Psychomytologie II.
První stvoření. Sedm. Ogdoáda. Sova. Lilit
Výzkum UFO a mimozemských bytostí, který byl až do nedávna vyloučen kvůli nedostatku vědeckého poznání, se nyní začíná otevírat novým poznatkům, a tedy i novým dimenzím nacházejícím se ve starověkých rukopisech a magických textech. Monstra popisovaná v Béróssově[1] líčení stvoření světa i v nesčetných pozdějších mýtech byla mylně vykládána jako nezdařené pokusy Boží o stvoření lidstva, a tedy jako hrůzostrašné nedonošené plody odložené během nesčetných božských potratů, či jako mytický popis astronomických jevů. Veškeré takové teratomy jsou deformované stíny reality vržené skrze závoj z noční strany Ráje.
„V onom čase nebylo nic než jen temnota a propast vod, v níž přebývaly ty nejohyzdnější bytosti, které vznikaly podle zákona podvojnosti. Lidé se objevovali se dvěma křídly, někteří i se čtyřmi, maje dvě tváře. Měli jedno tělo, avšak dvě hlavy, jednu mužskou, druhou ženskou. Podobně tomu bylo i co se týče ostatních ústrojí, jež měli jak mužské, tak i ženské. Jiné lidské postavy měly kozlí nohy i rohy. Některé měly koňské kopyto; jiné koňskou záď, ale předek lidský, čímž připomínaly kentaury. Podobně býci s hlavami lidskými, a psi se čtyřdílným tělem a rybím ocasem. A koně s hlavou psí; a též lidé a další zvířata s koňskou hlavou a trupem a rybím ocasem. Krátce, byla to stvoření obdařená údy všemožných zvířecích druhů. Přidejte k tomu ryby, plazy a jiná úžasná zvířata, od nichž přejala jejich tvářnost a vzhled. Ty všechny jsou uchovány v zobrazeních na chrámu Bélově v Babylonu. Osoba, o níž se má zato, že jim vládla, byla žena jménem Omoroka (příp. Ama-Uruki, tj. matka Uruku),[2] chaldejsky Thalatth, řecky Thalassa (θάλασσα), moře; avšak podle numerické hodnoty je rovnocenná Seléné, luně. A takové bylo uspořádání veškerenstva, kdy přišel Bélos a rozetnul ji vpůli, z jedné polovice stvořil zemi a z druhé nebe, a ve stejný čas zničil ona zvířata v propasti. To vše, jak Béróssos říká, bylo alegorické líčení přírody. A protože veškeré universum sestává z vlhkosti a zvířata se v něm rodí neustále, uťalo si výše zmíněné božstvo Bélos hlavu, ostatní bohové smísili tu krev, která se z ní proudem vyřinula, se zemí, a z toho pak byli utvořeni lidé. Z tohoto důvodu jsou lidé dílem rozumoví a dílem mají božské poznání. Tento Bélos, jehož lidé nazývají Dís (Dispater neboli Pluton), rozdělil temnoty a oddělil nebe od země, a vtiskl řád universu. Avšak zvířata, teprve nedávno stvořená, nebyla schopna snést rozšíření světla a zahynula. Když Bélos viděl, jak je nezměrný prostor docela pustý, třebaže od přírody nadmíru plodivý, nařídil jednomu z bohů, aby mu setnul hlavu; a když tak učinil, smísili krev jeho s hlínou zemskou a z ní povstali další lidé a zvířata, kteří vespolek dokázali snést světlo; Bélos stvořil hvězdy a slunce a měsíc spolu s pěti planetami.”[3]
Ve věroukách kmenů Pima a Maricopa (Ak-Chin) se vypráví, že v budoucnu se některé části těla promění v samostatná zvířata: hlava v sovu, chodidla ve vlka; zrovna jako u Mexičanů a Egypťanů existovalo přidělení údů vládnoucím představitelům neboli prototypům. Hopiové říkají o těchto typech, že se promění v původní zvířata, z nichž povstala. Jiní rozpoznávají ve zvířatech ztělesněné zástupce svých bohů, neboť bohové byli těmito prototypy moci.
Novozélanďané podobným způsobem přisuzují tělesné údy zlým božstvům nebo silám, jež způsobují smrtelníkům bolest, zdravotní potíže a nemoci. Poukazuje to na ranější podobu této ideje, kdy aktuální fyzická bolest byla zlomocí, za níž se skrývají jisté druhy duchů či démonů. Byl to prostě jen jejich způsob, jak se projevit. Myšlení a způsob vyjádření jsou přítomny všude kolem nás a původně byly ideje vyjadřovány prostřednictvím věcí vezdejších, jako jsou zvířata, ryby a ptáci, kteří jsou ideogramem živých forem; umění jejich zobrazování i zosobnění a jejich napodobování přetrvávalo mezi nejstaršími rasami, dokonce ještě i v oněch dobách, kdy ještě neexistovalo umění zobrazování postav, a v tomto způsobu zobrazování pokračovali i křesťané. Přežívalo v mystériích a doputovalo k nám v křesťanské vánoční hře pro děti – jejím nejvýraznějším a vrcholným rysem je i nadále scéna a okamžik transformace ze zvířecí podoby v lidskou či božskou.
Původních bohů Egypta bylo osm. Byli to bohové, kteří měli ve vesmíru nadvládu nad chaosem, či spíše ve svém vládnutí selhali, než započal koloběh Času – a co Kenneth Grant označuje jako bytí „mimo letokruhy“. Podle Hérodota z Halikarnássu bylo osmero bohů přítomno po dobu 17000 let před vládou Ahmose II. (řec. Amasis). Těch osm však existovalo i tehdy, když Taht (Thoth, Tahuti) přezal úlohu Sut(echa). Osm bohů z počátku bytí sestávalo Veliké matky a jejích sedmi dětí; šlo o jeden z typů zastupujících v mytologii jednotu původu. Nacházíme jej i u britského Artuše a jeho sedmi průvodcích v arše. V britských fragmentech se vypráví o několika potopách a záchranách před ní. Prvně to byla potopa, která postihla draka. Sedm průvodců Artušových se zachránilo v arše. Arcistrom Daronwy poskytl útočiště před potopou. Dwyvan a Dwyvach, první pár, se rovněž zachránil před potopou v arše a stal se v Británii (Prytánii, Prydain) prvními prarodiči člověka. Gwydion, britský Merkur, bůh písmen a písma, byl podle věrouk shromážděných v Barddas (kompilaci starověké velšské bardské a druidské teologie a nauk) pověřen, aby v budoucnu zabránil potopě právě svým mimořádným věděním. Představuje Merkura v jeho lunárním charakteru, který je vzýván, aby pomohl, když byla Psí hvězda zanechána napospas potopě, a který podobně jako Tir v podobě Bundahišne (prvotní stvoření) přispěchá na pomoc Tištar. Izajáš zmiňuje nejen jméno Helel ben Šahar, kterým se v textu nazývá král babylonský, ale znovu připomíná i předpotopní pokolení: „Peklo zespod zbouřilo se vstříc příští tvého, vzbudilo tobě obry.[4] … Kterak jsi spadla s nebe dennice, kteráž jsi ráno vycházela? Upadl jsi na zem, kterýž jsi raníval národy?“[5] Helel („jitřenka, syn úsvitu“) se ve Vulgátě překládá jako Lucifer, avšak význam je nejistý.
