Thomas Moore: Temný eros. O moci a bezmoci v mezilidských vztazích
168 stran, Portál, Praha 2001, vydání první, brožované, cena 235 Kč
ISBN 80-7178-530-X
*
Když Psyché sestoupila do nejnižší hlubiny pekla, přičemž si pro sebe uzmula trochu Persefoniny krásy, byla znovu spojena s Erotem. Z Apuleiova vyprávění vyplývá, že mučení a bolest mají důležitou roli ve vyzrávání psyché a v přípravě duše na lásku. Psyché ve stavu původní nevinnosti není schopna udržet nějaký vztah tak, aby z něho byla skutečná láska. Povzbuzena svými sestrami, tzn. různými fantaziemi, které jsou sestrami nevinnosti, přináší k temnému a zranitelnému loži Erotově svíci a nůž.
Thomas Moore je psychoterapeut, pedagog, překladatel a spisovatel a žije v Nové Anglii. Má doktorát z psychologie náboženství na universitě v Syrakusách, doktorát teologie na universitě ve Windsoru, doktorát z muzikologie na universitě v Michiganu, a doktorát z hudby a filosofie na universitě v DePaul.
Ačkoliv byl dvanáct let mnichem v katolickém řádu, je ženatý a se svojí ženou má dvě děti. Napsal celou řadu článků z oblasti psychologie archetypů C. G. Junga, mytologie a umění, a také o těchto tématech přednáší.
Pravdou erotismu je zrada.
Mezi jeho knihy patří rovněž The Planets Within, Rituals of the Imagination, Care of Soul (č. Kniha o duši, Portál 1997, 2001), Soul Mates (č. Kniha o lásce a přátelství, Portál 1998) a Meditations. Redigoval také pro nakladatelství HarperCollins antologii děl Jamese Hillmana pod názvem A Blue Fire.
Máme sklon přehlížet temný eros, přestože představuje část motivace k naší práci. Milovníci sci-fi seriálu Star Trek si připomenou starý díl s názvem Nepřítel v nás (The Enemy Within), v němž došlo chybou transportéru k rozdvojení osobnosti kapitána Jamese Kirka na světlou a temnou, první láskyplná, intelektuální, ale také slabá, nerozhodná; druhá agresivní, atavistická a divoká, ale zbabělá a egoistická. Avšak psychoterapie má velice sadistickou stránku: pacient musí být chladně a objektivně analyzován, aby mu bylo možno pomoci. Kdyby se k němu přistupovalo pouze se sentimentálním soucitem, jenom bychom podlehli všem klamům jeho neurózy a nikdy by mu nebylo možno účinně pomoci.
Thomas Moore umožňuje ocenit markýze de Sade jako učitele našeho temného erótu, naší temně hrozivé, démonické stránky.
Říkáš, že můj způsob myšlení nelze tolerovat? Co konkrétně? Člověk, který mění způsob svého myšlení, aby se zavděčil druhým, je blázen. Můj způsob myšlení je výsledkem mého uvažování. Je součástí mé vnitřní bytosti, toho, jak jsem stvořen. Proti tomu nepůjdu a nešel bych, ani kdybych si to přál. Protože můj systém, se kterým nesouhlasíš, je také mou největší útěchou v životě, je zdrojem všeho mého štěstí – znamená pro mne víc než můj vlastní život.
Dopis ženě markýze de Sade, listopad 1783. W. Lennig: Potrait of De Sade. Herder and Herder, New York 1971.
Podíváme-li se z větší blízkosti na temná a ukrytá dějiště příběhů markýze de Sade, která jsou pozemské Psyché čili světské kráse cizí. Avšak poté, co se podřídí tvrdým zkouškám a objeví a obleče si na sebe krásu pekla, začne být pro Eróta přitažlivá. Sadovská představivost v sobě zahrnuje ocenění estetiky zvrácenosti, přičemž si užívá rozkošných hrůz, který nachází v Persefonině budoáru.
Máme sklon přehlížet temný erós, přestože představuje část motivace k naší práci.
Studie erotu Jamese Hillmana v knize The Myth of Analysis (Mýtus analýzy) obsahuje dva postřehy, které se vztahují přímo k markýzi de Sade. Erós vede vždy k duši. Erós je bohem psychické reality, tvůrčím principem, který rodí duši a je patronem pole psychologie. Pro duši je charakteristické, že erós ji trápí svou iniciační aktivitou. Tvořivý eros se spojuje s probouzející duší. Všechny zvraty a soužení jsou součástí – řekněme bhaktijógy – psychologické disciplíny vývoje erotu, nebo erotické disciplíny psychologického vývoje, který směřuje k psychické integraci a erotické identitě. Stejný význam mají některé magické praktiky, např. erotokomatózní lucidita (srv. Aleister Crowley: Liber C vel Agape vel Azoth. Horus, Brno 1995).
