(Plus, Praha 2012)
H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930
Sebrané spisy svazek III, 322 stran, Plus, Praha 2012, vydání první, vázané, cena 299 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0115-1*
Ve čtvrtém svazku spisů Howarda Phillipse Lovecrafta, 2. dílu s podnázvem Volání Cthulhu a podtitulem Příběhy a novely z let 1927-1930, dočítáme závěr rozsáhlé novely Případ Charlese Dextera Warda.
Krátká povídka Barva z kosmu byla napsána v březnu 1927, poprvé vyšla v Amazing Stories (září 1927), a třebaže patří k nejznámějším povídkám HPL, při svém vydání příliš pozornosti nepřitáhla a na sci-fi časopisy nadobro zanevřel, ačkoliv – jak případně poznamenává editor českého vydání – svým dalším dílem pokračoval ve sbližování žánrů hororu a science fiction.
Západně od Arkhamu se nacházela „spálená pláň“ vypadající jako „obrovská skvrna vyleptaná kyselinou“ probouzející za „podivných dnů … podivnou tíseň“. Všechno to začalo, když spadl povětroň, v jehož mase se zdála být uzavřená „velká barevná bublina“, přičemž samotného výrazu „barva“ použili badatelé jen jako příměru. V době sklizně pak byly „stromy obsypány neobvykle velkými, nádherně vybarvenými plody … když ale začal sklízet, čekalo ho těžké zklamání. Ovoce vypadalo skvostně, ale nebylo k jídlu“, pro „odpornou nahořklou příchuť“ zanechávající „nepříjemný, svíravý pocit na jazyku“. Půda byla otrávena meteoritem. Všude vládla nepopsatelná „barva.“ „Až na zelenou trávu a listoví nezůstalo nikde nic přirozeně zbarvené, všude převažovaly palčivé odstíny jakési chorobné základní barvy, jež nemá nikde na Zemi obdoby,“ později se však „chorobné změny objevily (i) na trávě a na listí … zeleň dál ztrácela barvu a byla stále křehčí a lámavější.“ Plíživé mutace prosakovaly v celém stvoření Božím a ona posvátná všední normalita tento prokletý kout nadobro opustila, neboť „ta barva… spaluje… vysaje ze všeho život… vypálí tě to… nemůžeš tomu uniknout,“ svěřoval Nahum před smrtí Ammimu, o nějž se pak „otřel lepkavý mlžný cár.“
„Autor,“ čteme v poznámce ke straně 104 (na str. 309) „se ve svém pozdním díle opakovaně vrací k představě tvorů, kteří se rozpíjejí v beztvaré rosolovité hmotě (viz doslov Jense Malte Fischera Produktivní hnus). Významnou inspirací bylo pro HPL Vypravování o bílém prášku Arthura Machena a tragický osud Francise Leicestera: »Na podlaze se rozlévala temná a zahnívající hmota, hnisající a tlející, ani tekutá, ani tuhá, roztékající se před očima a chvějící se mastnými olejnatými bublinami jako vroucí smůla.«“
Ve filmových sci-fi se této substance chopili režiséři a scénáristé několikrát, vzpomeňme zejména mimozemskou „černou rakovinu“ nebo-li „nákazu z černého oleje“ – nazývanou samotnou mimozemskou rasou „čistota“ – v Aktech X ve třetí sérii, v na sebe navazujících dílech 15. Piper Maru a 16. Apocrypha, a podobně pak dále ve čtvrté sérii 8. Tunguska a 9. Terma, v páté sérii to byl 13. díl Patient X a 14. díl The Red And The Black, v šesté sérii je o ní řeč v dílu Two Fathers, až k 8. sérii a 18. dílu s názvem Vienen. V samostatném filmu Akta X (The X-Files: Fight the Future) se Scullyová nakazí virem z černého oleje poté, co ji píchne včela přenašečka. Je odvezena do tajné laboratoře na Antarktidě, Mulderovi se ji však podaří najít a včas jí píchnout injekci protilátky, čímž jí zachrání život. A zcela nedávno jsme ji viděli v inkubačních vejcovitých schránkách na planetě Strůjců ve filmu Prometheus (2012) Ridleyho Scotta, z nichž vylezla první vývojová fáze Vetřelců.
