»Mějte se na pozoru, ať neskončíte jako já.«

„Jsem Arthur Frayn, a jsem i Zardoz. Žil jsem tři sta let a už dlouho toužím zemřít. Jenže smrt už neexistuje. Jsem nesmrtelný. Budu vám vyprávět svůj příběh plný mystérií a intrik – překypující ironií a velmi satirický. Odehrává se v daleké, leč přesto možné budoucnosti, takže žádná z těch událostí ještě nenastala, ale stát se může. Mějte se na pozoru, ať neskončíte jako já. V tomto příběhu jsem povoláním falešný bůh a mág svým založením. Mým hrdinou je Merlin! Jsem loutkář. Vodím mnohé z postav a spřádám děje, které uvidíte. Avšak i mne vynalezli pro vaši kratochvíli – a pobavení. A vy, ubohá stvoření, kdo vás vyčaroval z hlíny? Je Bůh také v showbusinessu?“

Slogan Johna Boormana na plakátě je už sám o sobě odhalující: „Po roce 1984. Mnohem později než 2001“, čímž nám poodhaluje žánr, z nějž bychom měli čerpat nápovědu k výkladu symbolů ukrytých v tomto příběhu. Jeho halucinovaná odysea je zasazena do roku 2293, kdy se skupiny „brutálů“ prohánějí pustinami a redukují populaci zdivočelých pozůstatků lidstva. Hierarchicky je nad brutály, a to i doslova, fiktivní božstvo jménem Zardoz vznášející se v obrovské vousaté hlavě. Zardoz je někdy laskavý, ale nesmlouvavý bůh války, který po jistou dobu pro nevzdělané masy kultivuje civilizaci, předává jim znalosti chovu a zemědělství pro ulehčení drsných životních podmínek panujících v pustinách „tam venku“ (oproti Víru).

Hlavním protagonistou je „Zed“ (Sean Connery), podřadný vyhlazovač, jehož zvědavost znamená vydat ze sebe to nejlepší, a tak poté, co se ukryje v létající hlavě boha, po jistém pátrání ve Víru zjistí, že lidé jsou klonováni a pěstováni ze zárodku. Objevují se tu narážky na postoj britské elity k teorii panspermie, přesto tomu Boorman přidává vlastní překvapivý zvrat: bohové jsou prostě jen vysoce inteligentní lidé s pokročilou technologií.[1]

Arthur Frayn alias Zardoz vypadá v úvodní sentenci s namalovanou bradkou a knírem spíše jako pouťový vypravěč, jako baron Prášil, a také o sobě tvrdí, že je vlastně loutkář. Vždyť mu mohli dát do scénáře, aby si je nechal narůst, nebo to zadat do maskérny.

„Jmenuji se Zed jako Zardoz a jsem vyhlazovač.“

Znovustvoření člověka je ars magna arcimága Arthura Frayna – nikoliv toho Prvního, Adama, nýbrž Posledního, který má být zároveň novým Prvním, jímž jest Zed.[2] V zemi nesmrtelných Zed přichází do knihovny, kde nachází výtisk Čaroděje ze země Oz, Wizard of Oz, totiž ▓▓zard▓▓Oz. Samotná hlava v Zardozu je našeptávač z rajské zahrady, za níž se skrývá obyčejný člověk navádějící ostatní, aby dělali to, co chce on. A tak se Zed, který je kupodivu gramotný (viz děj filmu) a umí číst, na knihu podívá a pomyslí si „Aha! To je Zardoz!“, a pak se zadívá na titul. Není to však jeho první setkání s touto knihu, jenom na to zapomněl.

