(Trigon, Praha 2020)
Logos 2019. Sborník pro esoterní chápání života a kultury
120 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2020, brožované, cena 199 Kč
ISBN 978-80-87908-41-9
☽
V úvodníku Tváře Luny Zuzana Zadrobílková prozrazuje inspiraci věčně proměnlivým souputníkem, nebeským Tvarovým tanečníkem, přičemž jednotlivé články nahlížejí téma z perspektivy mytologie, posvátné geometrie, magie, alchymie, humanistické astrologie, náboženského vizionářství i umění a literatury.
Citovaný ruský filosof Aleksej Fjodorovič Losev pojímá – podobně jako později Miroslav Petříček svým „un-heimlich“ – Lunu jako příšerného hosta, odhalujícího a skrývajícího svoji chladnou, pustou a malátnou tvář, „cosi nekalého“, v jejímž svitu pochodují stejně „kostlivci“ jako „hvězdokupy nebo nakonec ohromní pavouci [H. H. Ewerse nebo Odilona Redona] se světélkujícíma očima“, k nimž z rozrytého glóbu přišumí sovy se světlomety očí, jak to obdivuhodně divinovala Lenka Jirková Táborská na své kresbě tužkou nazvané Sovovo. Ten ponurý rej by se snadno mohl proměnit v soudobější pop-religiózní fenomén neidentifikovaného létajícího objektu generujícího nepříjemné, hrozivé, úzkostné, cizí pocity oné „krajní podivnosti“…
Právě onu „diviznu“ nám -zz- představuje jako autorku obálky lunárního čísla Logos 2019. LJT se narodila 1981 v Náchodě, vystudovala AVU v Praze v ateliéru nových médií II Veroniky Bromové, a podle katalogu k samostatné výstavě „Osteniště“ pracuje na cyklu bez konce – Mapování nevědomí: „… obrací se ke svému nitru, prolamuje se do nevědomí vlastní duše a skrze ni do hlubokých vrstev kolektivního nevědomí, které vědomě zpracovává a nechává se jím inspirovat,“ vlastními slovy: „Čím více se zmapovávám, tím dále se území rozléhá.“
Nečekejte 28 článků, však „ouplné lůny krásnou tvář“, svůdně se ukazující všem somnambulům, náměsíčníkům, vizionářům noci, vidoucím spáčům i Měsíčníkům…
Opravdové entrée patří Pavlu Turnovskému, který v závěru svého článku zmiňuje zvýšený zájem o tzv. Černou Lunu, Lilith, jejíž interpretaci však ztěžuje nejednotný názor astrologů, zda se tím myslí lunární apogeum, jak původně počátkem XX. století mínil anglický teosof a astrolog Sefarial, či zda jde o prázdné ohnisko eliptické dráhy Měsíce kolem Země.
Veliké tajemství spočívá ve vzestupném ☊ a sestupném ☋ lunárním uzlu, jinak nazývanými Dračí hlava a Dračí ohon. V průběhu let jsme přišli na to, že i Lovecraftova věž Koth je odkazem na ☊, a odtud se blížíme k mystériu Věže, atu XVI. Poučeni H. Jenningsem víme i to, že ☊ je hlavou Medusy a obrysem účesu egyptské Evy, Isis. ☊ je také Ω. Rovněž znamení Vah ♎ odkazuje na toto pradávné mystérium v podobě hlavy Medusy složené (ve smyslu „setnuté“) na zem, která sice sama o sobě byla zbavena života (resp. metamorfována a volatilizována v okřídleného Paegase), leč její smrtonosný pohled u ní stále přetrvává. A o něj zasvěcenec usiluje, třebaže má její hlavu skrytou ve vaku.
