(To The Stars, 2019)
Tom DeLonge with Peter Levenda: Gods, Man, & War. An official Sekret Machines investigation of the UFO phenomenon
472 stran, To The Stars, 2019
ISBN 978-1-943272-37-2
V rámci tematické řady článků s názvem UFOkultura jsme přinesli recenzi prvního svazku Petera Levendy. Koncem roku 2019 vydalo americké nakladatelství To The Stars pokračování rozsáhlého a mimořádnými myšlenkami naditého díla pod názvem Gods, Man, & War. An official Sekret Machines investigation of the UFO phenomenon.
Ve třech oddílech a patnácti kapitolách se autoři se stejným zanícením zaobírají dalšími, dříve nepojednanými idejemi, jak je pro příští roky definovala To The Stars Academy a doporučila pozornosti badatelů, aby se o ně vážně zajímali.
Mnohé osoby, které měly kontakt s UFO nebo byly uneseny, oznámili, že návštěvníci jsou strašliví, přinejmenším proto, že nevykazují žádné známky empatie vůči lidským subjektům, s nimiž zacházejí jako s věcmi, jež si lze někam vzít a tam je studovat. Z jakéhosi důvodu jsme dosti naivní – politicky, antropologicky, psychologicky – pokud od nich očekáváme jistý stupeň „lidství“, jehož příslib nedohledáte a ani se to nijak nenaznačuje. Ve skutečnosti se zdá být jejich afektovanost jednolitě odtažitá; člověk by řekl „strojová“. Je to to, co my sami stvořujeme? Jde o hraniční bod, konec nějakého procesu, přirozený závěr oné tolik diskutované „konvergence“?
Třeba je i homo sapiens, ten moudrý organismus, sám o sobě toliko pouhým mechanismem parazitického cyklu, nástrojem pro přenos, v zásadě vzato jen méně zranitelnou a bezcitnou verzí sebe sama.[1]
O genetice a hypotéze mimozemského genového transferu pojednává první oddíl Genetics and the Extraterrestrial Hypothesis na základě názorů, k nimž dospěl Francis Crick a někteří další vědci, že totiž molekuly RNA a DNA byly navrženy a na naši planetu úmyslně zaneseny. Shledali jsme, že existuje úsměvný důkaz podporující tuto myšlenku v některých divinačních systémech z Afriky, Číny a dalších zemí, stejně jako v některých „náboženských“ systémech, mj. z Egypta a Indie.
„Buď má stroj pro život nějaký význam, který jsme ještě nebyli schopni racionálním způsobem interpretovat, nebo je sám o sobě projevem života, a tudíž zůstává mysteriosní,“ říká Garet Garrett.[2] A Richard Dawkins k tomu dodává: „Jsme stroje na přežití – robotická vehikula slepě naprogramovaná k zachování sobeckých molekul známých jako geny. Je to skutečnost, která mne pořád naplňuje úžasem,“ píše Richard Dawkins v knize Sobecký gen.[3]
Jsme-li my – homo sapiens sapiens – na prahu zkonstruování vnímajících strojů, neznamená to třeba, že to, co zakoušíme v rámci tohoto fenoménu, je právě toto: že jde o vnímající stroje a nikoliv „mimozemské biologické entity“ (EBE)?
Všechny ty trýznivé zážitky podobné nočním můrám, o nichž vyprávějí osoby prohlašující se za osoby unesené UFO – přímo z postele pod rouškou noci, všechny ty experimenty, pronikání nejrůznějších nástrojů do našeho těla, napojování na přístroje – může prostě jít o to, že stroje provádějí zkoumání toho, co považují za jiné stroje: nás. Koneckonců necítíme žádné výčitky, ani záchvěv svědomí, když letujeme vnitřnosti počítače, chytrého telefonu či televize, nebo když opravujeme auto, loď či letadlo.
Všechno jsou to stroje, anorganické přístroje, které jsme navrhli, postavili a masově vyrobili. Jak ale přistupujeme k návrhům, sestavování a k výrobě s hlubším porozuměním, jehož výsledkem jsou lepší, rychlejší a chytřejší stroje, blížíme se k bodu, kdy nebude možné najít rozdíl mezi strojem a lidskou bytostí.
Jsou tedy tito „návštěvníci“ – všudypřítomní mimozemšťané našich fantazií, s nimiž nás pojí výše řečené zkušenosti a zachycují je naše radary – ve skutečnosti stroje? Dosáhli prostě onoho bodu ležícího před námi za padesát nebo sto let? Je tu nebezpečí, že nebudeme schopni rozeznat to, co je živé a co je jen pouhá simulace života? Nebo má toto nebezpečí ještě mnohem fyzičtější charakter: že budeme stále větší měrou nejistější ohledně toho, kde leží dělící čára mezi životem a tím, co živé není? A kde se tato hranice nachází u našich „návštěvníků“?[4]
Succubus v talíři
Profesor dr. J. Allen Hynek napsal, že „existuje globální fenomén, jehož šíře a dosah není všeobecně vůbec rozpoznán. Jde o fenomén tak podivný a cizí našemu pozemskému způsobu myšlení, že se často setkává s posměchem a zesměšňováním u osob a organizací neobeznámených s těmito fakty.“
Lidé mají ze zcela pochopitelných důvodů hrůzu pořád: války, zločiny, nemoci, přírodní katastrofy a všechna ta „surovost osudu a jeho rány“.[5] Pak je tu ale kategorie hrůzy, kterou není vůbec snadné definovat či charakterizovat, neb se zdá, že přichází odnikud. Manifestuje se během okamžiků, o nichž dr. J. Allen Hynek – během řeči o UFO v sídle Spojených národů 27. listopadu 1978 – referuje jako o okamžicích „krajní podivnosti“.
Líčení mnohých unesených či kontaktovaných osob jsou v mnoha ohledech podobná, avšak obecným jmenovatelem je jejich pocit naprosté „jinakosti“ před, během nebo po kontaktu. Jde o složitou komplex emocí, v nichž najdeme prvky strachu, dislokace a bázně, často doprovázených fyzickými symptomy, jako je pocit horečnatosti či zimnice, nevolnosti, závratě, třasu, dýchací obtíže atd. Psychiatři se pokoušeli charakterizovat tyto pocity vycházející podle nich z nočních můr nebo různé úrovně spánkové deprivace či ovlivnitelnosti přispívající k jistému druhu bdělé noční můry nebo halucinace.
Samozřejmě existují různé psychologické stavy vykazující podobné příznaky jako zážitek únosu mimozemšťany, např. spánková paralýza nebo hypnagogické halucinace objevující se ve chvílích těsně před usnutím, jenže předpokládat, že všechny tyto prožitky únosu mimozemšťany mají lidé trpící spánkovou paralýzou, je stejně přitažené za vlasy jako jakékoliv jiné vysvětlení a jest spíše důkazem zaujatosti pozorovatele než podvodem na straně kontaktovaného.
