Mimo hranice skandinávské oblasti se zachovalo jen velmi málo stop Wodenova kultu. Přesto existuje dostatek dokladů na to, aby bylo možno ukázat, že oba hlavní aspekty tohoto boha, presentované v Ynglinga (str. 6, 7), totiž lstivost, magie, bardství na jedné straně a válečnictví na straně druhé, byly známy i neskandinávským Germánům. Onen první aspekt je vidět z latinské interpretace tohoto boha jako Mercuria a z merseburgských magických veršů. Staroanglické Leechdoms představují Wodena, zabývajícího se věštěním: „pak Woden vzal devět „prutů slávy“ (třísek pro věštění); pak udeřil zmiji tak, že se rozlétla na devět kusů.“ Je též možné, že jej staří Angličané pokládali za objevitele (runové) abecedy. V dialogu Salomona a Saturna se objevuje následující pasáž: „Rci, kdo první objevil písmena? Pravím ti, že Mercurius, ten gigant.“(Mercurius se gygand). Je ovšem možné, že se zde jedná o řecko-latinského Mercuria. Další možnou zmínku lze nalézt v runové básni: „‚Os‘ je počátkem každé řeči“ atd. Smysl této pasáže je mimořádně nejasný. Je možné, že báseň byla přepracována někým, kdo zcela neporozuměl jejímu originálu. Ve starší verzi mohlo os znamenat Woden. Na druhé straně je Wodan (Woden) jako dárce vítězství nejjasněji zobrazen v langobardské sáze (Origo Gentis Langob.; Paulus: Historia Langob. I. 8). V tomto aspektu byl znám též Angličanům, srov. Ethelwerd II. 2: „pohané poté uctívali Wodena jako boha svatokrádežnými poctami a obětovali mu, aby se jim dostalo vítězství či udatnosti.“
Oběti Wodenovi zmiňuje Tacitus (Germ. 9), podle něhož Germáni „z bohů ctí nejvíce Mercuria a považují za bohulibé přinášet mu o určitých svátcích i lidské oběti.“
Podle Jonase z Bobbia (Mabillon, Acta sanctorum ord. Bened. II., str. 26) Columbanus (cca r. 620) nalezl společnost Svévů, „obětujících“ Wodanovi. Seděli kolem velké nádoby naplněné pivem; povaha obřadu však není popsána. Dle Ethelwerda Angličané Wodenovi obětovali.
Zvyk zasvětit nepřátelské vojsko Wodenovi byl znám i kontinentálním Germánům. Nejzřetelnější případ se objevuje v Tacitově podání války mezi Chatty a Hermundury (Ann. XIII. 57): „ta válka byla pro Hermundury šťastná, pro Chatty značně zhoubná, poněvadž (obě strany) zasvětily nepřátelské mužstvo Martovi a Mercuriovi a podle toho slibu koně, muži a vůbec všechno živé na straně poražených bylo pobíjeno. A tak hrozby našich nepřátel dopadly na ně samé.“ Jiným případem, kdy bylo nějaké vojsko totálně zničeno, možná kvůli nějakému slibu tohoto druhu, je Varova zhouba v Tacitových Letopisech (Ann. I. 61). Zdá se též pravděpodobné, že angličtí dobyvatelé Británie praktikovali podobný obřad, lze-li soudit z jistých míst v Saské kronice, zejména z místa, označeného rokem 491: „(AE)lle a Cissa oblehli Anderidu a pobili všechny, kdož tam žili; nezůstal ani jediný Brit.“ Již jsme se zmínili, že Skandinávci takovéto zasvěcení symbolizovali vržením oštěpu nad nepřátelské vojsko. Něco takového měl možná na mysli Coifi, velekněz northumbrijský, jenž dle Bedy Ctihodného (H.E. II. 13) okamžitě poté, co se rozhodl změnit víru, mrštil oštěp do pohanského chrámu. Velmi raný příklad totálního zničení nepřátelského vojska v důsledku slibu tohoto typu podává Orosius V. 16. Vylíčiv, jak Cimbrové porazili Caepia a Mallia (105 př.n.l.), pokračuje: „Nepřítel obsadil oba tábory a získal nesmírné množství kořisti. V souladu s jakýmsi nezvyklým slibem pak zničili vše, co ukořistili: oděvy roztrhali a zahodili; zlato a stříbro naházeli do řeky; zbroje bojovníků rozřezali na kusy; čabraky koní zlámali; koně samy utopili ve vodě; muže pověsili na stromy se smyčkami okolo krků. Vítězům se nedostalo kořisti, poraženým slitování.“ Je pravda, že národnost Cimbrů a Teutonů dosud nebyla uspokojivě doložena. Ve svém celku možná existující doklady poněkud zpochybňují předpoklad, že se jednalo o germánské kmeny. Není však pochyb, že žili v nejtěsnější blízkosti germánských kmenů, a tedy mohli sdílet jejich náboženskou víru a zvyklosti. Zvyk zničit veškerý, i neživý majetek poraženého nepřítele je znám u severních Germánů z mnohem pozdějších dob, pravděpodobně až ze čtvrtého století. To je doloženo obrovským množstvím zbraní a jiných předmětů, nalezených v močálech Thorsbj(ae)rg a Nyden (ve Šlesvicku a jižním Jutsku). Viz Engelhardt: Denmark in the Early Iron Age.