Mytologii markýze de Sade lze chápat jako zvláštní příklad patologizující potřeby duše. De Sade problematizuje naše běžné hodnoty, často spoutané omezenými měřítky svědomí a laciným naparováním se obyčejné ctnosti, a vybízí nás k tomu, abychom zvážili některé stinné alternativy. V tom slouží duši spíše nežli ego. Prosazuje skrytá a potlačená tajemství oproti známým vyzkoušeným způsobům civilizace, což je další důvod, proč se o něm mluví jako o „božském markýzi“. Jeho Bůh je temný, jeho teologie je překroucená, a přesto otevírá obrovské, rezavé dveře, které (jak všichni dobře víme) vedou dolů do jámy, kde se mají nacházet sklepní rozkoše duše.
Nikoliv náhodou je Moorem vzpomínán jako souputník De Sadeho Georges Bataille, v jehož díle Erotismus (č. Herrmann & synové, Praha 2001) je rozsáhlá studie věnovaná právě jemu.
„Snažíme se všemi prostředky obohatit a vlastnit víc. Na takovém chování se v principu zakládá naše postavení v sociálním řádu. Když se nás však zmocní sexuální horečka, chováme se opačným způsobem: ve vydávání svých sil neznáme míru a v prudkosti vášně někdy promrháme značné prostředky bez vyhlídky na zisk. Slast má tak blízko ke zničujícímu mrhání, že okamžik jejího vyvrcholení nazýváme „malou smrtí“. Proto aspekty, které nám evokují erotický exces, vždy představují nějakou nezřízenost. Nahota ničí slušnost, kterou si propůjčujeme svým oblečením. Když už jsme ale vstoupili na cestu slastné nezřízenosti, nespokojíme se s málem. Vzestup pohlavního excesu někdy provází destrukce či zrada. K nahotě přidáváme cizost napůl oblečených těl, jejichž oblečení jen podtrhuje nezřízenost těla, které je o to prostopášnější, o to víc nahé. Dalšími kroky tohoto ničivého pohybu jsou surovosti a vražda“ (str. 210-211).
I geniální prostopášníci, kteří mají všechny předpoklady stát se stvůrami, jsou odsouzeni ke katastrofě, spokojí-li se s tím, že budou následovat své sklony. Sade požaduje: aby se vášeň stala energií, musí být zhuštěná, musí se podřídit tím, že projde nutným momentem necitelnosti; tehdy bude největší možná.
Sexuální kouzlo se nevyjeví ve své plnosti, bude-li jeho pohyb paralyzován ohledem na druhého.
Kodex říká: Cti otce svého a matku svou. Ale sen a fantazie někdy říkají: Zabij své rodiče, odejdi od nich pryč. Zdá se, že některé sny napodobují přechodové rituály, v nichž smrt, krev a násilí jsou symboly iniciace. Další morální téma u markýze de Sade souvisí s tím, co James Hillman nazval „psychologickým polyteismem.“ Jung popisuje polyteismus jako alchymické putování hvězdami.
Čtení díla markýze de Sada je jako zastavení u jedné z planet proto, aby bylo možno pochopit další rozměr duše. Svět markýze de Sade je jedním z mnoha světů. Je možné ocenit jeho nenávist k Venuši a potom jít na planetu Venuši a užít si tam její utěšenosti.
Ne všechny sny se týkají výkalů. Je to pouze jedna ze zastávek duše, třebaže důležitá a základní. Když má Jung sen o božím gigantickém hovnu, děje se tak něco tajemného a významného. A je chápáno jako zjevení, když má upřímný člověk v určitém iniciačním životním období sen o přetékajících toaletách, kdy je jazyk zabarven zbytky exkrementů a když v mytologii dochází ke zrodu bohyně krásy z kastrace jejího otce. Tyto události sadovského ražení odkazují na modrou sametovou (viz: Blue Velvet) tkaninu kostýmu duše.
→ Sněz hovno a chcípni!
Toto vpravdě saturnské pozdravení skrývá i tajemství výkalů. De Sade ovšem mění tento obraz v obřad a odvažuje se vypodobnit erotické kouzlo, jaké toto pekelné jídlo pro lidi má:
„Odpor k hovnům je neomylně známkou prosťáčkovství, jak jistě uznáváš. Musím ti vůbec říkat, že existují takové věci jako znalecká záliba v lejnech, lejnové labužnictví? Žádný zvyk si nelze osvojit snadněji než rozmazlené pochutnávání si; sněz jedno, je to pochoutka, sněz další, žádné nechutná stejně, nýbrž všechna jsou jemná a vcelku nejvíce připomínají olivy“ (Juliette, str. 163).