Další námitkou k realitě zážitků únosu mimozemšťany je domněnka, že detaily takového zážitku jsou veskrze kulturně podmíněné. Jinými slovy, pokud někdo shlédne film o mimozemšťanech, vytvoří některé detaily z tohoto filmu sebeklam, že člověk zakouší skutečný únos mimozemšťany. A třebaže je docela možné, že dojmy ze zážitku mohou být filtrovány kulturním zrcadlem, jež neneguje samotný prvotní zážitek; neguje pouze způsob, jakým jej podává ten, kdo jej prožil.
Do této šarvátky vstoupili lidé snažící se odhalovat podvody, kteří naznačují, že tyto detaily nepocházejí z jejich podvědomí nebo opravdového setkání, nýbrž ze vzpomínek na předchozí sledování televizních pořadů – jako je The Twilight Zone[6] nebo The Outer Limits[7] – nebo z šestákových časopisů či článků o UFO; jinými slovy, jde o kulturní kontaminaci, fenomén, který – jak se zdá – existuje pouze ve spojení s UFO a ve scénářích mimozemských únosů.
Otevření dveří
Otevření dveří[8] není jen názvem sbírky zvláštních povídek Arthura Machena, nýbrž i jejich častým motivem – o průchodech do jiných světů.
„Otevřel jsem dveře domu života, aniž jsem věděl a aniž jsem se staral, co může vyjít nebo vstoupit… Hrál jsem si se silami, kterým jsem nerozuměl, a viděl jste konec toho všeho.“[9]
Prožitek setkání s náboženskými postavami, bohy, anděly, démony a džiny mohou být jen jiným podáním kontaktu s „návštěvníky“. Mimozemské únosy a zkušenosti ze setkání s démonickými silami jsou tedy příbuzné: odkazují na jedinou zkušenost, kterou různí lidé z různých prostředí různě popisují. Proto jsou UFO a mimozemské únosy propojené. Jsou vzdáleně příbuzné (a tento mechanismus ještě zcela nechápeme), avšak tyto „mimosvětské“ zkušenosti přicházejí ze stejného zdroje.
Jako lidé zvládáme jisté mentální úkony, jichž si nejsme vědomi. Naše mysl – naše vědomí – vytváří a ustavuje vztahy mezi fenomény, které nemusí existovat v žádném newtonovském kontextu. My vytváříme význam a souvislosti. Carl G. Jung nazval synchronicitu[10] (koincidenci) „akauzálním spojujícím principem“.
Ti, kdož trvají na reálném vysvětlení UFO – a tím jej dokonce posunují až k hypotéze o mimozemšťanech, kteří jsou jako bytosti z jiné planety piloty těchto strojů – zažívají krušné časy, když se mají zabývat logickými důsledky: že totiž ty samé bytosti přistanou, procházejí zdmi, unášejí lidské bytosti z postelí, provádějí na nich experimenty, sexuálně je zneužívají, implantují jim do těl elektronické součástky a vracejí je do jejich domovů jen proto, aby je v nějaké příští chvíli opět unesli.
Pak jsou zde ti, kdož tvrdí, že tyto dva fenomény – UFO a mimozemské únosy – nejsou vůbec propojené. Fenomén mimozemských únosů byl spojován s náboženskou hysterií, druhem šamanského zážitku nebo prostě jen duševními chorobami, a tudíž neměl nic společného s létajícími talíři. Scénáře, v nichž někteří unesení oznámili mimozemšťany, vesmírné lodě a podobné věci, byly považovány za inspirované spíše kulturně než za výraz toho, co se opravdu přihodilo. Jinými slovy, dnes jsou to mimozemšťané v létajících talířích, ale včera to byly čarodějnice na koštěti.
Zkušenost s UFO je jedním takovým příkladem toho, co považujeme za naši realitu a jak ji interpretujeme. V podstatě se říká, že UFO není nic jiného než stroj, který se objevuje a mizí podle zákonů a motivů, které jsou nám neznámé. Sekretní stroj. Není důvodu se domnívat, že každé UFO, které vidíme, zrovna pilotuje nějaká bytost uvnitř. Mnohé z nich, možná dokonce většina, mohou být úplně prázdné. Nemusí ani nutně být hmotné v tom smyslu, jak tento pojem chápeme. Některé samozřejmě jsou, pokud se dá svědkům věřit a existují dosti solidní případy umožňující nám to tvrdit s jistotou. Některé mohou být ekvivalentem bezpilotních letounů (UAV), neboli dronů. Některé jsou holografické obrazy projektované do našeho světa přístrojem, jaký nám není znám. Existuje mnoho možných vysvětlení, ale jen u pár z nich se mohou vyskytovat bytosti používající k transportu UFO. Protože létající stroje spojujeme s lidskou obsluhou, předpokládáme, že všechny UFO mají piloty, třebaže „mimozemské“. Domníváme se, že UFO je dopravní prostředek podobně jako letadlo nebo helikoptéra, a ne něco úplně jiného.
Zatímco byla Evropa posedlá představami succubů a incubů, čarodějnic a uctívání ďábla, v jiných koutech světa se věřilo, že nelidské bytosti existují na okrajích „reality“. Mezi arabskou populací Středního Východu a severní Afriky stále ještě přežívá víra v existenci džinů.
Džinové jsou tělesní, mohou se rozmnožovat, mají svobodnou vůli a žijí úplně stejně jako lidské bytosti. Džinové mají podle muslimů vzdušná či ohnivá těla (adjsām), jsou inteligentní, nepostižitelní, schopní zjevovat se v různých podobách a dokážou vykonat mnohou těžkou práci (postavit za jednu noc zámek ze slonoviny atd.). Byli stvořeni z plamene bez kouře, zatímco lidstvo a andělé, další dvě třídy inteligentních bytostí, byli stvoření z jílu a světla. Džinové se rozdělují do následujících tříd: ghúlové, ifritové, si’lātové. Kitāb ‚alf layla wa-layla, tedy Pohádky tisíce a jedné noci, jmenuje šajtāny, ghūly, marīdy, ifrīty a džiny. Podle tohoto zdroje byli nejmocnějšími z džinů ifritové, následováni marídy, a pak ostatními skupinami džinů. Džinové byli satyry a nymfami pouště, onou stránkou přírodního života, který se člověku nepodřídil a byl mu nepřátelský. Mekkánci ujišťovali o příbuzenství (nasab) mezi džiny a Alláhem, popisovali je jako jeho druhy, přinášeli jim oběti a hledali u nich pomoc. Lze je spasit, neb Mohamed k nim byl poslán stejně jako k lidstvu, někteří vstoupí do Zahrady a někteří budou uvrženi do Ohně. Jejich vztah k Iblísovi, Šajtánovi, a šajtánům (čertům) obecně, je obskurní. V Koránu (xviii, 48) se praví, že Iblís je jedním z džinů, jenže Korán rovněž naznačuje, že je jedním z andělů. Někteří lexikografové uvádějí, že jméno džin (djinn, j-n-n) pochází od slova idjtinān, tj. ten, který „se začal skrývat“ nebo „se ukrýval“, což by poukazovalo na Adama po spáchání hříchu. Mezi další slova odvozená z tohoto kořene patří i slovo majnūn ‚šílený‘ (doslova však „ten, jehož intelekt je skryt“), junūn ‚šílenství‘, a janīn ‚embryo, fetus‘ („ukrytý v děloze“).