Na závěr svého článku pak Pavel Turnovský okulturně poznamenává, že název jednoho z nejvýznamnějších alb progresivního rocku všech dob, desky The Dark Side Of The Moon (1973) od – jak štiplavě dodává – kdysi avantgardní skupiny Pink Floyd, nějaký snaživec před téměř půl stoletím chybně přeložil do češtiny jako Odvrácená strana Měsíce, přičemž ale správný český název tohoto majstrštyku zní Tmavá strana Měsíce, přičemž tmavá strana Měsíce je měsíční strana přivrácená k zemi a dočasně neosvětlená slunečními paprsky. Tož tak.
Ladislav Moučka se vydal V labyrint Gaie, aby poinformoval o dokončeném návrhu kamenného labyrintu, jehož geometrický půdorys je odvozen ze vzájemných vztahů mezi Měsícem a Zemí.
Martina Lukášková se podívala na Lunační cyklus[1] – vztah jako základní nástroj poznání a utváření vnitřního obrazu reality a na vzájemný vztah Slunce a Měsíce, stejně jako kosmu, přírody a jejího cyklu, vnímání času reflektovaného lidskou myslí zde na Zemi. Zmiňuje tu Metónův cyklus, který je společným násobkem tropického roku a synodického měsíce.
Metón Athénský byl starořecký matematik, astronom a geometr, který žil v Athénách v 5. století př. n. l. a je znám zejména díky svým výpočtům, jež umožnily vznik eponymního Metónova 19-letého kalendářního cyklu, který v roce 432 př. n. l. zavedl do attického lunisolárního kalendáře pokrývajícího 19leté období s 12 běžnými a 7 přestupnými roky po 13 měsících. Tento cyklus měl 125 měsíců po 30 dnech a 110 po 29 dnech a rovnal se tedy 6940 dnům. I když 19 roků představuje téměř přesně 235 lunací, je to asi o třetinu dne méně než 6940 dní, a tak Metón určil, aby z kalendáře byl vždy po 219 letech vypuštěn jeden den.
Lunace je na str. 13 vyvedena pozoruhodným diagramem Karla Jerie. Za pozornost ovšem stojí zejména lunační cyklus vyvedený na konopné fasádě statku Ivety Markové ve Vacíkově.
Dalším potěšitelným okulturním aktem je tu pak přiložení lunačního cyklu v podobě horoskopu básnířky a spisovatelky Boženy Správcové k jejímu románu Dárek (str. 19).[2]
Sovovo se nám rozhojňuje. Sovu najdete nejen na tyči na rytině z díla Athanasia Kirchera Ars magna lucis et umbrae z roku 1646, ale Martina Lukášková nám připravila i tento odkaz:
Tmu tmoucí rozzářit světlem, aniž by světlo převládlo a tma se ztratila. Aneb jak napsal plukovník Douglas Milford 15. března 1989 v Twin Peaks:
‚Nebo zde dokonce může být ve hře »dobro« i »zlo«, a my, naše lidská rasa, jsme tou hrou! … Nezapomeňte, že sovy mají důležitou funkci: připomínají nám, abychom se dívali do tmy.‘
Františka Jirousová rovněž vychází z Dane Rudhyara a vybízí nás, abychom vnímali Horoskop jako návod ke svobodě. A v překladu Miroslava Drozda je pak představen Dane Rudhyar v samostatném textu Transpersonální interpretace Slunce a Luny zejména těm, kdož se s jeho knihou Astrologie transformace (Půdorys, Praha 1997) dosud nesetkali, a o výběr se zasloužil Pavel Turnovský.
Zdeněk Kučera v rámci tématu čísla upozorňuje recenzí s názvem Astrologická Luna na knihu amerického astrologa Stevena Forresta Kniha o Luně, která vyšla v roce 2010.
Za dalším překladem Za egyptský chrám – k povaze řecko-egyptské alchymie stojí David Lipovský; autorem rozsáhlého článku (13 stran) je španělský vědec Joaqin Pérez-Pariente (*1957), výzkumem se zabývající profesor na Instituto de Catalisis y Petroquímica (ICP), kde byl v letech 2005 až 2014 i ředitelem, zároveň je korespondenčním členem španělské Královské národní akademie farmacie sídlící v Madridu. Mezi jeho oblasti zájmu náleží také historie alchymie a počátků chemie.
