V univerzitních studijních programech religionistiky stojí téma hermetismu navzdory nemalému počtu jeho příznivců a přes vliv hermetismu na kulturu zcela na okraji. Stále ještě se pozornost věnuje jednotlivým náboženstvím, jako jsou hinduismus, buddhismus nebo křesťanství. Přitom je prokazatelné, že např. hinduismus je konstrukt koloniální doktríny a že náboženský život Indie (resp. indického kulturního okruhu) nemá pevná kritéria příslušnosti k hinduismu. Jeho hypotetické hranice jsou pružné a prostupné. Hermetismus se nejevil jako jedno z náboženství, které by mohlo stát vedle ostatních a na které by bylo možno aplikovat zavedená schémata.
Starověký hermetismus se zkoumá v souvislosti s antickou kulturou a tento směr bádání a výuky je i u nás zastoupen. Důstojně jej reprezentuje především Radek Chlup. Novověký hermetismus se sporadicky objevuje v posledních desetiletích jako univerzitní studijní program, obvykle zarámován do akademicky vhodné souvislosti, např. jako historie hermetismu. Příležitostně bývá zpochybňována možnost religionisticky se jím zabývat. Činí to např. brněnský religionista David Zbíral ve studii o metodologických problémech studia západního esoterismu, v němž vychází z eurocentrického, koloniálního pojetí náboženství a hermetismus tomuto klišé neodpovídá; přesto však v jiných studiích se postavami a hnutími řazenými k tomuto okruhu zabývá.
K protagonistům obnoveného akademického zájmu o hermetismus patří především Arthur Versluis (*1958), profesor Michiganské státní univerzity (USA), který dává přednost označení téhož nebo podobného tématu jako západního esoterismu. Dále musí být zmíněn britský badatel Nicholas Goodrick-Clarke (1953 – 2012), který přinesl téma západního esoterismu na univerzitu v Exeteru. S odborným zázemím v historii založil na tomto pracovišti Centrum pro studium esoterismu a byl rovněž iniciátorem okruhu profesionálních a amatérských badatelů v této oblasti pod enigmatickým názvem The Society. Na kontinentu se o vstup tématu na akademickou půdu zasloužil Antoine Faivre (*1934) a s mezioborovým studiem dějin západního esoterismu v univerzitním prostředí byl podle dostupných informací v tomto prostředí první. Z mladší, ale už osvědčené generace badatelů musí být zmíněn aspoň nizozemský profesor dějin hermetické filosofie Wouter Jacobus Hanegraaff (*1961) působící na univerzitě v Amsterdamu. Jeho badatelské pozadí tvoří kulturní historie a dlouhodobě působil na tamní katedře religionistiky.
Čteme-li práce těchto odborníků, z nichž některé jsou dostupné v češtině, zjistíme, že nejde o pouhou deskripci a komparaci, které se dodnes uvádějí jako záruka vědeckého rázu religionistické práce. Autoři projevují evidentní sympatii k tématu svého odborného zájmu. Versluis charakterizoval jako nejvhodnější přístup ke studiu těchto otázek sympatizující empirismus. Versluisovi otevřel dveře k tomuto metodologickému obratu o generaci mladší Roderick Ninian Smart (1927–2001). V počátcích svého působení musel ještě obhajovat religionistiku jako sekulární, nekonfesní, metodologicky agnostickou disciplínu, která spolupracuje s antropologií, sociologií, psychologií, historií a archeologií. Přesto však za svůj přístup považuje informovanou empatii. S tímto přístupem se u něj někdejší komparativní studium kultur a náboženství mění v to, co se v prostředí anglického jazyka označuje jako cross-cultural studies. Do češtiny to bývá obvykle tlumočeno jako interkulturní studia. Toto pojetí není pouhým pozorováním faktů ze stanoviska zdánlivě nad zúčastněnými kulturami. Přiznává svou kulturní příslušnost, jakož i účast na dialogu a sdílení mezi kulturami. Smart neváhal vrátit se k tématu, které se zdálo být opuštěné s odchodem klasiků fenomenologie náboženství, totiž k tématu náboženské zkušenosti, přičemž kriticky navazuje na teologizujícího religionistu Rudolfa Otta.
