Osmnáctý hexagram I-ťingu, Ku, je překládán jako Zkaženost.
Následování a přizpůsobivost se snadno zvrhnou v cosi velmi nekalého. Taková je negativní spojitost tohoto hexagramu s hexagramem předchozím. Kdo se k někomu přidává a radostně jej podporuje, ten pro něj pracuje a slouží mu. Mluví-li se o zkaženém, pak jde o práci na zkaženém. Čínské jméno hexagramu vyjadřuje znak představující mísu plnou červů, symbol něčeho zkaženého, nepoživatelného. Sklad dolního a horního trigramu kombinuje měkkou ústupnost až apatii spodního trigramu s tvrdou vytrvalostí až umanutostí trigramu horního. Je to něco, co se nesrovnává, co je ve své podstatě zvrácené a volá po nápravě. Jsou jisté vhodné a nevhodné časy obětí, kterých je třeba, aby se dílo zdařilo a jeho plody zůstaly zdravé.1
V srdci kultu Ku spočívá systém analogický mystériím vúdú, které se týkají 256 jedů Bohyně, čili kal. Ku je černá magie, jako je Wu magií „bílou“. Má jistou příbuznost s egyptským slovem Khu, a proto i odkazuje na ženskou povahu jejího zdroje. Khu je magická síla par excellence. Je zpodobňována cípkem nebo ocáskem femininního komplexu, v němž se vytvářejí kaly.
Když Kenneth Grant, žák slavného anglického mága Aleistera Crowleyho, vykládá ve své knize Hecate’s Fountain jeho slavný magický manifest o Novém Æonu, Knihu Zákona2, popisuje kaly neboli barvy Hadita v jeho tajné manifestaci v tomto pořadí:
modrá
zlatá
rudá
purpurová
zelená.
Hadit je nekonečně malý nebo atomický bod (bindu). Skrytý bůh, který jest jedno s Adadem, Daat (hebrejská sefira Poznání nebo Rozumu) a Thothem (egyptským bohem moudrosti, a také strážcem tarotu), jejichž spojení (yog) vytváří Yog-Sothotha.3
Pojem Yog-Sothoth pochází z Necronomiconu a znamená doslova „věk (juga) nebo aeon Set-Thotha.“ V metafysickém smyslu je Yog-Sothoth symbolem ducha Choronzona, velikého démona Chaosu, který dlí v srdci hmoty nebo v materiálním universu. Jeho tajemství je možné odkrýt pouze projitím Brány Daatu (tj. Thothovy) do pouště Setovy, Set-Thotha, či Sothotha.
Jde o tyto verše:
50. Modrý jsem a zlatý ve světle své nevěsty: však v očích červený lesk mám; & mé ozdoby purpurové & zelené jsou.
51. Purpur nad všechen purpur: to je světlo větší než světlo pohledu.
52. Je tu závoj: onen závoj je černý.
Aleister Crowley: AL, II:50-52.
Jde (podle kabaly) o barvy Chesedu, Tiferetu, Gebury, Jesodu, Neca. Všimněme si, že je vynechán Hod; ‚racionální‘ prvek chybí. Na jiné, mnohem tajnější barevné škále je modří azur kosmu; zlato je solárním proudem; rudá krví nebo energií Šarlatové ženy (Babalon); purpurová je Zóna lila, zvaná jinak také Karmínovou prázdnotou, Abysem, Velkým zálivem, Chaosem, Pouští Setovou, Rovinou Leng atd. Jedná se o onu podivnou barvu, kterou Lovecraft popsal ve výjimečné povídce Barva z kosmu. Jejím místem na Stromu života je Daat, Místo střetu, které svým astroglyfem připomíná znamení drukpu, trojitý ohnivý jazyk a trojzubce Chozzara a Šivy.
Barva lila je jednou z barev připisovaných ‚falešné‘ sefiře Daat. Při jejím vylévání v podobě kál, v rituálu s podtóny nekrofilství, se ukázalo, že je možno proniknout do lovercraftovské gnose se zvláštním odkazem na mystéria „hrůzné roviny Leng“. Díky němu lze nahlédnout do magické funkce tří velkých nočních fantomů: vlkodlaka, který transformuje kály dne na kály noci (čtrnáct jasných a čtrnáct temných dnů); vampýra, který kály pije; a ghoula, který pojídá éterické substance těchto kal během toho, jak se po svém způsobu vtělují, tedy brání plnému zhmotnění za bílého dne. Je možné, že tyto kály jsou ejakulací cizích entit a byly přeneseny na Zemi prostřednictvím kněžky, která je v magickém spánku schopna usměrňovat tok semene tam vocaď. Jeden alchymista se po tomto rituálu vyjádřil, že na chvíli spatřil zakuklenou postavu, která se nad ním vznášela, aby vypustila do jeho srdce jed, který jí vytékal z očí při výronu lila.
Kála (ze sanskrtu) je čas a rovněž lunární číslice jakožto znak čtrnácti jasných a čtrnácti temných dnů. Existuje 16 kál neboli lunárních proudů, jak je zná pozemská věda, a u člověka se nacházejí v organismu ženského pohlaví; odtud Kálí jako bohyně času a kál. Naše slovo kalendář (ale i koleso) se od tohoto slova odvozuje. Čas je zdrojem energie, která pohání kosmické lodě. Promění-li se v energii, jeví se kála jako síla, která je pohání a umožňuje jim překonávat nekonečné vzdálenosti mrknutím oka.
Hieroglyf Ku odkazuje na magický princip, který uvolňují prostopášní, princip, který dává moc nad duchy těch, kteří zemřeli násilnou smrtí nebo morálně upadli nezřízenou smyslností. V některých ohledech jde o čínský ekvivalent mystérií zombieismu.4
Magickým nástrojem je zde mísa, pohár, nádoba na vodu a zoomorfními totemy tohoto kultu je hmyz, červ, had, žába, stonožka atd.
A o tom mluví komentář c’Chuana: „Nádoba a červi zplozují ku, odpovědnost padá na prostopášné. Ti, kdož zemřeli násilnou smrtí, jsou také ku.“
Komentář, který k tomuto hexagramu připojil Legge a další komentátoři I-ťingu, je obskurní, ale dva základní trigramy, z nichž se skládá hexagram, představuje trigram země a vzduchu, a proto v souladu s významem Ku pak způsobují ztrátu duše nebo dechu. Dobře to ladí se starodávnými čínskými texty, kde se Ku ztotožňuje se zlovolnými atmosférickými poruchami, které jako takové vytvářejí na fyzické úrovni močály a morové podzemní regiony, či na psychické úrovni miasmatické výpary hnijících lidských kostí. Ku rovněž naznačuje přítomnost zlých duchů a nezdravé aury umělých entit stvořených černou magií.