Blavatská uvádí v jednom spise, že lidstvo prchalo před strašlivým nepřítelem a muselo se ukrýt do hmoty, aby se zachránilo.
Arabský kořen j-n-n znamená „skrývat, ukrývat“. A slovo pro zahradu či Ráj, جنّة jannah, je příbuzné hebrejskému slovu גן, gan, „zahrada“, odvozenému ze stejného semitského kořene. Slovo „ráj“ (angl. paradise) je odvozeno ze staroiránského pairi-daêza, avestánského slova pro zahradu, jež doslova znamená „(místo) obehnané zdí“. Tedy ochrana zahrady ležící za zdí naznačuje, že je ukryta z vnějšku. Arabský slovník, jako třeba Arabsko-anglický slovník Edwarda Williama Lanea, definuje džina (jinn) nejen jako ducha, nýbrž také jako něco skrytého v čase, jako stav, a dokonce i jako fyzickou temnotu. Hedvábné roucho, diba, dībādj, dibā nebo dibāh, se odvozovalo od slova diwbaf, tj. nisādjat al-djinn, tj. „látka ducha“.
Podle staré egyptské víry se onen svět nazývá Aaru. Arabsky aor znamená zastřelo se, skrylo, ukrylo, zahalilo, nebo též ochránilo ho; hebrejsky aur je světlo. Říká se to o noci, že ho skryla tma (aor), temnoty ho ukryly; a konečně to i znamená, že on, nebo to, učinil(o), nebo připravil(o) pro něj nebo dal(o) mu to, co ho mělo zahalit, ukrýt. V evangeliu podle sv. Jana se praví: „A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.“[11]
Podle Er-Rághiba prvotním významem aor je ono zahalení či skrytí před smysly. Jde tu rovněž o matoucí temnotu noci, jde ale přitom o noc samotnou nebo neproniknutelnou černou tmu noci, přičemž tato temnota noci má ochrannou funkci, protože zahaluje nebo skrývá. Džinové (géniové, a někdy i andělé) jsou duchovní bytosti skryté (našim) smyslům, nebo že se před nimi sami skrývají. Zahrnuje to i anděly a všechny bytosti této povahy (jež mají takové bytí) a nazývají se tak proto, že jsou obávaní, nelze je však spatřit, a platí to o jistých duchovních bytostech. Jsou tři druhy duchovních bytostí: dobré bytosti se nazývají andělé, zlé pak ďáblové, šajtáni (شيطان), a pak prostřední druh, v němž jsou bytosti jak dobré, tak i zlé, a ty se nazývají جن, džinové.
V súře 38, verš 33, stojí: „A již dříve jsme Šalomouna zkouškám podrobili a na jeho trůn tělo jemu podobné umístili; teprve potom se kál.“
Je to narážka na přechodný návrat Šalomounův k pohanství;[12] tehdy mu byl ukraden magický prsten nějakým džinem, který přijal jeho podobu a usadil se na jeho trůnu, zatímco Šalomoun po čtyřicet dní bloudil světem jako žebrák. Nikdo se ovšem neptá, kdo byl onen džin, který se zahalil do těla podoby krále Šalamouna, kterak mohl nabýt takové úžasné schopnosti vládnout aorem, právě tak jako to dokázal i Ježíš.
„Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý, a přitom nerozlučný pan Hyde“.
V arabské mytologii je bytost podobná succubě, qarinah (قرينة), a zmínky o ní sahají až do staroegyptského náboženství a animistické víry předislámské Arábie. Qarinah „má poměr s člověkem během spánku jakoby ve snu“. Traduje se, že je neviditelná, ale člověk s takzvaným „druhým zrakem“ je dokáže spatřit, většinou v podobě psa, kočky nebo jiného domácího zvířete. V súdánském Omdurmánu se vypráví o této bytosti, která – když posedne člověka – tak ten nemůže vejít do svazku manželského, neboť jinak mu qarinah nějak ublíží.
Dokazuje to nejen spojitost islámské tradice a křesťanské víry, nýbrž také sdílení jakéhosi obecného základu co se týče scénářů mimozemských únosů, v nichž jsou mimozemšťané vnímáni úplně stejně, jak muslimové vnímali zlého džina, a stejně tak v myšlenkovém proudu některých evangelických křesťanských skupin tvrdících, že mimozemšťané jsou ve skutečnosti démoni.
Jenže jsou „cizí bytosti“ totéž co „mimozemšťané“, tzn. opravdové bytosti z jiné planety? Značný počet nedávno publikovaných knih zpopularizoval ideu, že cizí bytosti jsou mimozemské bytosti: groteskně zlověstná stvoření, jež jsou buď lidem nepřátelská nebo se prostě chovají tak, že jsou lidem nebezpečná. Slavný fyzik Stephen Hawking zašel dokonce až tak daleko, že nás varoval před stykem s mimozemšťany, a to z dobrého důvodu. Nemáme totiž vůbec představu, jak by na sebe vzájemně působila nějaká mimozemská rasa a lidstvo. Neexistovala by žádná možnost komunikace. Rasa vyvíjející se na jiné planetě a vystavená zcela odlišným přírodním podmínkám, by neměla stejné orgány vnímání (uši, oči, ústa), jaké máme my, a mohla by vypadat úplně jinak a také odlišně interpretovat informace a podněty. Jejich somatická struktura by byla od naší natolik odlišná, že by bylo naprosto nemožné vidět nějakou podobnost mezi lidmi a touto rasou. Mohli by nás vnímat tak, jako my vnímáme hmyz, nebo zvířata či rostliny, pokud by nás ovšem vůbec vnímali. Nemáme žádnou představu, zda bytosti z jiné planety mají nějaký koncept podobný empatii či sympatii; pokud nikoliv, pak nemůžeme očekávat, že by se nějaká mimozemská rasa zajímala o to, co s námi udělá. Toto je oficiální názor, za nímž si NASA stojí, a který byl prezentován ve studii, kterou si objednala a v roce 2014 ji publikovala pod názvem Archaeology, Anthropology, and Interstellar Communication (Archeologie, antropologie a mezihvězdná komunikace), a do tisku ji připravil Douglas A. Vakoch, ředitel pro kompozici mezihvězdného poselství v institutu SETI a profesor klinické psychologie Kalifornského institutu integrálních studií.