Trickster (vlastně Zardoz) ho v pustinách „tam venku“ zavedl až do míst, kde se nacházela zchátralá knihovna a naučil ho číst, k čemuž byl geneticky dokonale připraven a vůbec první knihou, kterou Zed četl, byl Čaroděj ze země Oz. Odkaz samotný stojí za pozornost, protože má dlouhou historii asociací s ovládáním mysli a okultnem. Základním smyslem tohoto textu, třebaže dozajista v něm tyto aspekty zaznívají, je spíše zednářský obsah pojednávající o ateismu. A Čaroděj je jen starý podvodník využívající technologii toliko k teroru a vládne pomocí podvodu a šalby podobně jako Zardoz.[3]

Xenofobie a zvláštní způsob života Nesmrtelných je pro Zeda mimo jeho chápání, a jak se tak potlouká po Fraynově domě, najde něco jako archivní místnost. Na zdi tam čteme:

„V této tajné komnatě z minulosti hledím do budoucnosti.“

V ní Zed nachází i zdánlivě magický projekční prsten (prášek), který příhodně umisťuje na jeho čelo (vševidoucí) třetí oko, a tak počíná se jeho zasvěcení. Zjišťuje, že jeho pomocí spolu Nesmrtelní navzájem komunikují holografickou technologií. A ono opravdu je vševidoucí, neboť Zed objeví, že obyvatelé Víru disponují technologií totálního sledování ukrytou právě v onom záhadném prstenu s krystalem. To je ale jenom jedna úroveň oka jakožto absolutního dozoru; ta druhá se ukáže v průběhu dalšího děje, kdy nabývá ještě hlubšího významu.[4]

Jedná se totiž o vodítko k celkovému významu filmu, neboť v gnosi starověku se ve skutečnosti skrývá i tajemství budoucnosti. Zed představuje obyčejného (nezasvěceného) člověka, jemuž se jeví technologická nadřazenost a mystické (telepatické) mumlání elity nadpřirozené, avšak podle zednářského mýtu, jejž zde Boorman zakomponoval, jsou tajemství přírody toliko tajemstvími vědy, čímž se prvním dvěma dějstvím filmu dostává gnoseologického hlediska. Zed se snaží pochopit svět, v němž se ocitl, a najít pravdu za každou cenu.[5]

Zednářská filosofie a teologie sloužící jako zástěrka pro technologie na nás vykoukne hned v úvodu, když vidíme, jak je osvícená vznešenost včerejška základem promyšlené a propracované mytologie, využívané třídou kněžích k oklamání sprostého lidu. Aby se populace udržela na nízké úrovni, Zardoz asocioval penis s puškou:

„Zardoz vám svěřil dar zbraně. Zbraň je dobro. Penis je zlo. Z penisu prýští sémě a dává vznik novému životu, jenž otravuje zemi morem lidstva jako kdysi. Avšak ze zbraně prýští smrt a očišťuje zemi od špíny brutálů.“

Zed se stane sloužícím jednoho z Nesmrtelných v muzeu bohů; jejich přáním je provést s ním experiment. V muzeu bohů se nacházejí mistrovská díla lidstva, knihy a poklady, které tu byly shromážděny elitou ještě před apokalypsou. Izolovali se od zkázy a zhroucení civilizace, v níž si elita podržela svá tajemství a ukryla technologie, zatímco pozůstatky lidstva upadly do temného věku.[6]

Když Zed pronikne do zahrady bohů („Vír“), změkčilí a zženštilí nesmrtelní jsou prostoupeni jeho sexualitou (scéna, kde tito olizují jeho pot, který je proměňuje). Tím že se stali jaksi androgynními a už dávno se vzdali přirozeného způsobu rozmnožování, jsou bohové i bohyně na pláních Zardozu zcela apatičtí. Smrt pokořili technologií a nesmrtelní žijí jen proto, aby se pokusili dosáhnout pokroku ve vědě, nikam to však nevede.[7]

Trochu v tom všem poznáváme útržky jiného filmu, v němž si Sean Connery zahrál, a to Muž, který chtěl být králem,[8] v němž rovněž zaznívají zednářské motivy. Dravot má kolem krku řetízek se zednářským symbolem, v němž místní v tajemné zemi Kafiristánu rozpoznají znak, zanechaný Sikandarem (Alexandr Veliký), tj. „válečník“, který jim přislíbil poslat svého syna, aby je vedl v boji.

