UFOkultura

UFO: okulturní & popkulturní ikona

 

Nebeské lodě

Středověk navázal na mýtický motiv zrození Afrodíty z lastury a na antických gemách se z ulity rodí celá plejáda zvířat: koně, osli, kozli, jeleni, kohouti, sloni, zajíci, myši – někdy z ní vyskakuje pes vrhající se na králíka nebo zvíře útočící na člověka, slon s pochodní nebo kládou v chobotu. Z topologicky „malinkého předmětu se záhadně linou obrovská a volně se pohybující zvířata.“[1] Podobný pohádkový motiv nalézáme v příbězích, kde dvojice na útěku před zlým čarodějem za sebe hází různé kouzelné předměty proměňující se v obrovské překážky: jezero, hory, řeku atd.

Když se Svjatogor-bohatýr dostal s Iljou Muromcem k Severním horám, narazili cestou-putováním na velikou rakev, do níž se Svjatogor položí a uzavře se stříškou, načež se pak z ní nemůže dostat a vyzve Ilju, aby do stříšky udeřil jeho mečem-kladencem a náhle na ní vyrostl železný pás.[2] Jde o symbolické ztvárnění hrdinovy inkubace či jakési pomyslné „druhé dělohy“, neboť ještě je neschopen svých budoucích velkých činů a musí být inkubován – a to nejlépe tím, že je znehybněn a zavřen někam, kde má střádat své síly a nečinností akumulovat moc – později je to „lenoch“ nebo „zápecník“ válící se v popelu.

Je tu mýtus o vejci, které spadlo do Eufratu a z něhož holubice vyseděla krásné božstvo. Samotná lastura ztělesňuje myšlenku zmrtvýchvstání a posmrtného života a není s ní spojována jen Afrodíté, nýbrž i její syn Éros – tvar mívá plochý či kulatý. „Na jedné intaglii si hraje se zajícem (jeho atribut), který vylézá ze spirálovitě zatočeného doupěte.“[3] Na některých slonovinových reliéfech ze 14. století svatozáře světců jako by kopírují rýhy lastur. Jejich předobrazem snad byly růžicovité lastury, které na kartágských lampách svými paprsky rámují plameny. Vyobrazení hlemýždě najdeme i vedle Lazara, který stojí ve svém hrobě, a podobně je tomu u Jonáše vyvrženého velrybou. Lastura je magický předmět rodící nestvůry. Z gotické lastury se mohou líhnout i lidé, jinak se to tu ale jen hemží groteskními příšerami: podivný hlemýžď s vousatou lidskou hlavou a zaječíma ušima.

„Na Cockově rytině podle Bosche se v mušli plaví po vodě groteskní muzikanti. Zatímco Boticelli znázorňuje lasturu s překrásnou bohyní, vlámský malíř z ní činí loď bláznů. Lastura však plodí i ďábly. Na chórové lavici Justičního paláce v Rouenu vylézá ze schránky loděnky postava s netopýříma ušima a křídly a v anglickém rukopisu ze 13. století vyskakují ze dvou schránek zavinutce démoni.“[4] Giovanni Bellini navrhl pro zrcadlo alegorii znázorňující dva muže nesoucí obrovskou škebli, z níž jako měkkýš vyklouzává nahá postava – ďábelská bytost, z jejíž tváře čiší hříšnost a ruce jí ovíjí had. Při pohledu na ni se jeden z nosičů zděšeně odtahuje. Z plodivé lastury se nyní líhnou zvířata nového druhu, jež svoji univerzální platnost a bohatost znázornění nacházejí v prastarých kosmogonických naukách.

V Boschově Pokušení sv. Antonína plachtí mezi mraky ozářenými požárem okřídlená koule či disk, na níž obkročmo sedí psohlavá bytost (Anúp) vyzbrojená pochodní. Jejím přímým předchůdcem je bezpochyby sluneční kotouč zobrazovaný na asyrských válečcích. Na zmíněném triptychu vidíme hned dvě okřídlené lodě: kachní a labutí. První je upoutána k zemi a celý její trup tvoří pták s plovací blánou, pouze špičatá loď je ze dřeva. Druhá volně pluje vzduchem, má stěžeň, avšak žádné plachty. Hranice mezi nebem a oceánem se setřela. Na pozadí oblohy se z lodě stává vzducholoď. Od tohoto okamžiku je možné všechny lodě, i ve tvaru ryby, uzpůsobit pro vzduchoplavbu.

 

Netopýří lidé a démoni Dálného Východu

Wu Tao-c‘ pokreslil v 8. století celé zdi nebeskými a pekelnými bytostmi, jejichž křídla jsou potažena membránou. Za dynastie Čou v 11.-3. století př.n.l. se objevují netopýři s lidskými prvky a jsme svědky proměny netopýra v člověka a člověka v netopýra. Rodí se zde celá dynastie létajících bohů a démonů. Na svitku opatřeném podepsanými poznámkami Ju-c’iho, vzdělancem z konce 13. století, je obraz přisuzovaný Li Lung-mienovi a datovaný do roku 1081, na němž je zpodobněna Kuej-c‘ mu, žena vládce pekla, která se živila dětmi, jež sama zabíjela, dokud Buddha neuvěznil jejího nejmladšího a nejoblíbenějšího syna Pi-ťia-luoa do skleněné nádoby a neosvobodil ho výměnou za slib, že lidožroutka Kuej-c‘ mu skoncuje se svými krvavými hostinami. Scéna ji představuje, jak povolává vojska k záchraně syna a defiluje zde celé peklo.