Rasa a náboženství sloužily k odůvodnění zotročení nebo dokonce zmasakrování domorodého obyvatelstva Severní i Jižní Ameriky. Právě rasová otázka by byla tím nejhorším možným scénářem; člověk by totiž teoreticky mohl konvertovat k jinému náboženství, těžko ale může „konvertovat“ k jiné rase, a už sotva od démonické rasy k rase lidské. Musíme tudíž předpokládat, že mimozemská rasa přicházející na naši planetu by mohla mít úplně stejný postoj i vůči nám.
Populární literaturu charakterizující cizí bytosti jako démony bychom klidně mohli chápat i úplně obráceně: že totiž lidské bytosti jsou démoni a cizí bytosti jsou skuteční lidé. Nedošel by nakonec nějaký externí pozorovatel, přicházející poprvé na naši planetu a pozorující, jak se tu navzájem masově vraždíme a bezstarostně pustošíme tuto planetu – třebas jako ony trojrozměrné figury z pláten Hieronyma Bosche – ke stejnému závěru? Nebo by nás vnímali jako rasu termitů pomalu ničících domov, v němž žijeme, a proto by si zasloužili jen vyhubit, než se celý dům zřítí?
Časem se došlo ke zjištění, že člověk nehrál žádnou významnou roli ve fenoménu procesů s čarodějnicemi. Dokonce i za oné neslavné události v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692, kde byly z čarodějnictví obviněny tucty osob, většinou žen, a devatenáct z nich bylo popraveno, si vrchnost nakonec uvědomila, že už to stačilo a vyzvala k ukončení rozsáhlého soudního řízení. A je fascinující zvědět o této episodě, že Tituba – otrokyně ze západního Karibiku, která je zpravidla označována za osobu odpovědnou za rozpoutání čarodějnické hysterie v Salemu – byla z vězení nakonec propuštěna a žila běžným životem poté, co procesy a popravy skončily. Dokonce i Tituba, se svými povídačkami o magii a kouzlech a výpravách na sabat – včetně mužů v černém (!) – byla zproštěna všech obvinění, protože se věřilo, že nemohla mít žádný vliv na nevysvětlitelné události, jež se v Salemu odehrály, třebaže se nedošlo k žádnému dalšímu vysvětlení.
Montague Summers nám říká, že „čarodějnictví bylo nevysvětlitelně spojeno s politikou“.[13]
Dnes tu máme případy zmrzačení dobytku, jež jsou nevysvětlitelné a často jsou považovány za výsledek nelidského vměšování. Máme tu i únosy mimozemšťany, jež mají řadu společných rysů s tradičním sabatem čarodějnic, od létání v povětří až k sexuální penetraci nějakým chladným nástrojem. Rozdíl je dnes v tom, že z toho neobviňujeme lidské bytosti, které by za tento fenomén byly zodpovědné, nýbrž že jsou jeho obětmi. Takový přístup má něco společného s politikou.
Existuje snaha odlišit hypotézu „cizích bytostí“ a s nimi spojených zpráv od čistě mechanického aspektu tohoto fenoménu tvrzením, že jde o dva naprosto odlišné fenomény. První, jak zdůrazňují, má mnohem více společného s mytologií, psychologií a náboženstvím než s aktuálními létajícími objekty samotnými. Kdyby člověk studoval a zkoumal UFO bez matoucích spojení s humanoidy, nebo malými šedivci či vysokými bytostmi nordického vzezření atd., pak by možná dosáhl nějakého pokroku. Tyto stroje nejsou nezbytně pilotované způsobem, jak to my chápeme. Nemusejí ani být pod kontrolou vědomí. Proč předpokládat nějakou cizí bytost u přístrojové desky? Kdo říká, že tam vůbec někdo je?
Částečně se tento problém vynořil s dr. J. Allenem Hynekem, který navrhnul to, co se posléze stalo slavným systémem „blízkých setkání“.
- Blízké setkání prvního druhu představuje prostě jen pozorování UFO zblízka, zhruba do 150 metrů. Samotného objektu.
- Blízké setkání druhého druhu popisuje účinek UFO na elektronické vybavení či jiné související fyzikální efekty, jako např. elektrické, chemické, fyzikální atd. předmětem tohoto setkání je opět jen samotný stroj.
- Blízké setkání třetího druhu však nastane tehdy, pokud dojde k pozorování nějakého stvoření, jako je třeba robot, humanoid atd. Jinými slovy, je svého druhu „cizí“. V tomto případě existuje spojení mezi strojem a entitou spojovanou se strojem, čímž se předpokládá vědomá kontrola tohoto fenoménu. Tedy to, co Hynek předložil, je domněnka, že vzezření „cizích bytostí“ a pozorování strojů samotných je vzájemně spojeno.
Je tu jakési kontinuum eskalujícího zjevení – od spatření stroje či objektu nějaké člověku neznámé technologie až po účinky přítomnosti tohoto stroje na mechanismy a biologický materiál v jeho nejbližším okolí, a pak najednou, z ničeho nic, skok k nechvalně známým „malým zeleným mužíčkům“. Mohli bychom se dohadovat, že „blízké setkání třetího druhu“ bylo v Hynekově schématu úplně zbytečné; že ti, kdož spatřili cizí bytosti potloukat se kolem UFO, představovali úplně jinou kategorii svědků než ti, kteří pozorovali neidentifikované létající objekty nezaznamenané radarem a nezanechávající další stopy, jež by demonstrovaly jejich objektivní realitu.
Jinak řečeno, projektujeme svoji vlastní představu „člověka a stroje“ na fenomén, jenž nemá nic společného s tím, jak chápeme stroje? Vidíme cizí bytosti proto, že je potřebujeme vidět, že jde o potřebu chápat tento fenomén jako dobře promyšlené, vědomě řízené, mechanicky vyrobené dopravní prostředky pro bytosti, které je postavily?
Je tato „cizí bytost“ těžko postřehnutelnou postavou, již si stvořujeme proto, abychom umožnili své mysli přenést se přes skutečnost, že tu existuje fenomén, pro nějž nemáme žádné jiné racionální vysvětlení? Antropomorfizovali jsme tento fenomén tak, že jsme položili kvazi-lidskou tvář na tento mysteriosní – sekretní – stroj? Málem ano.
O golemech a šedivácích
V knize Genesis se praví, že Bůh stvořil člověka „člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho“.[14] Z tohoto pohledu je lidská rasa projekcí ducha Božího. Jsme těžko postřehnutelné postavy. Existujeme na pláni, jež jest částečně mezi božským a pozemským. Ty cizí bytosti, mimozemšťané, pak jsou úplně jiní.
