Když Miguel Serrano psal o spořádaném ústupu SS z dvacátého století a jejich – jistým způsobem očekávaném – protiútoku ve století jednadvacátém, uvedl:
„Odchod musí být takový, jaký byl vždycky: v ohnivém disku nebo ohnivém voze jako Henoch, jako Melchisedek,[1] jako Ráma. Návrat budiž podobný tomu, jak přijel Kalki na bílém koni jménem Vimána…“[2]
Jak poznamenal nikdo jiný než John Keel, létající talíře vynalezl Ray Palmer z časopisu Amazing Stories. Vimány,[3] což byly létající vozy védského panteonu, dobře doložené v údolí Indu před tisíci lety, by vypadaly spíše jako na uvedené ilustraci.
Mezi nedávnými návštěvníky Antarktidy byl i americký ministr zahraničí John Kerry v době vrcholících amerických prezidentských voleb v roce 2016. V roce 2017 navštívil Antarktidu také ruský pravoslavný patriarcha Kiril III. Když se vrátil, varoval Putina a zbytek světa, že se blíží apokalypsa. K dalším významným osobnostem z řad světové elity, které v poslední době tučňáky navštívily, aby je nakrmily, patřil rovněž britský princ Harry a španělský král Juan Carlos.
Traduje se příběh – s podtextem povídky H. P. Lovecrafta – o Buzzu Aldrinovi. „Měsíční astronaut“ z Apolla 11, další milovník tučňáků, údajně napsal na Twitter: „Všichni jsme v nebezpečí! Je to samotné zlo!“ Aldrin byl poté evakuován z Antarktidy a umístěn do karantény.
Americká expedice do Antarktidy v roce 1947 pod krycím název operace High Jump vypráví napínavý příběh o neúspěšné vojenské akci proti nacistické pevnosti skrývající se pod ledem.
Poněkud zvláštní vyjádření poskytl listu El Mercurio vedoucí expedice admirál Richard Byrd – stejným chilským novinám, které později sponzorovaly Serranovu návštěvu Antarktidy –, že se připravují bránit svět proti „nepřátelským letounům, které mohou létat od pólu k pólu obrovskou rychlostí…“
V poválečné Vídni, v samém středu studenoválečnických intrik, začal v roce 1950 důstojník SS Wilhelm Landig s kádrem spisovatelů, k nimž patřili Erich Halik, Rudolf J. Mund a Lambert Binder, jehož Mund označil za předního odborníka na esoteriku, chrlit příběhy o tajných zařízeních Německa pod polárními ledovci. Němci se tam zdokonalovali ve své již tak vynikající technologii a pevně se drželi svých plánů na invazi z ledového nitra Antarktidy, která by přivedla svět zpět k tradicionalismu, jak jej hlásali Julius Evola a Herman Wirth. Ústředním bodem těchto plánů je styčný bod v Arktidě, jejž nazývají Modrý ostrov.
Následující úryvek, přeložený z němčiny, je z Binderova článku z roku 1951 z časopisu Člověk a jeho osud[4] s titulem Bratrstvo polárníků a odkazuje na dřívější článek publikovaný v New Zealand’s 1951 New Year’s Journal.[5]
„Kanadští piloti při hlídkových letech v Arktidě spatřili záhadný ostrov obklopený vysokými ledovci, který byl údajně zahalen hustým modrým oparem, který byl neprůhledný a nepropustný i pro radarové paprsky. Jeden z pilotů se však tehdy domníval, že »rozpoznal odvážnou a zvláštní architekturu, kláštery, které visely nad ledovcovými pláněmi jako orlí hnízda, a na náhorní planině město, které se jen třpytilo zlatem.« (Kdo by si nevzpomněl na takzvanou zlatoměděnou rudu[6] z ostrova Atlantis?) Kanadští piloti od té doby nazývají podivný ostrov v Arktidě za polárním kruhem Modrý ostrov…[7]
V roce 1962 napsal plodný a vlivný americký spisovatel a podle některých i vizionář Philip K. Dick knihu o alternativní realitě, v níž vládne nacistické Německo a císařské Japonsko, které ve druhé světové válce porazily spojenecké mocnosti. Muž z vysokého zámku získal v roce 1963 cenu Hugo za nejlepší román.[8]
V roce 2015 se dočkal televizní adaptace, která obsahuje veškerou obvyklou propagandu impéria a jejímiž protivníky jsou neustále husí kůži vzbuzující Němci a jejich kongeniálně zlomyslní asijští kumpáni, kteří nyní proti sobě soupeří v machiavelistických plánech, jak ovládnout trh a získat globální nadvládu.
Na rozdíl od metamfetaminové propagandy Philipa K. Dicka nebyla Amerika nikdy baštou svobody, jak to důvěřivým školákům vnucují jejich důkladně indoktrinovaní „učitelé“ a jejich rodičům amorální filmy, které se neštítí podporovat certifikované feťáky, jako je Rush Limbaugh[9] nebo Dick, a prezentovat je nevědomým americkým masám jako novináře nebo vizionáře. Naopak, Amerika byla vždy brutální korporátní oligarchií, jejímž předchůdcem a vzorem byla Anglie, jenže Amerika je v tomto ohledu ještě mnohem horší…
Další úryvek je převzat z románu Jacka Londona Martin Eden z roku 1909,[10] který je celosvětově uznáván jako snad největší americký spisovatel. Po celé dvacáté století byl London povinnou četbou pro školáky v socialistických zemích. Kvůli jeho sociálnímu cítění se dětem v impériu doporučuje číst pouze Volání divočiny,[11] apolitický dobrodružný příběh.