Mezi fantaskními bytostmi s netopýřími křídly, často obrněnými šupinami, jsou vyobrazeni žena s ptačími drápy, postava s hyení hlavou, vampýr s liščím ohonem a zaječíma ušima a konečně pět mužů s ptačími hlavami, kteří letí vzduchem s napřaženými kopími nebo střílí z luku a jsou nazýváni Blesky. Vládce Lei-kung je obvykle zobrazován s lidským tělem, opičí hlavou se zobákem dravce, nohama a pařáty a netopýřími křídly, jejichž pomocí plachtí po zamračeném nebi jako odraz stínu.

V letech 1296-1304 namaloval Giotto v horním kostele v Assisi fresku Sv. František vyhání démony, kteří jsou velmi podobní výše popsaným bytostem.

Tvář porostlá výrůstky se objevuje u démona od Mistra L. Cz. a rovněž na Schongauerově a Cranachově Pokušení sv. Antonína, kde se vyskytuje též stvoření s lidskýma rukama a sloním chobotem, ustupujícím čelem a roztaženými ústy. Stejná silueta se rýsuje v záplavě Li Lung-mienových démonů. Mezi hliněnými soškami tchangských hrobek se často vyskytuje shrbené stvoření s ďábelským obličejem, nad nímž vyrůstá roh. Jeho ohromné oči mají podobnou vlastnost jako křídla nebo lastury a uchovávají zvuky světa. Jejich průnik do gotického umění spíše připomíná invazi než náhodnou infiltraci. Připomíná to situaci, kdy byly ve Volání Cthulhu zpodobovány stvůry s chobotovými výrůstky umělci z celého světa:

„Mám na mysli takové poznámky, jež obsahovaly popisy snů různých osob z období, v němž Wilcoxe navštěvovaly ony podivné vize. … Nejobsažnější odpovědi přišly od malířů a básníků… [a] odpovědi umělců se skládaly ve znepokojivý příběh. Většině z nich se za nocí mezi 28. únorem a 2. dubnem zdály velice bizarní věci a intenzita snů závratně vzrostla v době, kdy byl sochař v deliriu. … Výstřižky z novin se týkaly případů hysterie, mánie a šílenství z daného období. Profesor Angell musel najmout výstřižkovou službu, protože počet výstřižků byl ohromný a zdroje pocházely z různých míst po celé zeměkouli.“[5]

 

Tajemné vzducholodě

Tajemné vzducholodě či fantomové letouny představují skupinu neidentifikovaných létajících objektů proslavených řadou novinových zpráv zejména ze západu Spojených států, a tato vlna se šířila směrem na východ od konce roku 1896 až do začátku roku 1897.[6] Podle badatele Jerome Clarka docházelo k oznámení o pozorování vzducholodí v 80. a 90. letech devatenáctého století po celém světě.[7] Zprávy o tajemných vzducholodích jsou chápány jako kulturní předchůdce moderních tvrzení o pilotovaných mimozemských UFO v podobě létajících talířů.[8] Obvykle se ve zprávách píše o neidentifikovaných světlech, podrobnější líčení však zahrnuje popis blížící se řiditelné vzducholodi.[9] Zprávy o údajné posádce a pilotech je zpravidla charakterizuje jako lidi, třebaže někdy o sobě posádka prohlašuje, že jsou z Marsu.[10] V té době se všeobecně věřilo, že tajemné vzducholodě jsou dílem nějakého vynálezce nebo génia, který nebyl připraven to sdělit veřejnosti.[11] Kupříkladu o Thomasu Edisonovi se vyrojilo tolik zpráv a prohlášení, že stojí za údajnými vzducholoděmi, že byl v roce 1897 „nucen vydat velmi důrazné prohlášení,“ že s tím nemá nic společného.[12]

Ve skutečnosti dva francouzští důstojníci a inženýři, Arthur Krebs a Charles Renard, sestrojili úspěšný prototyp elektřinou poháněné vzducholodě nazvané La France už roku 1885, a uskutečnili sedm bezproblémových letů v tomto stroji během jedenáctiměsíčního období.

Warner Cowgill, americký konzul ve venezuelském městě Maracaibo, popsal 17. listopadu 1886 šéfredaktorovi Scientific American zvláštní událost, jež se tam odehrála v noci na 24. října, zrovna když panovalo deštivé a bouřkové počasí a rodina o devíti osobách spala v chatě pár mil od Maracaibo, když „byla probuzena hlasitým bzučivým zvukem a intenzivním oslňujícím světlem, jež úžasně osvítilo vnitřek domu. Obyvatelé zcela strnuli hrůzou, protože mysleli, že nastal konec světa, poklekli a začali se modlit, jejich modlitby však byly hned nato přerušeny kvůli nutkavému dávení, nadměrnému pocení a rozsáhlým otokům v horní části těla, obzvláště patrnému na tvářích a kolem rtů. Je třeba poznamenat, že ono jasné světlo nedoprovázel žádný projev žáru, ačkoliv si všimli jakého kouře a jeho zvláštního pachu. Příštího rána tyto otoky odezněly, přičemž na tváři a na těle zanechaly velké černé skvrny. Až do devátého dne nepociťovali žádné zvláštní bolesti, pak se jim ale začala loupat kůže a ty skvrny se proměnily v silně krvácející boláky. Vypadaly jim vlasy na hlavě v místech vystavených tomuto jevu, a také přilehlá strana těla byla u všech devíti osob velmi vážně postižena. Pozoruhodnou skutečností tohoto jevu bylo i to, že dům samotný jej přestál zcela bez poškození, a všechny dveře i okna zůstaly po celou dobu zavřené. Nikde na budově nebylo ani stopy po blesku a všichni postižení shodně vypověděli, že neslyšeli žádnou explozi vyjma onoho hlasitého, již dříve zmíněného bzučení. Další zvláštností doprovázející tuto událost bylo to, že stromy kolem domu nevykazovaly žádné stopy poškození až do devátého dne, kdy najednou zešedly, téměř současně s vývojem boláků na těle obyvatelů domu. Je to možná pouhá náhoda, je však pozoruhodné, že stejnou citlivost na elektrické efekty a po uplynutí stejné doby bylo možné pozorovat jak u živočišných, tak i rostlinných organismů. Navštívil jsem postižené, kteří se nyní nacházejí v jedné nemocnici tohoto města a třebaže jejich vzhled je vskutku úděsný, panuje naděje, že jejich zranění nebudou fatální.“ Další osud venezuelských svědků bohužel znám není.