Zvažme toto. Podle židovské i křesťanské tradice andělé nesedí. Věčně stojí. Ve skutečnosti andělé nemají kolena. Jeden z nejstarších výroků lze v tomto smyslu nalézt v midraši známém jako Genesis Raba.[15] Téma pak zhruba ve stejné době převzal Jan Zlatoústý do své homilie rozvádějící první kapitolu ke Korintským. Opravdu zvláštní obraz, andělé bez kolen. Tuto ideu později podpořila hechalotická literatura, Ma’ase Merkava, o ranném židovském mysticismu datující se do stejné doby. Podle této tradice, mystik – který byl úspěšný při výstupu do sedmera nebes, aby dosáhl předposledního stádia – uzří Metatrona sedícího na trůnu. Poněvadž andělé nesedí, mohla by nevzdělaná představivost dojít k závěru, že Metatron musí být Bůh. Tento omyl by mystika stál život; Metatron není Bůh (nejsou „žádné dvě mocnosti na nebesích“), nýbrž spíše velmi lidský Henoch, prorok, který byl tělesně vzat na nebesa. Kdyby si někdo spletl Metatrona s Bohem, byl by svržen dolů na zem, nikdy by už znovu nedosáhl vzestupu, protože by následkem tohoto omylu zemřel.
Během božské liturgie ruské ortodoxní církve lidé po celou dobu tříhodinové eucharistické bohoslužby stojí. Nejsou tam žádné lavice a jen pár skládacích křesel podél zdí pro přestárlé, kteří nejsou schopni stát po delší dobu. V tomto napodobují anděly věčně stojící kolem trůnu Boha, který podle všeho sedí a má „kolena“?
Ptáte se, proč je to důležité? Protože mimozemšťané nemají kolena:
„Tělo malého šedivce se jeví křehké s útlými údy, bez svalů a bez kostry. Nejsou tu „kolena“ ani „lokty“ jako takové, a nohy mají stejný průměr od stehen až ke konci lýtek. Nejsou zde ani jasně zřetelné ‚kotníky či zápěstí‘.“[16]
Citát z Bryanovy knihy vcelku přesně odráží to, jak mnozí lidé, kteří měli zkušenost s únosem, popisují tento typ mimozemšťana, tj. „malého šedivce“. Je to takový zvláštní detail – přesto zrcadlí prastaré středovýchodní ideje o andělech – může totiž jít o ještě další útržek doslovného důkazu o skutečném pozorování, jež bylo „ověřeno“ modernějšími „mystiky“: unesenými. Tato informace se týká chybějících kolen andělů, což je něco, co bude vědět jen pár zasvěcených a nebude se o tom mluvit mimo úzký okruh učenců zabývajících se religionistikou, přesto tu mluvíme o pozorování občanů neprofesionálů potvrzující zde koncept, o němž předtím neměli ani tušení.
Člověk je vskutku v nesnázích, má-li v literatuře o únosech mimozemšťany najít příklady o mimozemšťanech, kteří sedí. Ona pozice věčně stojících v biblických dobách znamenala, že andělé neustále pějí chválu na slávu Boží a nepředpokládalo se, že by si v Jeho přítomnosti sedli, i kdyby mohli. Mohli bychom dokonce, napůl žertem, že andělé nemající kolena jsou produktem svého druhu nebeské genetické selekce. Neznamenalo to však, že by andělé nemohli chodit; podobně tak mimozemšťané, jejichž chůze by mohla našim očím připadat poněkud robotická, jako když ruští vojáci mašírují na slavnostní přehlídce.
I když bylo zaznamenáno mnoho pokusů o srovnání biblických andělů a mimozemšťanů z novodobých popisů zážitků unesených, chybějící kolena se u obou druhů normálně nezmiňují. Je třeba také poznamenat, že se nikde nepíše o tom, že by andělé měli rozmnožovací orgány; totéž je pravdou i v případě šedivců:
„V dolní části trupu nevidíme žádný pupek ani genitálie; prostě tam jen skončí.“[17]
Jestliže se tvrdí, že jsou andělé nějakým způsobem odpovědní za oplodnění jak Marie, tak i Alžběty, pak není příliš za vlasy přitažená ani paralela s mimozemskými únosy. Nezdá se, že by se mimozemšťané rozmnožovali stejným způsobem jako lidé nebo jiní savci. Proto se musí oplodnění žen uskutečnit nějak jinak. Odtud opakující se líčení sterilních laboratoří a mimozemšťanů „operujících“ ženy, nebo odběr semene u unesených mužů použitého k oplodnění vajíček unesených žen.
Což nás opět vrací zpět do středověku a k poznání, že tu máme succuba v létajícím talíři:
„Unesení nevidí na palubě těchto strojů žádné jídelny, ložnice, žádnou stravu ani nápoje. „Co z toho lze vyvodit? … Je tam člověku podobná postava, která je pod kůží velice, ale velice odlišná. Nezdá se, že by dýchali či přijímali potravu nebo vodu.“
Někdo z obecenstva prohodí: „To všechno, co popisujete, zní spíše jako strojovna než jako biologie…“[18]
Bytosti, jež vzešly z prostředí odlišného od toho našeho, které nepřijímají stravu ani nepijí, mají oproti nám odlišné vzezření a do nichž projektujeme nadpřirozené vlastnosti, mohou být andělé či démoni, bohové nebo mimozemšťané, nebo dokonce roboti či androidé, protože prostě nemáme žádný pozemský referenční rámec, který by nám dával smysl. Legenda o Oannovi – nadpřirozené bytosti, jež za dob staré Mezopotámie přišla z moře, aby poučila lid o různých dovednostech, umění a vědách – líčí velmi podobný koncept.[19] Oannes nejedl ani nepil, a této zvláštní vlastnosti si povšiml i tehdejší kronikář. Oannes byl prazvláštně oděn a přišel z hlubin moře ve svém vlastním dopravním prostředku. Oannes očekával, že bude mít pozornost lidí, s nimiž se setkával; očekával, že mu budou naslouchat. Věděl, že kvůli své naprosté neobvyklosti a odlišnosti nebude ani napaden (nebo se možná nebál útoku, neboť věděl, že mu lidé nemohou ublížit). Unesení udávají podobnou zkušenost. Mimozemské přítomnosti nelze klást odpor, možná je za to odpovědná mimozemská technologie. Ale je tu i strach, dokonce hrůza.
Komunikace se odehrává spíše prostřednictvím obrazů nežli jazykem ve smyslu, jak tento pojem chápeme. Přibližuje se to myšlenkovému procesu těch, kteří se narodí hluší. Slyšící lidé přemýšlejí v rámci mluveného jazyka, slyší „v hlavě hlasy“. Hluchý přemýšlí na základě znakové řeči a obrazů. Při absenci zvuku nabývají obrazy většího významu a tvoří myšlenkové vzory. Unesení popisují, že mimozemšťané s nimi komunikují stejným způsobem, což je konzistentní s tím, co „víme“ o mimozemské biologii – mluvíme zde o malých šedivcích – kteří nevypadají, že by měli uši nebo ústa. Máme-li věřit líčení unesených, šedivci nepřemýšlejí v rámci obrazů, ale dokážou tyto obrazy „přenášet“ prostřednictvím komunikace. Mohli bychom mluvit o formě mentální telepatie, může však jít jen o výsledek nějaké komunikační metody, jež se přirozeně vyvinula mezi bytostmi, pro něž řeč (v našem smyslu, kdy zvuky fungují jako významy) nebyla možná.
