(Malvern, Praha 2013)
Mistr Eckhart: O rození věčného Slova. Křesťanská praxe rození Božího Syna
72 stran, Malvern, Praha 2013, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87580-62-2*
Mistra Eckharta charakterizovala tehdejší církevní inkvizice jako člověka, který „chtěl vědět víc, než bylo třeba.“
Z jeho díla vystupují dva zásadní momenty: učení o oproštěnosti a o rození Syna Božího v nitru člověka, přičemž obě dvě mají ve svém důsledku jednoho společného jmenovatele, to jest odevzdanost Bohu.
Historii duchovního nebo filosofického rození/plození můžeme doplnit jmény Jana Evangelisty, Órigena, Maxima Vyznavače, Scota Eriugeny, zástupce pařížské svatoviktorské školy, osobnosti dominikánské mystické školy až po Mikuláše Kusánského, a k této filiaci přiřadit okřídlený obrat: rození Logu/Slova/Syna v duši, srdci či nitru člověka, třebaže se nezapomíná ani na Guerrica z Igny, zástupce cisterciácké mystiky, který hovoří o „utváření Krista v nás,“ i když pojem „utváření“ mi zní dosti světsky a neobsahuje onen transcendentální náboj, jejž s sebou nese ono „rození“, neboť to sebou přináší obraz nového stvoření – creatio, kdežto ten první zaostává u pouhého formatio.
Celou zapeklitou otázku rození předkládá již řečnická otázka přítomného pseudo-eckhartovského Traktátu o rození věčného Slova v duši:
»Mistři se ptají: Zrodil se Syn? My říkáme: Ne!
Mistři se ptají: Zrodí se Syn? My říkáme: Ne!
Mistrům je odpovězeno: Syn se úplně zrodil a bez přestání se stále znovu úplně rodí.«
Čeština je záludná a košatá a skvostná. Přece jsme Slované.
První větou se praví, že Syn je tu od věčnosti, protože praeteritum je „to, co přešlo, pominulo“ a futurum „to, co ještě není,“ ale Syn takový není, ani druhá věta tedy nemá platnosti. Když se ve třetí větě oznamuje narození Syna v lidském těle, dochází k němu cele a bez přestání. Je třeba vymezit slovům jejich působnost, abychom neomezili samotné Slovo. „Zrození“ se vztahuje k tělesnosti, zatímco „rození“ je u věčnosti, ve věčné přítomnosti. Uzavřeme tuto část volnou citací (ze str. 8), že rození se děje neustále a dokonale, a s ohledem na tuto úplnost lze mluvit i o zrození – k tomuto neustálému rození (nikoliv zrození, neboť tu přece jde o nedokonavý slovesný vid!) „však dochází neustále, neboť jde o věčný proces, který i v člověku má být trvalého charakteru.“
Tento důraz na pojmy rození (u věčnosti) a zrození (tělesné či dokonané) není trváním na detailech; je to podstatné uchopování Eckhartových filosofických kategorií. Dále by stálo za uvážení sjednotit překlady týkající se jeho pojmu „oproštění“. Tak například na str. 9 na konci prvního odstavce: »…bytost (bytí?) vyšlá z věčnosti se „rodí“ zpět do téže věčnosti, v níž její základ věčně trvá (věčnost netrvá…), a v níž se Bůh zcela odevzdává odevzdané (oproštěné!) duši.« Tamtéž poslední odstavec dole: »Mistr Eckhart ale v tomto ohledu mluví velice jednoduše a srozumitelně: mluví o opuštění vlastního Já, o vyhnání (? – oproštění od!) myšlenek a představ…«
U krásného jazyka mistra Eckharta by bylo lépe vystříhat se v překladu všech moderních, resp. cizích slov, srv. větu: »Sed znamená klid, stoj práci a chůze nestabilitu.« Chůze znamená neustálé vyrovnávání rovnováhy, významově jde spíše o „neklid“ v protikladu k sedu, v němž má duše dosáhnout nerušeného pokoje. V poznámce č. 10 na str. 11 nás zarazilo, že Josef Bradáč vychází z italského překladu, nikoliv německého originálu (resp. přepisu středověké němčiny do moderní němčiny, kde jsou ovšem také skryty některé záludnosti…). Naproti tomu u překladu výroků připisovaných mistru Eckhartovi vycházel již „ze středohornoněmčiny“, ačkoliv mi není jasné, proč se přihlíželo k francouzské verzi; z toho moc dobrého vzejít nemůže, a je tomu tak i u anglických překladů, neboť některé obtížné pojmy jsou převedeny do jednoho jazyka, aby vzápětí byly ohýbány do druhého. Mám na mysli např. taková obtížně uchopitelná slova jako je dvojice Gutheit a Gutsein apod.
