(CD, mc007, Max Corbacho, 2020)
Max Corbacho: Dreaming Spaces
CD, mc007, Max Corbacho, 2020
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Max Corbacho je španělský hudebník, v současnosti známý interpretací ambientní sférické hudby, v níž využívá jak analogových, tak digitálních syntezátorů a sekvencerů.
Vystudoval kytaru a pak působil v různých místních rockových kapelách jako kytarista. Ovlivnili jej Vangelis, Tangerine Dream, Eno, Roach, Rich a další.
První album Vestiges vydává v roce 1998. Tehdy je ovlivněn hlavně přírodou ve své rodné provincii Badajoz.
Posléze se přestěhoval do Barcelony, kde nyní působí, a jeho zájem se přesouvá především na technické možnosti syntezátorů a jejich vnitřní svět. Snaží se tedy nalézat všechny zvuky a další možnosti pouze v nich, bez využívání samplů. Když se mu to na jeho nahrávkách podaří, je to hudba velmi vřelá.
Na tomto CD je pouze jediná skladba, Dreaming Spaces, přes 73 minut dlouhá. Na ní je možné sledovat všechno to, o čem jsem se výše zmínil.
Začíná harmonickou, zastřenou, snovou vrstvou, která se jakoby nádechy a výdechy vzdaluje a zase přibližuje. Je velmi prostorová. Doplňuje ji hluboký drone v pozadí a do ní se prolíná v jednotlivých frázích opakující se a neprosazující se motiv.
Zhruba po deseti minutách vše přechází do neurčitého, šumivého clusteru, místy dunivého, který se zhruba po osmi minutách zklidní do hluboce bublajícího, mizí a přichází klouzající, opět zastřená harmonická linka.
Některé vyšší tóny jsou dost pronikavé. Ovšem skladba se dále vyvíjí do spíše zamyšlené nálady v hlubších polohách. Stále je však pomalý rytmus, v klouzavých nádeších. To jsme zhruba v polovině skladby.
Dva atmosférické clustery se zesilují a prolínají, ale klid zůstává, jen uvnitř cítíte, že se něco děje. Kolem čtyřicáté minuty se vše zklidňuje do jakéhosi vznešeného chorálu, ale pořád vše slyšíte jakoby z pozadí. V chorálu se objevují zesilující a zase mizející vlny a pak zesilují. Rytmus a nádechy se nemění. Kolem 55:00 se skladba stává projasněnější a harmoničtější, zklidní se takřka až k tichu, nakonec nastupuje meditativní část, s nosnou melodií podporovanou řadou drones.
Je to opravdu nádherná, pozitivní pasáž, která má v sobě vznešenost královského průvodu. A s tou doputujeme až do mizejícího závěru. Corbacho s tóny pracoval, nenechal jen hrát stroje.
I když začátek skladby působil spíše temně, konec byl skoro radostnou symfonií.
*
