Maluji a kreslím už tak dlouho, kam sahá moje paměť. Jako dítě jsem byl fascinován hodinami s kukačkami a dinosaury, což vedlo k několika kresbám pastelkami, jež jsem nedávno objevil pohřbené v podkrovní světnici rodičů. Teprve však až v pokročilých mládeneckých letech se začal můj zájem zúročovat.
Když jsem odešel do koleje na The American University ve Washingtonu D.C., neměl jsem žádnou pevnou představu o tom, co bych tam měl dělat nebo co bych chtěl studovat. Rozhodl jsem se zapsat do uměleckého kursu a děsil jsem se toho, co ode mne budou chtít. Své první kresby jsem dělal podle nahého modelu. Tato kresba byla tak malá, že by sotva bývala vyplnila prostor na běžné stránce. Moje imaginace byla i přesto vzrušená, neboť z ubohé hlavy té ženy koukalo pár tykadel a několik očí. Během příštích let jsem se však rychle naučil, jak využívat celý prostor čtvrtky papíru nebo plátna. Ačkoliv jsem nahlížel malování striktně podle reality jako omezené a střízlivé, naučil jsem se „dívat,“ což se později ukázalo být docela cennou lekcí. Poznal jsem rovněž důležitost kompozice, která se od té chvíle stala kostrou mého díla. Když jsem opustil kolej, zjistil jsem, že sám představuji nepružnost a myšlenkovou strnulost akademického světa. Je to teprve pár let, co jsem získal respekt k tomu, co jsem se naučil.
Bezprostředně po vystudování jsem začal malovat striktně podle sebe a objevil jsem, že má imaginace, kterou jsem po mnoho let potíral, nakonec vytryskla z temnot. Nemaloval jsem však jenom z hlavy. Až dodnes se počáteční stádia mého díla vždy pojí s nějakou událostí v přírodě. Pořád trávím spousty hodin studiem krajiny, která mi slouží jako hrací pole pro moji imaginaci.
Mé dílo se v průběhu 15 let samozřejmě měnilo a rozvíjelo. V letech 1989 až 1995 jsem při malbě používal ostré jednoduché barvy. Postavy se pohybovaly sem a tam mlhavou krajinou, moc o sobě neprozrazovaly, což dodávalo dílu hluboký nádech tajemnosti.
Pollen (olej na plátně, 1995)
V letech 1996 až 1997 nastala první pozoruhodná změna stylu mého díla. Zuřil jsem a byl jsem tou dobou frustrován, protože letní horka a vlhkost zcela znemožnily, aby olejové barvy na plátně patřičně schnuly. Namísto toho, abych bez slitování dřevěnou násadou štětce propíchal plátno, zhluboka jsem se nadechnul a vytáhnul pár menších štětců. Začal jsem nanášet barvu v tenčích vrstvách namísto beznadějného patlání hustou barvou. Najednou se povrch začal daleko víc uvolňovat a postavy i krajina začaly více vystupovat, byly prokreslenější a životnější. Pokračoval jsem v tom až do podzimu 1997, kdy se malba zvrtla zase jinam, začal jsem kombinovat křiklavější úrovně světelné a temné minulosti s plynulejší a detailnější linií současnosti.
Má malba se dnes stále vyvíjí vlivem napětí mezi těmito dvěma metodami. Shledávám, že postavy se také neustále mění. Mnohé ženské postavy teď dávají průchod bytostem mnohem exotičtějším. Má obrazivost však nadále zůstane druhotnou vůči kompozici na plátně. Postavy jenom procházejí mystériem a tichem krajiny.
– Tor Lundvall, červen 2004
The American University, College of Arts and Sciences, Washington, D.C.
Honors: Cum Laude, Golden Key National Honor Society
Art Awards: Elizabeth Van Schwinderen Award: Spring 1991, Friends of the Art
Department Award: Spring 1990
The New York Studio School: Fall 1991
Chautauqua Institution: Summer 1990
*
INTERVIEW
Rozhovor s Torem Lundvallem vedla Lída Fidlerová v lednu 2005 v rámci disertační práce na téma Obraz jako metafora – Limity lidské percepce a cesta imaginace jako most k transcendenci.