Jenže London napsal spoustu knih a jen Sovětský svaz je vydal v nákladech desítek milionů. Martin Eden je jednou z nejlepších. Úryvek je do značné míry přesným zhodnocením Ameriky na přelomu 19. a 20. století.
„Třináct kolonií svrhlo své vládce a vytvořily republiku, jak to nazvaly. Otroci se stali vlastními pány. Už nebylo pánů vládnoucích mečem. Jenže se neobejdete bez nějakých, jakýchkoli pánů, a tak vznikl nový stav pánů – nikoli už takových velikých, mužných, šlechetných lidí, ale mazaných a bezohledných pavoukovitých obchodníků a lichvářů. A ti vás všechny znovu zotročili – ne však otevřeně, jako by to udělali ti praví, vznešení mužové silou vlastní mocné pravice, ale skrytě, pavoukovitými úskoky a lichocením a úlisností a lhaním. Koupili si vaše otrocké soudce, zkorumpovali vaše otrocké zákonodárce a násilím dohnali vaše otrocké chlapce a dívky do větších hrůz, než bylo otroctví v okovech. Dva milióny vašich dětí dnes těžce pracují za této obchodnické oligarchie ve Spojených státech. Deset miliónů vás otroků nemá pořádnou střechu nad hlavou ani dost řádného jídla.“[12]
Krátce po vydání knihy Martin Eden se Amerika stala plnohodnotným partnerem impéria, když byl na konci roku 1913 přijat Federální zákon o rezervách. Poté se situace už jen zhoršovala. Zákon o výběrové službě z roku 1917 zmocnil Ameriku k tomu, aby ty nejschopnější z chudiny odvlekla z jejich domovů a poslala je do blátivých zákopů přes oceán do Evropy, kde je Němci při obraně svých domovů postříleli a ubodali bajonety.
Na konci roku 1941 dosáhly tyto „pavoučí úklady“ svého vrcholu. Franklin Delano Roosevelt na Havajských ostrovech narafičil jako návnadu značnou část svých dobrovolníků z řad námořnictva – byli to mladíci, jejichž snahou bylo uniknout Velké hospodářské krizi – a to nemělo žádné letadlové lodě, jež zoufale potřebovalo. Celé roky Japonce bezohledně provokoval, přiškrcoval jim dodávky ropy a předkládal jim ultimáta. Bylo mu jasné, že se schyluje k invazi. Proto vyslal na moře letadlové lodě, jedinou část flotily, která nebyla zastaralá. Využil japonského útoku na Pearl Harbor, aby splnil svůj závazek vůči říši a pozabíjel Němce.
Tentokrát se na břehy západní Evropy vrhla nejsilnější americká verbež jako vražedná přílivová vlna. Ti, co přežili z „nejlepší generace“ včetně jejich přihlouplých rodin, z nichž mnozí byli německého původu, byli do té doby příliš zabednění a samolibí, než aby si kladli potřebné otázky, a to ani tehdy, když údajně zdevastovaná americká flotila v krátké době šesti měsíců po Pearl Harboru dokázala zničit japonskou flotilu u Midway.
Nikdo z Američanů se po Pearl Harboru ani neobtěžoval zeptat, proč bojují proti Němcům v Německu jménem Anglie, v níž nikdy nedošlo k invazi ani nebyla skutečně napadena. Ani Italové, kteří zabíjeli své vlastní prarodiče a pustošili zemi, v níž se mnozí z nich narodili, a dokonce ani Irové, kteří se před necelými sto lety stali terčem genocidních anglických obilních zákonů[13] a z Irska byli k americkým břehům vyhnáni záměrně vyvolaným hladomorem, který umořil každého třetího Ira.
Ani ne pět let po skončení krvavé lázně druhé světové války byli synové a mladší bratři této takzvané nejlepší generace odvlečeni ze svých domovů a přesunuti přes ještě větší oceán, tentokrát na pustý, větrem ošlehaný poloostrov v Asii, aby tam pokračovali v krveprolití. Přesto se nikdo na nic neptal.
Když se však o deset a půl roku později vražedné dějiště přesunulo do vietnamské džungle v jižní Asii, začala si klást otázky celá generace. Americe už nikdy neprojde, aby na příkaz lhostejných boháčů tahala chudé z jejich domovů, aby zabíjeli a nechali se zabíjet tisíce kilometrů od domova. Amerika proto nyní zaměstnává dobře placenou žoldnéřskou armádu.
Za pouhých dvacet let od údajného konce druhé světové války se v Americe zjevně něco změnilo a otroci odmítli podřizovat se pirátským ambicím svých pánů. Mnozí z nich dokonce začali pochybovat o pravdivosti plastového Ježíše, přilepeného na palubní desku jejich nových nablýskaných automobilů a schvalujícího jejich krutou a nesmyslnou existenci v jejich modlitebnách.
Někteří Američané dokonce začali zpochybňovat bezohledné drancování životního prostředí a systematické vyhlazování původních obyvatel. Billy Jack[14] se stal v popkultuře stejnou ikonou jako, troufáme si říct, Mickey Mouse. K potupnému zděšení lichometných vládců mladí Američané už neměli Ika[15] rádi a nebyli tak hrdí na všechny ty strašné věci, které páchali a které se od nich očekávaly ve jménu cizáckého židovského boha.