Ojedinělý obyčej připisuje Prokopios (Válka s Góty II. 14) Herulům, kmeni, jejž se doposud nepodařilo s jistotou identifikovat s některým z později známých germánských národů. Prokopios o nich říká jen tolik, že původně žili za Dunajem, ale jeho znalosti geografie severní Evropy zřejmě nebyly velké. První zmínka o Herulech pochází ze třetího století, kdy se téměř současně objevují u Černého moře a na hranicích Galie. Celkem se zdá nejpravděpodobnější, že původně se jejich sídla nacházela na jižním pobřeží Baltu. Ať už je tomu ale jakkoli, je jasné, že se jednalo o germánský kmen a že byli ještě pohany, když je Anastasius přijal do říše římské (512 n.l.). Byl to zřejmě jediný Prokopiovi známý význačný germánský kmen, jenž si uchoval pohanství do dob jeho současníků; Gótové, Vandalové, Gepidé a Langobardi byli totiž již dlouho křesťany, a dokonce i Frankové koncem pátého století formálně konvertovali, ač dle Prokopia (Válka s Góty II. 25) stále pokračovali v praxi lidských obětí. Zdá se, že není rozumného důvodu k pochybnostem o tom, že Herulové znali Wodenův kult. Zcela jistě byl rozšířen u všech kmenů, jejichž teritoria se prostírala podél Labe, u Sasů, Langobardů a Hermundurů; a pravděpodobně též u Gótů, jejichž původní domovy ležely daleko na východě. Prokopios říká jenom to, že Herulové věřili v mnoho bohů a pokládali za vhodné usmiřovat je lidskými oběťmi. Existují však doklady jiného druhu, jež zřejmě ukazují na to, že Herulové uchovali jistý rys tohoto kultu v jedinečně čisté podobě. Prokopios líčí herulské zvyky takto: „V mnohých zvycích se odlišovali od ostatních lidí; jejich starci a nemocní neměli totiž právo na život: jakmile někdo z nich zestárl nebo onemocněl, byl nucen poprosit příbuzné, aby ho co nejrychleji odstranili ze společnosti lidí. Ti nasbírali hodně dříví, postavili vysokou hranici a posadili ho na vrchol; potom poslali k němu jednoho z Herulů, který nepatřil k rodině, s dýkou. Nebylo totiž dovoleno, aby ho zabil příbuzný. Když se ten, kdo zabil jejich příbuzného, k nim vrátil, rychle zapalovali všechno dříví, počínajíc od rohů. Když zhasl oheň, sbírali kosti a rychle je zakopali“(Prokopios: Válka s Góty II. 14: -řecký text). Již jsme se zmínili o zvyku, jenž asi panoval mezi starými Skandinávci, poznamenat umírajícího hrotem oštěpu a poukázali jsme na Ynglinga (str. 10), kde je tento zvyk popsán a odkud vyplývá, že byl považován za náhražku smrti v boji. Nuže, je možné, že tento rituál byl pouze pozůstatkem staršího obřadu, během něhož byl umírající vskutku usmrcen probodnutím? Takové vysvětlení by ovšem bylo v souladu s účelem rituálu a plně by odpovídalo celkové koncepci Othina a Valhǫoll. Pak by zvyk, připisovaný na konci pátého či na začátku šestého století Herulům, představoval pouze ranější stadium v historii jednoho a téhož rituálu. Jako zbraň, jíž Herulové k tomuto účelu užívali, je sice uvedena dýka, nikoli oštěp, ale nesrovnalost v takovémto detailu lze připsat na vrub nepřesnosti na straně Prokopiově. Příklady dobrovolné smrti jsou ve skandinávských legendách vzácné, dva z nich jsou však význačné: Hadingus, hrdina, jenž se často těší Othinově ochraně, spáchá sebevraždu oběšením (Saxo I., str. 60) Stojí snad za připomínku, že Hadingus byl asi původně identický s Njörđrem. Saxův popis Hadingovy sebevraždy může souviset s onou pasáží