V téže citaci mne zarazila ještě slova „hutní duchové, čili hustá krev“. V originálu (viz Cologny, Fondation Martin Bodmer, Cod. Bodmer 59, f. 131r – Meister Eckhart) čteme:
„Albertus: daz ist die sache daz di meistere sitzin di da lerin sullin di kunste, wan wer da ligit, deme gein di grobin geiste, daz ist daz grobe bluit, uf in daz hirne und vordinsterit daz forstentnisse. wan aber der mensche sitzit, so sinkit daz grobe bluit, und di lichtin geiste dringint uf zu deme hirne, so wirdit di memoria irluchtit.“
Grobe však značí „hrubý“ a grobin není příliš vzdáleno od dnešního Grobian, „hrubián, hrubec“.
Snažím se pomoci zejména kvůli práci na příštích překladech, nikoliv bezhlavě kritizovat, často je třeba procházet text několikrát a vracet se k němu – s Eckhartem to není jednoduché.
Oceňuji poznámku 11 týkající se článku Julia Evoly Očista vůle a souvislosti s dílem mistra Eckharta.
„Člověk si má během dne nebo v noci vždycky najít čas, kdy by se mohl pohroužit do svého základu, každý svým způsobem.“
A opět (str. 12): „toto rození musí přesahovat tady a teď: tady, to znamená prostor; teď, to znamená čas. Musí se uskutečňovat ve věčnosti.“ Ve věčnosti nelze uskutečňovat, uskutečňovat znamená zvěcňovat, nikoliv zvěčnit. Věci jsou res, realita, skutečnost.
„Duch tak musí vyjít ze sebe, zapřít sebe sama a stát se Božím vlastnictvím.“ O slově „vlastnictví“ mám velké pochybnosti – jde o německé slovo Eigenschaft? Pak doporučuji překladateli seznámit se s prací Franka J. Tobina: Eckhart’s Mystical Use of Language: The Contexts of eigenschaft (Seminar VIII, 3, held at University of California, Santa Barbara, in October 1972).
Kterak by se mohlo stát něco „Božím vlastnictvím“, když On je bez vlastností? Je Mu vlastní být bez vlastností, ledaže „je (subsistuje) na nějaký způsob a s »vlastnostmi« svých božských osob,“ srv. Kázání 2. Je třeba to důkladně promyslet.
Níže pak: „Tam člověk zakouší toto Slovo v Otci v jeho první rozlišující emanaci.“ Ta emanace rozlišuje? Nikoliv, ona je rozlišená, je subsistující.
„Slovo je v duši jako odraz jejího rozumového vzoru“; potřeboval bych vidět originál, ale nejsem spokojen s pojmem „rozumový vzor“.
Na str. 20 čtvrtá otázka skýtá těch záludností hned celou řadu. Věčné Slovo zřejmě v duši nemá žádné místo, kde by přebývalo, když čteme „v tom nejvnitřnějším bytí duše,“ neboť třetí stupeň přídavného jména „vnitřní“ evokuje pocit, že někde v duši může být něco „vnitřního,“ pak „vnitřnějšího“ a nakonec ještě „nejvnitřnějšího,“ a to je asi špatně. Také „v jaké síle“ „duše dosahuje duše božské Dobroty“ (? – asi dobro) a „rodí se to věčné Slovo tím nejvlastnějším způsobem“; co znamená „nejvlastnějším způsobem“? Opět: rodí se snad Slovo v duši vlastním, vlastnějším nebo nejvlastnějším způsobem? Musíme čtenáři nabídnout řádky, které je schopen uchopit. O tom je třeba rozmlouvat, nechat někoho dalšího, aby vám při překladu nakukoval přes rameno a říkal vám, že tomu nerozumí.
Úplně zmaten jsem byl, když v sedmém zastavení čtu: „v duši má být zrozeno věčné Slovo nadpřirozeným způsobem“ – co to je? To slovo má dnes velmi specifický náboj. Co má být tím nadpřirozeným a kterak se k němu dojde?
A už závěrem doporučení používat více než jen jedno vydání Bible. Tam, kde čteme „děti Boží“, najdeme ve starších vydáních daleko hlubší „synové Boží“, také „synáčkové“.
Vypadá to jako mnoho výhrad, ale pořád si myslím, že ti, kdož se zajímají o mistra Eckharta, jeho předchůdce i následovníky, by měli po této útlé knížce pravdy sáhnout ku osvícení.
Tedy – přejeme si spolu s neznámým autorem tohoto traktátu a překladatelem: Abychom se vymanili z otroctví a stali se syny Božími, k tomu nám dopomáhej Bůh.
*
© San, MMXIV
© okultura.cz
