(Carcosa, Kroměříž, 2023)
Nicole Cushing: Sadistova bible
136 stran, Carcosa, Kroměříž, 2023, brožovaná
ISBN 978-80-88243-69-4
Nicole Cushing (pseudonym) přispěla povídkou The Company Town do antologie The Grimscribe’s Puppets, která vznikla jako hold dílu Thomase Ligottiho. Zatím největší úspěch zaznamenala románem Mr. Suicide oceněný v roce 2015 cenou Brama Stokera za literární debut. Za novelu Sadistova bible byla nominována na cenu Brama Stokera a cenu Shirley Jacksonové. Pochází z Marylandu a v současnosti žije s manželem v Indianě.
V edici Tenebrae nakladatelství Carcosa vyšla v překladu Milana Žáčka Sadistova bible od Nicole Cushing líčící její zjevně dobře naplánovaný útěk před Bohem, jemuž se někdy bez pochopení souvislostí říká „Pád“, jenž se na stránkách nenápadně promění ve zjevení následované prokletím požehnáními a ukončené zázraky Božími.
Máchova Lori, kterou kolem roku 1835 náš národní básník „fikal“, je jen zdánlivě z jiného těsta – je za tím totiž tehdejší zeitgeist, prudérní a pokrytecká mravopočestnost a skrývaná erotika. To Nicole Cushing se neostýchá už na str. 13 „demonstrovat zvrácenost… s démonkou“.
Eliina „Lori je démonkou, které demonstrativně podlehne“. Georges Bataille říká, že „lidský erotismus je tragický, neboť se pojí s vědomím smrti, je zmatený, násilnický, odporný, ale právě tím i přitažlivý … a z vlastní mystické zkušenosti ví, že hrůza a hnus bývají předstupněm extáze, kterou vyvolává radostná závrať z jejich překonání“.
A co najdou okolní „přeživší“?
„Všechno to nadouvání, provaz, rozklad i mouchy podtrhne pach sexu.“
Nepopsatelná touha žádající si ukojení. Bataille ve své teorii všeobecné ekonomie prezentované v Prokleté části vysvětluje, že
„Každý živý organismus podléhá témuž principu příjmu energie, při kterém je odkázán na své okolí. Tím je zajištěna reprodukce, která je základním předpokladem pro pohyb energie.
Je tedy zřejmé, že v průběhu vývoje organismu dochází k sílícímu tlaku, který odpovídá rezistenci okolního prostředí. To nepředstavuje pouze prostředí zemského povrchu, jež je hranicí poslední, ale především lokální meze růstu. V posledku je prvotním účinkem tlaku již samotný růst, který se projevuje v rovině rozmnožování, ale i expanzí organismu v prostoru. Opačnou skutečností je působnost přebytečné energie, přepychu, který se v opačném směru upíná dovnitř organického celku. Na této rovině se setkáváme s redukcí, potlačením a smrtí. Mluvíme-li o redukci, musíme mít na mysli prostor, který je jejím působením otevírán a který je díky tlaku, jenž ji vytvořil, vždy již obsazen. Vnitřní puzení k růstu se střetává s vnějším tlakem hledajícím možnosti, které se projevují například vzájemným požíráním nebo občanskou válkou.“[1]
Sebevražda je takovým sebepožíráním, kdy vnější tlak dosáhne takové intenzity, že jest potlačen pud sebezáchovy, představy vnějšího košatění jsou zcela zredukovány a vykořeněny a vnitřní puzení vede už jen ke smrti, která je vnímána jako poslední svobodný prostor.
Silné pocity zhnusení a strachu mají navodit „temné poznání“ přicházející nikoliv skrz rozum, ale smysly. Tajemství má vyvíjet tlak na všechny zasvěcené. Zážitek z takového „skutku“, který se společně chystají spáchat, Oscar Wilde by jej měl za umělecké dílo, má za úkol očistit uctívače od služebnosti a znovu navodit ztracenou rovnováhu člověka vůči jej přesahujícímu okolí, podobně jako při rituálním mystickém obřadu.
