů daleko (v San Pedro de Muel ji zahlédl portugalský spisovatel Afonso Vieira, jeho žena a tchyně). Fenomén nebylo možné fotografovat přímo na emulze a s tou rychlostí uzávěrky, jež byly v té době běžně dostupné. Existuje spousta fotografií davu z chvíle „zázraku“, ale faktický jas disku je dosud nevyřešenou otázkou. Dva svědci se na něj dívali dalekohledem a ohlásili, že viděli žebřík a dvě bytosti. Okraje disku byly podle všech popisů ostré. A určitě neoslepoval, třebaže na obrázcích davu je vidět, jak si rukama cloní oči. Jenže další napsali, že vlivem jevu došlo k zeslábnutí slunečního svitu do té míry, že bylo možné vidět měsíc a hvězdy. Jiný místně vzdálený svědek, tehdy školák, byl tak uchvácen tím, co viděl, že se pak stal knězem. Americký katolický spisovatel John Haffert s ním mluvil v roce 1960. v době zázraku byl se svým bratrem a dalšími dětmi ve vesnici Alburitel, asi patnáct kilometrů od Cova da Iria, a to, co zažil, popsal následovně:

„Hleděl jsem upřeně na slunce, které se zdálo být bledé a nepálilo do očí. Vypadalo jako sněhová koule, otáčela se, a najednou začala sestupovat k zemi cik-cak způsobem, až hrozilo, že se střetne se zemí. Ve strachu jsem utíkal, abych se skryl v davu mezi lidmi, kteří plakali a každou chvíli očekávali konec světa. Byl to dav, který se shromáždil za naší vesnickou školou a my všichni jsme opustili třídy a vyšli do ulic, protože jsme slyšeli pláč a výkřiky překvapení mužů i žen, kteří byli na ulici před školou, když se ten zázrak začal odehrávat.“

Byl tam jeden nevěřící, který se toho rána posmíval „prosťáčkům“, který si vyšel do Fatimy, aby viděl obyčejnou dívku. Teď vypadal jako solný sloup, oči upřené na slunce. Začal se třást od hlavy k patě a zvedal ruce, padl na kolena do bláta a vzýval Boha. mezitím ale lidé stále křičeli a plakali a prosili Boha za odpuštění svých hříchů. Utkali jsme do dvou kaplí ve vesnici, které byly brzy namačkané k prasknutí. Během oněch dlouhých chvil slunečního divu předměty kolem nás nabývaly všech barev duhy… Když si lidé uvědomili, že už nehrozí nebezpečí, vypukl radostný jásot. Dvě ze tří dětí z Fatimy zemřely už v mládí, jak předpověděla Panna Marie, ale Lucia žila odloučeně v konventu až do pokročilého věku.

Fyzika za událostmi zjevení Požehnané Panny Marie

Vnímavé osoby popsaly řadu zjevně zázračných událostí ve Fatimě jako zjevení Požehnané Panny Marie. Byli samozřejmě vystaveni velmi silné změně reality, takže jejich tvrzení jsou poznamenána emocemi a rozcházejí se s ní. Neznamená to ale, že bychom měli jejich svědectví odmítnout. Jsou konsistentní s mnoha dalšími zprávami.

11. února 1858 sbírala čtrnáctiletá dívka jménem Bernadette Soubirousová dříví na podpal u potůčku poblíž Lurd v jižní Francii, když uslyšela „veliký hluk podobný hromobití“. Rozhlédla se kolem, ale ani na stromech nebo na hladině vody nebylo nic poznat. Pak ten zvuk uslyšela znovu. S obavami vzhlédla a v tu chvíli „zůstala stát jako solný sloup“. Z nedaleké jeskyně nebo sluje vystupoval zlatavý oblak. Hned nato z něj vystoupila entita, kterou popisovala jako překrásnou ženu, která se postavila nad keř kymácející se jakoby ve větru. Ve Fatimě to byl vítr, který „přecházel přes horu, aniž by se dotkl stromů“. Panna z Fatimy se pravidelně objevovala nad korunou stromu, jejíž střední část byla ohnuta k východu, jako by nachýlena směrem, kde zjevení nakonec vždy zmizelo. Lucia z Fatimy byla ohledně toho podrobně dotazována a tvrdila, že „chodidla Panny spočívaly zlehka na vrcholku listů.“ Montes de Oca dodává ve své knize Další fakta o Fatimě, že „nejvyšší větve stromu byly ohnuty do podoby slunečníku a zůstaly tak, jako by na nich ležela neviditelná váha.“[17]