z Ynglinga (str. 11), jež praví, že Njörđr se sám poznamenal pro Othina, a Starcatherus, schovanec Othinův a jeho typický hrdina, žádá smrt z rukou Hatherových, jíž se mu také dostane (Saxo VIII., str. 405). V tomto případě se jedná o zabití mečem. Ojedinělý zvyk zabíjení starých lidí je zmíněn v Gautreks (str. 1, 2 F.A.S. III., str. 7 a násl.). Šlo o dobrovolnou smrt; muž a žena byli usmrceni tak, že byli společně svrženi ze srázu. Pokud je mi známo, není s výjimkou výše citované partie z Prokopia u kontinentálních Germánů dokladů takovéhoto zvyku. Pouze Tacitus se zmiňuje (Germ. 6), že ti, jimž se podařilo uniknout ze ztracené bitvy, a ztratili přitom své štíty, se často sami zardousí, ukončivše tak svůj život v hanbě. S touto pasáží lze srovnat Ragnars s. Lođbrókar, kap. 9 (F.A.S. I, str. 261), kde poraženému Eirekovi, synu Ragnarovu, nabízí král Eynsteinn plnou volnost a svou přízeň; Eirekr se však raději nechá zabít (pravděpodobně jde o oběť). Podle Plutarcha (Marius 27, viz níže) přeživší Cimbrové také spáchali sebevraždu po bitvě u Vercell (Vercellae); jejich ženy je následovaly. Tak tomu bylo i v případě teutonských žen po bitvě u Aquae Sextiae (Florus III. 3; Hieronymus, Ep. ad Ageruchiam).
Jen velmi málo je známo o obřadech, jimiž Germáni své lidské oběti doprovázeli (srv. Golther: Mythologie, str. 561). Vzhledem k tomu, že obvyklým způsobem uskutečnění trestu smrti bylo oběšení, je pravděpodobné, že bylo též přinejmenším jedním ze způsobů, jak obětovat. Dle Tacita (Germ. 12) Germáni „zrádce a přeběhlíky věší na stromy,“ zatímco „lidi vyhýbající se válce a mravně úchylné ponoří do mokřiny a naházejí na ně roští.“ Důstojníci Varovy armády byli podle Tacita (Ann. I. 61) „pobiti na oltářích“; některé jednotky vypadaly jako zaživa upálené, jiní byli asi oběšeni. Pokud zde patibula značí „šibenice. Zvyk věšet zajatce byl určitě znám Gótům. Podle Jordana (kap. 48) ostrogótský král Vinitharius, aby poděsil Anty, pověsil jejich krále Boze spolu s jeho syny a sedmdesáti jeho šlechtici. Tento příběh je kuriosním potvrzením Saxova vyprávění o Iarmericovi. Dle Jord. 14 byl Vinitharius prasynovcem Hermanaricovým (Iarmericovým). Vinitharius mohl vládnout koncem čtvrtého století. Zdá se, že oběšení hojně užívali Cimbrové. V Orosiově podání římského debaklu na Rhôně jsou římští zajatci oběšeni na stromech (srv. str. 24). Po porážce u Vercell se podle Plutarcha (Marius 27) uprchlíci snažili oběsit jakýmikoli dostupnými prostředky: „Jelikož nebyly po ruce žádné stromy, přivazovali se za krk k rohům či nohám dobytka; pak dobytčata dráždili bodci, a jak ta utíkala, byli usmýkáni a rozdupáni, a tak našli svou smrt.“ Podle téže kapitoly (srov. Florus III. 3) se ženy také oběsily či zardousily. Výraz „pro nedostatek stromů“, zasluhuje pozornost, neboť jasně implikuje existenci nějakého suicidálního obřadu, v němž věšení na stromy hrálo podstatnou roli. Nestačí to však k určení, zda byl tento obřad praktikován obecně či pouze za nějakých speciálních podmínek. Je například myslitelné, že byla složena nějaká speciální přísaha, jež zavazovala k smrti v případě porážky. Na druhé straně je možné, že Cimbrové, podobně jako později Herulové, pokládali za nepřípustné zemřít přirozenou smrtí; pak by, když nebylo naděje na další úspěšný boj, byla obětní sebevražda jediným možným východiskem.