Předobrazem létající hlavy Zardozu je jednak vstupní brána do pekla v Posvátném háji čili Sacro Bosco, manýristickém parku ze 16. století nacházejícího se v zalesněném údolí asi 2 km od města Bomarzo ve středoitalské provincii Viterbo, s kamennými sochami různých nestvůr a mytologických bytostí, vnímaném jako ilustrace k dílu Hypnerotomachia Poliphili.[9] Další inspiraci představuje obraz René Magritta Zámek v Pyrenejích visící na zdi Fraynova apartmánu, který Zed prohledává; jasná narážka na gravitaci popírající kamennou hlavu.

V Umění paměti se Frances Yatesová krátce zmiňuje o možnosti, že „umělá paměť se vymkla kontrole a rozkošatěla se v divokou bezuzdnost imaginace, jež může být jedním ze stimulů stojícím za takovým dílem, jako je [právě] Hypnerotomachia Polyphili.“ A Liane Lefaivre odkazuje na akrostichy a hieroglyfy v knize, které nazývá „jedním aspektem magické ‚umělé paměti‘, takto nejstarší vědy“. Podobně se kontrole a všem představám vymkl i Tabernákl.

Jung jde dokonce tak daleko, že řadí Hypnerotomachii k tématu nekyia čili „poutě k Hádovi“. Toto řecké slovo Jung navrhl jako pojem pro sestup do podsvětí v prvním dílu Psychologie a alchymie a v poznámce ho vysvětluje:

„Nekyia (νέκυια) a nekys (νέκυς), název 11. zpěvu Odysseie, je obětí zemřelým k vyvolání zesnulých z Hádu, a je tedy vhodným označením „pouti do Hádu“, sestupu do země mrtvých.“

Zed vystupuje do úst boha a jako Jonáš – polknutý velrybou a cele v ní uzavřený – se izoluje od světa profánního, viditelného, a jsa hermetizován uniká vzduchem a podniká pouť za neznámým a rozmlouvá se svým Bohem.

Jungův koncept kolektivního nevědomí odlišného od osobního nevědomí spočívá na premise, že je tvořeno archetypy či prvotními obrazy. Archetypy konstituují strukturu kolektivního nevědomí… Nejdůležitější ze všeho je jáství, které je ústředním archetypem osoby nadané psyché, její totality či celosti. Tento střed tvoří jednota vědomí a nevědomí dosažené během individuačního procesu. Kolektivní nevědomí je universální, to znamená, že každá lidská bytost je touto vrstvou psychického archetypu nadána od narození. Člověk nemůže tuto vrstvu nabýt vzděláním či jiným vědomým úsilím, protože je vrozená. Lze ji popsat jako universální knihovnu lidského poznání, či jako mudrce v člověku, jako samotnou transcendentální moudrost provázející lidstvo. Jáství. Podle Junga pak archetyp psychické totality. Celost je psychický stav, v němž bylo dosaženo sjednocení nevědomí a vědomí. To jest cílem Jungovy psychoterapie. Moudrý stařec, čaroděj, senex, psal o něm už Empedoklés z Akragantu a Quintus Horatius Flaccus jej vylíčil a pojmenoval Sphairos, tzn. „cele v sobě“. Archetypální obraz jako vtělená moudrost. V individuačním procesu je tento starý mudrc vtělením kolektivního nevědomí, jeho protikladem je archetyp puer aeternus, v ženské podobě pak puella aeterna, v mytologii podaná jako Koré, Persefoné.

Vír je matriarchální svět znuděných Věčných, v němž vystupuje do popředí May, která požaduje, aby se rodily nové děti, ačkoliv jich není zapotřebí, a je tu Consuella, „ta, která přináší útěchu“, odsuzující sex jako hnusnou, vilnou a ponižující záležitost. S příchodem Zeda, chlupaté zvířecí personifikace mužství, se u všech probudí dlouho potlačované vášně a touhy, dokonce i u Apatických, což je třída katatonických nesmrtelných, kteří se prostě vzdali dokonce i vůle se pohnout.