Když Panna z Lurd shlédla na Bernadettu, všechen strach dívku opustil, zdálo se však, že nemá ani potuchy, kde se nachází. Chtěla se modlit, ale když se pokusila zvednout ruku k čelu, aby se pokřižovala, paže jí úplně zmrtvěla, a bylo to hned poté, co Panna se sama pokřižovala, takže Bernadetta chtěla udělat totéž. Když tento příběh vešel ve známost, setkal se s nedůvěřivostí místních úřadů i kněží. Otec Peyramalle, farář toho města, byl zvlášť rozzlobený a navrhoval, aby Panna nechala vykvést růžový keř všem na očích a každého tak přesvědčila. Když Bernadetta sdělila Panně tento požadavek namísto místního kněze, zjevení se prostě usmálo. Patnáct dnů se Bernadettě a procesí zjevovala a jejich rozmluvy se na žádost Panny soustředily do kaple. Občas byl rozhovor zcela absurdní, a to přesně v tomtéž smyslu, jak to bylo popsáno ve zprávách o konverzacích s „ufonauty“. Při jedné příležitosti Panna pravila Bernadettě, aby šla a opláchla se v neexistujícím prameni, a jindy jí zase neomaleně nařídila, aby „šla a pásla se naproti na trávě!“

Studium těchto událostí z hlediska esoterní tradice může být užitečné a vyplatí se. Okultní mistři jako Gurdžijev a Crowley byli zvyklí odesílat své žáky na nesmyslné pochůzky, třeba nosit balvany na vrchol hory jako test jejich oddanosti nebo cvičení vedoucí k duchovnímu probuzení. Příběh o mládí samotné Marie a o zázracích, které ji obklopovaly, poukazují na velmi zajímavé podobnosti u dřívějších božstev, a zejména v případě egyptské bohyně Isis. Podobně jako mnohé cíle manifestací UFO byla i Marie zasažena mysteriosním světelným paprskem a následně porodila dítě nemající otce. Scéna ve Fatimě připomíná fénické amulety. Zde však nejde o mytologický výklad, nýbrž pokus zabývat se zprávami z pozorování, z nichž vyplývají pozoruhodné zákonitosti. Jednou z takových zákonitostí je oblak a jeskyně, nit vinoucí se mezi zjeveními ve Fatimě a v Lurdách. V Apokryfech nacházíme stejnou zákonitost:

„A když se ocitli u jeskyně, objevil se světelný mrak, který jeskyni zastínil. A bába řekla: „Moje duše se dnes povznesla, protože jsem na vlastní oči spatřila neuvěřitelné: Izraeli se zrodila záchrana. A mrak se hned vznesl a jeskyni zaplavilo veliké světlo, které oči nemohly snést. A zanedlouho se ztlumilo i to světlo, takže bylo vidět nemluvně…“[18]

To ale není všechno. V tomto textu se rovněž popisuje stav zmrtvění nebo znehybnění, o němž byla řeč výše. Předchází totiž právě zjevení oblaku a nemluvněte:

„A já, Josef, jsem tedy šel – a nešel: Pohlédl jsem do vzduchu – a viděl jsem, jak vzduch nehybně visí. Pohlédl jsem na nebeskou klenbu – a viděl jsem, že je bez hnutí a že ptáci na nebi stojí ani nehlesnou. Podíval jsem se na zem – a viděl jsem mísu, jak tam ležela, a kolem leželi dělníci a sahali do té mísy rukama, a ti co právě kousali, nekousali, a ti co si brali sousto, si nebrali, a ti co si nesli sousto do úst, už nenesli, a všichni měli tváře obrácené vzhůru. A opodál hnali ovce na pastvu; už nešly dál – stály na místě a pastýř zvedal ruku, aby je popohnal holí, a zůstals rukou napřaženou. Podíval jsem se k řece, která tam tekla – a viděl jsem kůzlata s bradou ve vodě; stála a nepila. Všechno v ten okamžik přestalo jít svou cestou.“[19]