Postkoloniální přístup k náboženskému životu vzdálených národů opouští objektivizující přístup a činí (v případě religionistiky) z jednotlivých náboženství spíše partnery rozhovoru. Ve smyslu rozlišení, které pro humanitní obory zavedl antropolog Marvin Harris, se vedle popisného, objektivizujícího etického přístupu uplatňuje přístup emický, tedy uplatňující kategorie a představy jednotlivců a skupin, které jsou tématem bádání. V této souvislosti se rovněž hovoří o participačním obratu (participatory turn) v religionistice. Reprezentantem tohoto přístupu může pro nás být psycholog náboženství Jorge Ferrer působící na Kalifornském institutu integrálních studií a kooperující s širším univerzitním prostředím. Jako další zástupce tohoto obratu ve studiu náboženství nechť poslouží Jacob H. Sherman bývalý přednášející filosofie náboženství na King’s College v Londýně, dnes na stejném pracovišti jako Ferrer.
Tento obrat není rozloučením s klasickou vědeckou metodologií. I nadále platí, že mezi tvrzeními nemohou být rozpory, stále se požaduje, aby věcná tvrzení byla náležitě doložena. Čerpání z pramenů musí být poctivě dokumentováno. Úvaha, která vede od pozorování k obecnějším tvrzením, musí probíhat podle logických pravidel. Spolu se závaznými pravidly obecné vědecké metodologie se však uplatňují přístupy charakteristické pro humanitní obory.
Pokud bychom pro vědy o člověku pokládali za použitelné přístupy exaktních matematicko-fyzikálních a přírodovědných oborů, došli bychom k paradoxu. Každá věda v tomto pojetí je charakterizována objektem, a metodou, která je objektu přiměřená. Objektem věd o člověku je však subjekt. Takže je tu subjekt vědeckého bádání, člověk, badatel a subjekt, který je zkoumán. Někdo by mohl namítnout, že je to hra se slovy. Že humanitní obory činí člověka objektem pouze v tom smyslu, že je předmětem badatelského zájmu. Zkušenost s reálnou podobou některých věd člověku je však jiná. Lidská subjektivita je skutečně přehlížena a člověk je popisován jako objekt, jako věc mezi věcmi. Příkladem může být behavioristická psychologie, která odmítla psychiku, protože ji nelze empiricky zjistit. Různé vědy o člověku včetně psychologie se však vůči tlaku unifikované vědecké metodologie emancipují. Připouštějí možnost objektivace člověka, ale respektují i lidskou subjektivitu. Člověk je proto nejen objektem, ale partnerem humanitních odborníků.
Tímto aspektem religionistiky se zabýval původně kanadský religionista, který vrchol odborné dráhy strávil na Centru pro studium světových náboženství Harvardské univerzity, Wilfred Cantwell Smith (1916–2000). Je rovněž oceňován jako účastník postkoloniálního přístupu k náboženství. Ve svém spisu Towards a World’s Theology; Faith and Comparative History of Religion Odmítá přístup, který označuje jako externalistický. Míní tím to, že si religionistika všímá pouze vnějších náboženských projevů, které lze popsat a komparovat, ale uniká ji náboženská niternost, náboženské prožívání. Pokládá nejen z hlediska současného metodologického pluralismu za oprávněné, ale i za vhodnější použití personalistické filosofie jako myšlenkové báze oboru, než nepřiznané uplatňování pozitivistické filosofie. Výslovně říká: Humanitní poznání v mém smyslu předpokládá komunitu a slouží jejímu zvelebení. Objektivní poznání na druhou stranu, jež má ve svém základu polaritu, nejen, že povstává z oddělenosti, ale také ji upevňuje a podporuje. Slouží rozvratu. (s. 71)
Zmínění reprezentanti přítomnosti hermetismu na akademické půdě tyto účastné, empatické, personalistické a sympatizující přístupy vstřebali a předpokládali je. Neměli na rozdíl od některých zejména českých religionistů potřebu dokazovat, že nejsou kryptoteologičtí. Jsou akademičtí co do respektu k obecné vědecké metodologii, ponechávají však religionistice právo nejen popisovat a srovnávat, nýbrž též interpretovat hermetickou praxi, hermetická uskupení, hermetické postavy, hermetické myšlenky a předpokládané hermetické zkušenosti. Tedy i porozumět hermetismu a přispět k dorozumění s ním. Těsně před koncem poslední kapitoly své knihy Západní esoterní tradice vyslovuje Goodrick-Clarke naději, že západní esoterická tradice je historickou a kulturní silou a že je výzvou všem zkostnatělým a zastaralým ortodoxiím, ať už náboženským nebo světským. Nabízí totiž vyšší vědění, které může navrátit lidskou duši do jejího domova v jednotě bytí. Esoterismus proto podle něj zůstane součástí intelektuální a náboženské krajin. Vedle důkladně dokumentovaných a akademických dějin hermetismu je tu tedy i rozhovor s ním. Autorův přístup není jen popisný, ale i přiznaně hodnotící. Jak je z parafrázovaného závěru knihy zřejmé, bere vážně hermetiky jako partnery rozhovoru.