Boorman bravurně zachycuje nihilistický charakter technokratického věku, kde kvantifikace a takzvané „zdokonalování přírody“, tak neúnavně hledané transhumanisty, končí v nesmyslnosti. V universu postrádajícím významu, kde není žádný telos?[10] Není tu žádného účelu kromě dalšího a dalšího samoúčelného sběru dat. A to jest přesně onen stav vyprázdněnosti, v němž tato technokratická utopie Nesmrtelné zanechává, z nichž mnozí byli následně postiženi „nemocí apatie“.[11]

Jde o mor znuděností indukované paralýzy, který přiměl Frayna, a de facto i Zardoz, aby instruoval vyhlazovače k iniciování zemědělského programu v podobě nucených prací, na něž jako otroky nasazují barbarské surovce, poněvadž Věčným rychle docházejí lidé ochotní přispívat prací k udržování infrastruktury.

Objevují se rovněž narážky a náznaky, že tito Nesmrtelní mají být jaksi spojeni s bohy starověkého Řecka a Říma, hodují na večeřích v ikonických scenériích a celý den se nudí v zahradách, ta nuda vyhřezává z jejich dokonale zajištěné existence v civilizaci odtržené od reality a obehnáni silovým polem svého Víru. Za zmínku stojí také i to, že rada bohů dovnitř nevpouští žádné nové členy, protože se jedná o kompletně komunální a kolektivistickou společnost založenou na udržitelném rozvoji, v níž se nepřipouští žádný disent, nesouhlas a odchylky. Smrt znamená toliko regeneraci, kterou řídí „Tabernákl“, což je pokročilá umělá inteligence propojená se všemi úrovněmi materiální existence, jako jakýsi všudypřítomný internet věcí.[12] Omnipotent. Omnipresent. Omniscient.

Existuje nějaký lék? Jak jsme vyvolali netvora do našeho středu a proč?

Originální vzor nebo model, ze kterého jsou kopírovány všechny věci stejného druhu nebo jsou na nich založeny; model nebo první forma; prototyp. V Jungově psychologii jde o kolektivně děděnou nevědomou ideu, myšlenkový vzorec, obraz atd., povždy univerzálně přítomný v individuální psýché.

To jsou ony „danosti“ našeho psychologického ustrojení, vzory utvářející naše vnímání tohoto světa. Archetypy nejsou ani dobré ani špatné. Prostě jsou. Archetypy nejsou náchylné k tomu, že by si je civilizace mohla přikrášlit nebo potlačit; žijí si svojí autonomní existencí v hloubi naší psyché ve své původní syrovosti a primitivním stavu. Archetypy lze volně přirovnat k zvířecím instinktům. Ptáci například instinktivně vědí, jak stavět hnízda a všechny druhy ptáků staví úplně stejné hnízdo. Pták si není vědom toho, že má nějaký zvláštní instinkt ke stavbě konkrétního tvaru hnízda. Nicméně tomu tak je.

Consuella: [mluví do prstenu, když pozoruje Zeda spícího v kleci] „Brutál je čtyři hodiny v nevědomém spánku. Je udivující, že Homo sapiens tráví tak mnoho času v tomto stavu, vydán na milost svým nepřátelům. Máme nějaká data o vzorcích spánku primitivních lidí?“ [Natáhne ruku do klece k Zedovi. Ten až nečekaně rychle uchopí její zápěstí. Chvíli ji drží a dívá se na ni, než ji pustí. Ta pomalu nabude jistoty a zeptá se ho…]
Consuella: „Je to příjemné spát?“
Zed: „Ano.“
Consuella: „Proč?“
Zed: „Mám sny.“
Tabernákl: „Spánek byl pro člověka nutný, když jeho bdělý a nevědomý život byl oddělený. Když Nesmrtelní dosáhli úplného vědomí, stal se spánek zastaralým a nahradilo ho meditování na druhé úrovni. Spánek byl těsně spojen se smrtí.“

