„Čas je oheň, ve kterém hoříme.“
– Dr. Soran[1]
Milí trekkies!
Píši pro vás tento traktát jako ostrovtipné poučení a ku probuzení vašeho gaudia. Včera takhle po půlnoci se totiž ke mně na druhém podlaží vesmírné lodi Enterprise přitočil James Blish a pronesl tuto řeč:
„Ctihodný! Napiš o Vnitřních, ne Vnějších!“
„Co to mělo znamenat?“, říkal jsem si. A pak jsem porozuměl.
Vesmírná loď Enterprise se mi proměnila ve stromoloď tajného duchovního vesmíru, všechny postavy prodělaly metamorfózu do plastických figurek – v základních barvách sefir – 11-políčkové šachovnice a tahem en pasant vpluly do ní.
Vše zapadlo na svá místa, pole se propojila prostřednictvím kanálů jedinečným a zvláštním způsobem, ty ožily informačním šumem a zazářily energií, jak se krystaly dilithia probudily z věkovitého spánku.
NOVOU METAFORU PRO NOVÝ VĚK!
Star Trek (ST), zdá se, funguje jako pop-alegorie nebo pop-metafora: aktuální události a dopady raně elektronického věku na veřejné mínění, na proměnu a zásadní restrukturalizaci individuálních i kolektivních vztahů, ekologické motivy, válka, rasismus – to vše se stává prizmatem, přes nějž nám postupy a kulisy sci-fi pomáhají přemýšlet o těchto tématech v odstupu, v nadhledu. Svět, který ST reprezentuje, nemá možná mnoho smyslu ať už z hlediska vědy nebo fikce, ale stačí docela dobře na to, aby dokázal hodnověrně klást lidem otázky. Jako cokoliv z nejlepší SF, tak ani ST nám neukazuje záměrně nějaké jiné světy, jako nám spíše ukazuje náš vlastní svět – nebo možná a lépe: ukazuje nám naše jiné světy, o nichž buď schválně nemluvíme, nebo si jich ani nejsme vědomi, z té lepší nebo i horší stránky, to zdravé i to zkažené, prostě pravdu. ST nepředstírá a nezdůrazňuje jinakost charakterů, vesmírů nebo příběhů: pouze rozkládá lidství na cosi, čemu můžeme říkat high-tech zrcadlo. (Jen vzpomeňte, jak realistická byla Weissova fantaskní groteska Zrcadlo, které se opožďuje…)
Jedna z epizod původní série ST: Všechny naše včerejšky nám přináší překrásnou, pregnantní metaforu na vědeckou revoluci a syndrom virtuality (srovnej i ST: Zvěřinec). Kapitán Kirk, Spock a dr. McCoy se přenesli na planetu Sarpeidon, jež náleží k slunečnímu systému, jehož slunce se má co chvíli proměnit v supernovu. Političtí vůdci a přední vědci už dávno věděli o této nadcházející katastrofě, a tak usilovně zaváděli digitální plán na přežití. Poté, co se slunce stane supernovou, stane se planeta navždy neobyvatelnou, avšak obyvatelé už to na vlastní kůži nepocítí. Všechny nejnovější mediální zdroje celé planety byly zmobilizovány na konstrukci obrovské knihovny a počítače obsluhovaného techniky. Knihovna ovšem neobsahuje knihy, nýbrž pásky, v nichž je skladován virtuální obsah všech událostí v historii planety. Ve dnech zbývajících do výbuchu supernovy si každý obyvatel vybral svoji oblíbenou historickou dobu z obrovských archívů knihovny, technik vezme pásku, vloží ji do počítače a žadatel projde portálem tam, odkud se už nikdy nemůže vrátit. Každý pokus o návrat by nevyhnutelně vyústil v okamžitou smrt, poněvadž genetický kód subjektu byl pozměněn kvůli adaptaci na určitou historickou dobu. Časový portál je ohniskovým bodem knihovny a pro každého obyvatele představuje definitivní odchod z umírající reality své planety. Chvíli před výbuchem supernovy vloží poslední technik do počítače svoji osobní pásku a odfrčí do nejexkluzivnějšího tématického parku virtuální historie.
IKONY STAR TREKU: PROCES MODELUJÍCÍ REALITU
Časopis Interface[2] tvrdí, že „každá část TV seriálu ST přináší dilema. Aby kapitán Kirk toto dilema vyřešil, musí učinit rozhodnutí navzdory nejistotě, neukázněnosti posádky nebo divokosti prostředí a má přitom příliš mnoho údajů nebo naopak příliš málo. Toto dilema ještě více rozehrávají jeho zástupci, první vědecký důstojník $@ (nevyslovitelné) Spock, napůl Vulkánec a napůl pozemšťan, bez emocí, logický, chladný, přesný a myslící jako počítač. Jeho naprostým opakem je korvetní kapitán McCoy, srdečný, vznětlivý, starající se coby lékař o celou posádku Enterprise, který neustále krouží kolem Spocka a křičí na něj:
„Musíš, sakra, brát v úvahu lidi a život, ty nestvůro se zelenou krví!“
Úkolem každého dílu je ukázat, že rozhodnutí se často musí dělat v různých neuspokojivých podmínkách.