S. T. Joshi si ve své kritické práci Primal Sources: Essays On H. P. Lovecraft dobře všímá, že lze „jen stěží nalézt jakékoliv náznaky Lovecraftovy povahy v oněch postavách, jež zalidňují takové povídky jako V horách šílenství, Stín z času, Barva z kosmu, Hrůza v Dunwichi, Volání Cthulhu a mnohých dalších povídkách,“ jsou bezvýznamné a „fungují jen jako nástroje k rozvinutí příběhu.“ Líčení okolností je významnější než to, co může být vyřčeno postavami příběhu omezujícími se toliko na „příslovce a slovesa,“ kdyžtě selhávají v tom, co vlastně vidí nebo cítí. „Bylo to jako výjev z Fuseliho a nade vším převládala ta beztvará rozlévající se zář, ta nepozemská a ničemu nepřipodobitelná jedovatá barva prýštící ze studny – tryskala, rozlévala se, kypěla, sršela a zlověstně bublala v celé nedosažitelnosti svého kosmického zbarvení.“
Povídku Potomek napsal HPL rovněž počátkem roku 1927 a vypadá jako náčrt k Případu Charlese Dextera Warda nebo možná jakéhosi náznaku pokračování Volání Cthulhu pro „zmínky lorda Northama o nevysvětlitelných sklonech svých předků, kdy jistý Gabinius, vojenský tribun z Třetí Augustovy legie, narazil na jeskyni v úbočí skály, kde se scházeli podivní lidé a ve tmě dělali znamení Prastarých; podivní lidé, na něž Britové nemysleli než se strachem a kteří byli poslední, kdo přežili z veliké země na západě, jež se potopila a nechala po sobě pouze ostrovy s [pravěkými tvrzemi], kruhy a svatyněmi…“
Lord Northam je podobně jako Randolph Carter [čímž se nabízí vysvětlení, že tento fragment napsal po Stříbrném klíči, který patří k sérii snových příběhů, již lze chronologicky seřadit takto: Snové putování k neznámému Kadathu, Výpověď Randolpha Cartera, Nepojmenovatelné, Stříbrný klíč, Branami Stříbrného klíče] snílek čerpající ze studnic okultních tajů a zahrávající si se satanismem, studující díla Ignatia Donnellyho o Atlantidě a desítek obskurních předchůdců Charlese Forta, jenž se nakonec vypravil do arabské pouště hledat bezejmenné město [Iram], aby našel snadno přístupnou bránu do hlubin vnějších sfér.
„Povídka“ Prastarý lid je ve skutečnosti líčením živého a dlouho přítomného snu, jejž měl HPL v noci na Halloween a popsal jej v dopise Donaldu Wandrei, jakož i dvěma dalším lidem, Bernardu Austinu Dwyerovi a Franku Belknap Longovi. HPL se často zmiňoval o tom, že by jádro tohoto snu využil pro nějakou povídku, nikdy se tam však nestalo. V roce 1929 dostal Long od HPL svolení použít text jeho snového líčení pro svoji novelu The Horror from the Hills, kde z něj vytvořil ústřední část páté kapitoly.
Vzhledem k tomu, že se vypravěč přenesl do římských dob a oslovuje adresáta dopisu „Milý Melmothe,“ můžeme téměř s jistotou tvrdit, že jde o narážku na gotický román Poutník Melmoth Charlese Roberta Maturina, jehož hrdina rovněž prochází dějinami, jelikož upsal duši ďáblu výměnou za dalších 150 let života.
Za „prastarým lidem“ se vydá římská kohorta, aby „civilizované části obyvatelstva“ bylo zajištěno bezpečí a dobrým rozmar, „neboť oni mají v rukou rozvoj místního obchodu a blahobyt.“ Když v kopcích zanechali pro úzkost a strmost stezky koně a vystoupali vzhůru, uslyšeli najednou „zdola strašlivý zvuk. Přicházel od uvázaných koní – řičeli, neržáli, řičeli…“ Atmosféra zhoustla a začala být zlověstná. „Vzduch vůčihledně chladl … a zdálo se, že přichází ve strašných nárazech, jež jsem si nemohl nespojit s máváním obrovských křídel.“ Cosi se počalo ploužit ve stínech, jež „počaly kreslit šílené siluety obrovitých poskakujících bezejmenných nestvůr…“ Vposledku starý prokonzul „uprostřed vřískotu pronesl slova: »Malitia vetus – malitia vetus est… venit… tandem venit…«“ – tedy „prastaré zlo… je to prastaré zlo… přišlo… přece tedy přišlo…“
Historie Necronomiconu vznikla na podzim roku 1927 a HPL ji sepsal, aby ji následně využíval při různých odkazech, čímž nevědomky zadělal na tucty bichlí, foliantů a tlustospisů napříč celým fantastickým žánrem.