K dovršení toho všeho je zde onen mysteriosní super-počítač Tabernákl udržující v chodu tuto show – nebo to je, chcete-li, pravý bůh gnostiků, takže je-li někdo zavražděn, zemře při nehodě nebo spáchá sebevraždu, Tabernákl ho znovu sestaví, a pokud někdo vystoupí z řady, je odsouzen ke stárnutí, což znamená, že je tu spousta renegátů, kteří musejí strávit zbytek věčnosti jako opravdu velmi „staří páprdové“, což je i osud Přítele z ligy nesmrtelných poté, co odmítne sdílet svoji mysl s ostatními a vybuchne výkřikem nenávisti k ženám, plodnosti a životu, což vede k zamyšlení, zda nejde jen o ztělesnění sexuální frustrace.

Přítel: „Vír je oplzlost. Vím to! Nenávidím ženy, porod, plodnost, pověrčivost!“
May: „Přítel je nespasitelný.“
Všichni: „Odpadlík. Přítel je odpadlík. Musí být vyvržen. Už není jedním z nás. Vylučte ho! Odpadlík!“

To jsou klasické příznaky vytěsňování nepříjemných věcí do nevědomí. May možná představovala poslední naději Věčných na uchování status quo, ale toto spálení mostů doslova zpřetrhalo všechny jejich vazby ke společnosti, která se přežila, a proto musí být nahrazena novou.

Zed pozvedne jeho bezvládnou hlavu, a přestože jsou oči otevřené, slintá jako blbec. Pak vyběhne lesem na kopec až k neviditelné bariéře a zdviženou rukou se sevřenou pěstí dává znamení svým třem druhům na koních nahoře na hřebenu. Pak se o ni opře rukama a tváří, vypadá jako homunkulus v retortě těsně před svým vypuštěním, džin v lahvi před vysvobozením.

Arthur Frayn je kosmický trickster oslavující své znovuzrození úryvkem z Milostné písně J. Alfreda Prufrocka, slavné básně T. S. Eliota:

„Já, Lazar, jsem z mrtvých vstal…“[13]

A Frayn-Zardoz se ptá Zeda, zda ví, jak ty verše pokračují.

Zed: „Já, Lazar, jsem z mrtvých vstal, bych vám mohl říct, vše abych vám povídal.“

Zed, který s sebou přinesl k Nesmrtelným touhu, vášeň a sexualitu, postupně nabírá všechny rysy typické pro revolucionáře. Dává se dohromady s May nosící červený šátek uvázaný podobně, jako jej má egyptská sfinx nebo faraonové.[14] Zed je také novým Satanem či Luciferem, který vtrhl do edenské zahrady potenciálně nesmrtelných, je to i Prométheus ztělesňující alternativní verzi Genesis, jak ji vyprávějí hermetici a gnostici, v níž se Satan stává osvoboditelem. Zardoz, jak už bylo řečeno, byl toliko trickster, bohočlověk, který Zedovi zprostředkoval sebepoznání (což také Zardoz výslovně Zedovi sděluje). Vědomosti nestačí.

May: „Jsi mutant, druhé, možná třetí generace – a tudíž geneticky stabilní. Zvětšený mozek, úplná paměť. Tvůj potenciál je… tvůj chovný potenciál. … Uvědom si, že jsi mentálně i fyzicky mnohem dokonalejší než já nebo kdokoliv jiný. Jsi schopen čehokoliv, dokážeš cokoliv. Musíš být zničen. Navždy zničen.“
Zed: „Proč?“
May: „Protože můžeš zničit nás.“
Zed: „Jako jste vy zničili ostatní život? Můžeš zase nevědět to, co o mě víš?“
May: „V zájmu vědy uchovám tyto znalosti pro ostatní.“