Saturn bezesporu představuje i hvězda Kaiwan (nebo Chiun), kterou Izraelité uctívali v poušti (Amos 5,26). Stejné slovo (vykládané jako „pevný“) často v babylonských nápisech označuje pomalu se pohybující planetu; zatímco Sakkut, božstvo spojované tímto prorokem s hvězdou, je jen jiným pojmenováním Ninurty, který byl coby babylonské planetární božstvo sloučeno se Saturnem. Staří Syřané i Arabové nazývali Saturn Kaiwan, odpovídajícího v zoroastrismu pojmu Bundahišn, což jest Kevan.
Hu, sluneční bůh, vytáhl podle velšské mytologie s pomocí tří býků z jezera příšeru Afanc (Avanc nebo Addanc; trpasličí stvoření, o němž se říkalo, že jest démonem, a v jedné z pověstí se vypráví, že moci jej zbavila panna, v jejímž klíně usnulo), zadržel tak velkou vodu a stal se vládcem hlubin. Nacházíme v tom tři fáze mýtu: hvězdnou, lunární a solární. Sedm průvodců Artušových se vydalo na svoji pouť pod ochranou jeho štítu, zvaného Prydwen, který byl svého druhu archou. Wen samozřejmě znamená „ženství“, Pryd zase odpovídá Prit, bezpečnému příbytku, nebo stodole, v níž se ukládalo obilí. Prydwen je archou života během potopy. Artuš jest synem Arthy,[6] Medvědice, a jeho štít byl archou sedmi hvězd, jež neslo oněch sedm průvodců.
Ve staré Galii to bylo Osm velkých bohů a těch osm znázorňovalo i osm velkých pilířů v chrámu na ostrově Fortuna. Japonská Velká matka, Kvanvon – vtělení bohyně Amida, a sedm šintoistických bohů rovněž tvořilo Osmici; někdy ji představovala osmihlavá figura. Je to rodička a Sedm Pitrisů, čili Otců, kteří se narodili jako jejích Sedm synů. Podle líčení o stvoření světa, které indiáni kmene Lenapů (také Lenni Lenape nebo Delavarové) zapsali na kůru, vystoupila prvotní síla (či síly) z vod osmipaprsčitá. Tato síla však předchází Slunce a to v žádném případě není jejím představitelem. Tato číslice je v souladu i se stvořitelskými silami lidu Kiče, jež jsou také líčeny jako osmero (ogdoáda). Byly však napůl mužské a napůl ženské. V jejich legendách se vypráví o bitvách mezi vládci horní a dolní říše, kteří patří k říši Xibalbá, nebo také Šibalba (název pro podsvětí v mayské knize Popol Vuh, přičemž „Xil“ znamená v jazyce kiče „hrůza, místo děsu“, popisované jako podzemní říše temnot, jejíchž dvanáct pánů, zlých démonů, se živí lidskou krví a způsobuje různé choroby), „končiny mizení“, jejíž vládci či bohové jsou zváni „Jedna Smrt a Sedm Smrtí.“ Jedno a sedmice, zrovna tak Saň a její sedmerá dračí líheň, či Sut Týfón (nebo Osm bohů), nebo božstvo Templářů, Mete, jehož „kořen čítá jedno a sedm.“ Ximenes o těchto osmi redukovaných božstvech říká, kým byla vystřídána v Akkadu a v Egyptě: „Za starých dob neměli velkou moc, lid jen sužovali a činili mu protivenství, a vpravdě ani nebyli považováni za bohy. Když se však zjevili, bylo to strašlivé. Byli samotným zlem, sovami, zplozenci temnot podněcujících soužení a nesvár.“[7] To však bylo za starých dob, kdy Osmice ještě měla veškerou moc, a teprve až později byli vypovězeni do pekla jako Ďábel a zplozenci pekla podle výkladu teologů.
Nejstarší podobu veliké matky, matky bohů, jíž byla Řekům Rheia (dcera Eurynomé a hada Ofióna), Kybelé, Kubebe /Kubaba, Abbas a Mâ, rozeznáváme podle jména nejstarší rodičky. Pod jménem Orthia ji rovněž poznáváme jako egyptskou Urt (Ta-Urt) irskou Art, velšskou Arth, což značí „medvěd“; odtud její zobrazení jako medvědice s medvíďaty. „Byla jsem medvědicí v Braurónu a nosila jsem šafránově zbarvenou róbu,“ říká jedna z žen v dramatu Lysistrata, která byla jednou z Arktoi neboli medvědů na slavnosti Fundatrix („zakladatelka“), Archegetis, či Braurón, jinak Orthia, kterou popisuje tradice a je oslavována jako medvědice dychtící po krvi. Jméno Archegetis naznačuje, že byla bohyní počátku. Bohyně Hippa, již Proklos nazývá „hvězdnou duší světa,“[8] (v orfických hymnech jí byla přisouzena úloha Bakchovy kojné a v jeskyni Figalé v Arkádii byla tato dcera Cérés a Neptuna zobrazována s hlavou koně, kolem ní hadi a jiná sběř, v jedné ruce drží delfína a v druhé holubici)[9] byla ještě předtím (egypt.) Khebs, „vodní kůň,“ jehož obdobou byl kelpie (skot. gaelština: colpach), zlovolný vodní duch beroucí na sebe obvykle podobu koně a mající zálibu v topení či způsobující utonutí. Egyptské slovo pro ducha jest зh, a nadto oko (boží) i plamen se značí jako зht. Znamená to, že duchové, plameny (jako u pochodní) a oči jsou v mysli starověkých Egypťanů navzájem velmi úzce propojeny. Ve Zjevení čteme, že ten, který sedí na trůnu, „drží sedm hvězd v pravici své, kterýž chodí uprostřed sedmi svícnů zlatých.“[10] Pochopitelně obě foneticky podobná egyptská slova khabs a khebs znamenají jak hvězdu, tak i lampu.[11] Sedm nejjasnějších hvězd Velké medvědice – Merak, Phekda, Megrez, Alioth, Mizar, Benetnaš a Dubhe – tvoří sterismus zvaný Velký vůz.
Termínem hejchalotická literatura se označují pozoruhodné texty obsahující záznamy o mystických vizích lidí, kteří si říkali jordej merkava, tj. „ti, kteří sestupují k merkavě“. Navazují především na vize proroka Ezechiela,[12] který spatřil nebeský trůn-vůz, hebrejsky merkava. Proto se tomuto směru říká ma’ase merkava, „dílo (nebo „učinění“) vozu“. Jde tedy o vize Boha na trůnu (případně jen vize trůnu) a obvykle i vize nebeské bohoslužby, kterou vykonávají andělé.