Tento zvláštní výčet postižení lze doplnit citací seznamu extrémních účinků zvonu z knihy Josepha P. Farrella SS Bratrstvo zvonu:

„Co se týče krátkodobých účinků, ty bylo možno vnímat bezprostředně poté, co byl zapojen proud. Šlo o: charakteristický zvuk, který lze popsat jako cosi extrémně podobného bzučení včel v zapečetěné láhvi… stejně jako série elektromagnetických účinků. K nim patřily: modravá fluorescence (modrá zář) – samozřejmě následek emise ionizující radiace stejně jako velmi silné magnetické pole. Nadto účastníci experimentů pociťovali poruchy funkce nervového systému, jako třeba mravenčení („brnění“), bolesti hlavy a kovová pachuť v ústech. … Nepochybně činnost zvonu indukovala jakési velmi zvláštní a velmi extrémní účinky, a jak mnozí čtenáři rozpoznají, „kovová pachuť“ v ústech účastníků je jedním z typických rysů společných těm, kdož se dostali do těsné blízkosti UFO.^[13] Dlouhodobé účinky byly stejně zvláštní. Účastníci trpěli nespavostí, poruchami rovnováhy, svalovými křečemi a tvořením vředů. … Šlo však o účinky jeho činnosti na organické materiály, které byly nejzvláštnější a nejsmrtonosnější. Různé rostliny, zvířata a podle všeho i nešťastné oběti koncentračního tábora trpěly různými druhy následků, z nichž dominující byl rozpad tkáňových struktur, gelování a stratifikace tekutin (mezi jinými i krve) do zřetelně oddělených frakcí a podobně. … Nejpodivnější změny v organickém materiálu „byly pozorovány v případě zelených rostlin. Během první fáze, v rozpětí asi pěti hodin poté, co byl test ukončen, rostliny bledly nebo šedly, což prozrazuje rozklad nebo rozpad chlorofylu. Mimořádné je, že v rozporu s tím takové rostliny normálně vegetovaly, podle všech příznaků, po delší období – v řádu týdne.“[14]

V letech 1896–97 postavil David Schwarz v Německu hliníkem potažený plášť lodi, která úspěšně přeletěla nad letištěm Tempelhof, než došlo k jejímu zničení během tvrdého přistání. Obě události jasně naznačily, že v té době už existovala technologie pro stavbu prakticky použitelné lodě, ačkoliv jsou-li zprávy o vlastnostech vzducholodí California a Midwest, které byly spatřeny v letech 1896–97, pravdivé, znamenalo by to, že byly podstatně pokročilejší než jakákoliv vzducholoď do té doby postavená. Někteří lidé, např. Lyman Gilmore a Charles Dellschau, byli později uváděni jako pravděpodobní kandidáti odpovědní za návrhy a konstrukci vzducholodí, třebaže na podporu těchto názorů bylo sneseno jen málo důkazů.

Občas se setkáváme s argumenty, že zprávy o neuvěřitelně pokročilých vzducholodích jsou věrohodné. Řiditelné vzducholodi se ve Spojených státech objevovaly na veřejnosti už od představení Aereonu v roce 1863. Dr. Solomon Andrews (1806-1872) byl vzduchoplavec a vynálezce řiditelných vzducholodí. Právě on vynalezl vzducholoď nazývanou Aereon, jíž se dostalo pozornosti v 60. letech devatenáctého století, a v té době už pracoval na návrzích vzducholodí a letounů velký počet vynálezců. Idea, že nějaký tajný vynálezce mohl vyvinout a postavit stroj s pokročilými vlastnostmi, byla ústředním námětem románu Julese Vernea Robur Dobyvatel z roku 1886. Příběh začíná podrobným líčením toho, co by dnes bylo v případě UFO panikou epických rozměrů: tajemné objekty pozorované na obloze napříč celým světem – v Evropě, Asii a Americe. Tisíce lidí viděli podivná světla a slyšeli zvláštní zvuky. Na všech kontinentech noviny tehdy probíraly, přinášely zprávy a debatovaly o tomto fenoménu, „zaznamenávaly události… nepravdivé i pravdivé, alarmující i konejšící své čtenáře, jak to vyžadovala prodejnost těchto deníků, a doháněly dokonce i úplně obyčejné lidi k šílenství.“[15] Robur unese tři skeptiky a podnikne s nimi vzduchoplavbu kolem světa – je to vlastně první únos v takovém proto-UFO.

Nejvíce však byl tomuto francouzskému spisovateli zavázán Luis Philip Senarens (1863-1939), který sám sebe rád označoval za „amerického Julesa Vernea.” Byl plodným autorem stovek laciných „šestákových románů” představujících 32 hustě a drobným písmem vysázených stran a pojednávajících o dobrodružstvích, při nichž vám vstávají vlasy hrůzou na čele, a to o takových bezúhonných hrdinech, jakým byl Frank Reade Jr. nebo Jack Wright, kluk-vynálezce. Pod pseudonymem „Noname” (latinsky „Nemo”) napsal Senarens přes 1000 příběhů.