Společným rysem excesivních jevů, mezi které sex spojený s orgasmem nepochybně patří, je podle Bataille přebytek energie [sexuální puzení], kterou je nutno vyplýtvat, a tohoto slova – plýtvání – užívá se zřetelem ke konceptu všeobecné ekonomie, kde akt plýtvání představuje neproduktivní, ryze iracionální výdaj. Nepřímo z toho plyne, že sex je iracionální. Z pohledu celku nebo jedince se jedná vždy o tentýž princip – zbavení se prokleté části, kterou již systém nedokáže vstřebat v podobě zachování životnosti nebo růstu.
Už od počátku organizované společnosti se člověk snažil prokleté části projevující se excesivními momenty stavět do cesty nejrůznější instituce a tabu. Naléhavost, kterou si prokletá část vynucuje, je natolik zásadní, že samotné instituce je možné chápat pouze jako bariéru, jež bude již ze samotného svého principu popřena. Avšak akt popření, který se ve chvílích svrchovaného jednání projevuje, je těmito institucemi ovlivněn a výsledný projev nabývá lidských rozměrů, jako jsou rituální oběti, války apod.
Svrchovanost, která je jedním z projevů přítomnosti nadbytku [sexuální] energie, představuje z pozice subjektu moment, v němž je individuum vytrženo z produktivní činnosti charakteristické svojí služebností a odkazováním mimo sebe. Svrchované jednání se vyznačuje oproti činnosti produktivní svým odkazováním na sebe samo a důrazem na prožívaný přítomný okamžik [slasti], jenž nemá na zřeteli konečnost individua [la petite mort]. Excesivní povaha těchto momentů, které můžeme nazývat prokletou částí, heterogenitou či svrchovaností, se vyznačují nevyhnutelností a neredukovatelností prvků, které na jedné straně člověka charakterizují a na straně druhé vystupují proti němu samotnému ve své, často destruktivní, povaze.[2]
Lori přemítá, zda jí bude sebevražda připadat erotická.
„Masturbovala vůbec v dějinách lidstva nějaká žena při pokusu o sebevraždu? Možná ano. A aby to opravdu stálo za to, budou muset takhle masturbovat obě. Dvě smilnice, které se současně oběsí a přivedou na vrchol rozkoše, se v celých dějinách světa nenašly určitě.“
Tento koncept sebevraždy je možno označit za dějinotvorný, zároveň však představuje vykročení mimo dějiny, neboť historie jedince jeho naplněním skončí.
Jenže ještě předtím by obě holky zjistily, „že smrt obvykle nastává v důsledku nějaké kombinace udušení a přerušení toku krve do mozku. Uvědomily by si, že oběšenci nemají energii na orgasmus. Mají plné ruce práce s umíráním.“
Být proklet požehnáním. Trochu to zní, jako když Hospodin vložil na Kaina znamení, aby ho nikdo, kdo ho najde, nezabil, protože kdokoli by Kaina zabil, přivodí si sedminásobnou pomstu.
A tady je kdosi jako Hospodin, když čteme jeho další přímluvu (str. 45): „Rozhodl jsem se poslat Eleanor varování – prostřednictvím svého anděla Reného.“ A dochází i na Jeho zpověď:
„Zrůdnosti miluji natolik, že je musím nutkavě shromažďovat. Ve svém harému. Mezi svými dětmi. Mým hájemstvím je Palác zrůdností. Toto je možná ten největší poznatek, jaký vám mohu předat: božskost a ohavnost nejsou oddělené kategorie. Jsou spojené koitem tak intenzivním, že nelze určit, kde jedno končí a to druhé začíná. Jedno se upíná k tomu druhému. Ohavnost potřebuje posvátno. Modlí se k němu. Prosí, aby zasáhlo a uzdravilo zborcené tělo a vyšinutý mozek. Ohavnost potřebuje posvátno, protože bez posvátna by neměla naději na vykoupení. A stejně tak posvátno má zájem zajišťovat, aby se množila ohavnost. Šťastní, krásní lidé nepotřebují Boha. Lidé mě vědomě vyhledávají, pouze když jsou znehodnocení degenerací mysli nebo těla. A já toužím po tom, aby mě někdo vyhledával. Uctíval.“
Problémem ovšem bylo, že Eleanor vstoupila do hájemství samotného Boha, do jeho privátní sféry, v níž schraňuje to zprivatizované, přičemž připomeneme, že privatio znamená „u/loupit“.