Cesta svatého Jakuba přináší štěstí všem plavcům. „Je to ono prvé tajemství,“ píše Fulcanelli, „jež filosofové nikdy neodhalili a které pojmenovali enigmatickým výrazem Cesta svatého Jakuba.“ Je to však zároveň nejběžnější výraz, jímž je po celé Evropě označována Mléčná dráha. Po celém světě se setkáváme se společnostmi, pro něž Mléčná dráha představuje cestu do nebe. Existují však některé temné narážky, jako např. ony věty, jimiž nás obdařil Dr. Anton Czubrynski. Středem nebe táhne se Mléčná dráha, tzv. „římská dráha“, jako vzpomínka starobylých římských silnic, po nichž přibíhaly římské legie. U Čechů existuje pověst, že Mléčná dráha povstala proto, že jeden kmotr kradl druhému ze stodoly slámu a nosil ji do své, ztráceje na útěku stébla, která dodnes leží na té cestě. Od orientalistů se dovíme, že česká pověst o Mléčné dráze, v sousedním Polsku neznámá, je známa i na Východě, kde ji persky nazývají „Drahou táhnoucího slámu“ – râh-i-kâh-käšân,[13] turecko-osmansky: „Zloděj slámy“ – saman ogrusu, arabsky „Místem, po němž se táhlo“ – madžarra.“[14]
Amduat, Kniha skryté komory v Duatu, ukazuje ve druhé hodině Osirida, zjevení Boha na trůnu, kterak jest obklopen šesti božstvy držících sedm hvězd, přičemž jedno božstvo drží hvězdy dvě – na vrcholu holí censer, takže fungují jako pochodně. Hvězdy jsou lampy nebo svícny, jak čteme ve Zjevení,[15] neboť egyptské slovo stst znamená jak censer, tak i lampu. Pozoruhodné je božstvo bez hvězdy, čtvrté zleva, vezmeme-li v úvahu verš Knihy Zákona: „Každý muž a každá žena je hvězda,“ pak v jistém smyslu není lidský, třebaže je tento trend v egyptském pantheonu zjevný, a po bližším zkoumání (podobně jako u průvodce boha Sokara stojící od něho vlevo na výjevu z jedenácté hodiny Knihy Amduat v hrobce Thutmose III. z Údolí králů v západních Thebách) dojdeme k závěru, že má dvě hlavy, dvě bradky, avšak o tomto dvojhlavci se pohřební rituály ani v nejmenším nezmiňují. Dva bozi napravo od Osirida sedí na stolicích, jsou to ti, kteří vládnou tomuto výjevu, tedy právě kralují: Anúp a Hór.
Dvojhlavec. Sirin
Odkaz na dvojhlavce najdeme u Gustava Meyrinka v jeho slavném díle Anděl západního okna.[16] Vypravěči tohoto románu při střetnutí s „karbunkulem“, „horským křišťálem“, narostl druhý obličej. Kdo to byl Janus? Polykefalismus (mnohohlavost) je společným rysem stejně tak staroindických (Brahma, Kartikeja), slovanských (Svantovit, Rugievit, Porenutius, Porevit, Triglav), keltských (tři Matky, mající pravděpodobně stejnou funkci jako pozdější Sudičky, přecházejí v tříhlavé bohy nebo bohy se třemi tvářemi až k býku se třemi rohy, neboť číslo tři představovalo u Keltů symbol síly, schopnosti „ztrojnásobit se“ a dokonalosti), germánských (Hermés), jakož i římských (Ianus) náboženských představ. Ianus byl starobylý římský bůh „vchodu a východu“, počátku, a proto byl vzýván v každé modlitbě na prvním místě. S Ianem byl spojován měsíc Ianuarius (leden), jako první měsíc po slunečním slunovratu. Tato postava představuje tedy jakési „dveře“, jimiž vchází „prvorozenost“, „bělost“ (leden je měsíc sněhu) po předchozí vládě tmy. „Nebeská (bílá) barva“ se v Díle objevuje při znovuzrození a hermafroditní jednota se formuje jako integrální součást všech mystických zážitků, zdůrazňuje dopad „božského světla“. Psychologicky vzato, zážitek ega z božského světla naznačuje jeho probuzené vědomí o oblastech mocných myšlenkových sil, které běžně zůstávají zasuty v nevědomí. Návrat těchto ponořených vrstev psýchy poukazuje na přítomnost myšlenkového zárodku ovládajícího celou osobnost na hluboce nevědomé úrovni, která není egu skoro vůbec přístupná. C. G. Jung tento zárodek nevědomí objevil a pojmenoval ho jako „já“.[17]
Zjevení se „nebeské barvy“ na „černé zemi“ v athanoru se rovná zrození dvojhlavce, sestoupení holubice – Ducha Svatého, objevení hvězdy Mágů, genezi prvotního já. Je to kosmická syntéza osobnosti, „sedmi kovů“, v alchymickou „hvězdu dokonalosti“.[18]
Tady se Slunce a Luna sjednocují s pěti planetami či kovy v sedminásobnou planetární hvězdu, zvanou stella perfectionis, nebo ji jmenuje jako „Korunu Přírody“, „figurou dokonalého sjednocení.“
„Věz můj synu, když vpředu zmíněná černá země začne přijímat cokoliv ze svého živého stříbra, pak se to nazývá početím, a opravdu pak mužské pracuje v ženském, totiž, živé stříbro v zemi, a filosofové říkají, že naše mistrovství není nic než mužské a ženské a jejich konjunkce…“
Sedmým znamením zvířetníku jsou Váhy, vzdušné a kardinální znamení. Za jeho vlády se odehrává podzimní rovnodennost a v tarotu se objevuje na Atu VIII pod názvem Vyrovnání.[19] Aleister Crowley píše v Knize Thothově, že tato ženská bohyně jest doplňkem karty Blázna (Atu 0.) a tvoří tak dohromady tajný klíč Knihy Zákona, neboť jsou na nich hebrejská písmena alef lamed.
Jeden z nejznámějších portrétů dvouhlavé andělské bytosti se nachází v alchymistickém rukopisu Splendor Solis.[20] Když přemýšlíte o dvojité tváři, napadne vás bezprostředně písmeno Y. Meyrink dále mluví o zjevení pastýře s holí ve tvaru Y.[21] Pastýř-papež s berlou poukazuje na obojpohlavního hermafrodita sladěného do perfektní rovnováhy a držícího Y. Evokuje představu božského stromu Yggdrasil. Názvuk na anglické slovo egg, „vejce“, nezarazí, prohlédneme-li si pozorně postavu ze Splendor Solis. Doslovný význam runy Yggdrasil je „strom“, „Yggův (tj. Odinův) oř“. Kůň je metaforou šibenice. Odin visí devět dní na stromě, obětován sám sobě, a nabývá přitom znalosti run, magických znaků tajemství a vědění. Jeho obdobou v tarotu je Atu XII (12 izraelských kmenů), Viselec, s hebrejským písmenem mem, které zastupuje živel vody, nevědomí, duchovní funkci vody v procesu zasvěcení, křest. Mimo to pylón, Kříž, nebo šibenice je na kartě (např. Papusova tarotu) prostě obrysem, který představuje písmeno dalet, Venuši, lásku, je to ankh, Růžový Kříž. To jsou ony „dveře“, vedoucí k „vnitřnímu království“, k Dítěti, puer aeternitatis.
V mýtu o Bundahišn čteme, že první stvořenou bytostí je tur Gayomard[22] (Gajo Maretan, Keyumars, Kayōmart), který jest rozdělen vejpůl. S adventem Saošjanta, přislíbeného spasitele, dochází ke vzkříšení nebo všeobecnému pozvednutí v řádu stvoření, a prvně se probouzejí kosti Gayomarda, poté kosti Mašji a Mašjánaky, a nakonec celého lidstva. To naznačuje, že Gayomard z prvního stvoření předcházel Mašja a Mašjánaku, kteří patřili ke druhému stvoření v perském mýtu o stvoření světa. Z prvního stvoření vzešli Geušuran a Gayomard (tur obojího pohlaví), z nichž povstalo sedm lidských ras odpovídajících sedmi z knihy Genesis, a z Mašji a Mašjánaky z další vlny stvoření vzešlo deset lidských ras korespondujících s deseti patriarchy z druhého seznamu a deset králů, kteří vládli před potopou, jak uvádí Béróssos.