Mezi zážitky kontaktovaných často patří i varování a proroctví přicházející od těchto mimozemšťanů. Nepředávají nám nové technologie ani nás nepoučují o umění nebo vědních oborech. Podobné jsou zážitky starozákonních proroků, jimž „andělé“ přinášeli jen poselství vyprávějící o strašlivých následcích, a mimozemšťané se nezdají být znepokojeni či nemají obavy o současný stav záležitostí na Zemi, možná jen prostě zrcadlí starosti lidí. Zatímco zážitek setkání s mimozemšťany nebo únos je jedinečný a bývá často charakterizován jako „krajní podivnost“, informace posbírané během zážitků jsou překvapivě suchopárné. Varování o globální katastrofě byla hlavní komoditou božských proroctví a věštců už od nejdávnějších dob, kdy na západě vznikala biblické knihy a pronikla do populární kultury, jako např. v obou verzích filmu Den, kdy se zastavila Země.[20]
Je tu ještě další aspekt takovéto zkušenosti, jenž by neměl být přehlížen: lidské bytosti se sebou navzájem zacházejí, jako kdyby byly stroje. Lidé s těmito zážitky si občas povšimli, že přítomní mimozemšťané nejsou organické bytosti jako lidé či ostatní savci. Někdy jsou popisováni jako hmyzí nebo plazí povahy, někdy jsou ale zase srovnáváni s roboty a mechanickými zařízeními jenom vzdáleně připomínajícími lidi či humanoidy.
Jenže tyto bytosti – ať už jsou popisovány jakkoliv – se zdají zacházet s lidskými bytostmi jako s předměty. V některých případech jsou lidé pošťuchováni, postrkováni, vyšetřováni různými mechanickými nebo elektrickými nástroji, a pak jsou odesláni zpět „do terénu“, aby mohli být napříště opět vyzvednuti k dalším studiím. Toto obtěžování se neomezuje jen na těla lidí údajně unesených, nýbrž zahrnuje rovněž i jejich mysl. Představuje to manipulaci s celou bytostí, což má často za následek jakýsi druh jemného vyladění, jak se o tom ve zprávách unesení zmiňují. S lidskými bytostmi se zachází jako s loutkami, jako s představami autonomních bytostí, přístroji, které potřebují opravit nebo upravit. Vzbuzuje to dojem obrácených rolí, dělají z nás stroje a „mimozemšťané“ jsou ti, kdož tu jsou ve skutečnosti autonomní bytosti, což velmi pěkně ilustrují kreacionistické mýty mnohých kultur popisujících způsob, jak a proč byli lidé stvořeni.
Lidská bytost jako golem nebo homunkulus.
Symbióza člověka a stroje
Třetí díl se zabývá symbiózou člověka a stroje. Dotýká se budování rozhraní mezi lidským mozkem a mikropočítačem, a tedy s umělou inteligencí, pojednává o robotice a kyborzích. Blížíme se sestrojení strojů, které budou vnímat jako my, avšak bez fyzického či emocionálního zázemí. V úvodu se mluví o slabých místech takového modelu. Až k tomu dojde, budeme nuceni si položit pár dalekosáhlých otázek, třeba co to vůbec znamená být člověk. Budeme se muset ptát, zda ti, co pilotují nebo řídí UFO, nejsou nic více než roboti nebo kyborgové, onen druh, o jehož vývoj se právě nyní snažíme. Mohlo to znít bláznivě před nějakými třiceti lety, ale dnes jde o velmi reálnou možnost, že člověkem stvoření androidé jakéhosi typu budou pilotovat naše kosmické lodě mimo tuto sluneční soustavu na cestách ke vzdáleným hvězdným systémům. Neměli bychom se automaticky zamyslet, že „mimozemšťané“, o nichž dostáváme zprávy od našich bližních, kteří měli zážitek setkání s nimi nebo byli uneseni, nejsou nic jiného než podobnou technologií, kterou sami vyvíjíme?
Já, robot
V kapitole I, Cyborg – v narážce na soubor povídek Já, robot Isaaca Asimova[21] – se Levenda tentokrát zamýšlí nad novou vlnou zájmu o roboty, umělou inteligenci a ideu, že vědomí nemusí být omezeno na biologické struktury, nýbrž může i jít o charakteristický rys pokročilých forem strojů. Postupně se blížíme k bodu, kdy si vážně budeme takové otázky klást s ohledem na potenciál a dost možná i hrozivou budoucnost, kde budeme koexistovat se stroji, jež jsme stvořili, které se však obrátily proti nám nebo se od nás odvrátily.
Podle biblického podání jsou lidské bytosti umělí tvorové stvoření Bohem z důvodu, jejž nedovedeme postřehnout. My už tedy jsme jistým druhem stroje stvořeným „podle obrazu Božího“, stejně jako my sestrojujeme roboty podle našeho „obrazu a podoby“.
Loren Eiseley, zabývající se filosofií vědy, napsal:
„Člověk se svojí myslí dotýká prázdnoty, aby pochopil a také sestrojil tento stroj; a ať už chce nebo ne, chápe se takto budoucnosti. A od té doby se snaží vymanit z objetí budoucnosti.“[22]
Je to opravdu tak špatné? Nebo jsme se naučili „nedělat si starosti a mít rádi bombu“, jak se to píše v podnázvu filmu Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska?[23] Nebo se naopak od nás žádá, jak to vidíme na plakátu filmu Akta X: „Bojujte s budoucností!“?[24]
Už mě slyšíte?
Levenda se také zabývá telepatií, bere v úvahu vědecký výzkum v oblasti vzdáleného sledování a znovu se i vrací k tomu, co jsme se již dozvěděli o vědomí a o rozhraní mezi lidským mozkem a mikropočítačem. Mnoho z unesených vyprávělo o telepatickém kontaktu s „mimozemšťany“, kteří je unesli nebo na nich prováděli určité pokusy, bylo by tedy možné, abychom naopak my s nimi navázali kontakt pomocí myšlenek? Existuje na mikroúrovni – na ne-newtonovské úrovni – nějaký komponent, který by nám umožnil nějakým novým způsobem komunikovat s ostatními lidskými bytostmi či dokonce s oněmi ne-lidskými činiteli spojenými s fenoménem UFO?