Všudypřítomná kyberprostorová kultura a vysokorychlostní média umožňující únik předbíhají ubohé vědce a jejich okouzlující oddanost objektivním a nezměnitelným zákonům. Jenže – co je opravdu nezměnitelné? Odtud máme kulturu hyperreality, rychlosti a rekombinovaných komodit, jež určují, na které „pravdivé“ vědce bude upřena pozornost, na jakých projektech budou moci pracovat a jaké technologie nakonec spatří světlo světa. Určité klíčové technologie, jako třeba rychlost větší než světlo a cestování časem jsou to, co naše mileniální kultura zoufale vyhledává. Tento kontraproduktivní výhled je ilustrován kvalifikovaným záporným verdiktem, který vyslovují teoretičtí fyzici, včetně vědeckých gerojů, jako jsou Stephen Hawking a Laurence Krauss, ohledně (ne)praktičnosti některých nejdůležitějších technologických vynálezů ST, jako např. transportér („Přenes mě nahoru, Scotty.“), pohonný akcelerátor, cesta časem červí dírou. Je vskutku fascinující, jak by řekl vědecký důstojník $@ Spock, jak Krauss nepřestává projevovat pesimismus ohledně těchto technologií, nehledě na skutečnost, že jeho kniha (Pata)fyzika Star Treku[3] je novým prototypem pro změnu zákonů fyziky v podřizování se avantgardním modelům kultury sci-fi.
Krauss se svěřil, že se až donedávna nikdy o ST nezajímal, a pak najednou strávil měsíc za měsícem každou noc u televize a celé to bohatství nashromážděné za několik desetiletí do sebe nasoukal (v obrovském zážitku z tohoto obrácení).[4]
Zatímco kyberpunkový kánon Williama Gibsona Blade Runner, který oslavují samozvaní „postmoderní“ mediální kritici Scott Bukatman a Walter McDougall, ST se vůbec nezmiňuje nebo nevelebí takové pojmy jako konečná identita, elektronické tělo, fraktální geografie, subjektivní odstředění, ontologické tříštění témat a transmigrace digitálního věku; je pro ně prý příliš „individualisticky heroický“, než aby mohl být ceněn jako „text“.
Popularita ST se připisuje našemu potěšení z lidských vlastností kapitána Kirka, „které pokaždé zvítězí nad samotnými technologickými megasystémy, jež [jeho] dobrodružství umožňují.“[5] Možná je pravda, že kapitán Kirk vítězí chytrostí nad zlými říšemi a zlými počítači použitím logického paradoxu (viz dále Landru v Návratu Archonců, nebo Nomáda v The Changeling, Vaala v The Apple a Daystromův klon v příběhu The Ultimate Computer) a lidská slabost posiluje tradiční post-osvíceneckou subjektivitu.[6]
A tady je místo střetu zla & dobra v Kirkově světě (i v tom našem): ve středověku bylo třeba vymítat zlo z čarodějnic. Tedy najít „nepřátele“ zodpovědné za slabosti feudálů neschopných vést společnost k prosperitě, potřebujících obětního kozla či beránka na spasení od kolektivních pudů deptaných poddaných, najít „pravého“ viníka jejich bídy. Hlasem nadaný superpočítač je novým převlekem středověké čarodějnice; dnes má místo koštěte složitý kybernetický systém a skutečným osudem vypuzeného ďábla se stává virtuální realita. Ale slovo stále zůstává slovem. Dříve se vymítalo litaniemi – dnes logickým paradoxem! Namísto do magických pečetí (psychoelektronických schémat) koukají vymítači na schémata elektronických obvodů megačipů. Byla doba, kdy ještě realita modelovala procesy od ní odvozené. Dnes tyto procesy modelují realitu, aniž by nutně musela nastat. Ďábel se stává proměnnou, která prostupuje řadou integrálů, derivací, zlo se stává dobrem (Nepřipadá vám známé ono: „Té síly díl jsem já, jež chtíc zlo, vždy dobro vykoná“?), nakonec se vyloupne v podobě zlomku, a teď si, virtuální goleme, řeš tuhle rovnici!
STAR TREK & KABALISTICKÝ STROM SEFIROT
Milí trekkies!
Padám na kolena před vaší vzdělaností a virtuálním prostorem vašich počítačů, přetékajícím prameny o kabale. Nemohu tedy než s radostí vynechat obsáhlé výčty ze zažloutlých foliantů, pro něž byste se museli vydat do muzeí a knihoven Federace na Zemi, vyzbrojeni radami kapitána Picarda, který – jak dobře víte – se ve volném čase zabývá těmito nepraktickými věcmi, jimž se před staletími říkalo „knihy“.
Leč, kdyby – žel bohu – se vyskytla duše nevědomá, pak ji palubní počítač odkáže na některé vzácné prameny, jež jí poskytnou vstup do této svatyně,[7] a zároveň užasne, že už tehdy pozemšťané cosi tušili o kabale ve vesmíru.[8]
Sféry Ejn Sof Or, Ejn Sof a Ejn představuje Federace, transcendentní jednota, o niž usilují všechna stvoření ve vesmíru.
Keter (1) je koruna, inu a zde máme místo pro prezidenta Federace.