Mapuje v něm raný středověk a vliv starých řeckých a (hlavně předislámských) arabských autorů na ustavení moderní podoby alchymie, řecko-římský Egypt a původ alchymie zde (Marie Židovka,[3] Zósimos z Panopole,[4] Synesios z Kyrény[5] ad.), až k reflexi staroegyptské filosofické a náboženské tradice.
Jindřich Veselý převedl myšlenky astrologa a mystika Manly Palmera Halla (1901-1990) z jeho nejznámější knihy The Secret Teachings of All Ages do článku Slunce, univerzální božstvo. V Kanadě narozený autor uspořádal během své sedmdesátileté kariéry tisíce přednášek, vydal přes 150 spisů, v roce 1934 v Los Angeles založil Filosofickou výzkumnou společnost, jejíž sídlo navrhl anglický architekt Robert Stacy-Judd, který do svého stylu zakomponoval prvky mayské a aztécké architektury, jakož i předchůdce art deco. Měl blízko k zednářství, hieratickému křesťanství, neváhal však eklekticky sáhnout k pohanským mistrům, a zde předkládá svůj pohled na mystérium Slunce ve všech jeho aspektech, včetně Sol invictus a narození Ježíše Krista.
Články Marsilio Ficino a jeho spis „O životě podle nebes“ – od Martina Žemly – a Marsilio Ficino: O životě podle nebes v překladu Jakuba Hlaváčka opět s poznámkami Martina Žemly potěší milovníky tohoto renesančního mistra a florentského „nejskvělejšího“ platonika (1433-1499) období quattrocenta, který předjal učení pozdějšího Paracelsa, věnoval se význačné roli Hladoletu, neb – jak se dozvíme – toto jméno se ve Ficinově díle O životě vyskytuje více než stokrát, což souvisí s tím, jak astrolog Ficino nahlížel sám sebe prismatem svého nativního horoskopu: nebyl mu než neblahým svědectvím jeho vlastní saturnické a melancholické povahy, svázané s temným živlem země.
Zívr v prudkém světle i hluboké tmě prozrazuje životní lásku Jaromíra Typlta, který klopí zrak před zářením tohoto umělce, a naopak jej upíná do tmy – po vzoru Martiny Lukáškové – aby v ní za ním kráčel po „ledově kluzkých cestách“…
Jiří Dostál vytesal svůj Svit Měsíce ve Ždírci do supíkovického mramoru a odhaluje, že v Nové Pace, během příprav stejnojmenné výstavy, se jeho práce ocitly ve vzácné společnosti již zmíněného Ladislava Zívra, Františka Grosse a Miroslava Háka, a přitom si – jak jinak – četl v knize Jaromíra Typlta Ladislav Zívr. Vše jest propojeno.
Otto Štemberka vtipně pozměnil text Smaragdové tabule pro svoji vegetabilní alchymii To, co je dole, je jako to, co je jen o trochu výš, jež se záhy promění v recenzi multimediálního projektu brněnské hvězdárny na Kraví hoře (my místní pravíme Monte Bú…) z roku 2019, v němž figuroval osvětlený globus Měsíce.
V podobném duchu na to šel i Ondřej Lesák, jenž před svoji stať O planetárních signaturách rostlin počtvrté předsadil titulek „Jak nahoře, tak dole“ anebo „Nahoře obráceně než dole“? pojednává v ní o geometrickém zobrazení jakožto klíči k planetárním signaturám rostlinných částí a připomíná, že jde o pokračování příspěvků Fulcanelli – Rudhyar – Schwaller (Logos 2015), Znamení, planetární vládci a rostlinné signatury z jiného pohledu (Logos 2016) a konečně Planety a stromy, jmelí a vločky sněhu (Logos 2018).