Je to, jako když Amahl Farouk vysvětluje, kdo a jak warpuje realitu:

„Ty a já — my jsme les dieux, bohové. … To ty rozhoduješ o tom, co je skutečné a co nikoliv. Ty, tvá vůle. Ty jsi tvůrcem reality.“[20]

Zběžné ověření fenoménu v Lurdách by naznačovalo, že spíše prostá dívka (Bernadetta byla negramotná a většinu času trávila opakováním modliteb při vykonávání podřadných prací u velmi chudých rodičů) se proměnila ve vizionářku a brzy nato sdílela svoji vyšinutost ses stále narůstajícím davem. Jenže její příběh si zaslouží bližší prozkoumání. Zaprvé je tu ta záležitost s pramenem. V průběhu devátého zjevení Panny bylo Bernadettě nařízeno, „aby šla, opláchla se v prameni a napila se z něj“ – jenže žádný pramen tam nebyl! Bernadetta ho hledala, nenašla nic, a tak v zoufalství začala kopat v písku. Objevila se voda, naplnila jamku a proměnila hlínu v bláto. Bernadetta se pokoušela opláchnout, ale skončilo to jen tím, že si po tváři rozmazalo bláto. Dav se jí smál, zvláště když se snažila napít a později jedla trávu. Bernadetta „s jistou apatií“ vykopala díru, ovšem nezdálo se, že by to byl ten správný čas a místo pro to, aby se nějaký pramen objevil. Ve skutečnosti se tam až příštího dne objevil čistý pramenná stružka. Slepec Louis Bourriette si v tom prameni omyl oči a nabyl znovu zraku. Umírající dítě se zcela uzdravilo. Postoj davu se změnil. Další fáze zjevení se vyznačovala žádostí o pokání. Bernadettě bylo uloženo, aby „líbala zemi za hříšníky“. Dívka a všichni v její blízkosti začali v gestu pokory líbat zemi. Toto gesto je vskutku dojímající. Někteří jej dokonce vykládali jako jakýsi druh rozsáhlé sociální panacey, třeba Stephen Breen říká:

„Ustavili jako příkladnou modlitbu a pokoru, která mohla zachránit Evropu, kdyby se zabývala tehdejšími sociálními problémy, které jsou koneckonců jen souborem osobních problémů.“

Řada z nás by s tím nesouhlasila, že je to příliš zjednodušený a povrchní pohled na sociální problémy, tady jde však o to, že tu vidíme názorný příklad mechanismu, jak takové fenomény jako pozorování UFO a setkání s paranormálními entitami mohou hrát roli daleko přesahující jejich lokální dopad.

Například pro Francii na konci devatenáctého století, stejně jako pro Portugalsko v roce 1917, představovala zjevení mysteriosní Panny v mnohých ohledech zásadní sociální a politickou změnu, která hluboce ovlivnila kolektivní psyché. Další zajímavé pozorování se týká podstaty stavu transu zakoušeného Bernadettou. Jeden doktor se rozhodl představit ji jako psychiatrický případ case a provedl fascinující experiment. Tento muž, dr. Douzous, dosvědčil, že osobně změřil čas, po který byl plamen svíčky přiložen k ruce Bernadetty. Když skončila svoji modlitbu, viděl, jak zář extáze opouští její tvář.