Chochma (2) je moudrost, a to je místo jako dělané pro poradkyni kapitána Picarda z The Next Generation (TNG), Deannu Troi, empatickou a ESP-citlivou ženu, jejíž moudrost již mnohokrát zachránila posádku Enterprise před záludnostmi zkoušek nadřazených nebo nepřátelských vesmírných civilizací. Vždy hledá jiné, tedy nové cesty k jejich řešení. Je zosobněním prozřetelnosti.
Ve filmové verzi Star Trek: Generations (STG) vystupuje mystická Guinan (půvabně zahraná Whoopi Goldbergovou, po Uhuře jde o druhou černou ženu ve ST), která se zjevuje jako deus ex machina v nejvypjatějších chvílích. Má úžasný & veliký oranžový klobouk.
Podobnou figurkou je maskérsky & kostýmově úžasný Neelix ze série Star Trek: Voyager (STV), pomáhající mladičké a éterické dívce Kes. Ta ovládá telepatii. Je jí jeden rok, a přesto je sexuálně vyzrálá. Jenže Ocampové žijí jenom devět životních cyklů. Žijí rychleji. Učí se rychleji. Rostou rychleji. Jsou urychlení. S Neelixem vytvářejí duchovní synergizující pár.
Chodící studnicí moudrosti je na vesmírné stanici Deep Space Nine (DSN) Kai Opaka, vládnoucí mocnými mystickými silami, za níž chodí na radu velitel Sisko. Bajorané jsou hluboce duchovním druhem. Jejich duchovní mistři jsou mniši, zpívají zvláštní tříhlasé zpěvy a mají svoji vlastní verzi dalajlamy, již reprezentuje právě Kai Opaka. Tato bajoranská bardáma (opět Whoopi Goldbergová) slouží – jaký skvělý kontrapunkt! – pod oplzlým Quarkem.
Komunikační důstojnice Nyota Uhra je Bina (3) – porozumění a inteligence, Černá matka, která přijímá všechna poselství (& vrnění hvězdné Nuit) a předává je dál. Z tohoto pohledu je Uhura mozkem Enterprise.
Na U.S.S. Voyager slouží na tomto postu Harry Kim, navíc ještě operační důstojník. Možná by sem šlo zařadit i jeho kolegu, navigátora Toma Parise (tato postava se objevila už v epizodě First Duty v seriálu TNG).
Dole mezi Chochmou a Binou se nachází Daat (11), non-sefira, je to poznání, které řídí a informuje, takže by se tu dobře vyjímal i pan $@ Spock, jehož dvojčenecký charakter je reflexí sváru jeho pozemských a vulkánských genů, patřičně symbolizovaných číslem 11, číslem magické expanze.
Z hlavních postav pokračování TNG sem bezchybně zapadne Spockova náhrada na místě vědeckého důstojníka, android Data, jehož jméno je průhlednou přesmyčkou sefiry Daat. A on v sobě jako člověk-stroj skrývá dva světy, ačkoliv i zde už došlo k průlomu a tím i k přiblížení Data lidské podstatě, když byl v příběhu ST: První kontakt[9] vybaven aktivovaným emocionálním čipem, aby po svém citovém probuzení byl hned brutálně zneužit odporně krásnou královnou Borgů, která jej chtěla svést. Data je, jak vtipně poznamenala Cinema,[10] jakýmsi „Pinocchiem“ v legendě Enterprise: dokonale fungující stroj, který se snaží co nejvíce přiblížit svým tvůrcům – lidem.
Dalším kandidátem je Spockova žačka Saavik, neboť je „nepravým“ členem posádky (jako je Daat falešnou sefirou) pro svůj napůl romulanský původ (Romulané, jak poznáte už podle uší, jsou nezbednými bratry moudřejších Vulkánců), tedy nepochází zcela z Federace. Ovšem její důraz na sílu logiky nese jasné známky daatovského charakteru. Ve všech třech uvedených případech spatřujeme sílu kreativního impulsu ve střetu jejich dvojčeneckých podstat (Vulkán/Země, člověk-stroj).
Nesmíme zapomenout, že na vesmírné stanici DSN slouží vědecká důstojnice Jadzia Dax. I ona jako příslušnice rasy Trillů má dvojitou podstatu: tento druh vznikl koexistencí dvou nezávislých a oddělených entit. Její mozek a tělo – Jadzia – produkuje hormony osmadvacetileté zdravé ženy. Moudrost jí ovšem poskytuje tři sta let starý červ – Dax.
V Chesedu (4), milosrdenství a láska, poznáváme zřetelně charakter dr. Leonarda Horatia „Kostry“ McCoye, venkovana, který bdí nad životy a duševním zdravím posádky. Kostra má ovšem také někdy své meze, a pak se naštve jako třeba v povídce Charlieho zákon.[11]
Kirk obhajuje Charlieho před Thasiany, kteří cítí vinu za to, že mu dali moc přežít a on ji zneužil, a proto jej chtějí odvést s sebou.
Kirk argumentuje směrem k Thasianům:
„Díky vám se všechno ostatní napravilo – ale on sám je lidská bytost. Patří ke svým lidem.“
„Ty ses zbláznil!“ vyhrkl McCoy.