Těch sedm pokolení, jež popisuje Bundahišn, jsou: (1) ti, kdož vzešli ze země; (2) ti, kdož vzešli z vody; (3) ti, kdož měli uši na hrudi; (4) ti, kdož měli oči na hrudi; (5) jednonozí; (6) ti, kdož měli křídla jako netopýři; (7) ti, kdož vzešli z lesa, s ocasy a ochlupením po celém těle (srv. Ezau[23]). To jsou ti, kdož byli stvořeni podle obrazu sedmi elementárů, a k nim patří ti s ocasy a ochlupením po celém těle; jednonozí, ptačí lidé, lidé země i zbytek, jenž povstal od Gajo Maretana, krávy (či tura), který odpovídá dříve zmíněné vodní krávě, týfónské rodičce. Sova Ašózušta mumlá svatá slova, čímž zapuzuje zlé démony. Sirin je tvor z ruské mytologie s hlavou a hrudí ženy a tělem ptáka (obvykle sovy). Podle legend žil Sirin poblíž Edenu a zpíval překrásné písně svatým a dokázal předpovídat budoucnost. Pro smrtelníky však byl nebezpečný – mnoho mužů, kteří slyšeli její zpěv, se vydalo jej následovat a nakonec zemřeli. Před zpěvem Sirin se lidé pokoušeli chránit zvoněním na zvonce a jiným hlukem. V polské mytologii měl Sirin podobu víly.
Podle totémové frazeologie jsou toto jména deseti lidských pokolení: ti, kdož měli oči na hrudi; tříocí; ti, kdož měli uši na hrudi; ti se sloníma ušima; jednonozí; ti s plovacími blánami na nohou; ti s leopardí hlavou; ti se lví hlavou; ti s velbloudí hlavou a ti s hlavou psí. Ti všichni se nacházejí na nebeské mapě v pořadí od prvních okamžiků dne i temnoty až po nebeský Heptanomis[24] sedmi bratří, s dalším podrozdělením po deseti, čímž nebesa čítají 70 okrsků.
V babylonských mýtech o stvoření světa, hlavně v eposu Énúma éliš, se opakovaně mluví o dračích obludách, zvaných sirmaché nebo mušmaché (také mušruššu). Vzpomíná se tam rovněž sedm démonů, pekelných knížat větrů. Smršť, aneb prudký vichr vůbec byl představován jako obrovský pták jménem Zú(m), v jehož jméně je zvukomalebně vystiženo skučení a vytí bouřného vichru a jeho synonymem jest Imbaru – orkán.[25] Obyvatelé Grónska věřili, že jejich nejmocnějšího boha může zabít vítr.
Lilit. Tylwyth-Teg
Hebrejská Genesis uvádí, že když člověk přestoupil přikázání Boží a pojedl ovoce ze stromu života, byl z ráje vyhnán, a Hospodin Bůh „postavil před rájem rozkoše Cherubíny, a meč plamenný a obratný, k ostříhání cesty k stromu života,“[26] „aby snad nevztáhl ruky své, a nevzal také z stromu života, a jedlby, bylby živ na věky.“[27] To spáchal Atysin (Attis)[28] v maskulinním smyslu slova. Pojedl ovoce ze stromu poznání tak, že souložil s nymfou, a poté jí nabídl ovoce ze stromu života tím způsobem, že si sám uťal pohlaví.
Panna z tohoto mýtu představovala první dvě ženské postavy nazývané různými jmény, Panna, Čarodějnice, Parika, kouzelnice, a dokonce i „odpůrce“, Gêh, neboli šílená žena (srv. gehenna). Byla to rabínské tradice Lilit, Adamova první žena. Charakter Lilit nemá původ v žádném výstředním „magickém konceptu“ poetické imaginace. Mytologické typy zastupují fakta, nikoliv fantazie. Byla jeho první ženou, neboť žena má dvě fáze, menstruační a těhotenskou. Byla Hadí ženou, protože had představoval prvotní formu ženských měsíčků. To v pozdějších dobách nabylo negativní, zlé podoby a bylo v konfliktu s dobrou myslí perských posvátných textů. Takto se Lilit stala čarodějkou; hadem svůdcem, jenž svým objetím uškrtil duše, nebo dokázala oběť magicky spoutat jediným svým vlasem. Nakonec byla personifikována jako zhoubce počátku – dětství lidstva, protože ti, kdož souložili s Lilit, nebyli dosud ještě schopni plodit. Byla jedinou matkou smrti – neboť Eva jest jmenována Živou, matkou živých – což jde znovu na vrub jejích záporných vlastností. Odtud tedy mýtus, že Lilit na sebe vzala podobu hada, aby se dostala do Ráje a svedla tam prostřednictvím ženy muže, aby pojedl zakázané ovoce, jímž jej svedla. Podle této tradice bylo v moci Lilit zahubit děti, kdykoliv se jí to zlíbilo, v prvé řadě to však záviselo na jejím lidském milenci, který ji provázel, podobně jako Atys/Attis nymfu, což byl hřích proti samotné rodičce, kterou zosobňovala jakožto máti všech živých.[29]
Sanskrtské slovo ghuka označuje „sovu“, ghukari pak „vránu“, lat. corvus. Ve staroegyptštině má kořen obdobu ve slovu kek, „temnoty“. Egyptské písmeno „M“ představují znaky sovy a supa. Had byl svrchovaným symbolem „toho, který obkličuje“, ke všemu se obrací zády a změní smýšlení každého. Jedno z jeho egyptských jmen zní Rer, Rru nebo Ru. Rer označuje „obvod“, „chodit dokola“ a „dělat kruh“. Byl též symbolem pramáti, jež nosila jméno Rerit či Lelit („R“ a „L“ je zástupné), hadí ženy Lilit podle rabínské tradice. Za Osiridem stojící zemřelí promlouvají v rituálu takto: „Procházím matérií. Pronikám temnoty. Tajný had jest jméno mé. Duše mého těla jest hadem života!”
Ukradení květu (fialky) bylo jednou z podob mýtu, jež byla obdobou jezení zakázaného ovoce. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, drobný květ pomněnky[30] (lidově též andělíček, nebeklíček a myší ouško) rostoucí i na velmi vlhkých místech si zachovává, věren svému jménu, starodávný apel za neposkvrněnost života[31] ve vztahu k mystickým vodám. Ukazuje se to zejména v roli, kterou má ve folkloru čtyřlístek, symbol štěstěny. Tento a květ kosatce žlutého, nebo fialového,[32] kdysi předali své mystické poselství lidu Británie, jako se to kdysi stalo v případě modrého leknínu v Egyptě. V jednom z příběhů v Mabinogi se vypravuje, jak se za prastarých dob nacházel uprostřed jezera poblíž Brecknocku ostrov, na němž byla skála s bránou, která se otevírala toliko na Prvního máje. Toto místo bylo neviditelné pro všechny, kdož stáli na břehu jezera, a žádný pták v tu chvíli nelétal nad jeho vodami. Tajná stezka vedla k ostrovu a jeho kouzelné zahradě plné ovoce a květin. Tento skrytý Eden byl příbytkem „víl, neb pohádkových bytostí,” nazývaný Tylwyth-Teg, které obdarovávaly své návštěvníky nejvybranějšími plody zahrady. Vše bylo volně přístupné těm, jež si oblíbily, nic si však nesměli odnést. Jednoho dne jakási svatokrádežná osoba ukradla květinu a strčila si ji do kapsy. Jakmile ostrov opustila, přišla o rozum a květina zmizela. Brána k tajné stezce se uzavřela, aby se již nikdy znovu neotevřela. Ráj byl opět ztracen kvůli krádeži zakázané věci, v této legendě šlo o květinu. Tuatha Dé Danann, lid bohyně Dany, Danaové, byl rod světlovlasých keltských bohů, kteří podle mýtů kdysi vládli v Irsku. Představují bytosti z šerého dávnověku ovládající magii – „plemeno vědění“, „pánové světla“.