Dementní stoupenci a patolízalové onoho troufalého židovského boha, „boha“, který si osobuje právo seslat potopu na celý svět jen proto, že se mu znelíbil, obviňují Tavistocký institut mezilidských vztahů, že jeho potomstvu vštěpuje lidskou etiku. Možná právem, ale ještě předtím, než vznikl rock and roll, než byl natočen Rebel bez příčiny[16] nebo Džungle před tabulí,[17] než vznikl Antikrist,[18] který straší na kázáních opilých kazatelů v hospodách, byl tu Otto Rahn a rozsudek, který jsme si vyslechli v knize Lucifer’s Court…[19]
V próze Otto Rahna téměř jako bychom slyšeli texty tak rozdílných ikonických amerických bardů, jako jsou Bob Dylan, Jim Morrison a Billy Joel. Abychom parafrázovali Dietricha Eckarta, mentora Adolfa Hitlera, který řekl: „Bude tančit, ale hudbu jsem napsal já.“ Amerika tančí, ale byl to Otto Rahn, kdo jí napsal hudbu.
Jak řekl Christian Bernadac, investigativní novinář, jehož otec dělal Rahnovi průvodce při podzemních průzkumech v pohoří Sabarthes pod zříceninami Montseguru; Rahnova role při vytvoření „symboliky SS a nadřazené rasy“ byla vždy „tajemstvím, nikoliv jen mystériem. Bylo to opravdové tajemství, a pokud někdo takové tajemství v té době vyzradil, mohl být zabit.“[20]
„Německá zpravodajská služba Abwehr měla mnohá tajemství a Němci jsou efektivní. Němci byli vždy efektivní…“[21]
Když pomineme „bohyně vln“,[22] stroje času a jiné světy, pak možná největším tajemstvím, které Němci skrývali, bylo to, kdo skutečně byli a stále jsou SS. Miguel Serrano v knize Adolf Hitler: The Ultimate Avatar píše:
„Nad nejvyššími známými vůdci, nad samotným Himmlerem, existovali další neznámí vůdci, kteří nenosili uniformy, kteří se nikdy nenechali vidět a na veřejnosti nevystupovali pod svými jmény. Ne při oficiálních ceremoniích Černého řádu. Byli nadřazeni všem ostatním a účastnili se jen nejtajnějších obřadů odehrávajících se v podzemním sklepení a kolem Kulatého stolu, kde se objevovali zahaleni v pláštích, aniž by ukazovali své tváře. Dokonce ani Himmler je neznal.“[23]
Serrano vysvětluje:
„Tajní velitelé SS byli pro uniformované vojáky neznámí, udržovali kontakt pouze s viditelnou skupinkou, často také anonymní, takže přetrvávají pochybnosti, zda je Himmler sám znal, když poslouchal příkazy, které k němu většinou přicházely od Vůdce nebo jiné neznámé autority.“[24]
A dodává:
„Stejně jako tomu bylo dříve u templářů, ani neznámí velitelé nebyli zajati a za války nezemřeli. Zmizeli záhadným způsobem a nikdo neví, kdo byli ani kam odešli.“[25]
Níže uvedená fotografie byla pořízena na zámku Wewelsburgu, kde probíhaly iniciační obřady SS. Klíčový pohled na jediného civilistu (označeného šipkou), který klopí hlavu, jako by nechtěl, aby byla vidět jeho tvář. Jeho jméno není také uvedeno na seznamu osob na fotografii. Tento civilista může být jedním z „neznámých velitelů“ během iniciačního obřadu SS.[26]
Serrano čtenářům sděluje, že tito tajní vůdci sdělují svá přání telepaticky, což dává Davidu Lynchovi prostor vymanit se z odpovědnosti za Twin Peaks. Rád medituje. Kdo ví, co se mu pak honí hlavou. Nic z toho nevysvětluje, proč kolem scénáře k Twin Peaks 2017 panovala tak přísná ostraha, že Madeline Zima, která byla na premiéře, řekla, že „to bylo jako být agentem CIA.“[27]
Twin Peaks 2017 je znám rovněž jako The Return (Návrat), a nikoliv náhodou Otto Rahn nazval závěrečné odstavce v knize Lucifer’s Court stejně – Návrat.
Otto Rahn přemýšlí v osamění ve svém pokoji, zatímco venku zuří bouře:
„Očima přejíždím dvě hromádky stránek z deníku, ty napravo a ty nalevo. Obě hromádky jsou stejné. Stránky na levé straně jsem použil, jsou trestí mé knihy. Odkládám je, ale čas od času si je znovu pročítám: obsahují poznámky, které jsem si dělal jen pro sebe a které nesmím zapomenout.