(Star Trek, 1966)
Jsou pravděpodobně hrozné světy v jiných dimenzích a v různých koutech vesmíru, když Charlie žadoní, aby ho Thasianům nedali. Máme si myslet, že snad jde o zónu lila za Stromem života, na jeho rubu? Že je to mimo čas & prostor, mimo letokruhy?[12]
„Nedovolte jim to!“ zalapal Charlie po dechu.
„Nedovolte, aby mě odvedli! Kapitáne – Janice! Cožpak nechápete – Vždyť si na ně nemůžu ani sáhnout, nemůžu se jich dotýkat…!“
Na vesmírné stanici DSN kurýruje vesmírnou flotilou čerstvě promovaný dr. Julian Bashir. Příznivec veškerých moderních postupů v medicíně. Je takovým štěňátkem v náručí Dax. Osmadvacet let stará část v ní je jím přitahována – jen ta tři sta let stará část se tím královsky baví.
Osobitou postavičkou v STV je mrtvola doktůrka Zimmermana. Skutečný felčar se zabil hned v pilotním filmu. Nechal však po sobě v počítači Voyageru holografický otisk a ten, ačkoliv virtuální, přesto 100% fyzický, úspěšně léčí členy posádky. Občas taky (už méně úspěšně) bojuje s jinými virtuálními zlosyny.
Gevura (5), síla a moc, to je pan Hikaru Sulu, temperamentní, schopný a odhodlaný kormidelník, ovládá bojová umění, šermuje a sbírá historické palné zbraně.
Vzpomeňte jen na TV příběh Dovolená,[13] odehrávající se na planetě, která slouží jiné civilizaci jako zábavní park, místo, kde si hrají, v němž Sulu vymístil své podvědomé představy jako samuraje, který ho pak pronásledoval. Předtím zase našel starodávnou policejní pistoli a začal z ní hned střílet, což Kirk okomentoval takto: „Sulu a ty jeho koníčky…“
Samozřejmě sem patří i chronicky nedůvěřivý bezpečnostní důstojník, měňavec Odo, ze seriálu DSN. K ruce mu je majorka Kira Nerys, původně významná postava bajoranské teroristické scény, radikální nacionalistka.
Další klasickou postavou ze TNG je bezpečnostní důstojník Worf, který je jako příslušník Klingonů, bojovného a hrdého národa, dokonale využit (viz dále).
Dalším v této galerii je Tuvok – v seriálu STV působí jako důstojník pro taktiku a taktickou bezpečnost – plnokrevný Vulkánec, ne jako Spock, který byl „míšencem“ (tímhle výrazem ho ovšem Kirk pěkně naštval v příběhu Z čehopak se vyrábějí děvčátka?),[14] takže v Tuvokovi neprobíhá svár mezi vulkánskou logikou a pozemskými emocemi. Vulkánci jsou prý mírumilovní, fakt ovšem je, že když propukne válečná vřava, potřebujete někoho, kdo zachová klid a je nad věcí.
Hlava a duch vesmírné lodi Enterprise, sympatický kapitán James Tiberius Kirk, náleží k Tiferetu (6), neboť je oním zářivým středem (krása & slunce), kolem nějž se pohybuje celá posádka, je vznešený a plný energie, ve své době nejmladší kapitán Hvězdné flotily.
Ve TNG je kapitánem Jean-Luc Picard (alias Locutus, jak jest zván mezi kybardy u Borgů), je ztělesněním rozvahy, vesmírný gentleman, moudrý a přemýšlivý sympaťák.
Naproti tomu Benjamin Sisko je velitelem opuštěné kardassiánské vesmírné stanice DSN obíhající kolem Bajoru. Jeho manželka zahynula při útoku Borgů na Vesmírnou flotilu – a nevedl je nikdo jiný než Locutus, borgizovaný kapitán Jean-Luc Picard!
První ženou na velitelském křesle U.S.S. Voyageru je kapitánka Katherine Janewayová. Ona sama je vědeckým důstojníkem, a tak jí není zapotřebí Spocka nebo Data, aby jí vysvětlovali technické detaily.
Neca (7), vítězství a věčnost, je vytrvalou silou přírody, a tak nám sem padne zdravotní sestra Christina Chapelová, jejíž láska ke Spockovi přetrvá přes všechny obtíže a jejíž starostlivost povzbudí každého, kdo trpí.
Na Hod (8), skvělost a sláva (se štipkou elegance a la Hermés), posadíme navigátora Pavla Andrejeviče Chekova, mladého učeného kadeta, který srší vtipem a z očí mu kouká rošťárna. Se silným ruským přízvukem si pravidelně (s McCoyem) dobírá Spocka. Spock si zase dělá otevřeně legraci z dr. McCoye, jenže to mu ovšem nikdo nedokáže…
Na vesmírné stanici DSN převzal jeho roli ušatec Quark, barman na Promenádě a šmelinář špatné pověsti, přesto sympatický Ferengiánec. Jeho dlouhé prsty jsou namočeny do každého kontrabandu, včetně hologramových kabinek nabízejících nejpodivuhodnější sexuální výstřelky všech druhů známých ras. Kšeftuje se vším a s každým, což mu působí u bezpečnostních sil věčné problémy vzhledem k jejich narážkám na případné odejmutí kardassiánské licence.