Gwlad y Tylwyth Teg. Velšský výraz pro pohádkovou zemi, který hovorově může označovat rovněž (věčný) spánek nebo hrob. Velšské slovo tylwyth znamená „rodinu“ (kořen ty̑ je „rod“ a llwyth „kmen“) a teg jest „neposkvrněný, jasný, krásný“; rovněž příbuzné latinskému tegere, tj. „pokrývat“ a starohornoněmeckému loh, „zahradit (přístup)“. Wyd je rovněž „bílý“ (zákon); tegel je „cihla“ (tajemství). Tyl je „tylek“,[33] od tile, „udržet v tajnosti“, srv. tile the lodge, „uzavřít lóži (před nepovolanými)“.
Co do vzezření byli Tylwyth Teg malé postavy se zlatými vlasy, což je u mnohých zpodobnění a popisů víl dosti obvyklý rys. Říkalo se, že žijí v podzemních prostorách v kopcích a v hlubokých trhlinách zemských, často i na starověkých místech, jako jsou mohyly z doby bronzové nebo kromlechy. Podobně jako jiné pohádkové bytosti se v minulosti střetávali se smrtelníky, bylo rovněž možné získat za manželku vílu, třebaže vždy toužili po návratu ke svým lidem. Podle mnoha příběhů plynul čas v jejich říši mnohem pomaleji než v našem světě, den u nich byl jako rok nebo i staletí v tom našem. Tento rozpor byl zkázou pro řadu smrtelníků, kteří se navrátili z říše víl.
Legendární podání Pádu bývá často směšováno s předmětem obdělávání půdy a zemědělstvím. Je tak rozšířené, že jeden autor odvozuje mýtus o Pádu z přirozené nechuti nomádů věnovat se zemědělství (tj. usazenému způsobu života). Zcela zjevně to vyprávějí perské posvátné texty. V ruské legendě je šiřitelem lidského života stařec, vzhledem ale dvakrát mladší než jeho vlastní vnuk, který prý uchoval prvotní osivo země, každé zrno velikosti vrabčího vejce, protože, jak vysvětluje, žil podle zákona Božího, a neuchvátil, co patřilo jinému. Někteří rabínové, stejně jako muslimové, z toho odvozují, že to pšenice byla zakázaným ovocem, které Adam pojedl. Pšenice je symbolem osiva. První osivo však bylo připisováno veliké matce. Keresové z Puebla v Novém Mexiku byli pěstitelé kukuřice, matky všech osiv vyjma fazolu. Isis přenáší obilný klas vlastní rukou. Latinské slovo semen znamená semeno, v mužském rodu ho předchází hebrejské slovo šmen a egyptské semen, starší podobou jest hesmen, menstruální substance. To byl pokrm prvotní fyziologie, pokrm těla.
Hermes Trismegistos praví: „Někteří si mysleli, že duše jest krev, ale to byli oklamáni přírodou.“ Bylo nám řečeno, že „Adam ve chvíli, kdy okusil pšenici, přijal símě k rozmnožování lidstva. Z onoho zrna, jež pojedl, vyrašil strom; život ve mně a v tobě jest jeho ovocem.“
Indiánský kmen Psí žebra (Dogrib) žijící poblíž Severního ledového oceánu vyprávěl siru Johnu Franklinovi, že první prarodič (Chapewee) dal svým dětem dva druhy plodů, jeden bílý a druhý černý, a přikázal jim, aby snědly ten bílý, nedotýkaly se však toho černého. Pak se vydal na pouť, aby si došel pro slunce, aby osvítilo náš svět. Zatímco byl pryč, děti pojedly bílého ovoce. Poté se vydal na další pouť, aby přivedl lunu, a během jeho nepřítomnosti děti snědly i to černé ovoce. Po návratu proklel tu zemi a pravil, že napříště už proto ponese jen plody černé, a to přivodilo jen nemoci a smrt (srv. Pandora). A opravdu, když pak potom jeho rodina lamentovala, že by lidé měli být smrtelníci, protože pojedli černé ovoce, Chapewee dopustil, aby ti, kdož mají jisté sny, měli moc léčit choroby a tak prodloužit život lidský; to však bylo vše, k čemu se Chapewee nechal obměkčit. Jde nazpět až k „věku dětské nevědomosti, kdy si lidé ještě neuvědomovali, že pohlavní styk je skutečnou příčinou rození potomstva,“[34] do doby, kdy slunce a měsíc byli teprve ustaveni za strážce doby oběhu hvězd a planet (ale i „měsíčků“), nebo času a období pozorovaných v sexuálních vztazích. Chudí a izolovaní Dogribové měli dvojí pravdu. Legendy nám svým způsobem vyprávějí o tom, že patřili k rase starší než stvoření Raovo nebo měsíčního boha Tahta, a kralovali jim prastaří hvězdní bohové zrovna jako Aztékům a dalším národům, kteří o sobě prohlašovali, že přišli ze sedmi jeskyní a byli pak svědky stvoření slunce. Bastian nalezl pozoruhodnou verzi o Pádu ve Starém Kalabaru (pobřeží Nigérie). Mýtus zní trochu zmateně, nicméně sám se koriguje. Namísto zakázaného voce, jako je tomu v hebrejské Genesis, si vyprávějí o tom, že půdu nebylo třeba obdělávat a lidé se nerozmnožovali. Jde o nepochopení mystického významu. Zbytek je naprosto dokonalý. Vypráví se, že prvotní pár byl svoláván k pokrmům zvonem, jímž na nebesích vyzváněl bůh Abassi, nejvyšší stvořitel nigerijského pantheonu.