Osvojení technologie v historickém procesu je alchymistům známo jako „Veliké dílo“, které „zdokonalí přírodu“ a zjeví kámen filosofů, transmutuje hrubou hmotu do vyššího stavu nesmrtelnosti. Příroda je v tomto smyslu chápána jako obrovský, iracionální, nefunkční stroj – vrcholný bod osvíceneckého hermetismu. Zednářství i alchymie totiž věří tomu, že zdokonalení přírody přichází prostřednictvím poznání – gnose – samotné přírody, a s příchodem technologií. Nesmrtelní k tomu dospěli, jenže – jak už bylo řečeno – zjistili, že jsou neuspokojení a apatičtí, protože se vzdali veškeré lásky a vášně, a sex považovali za „znásilnění“.[15]

Zed je nejprve zmítán v řadě snových sekvencí, potom však vyřeší velikou hádanku Víru, který kontroluje ústřední umělá inteligence skrytá v krystalickém počítači, který byl naprogramován tak, aby se nikdy nemohl vypnout nebo aby připustil smrt. Skutečný „Bůh“ je tedy umělý deus ex machina, vynořivší se božstvo ukuté v laboratořích dávných vědců, kteří z Tabernáklu úmyslně vymazali všechna tajemství a svatostánku tak odňali veškerou svatost, odkouzlili jej, a tak zprofanovali na pouhý stánek.

Tabernákl: „Informaci, jež by ohrozila moji bezpečnost, nesmím vydat.“
Zed: „Záření mozku láme laserové světlo o nízké vlnové délce procházející krystalem v mozku. Tobě se předává kód k interpretaci a uložení. Ano či ne?“
Tabernákl: „Nepřípustné.“
Zed: „Přijímač musí být jako vysílač. Myslím, že jsi krystal – jsi tento, tenhle diamant! Je tady neomezená paměť pro vzorky refraktovaného světla. Ano či ne?“
Tabernákl: „Máš mě ve své dlani!“

Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem. Navštiv vnitřní části země, očištěním nalezneš skrytý kámen.

Přestože je Zedova cesta do středu země podána naturálně, nelze se zbavit myšlenky, že to všechno se odehrává v jeho mysli. Tabernákl mu totiž sdělí: „Pronikls do mne,“ přičemž mu krystal zmizí z dlaně. Zkouší všechny strany, však hermetizace je dokonalá – cesta ven jest cestou dovnitř. „Nemáš úniku“, sděluje mu posměšně Tabernákl. „Jsi ve mně.“

„Pojď do mého středu! Pojď do středu krystalu!“

A najednou se ocitá na šikmé ploše, sklouzává dolů do krystalu, refraktován jako v kouzelném krasohledu.

Strašlivost sebepoznání. Všechny hlasy světa. Všechno z Víru. Zasuté obrazy.

„Zničil jsi nás. Našel jsi vadu v krystalu. Odešli jsme. Zůstal jsi sám.“

A potom se najednou uvidí zdvojený s napřaženou rukou třímající pistoli – hrubohmotné zvíře s maskou Zardozu a současnou podobu osvíceného člověka.

Unio mystica. Vystřelí. Sklo-zrcadlo je prostřeleno a postava s maskou padá. Zardoz padá.

Dav začíná rabovat a ničit muzeum. Přítel spolu s dalšími Zedovými přívrženci z Víru ho chtějí bezvládného odnést, ale přichází Consuella a políbí ho doprostřed čela, čímž se Zed probere a říká jim:

„Držte se u mě. Uvnitř mé aury.“

A otevřenou dlaní zapuzuje útočníky, mění chod času a dějin vůbec, kráčí v ústrety nové živoucí Věčnosti.

Přítel: „Můžeš nám říct, jak si věci stojí? Co dál?“

„Stařec mne volá,“ praví Zed na otázku Přítele, co mají teď dělat po zániku Tabernáklu dělat. „Hlas volajícího na poušti.“ Souboj vůlí.