Hlavním mužem celé posádky je pan Montgomery „Scotty“ Scott, Jesod (9) – základ, který provádí loď bezpečně všemi nástrahami, jež jim vesmír na jejich galaktické pouti uchystal. Scottyho doménou je strojovna, která ho jasně kvalifikuje do pozice kandidáta pro tento jesodický atribut.
Jeho nástupcem v TNG je slepý Geordi LaForge, ovšem vybavený dráťáckými kukadly, jež mnohonásobně předčí normální fyzické oči.
Miles O’Brien se jako vrchní operační důstojník stará o vesmírnou stanici DSN, o všechny technologické aspekty. Trochu prudší povaha.
Složitější náturu má klingonská šéf-inženýrka B’Elanna Torres ze seriálu STV. I ona má ve svých genech dvojí dědictví: pozemské a klingonské. To znamená: inteligence & síla. Přesto je to rajcovná ženská, a tak bacha na její štípačky (máme na mysli kleště, vy něco jiného…?).
A na závěr Malchut (10) – Země – nebo v tomto případě vesmírná loď Enterprise, příp. U.S.S. Voyager nebo Deep Space Nine atd., onen kousek bezpečného domova, který si posádka vozí sebou a jenž jí poskytuje životní bázi pro její práci.
STAR TREK & ZLO
A máme zde další, tentokrát temné sféry vesmíru, a také „černé červí díry“, jejichž prostřednictvím zlo prosakuje do našeho časoprostoru.
Současný vesmír je v jakési relativní rovnováze, jenže dosud existují, vedle paralelních vesmírů (viz příběh Alternativní faktor,[15] v němž Kirk prošel „dveřmi“ do alternativního vesmíru za „dobrým“ Lazarem č. 2, aby s jeho pomocí neutralizoval pro svůj vesmír hrozbu, představovanou „zlým“ Lazarem č. 1, proniknuvším do Kirkova vesmíru.) i zbytky dřívějších vesmírů na metafyzické levici a pravici současného vesmíru, řekněme tedy na líci, zjevně, a rubu, skrytě. Tyto pozůstatky stále obsahují značnou hybnou sílu a hmotu, ale mají mizivý, ne-li žádný organizovaný smysl. A tak tyto kosmické hordy působí mechanicky, nevědomě, nebo projevují jen jakousi hromadnou mysl, a připojují (paraziticky) svoji chaotickou sílu a formu ke každé uspořádané síle a formě, která se jim dostane na dosah. To se stává, protože dychtí jako všechna ostatní stvoření po zdokonalení (asimilaci) a dokonalost (byť i ta lidská a značně děravá) je přitahuje jako svíčka můry.
Milí trekkies, vy víte, že tím, koho zde mám na mysli, jsou Borgové, kteří se nerozmnožují pohlavně, nýbrž při svých cestách vesmírem v obrovských krychlovitých lodích „asimilují“ jiné bytosti a mění je na nové Borgy.[16]
Borgové jsou rasou humanoidů s kybernetickými implantáty, disponující kolektivním vědomím – cokoliv se dozví jeden Borg, vědí okamžitě všichni ostatní – a ovládanou jejich královnou (viz výše).
Poprvé se s Federací setkali v roce 2365, když Q přenesl Enterprise do oblasti systému J-25, kudy právě prolétala borgská loď (TNG: Q Who?). Došlo k incidentu, při němž zahynulo několik členů posádky. Q nakonec na Picardovu prosbu (viz dále kapitolu „O dobru“) přenesl Enterprise zpět na území Federace.
Následovaly téměř dva roky usilovných příprav na další setkání, protože bylo jasné, že si Borgové nedají pokoj a Federaci nakonec najdou. A oni přišli. Jejich asimilaci zažil na vlastní kůži i kapitán Picard (viz TNG: The Best of Both Worlds), když ho chtěli využít jako mluvčího při dobrovolné asimilaci Federace. Pak došlo ke strašlivé bitvě u Wolf 359, při níž bylo zničeno 39 lodí Flotily, tedy většina v té době aktivních plavidel. Borgskou krychli nakonec pomohl zničit sám kapitán Picard.
V roce 2368 došlo k dalšímu setkání (TNG: I, Borg). Na území Federace vniklo několik malých špionážních lodí Kolektivu, jedna z nich ztroskotala. Posádce Enterprise D se podařilo zachránit jednoho Borga a probudit v něm lidskost a individualitu. Dali mu jméno Hugh. Existovala možnost implantovat mu počítačový virus a vrátit ho zpět Kolektivu, místo toho ho vrátili takového, jaký právě byl.
Existuje ovšem domněnka, že už v dávných historických dobách XX. století došlo k invazi Borgů na Zemi, nikoliv o dvě století později, jak naznačuje film ST: První kontakt, neboť monstrózní výkony strojově a neúnavně fungujícího švédského tenisty Borga udivovaly celý tehdejší svět (Švédsko bylo jedním z tehdejších národních států nesjednocené Evropy). Proč se však tato invazní jednotka, První z Desíti ATP, neujala, je skryto pod rouškou dohadů. Údajně snad došlo k intoxikaci Prvního Borga jakousi sladkou tekutinou nazývanou C – vulkánští historici s terranskou specializací se ovšem domnívají, že snad šlo o výrobek gigantického nadnárodního monopolu Coca Cola – po níž pozbyl své asimilace do Kolektivu a upadl v prachu dějin do absolutního zapomnění.