Zítra brzy ráno dám stranou kámen, který jsem si přivezl z pustiny na Islandu, a dostanu se ke stránkám napravo. A nechám promlouvat první list, pak ty ostatní, jeden za druhým. Je to nová kniha, kterou chci začít psát –
deník o pokračování svého hledání, který navazuje na první dílo. První stránku jsem napsal oproti islandskému severnímu mysu, u polárního kruhu, ostatní z větší části v srdci Evropy: v mé německé otčině.“
Některé však byly mezitím napsány v oblasti dvou sopek:
Vesuv a Etna, které byly ve středověku známé jako Bélova hora. Společně se stránkami deníku po mé levici odložím i kámen, který slouží jako těžítko. Přivezl jsem si ho, už je to dávno, ze zříceniny pyrenejské kacířské pevnosti Montsegur, grálového hradu. Pak bude levá třetina stolu prázdná, připravená na novou hromádku. Pořadí stránek, které budou zabírat tento uvolněný prostor, má střežit jiný kámen: zlatožlutý jantar.“[28]
Rahn se o těchto „kamenech“ zmiňuje jen v závěrečných větách poslední kapitoly knihy, nazvané Reykholt podle jeho základního tábora; malé islandské vesnice, kde Snorri Sturluson na počátku třináctého století sepsal Eddu.
„Než se vrátím do Reykholtu, seberu kámen. Položím ho k úlomku vlysu z delfského chrámu a ke druhému kameni, který jsem sebral v ruinách Montseguru.“[29]
Nikdo, kdo měl nějaký vztah ke skutečnostem, které se skrývaly pod ruinami Montseguru, nevěřil, že „grál“ je pohár. Existovaly pouze dvě skutečné autority zabývající se katarstvím. Jednou z nich byl René Nelli, Serranův odborník, a druhou Antonin Gadal, jeho předchůdce, učitel a poradce Otto Rahna.
Christian Bernadac říká:
„Pro Gadala byl grál kamenem, který spadl z Měsíce, z nebe. Staří jej nazývali lapis excoris, což byl v podstatě druh meteoritu, a oblast Arierge je na meteority velmi bohatá. Na těchto meteoritech je něco zcela výjimečného v tom, že se skládají z odrůdy hematitu, lapis extraordinaire, minerálu z vesmíru, který je extrémně čistým železem, o čistotě až 99,99 %. Jedná se o naprosto čistý minerál, který nerezaví. Je velmi hladký, velmi krásný a je jisté, že již od pravěku mají tyto kameny spadlé z nebe skutečně záhadnou vlastnost, že když vezmete dva tyto kameny a třete jeden kámen o druhý, padají z nich kapky krve. Proč tyto kameny roní krvavé slzy? Jednoduše proto, že jsou z oxidu železa, a když se do oxidu železa, který je červený, přidá tekutina, lze věřit, že je to krev Kristova.“[30]
Kurátor muzea Christian König tvrdí, že vydlabaný stalagmit, v němž byl grál ukryt, vystavil „v Gadalově místnosti muzea v Tarasconu“. O grálu říká:
„Byl to velmi kompaktní kámen s magnetickými vlastnostmi. Gadal jej popsal jako kultovní předmět a hovořil dokonce o svatém grálu, o Kristově krvi. Je zajímavé, že když se podíváme blíže, vidíme, že v rukopise Wolframa von Eschenbacha, který byl trubadúrem, je grál kamenem a praví se, že ten, kdo tento kámen uvidí, bude mít život věčný a bude uzdraven. V jeho textu je mnoho zajímavých věcí, například že Gadal nazývá tento grál pyrenejským grálem.“[31]
Otto Rahn v korespondenci z té doby napsal: „Gadal mi poskytl klíč. Našel jsem to, co lidstvo ztratilo na sedm století…“[32]
V knize Lucifer’s Court se čtenář dozvídá, že grál nebyl nikdy pohárem a stal se jím až díky tomu, že si jej přivlastnilo křesťanství. Podle rodokmenu, který sahá až před katary, je grál kamenem. Rahn cituje hraběnku Pujol-Murat, vlivnou členku skupiny Polaires,[33] vlivné a tajné mezinárodní skupiny, která spolu s Antoninem Gadalem kryla Rahna, když počátkem třicátých let na jižní hranici Francie beztrestně operoval jménem SS.
„Patřím k rodu velkého Esclarmonda. Jsem na to hrdá. V duchu ji často vídám na podestě žaláře Montseguru, jak si čte ve hvězdách. Kacíři milovali hvězdy; věřili, že se po smrti mohou přiblížit božskému stavu tím, že budou obíhat postupně od hvězdy ke hvězdě. Ráno se modlili čelem k vycházejícímu slunci a večer s hlubokou úctou sledovali, jak slunce mizí. V noci obraceli zrak ke stříbrnému Měsíci nebo k severu, protože sever byl pro ně posvátný, jih byl naopak považován za sídlo Satana. Satan není Lucifer.
Lucifer totiž znamená „světlonoš“! Kataři ho znali i pod jiným jménem: Lucibel.
Nebyl to ďábel! Židé a papeženci ho chtěli tímto způsobem znevážit. Pokud jde o grál, musí jít, jak se mnozí domnívají, o kámen, který vypadl z Luciferovy koruny. Proto jej církev musela zase pozměnit, pokřesťanštit tento luciferský symbol. Montsegurský pohár byl horou grálu, jehož majitelkou byla Esclarmonde. Po její smrti, po zničení Montseguru a vyhlazení katarů, byl grál i hrad opuštěn. Církev, která si byla dobře vědoma, že albigenská křížová výprava[34] vede křižácké tažení především proti grálu, si nenechala ujít příležitost, aby si tento nový nekřesťanský náboženský symbol přivlastnila a vyždímala z něj vše, co se dalo.