Cloaked (olej na plátně, 1995)
LF: Bytosti, které se ve Vašich plátnech procházejí, se zdají být stále jakoby jednou nohou tady a druhou někde jinde, odkud se vlastně berou? Váš autoportrét z bookletu Autumn Calls – strohý elf, lesní princ pod zlatou oblohou s modrožlutýma očima – naznačuje taky jisté dvojí vidění (reality), působíte tu jako svá vlastní esence, stejně tak jako opálová pleť ve tváři Tonyho Wakeforda – čaroděje/vlka, nad jehož hlavou zeje – vůbec ne náhodou – hluboký temně modrý otvor v rudém soumraku…
TL: Nejsem si jist, odkud mé postavy přicházejí nebo jak si propracovávají cestu do mých pláten, ovšem vždy se tam znovu v nějaké bližší či vzdálenější podobě objevují. Tvá pozorování ohledně portrétů, které jsem vytvořil pro Autumn Calls, jsou velmi zajímavá. Domnívám se, že jsme dokázal zachytit esenci nás obou. Krajina na každé malbě se jaksi odvíjí z našich bytostí a zobrazuje jistou část naší povahy. Jinak by totiž tyto portréty podobným způsobem nefungovaly.
Mnohé ženské postavy teď dávají průchod bytostem mnohem exotičtějším. Má obrazivost však nadále zůstane druhotnou vůči kompozici na plátně. Postavy jenom procházejí mystériem a tichem krajiny.
LF: Příběhy Vašich postav se jakoby odvíjí od krajiny a ročního období, zvláštní je, že jediné, co tam dělají, je to, že stojí a dívají se, nebo jen procházejí a něco si spiklenecky domlouvají, odpočívají – možná spí. Sami nebo ve skupině. Nevykonávají však žádné jiné – typicky lidské činnosti…
TL: Ty postavy jsou dozajista pevně vetknuty do svého prostředí. Jsou to pozorovatelé, pořád ale zůstávají částí celé krajiny. Jsem si vědom toho, že má plátna proniká jistý duch izolace. Předpokládám, že jsem sám isolacionista, poněvadž pro sebe shledávám jako obtížné a občas i bolestné účastnit se konání druhých. Opravdu svobodně se cítím sám v přírodě a to se dozajista odráží v mých obrazech.
LF: V obrazech jako by bylo více úrovní, jako když se díváte přes broušený krystal, nebo krasohled a zachytíte přesně ten moment, kdy se přeskupuje původní tvar v nový obrazec…
Spring Gathering (olej na plátně, 2003)
TL: Mám pocit, že je to pravda. Tento „kaleidoskopický“ efekt se dostavuje tehdy, jsou-li barevné vrstvy nanášeny jedna na druhou, obvykle nanášením tenkých transparentních vrstev na hustější podmalbu.
LF: Způsob, jakým na plátnech pracujete, tedy to, jak se malba jakoby tvoří sama, připomíná automatický záznam, otisk vnitřního prostoru Tora Lundvalla nebo něčeho, co leží vně?
TL: Když začnu malovat, starám se spíše o práci s barvami než o samotný výjev. Nečekané tvary, které vyskakují v raných stádiích z díla neomylně určují, jakým směrem se bude malba vyvíjet. Předpokládám, že jde o jakýsi druh automatického procesu. Konečný výjev přichází povždy zvnitřku a je jenom vzácně ovlivňován světem venku vyjma chvílí, kdy pracuji přímo v krajině.
LF: Vaše krajiny (snad to způsobují ty zářivé oblohy) jsou vždycky jakoby v pohybu, takové „cestování bez pohybu“…
TL: V mém díle se vždy nachází nějaký druh pohybu, dokonce i tehdy, jsou-li některé malby klamně nehybné.
LF: Barevnost Vašich olejů připomíná svit skrze vitrážové okno, svět zvláštního světla…
The Moth Prince (olej na plátně, 1997)
TL: Světlo je snad nejdůležitějším elementem mého díla. Nikdy se nesoustředím na malování objektu jako takového, nýbrž na způsob, jak právě světlo stvořuje nějaký objekt, postavy a krajinu.
LF: Někdy Vaše figury vypadají jako totemy oživlé v krajině… jako sama personifikovaná krajina. Nějaká mytologická inspirace?
TL: Nikoliv jako taková, avšak byl jsem vždy fascinován obrazy a kresbami imaginárních stvoření, démonů atd.
LF: Kdybyste se měl přiklonit k nějakému pojmu, blízkému Vaší krajinomalbě – mysterická, melancholická, magická, metaforická, snová, přízračná… krajina jako živý ornament nebo hádanka…?