Co ovšem zde vyvolává obzvláštní zájem, je fakt, že podle některých výjimečně starých textů létá Ku kolem půlnoci a vypadá „jako meteor“. Jeho světelnost se zvyšuje a vrhá stíny lidského tvaru; ty jsou pak známy jako ťiao-šeng-ku. Takový stín může nabýt jistého stupně hustoty, který mu umožňuje kopulovat s ženami a v tomto stádiu je nazýván čin-can-ku. Může se potom přemístit, kam chce a také šířit hrůzu po celé zemi. Lidová víra si Ku představuje jako zlého lovce z temnot, který lapá duše mrtvých.
Tyto pověry byly důvodem vzniku různých podání o klidných nocích tísněných těžkými mračny, z nichž probleskují nepopsatelné objekty a zanechávají za sebou nad střechami světelné čáry jako meteory, když odlétávají do vesmíru. Taková světla byla připisována Ku a Ku mají v povaze pohlcovat noční výrony mozků dětí. Unášejí také lidské duchy. V těch rodinách čarodějů, kteří si „vydržovali Ku“, bývaly ženy těmito duchy vždy zneužívány.
Batrachophrenoboocosmomachia
Meteor byl ztotožňován s létajícím Ku nebo hadem Ku, což je nepřímá narážka na hadí sílu (kundalíní), o níž staří zasvěcenci věděli, že do zemské atmosféry vstupuje tam vocaď. Ofiolatrie není v Evropě neznámá. V gnostickém učení se vyskytovala sekta Ófitů, kteří rovněž vyznávali Velikého hada. Kruh čarodějů, který slouží tomuto „jedovatému“ duchu, bohatne (Tento duch je vehikulem hadích jedů čili kal.). Tato víra je reminiscencí svého vúdúistického ekvivalentu, který obnáší hadí bohyni Ayida Oeddo, o níž se říká toto: „Má hadí bohyně, když přicházíš, jsi jako blesk“. Duchem Ayida Oeddo je „veliký had, který se zjevuje jen tehdy, když se chce napít. Tehdy klade svůj ocas na zem a noří se tlamou do vody. Říká se, že prý ‘ten, kdo najde výkaly tohoto hada, bude bohatý až do smrti’“.
Ze skutečnosti, že dívky a ženy rodinného kruhu (čarodějů) jsou prý zneužívány hadem, je zřejmé, že hadí síla manifestuje své jedy prostřednictvím ženských kal. Had mizí za noci „jako meteor“. Když se blíží k řídce obydleným místům, sestupuje a „pojídá lidské mozky“. Z takto kanibalismem zkoušených smrtelníků se stávají zombie; „mozek“ představuje inteligenci, která naopak je symbolem životního principu.
Duch podobný čin-can-ku se zjevuje v podobě ropuchy nebo žáby. Jak žábovité, tak i hadí formy jsou čarodějům dobře známé jakožto totemy Hlubinných a Velkých Starých. Stojí za to zde podotknout, že Ku, podobně jako UFO, se – jak se zdá – vyhýbají zalidněným oblastem. Další podobnost s UFO naukou jest ta, že obyvatelé takových strojů čas od času odřezávají různé části lidského těla. Staří Číňané byli nuceni vtělit svá pozorování do „magického“ kontextu vzhledem k potřebě popsat jevy mimozemského původu. Zdůrazňování hmyzí symboliky má veliký význam s ohledem na bzučivý zvuk, který – jak se mělo za to – ohlašoval blízkost nebo příchod Starých.
Existuje ale ještě další druh Ku. Bájí se, že vyvrhuje zlato a stříbro, když se řítí za noci kolem jako blesk.
„Veliký hluk přišel, když to padalo“. UFO prý také padají za velikého hluku.
Navíc „to může být had, ropucha nebo nějaký druh hmyzu nebo plaz“. Jeho uctívači si ho chovají v tajné komnatě a je krmen ženami. Je však tvořen čistým jin, což je obrazný způsob, jak říci, že je to vampýr Ku, který se živí menstruační krví. V tomto spojení se také říká, že Ku, který pohltí muže, bude kálet zlato, zatímco ten, který pohltí ženy, vykálí stříbro. Klíč k tomu, co se zde říká, je třeba hledat v symbolismu čínské alchymie a interpretovat ve světle gnose Hada. Čteme pak: vampýr Ku (ženský), který vytahuje mužské semeno (jako incubus), emanuje solární či kreativní kala; vampýr Ku (mužský), který se napájí menstruační krví (jako succubus), emanuje lunární či destruktivní jed. Proces se přirozeně dělí na magii (slunce) a čarodějnictví (luna). Navíc skoro ve všech případech se do tohoto procesu zapojuje sexuální styk smrtelníků s mimozemšťany – mezi čaroději, meteory anebo „blesky“. „UFO“ symbolismus je také implicitně přítomen v duálním symbolu Ku, který zahrnuje mísu nebo nádobu a červy nebo hmyz. Solární i lunární duchové spolu obcují ve vodách shromážděných v míse, takže nasávají fluidum s kalami Zvenku.
Bergier a Pauwels ve své slavné knize mluví o ‚Společnosti Vrilu‘:
„Vril je obrovská energie, z níž v obyčejném životě užíváme jen nepatrnou část. Kdo se stane pánem vrilu, stane se pánem sebe sama, druhých i světa. Je to jediné přání, které má oprávnění. K němu musí mířit všechno naše úsilí.“5
Aleister Crowley ve své encyklopedické Liber 777, která je věnována nejširším souvislostem tarotu se všemi významnými světovými magickými koncepcemi, abecedami, symboly atd., v oddílu Sepher Sephiroth, uvádí pod číslem 251 anděla Uriela, psáno hebrejsky Vau-Reš-Jod-He-Lamed, kterého ztotožňuje právě s magickou silou vrihl, o níž poprvé mluví Edward Bulwer-Lytton ve své knize Plémě, které nás vystřídá, další odkaz je na jméno Abra-Melin. Kenneth Grant vysvětluje pojem vrihl (jeho pravopis) ve světle Necronomiconu takto:
„Jde o magickou sílu. Slova hriliu a R’lyeh jsou příbuzné pojmy označující podvědomí (v tomto případě R’lyeh) jako zdroj magické síly. Vrihl je také spoluoznačením pro arcimága – Člověka.