Pyramidioti
V roce 1968 vyšla kniha švýcarského hoteliéra Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost, jíž se dostalo celosvětové pozornosti. Uvedl v ní, že mnohé z nejslavnějších starověkých monumentů světa – včetně egyptských pyramid – postavili starověcí astronauti, tzn. mimozemšťané. Tvrdil, že událost z první kapitoly Knihy Ezechiel (o níž jsme se již zmínili) je třeba brát doslova jako popis létajícího talíře. Ve skutečnosti mnohé z toho, o čemž jsme zde již mluvili, může být chápáno jako pokus o nový pohled na tento argument z mnohem zralejší a logičtější perspektivu, založený na hlubším porozumění relevantních textů těchto prastarých kultur, než jako pokus „dekódovat“ (svévolně) jejich architekturu a technologie. Máme dojem, že některé náboženské zážitky zdokumentované těmito civilizacemi jsou snahou popsat tento fenomén, možná však nikoliv způsobem, jak ho chápal von Däniken. Nicméně jeho publikace o tomto předmětu inspirovaly celé odvětví „teoretiků (na téma) starověkých astronautů“ a rozsáhlou spekulativní literaturu chovajících se k daným skutečnostem často bezohledně.
Tento druh spekulací vedl k řadě fantastických výroků, třebas i těch, jež vyslovil William Dudley Pelley – vůdce nacistické organizace ve Spojených státech ve třicátých letech nazývané Stříbrná legie a obvykle se o nich mluvilo jako o Stříbrných košilích[25] – který napsal, že rozměry Velké pyramidy lze využít jako jakýsi kalkulační přístroj pro předpovídání budoucnosti. Pelley proslul jako přívrženec UFO a létajících talířů a když ho na konci druhé světové války propustili z federálního vězení, založil svůj vlastní kult létajících talířů. Pelley jej opřel o dílo britského žida Davida Davidsona (který byl členem Stříbrných legií), provedl své vlastní výpočty podle pyramid a vyhlásil, že židé budou zničeni 17. září 2001: poněkud zvláštní předpověď, když si připomeneme, že útoky přišly o týden dříve, 11. září 2001. Věru, editorem Vzpomínek na budoucnost Ericha von Dänikena byl Wilhelm Utermann, dobře známý nacistický autor a editor, který během druhé světové války vydal na tucty nacisticky orientovaných publikací s požehnáním NSDAP a pracoval rovněž ve štábu Völkischer Beobachter: oficiálním deníku nacistické strany. Nelze popřít, že vábnička mimozemské hypotézy je – v určitých kruzích – spojena s idejemi rasové nadřazenosti a legendami týkajícími se tajných mistrů číhajících ve skrytých městech. Vedlo to až k některým prohlášením vyjadřujícím ochotu s těmito mistry spolupracovat – ať už čistě pozemskými „tajnými vůdci“ nebo do značné míry nehmotnými vesmírnými mimozemšťany – při jejich pochopené misi ovládnout planetu a „očistit“ ji od nevyhovujícího genetického materiálu.
Výsledkem tohoto přátelství bylo Mystérium Siria. Příběh Roberta Templea a jeho díla o Dogonech, o starověkých jazycích, pyramidách a docela nedávno i o sfinze, se vymyká rozsahu této kapitoly.[26] Jeden bod však stojí za zmínku – v kontextu tohoto fenoménu – totiž že o knihu se zajímali funkcionáři v NASA. Dostalo se mu povzbuzení od již zesnulého kapitána Roberta Freitaga (1920-1998), který byl asistentem ředitele Advanced Programs Department v NASA a manažerem vývoje programu Saturn, pracoval i na misích Mercury, Gemini, Apollo-Sojuz a Spacelab od roku 1963 až do roku 1986. Temple o Bobu Freitagovi, který měl o jeho dílo opravdový zájem, píše s láskou a rovněž jej seznámil s baronem Jesco von Puttkamerem (1933-2012), v Německu narozeným inženýrem, jehož nepozval nikdo jiný než Wernher von Braun, aby se přidal k programu NASA. Von Puttkamer pocházel z prestižní a aristokratické rodiny. Příbuzný – se stejným jménem, tedy Jesco von Puttkamer – byl oddaným nacistou, který bojoval ve Freikorps brigádě v Mnichově v letech 1919-1920 a později se ve straně propracoval do předních pozic a stal se styčným důstojníkem samotného Hitlera.
Ten Jesco von Puttkamer, který se přidal k von Braunovi v NASA, se narodil v Lipsku roku 1933, takže měl sotva příležitost stát se nacistou a většinu války prožil ve Švýcarsku se svojí rodinou. Zběžně však mrknul na Templeovo dílo a napsal slavný dopis o tiskovinách NASA, v němž napadl tuto knihu i Templea osobně. Stěžoval si, že Temple mluví o „malých zelených mužíčcích“ a že nic z toho, co řekl, by žádný vydavatel neměl brát vážně. To bylo samozřejmě v rozporu s názorem Boba Freitaga na tuto záležitost a von Puttkamer to posléze – částečně – odvolal v následném dopise německému vydavateli Templea. Přesto šlo o téhož Jesco von Puttkamera, který se stal konzultantem prvního Star Trek filmu a pravidelně se účastnil shromáždění pořádaných ve spojitosti se Star Trekem.