V roce 2369 se ukázalo, že cit pro individualitu, který do Kolektivu zavlekl Borg Hugh, byl nakonec svým způsobem zhoubnější než počítačový virus. Kolektivní Borg se rozštěpil na několik frakcí, my bychom řekli „těl“, a jedna z nich se dostala pod vládu temného Datova dvojníka-bratra Lora (TNG: Descent). Velká část ovšem zůstala v původním stavu a na svoji individualizaci ještě čeká. Borg zůstává hrozbou. Není ale vyloučeno, že jednoho dne dojde ke smíru – ostatně, už dvakrát se stalo, že jeden z Kolektivu byl „asimilován“ Federací (tak to vidí Borgové). Tou druhou (nepočítáme-li ovšem kapitána Picarda alias Locutus) je Sedmá z Devíti, v tomto případě dokonce (zatím) natrvalo. Sedmá se vyznačuje upřímnou přímočarostí, která zvláště v oblasti sexu – a na to je opravdu mimořádně dobře vyvinutá – je pro některé členy posádky Voyageru až nesnesitelně psychicky bolestivá. Její vůle po této „asimilaci“ je obdivuhodná…
Dalším krásným a barvitým příkladem postkatastrofické společnosti s kolektivním vědomím je hromadné tělo Landru v příběhu Návrat Archonců.[17]
„Landru završuje Tělo. Jednotu a Dokonalost, vyrovnanost a mír.“
„Budete začleněni. Vaše individuality splynou s Jednotou Dobra. Ve svém vnoření do společné bytosti naleznete uspokojení a naplnění.“
Vznikla po celoplanetární válce a chaosu před šesti tisíci lety, kdy svět ničil sám sebe. Landru byl nejprve skutečná bytost, vůdce vidoucí pravdu, který přivedl společnost zpět k dobám prostoty, míru a pokoje, jenže když umřel, převzal jeho funkci počítač, který během času zosobněl a automaticky začleňoval každou individuální, tedy pro něj chaotickou bytost či buňku.
Kirk: „Jakou máte teorii, pane Spocku?“
Spock: „Tato společnost je naprosto bezduchá, kapitáne. Nemá duši, nemá jiskru. Všechno je skutečný pokoj a klid; pokoj v továrně, klid stroje… a všechny součástky pracují jedna jako druhá.“
Zaběhnutý pořádek se naruší, pokud se přihodí něco nevysvětlitelného a je trvá to tak, dokud nejsou vydány nové rozkazy. A ty vydává – Landru. Jenže stroj ovládající společnost jako chod stroje, tzn. kolektivní nevědomí, musí nějakým způsobem zajistit také obnovu, regeneraci této společnosti. Landru chtěl odstranit válku, zločin, nemoc, dokonce i projevy osobního odporu. Ale zapomněl počítat s kontrolou populace a bez ní by i tato jinak neměnná společnost brzy začala trpět poklesem životní úrovně a nakonec i hladomorem. A tak si počítač utvořil vlastní závěr: jednu noc v roce zablokoval všechny formy kontroly a s tím i veškeré morální zábrany; padla dokonce i obyčejná lidská zdvořilost.
Slavnost Landru. Noc kolektivního i individuálního nevědomí. Jediná noc v podobě nejhroznějšího druhu občanské války, ve které se KAŽDÝ stal nepřítelem KAŽDÉHO.
Kirk: „Co jsi udělal s právem na plný rozvoj každé jednotlivé části Těla?“
Tím zavedl do operační paměti stroje paradox, který jej nakonec také zničil.
Zlo je přirozeně dobré a kabale to nepřipadá nikterak podivné.[18]
Vně absolutna všeho neexistuje nic, proto i zlo muselo původně vyzářit z Boha. Zlo vychází na Stromu života z levého pilíře formy (!), přísnosti a soudu, levá strana je „hořká“, kdežto pravá strana je „sladká“, je to strana milosti, nuže a dodejme analogicky, i stvoření. Zlý impuls levé (Eviny ruky, kterou podala Adamovi jablko), sinistrální strany s démonickými postavami za ní, pokušitelé a zhoubci. A tak existuje několik úrovní tzv. zla.
Bezesporu dalším temným charakterem pod Borgy jsou Klingoni. Když Federace narazila na Klingony, docházelo k třenicím, šarvátkám, bitvám & válkám (když už ale o něco šlo, uměli i spolupracovat, viz např. Sny o krkavcích).[19] Špatně naladění, vždy bojechtiví obyvatelé kosmu fungují podle zákonů revíru: kde vkočí noha vetřelce, musí udeřit palice. Snad proto mají Klingoni zrohovatělé palice, asi jimi trkají do svých soupeřů. Hranice musejí být zachovávány, protože jsou posvátné. Velí jim úctyhodný letitý válečník generál Chang. Je vzdělaný a našel zalíbení v Shakespearovi.[20] Ovšem i tito „vesmírní Rusové“ podlehnou galaktické perestrojce a zasmušilý důstojník Worf je v TNG převelen na Enterprise.