‚Není boha mimo člověka‘ (viz Liber Oz Aleistera Crowleyho) by proto naznačovat virilního (plodného), jedince naplněného vrihlem. Když dochází k expresi vrihlu, stane se hriliu. R‘lyeh je podmořské město, v němž čeká a sní spící Cthulhu. R‘lyeh je pojem, který označuje podvědomí jako zdroj hriliu. Hriliu je ‘pronikavým výkřikem orgasmu’, metafysickou extází, která doprovází akt stvoření.“
Batrachophrenoboocosmomachia
S tímto pojmem souvisí jak Hru, tak i Hrumachis. Hru je anděl vládnoucí tarotu, který se skládá z nebeských silových zón vizualizovaných Knihou Thothovou.6 Hru má pozoruhodně ‚ufologickou‘ konotaci, neboť kola či disky (dříve pantákly), které představují silové zóny tarotu, jsou víry magické energie pocházející „Odtamtud mimo letokruhy“. Hrumachis je „Horus [z] Hvězdy“. Hvězda je Sothis neboli Set, a tento titul má nápadné ‘ufologické’ implikace. Odtud existuje spojení na tajný Řád Stříbrné hvězdy (Order of the Silver Star), A.’.A.’., Argenteum Astrum. Touto Stříbrnou hvězdou je Sirius, Psí hvězda. Dvě ‚A‘ mají hodnotu dvou ‚jedniček‘, které je třeba číst jako jedenáct, číslo magické expanze a klifotu (slupky zla).
Je pozoruhodné, že bytosti popisované čínskou magickou tradicí jeví podobné rysy s těmi, které jsou od druhé poloviny tohoto století po celém světě odpovědné za únosy lidí, případně s nimi měli lidé osobní kontakt, ať už skončil šťastně nebo ne. Prostý rozum si vypomáhá pomocnými popisy k zachycení nejvýraznějších rysů či podobnosti s tím, co člověk zná. Tak lze dospět k pojmu Batrachoofité, což znamená, že se hlava, obličejová partie, barva kůže a její vzezření blíží takovým tvorům, jako je ropucha a had.
→ Pitvat!
Intenzivní práce s nevědomím, urychlovaná požíváním drog, sexuálními rituály a prací s imaginací, může vést i v našich zeměpisných šířkách k výskytu bytostí, které jsou vnímány jako mimozemské. Je třeba jej chápat jako důsledek výše popsaných magických praktik.
Asi před rokem se taková bytost zjevila na kopci Květnice poblíž Brna. Tento je znám díky svým nalezištím polodrahokamů, tudíž tam lze předpokládat bohatou gnomickou činnost. Tohle ovšem není přesně ten případ.
EBE
Osoba mně známá se vydala dne 6. května 1995 na procházku na tento kopec. Pojednou periferním viděním zahlédla černého muže, který se zformoval na malou neoblečenou bytost s velkou hlavou poněkud žabího výrazu, s dlouhýma rukama a prsty, u konečků snad trochu rozšířenými, mírně převislým trupem a chodidly, jež byly jakoby bez prstů. Ostatně, máme k dispozici kresbu, kterou na mé naléhání nedlouho po tomto setkání vyvedla. K této zcela strachem zmrazené osobě se z lesa blížila se slovy přenášenými spíše do vědomí, než vyřčenými nějakými hlasivkami a pro uši slyšitelnými: „Pitvat!“
Pronásledování skončilo po bezhlavém útěku ukrytím se mezi stromy. Může to znít směšně, ale dotyčná byla hluboce vystrašena, přestože jinak je stav jejího ducha zcela opačný. Jde o stav v mnohém podobný zjevení Animy ve snu, kdy má-li snící dostatek volní síly pro to, aby se probudil, pak i po probuzení zakouší přítomnost něčeho cizího v pokoji, včetně šedé nebo tmavé postavy, kterou provází ještě i mrazivý pocit, ať už vyvolaný odkrvením nebo o auru zasahující do aury takové osoby. Pro pozorovatele je těžké rozlišit, zda-li se jedná o tzv. ‚reálnou bytost‘ nebo projev astrální bytosti, která se projektuje do vědomí. Fixace pohybů, tělesná ztuhlost, mrazení, odkrvení mozku a stav krajní hrůzy je vlastní všem osobám postiženým těmito zážitky, třebaže některé jdou ještě dál – k únosům.
→ Manhattan Transfer
Případ bývá někdy citován pod názvem „Manhattan Transfer“. Začal jednoho mrazivého a jasného rána asi kolem 3 hodiny, kdy se zastavil motor auta poblíž přístavu South Street v Manhattanu. Pasažéři vzhlíželi vzhůru – známá a vysoce postavená politická osobnost, jejíž jméno zůstane utajeno, a dva vládní agenti – a sledovali zářící oválný objekt vznášející se nad budovou o pár bloků dál. Jak se světla na této nebeské vizi měnila z rudě oranžové na jasně modrobílou, začala se z okna dvanáctého patra mírným pohybem vznášet žena v noční košili, a pak zůstala viset uprostřed prostoru. Úžasem zkoprnělí svědci pozorovali, jak žena obklopená několika malými bytostmi lehce stoupala ke spodku onoho stroje. Objekt odfrčel k brooklynskému mostu, aby se nakonec ponořil do East River.
„Je to zcela ojedinělý případ“, říká Budd Hopkins, moderní umělec světové třídy, který se nedávno proslavil knihami Missing Time a Intruders, v nichž se detailně zabývá osmnáctiletým vyšetřováním výpovědí mnoha tisíc osob, které prohlašují, že byly uneseny UFO. Jestliže je Hopkins vzrušen, dá se to vysvětlit tím, jak sám říká, že tady jde o případ, který může přesvědčit armádu skeptiků, kteří ho už po léta nahánějí. Oproti stovkám jiných zaznamenaných únosů, jak vysvětluje, jde poprvé o nezávislé svědectví o události, která se odehrála. A co je ještě významnější, jeden ze svědků je prý, lidově řečeno, V.I.P. – prominentní a důležitá osoba. „Závěr je ten“, spekuluje Hopkins, „že šlo o úmyslnou demonstraci mimozemské síly.“
Ústřední postavou tohoto příběhu je Linda. Nechce, aby bylo zveřejněno její druhé jméno. Žije v dolním Manhattanu. Vše začalo v roce 1988. Linda si právě koupila biografii Franka Sinatry od Kitty Kellyho a další knihu, kterou vzala jako mystérium. Onou druhou knihou byli Intruders Budda Hopkinse. Na konci první kapitoly oněměla překvapením: mimozemské bytosti zanechávají v mozku a nose lidí tajemné implantáty, a to ji trochu znervózňovalo. Před třinácti lety našla hrudku na vnitřní straně nosní přepážky, a tak šla ke specialistovi, který prohlásil, že jde o chrupavku zabudovanou při chirurgickém zákroku. Takovou operaci však nikdy, ani jako dítě, nepodstoupila. Linda pak vzala můj prst a dotkla se jím svého nosu: ano, cítil jsem velmi jemný hrbolek na horní straně pravé nosní dírky. Musí tu však být ještě něco jiného, než jenom tohle. A taky bylo.