Umírá první Nesmrtelný. Pohyb vzhůru. Kamenná hlava padá k zemi. Pohyb dolů.

May odchází s krystalem, který jí má umožnit projít Zdí. Ptá se ho, co bude s ním a on říká: „Pro mne již není cesty zpět.“

Arthur Frayn se chce rovněž přihlásit k zásluhám: „Naše touha po smrti byla upřímná a hluboká.“

„Řídil jsem genetickou plemenitbu, která zplodila otroka – mutanta –, jenž osvobodí své pány! A Přítel byl můj společník! Vzpomínáš si na toho muže v knihovně, Zede? To já jsem tě přivedl ke knize o Čarodějovi. A já jsem ti umožnil vstup do Kamenu. Já to byl! Stvořil jsem tě a vedl tě!“
Zed: „A já pohlédl do tváře síly, která ti myšlenku vložila do hlavy. Stvořils a vedl sám sebe…“
Přítel: „Arthure, všichni jsme byli použiti!“
Arthur (s úsměvem): „A využiti!“
Přítel: „A zneužiti!“
Arthur (opět se širokým úsměvem): „Hoho! A pobaveni!“ (smích)

Kolem fontány je shromáždění bývalých Nesmrtelných vedených kněžkou a loučících se s celým vesmírem a mezi sebou navzájem a vítajících smrt. Žádá Zeda, aby splnil svůj slib a daroval jí smrt. Zed namíří pistoli, ale není schopen ji zabít – vyhlazovač v něm už je mrtev, přesto ho Consuella žádá, aby to udělal.

Zed si to uvědomuje a říká:

„Vše, co jsem byl, je pryč.“

Nový člověk. Znovuzrozený člověk.

Najednou se ozve výstřel. Překvapení nesmrtelní-smrtelní vydechnou údivem. Na scénu vstupuje Zedova jednotka vyhlazovačů a počnou rozsévat smrt a bohové z Víru jim jdou sami vstříc a žádají si smrt.

Arthur říká Příteli: „Zabijeme se navzájem. Je třeba chápat tu ironii. Poslední trik.“ A vytáhne z rukávu holubici. Přítel přede obdivem, když se ozve výstřel a kulka mu projde trupem a zakrvaví mu bílou náprsenku. „Úspěch! Byl to jen žert…“ Hned po něm navštíví smrt i Arthura.

Zánik Víru. Smrt „věčných“. Zed a Consuella odcházejí skrýt se znovu do padlé kamenné hlavy Zardozu.

Červený oděv Zeda a bílá košilka Consuelly se mění v zelené hávy.

Kráska a Zvíře spojeni. Sjednocení protikladů. La vita nuova. Zdokonalení skrze smrt.

* * *

---

 

[1] Jay Dyer: Esoteric Hollywood: Sex, Cults and Symbols. Trine Day LLC, Walterville 2016, kap. Illuminist Symbolism in the 1974 Film Zardoz, str. 242-243.

[2] Anglická výslovnost písmene „z“, česky tedy Zet.

[3] Jay Dyer: Esoteric Hollywood: Sex, Cults and Symbols, str. 246.

[4] Ibid., str. 245.

[5] Ibid.

[6] Ibid., str. 246.

[7] Ibid., str. 242-243.

[8] Rudyard Kipling’s The Man Who Would Be King. Režie: John Huston. Velká Británie / USA, 1975.

[9] Srv. San: Lásky boj proti snění, https://www.okultura.cz/WordPress/lasky-boj-proti-sneni/.

[10] Řec. „účel“.

[11] Jay Dyer: Esoteric Hollywood: Sex, Cults and Symbols, str. 244.

[12] Ibid.

[13] Viz https://www.poetryfoundation.org/poetrymagazine/poems/44212/the-love-song-of-j-alfred-prufrock.

[14] Viz např. zlatá maska Tutanchamona.

[15] Jay Dyer: Esoteric Hollywood: Sex, Cults and Symbols, str. 247.