Zuzana Zadrobílková přišla s rozsáhlejším pojednáním Adrian Puškin, mystik a vizionář, představujícím zapomenutou postavu kosmického vizionáře Adriana Pavloviče Puškina (1824-1883),[6] blouznivce a snivce, příslušného k pronásledovanému starověrectví, resp. „staroobřadcům“. Černý humor tušíme za skutečností, že během své internace dostál jménu Soloveckých (česky: Slavičích) ostrovů, když ve své cele zpíval jako slavík uvězněný v kleci. Teskné melodie prý přiváděly během letních měsíců pod jeho okna zástupy poutníků.
Puškinovo pojednání Všeobecné vejce makrokosmu se zakládá na analogii struktury makrokosmu a vejce. Žloutek představuje Ducha, totiž myšlení, bílek Duši, totiž věčnost, a skořápka Tělo, tedy rozprostření a či vzdálenost. Uvažuje vedle Otce světel též existenci sluncí-matek, sluncí-synů a sluncí-dcer. Sám sebe označuje za druhého býčka, druhý chléb za život světa, druhou žertvu, Druhý chrám, jinde též výslovně: „Bohočlověk – Agnus neboli Beránek zabitý je starší polovinou toho celku, jehož mladší polovinou je »zbloudilý« a nyní v záhubě strádající Adrian Puškin.“
Pozoruhodná je pozn. č. 13 popisující, kterak se písemnosti Adriana Pavloviče Puškina dostaly na území Československa, do Prahy, i mnohoslibná věta „že se jim po sto čtyřiceti letech dostane pozornosti, že se vyplní autorovo přání a ony [rukopisy] budou přeci jen publikovány…“
Této vpravdě okulturní studie si velmi cením, neměl jsem o něm ani tušení. Je doplněna o překlad Zuzany Zadrobílkové textu Adrian Puškin: Všeobecné vejce makrokosmu. Pojmy Pravda samec, Spravedlnost samice, ale především „ďábločlověk“, диаболочеловек, uhranou stejně jako diagram ze str. 90.
David Lipovský se v článku Každá hůl má dva konce aneb Gurdžijevův Měsíc není Lunou básníků zastavil nad Gurdžijevovým obrazem, podobenstvím, z knihy Belzebubova vyprávění vnukovi, ozvěna to článku v Revue HORUS, Solstitium Aestatis 1994 e.v.,[7] kde se tehdy objevily dva články, A. Grossmanna Beelzebubova návštěva na Zemi a na něj navazující Život a dílo G. I. Gurdjieva. Bob Jefferson vnímal Beelzebuba s parožím, jak je zpodobňováno i keltské božstvo Cernunnos, s holí a nenápadným, zpod roucha vykukujícím ocasem, kterak ukazuje na Lunu a nad obzorem se vznáší UFO. Pražský klub G. I. Gurdžijeva a Marko Janicki se zasloužili o překlad 9. kapitoly Belzebubova vyprávění vnukovi – Příčina vzniku Měsíce z knihy Beelzebub Tales to his Grandson.
Gurdžijevovy Posvátné hymny se ocitly také na albu pianisty Keith Jarretta pod názvem G. I. Gurdjieff: Sacred Hymns, a vyšlo v roce 1980 na label ECM.[8]
Stezky Luny a Slunce se rozhodla probádat Kristýna Žáčková v článku Aspekty šaktické bohyně aneb Luna jako symbol v myšlení Kennetha Granta. (Při skloňování se nevypouštějí samohlásky, viz chybně „Aleistrem“ na str. 97, ale možná jde jen o překlep, o odstavec níže je to zapsáno správně. Není rovněž zvykem zkracovat jméno spisovatele takto „Howarda P. Lovecrafta“; buď „H. P. Lovecraft“ nebo jen všem srozumitelné „HPL“.) chtěla poukázat na význam ženy, zpodobňující bohyni a moc šakti, která podle Kennetha Granta hraje v tantrismu nepostradatelnou roli, a vyložil lunární symboliku, jež se v jeho magicky koherentním díle objevuje v mnoha podobách.