O rok později Linda nakonec Hopkinse kontaktovala a ten se rozhodl, že prozkoumá Lindinu minulost svým oblíbeným nástrojem – hypnózou. „Cítila jsem se trochu divně“, říká Linda. „Jsem jenom matka a žena. Jsem prostě Linda. UFO? Pch!“
Únos
Hopkins uvádí, že se dozvěděl něco jiného. Regresí vrátil Lindu do věku 8 let a umožnil jí, aby si vzpomněla na epizodu, o níž si myslí, že v ní probleskovala postavička Caspera, ze slavného příběhu Casper, strašidelný kamarád (nedávno zfilmovaný Stevenem Spielbergem). Ale v hypnóze se její vzpomínka na Caspera změnila ve veliký a vysoký objekt, který viděla plout nad sídlištěm, napříč ulicí v Manhattanu, v níž v dětství bydlela. Hopkins pojal podezření, že ji unesli mimozemšťané a pozval ji v červnu 1989, aby se zapojila do skupiny, která pomáhá lidem se zkušeností únosu.
„Vzpomínám si, jak jsem tam mezi těmi lidmi seděla s dokořán otevřenýma očima, když jsem ty lidi poslouchala“, vypovídá Linda. „Nejdříve jsem se cítila divně, ale pak už to bylo mnohem lepší.“
Konečně 30. listopadu 1989 velice znepokojená Linda zavolala Hopkinsovi, že byla znovu unesena. Do postele se dostala dost pozdě, asi deset minut před třetí ráno, protože prala. Trvalo to věky, než se v malé sušičce usušily ručníky a čtvery džíny. Její manžel, který normálně pracuje v noci, musel ten den být v porotě, takže byl doma a spal v ložnici. Osprchovala se, lehla si do postele, sepjala ruce a odříkala „Otčenáš“, návyk, který si uchovala až do dospělosti pod vlivem své katolické výchovy, když náhle pocítila v pokoji něčí přítomnost.
„Byla jsem vzhůru, ale nechala jsem oči zavřené. Měla jsem strach. Věděla jsem, že to není manžel; ten vedle oddechoval ze spánku. Pak jsem začala přemítat: Zamkla jsem dveře? Je to některé z dětí?“ Zavolala jména obou chlapců a nakonec sáhla na manžela. „Probuď se“, řekla, „někdo tu je.“
Neodpověděl a ona začala pociťovat, jak od špiček prstů postupuje znecitlivění nahoru. Po měsících práce ve skupině zkoumající své minulé únosy věděla, co to znamená. Teď nebo nikdy, pomyslela si a otevřela oči. U postele stálo malé stvoření s velkou hlavou (srovnejte kresbu tvora z „případu z Květnice“) a černýma očima.
„Vykřikla jsem a začala ječet“, říká, „a pak jsem na to hodila polštář“. Bytost spadla dozadu. Potom už si vše pamatuje jen útržkovitě – bílá hmota se jí přelévala před očima; nějaké cizí ruce ji zvedaly a zase ukládaly zpět; najednou padla zpět do postele.
Bylo kolem tři čtvrtě na pět, když Linda vyskočila z postele a běžela do dětské ložnice a viděla, říká, „že nedýchají“. Hystericky sundala malé zrcadlo z koupelny a držela jim ho před ústy. Najednou se zamlžilo a ona uslyšela, jak manžel nahoře zachrápal. Byli naživu. Linda si v šoku sedla v průchodu mezi obě postele na zem a tam setrvala až do kuropění. Potom zavolala Hopkinsovi.
V hypnóze Linda vypověděla, že tam bylo v té době pět bytostí. Odvedli ji z ložnice přes obývák až přes zavřené okno ven, kde se, jak prohlašuje, vznášela ve vzduchu a viděla modrobílé světlo. Měla strach, že spadne a byla šokovaná, myslela na to, že se jí noční košile svlékla přes hlavu. Vystoupila až do toho stroje a potom shledala, že sedí u stolu. Bytosti stály kolem ní a škrábaly ji na pažích – „jako kdyby braly vzorky kůže“, přemýšlí, a jezdily jí nějakým nástrojem po páteři nahoru a dolů – vše je typické pro okolnosti kolem takových únosů, říká nakonec.
Co je ale naprosto netypické, je to, co se stalo následně o 15 měsíců později. V lednu 1991 dostal Hopkins strojem psaný dopis od dvou osob, které prohlašovaly, že jsou od policie. Poskytly svědectví o tom, že koncem roku 1989 viděly „malou dívku nebo ženu oděnou do bělostné noční košile“, jak pluje z okna dvanáctého poschodí, eskortována třemi „ohyzdnými malými bytostmi lidského vzezření“, do velikého vznášejícího se oválu, který občas změnil barvu do červeně oranžové. Objekt, jak se v dopise dále uvádí, přeletěl nad jejich hlavami nad brooklynský most a ponořil se do East River. Prý pochybují, zda je žena ještě naživu, ačkoliv mají přání zůstat v anonymitě, aby si nepokazily svoji kariéru. Podepsali dopis pouze křestními jmény – Richard a Dan.
Hopkins byl užaslý. „Ihned jsem si uvědomil, že tou ženou není nikdo jiný než Linda“, řekl. „Výpověď se shodovala časem, datem, místem i detaily jejího únosu. Zde byli konečně nezávislí svědci zdánlivě s dobrou pověstí.“
Když Hopkins zavolal Lindě, aby jí o tom řekl, odpověděla: „To není možné.“ Potom se divila, jestli se ona a Budd nestali obětí nějakého krutého žertu. Veškeré podezření však zmizelo jednoho večera o několik týdnů později, když se Richard a Dan ukázali u jejích dveří.
„Policie“, ohlásili se. Linda vykoukla kukátkem a uviděla dva muže v běžném stejnokroji se zlatými výložkami. „Tak jsem je pustila dovnitř“, vypráví, „a oni se na mně dívali s jistým pobavením. Když se sami představili jako Richard a Dan, spadl mi kámen ze srdce.“ Oba byli vysocí, dobře stavění, atraktivní muži, čtyřicátníci. Dan si sedl na gauč dal si hlavu do dlaní a řekl, „Můj bože, je to opravdu ona.“ Richard měl slzy v očích a tiskl ji vyjadřuje tak úlevu, že je naživu.