Občas se klade otázka, jaký vliv na religionistickou práci může mít osobní náboženská příslušnost religionisty. Jinými slovy, je-li možné spojit metodologickou neutralitu, resp. metodologický agnosticismus s osobními náboženskými názory a prožitky. Autoři, jako český filosof náboženství Otakar Antoň Funda (*1943) je přesvědčen, že ateismus, a to osobně přijatý ateismus je nutnou podmínkou religionistické práce. Svůj soukromý odchod od křesťanství a přechod k ateismu interpretuje jako oborový přechod od teologie k religionistice.
S osobní náboženskou příslušnosti religionisty, nemá-li být teologem reflektujícím náboženství, je to nesnadné. Vlastní badatelovo náboženství může být na překážku, protože zpochybňuje sekulární a konfesně neutrální (nekonfesní) ráz oboru. Může však být i pomocí: Se znalostí vlastní náboženské zkušenosti může být snazší per analogiam pochopit náboženské zkušenosti žité v jiných kontextech. To však je předmětem diskuse mezi esencialisty, kteří předpokládají jednu zkušenost různě interpretovanou, a konstruktivisty, kteří činí náboženskou zkušenost závislou na verbálním a tím i kulturním kontextu.
Není tajemstvím, že nemálo religionistů zabývajících se hermetismem je v hermetismu doma. Kromě jmenovaných, to jsou autoři píšící na rozmezí žánru akademického a ryze hermetického. Příkladem může být perennialistická (též tradicionalistická) škola, která aktivně vstupovala a vstupuje (mimo jiné) do univerzitní religionistiky, ale nikdy nepředstírala filosofickou neutralitu. Vychází z metafyzické koncepce, přičemž metafyziku chápou spíše zkušenostně než spekulativně, a počítají s existencí tradičních věd s alternativní metodou přístupu. Nevyhýbají se konfrontaci moderní vědy s tradičními vědami a nepředjímají výsledek této konfrontace.
K tématu hermetismu se tito autoři vyjadřovali zevnitř, ale zároveň systematicky, s pečlivým odůvodněním předkládaných myšlenek. Je tam možné rozlišit testovatelnou oblast faktů od interpretací. Z prací dostupných i v češtině lze jako příklad uvést spis Alchymie: tradiční věda o kosmu a duši, jejímž autorem je Švýcar Titus Burckhardt (1908–1984), jinak znalec súfijské a vůbec mystické islámské literatury.
Shrnu tento náznak analýzy předběžně tak, že hermetismus jako doktrínu a životní praxi lze při zachování obecně vědeckých pravidel uchopit kombinací popisné a srovnávací metody s rozumějícím proniknutím do blízkosti hermetického prožívání. Lze se pokusit o informovanou empatii či sympatizující empirii. Můžeme se pokusit o hermeneutické uchopení symbolů, rituálů, textů a dalších znakových struktur. Můžeme do oborové diskuse začlenit hermetickou sebereflexi. Neměli bychom rovněž (např. s využitím současného hermetického autora píšícího pod pseudonymem Hakim Bey) opomenout analýzu mohutného sociálně kritického a sociálně kreativního potenciálu novodobých hermetických osobností a iniciativ, o kterém tu žel vzhledem k časovému omezení příspěvku již nemohla být řeč.
*
(Předneseno na konferenci o hermetismu na Husitské teologické fakultě UK dne 22. 3. 2014.)