Další zprávy z 90. let devatenáctého století týkající se vlny pozorování popisovaly rychle se pohybující doutníkovitý objekt, který žhnul a vydával malé exploze podobné tomu, co by se dalo očekávat od benzinového motoru. Z jiných vyzařovaly barevné světelné paprsky. Neznámé těleso – „světelná ohnivá koule“ – kroužila kolem hory v Kanadě předtím, než se velkou rychlostí vzdálila. Plavidlo zaznamenané roku 1896 během blízkého setkání v Kalifornii bylo rovněž popsáno jako „doutníkovité.”

Mezi nejstarší zdroje z roku 1897, v nichž se zmiňuje hypotéza o mimozemském původu lodí, patří Washington Times, v němž se spekuluje o tom, že tyto lodě jsou „průzkumnou četou z Marsu,“ a dále Saint Louis Post-Dispatch, který naznačoval, že v těch lodích „mohou být strašliví návštěvníci z Marsu, aby kolonizovali planetu, již zkoumali.“ V roce 1909 byl v novozélandském deníku Otago Daily Times otištěn dopis naznačující, že tajemná vzducholoď spatřená v této zemi mohla být marťanskou „vesmírnou lodí s atomovým pohonem.“

David M. Jacobs poznamenává, že „většina argumentace, namířená proti myšlence takové vzducholodi, pocházela od lidí domnívajících se, že svědci neviděli to, co prohlašují, že viděli. Jde totiž o velmi důležité spojení fenoménu z let 1896–97 s fenoménem moderních neidentifikovaných létajících objektů, který začal v roce 1947. Šlo zároveň i o ústřední bod debaty o tom, jestli UFO představují jedinečný fenomén.“[16]

Avšak většina pozorování UFO se zdají být naprosto reálná. Píše se v nich především o cylindrickém objektu se světlometem na přídi a světly po stranách, a oslňujícím světlometem prohledávajícím zemský povrch. „Vzducholoď“ pozorovaná 26. listopadu 1896 nad Oaklandem v Kalifornii po osmé hodině večer připomínala podle jednoho svědka „veliký černý doutník… Těleso prý bylo přinejmenším třicet metrů dlouhé s trojúhelníkovitou ocasní zádí. Povrch lodi vypadal, jako by byl zhotoven z hliníku, ale když byl vystaven větru a dešti, tak najednou potemněl… Loď se pohybovala úžasnou rychlostí,“ jak 1. prosince 1896 napsal list Oakland Tribune. Svědkové v Kalifornii byli počítáni na tisíce, zvláště pak proto, že se objekty objevovaly i za denního světla, a to nad takovými velkoměsty jako Sacramento a San Francisco.

J. M. Troska nechává ve svém třídílném dobrodružném sci-fi románu, nazvaném Zápas s nebem[17] a vydaném poprvé v letech 1940-1941, trojici mladých mužů, potomků hrdinů trilogie Kapitán Nemo, provádět pokusy s elektřinou, což přivede Nema ke stavbě Aeronautilu – kosmické lodi poháněné statickou elektřinou.

V americké zpravodajské komunitě, jak píše britský autor W. A. Harbinson, patří citované materiály[18] k nejdůležitějším v historii lidstva. Než se k nim dostal, bylo o muži známém jako John Wilson, třebaže jde o hlavní postavu UFO mytologie 19. a 20. století a zájmovou osobu CIA a podobných organizací, známo jen velice málo. Vědělo se, že poprvé se jeho jméno objevilo v populární mytologii v souvislosti s velkou panikou kolem tajemných vzducholodí v letech 1896-97.

W. A. Harbinson napsal pětidílnou sci-fi sérii Projekt Saucer, v jejímž prvním svazku s titulem Inception, a třetím pod názvem Genesis, líčí konstrukční vývojové etapy geniálního amerického leteckého konstruktéra Johna Wilsona, který se narodil 6. července 1870 v Montezumě ve státě Iowa, na podzim 1888 se zapsal na MIT, aby studoval aerodynamiku se zvláštním důrazem na experimenty v aerodynamickém tunelu. Roku 1893 vstoupil na Sibley College univerzity v Cornellu, kde studoval experimentální inženýrství. 1895 získal titul bakaláře v aeronautice a Cornell opustil, ale v letech 1896 a 1897 se na univerzitu opakovaně vracel kvůli přednáškám Octava Chanutea. V polovině devadesátých let devatenáctého století se ve Spojených státech mělo obecně za to, že vzduchoplavbu lze řešit spíše konstrukčním návrhem vzducholodě než strojem těžším než vzduch, takže většina raných návrhů vypadala jako řiditelné vzducholodě s kabinou pro pasažéry na spodku. Co se vymyká pozorováním z let 1896-97, je to, že neidentifikované létající objekty neznámého původu, které byly spatřeny nesčetnými občany od listopadu 1896 až do května následujícího roku, byly většinou doutníkovitého tvaru, opakovaně přistávaly a jejich posádka se svědky často rozmlouvala, žádala je o vodu pro svůj stroj, a nejzajímavější příběhy o četných kontaktech mluví o muži, který se pokaždé představoval jednoduše jako „Wilson“ nebo „pan Wilson“.