Může-li být Oko nebes úspěšně spojováno s polárním božstvem, pak jsou Kyklópové jasně ústřední nebeskou mocí rovnocennou Titánům, neboť už Hésiodos[35] učinil z Kyklópů Titány, děti Úrana a Gaie (Gê), kteří byli mocnější než bohové líčení Homérem. Apollodóros z Athén[36] otevírá svoji kosmickou mytologii zrozením trojice storukých a padesátihlavých obrů Kyklópů, zvaných Hekatoncheirové, následovanou trojicí jednookých Kyklópů, šesti Titány a jejich sedmi sestrami. Jiné legendy učinily z Kyklópů potomky Titánů, a Fótios, který citoval Prokla komentujícího Hésioda, pravil, že řecký epický cyklus započal bájným spojením, z něhož vzešlo tři sta obrů a tři Kyklópové, kteří byli nespoutanými vesmírnými silami. Tito ΚύκλΩπες, neboli Koloocí, nebo s očima jako kola (n. sovíma), byli syny Κοϊλος a Χτόνια, kterou překládali do latiny jako Tellus, bohyně s mužským jménem. Koilos znamená „dutý“, jde samozřejmě o přezdívku Úrana, Chthónia je Gaia. Podle některých podání (Hésioda i Apollodóra) bylo Kyklópů přes stovku, ale předcházela a nadřazena jim byla jejich vlastní triáda, totiž Steropés, Brontés a Argés; dalšími jmény Kyklópů byly Πυρ Ακμων, „nejohnivější“, a Akamos, „neúnavný“, možná pro členy této triády. Byl rovněž Kentaur jménem PurAkmos, jméno zprostředkovávající bezpochyby stejnou ideu jako PurAkmôn, a SterOpés tedy musí být „ten s očima jako hvězdy.“
Úranos všechny své děti nenáviděl, zejména Kyklópy a Hekatoncheiry, svrhl je všechny do Tartaru, do nitra země, odkud nesměli ven. Později však byli osvobozeni Kronem, aby mu pomohli sesadit svého otce Úrana. Po svržení Úrana se Kronos stal vládcem veškerenstva. Znovu uvěznil Hekatoncheiry v Tartaru a nechal je hlídat žalářnicí jménem Kampé, kde zůstali, dokud nedospěl Zeus. Na radu Titánky Métis a s pomocí bohyně Rhei se stal Kronovým číšníkem, aby se otci pomstil. Podle Métidiny rady smíchal medový nápoj s dávidlem a to mu podal. Pak Kronos vyzvracel všechny Diovy bratry a sestry, sourozenci se spojili a dali se do boje. Zeus osvobodil Hekatoncheiry tak, že zabil Kampé, získal na svou stranu Kyklópy i některé Titány, a po desetiletém lítém boji Krona přemohl a svrhl ho do Tartaru. Kampé (řec. Κάμπη, nebo taky καμπή, „pokřivená“) je v řeckém bájesloví hrůzostrašné monstrum – drak s ženskou hlavou a hrudí a ocasem škorpiona (srv. Chnubis), po němž se jmenuje pařížský bulvár Champs Elysées. Joseph Eddy Fontenrose naznačil, že Kampé je podezřele podobná Tiamat, a také že „je to Echidna pod jiným jménem, jak napsal Nonnos z Panopole; nazvat ji Echidnaean Enyo zavání přirovnáním jejích hadích noh k Echidniným,“ a také „je to ženský protějšek Týfóna.“ Její původ není znám, je možné, že vzešla z nějaké prvotní síly v antické mytologii, jako je Erebos, Nykta nebo Gaia.
Tartaros (Τάρταρος) byl temné, infernální místo v ᾍς (Hádés, ᾍδης) stejně hluboko pod Zemí (gê), jako je Země vzdálená od nebes, Úranos, které lze identifikovat s nebeskou oblastí kolem severního pólu, Tartaros jest tedy infernální jižní pól. Co se týče výše uvedeného „kolového oka,“ Hésiodos nebo někteří pozdější falšovatelé vyvodili význam „kruhooký“ ze slova κύκλωψ, tedy jako κύκλος + ώψ. Dr. O. Schrader říká, že εύρύοπα Zeus jest výrazem prvotního cejchu, že je rovnocenné κύκλος Διός, a znamená „velké, jasné nebe, kdy je vidět široko daleko,“ doslova „nebe velkých očí“.[37]
Bytost Dogú, typická pro jomonskou keramickou kulturu z období 4000 př. n. l., se vyznačuje mušíma očima – navíc s podélnou zřítelnicí jako u ropuch (batrachophrenomachia), bez vyznačení panenek –, jež jsou v poměru k velikosti hlavy výrazně zvětšené a zasazené do po okrajích vroubkovaných očnic, jevících úchytky nad a pod místem, kde se obvykle nachází nos, a táhnoucích se až dozadu k místu, kde bývají uši, a tam jsou další úchytky. Ve starém světě byly takové obrovské oči charakteristické pro „vševidoucí oko“ Bohyně, jenže u tohoto jejího zpodobení zaznamenáme celkovou absenci obličejové části (nebo je skryta) a nejasný je i útvar na vrcholu hlavy.
Formule víry nacházející se na číši nebo poháru, který podle von Hammera patřil Templářům, je do latiny převedeným nápisem: „Mete nechť jest veleben, jsa příčinou toho, že všechny věci raší a kvetou, to jest od kořene: ten (kořen) čítá jedno a sedm.“ Mete byl Bafomet neboli matka dechu. Mete nemá ustálený rod: může být ten, ta i to. V invokaci, v níž je toto božství oslovováno v podobě vousaté matky, Du Puy naznačuje, že šlo o domnělé saracénské slovo „Υ, halla“.[38] Může tomu nasvědčovat mnoho dalších přídomků této matky, jako např. Nana a Maya, jméno užívané ve vnittrozemské Africe pro velikou matku či Pramáti, jíž byla Iyalia v dialektu afrického kmene Otsa; Iyalla u kmene Dsebu a Kara u kmene N’guru.
Antoninus Liberalis v díle Metamorfózy píše, že sova, strīx (στρίξ), byla podoba, již přijala Polyfonté. Ona a její synové Agrios a Oreios podobní medvědům, neboť jejich otcem byl medvěd (což snad spíše naznačuje původ z Velké Medvědice), se za trest proměnili v ptáky kvůli lidožroutství, jež provozovali, neboť napadli všechny cizince, kteří k nim doputovali po cestě (po dráze, myšleno i té Mléčné). Oreios byl ovšem i kentaur, jehož zabil Héraklés. Zajímavý je ale i výskyt jména Agrios v řecké mytologii – jehož jménem se jen tak mimochodem označuje i rod nočních motýlů, tzv. lišajovitých (lat. Sphingidae), kteří mají charakteristické, atypicky proudnicově tvarované tělo, patří tak mezi nejrychleji létající hmyz, a jejich tělní tekutiny obsahují jedovaté látky, takže většina predátorů není schopná je konzumovat –, první z nich byl obr, nefilim, syn Gaie, druhý kentaur, s nímž bojoval Héraklés, a také syn Odyssea a Kirké. Jméno Polyfonté (Πολυφόντη), v podobě sovy považovaná za neblahé omen, znamená „zhoubce mnohých.“ Agrios a Oreius prosluli obrovskou silou (nefilim znamená rovněž „mimořádné intelektuální schopnosti“). Zeus se jich štítil, a tak vyslal Herma, aby je potrestal. Bratři už byli málem potrestáni, kdyby nebylo zásahu jejich prapradědečka Aréa. Nehledě na jejich monstrózní přirozenost, Arés přesvědčil Herma, aby jejich trest zmírnil. Hermés společně s Aréem proměnil Agria, Oreia a Polyfonté a všechny sloužící jejich rodiny v ptáky. Oreius byl proměnen v „ptáka zvaného lagōs“, slovo překládané jako „výr velký“, velký druh sovy z čeledi puštíkovitých (Strigidae), přezdívaný jako „král noci“, považovaný za zlé omen. Agrius byl proměněn v supa, opovrhovaného ptáka požírajícího mršiny (srv. ovšem Supí bohyni – Maat). Milosrdenství, jež projevili Arés a Hermés ženské služebnici, neboť neměla podílu na činech obou medvědů, rozhodlo o tom, že ji neproměnili v žádného ptáka, který by byl pro lidstvo heroldem zla. Namísto toho ji proměnili v datla (o němž se předpokládalo, že jest ptákem štěstěny, je-li spatřen před lovem). Strix je tu popsána jako (pták), „který volá za noci, bez krmě a nápoje, s hlavou svěšenou a zvednutými špičkami chodidel, je poslem války a zvěstovatelem veřejného násilí.“ V tomto řeckém mýtu zlopověstná strīx sama o sobě neškodí lidem. Jeden článek však naznačuje vinu tak, že je spojována se svými syny, a snaží se rekonstruovat pradávnou řeckou pověru, že strīx požírá lidi, datující se do doby kolem 4. století před Kristem. Protikladný názor tvrdí, že staří Řekové strīx připisují „hrůzu“, kterou působí lidstvu, a všímá si i v Itálii široce rozšířené pověry, že šlo o „krvežíznivé monstrum v ptačí podobě s velkýma očima.“ Tato studie vyslovuje dohad, že si Řekové vypůjčili koncept strīx jakožto čarodějnic, vyjádřený např. Ovidiem, a jeden učenec se domnívá, že Řekové převzali strīx coby „hrůzu vraždící děti“ v posledních staletích před Kristem. Moderní tvar v řečtině, στρίγλα, prozrazuje vliv latinské zdrobněliny strigula.