Jeho kariéra v NASA byla mimořádná a dostalo se mu řady ocenění za práci pro tuto instituci. Avšak zpět k otázce Mystérium Siria, on a Bob Freitag se nemohli ani vidět a vpravdě von Puttkamer upustil od podvracení Templeovy reputace v Německu. Ve skutečnosti se Temple také zapletl s členy komunity americké rozvědky, když začal psát Mystérium Siria. Proč by se měli funkcionáři americké rozvědky zajímat o předmět tak arkánní, jako je kmen Dogonů, hvězda Sírius a starověké egyptské náboženství je mystérium samo o sobě a je třeba ho ještě vysvětlit. Přesto tu bylo ještě jedno pojítko mezi Templeovým dílem a přinejmenším jedním důstojníkem rozvědky, jehož si Temple sám nemusel ani všimnout, a tím je dílo Petera Tompkinse. Tompkinsovo první rozsáhlejší vydané dílo – Tajemství Velké pyramidy[27] – představovalo okamžitý úspěch a přispělo k mystice kolem egyptského náboženství. Základním rysem Tompkinsova díla byly rozměry Velké pyramidy, které naznačovaly, že Egypťané měli pokročilé a sofistikované vědomosti o velikosti Země, přičemž tato pyramida byla pojímána jako její miniaturní představitel. Pokud se to správně uváží – což Tompkins zdůrazňuje – pak tato technologie, již zastupuje pyramida, dostává velkolepější charakter a lze ji chápat tak, že zdůrazňuje „nebeskou pouť“, aspekt, o němž jsme již hovořili. Je-li tato pyramida chápána tak, že má (a) vzhledem k jejím proporcím představovat miniaturní podobu Země a (b) je umístěna na určitém konkrétním místě na zemském povrchu, aby se zdůraznila tato skutečnost, a (c) je spojena se specifickými hvězdami nebo oblastí v Mléčné dráze, pak je zapotřebí tento „stroj na vzkříšení“ prozkoumat ještě podrobněji. Ve struktuře pyramidy se skrývá význam, jejž nejlépe vysvětluje již dříve zmíněná alchymická poučka, že „totiž to, co je dole, je stejné jako to, co je nahoře…, aby dokonány byly divy jediné věci“. Transformační aspekt pyramidy by se zakládal na jejím ztotožnění se Zemí ve vztahu k cirkumpolárním hvězdám a sarkofágu coby svého druhu hvězdném modulu: jakýsi styčný bod mezi tímto světem a zrcadlovým světem. Přehršle matematických, geometrických a astronomických údajů v Tompkinsově díle přispělo k práci Roberta Templea o Síriu, a Tompkinsovo dílo několikrát zmiňuje v superlativech. O čem se ale nezmiňuje, (a třebas to považoval za irelevantní) je skutečnost, že Tompkins byl během druhé světové války agentem americké zpravodajské služby u OSS – Úřadu pro strategické služby – na služebně v Itálii, za nepřátelskými liniemi, a později byl přizván, aby se dal k CIA, což odmítnul. Spoluautorem další jeho knihy – Tajný život rostlin[28] – byl Christopher Bird, agent zpravodajské služby, který pracoval pro CIA, sloužil ve Vietnamu, a později pro Rand Corporation. Premisou této knihy je, že rostliny mají vědomí, a dokonce vykazují vlastnosti, jež někdy bývají připisovány „kvantovému vědomí“, jako např. schopnost komunikovat na dálku s jinými rostlinami. Takové zapojení zpravodajských agentů do tohoto druhu arkánních témat, o nichž jsme mluvili, není ojedinělým případem, o čemž hodláme pojednat detailněji v připravované knize. Jejich zájem o ufologii bývá často odbýván domněnkou, že vláda byla znepokojena možnou politickou motivací některých výřečnějších a přímočarých lidí se zážitky s UFO, je tu však ještě jeden aspekt, a tím je možné použití esoterní technologie – sekretních strojů – na situace reálného světa, jak ještě dále uvidíme.
*
[1] Loren Eiseley: The Invisible Pyramid. University of Nebraska Press, Lincoln 1970, str. 54-55.
[2] Garet Garrett: Ouroboros: Or the Mechanical Extension of Mankind.
[3] Richard Dawkins: Sobecký gen. Mladá fronta, Praha 2003.
[4] Srv. film Terminator 2: Judgment Day (1991) a devátou epizodu osmé série Akt X pod názvem Salvage (Šrot), kde agent Doggett přichází do Chamber Technologies a tam se dozví o existenci „chytrých kovů“ – které si dokáží pamatovat svůj tvar a obnovit ho, pokud dojde k jeho narušení – během pátrání se Scullyovou po „kovovém muži“ Rayi Pearceovi a jak ho zastavit.
[5] William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský. Knižní klub, Praha 2002, str. 66.
[6] The Twilight Zone. Tvůrci: Rod Serling. Režie: Lamont Johnson, Jack Smight, David Greene ad. USA 1959-1964.
[7] The Outer Limits. Tvůrci: Leslie Stevens. Režie: John Brahm, Leonard Horn, John Erman, László Benedek ad. USA 1963-1965.
[8] Arthur Machen: Otevření dveří. Aurora, Praha 1999.
[9] Arthur Machen: Velký bůh Pan. Nakladatelství MOR, Brno 1992.
[10] Příčinně nevysvětlitelné setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam.
[11] J 1,5.
[12] Srv. 1Kr 11.
[13] Montague Summers v úvodu knihy The Malleus Maleficarum of Heinrich Kramer and James Sprenger ve vydání z roku 1948. Dover, New York 1971.
[14] Gn 1,26-27.
[15] Berešit Raba (hebrejsky בראשית רבה, uváděn též jako Genesis Raba) – Velký midraš ke knize Genesis. Podle tradice sepsán Rabi Ošajou kolem roku 300, toto datování je ovšem nepodložené. Pravděpodobnější se zdá možnost konečné redakce v 5. století. Podle některých názorů vznikl původně jako samostatný midraš a do sbírky Midraš Raba byl přidán později.
[16] C. D. B. Bryan: Blízká setkání čtvrtého druhu (UFO). Mustang, Plzeň 1996, str. 30.
[17] Ibid.
[18] Ibid.
[19] Viz např. citaci z Béróssa in Isaac Preston Cory: The Ancient Fragments; Containing What Remains of the Writings of Sanchoniatho, Berossus, Abydenus, Megasthenes, and Manetho (přel. E. Richmond Hodges), London, Reeves & Turner 1876, str. 57. Viz rovněž San: Lingua Genesis III.
[20] The Day the Earth Stood Still. Režie: Scott Derrickson. USA / Kanada 2008.
[21] Isaac Asimov: Já, robot. Odeon, Praha 1981.
[22] Loren Eiseley, Kenneth Heuer, ed.: The Lost Notebooks of Loren Eiseley. Boston, Little Brown, 1987, str. 199.
[23] Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb). Režie: Stanley Kubrick. USA 1964.
[24] The X-Files: Fight The Future. Režie: Rob Bowman. USA 1998.
[25] Srv. San: Ultima Thule, https://www.okultura.cz/WordPress/ultima-thule/.
[26] Viz San: Lingua Genesis III, https://www.okultura.cz/WordPress/lingua-genesis-iii/.
[27] Peter Tompkins, Livio Catullo Stecchini: Secrets of the Great Pyramid: Two Thousand Years of Adventures & Discoveries Surrounding the Mysteries of the Great Pyramid of Cheops. BBS Publishing Corporation 1971.
[28] Christopher Bird, Peter Tompkins: Tajný život rostlin. Malvern, Praha 2015. Kniha podává zprávu o fascinujících a kontroverzních experimentech a zkušenostech s neobvyklými projevy skrytého života rostlinného světa, jako je například vnímání rostlin, jejich schopnost transmutace prvků anebo rostlinami prostředkovaná komunikace s duchovními světy. Autoři rovněž pojednávají o progresivním, ekologicky šetrném zemědělství a zamýšlejí se nad metafyzickými implikacemi popisovaných experimentů. Dnes již klasický a dodnes v mnoha ohledech nepřekonaný text (1973), v němž se může čtenář dozvědět mnohé o tématech parapsychologického výzkumu, jako jsou radionika, proutkařství, Kirilianova fotografie anebo orgonová energie, konečně vychází i česky. Uvádí čtenáře do čarovného světa, kde rostliny vnímají a mluví, půda je živou bytostí a přírodu obývají nymfy, gnómové a elfové.