TL: Musel bych říci, že vše výše uvedené přináleží k mému dílu. Shledávám jako velmi obtížné najít jediné slovo nebo frázi, jíž bych měl vystihnout svoji malbu. Když na to bývám tázán, téměř vždy se mi nedostává slov.
LF: Předpokládám, že jste si skicoval a kreslil podobné výjevy a postavy už jako dítě nebo teenager… Pokud by někdy vznikla nějaká třeba i prostorová rozkládací kniha lesů a jejich obyvatel, vytvořená z Vašich obrazů, určená (nejen) dětem, rozhodně bych si ji se svojí dcerou prohlížela a prohlížela… stejně tak třeba nějaký svérázný kreslený atlas rostlin a hub…
TL: Jo, skečoval jsem celou dobu už jako dítě a od té doby si ta stvoření hledají ke mně cestu až dodnes. Byl jsem pár lidmi osloven, abych udělal dětskou knížku, ale popravdě mě ten nápad mnoho neoslovil. Mám plán připravit jednoho dne knihu veršů, k nimž bych připojil své malby a kresby. Lituji, že jsem si nekoupil knihu, kterou jsem viděl v antikvariátě, sestávající z překrásných, umně vyvedených kreseb podzimních listů v různých stádiích zbarvení.
Three (olej na plátně, 1995)
LF: A jak by pak na (nejen) dětskou imaginaci působil hudebně obrazový celek, krátký kreslený film s ilustracemi i hudbou Tora Lundvalla…? I když Vaše „víly,“ zadumaní poutníci nebo zjevení v kápi působí docela hrozivě, myslím, že právě dětská fantazie dokáže nejlépe zpracovat a užít si Váš svět s jeho velkolepou barevností i kouzelnými příběhy…
TL: Krátký animovaný film je něco, co mne oslovuje, byla by to ovšem strašná práce vyžadující vytvoření a práci s řadou obrazů. Myslím, že děti se mohou vztahovat k jistým aspektům mého díla daleko spíše než dospělí. Jejich představivost je tak plná života a ve styku s onou „jiností“.
LF: Vaše vodní plochy by nejspíš vypadaly buď jako zrcadlo oblohy nebo snad jako další možný svět zvláštních jezerních víl a duhových ryb, ale domovem Vašich bytostí je les…Co pro Vás tedy znamenají stromy, pole, louky, cesty…?
Malířův skutečný svět leží někde mezi snem a skutečností. Přízračná zjevení v kápích pod nezvykle jasnou oblohou jsou magickými figurami, kterými intuitivně dává svérázný šach realitě, aby tak vdechl život vlastní imaginaci.
TL: Je obtížné odít do slov to, co pro mne znamená les, pole a podobně, ale vždy mne uchvátí. „Slyším“ při tom hudbu a vizualizuji obrazy, když na ně hledím, řekněme na řadu stromů v poli. Ideální výstava mého díla by se odehrávala ve skleníku vprostřed obrovského lánu a někde v dálce by byla skupina stromů.
LF: Nakonec snad ještě poslední otázka – je ve zjevování se postav ve Vašich obrazech nějaký systém, vracejí se třeba v určitém období a krajině nebo najednou prostě vytvoříte cyklus o určité bytosti…?
TL: Ty postavy se objevují v cyklech nebo podle ročních období. Zvláštní stvoření s trojúhelníkovitou hlavou se objevuje pořád, stejně jako postava s kočičí hlavou. Není v tom žádný systém, jak se tyto postavy čas od času objevují. Zdá se, že se vkrádají, kdykoliv se jim zachce.
Pro jeho tvorbu platí to, co uvádí autorka:
„Malířův skutečný svět leží někde mezi snem a skutečností. Přízračná zjevení v kápích pod nezvykle jasnou oblohou jsou magickými figurami, kterými intuitivně dává svérázný šach realitě, aby tak vdechl život vlastní imaginaci.“
Bezprostředně po vystudování jsem začal malovat striktně podle sebe a objevil jsem, že má imaginace, kterou jsem po mnoho let potíral, nakonec vytryskla z temnot. Nemaloval jsem však jenom z hlavy. Až dodnes se počáteční stádia mého díla vždy pojí s nějakou událostí v přírodě. Pořád trávím spousty hodin studiem krajiny, která mi slouží jako hrací pole pro moji imaginaci.