To však nestačilo k vysvětlení, že grál je kalich, který Ježíš sdílel se svými učedníky při poslední večeři a do kterého byla na Golgotě shromážděna jeho krev. Ne, církev musela také uvěřit, že benediktinský klášter Montserrat v jižních Pyrenejích je chrámem grálu. Poté, co kataři – inkvizitory často označovaní jako „luciferiáni“ – střežili luciferský kámen grálu v severních Pyrenejích, byli to nyní katoličtí mniši, kteří tvrdili, že jej drží na jihu týchž hor, ačkoli z něj mezitím udělali relikvii, kterou Ježíš, přemožitel knížete temnot, udělil svým věrným.“[35]
V závěrečných odstavcích Rahn nepíše o tom, jak píše knihy, nýbrž píše o psaní alternativních realit. Je jedním z tajných vůdců SS, možná mocnějším než sám Hitler. Když říká, že „napsal první stránku oproti islandskému severnímu mysu u polárního kruhu“, potvrzuje tím, že expedice na Island v roce 1936, expedice, která byla vždy zahalena tajemstvím, našla interdimenzionální bránu, kterou hledala.
Serrano odkazuje na Rahnův průlomový objev, když se v knize Adolf Hitler: The Ultimate Avatar ptá:
„Našly německé ponorky přesný bod poblíž severního pólu nebo Grónska, o němž se zmiňuje John Dee,[36] jímž jako by černým trychtýřem prošla jejich loď, plující dovnitř, aby se spojila s jiným pólem, vstoupila do oné rajské země a moře, které, když tu kdysi byly, ale už nejsou?“[37]
Rahn měl v držení grál s největší pravděpodobností od konce roku 1931, kdy náhle „podruhé opustil Švýcarsko a zamířil do jihofrancouzských Pyrenejí poté, co se chvíli zdržoval v Paříži, Provence, Švýcarsku, španělském Katalánsku a v Itálii“.[38] Během těchto průzkumných cest doprovázel Rahna jeho věrný šofér Karl Wolff, který v první světové válce ve věku pouhých osmnácti let získal Železný kříž a později se měl stát generálem Karlem Wolffem, vrchním velitelem všech sil SS v Itálii, nebo pro Himmlera to byl prostě Wolffie.
Než došlo ke zřízení SS, jedné z nejmocnějších organizací na světě, byl Wolffie majitelem a jednatelem Reklamní společnosti Karl Wolff – von Rombold. Je všeobecně známou skutečností, že Wolff od roku 1931 „dlouhodobě nevykonával každodenní povinnosti generálního ředitele, což zhoršovalo finanční situaci jeho společnosti“.[39]
Rahn čtenářům v knize Lucifer’s Court sděluje, že v tomto období soustředil své bádání na okolí Ornolac-Ussat-les-Bains a „četné jeskyně a grotty v pohoří Sabarthes“. Zmiňuje se o dvou, které zvláště upoutaly jeho „pozornost: jeskyně Lombrives a Fontanet, známá také jako Fount Santo – posvátná studánka…“[40]
Rahn, který byl pověstný tím, že neplatil své dluhy, známý tím, že byl vždycky na mizině a spoléhal na své konexe s modrou krví ve Francii, v květnu 1932 náhle zaplatil „tříletý pronájem Hotel-Restaurant des Marronniers v Ussat-les-Bains“. Mezi hosty, které prý pozval, byly Josephine Bakerová a Marlene Dietrichová…“[41]
„Podle legend o projektu Montauk vytvořili Němci v roce 1931 trhlinu mezi časem a prostorem. Od té doby existují dvě Německa. Jedno je na šťastném místě, kde vládne, protože díky své nadřazené technologii vyhrálo válku na celé čáře. Druhé je tato nekontrolovatelná hromada hnoje, neúprosně pohlcovaná svojí vlastní technologií, a v tomto světě se nyní nacházíme…“
Následující úryvek ze série sdělení byl v roce 1999 anonymně napsán mužem, jenž si říká profesor Phate a tvrdí, že dokáže cestovat mezi oběma světy. Velmi vážně jej vzal okruh Keys of Enoch kolem J. J. Hurtaka v Total Health a hádám, že i sám Preston Nichols. Od té doby jsem přerušil vztahy se všemi kromě své matky, kterou jsem nemohl odbýt, protože jsem měl v péči její dvě vnučky.