Šlo o čtyři taková hlášení přistání, kde se Wilson sám představil, třebaže jen příjmením. První incident se odehrál 19. dubna 1897 v Beaumontu v Texasu, kde jakýsi J. B. Ligon, místní obchodník pracující pro Magnolia Brewery, viděl spolu se svým synem Charlesem několik set metrů v poli světla a vydali se tam zjistit, o co jde. Dorazili ke čtyřem mužům stojícím poblíž velkého tmavého objektu, jejž žádný ze svědků neviděl jasně kvůli ostrému světlu, jež se z něj linulo. Jeden ze čtyř mužů požádal Ligona o vědro vody. Když Ligon nabral vodu, ten muž se představil jako „pan Wilson.“ Poté Ligonovi sdělil, že on a jeho přátelé cestují vzducholodí přes záliv (myšlen Galvestonský záliv, třebaže nepadl žádný název) a nyní se vracejí do tiché Iowy, kde byla tato a čtyři další vzducholodě postaveny. Na dotaz ohledně pohonu Wilson odpověděl, že elektřina pohání vrtule a křídla. Poté Wilson a jeho přátelé vyšplhali zpět do gondoly a Ligon se synem pozorovali, jak vzducholoď vystoupala vzhůru a ztratila se v noční temnotě. Příštího dne se šerif H. W. Baylor z Uvalde vydal prozkoumat „podivné světlo“ a hlasy vzadu za domem. Narazil na vzducholoď a tři muže. Jeden z nich se představil jako Wilson z Goshenu ve státě New York. Wilson se jej pak dotazoval na jistého C. C. Akerse, dřívějšího šerifa z okresu Zavala, s nímž se prý setkal v roce 1877 ve Fort Worth a nyní by se s ním opět rád viděl. Překvapený šerif Baylor odvětil, že kapitán Akers se nyní nachází v Eagle Pass. Zjevně zklamaný Wilson požádal, aby si ho zapamatoval, až se příště opět uvidí. Baylor rovněž vypověděl, že muži ze vzducholodě si přáli vodu a Wilson žádal, aby byla jejich návštěva udržena v tajnosti před lidmi z městečka. Když dostali, co chtěli, Wilson a jeho posádka vyšplhali zpět do vzducholodě a „její velká křídla a vrtule byly uvedeny do chodu, a pak už uháněla směrem na sever k San Angelo.“ Městský úředník rovněž oznámil, že spatřil vzducholoď, jak opouští dané místo.

O dva dny později probudilo v Josserandu v Texasu farmáře Franka Nicholse „bzučení“, proto vyhlédl z okna a uviděl oslnivá světla vycházející z něčeho, co popsal jako „těžkopádnou loď zvláštních proporcí“ vznášející se nad jeho kukuřičným polem. Nichols vyšel ven, aby zjistil, co se děje, ale než se stačil k velkému plavidlu přiblížit, vyšli mu dva muži vstříc a požádali, zda by si mohli nabrat vodu z jeho studně. Když s jejich žádostí souhlasil, pozvali jej na obhlídku jejich lodě, která – jak viděl – mohla pojmout šest až sedm členů posádky. Jeden z mužů mu prozradil, že loď je poháněna vysoce kondenzovanou elektřinou a že je jedním z pěti, kteří ji zkonstruovali v malém městě v Iowě s podporou velké akciové společnosti z New Yorku. Příštího dne, 23. dubna, svědkové označení listem Houston Post jako „věrohodní muži“, oznámili, že nějaká loď přistála v texaském městě Kountze a dva členové posádky udali své jméno: Jackson a… Wilson.

O čtyři dny později, 27. dubna, otiskl galvestonský deník Daily News dopis dříve zmíněného C. C. Akerse, který prohlašoval, že vskutku znal ve Fort Worth muže jménem Wilson; původně prý pocházel z New Yorku, bylo mu něco přes dvacet, měl prý „technické nadání“ a pracoval tehdy na vzduchoplavbě a něčem, co „udiví celý svět“.

Konečně 30. dubna navečer uslyšel farmář H. C. Lagrone v texaském Deadwoodu své koně vyplašeně jančit, proto spěchal ven a uviděl jasné bílé světlo v polnostech opodál, jak osvětluje celou oblast předtím, než sestoupilo a přistálo na jednom z polí. Jak kráčel k místu přistání, našel Lagrone posádku pěti mužů, tři z nich se s ním dali do řeči, zatímco ostatní nabírali vodu do gumových vaků. Sdělili mu, že jejich loď je jednou z pěti, jež nedávno letěly napříč celou zemí, ta jejich byla tatáž, co předtím před pár dny přistála v Beaumontu, že všechny byly zkonstruovány ve vnitrozemském městečku v Illinois na hranicích s Iowou a že se zdráhali říct něco bližšího, protože to prý ještě nemají patentováno. V květnu téhož roku vlna pozorování těchto vzducholodí skončila a o tajemném panu Wilsonovi dlouho nikdo neslyšel, přinejmenším dokud se po mnoha letech neobjevil na podzim roku 1930, když pracoval šest měsíců s Robertem H. Goddardem, kontroverzním raketovým vědcem.[19]