Vesmírnými padouchy jsou Romulané, vedlejší větev Vulkánců, která se kdysi v dávné minulosti vydala svojí vlastní cestou, když skupina vulkánských revolucionářů odmítla přijmout učení vulkánského filosofa Suraka o naprostém potlačení emocí, a nedospěla k vnitřnímu míru tak jako Vulkánci, nýbrž v přetrvávajícím boji o moc stále zneklidňují sousední galaktické sektory. Než se, nepříjemně překvapeni, setkali s Enterprise (viz např. ST: Rovnováha hrůzy), považovali se za jediný národ, který se může pohybovat v galaxii. Jejich symbolický název odráží starou mytologickou zkazku, původem ze Země, o souboji mezi Romulem a Remem (stejně se jmenují i planetární dvojčata u bílého trpaslíka, odkud se vyhrnuli). Živé je dlouho nikdo neviděl, páchají sebevraždu podle přísné vojenské tradice.
Když už jsme to nakousli, tak více o Krkavcích.[21] Částečně humanoidní, avšak velice podlá rasa s ocelově modrou pokožkou. Bledá víčka kryjí veliké a vlhké oči jedovatě rudé barvy. Lebku pokrývají černá vlákna pichlavého porostu a uprostřed obličeje – zobák. Lebka je ovšem rozdělena do dvou laloků, tedy i mozek, a mezi nimi není žádné nervové spojení, nýbrž se stýkají až v uzlině na míše v zátylku. Ruce mají velmi ostré drápy, pod každým nehtem je jedovatá žláza schopná ochromit koně. K dosažení svých cílů byli ochotni při prvním setkání všichni spáchat hromadnou sebevraždu. To je pro lidský druh kromě velmi vzácných situací výjimečný čin.
Jenže Krkavci nejsou lidé jako spíše přerostlý hmyz, navzdory zobáku. I oni mají svoji královnu: cizí kulaté plžovité tělo bez hlavy a bez údů. Krkavci, nedospělí jedinci, jsou rozeni jako larvy, zelenokožci. Je spojena myšlením a ovládá jejich vůli, a přece nemá žádnou skutečnou inteligenci. Na kůži mladého jedince se po pozření mozku zajatců začala rozlévat nádherná modrá barva, morbidní zduření volete zmizelo a nově přeměněný Krkavec pak začal po převzetí obsahu mozku mluvit hlasem mrtvého. Jakmile však byla královna zničena, převládla u každého Krkavce osobnost jeho oběti.
Kosmické zlo se v kabale nazývá kelipot (klifot), což znamená „kůra“ nebo „skořápky“. Dalším důležitým významem tohoto slova jest, že se všechno – událost i bytost – může stát klifotem, vytvořit slupku, jestliže se jim odebere středová osa (Keter-[Daat]-Tiferet-Jesod-Malchut), raison d‘étre vědomí. Dojde-li k takové situaci, mohou potom démonické říše za levým i pravým sloupem získat nadvládu a užívat je, živit se jejich silou a formou, které už nemají směr. Ztráta orientace znamenala v magii vždy ztrátu magické moci, a tou může být i schopnost být člověkem. (Není to jen případ, který popisuje Návrat Archonců, ale třeba i Tato strana ráje.)[22] Dochází vlastně k tomu, že se takto autonomizují některé slupky, vyhřeznou nevědomé obsahy, a zmocní se vlády nad člověkem.
SETKÁNÍ S DOBREM
Nezřídka se posádka vesmírné lodi Enterprise setkává i s bytostmi nadřazenými, s vesmírnými inteligencemi, jež jsou z hlediska vývoje stovky, tisíce, ba i miliony let před Federací. Je jejich vnímání dobra stejné jako naše? Nebo jejich dobro chápeme spíše jako super-dobro a máme k němu přinejlepším chladný přístup, pokud o něm rovnou neprohlásíme, že je zlem?
Budeme umět postřehnout, že realita, kterou budeme na cizím (nebo i vlastním) světě prožívat je opravdu ta naše, plnokrevná, a nikoliv nějaká virtuální, jakou prezentovali Organianci Klingonům a kapitánu Kirkovi v příběhu Záchranné poslání? Patří k nim i tělesnější a hravější muž-dítě Balok (ST: Tah s corbomitem) řítící se na Enterprise v podobě úžasného krystalu, stejně jako velmi nezbedný chlapec Trelane v roli samozvaného Zemana z Gothosu (ST), který snad může být předobrazem mocného Q (viz dále), jenž paroduje chvíli Napoleona, pak zase Hitlera, anebo zkouška z milosrdenství, jíž ho vystavili Metronové, když kapitán Kirk pronásledoval Gorna, který zničil Cestus III (ST: Aréna). Kirk uspěje, neboť Gorna nezabije, třebaže ho přemohl důvtipem a předtím chtěl jeho loď zničit, a Metronové mu dají naději, že se „za pár tisíc let ještě potkají“.