„A přestože technokraté věří, že budoucnost Německa spočívá v zachování jeho monopolu na výzkum vesmíru a v kolonizaci, nejnovější generace okultních ideologů je na nejlepší cestě k úspěšné propagaci obnovení války s cílem získat posvátnou árijskou domovinu ve Střední Asii…“[42]
„Polaires věřili, že pohár z Montséguru je mimořádně důležitý, protože pyrenejská hora měla fungovat jako jakási „štafetová hora“ pro zprávy předávané vládcům Agarthy v jejich himálajské pevnosti, ne-li pro poselství přímo od nich.“[43]
„Podle Lamberta Bindera byli Polaires okultním řádem se sídlem ve Francii, který měl před druhou světovou válkou 63 členů, z nichž „9 patřilo v hierarchii do nejvyšších řádových stupňů a k vysoce postaveným členům z řad martinistů, kabalistů, gnostiků atd.“[44] Jádrem systému víry Polaires bylo znovunalezení ztracené árijské domoviny v Arktidě, království Polární hvězdy, jehož tři mistři se vystěhovali do Tibetu a tento řád s nimi byl v kontaktu a pracoval na návratu Árijců do míst, která Němci nazývali různě: Agartha, Šambala, Hyperborea a Thule. Slavní francouzští autoři jako Maurice Magre, Rahnův blízký přítel, a René Guenon, který zásadně ovlivnil Julia Evolu, byli jeho členy, i když Guenon se s nimi v rozčarování rozešel. Pro esesáky ve vichystické Francii „Polaires představovali ‚germánsko-okcitánský synkretismus…‘“[45]
Od května 1938 do srpna roku 1939 Němci pod vedením známého německého zoologa a důstojníka SS Ernsta Schäfera pročesávali Tibet. Podle článku uveřejněného v Der Neue Tag z 21. července 1939 „se jim podařilo získat Kangschur, rozsáhlý posvátný spis Tibeťanů čítající 108 svazků, k jehož přepravě bylo zapotřebí devět nákladních zvířat“. Podobně jako Die Glocke, Jantarová komnata a sám Adolf Hitler se ani Kangschur po válce již nikdy neobjevil, alespoň ne v této časové ose…
Jediný popis toho, co Němci na Islandu v roce 1936 dělali, pochází od samotného Otto Rahna z konce knihy Lucifer’s Court v kapitole Reykholt a jí předcházejících. I tam Rahn píše v eufemismech a metaforách. Na začátku kapitoly Reykholt vypráví Rahn tento příběh.
„Existuje indické slovo titthakara, jež původně znamenalo ‚objevitel brodu‘; označovalo člověka, který našel průchod tam, kde jiní marně hledali cestu na druhou stranu. Svým způsobem nám takový titthakara ukázal brod, kterým se dá přejít z jedné strany řeky na druhou. To znamená toto: věděl, jak vést přes hustou mlhu rozprostírající se před lidmi a oddělující je od toho, co mohou poznat teprve až po smrti…“[46]
Slunce venku se pak prodralo skrz mraky a zažehnalo bouři, jak Rahn tajemně píše.
„Ze včelího medu vyráběli naši předkové hydromel,[47] aby si připili na Minne. Minne je vzpomínka; a vzpomínka je ráj, z něhož nemůže být člověk vyhnán. Pohanští Germáni si mysleli, že včely jsou přeživší ze zlatého věku, z ráje. Na rty novorozenců mazali posvátný med, který včely získávaly z květů jabloní, růží a sedmikrásek. Z tohoto důvodu Islanďané nazývají sedmikrásky ‚Balderovy oči.‘“
Nade všechny květiny a rostliny mají včely nejraději jeden strom: jasan. Někdy se jich na něm rojí stovky, ba tisíce, a živí se jeho sladkou mízou. – Podle Eddy padá rosa z kosmického jasanu Yggdrasill, Stromu světa a života, do „medových žlábků“, aby se jí mohly včely napájet. Kosmický jasan je Mléčná dráha na noční obloze. Anglosasové ji nazývali Árijská cesta. Ve Švédsku se jí říkalo Erikova cesta.[48] Erik je další jméno, které se dává ďáblu.[49]
Kromě výzvy, abychom si vzpomněli, kdo jsme, je pasáž nejasná, Rahn však možná naráží na bezohledný nihilismus, k němuž musí dojít, aby bylo vymítání zlovolného židovského boha úspěšné, a musí tedy nastat taková destrukce stojatých společenských struktur, z níž internetoví mudrlanti obvykle obviňují Tavistocký institut mezilidských vztahů. Možná se tím chce říci, že k zabití boha je zapotřebí ďábla. Poslední slova, která Otto Rahn kdy napsal v této časové ose, zcela jasně vypovídají o tom, jak se věci přesně mají.
„Mám u sebe klíč, totiž Dietricha… a vydám se starodávnou zlodějskou cestou,[50] s očima neustále upřenýma na Velkého medvěda. Na severské obloze neslo toto souhvězdí v dávných dobách jméno Arktos nebo Artus, Artuš, Thorr nebo – starý Dědek. I medvěd Thorr, starý a veliký Otec, pán Eddieho božské moci, jako všichni medvědi miloval med, který na jaře a v létě trpělivě sbíraly pilné včely. Naši nejvzdálenější předkové jej popíjeli v podobě hydromelu v růžové zahradě. Na památku (Minne) Thorra a mrtvých…“[51]
∞
[1] Srv. Jaroslav Brož (ed.): Kdo byl Melchisedek? Postava kněze-krále v biblických textech a v dějinách jejich působení. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2019.
[2] Viz https://oregoncoug.files.wordpress.com/2014/06/adolf-hitler-the-ultimate-avatar-part-one.pdf.
[3] Vimána je sanskrtské slovo s mnoha významy sahajícími od paláce či chrámu k mytologickým létajícím strojům objevujícím se ve staroindických eposech jako Mahábhárata a Ramajána, nebo v jiných méně známých sanskrtských textech, např. Samarangana Sútradhara (31. kapitola, verše 95-100), který je součástí védského rukopisu o architektuře Vástu šástra. Vimány jsou zde popisovány jako dvoupatrové, cylindrického tvaru s kruhovými okny a kupolí létající rychlostí větru a vydávající přitom melodický zvuk.