H. P. Lovecraft v Historii Necronomiconu píše, že „(Necronomicon) sepsal Abdul Alhazred, šílený básník z jemenského města Sanaa, které prý kvetlo za chalífátu Umajjovců kolem roku 700 n. l. Navštívil rozvaliny Babylonu a tajemné podzemní prostory v Memfisu a strávil sám deset let ve veliké jižní poušti (v Arábii) — Roba el Khaliyeh aneb „prázdné místo” starých — a „Dahna” nebo „Karmínová” poušť moderních Arabů, která se podle arabského učení hemží zlými strážnými duchy a záhrobními zrůdami. O této poušti se vypráví mnoho podivuhodných a neuvěřitelných zkazek, hlavně pak těmi, kdož předstírají, že jí prošli. Na sklonku života Alhazred pobýval v Damašku, kde napsal Necronomicon (Al Azif) a o jeho smrti či zmizení (738 n. l.) se traduje přemnoho úděsných a rozporuplných historek. Ibn Chalikan (životopisec z 12. stol.) vypráví, že byl za denního světla uchvácen neviditelnou příšerou a před řadou očitých a k smrti vyděšených svědků strašlivým způsobem sežrán. O jeho šílenství se povídá spousta věcí. Prohlašoval, že spatřil bájný Iram, neboli Město sloupů, a pod troskami jistého bezejmenného pouštního města měl nalézt otřesné kroniky a tajemství rasy starší než samo lidstvo. Byl jenom vlažným muslimem uctívajícím neznámé entity, jež nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu.” Například v Šepotu v temnotách se hlavní postava obrací ke čtenáři se slovy: „Předpokládám, že znáte ty strašidelné mýty o době, kdy ještě nebyl na Zemi člověk – cykly o Yog-Sothothovi a Cthulhu – o kterých se zmiňuje Necronomicon.“
Z korespondence mezi Lovecraftem a jeho přítelem, spisovatelem Jamesem F. Mortonem, vyplývá, že předkem Cthulhu jest božstvo Nug, jež samo o sobě je potomkem Yog-Sothotha a Shub-Nigguratha. Lovecraft vypracoval barvitý rodokmen, v němž sám odvozuje původ Cthulhu od Shaurash-ho, ghúla Yogashe, hada K’baa a Ghotha Norníka. Toho má ostatně na mysli reverend Abijáš Hoadley (Hrůza v Dunwichi), když mluvil o lidech, kteří zaslechli „prokleté hlasy Azazela, Belzebuba a Beliála nad puklinou vedoucí do podzemí“ a on „sám … slyšel zcela jasně kázání ďábelských mocností Hory“ a „které dozajista přicházelo tam od těch slují, jež umí jenom černé kouzlo najít.“ Ostatně i starý Whateley s pýchou říkal: „A dybyste věděli vo horách, co vim já, nedělali byste si v kostele už žádnou veselku nebo pohřeb. Já vám něco povim – jednoho dne, lidi, uslyšíte Lavinino děcko řvát otcovo méno z vrchu Strážný hory!“ Wilburův otec, samotný Yog-Sothoth, je nablízku lidstvu „ukrytému v čase“, stojí-li na „stezkách mimo čas a prostor“, avšak předaleko, nejsou-li hvězdy a země připraveny a dlí nikoli v prostorech, které známe, nýbrž mezi nimi.
Jonathan Bowden ve svém eseji H. P. Lovecraft: Árijský mystik dělí Lovecraftovy povídky do tří kategorií:
»jmenovitě na makabrósní, snové a mytologické. Jeho povídky venkoncem ztělesňují nějakou genetickou odchylku, respektive zdědění nějakého zvláštního znaku — obvykle dosti morbidního a odpudivého. Často je provázejí příznaky provinilého jasnozření – ty předchozí jsou téměř vždy morfologického či fyziologického druhu. Dalšími leitmotivy – jež jsou takměř wagnerovské důležitosti – se ukazují být nelidskými vlivy, obvykle kosmického ražení, jež zhoubně postihují lidstvo.
A opravdu, Lovecraftův náhled na mechanistické a amorální universum jde daleko za augustinovský pesimismus – což jest běžná platforma pro křesťanský konzervatismus. V zásadě vypadá jako ochromující hrůza pronikající duší civilizace; a vypovídá také o Pascalově zhnusení oněmi mrazivými mezihvězdnými hlubinami. Osud tu hraje právě tak velikou roli a při takovém dopuštění všechny progresivní známky svobodné vůle či evoluce zajdou rázně na úbytě.
