(CD, Silentes200615CD, Silentes, 2006)
Opium: Algorithms
Silentes200615CD, Silentes, 2006
Distribuce v ČR: HORUS CyclicDaemon
Toto album vyšlo v roce 2006 ve vydavatelství Silentes. U projektu Opium jsme zvyklí vnímat pouze jediného italského hudebníka Teo Ziniho, případně nějakého přizvaného spoluhráče
V tomto případě jde o slavného Itala Stefana Mussa, užívajícího pseudonym Alio Die. Ten má nejen své vlastní projekty, ale i vydavatelství. Podle vesměs žádných informací v bookletu se můžeme domnívat, že to, co je na albu hudební, je od Alia Dieho, všechny ostatní zvuky, ať již jsou přírodní nebo ruchy od Ziniho. Trochu na mě celkově vyvolává dojem ne zcela sjednocený, možná, že bylo složeno z postupně vznikajících, společných nápadů a pak se vzniklé skladby ve studiu propojily. Také není dokonale vylisováno, zřejmě jde o CD-ROM, protože mi neukazuje ani celkový čas, ani časy jednotlivých skladeb. Musel jsem si tedy intuitivně hlídat, kdy asi přichází další skladba – pokud nebyl jasný konec, ticho a následující track – abych si udělal představu o rozvrstvení.
První skladba Echo off trvá asi 5:33 a je spíše ambientními zvuky udržujícími se na jednom vydržovaném tónu, kolem něhož se objevuje jednak praskot jako u staré gramofonové desky a dále okolo něj kroužící, naechované zvuky, gongy apod. Skladba končí useknutím, jako by někdo sundal desku.
Další začíná zvukem jako bzučící mouchy, přidávají se chorálové zvuky, houpavý akord, skřípání a syčení. Hlavní melodie má rejstřík trochu podobný naechovaným varhanům ve střední poloze a doprovází ji zvuk podobný přeskakování cd. Celé je to tak trochu zašuměné. Také si můžete představit vzdálený, ladící symfonický orchestr i s hlasy nebo zvuk vodní turbíny. Celkové vyznění po osmi minutách trvání je však zklidňující. Konec poznáte podle toho, že zůstává jen vrzání – něco jako dřeva u lodního ráhna a přechází to do třetí skladby Inkeys. Ta je nejdelší (kolem 18 minut), asi nejhudebnější a nejmeditativnější. Hlavní zvuk mi připomíná Dieho vietnamské varhánky khen z jiných alb.
Ty nesou ústřední nepřerušovanou melodii ve velebné, vznešené náladě, doprovázeny občasnými hlubokými údery a nenápadnými okolními zvuky. Rytmické údery se později stanou pravidelnými. Vše je zahaleno do naechovaného jakoby ranního oparu, v němž pluje pomalu loď s napnutými plachtami. Rytmus se zrychluje, ale melodie ne – jako by proklouzávala mezi prsty.
K vzdáleným, vedlejším rytmickým zvukům se kolem čtrnácté minuty přidává jakési kovové chřestění. To po šestnácté minutě zmlkne se vším rytmem a pomalu utichá bez doprovodu i ústřední melodie. Přichází čtvrtá skladba Delay, podle názvu spíše různé zvuky. Ty přehlušuje tubusovitý zvuk a vše po třech minutách ztichne a přelije se do obdobného, jemnějšího zvuku. Ve vedlejších rušivých zvucích převládá voda. Skladba kupodivu trvá přes osm minut, než ztichne. Pátá skladba Dispose se tak trochu podobá třetí, jen ústřední zvuk podobný vysoko letícímu letadlu je více nabitý napětím, jemně vibruje, nese se s ním šumivý doprovodný zvuk jako u nevyladěného rádia (i s hlasy). Přidávají se však občas z pozadí jednotlivé, zahalené hlasy. Vše mizí po více než osmi minutách pomalu do dálky. Poslední skladba Nill začíná zase praskavými zvuky a opět se přidává vydržovaný akord, opět podobný orchestru s letadlem, opět voda. Vše se rozšíří do stran a zvukově zaplní prostor jako široce tekoucí proud. Pak se to vše stáhne, vrchu nabývá voda a vedlejší zvuky. To vše se však po osmé minutě ztrácí, zvukové pole se zužuje, aby v polovině desáté minuty přišla docela zajímavá pasáž jakýchsi píšťal, občas i ptáků, která po minutě ukončí celé CD.
Osobně se mi nejvíce líbila nejdelší, třetí skladba Inkeys. Ostatní by bylo možná zajímavé spojit do jediné, nepřerušované skladby, která by byla naplněna ambientními zvuky a jejich přeléváním se. Tato delší zvuková plocha by mohla přinést posluchači větší pozornost a vnímání jednotlivých odlišností, které se ve více skladbách opakují, ale v jedné delší skladbě by se staly přínosem a zajímavostí.
*
© okultura, MMVII & MMX
© Jiří Mazánek