První narážka v latině se nachází v komedii Pseudolus z roku 191 před Kristem, jejímž autorem jest Titus Maccius Plautus, v níž se vnitřek kuchyně opisuje metaforicky, „jako by tam řádily strigy“ (puštík, lidově „sova vampýr“) zaživa pohlcující zažívací orgány stolovníků, a tím je ukrátily na životě. Komentátoři na to poukazují jako na svědectví, že strigy byly považovány za lidožroutské.
Plinius starší napsal, že „[strīx] se účastní kleteb“ a naznačuje, že toto jméno bývalo vzýváno během „strašlivých“ magických kleteb, mohlo však být použito jen jako (slovo) zaklínání, čímž se připomínalo jako zlořečené stvoření. Omlazující lektvar, který Médeia vařila v kotli, sestával z dlouhého seznamu ingrediencí, včetně sovích křídel. Označení „striga“ znamenalo rovněž „čarodějnice.“
Příklad najdeme u Ovidia v básnické skladbě Fasti, kde se strigy proměňují v babizny – čarodějnice, a Sextus Pompeius Festus je glosoval jako „ženy praktikující čarodějnictví“ (maleficis mulieribus), nebo „létající ženy“. Strigy, supi a sovy volají z bažin v Hádu, tj. na pokraji Tartaru, jak praví Lucius Annaeus Seneca v tragédii Šílený Herkules. Podle legendy byli Ótos a Efialtés po smrti potrestáni tak, že jejich duše putovaly do Tartaru a byli tam přivázáni ke sloupu zády k sobě, přičemž provazy byly ze živých zmijí a na onom sloupu seděla sova, která je měla mučit. Legenda o strīx přežila až do středověku, jak ve svých knihách Etymologiae zaznamenal Isidor ze Sevilly.
Jan z Damašku přirovnal v sedmém století strigy (στρίγγαι, Στρῦγγαι) k vědmám nazývaným gello (Γελλώ) ve svém pojednání Perī Stryggōn (περί Στρυγγῶν). Podle řecké mytologie šlo o ženského démona, nebo revenanta či umrlce, který míval tělesnou podobu, nosil i rubáš, někdy se však zjevoval jako duch či strašidlo. Gyllou, Gylou, Gillo, nebo Gelu se odvozuje z Gallû, babylonsko-assyrského démona, který přivozoval slabost a smrt. Kořen gel-, „šklebit se, posmívat se,“ se rovněž pojí s výrazem, jenž se často objevoval na tváři Gorgony (Medusy). Tito démoni přicházejí z moře, nebo jsou s ním často spojováni, a démonologie ztotožňuje Gyllou s démonem Abyzou, jehož jméno má vztah ke slovu abyssos, „hlubina.“
V Rumunsku strigăt znamená „ječet“, strigoaică je jméno rumunský upír v ženské podobě, a strigoi je jeho mužskou podobou. Oba umí hlasitě vzkřiknout, obzvláště tehdy, stanou-li se z nich poltergeisti – což je znak, který mají společný se skotskými banshees. Strigăt je rumunsky také smrtihlav.
Mezi 22 strážců Setových tunelů, o nichž píše Kenneth Grant,[39] náleží i Parfaxitas, jehož zvuk může připomínat hrom, s pečetí pro 27. tunel a číselnou hodnotou 450, jež zahrnuje i slovo TN, „drak“, Tan, Tanit, objevující se jako kořen slova Leviatan, veliký drak hlubiny. V kultu Černého hada je známa formulka Le Mystère Lycanthropique, kterou Michael Bertiaux popisuje jako „mystérium červeného chrámu atlantské magie v prvotní podobě,“ jež zahrnuje „magickou transformaci ve vlkodlačí zvířecí formy za účelem sexuální magie.“ Parfaxitův tunel je zaneřáděn hybridními stvořeními, jež vznikla z nedokonale provedených operací této povahy. Zvířaty tradičně spojovanými s tímto pásmem jsou sova a vlk, proto také Le Mystère Lycanthropique. Při bližším zkoumání jeho pečeť vypadá nejen jako strážní věž s branou (zobákem) a dvěma okny (očima), nýbrž také jako zjednodušený geometrizovaný nákres sovy. Číslo 450 se významem pojí s hebrejským slovem kšpim znamenajícím „inkantaci“, „čarodějnictví“, „magii“, dále se slovem pšo, tj. „transgrese“, která v tomto kontextu znamená přechod do astrálního nebo duchovního světa. Je to i číslo nefilim, npil znamená „obr“, jde o mýtické označení boha nebo mimozemské bytosti, z egyptského slova nep(e)r, „bůh“.
V apokryfní deuterokanonické Knize Ezdrášově se ve světle původní okultní nauky spojuje krev s manifestací či inkarnací ducha a objevuje se tam podle Granta[40] následující tvrzení: „A menstruující ženy budou rodit monstra,“ což Massey vztahuje k chybnému měření času, a to jak ve smyslu biologickém, tak i nebeském či astronomickém. Podle něj si však Massey nebyl vědom jistých aspektů okultního fenoménu (srv. kult Kû),[41] protože na konci devatenáctého století, kdy konal svá bádání, přežívaly fragmenty pravé gnose toliko v tantrických textech Dálného Východu a jen málokterý z nich byl přeložen do některého z evropských jazyků. Podle těchto textů je však možné okultní symbolismus spojovaný s Gêh a ófitským proudem vyložit správným způsobem. Existuje i obecnější a abstraktnější překlad Ezdrášova verše:
„Země, do níž vstoupíte, abyste ji převzali, je země poskvrněná poskvrnou národů země, ohavnostmi, jimiž ji od jednoho konce na druhý spolu se svými nečistotami zamořily.“[42]
Tato „poskvrna“, „ohavnost“ a „nečistota“ se týká starosti o čistotu krve, jakkoliv divně to může znít. Je však třeba si připomenout, že byly dny na tváři země, kdy shledali synové Boží, že se jim lidské dcery líbí, a tak si brali za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. V těch dnech pak povstalo na zemi pokolení Nefilim, to když se synové Boží spojovali s dcerami lidskými a ony jim rodily obry. Svatopisec vychází z legendy o obrech, což byli zřejmě východní Titánové zrození ze spojení smrtelníků s nebeskými bytostmi.