„Eleanor plánovala spáchat s Lori sebevraždu, protože si myslela, že stejně dojde zatracení, jakmile si užije rozkoše se ženou (a vyhledávání takových rozkoší už si nedokázala upírat). Byla hloupá. Můj hněv vůči těmto smilnicím neměl nic společného se skutečností, že jsou obě shodou okolností ženy. Souvisel s faktem, že si Eleanor vybrala pro svůj útěk do Západní Virginie nesprávnou ženu. Lori byla moje. Výhradně moje. Byla vyhrazená pro čistě mé použití podle čistě mého uvážení. Byla mým majetkem a s mými hračkami si bez mého svolení nikdo hrát nebude. Nikdo.“
Podobnými úvahami se zaobírala Angela Carterová v díle Magické hračkářství, v němž patnáctiletá Melanie poprvé zakouší existenční motivy a absurditu oděné do magického, historicko-syfilitického realismu.[3] Být či – blít?
Bataille neopomene zmínit, že byl synem nemocného slepého syfilitika upoutaného na lůžko, s vyhaslýma očima otevřenýma dokořán. Sám se k motivu slepého otce na různých místech vrací. Píše o tom, jak otcem pohrdal, jak jím byl znechucen, ale zároveň i fascinován. Jeho matka podle dochované korespondence i autobiografických poznámek v románech zřejmě také nebyla zcela spořádaná žena a to, co bývá obvykle před zraky dětí skrýváno, se u nich doma nijak netajilo. Vše, co bychom dnes označili za tabu dospělých, tak pravděpodobně viděl od mládí zcela zblízka. Odnesl si z té doby intenzivní zkušenost hnusu spojeného s nemocným otcem, i neskrývaného erotismu v podání jeho matky, zkušenost veškeré společensky odsuzované neřesti a špíny. Byl proto vzdálen jakékoliv konvenční morálce. Sám později trávil mnoho času ve vykřičených domech, nočních barech a kavárnách té nejnižší třídy.[4]
Nicole Cushing se vydává na „cesty Bible“ (str. 80) a dopřává nám svoji variaci na Šarlatová evangelia, přičemž šarlatem jest míněna „velká děvka Babalon“, když předloží rouhavé věty, jež předchází patřičná citace z Písma. 1. list Tesalonickým, kapitola pátá, verš sedmnáctý nám přikazuje: „V modlitbách neustávejte.“ A jediným způsobem, jak neustávat v modlitbách, je trpět neustávající bolestí; být neustále zborcený a neustále zrůdný. Ellie nakonec dospěje k manifestu nazvanému „HLEDÁ ARMÁDU ANDĚLŮ“:
„Je třeba nových andělů, kteří budou sloužit jako Boží velvyslanci u lidstva. Jako červi dobyvatelé se budou soukat do uší veřejnosti a šeptat světu Boží zvěst. S touto misí se pojí jistá rizika. Naši nepřátelé se budou snažit anděly rozsekat. Ale když to udělají, amputované aspekty našich červů dobyvatelů se budou hýbat o své vlastní vůli! Tím, že nás zpřetrhají, nám naši nepřátelé pouze napomohou k růstu. Porosteme jako hydra. A hned za námi poroste Zborcení, Zrůdnost a Požehnání rozkladu a degenerace.“
Na scénu vstupuje červ dobyvatel. Červ dobyvatel, všemocný had moudrosti a to, co pohřbívá samo sebe dřív, než je to mrtvé, jako pocta Lovecraftovi v povídce Thomase Ligottiho Poslední slavnost s harlekýnem v antologii Příběhů z končin nezemského děsu (jež) inspiroval H. P. Lovecraft, pod názvem Cthulhu 2000. Tady naopak „následovala poslední perokresba: červ zvíci člověka vjíždějící do starověkého města na hřbetu bojového koně opásaného brněním. V popředí byl zobrazen zástup do hábitů oděných příznivců, kteří koni pod kopyta házeli palmové ratolesti a květiny. Bedlivější prozkoumání pozadí odhalilo poněkud zlověstnější výjevy – muži v tógách padající na meče; ženy v oprátkách visící z vysokých oken vzdálených minaretů a cimbuří; houf dětí krčících se u těla mrtvého psa, jak ho hladově požírají.“
Během jedné snové reality vypadající jako holá skutečnost se v masturbační fantazii odehraje následující dialog:
„Kde to jsme? V nebi? V pekle?“
Je to obojí. „Nebe“ i „peklo“ jsou jen dvě různá označení pro jedno místo. Jsou jedno a totéž.