„Požádal jsem ji, aby mi ukázala levou ruku. Velice pečlivě jsem ji prozkoumal, ale nenašel jsem ani nejmenší stopu po spálenině. Pak jsem požádal osobu, která předtím držela svíčku, aby ji znovu zapálila a předala mi ji. Několikrát po sobě jsem ji dal pod Bernadettinu levou ruku, ale vždycky rychle ucukla se slovy: „To mě spálíte.“ Zaznamenávám tuto skutečnost tak, jak jsem ji pozoroval, aniž bych se snažil ji vysvětlit.“

Zářící bytosti

Evans-Wentz, který dobře znal jak tibetské, tak i skotské tradice, byl jedním z největších znalců folkloru ve dvacátém století. Po celém tom celoživotním cestování zavítal do Kalifornie a své poslední roky trávil poblíž San Diega, kde se spřátelil s místními Indiány a pilně studoval jejich kulturu a tradice. V Kalifornii dosáhl několika zajímavých objevů a zanechal po sobě řadu deníků se zápisky. Obsahují pozoruhodné ideje o vztahu mezi náboženstvím a paranormálními jevy.

Nejzajímavější teorií, kterou Evans-Wentz předložil, je další výzkum pozorování, že jak se při následném střídání civilizací mýtus vyvíjí, staří bohové pak pokračují pod novými jmény.

Bylo by možné, uvažuje, že každá země má svoji vlastní psychickou a telurickou sílu,[21] přispívající ke zjevování určitých duchovních entit považovaných lidmi za bohy a bohyně? Mohla by být příkladem takového procesu podoba mezi mormonstvím a prastarou náboženskou vírou Indiánů?

Frank Waters poukázal dříve než Evans-Wentz na to, že první bílí osadníci v Americe se s Indiány duchovně i názorově velmi sblížili. V Maskovaných bozích píše:

„Stáli tváří v tvář této velké psychické entitě, která byla duchem místa, srdcem nového kontinentu. Naprosto to jimi otřáslo. Každý tomu však podlehl jiným způsobem.“[22]

Vize Boha a Ježíše, kterou zakoušel také Joseph Smith, zakladatel Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, byla ve skutečnosti – jak se domnívá Evans-Wentz – vizí Zářících bytostí (známých v jiných částech světa jako dévové). Tyto Zářící bytosti se zjevovaly Indiánům během tajných rituálů vykonávaných na vyvýšených místech nebo v posvátných horách. Winnebagové si tak vyprávějí o mladíkovi, který šplhal na horu a dychtil tam nalézt moudrost. Po dvanáct dnů se postil, až k němu přišel duch, předal mu poznání a učil ho úžasným slovům, jež mu přinesla zdraví, blahobyt a dlouhý život. Vrátil se ke svému lidu s písní vyjadřující nově nabytou moudrost, a ta píseň začínala slovy:

„Do samoty vešel jsem
A byla mi zjevena moudrost.
Duch praví,
Sni, ó, sni bez ustání,
A vyprávěj o mě,
Sni!“

Takové snové putování je mezi americkými indiány velmi běžné, třebaže u některých kmenů (např. u původních indiánů Pueblo na jihozápadě USA a u Navahů) je omezeno na kněží a zasvěcence. Pro Evans-Wentze jsou bytosti kontaktované během takových vizí totožné s keltskými stvořeními z tajného společenství, a uzavírá to slovy, že existuje důkaz jejich opravdové existence. Tyto bytosti jsou strážci tajných míst, „zdržují se tam v očekávání příštích zázraků“. Irský básník William Butler Yeats vyprávěl Evans-Wentzovi, že taková místa existují, a proto jsou hlídána a chráněna. Jedno takové místo našel ve Francii, další v hrabství Wicklow (Irsko), v Campagni (Itálie), a další v Asii a Americe.

Můžeme tedy využít rozsáhlý a dosud nedotčený rezervoár fantastických událostí z kolekce UFOlkóru, abychom si vyžádali odpověď od našich starých i nových bohů a snesli je do lidské dimenze, nebo porozuměli jejich moci? Nebo zjistíme, že jsme v pasti jejich bludiště, v jejich „smrtičce na hmyz“?[23] Jsme při našem pátrání v nesprávný čas na nesprávném místě? Jásají andělé na výsostech, nebo se smějí naší blbosti?