[4] Lambert Binder (1905-1981), vládní rada a inženýr, publikoval články na různá okultní témata, mimo jiné v předním poválečném vědeckém časopise Mensch und Schicksal (Člověk a osud), který v 50. letech vydával Moritz Stadler Verlag ve Villachu, a později také v SRN v časopise Die andere Welt (dříve Spiegel, nebo Okkulte Stimme, později přejmenovaném na Esotera, vydávaném ve Freiburgu im Breisgau). Podle E. Lentheho Rudolf Mund vždy nazýval Bindera „jedním z mála opravdových vídeňských esoteriků“. Binder měl vzhledem ke svému vzdělání široký rozhled, o čemž svědčí i článek Porträt eines Technomagiers publikovaný časopisem Mensch und Schicksal: „Lze tedy – do jisté míry oprávněně – hovořit o ‚technomagii‘ a Nikolu Teslu je třeba považovat za vynikajícího ‚technomága‘“, viz č. 21 z 15. ledna 1952 (Villach), str. 3n.
[5] Viz http://www.parzifal-ev.de/index.php?id=334.
[6] Oreichalkon nebo aurichalkum, doslova „horská měď“, nacházející se jako kov už v přírodní podobě, nikoli tavený z rudy, zmiňovaný ve starodávných spisech, viz rovněž Platón: Timaios, Kritias. Oikoymenh, Praha 2008. Podle zlomku alchymického spisu Peri oreichalkú jde o spojení mědi a zlata.
[7] Viz http://www.parzifal-ev.de/index.php?id=334.
[8] Srv. Philip K. Dick: Muž z vysokého zámku. Argo, Praha 2016. Dílo se dočkalo i filmového zpracování ve vynikajícím seriálu The Man in the High Castle. Tvůrce: Frank Spotnitz. Amazon Originals, USA, 2015-2019.
[9] Rush Hudson Limbaugh (1951-2021) byl americký rozhlasový komentátor, bavič a zakladatel zvláštního formátu rozhlasové show složené z břitkých a zanícených politických komentářů doprovázených telefonáty diváků a diskusemi s moderátorem.
[10] Jack London: Martin Eden. Svoboda, Praha 1967.
[11] Jack London: Volání divočiny. Mladá fronta, Praha 1957.
[12] Jack London: Martin Eden, kap. XXXVIII.
[13] Obilné zákony (Corn Laws) byla celní nařízení omezující či zcela znemožňující dovoz obilí do Spojeného království, uplatňovaná v letech 1815-1846, a měla ochraňovat domácí trh před přebytky a importem laciného obilí ze zahraničí. Zákony se vztahovaly na veškeré obilí, ovšem největší dopad měly na ceny pšenice, která tehdy byla jednou z nejdůležitějších zemědělských produktů, zejména kvůli výrobě chleba, který byl tehdy základní potravinou většiny populace. Zásadní zlom přišel v roce 1845, kdy vypukl velký irský hladomor. Ten definitivně přesvědčil premiéra Peela o nutnosti odvolání obilných zákonů a v podstatě ho využil k ospravedlnění tohoto kroku v parlamentu, když navzdory své vlastní straně prosadil odvolání za podpory některých konzervativců, Whigů a zástupců Irska, načež 25. června A. Wellesley přesvědčil Sněmovnu lordů ke schválení zákona o odvolání.
[14] Billy Jack. Režie: Tom Laughlin. USA, 1971.
[15] Generál Dwight David Eisenhower (1890-1969), známý též jako Ike, byl americký pětihvězdičkový generál a 34. prezident Spojených států amerických. Během druhé světové války byl vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě.
[16] Rebel Without a Cause. Režie: Nicholas Ray. USA, 1955.
[17] Blackboard Jungle. Režie: Richard Brooks. USA, 1955.
[18] Antichrist. Režie: Lars von Trier. Dánsko / Německo / Francie / Švédsko / Itálie / Polsko, 2009.
[19] Otto Rahn: Lucifer’s Court. A Heretic’s Journey in Search of the Light Bringers. Inner Traditions, 2008.
[20] Srv. https://www.youtube.com/watch?v=4t6mLjzj6dQ.
[21] Srv. https://www.veteranstodayarchives.com/2014/02/01/black-sun-rising/.
[22] V severské mytologii ztělesňují bohyně Rán a jötnar či thursar Ægir moře a společně mají devět dcer, které ztělesňují vlny. Jméno každé dcery odráží poetický výraz pro určitý druh vln. Viz https://en.wikipedia.org/wiki/Nine_Daughters_of_%C3%86gir_and_R%C3%A1n.
[23] Srv. https://oregoncoug.files.wordpress.com/2014/06/adolf-hitler-the-ultimate-avatar-part-two.pdf. Miguel Serrano: Adolf Hitler: The Ultimate Avatar. Forefathers-Art.com, 2017, str. 352.
[24] Ibid., str. 332.
[25] Ibid., str. 352.
[26] Ibid.
[27] Jack Heart and Orage: Esoteric Twin Peaks II – Doppelgänger and Orgasmic Energy. Veterans Today, 12 Apr 2018, viz https://www.veteranstoday.com/2017/12/16/esoteric-twin-peaks-ii-doppelganger-and-orgasmic-energy/.
[28] Otto Rahn: Lucifer’s Court, str. 186-187.
[29] Ibid., kap. Reykholt, str. 185.
[30] Richard Stanly: The Secret Glory. Shadow Theatre Films & BBC, 2001, viz https://www.youtube.com/watch?v=4t6mLjzj6dQ.
[31] Ibid.
[32] Ibid.