„Budd mě varoval, abych s nikým o incidentu nediskutovala“, vypovídá nyní Linda, „a tak jediné, co jsem mohla udělat, bylo, že jsem jim řekla, aby si promluvili s Buddem.“
V následujícím roce se s tajemnou dvojicí mnohokrát setkala – na autobusových zastávkách, před ordinací svého zubaře, dokonce i v kostele. Hopkins neměl nikdy to potěšení se s tímto párem setkat, ačkoliv, jak říká, dostal ještě tři dopisy od Dana a čtyři od Richarda plus kazetu. V jednom dopise, vypráví Hopkins, Dan vysvětloval své důvody, proč chce setrvat v anonymitě: on a Richard nejsou policisté New York City a onu osudnou listopadovou noc nebyli sami. Ve skutečnosti jsou bezpečnostní agenti a doprovázeli významnou politickou osobnost, kterou nemohou jmenovat, na městské letiště; najednou jim zdechlo auto a zhasla světla. Viděli Lindin únos odvíjející se potom, co odtlačili auto do bezpečí pod mimoúrovňovou výpadovku FDR.
Dan a Richard prostě nedokázali zůstat stranou. Jednoho rána, poté co Linda doprovodila svého mladšího syna ke školnímu autobusu v 7:15, jak tvrdí, k ní přistoupil Richard, který ji požádal, aby se s ním svezla v autě. Odmítla, ale Richardův stisk na rameni zesílil. „Můžete jít klidně nebo můžete začít vyvádět a křičet“, prohlašuje Linda a trvá na tom. Jak ji táhl k otevřeným zadním dveřím svého černého Mercedesu, tak ji lechtal, zdůrazňuje Linda. „Tak se mu podařilo dostat mě do auta.“
„Jezdili jsme kolem dokola asi tři hodiny“, vypráví Linda, „kladli mně všechny možné otázky.“ Pracuje pro vládu? Je ona sama mimozemšťankou? Požadovali dokonce, aby dokázala, že je člověk tak, že si sundá boty. Mimozemšťané, jak prohlašovali v dopise Hopkinsovi, nemají prsty u nohou (tomu odpovídá i výše uvedená kresba z Květnice). Hopkinsovi volala okamžitě poté, co ji vyklopili u domu.
„Hopkins mi řekl, abych zavolala policii,“ vysvětluje Linda nyní, „jenže já jsem odmítla. Kdopak by mi uvěřil?“ Známky neustále dohledu Richarda a Dana ji znepokojovaly tou měrou, že se vzdala práce sekretářky a zůstala jednoduše doma. Aby jí Hopkins ulehčil její izolaci, našel nějakého dobrodince, který jí platil v omezené míře tělesného strážce, když potřebovala vyjít ven.
Naneštěstí nebyl tento strážce zrovna poblíž, když měla své druhé velké setkání s Richardem a Danem. 15. října 1991, jak Linda oznámila, ji Dan zastavil na ulici a vstrčil ji do červeného Jaguára. Jak se tak projížděli, položil občas na její koleno ruku – „aby mne zmátl,“ naznačuje Linda, „a já nemohla sledovat cestu, kudy jsme se dostali k třípatrovému domu na pobřeží, což, jak předpokládám, bylo na Long Islandu.“ Uvnitř postavil Dan na kafe a dal Lindě dárek: noční košili, jak říká, „toho druhu, jaký může nosit žena, pokud ještě neměla žádné děti, zejména syny.“ Dan ji požádal, aby si ji oblékla, aby si ji mohl vyfotografovat zrovna tak, jak vypadala během únosu, když se vznášela nad New Yorkem. Odmítla, ale nakonec souhlasila, že si je přetáhne přes šaty. Když bylo Danovo chování čím dál zvláštnější, rozhodla se, že uteče, rozběhla se ze dveří a na pláž.
„Dan mě chytil a táhl zpět, třásl se mnou, jako bych byla hračka“, zpovídá se. „Měla jsem na tváři bláto, tak mě namočil do vody, jednou, dvakrát, třikrát. Nemyslím, že se mě snažil utopit, ale držel mě tam dost dlouho.“ Tyto projevy, které kritici tohoto podivného příběhu označili za „pokus o vraždu“, nakonec ustaly. Namísto toho Dan Lindě stáhl mokré džíny a, jak dodává, pohazoval si s ní na klíně ve vodě a kolébal ji jako dítě. Krátce nato, oznamuje Linda, „se ukázal Richard, omlouval se za Dana a odvezl mne domů.“
Linda si to namířila rovnou k Hopkinsovi. „Všude z ní padal písek. Měl jsem toho plný dům,“ říká Hopkins. „O pár týdnů později jsem dostal půl tuctu fotografií Lindy v noční košili, jak běží po pláži.“
Onen listopad začala být celá sága ještě podivnější. Když byl na obědě s Lindou, začal jeden příbuzný, který byl rovněž doktor, naléhat, aby šla do nemocnice na rentgen kvůli žmolku, který měla v nose. Rentgenový snímek ukazuje Lindinu hlavu z profilu; v nose má jasně viditelný, přes půl centimetru dlouhý cylindrický útvar, který je tam zjevně zapouzdřen.
„Bylo to velmi podivné,“ říká Hopkinsův přítel Paul Copper, profesor neurochirurgie na New York University, který prováděl rentgenové snímkování. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Ale dokonce i Copper připouští, že rentgenové paprsky mohly být oblafnuty něčím, co by bylo připevněno z venkovní strany jejího nosu.
Navíc, jako v mnoha podobných UFO případech, tento slibný důkaz zmizel tak rychle, jako se objevil. Brzy poté, co byly získány rentgenové snímky, řekla Linda Hopkinsovi, že se probudila s krvácejícím nosem. V hypnóze Linda vypovídala o tom, že ji mimozemšťané zase bleskurychle odvezli pryč. Později s Cooperovou pomocí získal Hopkins další rentgenový snímek, na němž už žádný implantát nebylo vidět.
Mezitím se přihlásil jiný svědek Lindina spektakulárního únosu. Téhož měsíce obdržel Hopkins velkou obálku od ženy žijící v horní části New Yorku. Zvenku byla velkými písmeny napsána slova: Důvěrné. Věc: Brooklynský most.