Lovecraft cítil, že západní společnost se ocitá před neustálou vzdálenou nebo bezprostřední hrozbou. A ta – jaksi nevyhnutelně – nabyla rasové podoby. Jako přesvědčený anglofil vnímal Lovecraft míšení ras a etnický chaos v celé tehdejší Americe – a během svého krátkého manželství viděl právě New York jako silně zasažený. Jeho projev má sklon intuitivně lnout k hierarchii, chce ji uplatnit nebo nechat vládnout, a pak ji napnout až do nejzazší možné hranice podobně jako mobílie Anguse Caldera. Pokouší se – morfováním – vytvořit hierarchie exklusivního či tradičního druhu, když jim dodá Nietzscheho patos z odlišnosti.
To všechno se děje – bez jakékoliv známky paradoxu – proto, aby životu vdechl třetí rozměr nebo tragičnost. Vskutku, pesimista a ultrakonzervativec Lovecraft, jenž je naroveň Anatomii melancholie Roberta Burtona, chápe dokonce i vědu jako melivo pro svůj mlýn. Zkoumání obvykle pozitivní – čili dokazování – se chápe jako služka liberalismu, ovšem v Lovecraftově pojetí slouží jako výchozí bod k zavržení zázračného léku ‘osvícení’.
Jako ilustraci vezměme například relativně rozsáhlou povídku známou jako Hrůza v Dunwichi. Poprvé se objevila ve fantasy magazínu Weird Tales v roce 1929. Příběh obsahuje ideu proměny nebo radikální změny – tj. člověka ve stvůru a člověka-stvůry v nicotu. Během jednoho odpadnutí od přítomnosti se degenerovaná rodina zarytých konzervativců spolčí s bytostmi tam vocaď. Učiní tak v noci o sabatu na oněch kamenných kruzích v neproniknutelném houští a tam usilovali o to, aby sem přivedli to, co existuje “mimo veškeré oblasti síly a hmoty, prostoru a času.”
Jejich matka, Lavinia, čarodějnice, zanechala po sobě dva potomky, z nichž jeden je viditelný – ten druhý nikoliv (alespoň prozatím). Původně její otec rozšířil usedlost, aby se daly obydlet i další prostory (“Starý Whateley … se jako podivín choval pouze v tom, že v upravované části domu zatloukl všechna okna deskami…”). Ono rozšíření je nutné, aby se skryla hrozba toho, co roste uvnitř. Po nocích se tam rozléhalo tlučení, jak se Starý Whateley snažil rozšířit své impérium.
Postupně se onen reprezentativnější z obou synů, Wilbur, se začíná zabývat zakázaným věděním a tajnostmi. Tyto svazky jsou uskladněny v knihovně Miskatonické university – ta je Lovecraftovou kreací. Wilburovo deformované torzo a trup – nemluvě o jeho ďábelské noze – jakož i jeho pátrání po nesvatého učení vede k podezření.
Pozoruhodný profesor, dr. Armitage, je jaksi rozrušen Whateleyho přáním bádat ve starých arkánních textech. Mnohé z nich jsou v latině a patří k nim i poznámky alžbětinského astrologa Johna Dee. Zmaten odmítnutím dr. Armitage se Wilbur rozhodne příštího dne vloupat do knihovny. Při rozuzlení ve stylu Hammer horrorů mladý Whateley umírá, když se pokusil vyluštit nesvaté arkánum ve svazku v této ‘bodleiánské’ knihovně.
Doktor Armitage – zabývající se přítomností satyrů v Nové Anglii – se rozhodne vyrazit na průzkum na venkov. Posbírá sebou skupinu přátel. Mezitím Wilburův bratr poprvé vyrazil z domu – po smrti své matky a dědečka. Doktor Armitage se pak rozhodne prozkoumat, co znamená toto zkažené dědictví. V dramatickém vyvrcholení – přerušovaném hojně interpunkčními znaménky a Lovecraftovou náklonností k americkému nářečí – dojde k finálnímu výbuchu událostí.