[33] Bulletin des Polaires z 9. června 1930 vysvětluje: „Polaires si osvojili toto jméno proto, že posvátná hora, to jest symbolické umístění iniciačního centra, byla po všechny časy a různými tradicemi označována vždy jako „polární“. A tato hora opravdu kdysi mohla být v geografickém smyslu slova polární, neboť všude se udává, že boreální tradice (neboli prvotní tradice, zdroj všech tradic) původně sídlila v hyperborejských oblastech.“ Viz Joscelyn Godwin: Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu, sedmá kapitola Agartha a Polaires, podkap. Polární bratrstvo. Dále viz také Zam Bhotiva: Asia Mysteriosa: The Oracle of Astral Force as a Means of Communication with The Little Lights of the Orient. Polair Publishing, 2012.
[34] Albigenská křížová výprava neboli Křížová výprava proti albigenským, kterou vyhlásil papež Inocenc III. v roce 1208, byla kruciáta proti katarům na jihu Francie.
[35] Castle In The Region Of Toulouse. Otto Rahn: The Court Of Lucifer A Voyage With Europe’s Benevolent Ghosts, str. 27.
[36] Jde o tvrzení Johna Dee z konce 16. století, že král Artuš dobyl daleký severní svět a Severní Ameriku. Ačkoliv se to někdy považuje za jeho vlastní výmysl, představa Artuše jako dobyvatele Arktidy, a dokonce i částí Severní Ameriky, zjevně pochází už z doby předcházející narození Johna Dee. Srv. Thomas Green: John Dee, King Arthur, and the Conquest of the Arctic. The Heroic Age – A Journal of Early Medieval Northwestern Europe, Issue 15 (October 2012), viz https://www.heroicage.org/issues/15/green.php.
[37] Jack Heart and Orage: Twin Peaks and the Return of the White Queen. Veterans Today, 13 Apr 2018, viz https://www.veteranstoday.com/2018/02/13/twin-peaks-and-the-return-of-the-white-queen/.
[38] Nigel Graddon: Otto Rahn and the Quest for the Grail: The Amazing Life of the Real „Indiana Jones“. Adventures Unlimited Press, Kempton 2008, kap. 3, viz https://books.google.com/books?id=KlUQqA8hcvgC&pg=PT56&lpg=PT56&dq=polaires+grail&source=bl&ots=q5iUGr5lIo&sig=uO3R5XjwoQcI7NsmOvITtL4uXeo&hl=en&sa=X&ved=0ahUKEwixrdDC8t7ZAhUGxVkKHYMlB-IQ6AEILDAA#v=onepage&q=polaires%20grail&f=false.
[39] Ibid.
[40] Ornolac In The Land Of Foix. Otto Rahn: The Court Of Lucifer A Voyage With Europe’s Benevolent Ghosts, str. 36-37.
[41] Nigel Graddon: Otto Rahn and the Quest for the Grail: The Amazing Life of the Real „Indiana Jones“, kap. 3.
[42] Branton: The Montauk – Timeline Engineers? Germans Create Time/Space Rift in 1931. 14 Apr 2018, http://www.zamandayolculuk.com/html-3/time_line_engineers.htm.
[43] Phillip Coppens: Otto Rahn: author, poet, Grail seeker, SS officer. New Dawn, vol. 10, Number 9 (July-August 2008), viz https://web.archive.org/web/20170629050045/http:/philipcoppens.com/rahn.html.
[44] Die Bruderschaft der Polaires, viz https://translate.google.com/translate?hl=en&sl=de&tl=en&u=http%3A%2F%2Fwww.parzifal-ev.de%2F%3Fid%3D322.
[45] Ibid.
[46] Reykholt. Otto Rahn: The Court Of Lucifer A Voyage With Europe’s Benevolent Ghosts, str. 178.
[47] Hydromel je slabší medovina, většinou před konzumací naředěná vodou.
[48] Cesta svatého Jakuba přináší štěstí všem plavcům. „Je to ono prvé tajemství,“ píše Fulcanelli, „jež filosofové nikdy neodhalili a které pojmenovali enigmatickým výrazem Cesta svatého Jakuba.“ Je to však zároveň nejběžnější výraz, jímž je po celé Evropě označována Mléčná dráha. Po celém světě se setkáváme se společnostmi, pro něž Mléčná dráha představuje cestu do nebe. Existují však některé temné narážky, jako např. ony věty, jimiž nás obdařil Dr. Anton Czubrynski (Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.) „Středem nebe táhne se Mléčná dráha, tzv. „římská dráha“, jako vzpomínka starobylých římských silnic, po nichž přibíhaly římské legie. U Čechů existuje pověst, že Mléčná dráha povstala proto, že jeden kmotr kradl druhému ze stodoly slámu a nosil ji do své, ztráceje na útěku stébla, která dodnes leží na té cestě. Od orientalistů se dovíme, že česká pověst o Mléčné dráze, v sousedním Polsku neznámá, je známa i na Východě, kde ji persky nazývají Drahou táhnoucího slámu – râh-i-kâh-käšân (Ideler: Sternnamen, 307), turecko-osmansky: Zloděj slámy – saman ogrusu, arabsky Místem, po němž se táhlo – madžarra.“
[49] Return. Otto Rahn: The Court Of Lucifer A Voyage With Europe’s Benevolent Ghosts, str. 187.
[50] Familiérní oslovení Odina.
[51] Return. Otto Rahn: The Court Of Lucifer A Voyage With Europe’s Benevolent Ghosts, str. 187.