* * *
[1] Béróssos (Βήρωσσος) je pořečtěné jméno babylónského kněze boha Marduka žijícího ve 3. století př. n. l. Kolem roku 270 př. n. l. sepsal pro Antiocha I. Sótéra, jemuž dílo dedikoval, řecky třídílný spis Babylóniaka, v němž vylíčil dějiny své země od stvoření světa, a to na základě spolehlivých klínopisných pramenů podle záznamů v babylonském chrámovém archivu. Béróssovo dílo se však nezachovalo, jsou z něj známé pouze citace u pozdějších autorů.
[2] Srv. Paul Haupt: Omoroka and Thalatth. The American Journal of Philology Vol. 39, No. 3. The Johns Hopkins University Press 1918, str. 306-311.
[3] Srv. Gerald Massey: Natural Genesis: Or Second Part Of A Book Of The Beginnings, Containing An Attempt To Recover And Reconstitute The Lost Origines Of The Myths And Mysteries, Types And Symbols, Religion And Language, With Egypt For The Mouthpiece And Africa For The Birthplace. Celephaïs Press, Leeds 2008, str. 45n.
[4] Iz 14,9. Také „mrtvé k příští tvému, zláště ony před potopou.“ Srv. Job 26,5: „Hle obrové lkají pod vodami, i kteříž bydlejí s nimi.“ O peklu se domnívali staří, že se nalézá pod vodami, tj. pod velikým mořem. Obry se rozumějí odbojní násilníci před potopou světa, svržení do propasti pekelné, kdež i ostatní zatracenci s nimi bydlí.
[5] Iz 14,12. Také „Králi babylonský, kterýž jsi se stkvěl v velebnosti své jako dennice v jitře vycházející.“
[6] Srv. artha (sanskrt, अर्थ), v indické filosofii jeden ze čtyř cílů lidského života znamenající doslova „význam, smysl, cíl, účel, esence.“ Viz rovněž Agartha nebo Aharti.
[7] R. P. F. Francisco Ximenes: Las Historias del origen de los Indios de Guatemala. Vienna 1856, str. 76.
[8] Proklos: Timæus, b. ii.
[9] Srv. R. P. Knight, Esq.: An Inquiry Into The Symbolical Language Of Ancient Art And Mythology. Black And Armstrong, London 1836, odst. 113, str. 33.
[10] Zj 2,1.
[11] Viz John H. C. Pippy: Egyptian Origin of the Book of Revelation. John H. C. Pippy, St. John’s 2011, str. 88n.
[12] Ez 1,4-26.
[13] Christian Ludwig Ideler: Untersuchungen über den Ursprung und die Bedeutung der Sternnamen (1809), str. 307.
[14] Dr. Anton Czubrynski: Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.
[15] Zj 2,1.
[16] Gustav Meyrink: Anděl západního okna. Argo, Praha 2005.
[17] Johannes Fabricius: Alchemy. The Medieval Alchemists and their Royal Art. The Aquarian Press, Wellingborough 1989, str. 91, obr. 157.
[18] Ibid., str. 90, obr. 154.
[19] Viz Revue HORUS, říjen 1990, 2. strana obálky.
[20] Viz např. zadní strana obálky knihy Heinz Mode: Fabeltiere und Dämonen. Die phantastische Welt der Mischwesen. Edition Leipzig, 1973, str. 169.
[21] Johannes Fabricius: Alchemy, str. 93, obr. 160.
[22] Avestánské slovo znamená „živoucí smrtelník“, od kořene gaya, „život“ a marətan, tj. „smrtelná lidská bytost“; srv. perské slovo mard (Marduk), tj. „člověk“, odtud rovněž české obscénní sloveso „mrdat“.
[23] Gn 25,25.
[24] Heptanomis, „Sedm jmen“, bývá obvykle umísťováno do oblasti, která odděluje Thebais – region od Abýdu po Asuán – od Delty.
[25] Oldřich Eliáš: Magie a demonologie ve staré Babylonii. Sfinx, Praha 1923, str. 131.
[26] Gn 3,24.
[27] Gn 3,22.
[28] James George Frazer: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977, kap. XXXIV – Attidův mýtus a rituál, str. 357n.
[29] Gn 3,20.
[30] Forget-me-not se překládá také jako rozrazil rezekvítek (lidově bouřka, přítržník, hromničník, bezvršec či žabí očko) kvetoucí modrými květy.
[31] Srv. Ž 50 (51) nebo A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských. Fr. Hřivnáč, Praha 1905.
[32] Na vlhkých nivních loukách jižní Moravy kdysi rostl kosatec žlutofialový (Iris spuria).
[33] Srv. Ludvík Souček: Blázni z Hepteridy. Albatros, Praha 1980. Populární polyvizní hvězda Kara Karnová a redaktor Mark Stam, ve skutečnosti agent, kterého Šéf pozemské Centrály vyslal na Hepteridu, aby se pokusil vypátrat, proč a jakým způsobem zmizela v její blízkosti kosmická loď Gapax 37 s jadernými náložemi na palubě, se dostanou do víru zvláštních událostí. Loď, která polyvizní štáb na Hepteridu dopravila, zmizí z oběžné dráhy, člun, s nímž přistáli na povrchu, je zničen a přitom se ztratí režisér i kameraman. Mark s Karou potkávají podivného starce, zástupce místního obyvatelstva, jež před sto lety tajně přesídlilo na Hepteridu z Tibetu. Tento tylk (tibetský zasvěcenec), člen místní Rady starších, informuje dvojici o tom, že styky Země a Hepteridy trvají už mnoho tisíc let. Vyspělí Hepteriďané byli už v nadtechnickém věku, když prý kdysi dávno zachránili pomocí hyperspeciálního časoprostorového tunelu ústícího na Zemi v Himálajích posádku harrapské sedmiveslice (hepteridy) před přírodní katastrofou. Později navštívili tímto způsobem planetu H. G. Wells, J. Hilton a další, kteří vylíčili ideální společenství Hepteridy ve svých utopiích.
[34] James George Frazer: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977, kap. XXXIV – Attidův mýtus a rituál, str. 357n.
[35] Hésiodos byl antický řecký básník a filosof, patrně mladší současník Homérův, a jeho hlavním dílem je nejstarší soustavné podání řecké mytologie O původu bohů (Θεογονία).
[36] Apollodóros z Athén napsal knihu O bozích (Περὶ θεῶν), která je dodnes jedním z hlavních zdrojů poznání starořecké mytologie.
[37] John O’Neill: The Night Of The Gods. An Inquiry Into Cosmic And Cosmogonic Mythology And Symbolism. Harrison & Sons, London 1893, str. 472n.
[38] Pierre Du-Puy: Histoire de l’Ordre militaire des Templiers, ou chevaliers du Temple de Jerusalem. Pierre Foppens, Brusselles MDCCLI, str. 21. Viz https://archive.org/details/bub_gb_giw1wMsWFJEC.
[39] Kenneth Grant: Nightside Of Eden. Skoob Books, London 1994, str. 233n.
[40] Kenneth Grant: Nightside Of Eden, str. 74.
[41] V rodinách čarodějů, kteří si „vydržovali Ku“, bývaly těmito duchy vždy zneužívány ženy. Viz https://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor/.
[42] Ezd 9,11. Jeruzalémská bible. Kostelní Vydří 2009.