Přesto se podařilo posbírat střípky informací, sice neověřených, leč podivných zvěstí – zejména kolem roku 1903, právě když bratři Wrightové v Kitty Hawk v Severní Karolíně postavili svůj Wright Flyer, později zvaný Flyer I (avšak dnes je známý spíš jako Kitty Hawk), a podařil se jim první úspěšný let – o tom, že Wilson potají vyrobil ještě vyspělejší letoun, údajně turbovrtulový dvojplošník, s nímž dokonce přeletěl Atlantický oceán. Objevily se i fámy o vysoce pokročilých experimentech na problému hraniční vrstvy – a dokonce i o nebezpečných experimentech s atomovým pohonem. Co se toho týče, je tu jeden letopočet, který by neměl být nikdy opomenut. V roce 1908, krátce poté, co Louis Blériot dělal velkou publicitu svému letu z Calais do Doveru přes kanál La Manche, došlo 30. června v prostoru centrální Sibiře, nad Tunguskou, k obrovské explozi – explozi tak silné, že v oblasti přibližně 2000 km² vyvrátila a přelámala kolem 60 milionů stromů, přičemž se věřilo, že byla způsobena meteoritem, kometou či mimozemskou kosmickou lodí, ačkoliv v oblasti exploze nebyl nikdy nalezen žádný odpovídající meteorit, a její příčina tak nebyla nikdy odhalena. V aeronautických kruzích se ovšem šeptalo, že šlo o neúspěch jednoho z Wilsonových nebezpečných experimentů – když se jeho nejmodernější experimentální letoun, údajně poháněný nějakou primitivní nedokonalou formou atomového pohonu, porouchal – zřejmě také ve spojení se škodami vzniklými nekontrolovanými vibracemi hraniční vrstvy – když jinak šlo vlastně o úžasně úspěšný let ze Spojených států do Ruska.[20]

Na přelomu 30. let odjíždí do nacistického Německa, aby tam nabídl své služby, zatímco sledoval své vlastní cíle. Využíval lidské i materiální zdroje totalitního státu a s nasazením otrocké síly vězňů nacistických koncentračních táborů, pracujících ve dne v noci, vznikají v Harzu a Durynsku obrovské podzemní továrny, kde se realizoval jeho zvrácený génius. Pod patronací SS zkonstruoval v ohromných skalních tunelech v Kahle létající talíř. Na konci války zničil jediný funkční exemplář a s pomocí SS generálů Hanse Kammlera a Artura Nebe uprchl i s konstrukčními plány UFO do předem vybudované pevnosti v Antarktidě. Tam vznikl nový řád, fungující hlavně pomocí čipů implantovaných do mozků lidských robotů (únosy indiánů nízkého vzrůstu z povodí Amazonky), rozšiřující se pomocí vyspělé technologie létajících talířů po celém světě (únosy dalších „mozků“ pro práci na základně v Antarktidě) v průběhu padesátých až sedmdesátých let dvacátého století.

Tato mrazivá futuristická vize, do níž W. A. Harbinson vplétá obrovské množství pravdivých detailů a reálných osob, předestírá paranoidní obraz totality zaváděné Johnem Wilsonem, kde dochází k manipulaci osob i vyšetřování, k nezákonným akcím mužů v černém, únosům osob v UFO, vymazání osobních vzpomínek, k diktátu národním vládám po celém světě a mnoha dalším frustrujícím událostem.

 

UFO & psychedelická kultura

David Jay Brown zmiňuje v kapitole Navštívili nás už mimozemšťané?[21] názor odborníka na teorii superstrun Michia Kaku, jednoho ze svých oblíbených autorů na nejnovější témata fyziky, že kdyby nás vysoce rozvinuté civilizace už navštívily, neměli bychom možná ani schopnost to zaregistrovat – totiž ledaže by to tak samy chtěly – neboť jejich zkoumání a sondy by mohly být ultrajemné a pečlivě utajené. Psychiatr John E. Mack, autor knihy Únosy,[22] podnítil Brownův zájem o tento předmět, když naznačil, že v naší době mělo mnoho lidí nelíčené zážitky z kontaktu s inteligentními bytostmi, které přišly odkudsi zdaleka mimo náš svět. A podobně jako Timothy Leary byl i John Mack pro svoje neortodoxní přesvědčení málem vyhozen ze svého akademického postu na harvardské univerzitě. Brown dlouho s Johnem Mackem rozmlouval ohledně fenoménu mimozemských únosů a vedl s ním řadu interview. Ten předložil velké množství závažných důkazů, aby ukázal, že takové zážitky měla spousta lidí, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že je unesli mimozemšťané a popisovali je řadou shodujících se detailů. Tyto rozhovory s ním pak přenesl do své knihy Rozpravy o nadcházející apokalypse.[23]

John E. Mack vyšetřil v průběhu čtyř let 76 pacientů se symptomy únosu UFO a výsledky nabídnul spolu se zasvěcenými komentáři a kontroverzními závěry. Výpovědi obsahují i scénáře vysloveně sexuální, příšerně hrůzostrašné i nudně mrazivé pro své implikace ohledně povahy reality. Pacienti, o nichž Mack podává zprávu, zakusili hluboce traumatizující události, které naprosto změnily jejich životy – nejprve k horšímu, ale nakonec k lepšímu. Podle Macka jsou tyto mimozemské bytosti objektivně reálné a zdají se lidi unášet ze dvou důvodů: (1) kvůli proměně lidského vědomí, aby se zabránilo ničení ekosystémů planety Země a (2) za účelem vytvoření lidsko-mimozemského hybrida. To, co ale jeho knihu přivádí na scestí, je jeho ochota zabývat se některými prohlášeními svých pacientů, že jsou sami napůl lidé a napůl mimozemšťané, přinejmenším psychologicky nebo spirituálně; jeho přitakání tomu, že lze prolomit zákony fyziky (mnozí z unesených prohlašují, že mimozemšťané dokážou „procházet“ pevnými předměty, jako jsou dveře a zavřená okna); jeho zdánlivě rutinní procedura hypnotické regrese, kterou uneseným zpřítomňuje jejich předešlé inkarnace; a jeho důraz na spirituální transformaci mající spojitost s únosem (a dokonce to přirovnává k šamanskému rozšíření vědomí). Mack nicméně psychiatrické komunitě dokázal, že syndrom UFO únosů je skutečný problém, který si zaslouží seriózní klinickou pozornost.