Peter Bugár z České transpersonální společnosti vyhlíží nový moonwalk v režii NASA a nastínil to v popkulturní studii Šedesát let od let šedesátých – Apollón, Artemis a moonwalk, v níž v čele vévodí citace J. L. Borgese a Oldřicha Janoty, přejde přes beatníky, psychofarmakologickou revoluci, sociálně neukotvené zombíky, aby svůj exkurs zakončil odkazem na tekutou modernitu Zygmunt Baumana a třetí studiové album Boba Dylana The Times They Are a-Changin’. Je pak na vás, zda dáte přednost tradiční zvukové verzi (https://youtu.be/90WD_ats6eE) nebo vizuálně amplifikovanému soundtracku k filmu Watchmen (https://youtu.be/nZj43rtoEp4).
Pod ním se vtipně skví kresba tužkou Lenky Jirkové Táborské s názvem Kuligula, což hned vybídne nepředpojatou mysl k asociacím na císaře nesoucího jméno Gaius Caesar Augustus Germanicus, všeobecně známého spíše jako Caligula, či přesmyčkou na kalijugu – jak libo. Gul je tam rozhodně hodně a jako na řadě jejích obrazů nebo kreseb (koncentricky laděných) ze středu vystřelují, ať už solární či lunární, paprsky…
Beletristka a překladatelka Sofie Podlipská (1833-1897) je představena fantazií Náměsíčná, vypadající trochu jako záznam snu a zvoucí k branám stříbrného klíče.
Uchopitelé snů II. Petra Kalače navazuje volně na stať Uchopitelé snů v novodobé české esoterní tradici uveřejněné v čísle Logos 2017, je medailonkem praktikujícího mystika východní orientace, ovlivněného Františkem Drtikolem, Eduarda Tomáše, a takto i závěrečnou lunární fází ve sborníku Logos 2019.
☽ Lu(ci)na s vámi!
*
© San
© okultura MMxx
[1] Srv. Dane Rudhyar: Lunační cyklus. Půdorys, Praha 1999.
[2] Srv. San: Vo jedný ψ choanaLíze…, https://www.okultura.cz/WordPress/vo-jedny-%cf%88-choanalize/.
[3] Srv. Drahocenná perla v růžové zahradě. Alchemikální florilegia. Trigon, Praha 2012, viz San: O umění rodit perly v noci, https://www.okultura.cz/WordPress/umeni-rodit-perly-noci/.
[4] Zósima často cituje C. G. Jung, dále jeho žačka Marie-Louise von Franz v díle Aurora Consurgens: A Document Attributed to Thomas Aquinas on the Problem of Opposites in Alchemy. Inner City Books, 2000; viz rovněž Zósimos: O dokonalosti a o složení vod, překl. S. Zajíček a A. Arex in Logos 2008, Trigon, Praha 2008.
[5] Srv. Filip Horáček: K čemu je věštění ze snů? Překlad a výklad Synesiova spisu O snech. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018, viz San: O intelektivním oku, https://www.okultura.cz/WordPress/o-intelektivnim-oku/.
[6] Našel jsem i jiné životopisné údaje, např. 1830-1882, srv. https://e.gorkilib.ru/taxonomy/term/8632. Dále srv. článek Пророки в своём отечестве «Меня неузнали…» (Особое дело Адриана Пушкина), viz https://e.gorkilib.ru/node/437198. Další literatura a písemnosti jsou poměrně vzácné, lze dohledat např. Труды Пермской ученой архивной комиссии. Вып. 9: [Пермский купец Адриан Павлович Пушкин. Житие преподобного Трифона Вятского чудотворца и др. статьи]. 1905. [4], 162 с.
[7] Viz http://www.horus.cz/WHorus/solstitium-aestatis-1994-e-v/.
[8] Viz https://open.spotify.com/album/23L7imu82kggS3WuwarAOi.