Q
Kdo je Q? Je to bytost nebo celá civilizace obsažená v jediné projekci? Vzpomínáte na ty vtipné výpady & obvinění (TNG: Q), jež skládal Q k nohám kapitána Picarda jakožto jím vyvoleného zástupce celého lidstva? V tomto „zinscenovaném“ procesu udělil lidstvu pořádnou lekci a kapitán Picard se hodně zapotil, než našel způsob, jak Q dokázat, že militantní postoj lidstva už je, byť nepříliš vzdálenou, minulostí. Tahle bytost opravdu jedla hodně vtipné kaše a naservírovala jí sdostatek i posádce Enterprise jako magické školení v praxi. Jenom to, co zažiješ, skutečně strávíš. A oni měli občas bolení břicha z jeho porcí (viz výše TNG: Q Who?).
Není však vždy jenom „zlomyslný“. Roku 2366 byl Data vážně raněn, když se pokoušel Q uchránit před útokem Calamarainů. Za tuto službičku dostal od Q velice hezký dáreček. Daroval Datovi pár vteřin smíchu. Jaká to mocná bytost, když může tohle způsobit UI!
Zástupci cizích civilizací mohou opravdu připravovat jedincům i celé civilizaci urputné zkoušky, jež budou vypadat jako neslýchané zlo, a přesto, až spadnou klapky z očí, budou představovat velký přínos pro zdravý růst celého lidstva.
Do té doby, milí trekkies:
„Žijte dlouho a blaze!“
Autorem originální myšlenky, která přispěla ke zrodu tohoto traktátu, je Rodney Orpheus, autor knihy AbraHadAbra: A Beginner‘s Guide To Thelemic Magick. Looking Glass, Stockholm 1995.
* * *
Další prameny:
Nicholas Meyer: Star Trek: The Director’s Chair in OMNI Dec 1991, str. 48-51.
Melinda Snodgrass: Boldly Going Nowhere? in OMNI Dec 1991, str. 52.
David Bischoff: Behind the Scenes of Star Trek: Deep Space Nine in OMNI Feb/Mar 1993, str. 34-40, 84-85.
Herman Zimmerman & Philip Thomas Edgerly: Architrek: Designing Generations in OMNI Dec 1994, 50-59, 111.
James Doohan & Rick Bitzelberger: If I Were Chief Engineer in OMNI Dec 1994, str. 54, 91.
David Bischoff: Star Trek: Voyager – Beyond the Final Frontier in OMNI Feb 1995, str. 38-43, 82.
* * *
Poprvé uveřejněno © TAMTO 991 – Bajky konce tisíciletí
okultura © iMMii
[1] Star Trek: Generations. Režie: David Carson. USA 1994.
[2] R. Hesse et al.: Star Trek: An optimum decision making model. San Diego State Univ., Interface 6:60-2, May 1976.
[3] Laurence Krauss: The Physics of Star Trek. Předmluva: Stephen Hawking. Basic Books, New York 1995.
[4] Alan Shapiro: The Star Trekking of Physics, viz https://journals.uvic.ca/index.php/ctheory/article/view/14636/5502.
[5] Tento citát pochází od McDougalla, citován Bukatmanem. Walter A. McDougall: The Heavens and the Earth: A Political History of the Space Age. Basic Books, New York 1985. Scott Bukatman: Terminal Identity: The Virtual Subject in Post-Modern Science Fiction. Duke University Press, Durham 1993.
[6] Alan Shapiro: Captain Kirk Was Never the Original.
[7] František Kabelák: Kabalistické zasvěcení. HORUS, Brno 1995.
[8] Z’ev ben Shimon Halevi: Vesmír v kabale. Volvox Globator, Praha 1994.
[9] Star Trek: First Contact. Režie Jonathan Frakes, USA 1996.
[10] Star Trek Special: Vesmír – nekonečná prázdnota. Cinema 4/95, str. 69.
[11] D. C. Fontanová: Charlieho zákon in Star Trek: Klasické příběhy 01, kniha první, str. 196-220. Netopejr, Olomouc 1998.
[12] Kenneth Grant: Outside the Circles of Time. Frederick Muller Ltd., London 1980.
[13] Theodore Sturgeon: Dovolená in Star Trek: Klasické příběhy 01, kniha druhá, str. 56-89. Netopejr, Olomouc 1998.
[14] Robert Bloch: Z čehopak se vyrábějí děvčátka? in Star Trek: Klasické příběhy 01, kniha první, str. 246-279. Netopejr, Olomouc 1998.
[15] Don Ingalls: Alternativní faktor in Star Trek: Klasické příběhy 01, kniha druhá, str. 144-174. Netopejr, Olomouc 1998.
[16] Star Trek: První kontakt. Cinema 2/97, str. 48-50.
[17] Boris Sobelman & Gene Roddenberry: Návrat Archonců in Star Trek: Klasické příběhy 01, kniha druhá, str. 196-231. Netopejr, Olomouc 1998.
[18] Srovnej Lvcibvs Sannvs: Zlo je nadprodukce dobra in TAMTO 982, str. 76-81.
[19] Carmen Carter: Star Trek 3: Sny o krkavcích. Albert, Boskovice 1993, str. 19n.
[20] Star Trek: The Undiscovered Country. Režie Nicholas Meyer, USA 1991.
[21] Srv. pozn. č. 19.
[22] D. C. Fontana: Tato strana ráje in Star Trek: Klasické příběhy 01, kniha druhá, str. 272-288. Netopejr, Olomouc 1998.