Objeví se tam i další Whateley (“Curtis… – z nezdegenerované větve…”), jehož pozoruje pár novoanglických rolníků, kterak se noří do éteru. (V této scéně jsou mimo očekávání lidské smysly zcela omráčeny! “Curtis se zapotácel a byl by se zhroutil, kdyby jej několik mužů nezachytilo.”) Nejprve si povšimnete toho, jakým způsobem je stvůra popsána: vstupuje do něj i antropomorfismus. Sestává totiž ze svíjející se nelidské ‘masy’ hadovitých výrůstků, rour, chapadel či chobotů. (“Větší než stodola… všude se svíjej chapadla… má to tvar jako vejce, ale pořádně velký, tucty noh, co vypadaj jako jak prasečí rypáky, co se při došlápnutí zavřou… je to celý roztřesený jako sulc, celý z rozkmitanejch chapadel namačkanejch na sebe… všude obrovský vypouklý oči… deset nebo dvanáct tlam nebo chobotů to má nalepenejch po stranách, velký jako komínový roury, a včecko se to hýbe a otevírá a zavírá… celý je to šedivý, jakoby s modrejma a rudejma kruhama… a Bože na nebesích – nahoře to mělo obličej…!”) (Nelze jinak, než že to připomíná rakovinu). Vznášelo se to rozvalené bez viditelné podpory – a přesto nad všemi těmi úponky, přísavkami a rypáky (nebo živými komínovými rourami) vidíme pozoruhodné oči. Přecházejí v tvář – nebo přesněji, půltvář, která prodlévá nad Whateleyho sulcem. Vypadá jako otáčející se disk. (“Ach, ach, můj Bože, ono to má obličej – nahoře to má obličej… ten obličej s červenýma očima a kudrnatejma bílejma vlasama, bez brady, jako měli Whateleyovi… Byla to chobotnice, stonožka, něco jako pavouk, ale mělo to nahoře lidský obličej, a vypadal, jako by patřil těm čarodějníkům Whateleyům, akorát že byl daleko, daleko větší…”) Jistě chápete, že toto stvoření zplozené příbuzenským křížením s Velestarými, míšením ras, Galtonovou dysgenikou a inferiorním okultismem právě opouští tuto planetu. On/‘to’ odchází vyhledat Velestaré za hvězdami, “nikoli v prostorech, které známe, ale mezi nimi…”) – vrací se domů.
Proto se Lovecraftova povídka zdá být rituálem přechodu; je to obsaženo už ve varovném sňatku albínky s chlápkem, který se vydal okultní stezkou levé ruky, po němž vrhne mláďata. Bylo to snad myšleno jakožto oslava (třebaže ve zvráceném smyslu) průvodu rozjívených opilců k poctě Komose? Absolutno je tím odškrtnuto, aby vzkřiklo vůči kosmu, a to jaksi pesimisticky. Vzkřísil právě na tomto Evola svůj příklad? Dozajista, to vše způsobí, že vroucí kotel překypí. Koneckonců tu jde o směsici albinismu, rasového kaosu, hledání ‘elementálů’, satanismu, nesvatého učení a degenerační teorie devatenáctého století à la Nordau…
Tu máme výplod, který přispěje ke změně našeho pohledu na snílka z Nové Anglie; muže, jenž kdysi vydával žurnál s názvem Konzervativec. Byl to svého druhu zine, který byl rozmnožován na cyklostylu a co do ducha byl vpravdě reakční.
Z této vzdálenosti vidíme Howarda Phillipse Lovecrafta mnohem jasněji: a on se jakoby vznáší, svobodný od veškerého shonu, podoben mystikovi, zřekovi či mystagogovi. Jeho imaginace hoří prudkým ohněm a on se nachází právě uprostřed přenášené energie. On vskutku viděl Černé slunce – abychom použili obraz novozélandského spisovatele Kerryho Boltona. Tento dřívější obyvatel Rhode Islandu může být nyní považován za jakéhosi árijského fakíra – nebo mága, jenž sní o purpuru zakletém do obsidiánu (tak nesmlouvavě). Tyto noční můry existují vprostřed granitových kvádrů – zbarvených ať už rudě nebo zeleně – a za tlumeného světla. Lovecraft se modlí za konec rozlišeného; dokonce i za počátek kosmického ΚΑΩΣ – někdy nazývaného kosmicismus.«
Lovecraft pak dále mluví ve svých dílech nejenom o hrozných tvorech v podzemí, které (Charles Dexter) Ward vyvolal z nedokonalých solí a udržoval naživu ke služební a rituální potřebě (!), k čemuž se vyjadřuje jedna bezvýznamná věta ze starých Curwenových údajů a jíž použil Simon či Jedediáš Orne v onom zlověstném zadrženém dopisu mrtvému čaroději: „Zajisté, že nic než nejdivější ohavnost vzešla z toho, co H. vyvolal z věci, kteréž dokázal získati jen část“, ale především o Těch tam vocaď, Hlubinných, Velkých Starcích (o nichž mluvila již Helena Petrovna Blavatská, jejichž emisary byli Koot Humi a Morya; části jmén Koot nebo Khut Humi se objevují v Liber AL vel Legis, především III:35.