Narážky na časté věšení u Cimbrů jsou tak hojné, že nemůže být pochyb, že praktikovali buď přímo Wodenův kult, nebo alespoň nějaký kult vyznačující se velmi podobnými obřady. Popis jejich způsobů obětování nalézáme u Strabóna (VII, str. 294): „Na pochodu je doprovázely jejich ženy, následovány šedovlasými posvátnými věštkyněmi v bílých oděvech. Ty měly šedé pláště sepnuté sponami, bronzové opasky a bosé nohy. Když byli do tábora přivedeni zajatci, s meči v rukou je převzaly a posvětivše je, vedly je k bronzové míse, schopné pojmout asi dvacet amfor. Měly žebřík, po němž stoupala… Stojíc nad mísou, prořízla každému visícímu muži hrdlo. Z krve, prýštící do mísy, pak věštily. Ostatní je rozřezávaly vedví a vyvrhávaly je, vyhlašujíce vítězství svého lidu.“ S poslední větou lze porovnat skandinávský obřad vyřezání „krvavého orla,“ jenž je v Orkneyinga str. 8 uveden jako oběť Othinovi pro vítězství. Stojí za povšimnutí, že v těchto cimberských obřadech se, podobně jako při obětování Vikara, zřejmě kombinuje oběšení s probodnutím, i když není řečeno, zda se jednalo o takové pověšení, jež by samo o sobě bylo s to způsobit smrt. Pro spojení obětování s věštěním lze nalézt skandinávské paralely, i když si nejsem vědom, že by existovaly doklady věštění u příležitosti obětí lidských. Je možné, že by temný verš 155 v Hávamál, citovaný na str. 26, obsahoval narážku na nějaký takovýto obřad? Budiž připomenuto, že nádoba Óđretir, z níž pochází dar básnictví, obsahuje lidskou krev. Je třeba se zmínit o skutečnosti, že Diodorus připisuje obřad, který je tomu cimberskému ještě podobnější, Galům.
Staroanglickou báseň Beowulf jsme již citovali jako ilustraci skandinávského zvyku věšet zajatce. Táž báseň obsahuje zřejmě narážku na jistý podivný obyčej, o němž není jasno, zda je původu anglického nebo skandinávského. Báseň líčí, jak byl Herebeald, syn gaetského krále Hređela, náhodně zabit svým bratrem H(ae)dcynem. Následuje líčení Hređelova žalu, končící takto (ř. 2244 a násl.): „Je bolestné pro starého muže snášet, jak jeho mladý syn osedlá šibenici. Pak zapěl žalozpěv, bolestiplnou píseň, zatímco jeho syn visel pro radost krkavcům, a on sám, tak starý a zkušený, mu nemůže pomoci ani žádným způsobem posloužit.“ Není náznaku, že by dotyčný viselec byl zločincem, a kontext nepřipouští domněnku, že by byl válečným zajatcem. Není zcela zřejmé, do jaké míry je tato pasáž míněna jako podobenství. Má-li básník ve verších 2445-6 na mysli Herebealda, zdá se, že těla mrtvých byla zavěšována na šibenice. V opačném případě bychom museli soudit, že autor byl obeznámen s nějakým zvykem podobným výše zmíněnému herulskému, i když v tomto případě byla smrt způsobena oběšením.
* * *
H. M. Chadwick: Othinův kult. Pojednání o starém severském náboženství.
Připravuje k vydání nakladatelství HORUS.
Othinův kult v severských zemích – I.