Saturn je pánem záchodu i svobody, saturnálií. Saturnův dar deprese (odnímání) lze ochutnat, vložit si ji do úst, spolknout. Není překvapivé, že milencům se zdá, jak společně jedí lejno. Láska v sobě obsahuje svou exkrementální komponentu a ta se musí sníst společně se zdravější výživou. Je zřejmé, že poznámka markýze de Sade o olivách přetéká černým humorem, avšak je to komedie, která má svou pointu. Když známe lejnovité pachy a chutě svých každodenních činností, mohli bychom být ušetřeni darebáctví nevinnosti.
Sadovské nezbytnosti života mohou být rovněž zastřeny jejich projekcí na obětní beránky, takže spatřujeme libertinství pouze u zločinců nebo politických nepřátel. Paradoxně však platí, že když činíme obětního beránka z někoho druhého nebo na někoho druhého projikujeme sadovské prvky, vstupujeme do svého vlastního sadismu. Zločince vraždíme beztrestně. Když si myslíme, že jsme ve světě zahlédli opovrženíhodnou sadovskou politickou postavu, povoláváme ozbrojené síly.
→ Černý humor
„Málokdy se to dostatečně zdůrazňuje a často si to lidé neuvědomují vůbec, že existuje mocná analogie mezi věřícími v Boha a buzeranty“ (Juliette, 630).
Chceme převrácený svět, chceme svět naruby.
Přesto je v této absurditě obsažena závažná, deprimující pravda: Zbožnost – tak zranitelná povrchností a často dosahovaná nadlidským a umělým zastáváním se nevinnosti a mající sklon k masochistickému sebezapření – se snadno mění ve svůj opak. Ve studii Saturn a melancholie, jak uvádí Moore, od historiků umění Klibanského, Panofského a Saxla, se ukazuje, že černý humor představuje tradičně jak jed, tak elixír. Černý humor „zavazuje myšlení k tomu, aby proniklo a prozkoumalo ‚střed‘ svých objektů, protože černá žluč je sama příbuzná středu země (chtonickému základu naší duše).
→ Stínová terapie
Mortificatio popisuje Jung jako porážení slunce a jako transformaci „pošpiněného, nedokonalého materiálního stavu v jemné tělo“. Umrtvující funkce libertina, vášnivá činnost hraběte de Gernande, je alchymickou operací prováděnou na duši. Empatii v terapii lze inspirovat s egem souznějící fantazií masochismu, která slouží pouze k tomu, aby udržela komplex a aby zasahovala do důležitého umrtvovacího procesu. Libertin je inspirovaný temným erotem a působí a udržuje mortificatio, přičemž napomáhá k tomu, aby se životní příběhy a stížnosti prolomily do hlubší fantazie duše.
„‘Raduji se z tvé společnosti. A nemůžeš to skrýt: jsi zamilovaná do zla.‘ Roztřásla jsem se. ‚Jsem, pane, jsem, a to velmi – a okouzluje mě to‘“ (Juliette, str. 148).
Závěrem pár kritických slov k překladu.
Ustálenost přepisu cizích slov se buduje postupně, přesto máme již dlouho k dispozici Slovník antické kultury (Svoboda, Praha 1974) nebo Encyklopedii antiky (Academia, Praha 1973), v nichž lze nalézt současnou podobu jmen bohů, např. Erós (2. p. –óta), což je v tomto případě hlavní předmět knihy a měl být ošetřen pečlivěji, dále třeba Psýché, Persefoné (Proserpina); nebo z oblasti (nejen) indické terminologie novější Lexikon východní moudrosti (Votobia & Victoria Publishing, Olomouc-Praha 1996), kde je uveden pojem „bhaktijóga“ (v textu „Bhakti jóga“).
Jisté pochybnosti mám rovněž o tzv. „slavnosti Mláďátek“ (což má poněkud animální nádech), kde z dalšího kontextu vyplývá, že by zde mělo spíše stát slovo „Neviňátek“; „šlehání svěží zelení“ (str. 52) je „pomlázka“ atd. Dlužno dodat, že právě tak ovšem mají jisté partie šťávu, co se překladu týče.
Moorova kniha by měla být „povinnou četbou“ pro každého, kdo se byť i jen povrchně zabývá psychologií a duší, a tím spíše pro všechny, kdo vykonávají povolání, jejichž posláním je pomáhat lidem. Sadovský prvek v terapii poskytuje místo stínu, aniž by jej natíral na bílo. Dílo markýze de Sade může terapeutovi sloužit jako průvodce a pomoci mu začít oceňovat stín i podsvětí. Odpor, který bychom mohli pociťovat k markýzi de Sade, by právě tak mohl být naším odporem ke stínu samému v nás.
*
© San
© okultura, MMII