Když Brown rozmlouval s Rickem Strassmanem, který zkoumal dimethyltryptamin (DMT),[24] sdělil mu tento, že si myslel, že fenomén mimozemských únosů se pojí se zvýšenou úrovní DMT v mozku. Určitě existuje řada podobností, jež tuto možnost potvrzují. Mnoho těch, kteří ujížděli na DMT, se svěřovalo s bezmocností v přítomnosti pokročilých mimozemšťanů v jejich nemocnicích či laboratorních zařízeních, v nichž podstupovali různé procedury, což je reminiscencí mnohých zpráv o mimozemských únosech. Když se na to Ricka zeptal, řekl mu:

„Myslím, že s ohledem na to, kolik našich dobrovolníků zakoušelo kontakt s entitami, mohou vyšší dávky DMT porušovat subjektivně-objektivní membránu oddělující nás od jiných úrovní reality, v nichž možná některé z těchto bytostí „přebývají.“ Byl jsem kritizován komunitou unesených kvůli nedostatku objektivních důkazů o takových setkáních u našich dobrovolníků – např. stigmata, kovové objekty atd. S ohledem na tyto obavy může stát za pozornost spektrum takových setkání – od čistě materiálních až po zážitky kontaktu čistě na úrovni vědomí, jež mohou velmi užitečně popisovat to, co tito dobrovolníci podstupovali.“

Když pak David Jay Brown vedl s Johnem Mackem rozhovor ohledně spojení mezi psychedelickými zážitky a fenoménem mimozemských únosů, ten k tomu řekl:

„Shledávám to zajímavým. Je to opravdu mysteriózní. Také jsem si toho všiml; zdá se, že když si někteří lidé vezmou psychedelika, mohou se otevřít něčemu, co vypadá podobně. Terence McKenna mluví o to, že když si vzal DMT, viděl pak najednou všude kolem sebe mimozemšťany. Co to znamená? Zřejmě nezpůsobil, že by se něco začalo fyzicky materializovat, takže to v určitém smyslu naznačuje, že se taková osoba stává proaktivní v objevování jiné domény. Tyto případy mohou vzbuzovat podobné zážitky jako ty, u nichž došlo ke skutečnému důkazu, kdy se nějaké materializované UFO objevilo u někoho na dvorku, jenže to mi nepomůže v tom, s čím se potýkám. Znám případy, kdy soused nebo média oznámila UFO poblíž něčího domu, nebo když zrovna řídili auto, a nezávisle na tom mi pak dotyčná osoba vyprávěla, že ji uneslo UFO. A neví nic o tom, že média zachytila stopu UFO.

Takže je tu ještě fyzická dimenze. A jde o onen aspekt, který způsobil takovou krizi v západní kultuře, protože jsme se cítili tak bezpečně zastřešeni v naší materiální nedotknutelnosti. Představa, že nějaký druh entit, bytostí nebo energií z nějaké jiné dimenze si to může zamířit k nám a dotknout se nás tak, že nepomůže žádná protiraketová obrana, taková představa většinu lidí děsí. Mne nijak zvlášť neděsí. Hádám však, že děsivá je, když si dopřáváte povznášející představu, že jsme nedostižnými vládci tohoto kosmu a nikdo na nás nemůže, a jenom je třeba, abychom vytvořili nějaké lepší, technologicky řízené prostředí, kopule a pavilony[25] a věci tohoto druhu, a nikdo na nás už nikdy nedosáhne. Zamyslete se třeba nad tím, co třeba představuje takový vojenský projekt, jako jsou Hvězdné války (Star Wars). Strategická obranná iniciativa (Strategic Defense Initiative) se zakládá na víře, že nám nějaká technologie může poskytnout bezpečí a zaručit nám nedotknutelnost před námi samotnými, jakož i kosmickými silami a energiemi. Četl jsem většinu knih Terence McKenny a zjišťuji, že se velkou měrou shodují s tím, čím se zabývám. Nemyslím si ale, že si zcela uvědomuje, o jak robustní fenomén v případě únosů UFO jde, protože k němu přistupuje jen skrze psychedelika. Nemyslím si, že si uvědomuje, jak silné mohou být tyto přechodové zážitky ve smyslu tělesném.“

John Mack seznámil Davida Jay Browna i s knihou Patricka Harpura Démonická realita,[26] která změnila jeho názor na řadu nevysvětlených jevů. Vždy jej fascinovaly anomálie, jež věda nedokázala vysvětlit – podobalo se to tomu, co ho učil Rupert Sheldrake, aby to horlivě sledoval, když pracovali společně. Harpurova kniha shromáždila takové množství detailů, že to skoro vypadá, jakoby si s námi zahrávala nějaká vyšší inteligence, která nám strká před nos všechny ta pozorování sněžného muže, kruhy v obilí, únosy mimozemšťany a další podivné fenomény oznamované spolehlivými svědky, avšak přesto odolávají věrohodnému a konvenčnímu vědeckému vysvětlení. Harpur předkládá velmi zajímavý názor, že důvod, proč se nám mimozemšťané jeví během únosů jako technologicky nadřazené, sterilní, studené a vědecky zaměřené bytosti zajímající se toliko o naši zdravotní stránku, tkví v tom, že nás ve skutečnosti vlastně parodují. Podle Harpura se nám posmívají, zesměšňují a napodobují nás tak, že se zjevují v oné podobě, jak si sami sebe představujeme v budoucnosti a jak v našich laboratořích zacházíme s jinými zvířaty. Tropí si z nás žerty, aby nám dali důležitou lekci o tom, kam spějeme. Tahle představa se mi líbí a zní stejně pravdivě jako jeden trip na DMT přítele, který se setkal s technologicky vyspělými opicemi ve slunečních brýlích, anebo při jednom působivém tripu na ketaminu, kdy se David Jay Brown sám setkal s mimozemskými vědci, kteří na něm prováděli řadu experimentů a vypadali jako přerostlí králíci.[27]