Jedná se zejména o „číslo“ 000, jak jej zmiňuje např. Liber XXVII: – „Nic ve svých třech podobách“ – kde 0 = Ajin [70]. Je to také číslo „Velkých“ [Velestarých], nebo „Padlých“, kteří spadli na zem [z cizí hvězdy]), Cthulhu a jiných pošetilostí, jež měly být ku štěstí lidstva raději zamlčeny.
„Jenom voni tam vocaď můžou přivíst a ovládnout další. Jenom voni, velestaří, protože se chtěj vrátit,“ rce starý Whateley.
Ústřední premisou této povídky (podobně jako předtím v Případu Charlese Dextera Warda) je pohlavní styk „boha“ či „monstra“ – zde Yog-Sothoth – s ženou. Nutkavě se nám připomíná De nuptiis secretis deorum cum hominibus Aleistera Crowleyho, tedy O tajných svatbách bohů s lidmi, v níž se setkáváme s podobnou dvojicí: Bestií a Babalon. Hned v úvodu nabádá „… abychom naše bratry našeho řádu vedli k zasvěcení, jehož jméno značí zrození ke světlu. Jsme, arci, schopni osvětlit nejtemnější z míst země a moudře uvážit, co bytuje v říši zla.“ Motiv tohoto nebesko-pozemského incestu je však převzat z povídky Velký bůh Pan od Arthura Machena a HPL se s tím vůbec netají, když při jedné příležitosti nechává Armitage vyprávět:
„Prý incest!“ brblal si polohlasně Armitage. „Bože můj, jsou to ale prosťáčkové! Ukažte jim Velkého boha Pana od Arthura Machena a oni si pomyslí, že jde zas jen o další z dunwichských skandálů. Ale co tedy Wilbura zplodilo? Která prokletá bytost bez těla, ať už vzešlá z naší země o třech rozměrech, nebo odjinud?“
Bizarní poznámky, jež naznačují přítomnost jinak neodhalitelné entity, pocházejí z povídky The Wendigo (1910) od Algernona Blackwooda o skupince mužů, která se na výpravě do vnitrozemí setká se stvůrou z indiánských legend. HPL znal dobře slavné povídky o neviditelných příšerách – ať už šlo o Maupassantovu Horlu (z níž pocházejí některé rysy novely Volání Cthulhu), Co to bylo? od Fitz-Jamese O’Briena, Bierceovu Prokletou věc, a také méně známou povídku Močál (1923) Anthonyho M. Ruda rovněž pojednávající o neviditelné příšeře vystupující občas z domu, do nějž byla lapena. Ještě obskurnější dílko Věc z lesů Harpera Williamse (1924), které HPL četl na podzim roku 1924, popisuje dvojčata, z nichž jedno (vlkodlak) je uzamčeno v dřevníku. Nadto se příběh může odvozovat ze zápisu (č. 162) v deníku HPL: „Strašná hrůza – děd se vrací ze záhadné cesty – tajemství v domě – vítr a temnoty – děd a bába uvězněni – nepřístojné otázky – ospalost – pátrání – vyvrcholení – zaslechnuté výkřiky –.“ Bylo to krátce poté, co HPL dopsal Yigovu kletbu pro Zealia Bishopa, a také Hrůzu v Dunwichi, svůj jaksi mnohem uspokojivější příběh se zápletkou o „bohu,“ který se pářil s lidmi. Yig (Praotec hadů) je božstvo z mýtu Cthulhu. Zjevuje se jako hadí člověk, had s netopýřími křídly, nebo jako obrovský had. Yig je považován za „zlé kouzlo“ a jde o narážku na folklór amerického Západu. Bývá však ztotožňován se středoamerickým božstvem Quetzalcoatl, a mohl být prototypem tohoto boha i všech dalších hadích bohů po celém světě.