Původně jezuitský kněz, otec Salvatore Freixedo, zkoumal podrobně aspekt tohoto fenoménu v různých knihách jako je Defendiamonos de los Dioses (Obrana proti bohům), jež bohužel ještě nejsou dostupné v angličtině. Přesvědčivě dokládá, že duchovní řídící systém, jehož jsou UFO součástí, mohl vyústit do náboženských mýtů, které udržují lidstvo ve stavu nejhlubší podřízenosti dávno překonaným mýtům. V našich osobních rozmluvách naznačoval, že tento fenomén vzniká přičiněním entit manipulujících naší realitou[24] a osudem ve svůj vlastní prospěch. Využívají naši naivitu a nedostatek kritického myšlení v přítomnosti „zázraků“, a tyto entity podle jeho názoru si zahrávají s našimi emocemi proto, aby byly uctívány jako bohové.[25]

∞

 

---

[1] Tomáš Akvinský: O separovaných substancích. Krystal OP, Praha 2010, str. 61n.

[2] Ibid., str. 69.

[3] Srv. Aert de Gelder: Křest Kristův (1710) in San: UFOlklór, text nad pozn. č. 22, viz https://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor/#_ftnref22.

[4] Charles Fort: The Book of the Damned. Book Tree 2006 (první vydání 1919).

[5] Charles Fort: New Lands. Hazell Watson & Viney Ltd. 1974 (první vydání 1923).

[6] Charles Fort: Lo! Cosimo Classics 2004 (první vydání 1931).

[7] Charles Fort: Wild Talents. Cosimo Classics 2004 (první vydání 1932).

[8] Blanche Barton, Anton Szandor LaVey: The Secret Life of a Satanist: The Authorized Biography of Anton LaVey. Feral House 1992 (první vydání 1990).

[9] J. Allen Hynek: The UFO Experience: A Scientific Inquiry, Henry Regnery Company 1972, str. 5.

[10] Srv. Marc V.: 10 Incredibly Insane UFO Religions, viz http://listverse.com/2014/06/10/10-incredibly-insane-ufo-religions/.

[11] John Ankerberg & John Weldon: The Facts on UFO’s and Other Supernatural Phenomena. Harvest House Publishers, Eugene 1992, str. 44.

[12] Jacques Vallée: DIMENSIONS. A Casebook of Alien Contact. Anomalist Books 2008.

[13] Close Encounters of the Third Kind. Režie: Steven Spielberg. USA 1977.

[14] Whitley Strieber: Communion: A True Story (Communion #1). Avon 1988. Srv. San: UFOkultura: UFO & Rock and Roll, text a pozn. č. 68, viz https://www.okultura.cz/WordPress/ufokultura-2/#_ftn68.

[15] John Fowles: A Maggot. Back Bay Books 1998 (první vydání 1985); česky v překladu Jiřího Hanuše pod názvem Larva vydal Volvox Globator v roce 2001.

[16] Joseph Albert Pelletier: The Sun Danced at Fatima. Doubleday Books 1984.

[17] V. Montes de Oca: More About Fatima. Newman 1946.

[18] Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha 2001. Protoevangelium Jakubovo, XIX:2, str. 266n.

[19] Ibid., XVIII:2, str. 266.

[20] Srv. San: Kas mi bigir aneb Něco se blíží aneb Stíny z bezčasí, viz https://www.okultura.cz/WordPress/kas-mi-bigir-aneb-neco-se-blizi-aneb-stiny-z-bezcasi/.

[21] Srv. draky spící ve slujích, v nichž střeží svůj poklad. – San.

[22] Frank Waters: Masked Gods: Navaho Pueblo Ceremonialism. Swallow Press 1950.

[23] Ludwig Wittgenstein: „Co je vaším cílem ve filosofii? Ukázat mouše cestu ven ze smrtičky.“ Philosophical Investigations (Philosophische Untersuchungen). Blackwell Publishing, Inc. 2001 (první vydání 1953).

[24] Warpování reality aneb Mothman.

[25] Srv. San: Kas mi bigir aneb Něco se blíží aneb Stíny z bezčasí, viz https://www.okultura.cz/WordPress/kas-mi-bigir-aneb-neco-se-blizi-aneb-stiny-z-bezcasi/.