Obrazy UFO a mimozemšťanů vstoupily zásadním způsobem do světa prostřednictvím televizních show, filmů a science fiction. Už od prvního pozorování létajícího talíře v roce 1947 počet nadšenců pro UFO podstatně vzrostl. Průzkum přinesl odhad, že 27 % dospělých Američanů akceptuje možnost, že mimozemšťané přistáli na Zemi. Jacobs spočítal, že skoro 15 milionů Američanů se mohlo stát obětí mimozemských únosů, zatímco zemí s druhým největším počtem zpráv o únosech je Spojené království. V Austrálii jeden průzkum odhalil, že 42 % respondentů věří na mimozemšťany. Statistiky, jako jsou tyto, vedly některé badatele k závěru, že UFO a mimozemské únosy jsou především doménou „Západu“.[28]

* * *

Konec první části.

 

okultura © iiMMxviii
Psáno pro: Matrix & okultura.

---

 

[1] Jurgis Baltrušaitis: Fantastický středověk. Jitro, Praha 2008, str. 60n.

[2] Srv. Jiří Dynda: Svjatogor. Smrt a iniciace staroruského bohatýra. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2016, str. 285.

[3] Jurgis Baltrušaitis: Fantastický středověk, str. 54.

[4] Jurgis Baltrušaitis: Fantastický středověk, str. 58.

[5] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Spisy 3, díl 1. Plus, Praha 2011, str. 27n.

[6] Gregory L. Reece: UFO Religion: Inside Flying Saucer Cults and Culture. I. B. Tauris 2007, str. 11n. Souhrnnou a přehlednou zprávu obsahuje jednak článek na Wikipedii, a dále soupis pozorování pod názvem The Mystery Airship Log 1871-1895.

[7] Jerome Clark: The UFO Book: Encyclopedia of the Extraterrestrial. Visible Ink 1998.

[8] Gregory L. Reece: UFO Religion, str. 14.

[9] Gregory L. Reece: UFO Religion, str. 11.

[10] Ibid.

[11] Gregory L. Reece: UFO Religion, str. 12.

[12] Ibid.

[13] Kovová pachuť je někdy příznakem blízkých setkání s UFO. Ufolog Timothy Goode sepsal následující výčet u takového setkání podle německého ufologa dr. Petera Hattwiga a jeho ženy: „Najednou jsme slyšeli jasný bzučivý zvuk přicházející z nebe. Po třech nebo čtyřech sekundách tento hluk, jenž se zdál být jakoby ‚kovový‘, jako by byl vytvářen nějakou odstředivou silou, ještě zesílil… naše ložnice a terasa venku byla zalita něčím mnohem silnějším, než je měsíční světlo – modravě bílé barvy podobné neonovému světlu. Zároveň jsme oba cítili na jazyku zvláštní druh kovové pachutě.“ (Timothy Goode: Unearthly Disclosure: Conflicting Interests in the Control of Extraterrestrial Intelligence [Arrow Books, Londýn 2000], str. 48).

[14] Joseph P. Farrell: SS Bratrstvo zvonu. Neuvěřitelná tajná technologie nacistů. Nacisté v NASA, JFK a MAJIC-12. Volvox Globator, Praha 2011 & HORUS, Brno 2011, str. 189n.

[15] Ron Miller: That Time Jules Verne Caused a UFO Scare. io9.

[16] Srv. David M. Jacobs: UFOs and Abductions: Challenging the Borders of Knowledge. The Extraterrestrial Hypothesis in the Early UFO Age. University Press of Kansas 2000. Dále David M. Jacobs: The UFO Controversy In America. Indiana University Press 1975.

[17] J. M. Troska: Zápas s nebem. Profil, Ostrava 1970.

[18] W. A. Harbinson: The Wilson Papers: Genesis of the World’s Most Fearsome Secret. CreateSpace Independent Publishing Platform 2017.

[19] Viz rovněž W. A. Harbinson: Projekt Saucer. Book One: Inception. Dell Publishing, New York 1991, str. 91n.

[20] Ibid., str. 134n.

[21] David Jay Brown: The New Science of Psychedelics: At the Nexus of Culture, Consciousness, and Spirituality. Park Street Press 2013.

[22] John E. Mack: Abduction: Human Encounters with Aliens. Scribner 2007.

[23] David Jay Brown: Conversations on the Edge of the Apocalypse: Contemplating the Future with Noam Chomsky, George Carlin, Deepak Chopra, Rupert Sheldrake, and Others. St. Martin’s Press 2005.

[24] Dimethyltryptamin (DMT) je velmi silný, v přírodě se vyskytující halucinogen produkovaný rostlinami a přítomný ve stopovém množství i v lidském těle. Vykazuje podobnost s dalšími halucinogeny, LSD a psilocybinem. Srv. Rick Strassman: DMT: The Spirit Molecule. A Doctor’s Revolutionary Research into the Biology of Near-Death and Mystical Experiences. Simon & Schuster, New York.

[25] Srv. Isaac Asimov: Ocelové jeskyně. Mladá fronta, Praha 1970.

[26] Patrick Harpur: Daimonic Reality: A Field Guide to the Otherworld. Arkana Penguin Press, Londýn 1995.

[27] David Jay Brown: The New Science of Psychedelics.

[28] Eirik Saethre: UFOs, Otherness, and Belonging: Identity in Remote Aboriginal Australia. openUP, August 2007.