Okultní skupiny praktikující lovecraftovskou magii se začaly rozšiřovat po vydání knih Kennetha Granta. Nejslavnější z nich, Esoterní řád Dagona (Esoteric Order of Dagon, EOD) založil roku 1980 Steven Greenwood pod vlivem Kennetha Granta (a jím povzbuzen). Starry Wisdom, interní zpravodaj lóže Dunwich, jinak též publikace EOD, přinesl celou řadu fascinujících esejů a obrysů rituálů včetně Invokace Cthulhu a Rituálního spojení s Cthulhu, jež je završeno jakousi parafrází eucharistie, kde je namísto vína v kalichu přijímána slaná voda.
Touha po návratu, převzetí nadvlády nad lidstvem, sloužícího jako laciný zdroj obživy jako náš dnešní dobytek a otročícího silám mimo jeho představivost, pluje v myšlenkových polích těchto nepředstavitelných entit. A naše setkání s nimi? Jsou zde a jsou blízko: teď a odevždy.
Pan Tamtéž se svým dvojníkem a bratrem, jenž slove pan Ibid, upomene stylem na vtipně výsměšné satiry Gustava Meyrinka. Má mnoho druhů (srv., viz, sic!) a souputníků (op. cit.) a jeho druh nikdy nevyhyne.
Boj dimenze proti dimenzi.
Povídka Šepot v temnotách má přesné datování vzniku, HPL ji sepsal mezi 24. únorem a 26. zářím 1930. Vypráví se v ní o mimozemských obyvatelích, kteří navštívili mlžnaté lesy kopcovitého Vermontu, aby tam dobývali ze země kov, který se na jejich planetě nenachází. Tou jest devátá planeta našeho slunečního systému, nazývaná v některých okultních spisech Yuggoth.
John Coulthart připomíná, že „Když se Lovecraft začal dostávat na konci 20. let XX. století na výsluní, mladý William Burroughs si užíval života v nenávisti k autoritám během svého pobytu v Ranch School v Los Alamos v Novém Mexiku. V srpnu 1931 se teenager Bill rozhodl přistoupit k novinovému stánku v Los Alamos town a koupil si poslední číslo Weird Tales, kde se dočetl o “monstrózním jaderném chaosu vládnoucím mimo zakřivený vesmír, který Necronomicon milosrdně označil jménem Azathoth” z Lovecraftovy povídky Šepot v temnotách. Ovšem deset let po otištění Šepotu v temnotách byl Lovecraft mrtev a — jak on sám věřil — jeho díla zapomenuta. V roce 1941, což William Burroughs lidem nikdy neopomenul zdůraznit, přišel Robert Oppenheimer a vědci z projektu Manhattan do Los Alamos Ranch School, aby ji zavřeli, zbourali buldozery a na jejím místě vystavěli výzkumné zařízení, kde měli stvořit svůj vlastní monstrózní jaderný chaos.“
Popis těchto tvorů je poměrně důkladný, zmiňuje krabí podobu s mnoha páry nohou a dvojici obrovských netopýřích křídel na hřbetě – viděli dokonce, jak se jeden z nich vznesl za noci z temene holého, osamělého kopce. Na Stašsku, kolem Popelné, Karoliny Pily i u Vogelsangu (srv. Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné – Pověrečná vyprávění ze střední Šumavy. Panorama, Sušice 1990) se vyskytuje bytost zvaná hovorovou němčinou „Pís Wurm“, její název se překládá jako létající červ a je popisována takto: „Bylo to jako dráček, mělo to perutě a šly z toho jiskry. Dávalo to zvuk, který děsil dobytek.“ O něčem podobném referuje H. P. Lovecraft v povídce Šepot v temnotách, o „bzučivých hlasech, napodobujících lidskou řeč, které překvapovaly osamělé pocestné na cestách a pěšinách vedoucích hlubokými lesy, a o dětech vyděšených k smrti čímsi, co zahlédly…“ Zase to byli „tamti“ nebo „staří“; jiná označení se používala jen místně nebo jen přechodně. Jednoznačně však prý nepocházejí ze Země. „Ta stvoření přišla z jiné planety, jsou schopna žít v mezihvězdném prostoru a létat v něm pomocí těžkopádných, silných křídel, která využívají v éteru…,“ sděluje Lovecraft.