Náhoda
Večer 29. listopadu 1989 byla tato žena – Hopkins jí říkal „Janet Kimbleová“ – v Brooklynu na rozlučkovém večírku svého šéfa, který odcházel do důchodu. Když si to kolem 3 hodiny ráno namířila přes brooklynský most domů, vyprávěla Hopkinsovi, auto jí uprostřed mostu zhaslo a světla zhasla. Stejná věc, tvrdí, se přihodila i autům, která jela vedle ní. Najednou uviděla něco, co jí připadalo jako „dům stojící na ohni“ asi 400 metrů daleko. Světlo bylo tak jasné, že musela přivřít oči. Pak si uvědomila, co vidí: čtyři „koule“ se vznášely před oknem bytu a vzduchem k němu sestupovaly tři „křivicí postižené“ děti a čtvrtou byla vysoká, „normální dívka“ oděná do noční košile. „Chvíli jsem koukala,“ napsala, „slyšela jsem výkřiky lidí, kteří parkovali v autech za mnou.“ „Děti“ potom šupem zmizely zpátky v objektu, který přeletěl brooklynský most a zmizel, když jí výhled zakryl chodník.
Hopkins říká, že bezprostředně nato „Janet Kimbleové“ zavolal a později s ní poobědval. Příběh, který vyprávěla tato „vdova kolem šedesátky, která kdysi pracovala jako telefonistka na ústředně“ potvrzuje příběhy, které vyprávěl Richard a Linda, což – jak říká – vylučuje možnost podvodu.
Ve skutečnosti, máme-li Hopkinsovi věřit, další svědek únosu Lindy, byl zároveň prvním. Tato osoba, jak tvrdí, byla právě tak unesena UFO, šlo o ženu kolem třicítky, která prohlašuje, že byla unesena ze své koupelny na Manhattanu uprostřed noci. Za plného vědomí, jak vzpomíná, se ocitla venku, nedobrovolně se sunula ulicí a viděla dalších 15 nebo 20 žen, které se pohybovaly jako zombie směrem k UFO po břehu East River.
Když mi Hopkins tohle vykládal, nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se rozřehtat. Moji reakci považoval za zcela přiměřenou a pochopitelnou. „Co na to mám říct?“ říká. Protože pro Hopkinse, který je uprostřed vyšetřování jiného masového únosu v New York City, který čítá stovky lidí, není historka této ženy „tak bizarní jako většina ostatních.“
Oba dva případy, máme-li jim věřit a necháme je zaznít najednou, vrhají zlověstné světlo na humorné označení onoho Lindina případu, který někteří kritici pokřtili jako Manhattan Transfer. Byli tu noc tam venku mimozemšťané, kteří v houfech unášeli obyvatele Manhattanu, jako i Lindu?
Linda měla poslední kontakt s vetřelci o pár měsíců později. V den památky zemřelých v roce 1992 se ona, její manžel, oba synové a jeden z jejích hostů probudili asi o půl páté ráno s krvácením z nosu. Hopkins říká, že následně se v hypnóze potvrdilo, že tento incident byl spojen s UFO.
Pokud ano, měl by to potvrdit nezávislý svědek. Cenu zlata měl samozřejmě svědek, který měl statut V.I.P. a v UFO komunitě se proslýchá, že to byl Javier Pérez de Cuéllar, generální tajemník OSN v letech 1982-1991.
„Nemohu to potvrdit, ani vyvrátit,“ říká Hopkins. „Neřeknu, kdo to je, ale mohu říci tohle: všechny dopisy od Richarda a Dana se vztahují ke skutečnosti, že nějaká třetí osoba v tom autě opravdu byla. A ta mi napsala jediný dopis, na němž byl podpis Třetí muž. Nemohu to zveřejnit, vykládá, ačkoliv mi mezi řádky dává vědět, kdo je.“
Zároveň podle toho, co se šeptá, může tato třetí strana hrát ústřední roli v případě Lindy. Podle anonymního zdroje blízkého Hopkinsovi, Richardovi, Danovi a jejich pasažérovi, byli onoho osudného dne 30. listopadu 1989 uneseni všichni právě s Lindou. Jejich zasuté vzpomínky na tuto událost, jež začaly po 15 měsících vyplouvat na povrch, by vysvětlovaly, proč jim to trvalo tak dlouho, než se rozhodli napsat Hopkinsovi, a proč se tak zajímají o Lindu.
Ale jediné, co je v případě Péreze de Cuéllara jisté, že v oněch dnech v New Yorku byl, ačkoliv jeho mluvčí popírá, že by se mohl pohybovat v takovou ranní hodinu v této části města, a navíc že by jel na letiště v limuzíně. Mluvčí Spojených národů Juan Carlos Brandt to prověřil přímo u Péreze de Cuéllara. „Říká, že nikdy nebyl svědkem žádného incidentu,“ sdělil Brandt.
→ Projekt Galileo
Bob Lazar
Jméno:
Bob Lazar, nezávislý smluvní vědec a obchodník.
Věc:
Prohlašuje, že ke konci roku 1988 a začátkem roku 1989 pracoval jako inženýr pohonných systémů na jedné z devíti mimozemských lodí, které jsou zkoumány a testovány na letecké základně Nellis ve střední Nevadě.
Pozadí:
Lazar vypovídá, že od roku 1982 do roku 1984 pracoval pro Národní laboratoř v Los Alamos v Novém Mexiku, v laboratoři Meson Physics s úrovní utajení Q. V roce 1985, když byl na prázdninách v Nevadě, si pošramotil reputaci tím, že legálně koupil nevěstinec v Reno; investice se jevila tak ziskově, že se po nějakou dobu nemohl navrátit k zaměstnání na plný úvazek. V roce 1986 přestěhoval se do Nevady. V roce 1988 se chtěl vrátit zpět k vědecké práci a byl najat, aby pracoval na přísně tajném projektu Galileo. Lazar v roce 1989 podstoupil test na detektoru lži, který zařídil George Knapp, tehdy televizní hlasatel u KLAS-TV, což je filiálka CBS v Las Vegas, pro účely speciální místně vysílaný sériál s názvem: UFO: špičkové důkazy.
Příběh
„V roce 1988 jsem se rozhodl vrátit se zpět k vědecké práci a zaslal jsem několika lidem svůj životopis. Nakonec jsem měl pohovor s náborovou firmou, která pracovala pro oddělení námořního zpravodajství v civilní oblasti, a na podzim roku 1988 jsem byl zaměstnán na základě dohody, že budu připraven se na zavolání dostavit k práci na projektu zabývajícího se vývojem velmi pokročilých pohonných systémů. V té chvíli to bylo vše, co jsem věděl.
Nedlouho potom mě s několika dalšími posadili do letadla a letěli jsme do oblasti 51 na letecké základně Nellis. Tam nás posadili do autobusu s černými skly a jeli jsme asi 20 kilometrů jižně k vyschlému jezeru Papoose, které lemuje stejnojmenné pohoří, kde se nachází zařízení základny, jež říkají ‚S4‘.
Byl jsem představen svému šéfovi a spolupracovníkovi, a pak jsem obdržel hromadu stručných přehledů k různým projektům, mezi nimiž se nacházel i projekt Galileo, který představoval studium devíti mimozemských lodí diskovitého tvaru, které nějakým způsobem získala vláda Spojených států.
Byly mi přiděleny inženýrské úkoly zahrnující práci na reaktoru a gravitačním pohonném systému jednoho z těchto disků – v podstatě jsem měl pomoci vytvořit představu, na jaké bázi fungují. Nemám zdání, zda šlo o stroj získaný z havárie, ačkoliv o tom pochybuji, neboť disk se nezdál být žádným způsobem poškozen. V krátkých zprávách byly fotky řady disků spolu s informacemi, které již byly získány dřívějším inženýrským výzkumem.
Byl jsem jako omráčený a zároveň velice vzrušený. Jenže kolem dokola byli samí ostří hoši se zbraněmi a tohle nebylo místo, kde jste mohli začít klást otázky a hned dostávali odpověď. Bezpečnostní opatření, to je fakt, byla nesnesitelná. Kamkoliv jste šli, šla eskorta s vámi, dokonce i do koupelny. A když byla vaše osobní známka jen kousek mimo váš dosah, mohli se do vás pustit a mířit vám na hlavu zbraní tak dlouho, dokud nepřišel váš dozorčí důstojník. Ti strážci za to byli zvlášť placeni.
Brzo do práce…
Tehdy se mi to celé jevilo jako nějaká surrealistická scéna. Na zdech bylo pár plakátů s diskem, na němž jsem pracoval a začal mu říkat ‚sporťák‘. Pod ním bylo napsáno: Jsou zde.
Zabýval jsem se pouze zdrojem energie a pohonným systémem na jednom z těch disků a při několika příležitostech jsem vstoupil i do jeho vnitřku. Disk byl zhruba 4.5 metru vysoký a měl kolem 16 metrů v průměru. Měl vzhled leštěné ocele nebo hliníku. Test jsem neprováděl, takže nevím, zda-li šlo o kov, ale rukama jsem se dotkl materiálu v místech, kudy se vcházelo a cítil jsem chlad, jakoby kovu, a taky jako kov vypadal. Neměl žádné fyzikální spoje, žádné sváry, šrouby nebo nýty, a vypadal, jako by byl vyroben vstřikováním žhavé hmoty.
Uvnitř byla sedadla, příliš malá na to, aby v nich pohodlně seděli lidé průměrného vzrůstu. Hlavou jsem na krajích stroje narážel, takže jsem učinil závěr, že strop měl zakřivení s výškou u stěn kolem 177 centimetrů. Ve stroji byste nikde nenašli pravý úhel. Vše mělo hladké křivky.
Reaktor, který produkoval antihmotu, a pak reagoval s hmotou při anihilační reakci, měl jen kolem 50 centimetrů v průměru a 30 centimetrů vysoký, a byl umístěn uprostřed disku. Choval se jako malá baletka, kdy vše, co se odehrávalo, záviselo od efektu, který se děje před ní. Způsob, jakým uvnitř akcelerovaly protony; jak se teplo měnilo v elektřinu, byl absolutně hladký, bez ztráty tepla nebo latentní energie. Byl to fenomén se 100% dynamickou účinností. Může se vám to zdát nemožné, když vezmete v úvahu zákony termodynamiky. Vše, co k tomu mohu říci je, že tato technologie překračuje naprosto vše, co víme nyní se znalostmi dvacátého století.
Reaktor je poháněn prvkem, který se na Zemi nenachází. To, čím jsem měl přispět k programu, bylo zjistit, kde se tento prvek v periodické tabulce nalézá. Samozřejmě nemůže zapadnout kamkoliv, takže jsme ho umístili pod atomové číslo 115. Je po nějakou dobu teoreticky známo, že prvky okolo 113, 114 a 115 se mohou stát stabilními a nejsou radioaktivní, a tohle bylo přesně to, co jsme viděli. Prvek 115 je stabilní, má však některé zajímavé vlastnosti. Lze jej využívat v reaktoru jako palivo, ale také jako zdroj energetického pole vystupujícího a zesilovaného gravitačními zesilovači stroje. Jinými slovy, tento stroj měl jako palivo a byl poháněn silou prvku 115.
Bylo tam i skladiště kotoučů z prvku 115 velikosti stříbrného dolaru, z něhož byly odkrajovány trojúhelníkovité klíny a vkládány do reaktoru. Měl oranžově-měděnou barvu a byl extrémně těžký. Protože nebyl radioaktivní, domnívali jsme se, že šlo o toxický materiál a následně se s ním jako takovým zacházelo.
Na všech discích na S4 byly tři gravitační zesilovače, rozmístěné do triády na spodku stroje. Tohle bylo hnací zařízení. V podstatě šlo o to, že zesilovaly gravitační vlny z fázovače proti těm ze země. Stroj fungoval ve dvou modech – omikron a delta, které naznačovaly, kolik gravitačních zesilovačů právě pracuje. Konfigurace omikron znamenala, že pracoval jen jeden; ostatní byly vyřazeny z činnosti a zataženy do disku. Omikron modus umožňoval stroji v podstatě stoupat a vznášet se, ale jinak už nic moc. Při opuštění atmosféry se však musely zapojit všechny tři gravitační zesilovače a zaostřit do žádoucího místa. Konečně, tyto stroje se nepohybovaly lineárně. Spíše tyto disky, jak jsme určili, vyvíjely svoje vlastní gravitační pole, aby došlo k narušení časoprostoru a v podstatě mu vnutily svůj cíl cesty.
Jedno odpoledne jsem si já a mí kolegové vyšli na procházku kolem vyschlého jezera. Disk, na němž jsme pracovali, ‘sporťák’, právě vyváželi z hangáru a připravovali ke startu. Kromě slabého bzučení nevydával žádný zvuk. Vznesl se asi 9 metrů vysoko. Šum ustal a disk jen tak tiše visel ve vzduchu, lehce se pohyboval doleva, pak vpravo. Bylo to prostě jedinečné.