S pastevectvím souvisí i bytost nazvaná bahenní netvor. Jedná se (opět!) o jakéhosi draka s perutěmi, žijícího v bažinách. V zimě spí, s příchodem jara vylézá a vždy si vyžádá jedno pasoucí se dobytče, aby se nasytil. Vyskytuje se u Horní Vltavice. Dále je tu skotoplach, malý trpaslík s hlavou podobnou slaměnému věchtu. Jeho pronikavé bzučení splašilo stádo, které se pak v divokém úprku rozbíhalo na všechny strany. Lovecraft podobně o tom z kraje Vermontu: „… v noci v lese šeptají hlasy, které bzučí jako včely…“; „… bzučivý hlas z lesa…“; „… slyšel nějaké hlasy…“; „… zvláštní bzučení…“; „… slabé, ďábelské bzučení…“; „… na blátivé stezce byl „otisk tlapy“… tvaru podivně krabího“.
Lovecraft o nich dále píše: „Ti Zvenčí drží na této planetě tajnou kolonii…, existuje ovšem dokonce tajný kult zločinců (člověk, který je jako Vy vzdělán v mystice, porozumí, když naznačím souvislost s Hasturem a Žlutým znamením), kteří zasvětili život tomu, aby Cizince vystopovali a zničili za pomoci tajemných sil z jiných dimenzí.“
Boj dimenze proti dimenzi.
Existuje možnost, že falešný Henry W. Akeley není toliko jednou z hub z Yuggothu, nýbrž přímo samotný Nyarlathotep. Důkaz lze spatřovat především v jedné z nahrávek fonografu zaznamenávající rituál v lesích na západní straně Temné hory, jak ji pořídil Akeley, na níž jedna z hub při jedné příležitosti prohlašuje:
„Nyarlathotepovi, mocnému poslu, nesmí nic býti smlčeno. A On vezme na sebe podobu lidí, skryje se pod šatem a voskovou maskou a sestoupí ze světa Sedmi sluncí, aby se vysmíval…“
Vypadá to jako jasná narážka na Nyarlathotepa maskovaného jako Akeley s jeho tváří a rukama; ovšem je-li tomu tak, znamená to, že v tu chvíli právě je vtělen jako jedna z hub – zejména pokud Nyarlathotep je, což se zdá pravděpodobné, za jedním ze dvou bzučivých hlasů, jež Wilmarth na konci zaslechne („jeden z bzučivých hlasů má nespornou autoritu“). Jenže je tu problém s identifikací. Nyarlathotep bývá některými kritiky považován za měnivce, ale to jen proto, že se v několika povídkách objevuje v různých podobách – jako egyptský faraón v básni v próze z roku 1920, jako mimozemská entita v povídce Snové putování k neznámému Kadathu, jako „Černý muž“ v povídce Sny v čarodějnickém domě (1932), a tak dále. Jeho „avatar“ se zjevuje jako okřídlená entita v Přízraku temnoty (1935). Ovšem kdyby byl Nyarlathotep opravdový měnivec, proč by si nasazoval Akeleyho tvář a ruce namísto toho, že by se rovnou proměnil v Akeleyho?
Přesto od první do poslední stránky narůstá ve čtenáři pocit jasného zla a ďábelského ohrožení ze strany houbovitých bytostí z Yuggothu, omývaném smolně černými řekami, jimž „světlo dokonce ubližuje, překáží jim a mate je, protože v černém kosmu mimo čas a prostor, odkud původně pocházejí, světlo není.“
HPL, snivý potápěč v temnotách, vynesl odtamtud, nebo přesněji tam vocaď, na světlo zmínky o cyklech, entitách a legendách, jež se krčí v Pnakotických rukopisech a Necronomiconu.
Esej Jense Malte Fischera Produktivní hnus (německy krásně Produktiver Ekel) patří, jak případně poznamenává editor v poznámce k němu, k dosti svérázným teoretickým příspěvkům k Lovecraftovu dílu nejenom v německém prostředí, ale venkoncem všude.
*
Na str. 129 svedla Stanislava Menšíková nerovný souboj s anglickým slovem „rath“, jež z nepochopitelných důvodů přeložila do naprosto nesrozumitelného slova „roth“, srv. „…poslední, kdo přežili z veliké země na západě, jež se potopila a nechala po sobě pouze ostrovy s rothy, kruhy a svatyněmi…“ [srv. „who were the last to survive from a great land in the west that had sunk, leaving only the islands with the raths and circles and shrines“]. Ve slovníku najdeme daleko výmluvnější výraz „pravěká tvrz,“ přičemž etymologicky daleko od toho by nebylo ani slovo „rotunda,“ které se sem ovšem nehodí pro časovou nespojitost s dávnými dobami, z nichž mají „rothy“/pravěké tvrze pocházet.
*
© San, MMXII
© okultura.cz