Cestou, kterou informace plynou, jsou tyto zároveň škatulkovány, aby nebyl nikomu poskytnut celkový přehled; to jest všechny nezbytné informace a zkušenosti, k nimž jsem měl přístup, ačkoliv tato možnost tu byla jen příležitostně a po krátkou chvilku, kdy si šlo přečíst krátké zprávy, v nichž byly další podrobné aspekty tohoto projektu. Zprávy, jež jsem četl a které se zabývaly energií a pohonným systémem, byly velmi přesné, což se stvrzuje i mojí účastí na práci s ním. Ale přesto nechci dělat kompromisy mezi tím, co vím, že je pravda a tím, co jsem četl v dalších krátkých zprávách.
Originální ilustrace pro TAMTO
S tímto rozpoložením mysli jsem četl zprávy týkající se původu tohoto disku. Podle jedné z těchto zpráv pocházel z hvězdného systému Zeta Reticuli. A protože jsem v tom stroji neletěl, ani jsem se nevydal k onomu hvězdnému systému, tak nemohu přesně vědět, zda-li odtamtud opravdu pocházejí. S žádným E.T. jsem nemluvil, ani jsem žádného neviděl, takže nevím, jestli existují nebo ne. Tato zpráva také hovoří o tom, že se nějaký kontakt odehrál; veškeré údaje ovšem byly zakódovány. Podle této zprávy také tyto bytosti našim představitelům sdělily, že sem přicházejí už po desetitisíce let a že lidé jsou produktem externě řízené evoluce a že byly integrujícím prvkem akcelerované evoluce člověka.
Moje tolerance vůči intenzivní ostraze rapidně klesala. Vzhledem k čtyřiadvacetihodinovému odposlechu telefonů zjistili, že mám manželské problémy a sdělili mi, že jsem kandidátem na ‚emocionální nestabilitu‘. Odebrali mi povolení mít tajné informace a řekli, že se po šesti měsících mohu opět přihlásit.
Takže vzhledem k tomu, že jsem znal rozpis testů a nemohl jsem odolat, tak jsem se jedné noci rozhodl ukázat přátelům z dálky, na čem jsem pracoval. Utábořili jsme se v poušti, kde jsme pozorovali testovací let. Tehdy se nám to podařilo, takže jsme se vraceli znovu a znovu zpět.
Jenže potřetí nás chytla bezpečnostní hlídka z Wackenhutu a dopravila nás na úřad zemské správy pozemku, který obklopuje základnu. Odvedli mne tam. Není třeba říkat, že úřadové v Nellis byli štěstím bez sebe. Byl jsem vyslýchán a celý ten čas mi vyhrožovali. Měl jsem strach a cítil jsem, že se musím trhnout, což jsem předtím nedokázal.
Nejen že jsem si myslel, že by tuto technologii měli svěřit širší vědecké komunitě, ale také jsem věřil, že mojí jedinou ochranou je promluvit. Přítel mne přesvědčil, že bych si měl promluvit s Georgem Knappem z KLAS-TV. Představoval jsem si, že kdyby mě zabili, pak by to jednoduše bylo potvrzením toho, že jsem měl pravdu.
Je spousta vědců, kteří vedou teorie o tom, že tady prostě nemohou být mimozemské talíře, že mimozemské bytosti nemohou přijít zejména proto, že vzdálenost, kterou by museli překonat, je příliš obrovská a spotřeba energie příliš strašlivá a že neexistuje žádný relativně rychlý způsob, jak překonat tuto vzdálenost i při rychlosti světla. To, co jsem oznámil, je má vlastní zkušenost, ačkoliv v některých ohledech lituji toho, že jsem to zveřejnil. Kdyby se to mělo stát znovu, dal bych přednost tomu zůstat jedním z nich.“
Poslední zprávy:
V roce 1990 byl Lazar uvolněn z projektu Galileo a pracuje na volné noze tak, že založil databázi a systém stálého pozorování ilegálních bordelů v Las Vegas.
V současné době Lazar žije ze dvou menších společností, nezávislé kontraktační firmy, která opravuje nukleární přístroje a fotolaboratoře. Rovněž staví a závodí na tryskových vozidlech. A každoročně počínaje rokem 1984, vždy první neděli před 4. červnem, pořádá Pouštní ohňostroj, což je, jak on sám říká, „největší ilegální ohňostrojová show na Západě“.
Oficiální reakce:
„Komentář Air Force je takový, že to, co se děje na základně Nellis, je bez komentáře“, říká starší rotmistr J. C. Marcom z oddělení pro styk s veřejností. Kromě toho podle technického rotmistra téhož oddělení také „nemají Air Force žádný záznam o tom, že by Lazar na letecké základně Nellis kdy pracoval, přestože mají sestavený velmi široký přehled žádostí o místo, které měl domněle zastávat“.
Komentář kritiků:
„Bez problémů jsme zjistili, že Lazar pracoval v Los Alamos, není však možné ověřit, co přesně to bylo“, říká Mark Rodeghier, vědecký ředitel Střediska pro výzkum UFO. „Co se týče prvku 115, pak fyzici připouštějí, že takový prvek teoreticky může existovat, ale nevíme, jak jej vyrobit, nebo kde se nalézá. Takže Lazarova výpověď, že pracoval s tímto prvkem, není nezbytně šílená, ale je naprosto neověřitelná. A nakonec to vypadá, že toho ví o oblasti 51, nebo Dreamlandu, jak se jí také říká, dost na to, aby mohlo být pravdou, že skutečně pracoval na místech, kde se testují tajné létající objekty, ovšem jeho příběh zůstává temnou záhadou“.7
*
1 Oldřich Král: I-ťing: Kniha proměn, str. 89. Maxima, Praha 1995.
2 Aleister Crowley: Liber AL vel Legis. HORUS, Brno 1991.
3 Tato mýtokreace je dílem H. P. Lovecrafta (odkazujeme na sebrané spisy, které vydávalo v letech 1991-93 nakladatelství Zlatý Kůň, z nichž vyzvedněme Volání Cthulhu, Ve zdech Eryxu, Bezejmenné město, Sny v čarodějnickém domě, Věc na prahu, Přízrak temnoty a Barva z kosmu). Dále si zaslouží pozornosti i výbor a stejnojmenná povídka Šepot ve tmě, jakož i Případ Charlese Dextera Warda, vydaný v nakladatelství Mladá fronta, Praha 1992.
4 Viz díla Michaela Bertiauxe o kultu Černého hada.
5 J. Bergier, L. Pauwels: Jitro kouzelníků, str. 267-268. Svoboda, Praha 1990.
6 Aleister Crowley: Kniha Thothova. HORUS, Brno 1994.
7 Zprávy týkající se případu Manhattan Transfer a Projektu Galileo byly uveřejněny v časopise OMNI, duben 1994.