„Vy jste kdo? Bůh? Ďábel?“
Říká se mi oběma jmény. Ale jména mě nezajímají. Zajímá mě kázeň. Zajímá mě páření. Zajímá mě degenerace. Zajímá mě uctívání.“
…
„Muč ji, přikázal jí Všemohoucí. A andělská Eleanor přikročila ke své nepohyblivé lásce a kopla ji do hlavy. „Řekni, že mě miluješ,“ poručila jí.“
Nelze si tu nevybavit expresionistický román Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha[5] s postavou výše jmenovanou – což je malý, bezzubý, bezvlasý, šilhavý a bezmezně ošklivý zdegenerovaný a bohatý šlechtic – a Helgou, kterou pojme za manželku – nejprve je to mrtvolně bledá a rovněž ošklivá dívka, která během těhotenství zkrásní, a také se pak výrazně změní její povaha. Přesto syna zavraždí, stejně jako svého otce, a Sternenhoch si uvědomí, že si nevzal Helgu, nýbrž Démonu. Přes její zvláštní chování po ní však kníže nepřestává toužit a poté, co zjistí, že má milence, probouzí se v něm obrovská vlna žárlivosti. Začne svou ženu s jejím milencem pozorovat, zjišťuje, že provozují masochistické hrátky a že milenec se k jeho ženě chová povýšeně – nadává jí a bije ji. V den útěku tak Helgu udeří do hlavy a vhodí ji do hladomorny, zabije i jejího milence a své milované psy. V hladomorně Helgu surově zbije, poníží a nechá zemřít hlady a žízní. Od té doby ho celý rok pronásleduje její vidina a nejistota, zda se jedná o halucinace či o jeho ženu. Sternenhoch přemýšlí, zda se Helga nemohla z vězení zachránit a zda se mu nemstí – snaží se mučivé myšlenky odehnat tím, že na každou ženu, kterou vidí, křičí: „Strašidlo, do prdele mi vskoč.“ Pronásledují ho výčitky svědomí. Od Helgy-přeludu se dovídá, že se dostala do pekla, kde se jí muka mění v rozkoš. Vše na tomto světě je pro ni všeidioctvím, cítí ke všemu jen nenávist a hnus. Stává se z ní Bohyně věčnosti a chce peklo zničit svou vůlí. To se jí však nedaří, protože nikdy nepoznala hlavní tajemství, kterým je láska.[6] Tento trochu delší exkurs však naznačí možná dosud netušené rozměry starší české prózy, jež má – podle dnešních náhledů – charakter weird fiction a čtenář najde mezi dílem Nicole Cushing a Ladislava Klímy styčné body hodné pozornosti. Další podobné, spíše ale filosofické zázemí lze vysledovat v díle rumunsko-francouzského filosofa Emila Ciorana vyjadřujícím pocity tragičnosti, utrpení, cizoty, absurdity, nudy, pesimismu, marnosti, nihilismu, úpadku civilizace, dále i úvahy o sebevraždě jako jediné možné reflexi lidského údělu.
U Lori dochází k výmazu paměti. Paměť je nástroj vhodný jen do časoprostoru, u věčnosti mizí každé bylo, je a bude. Vše je bezprostřední tady a teď.
„Loriina mysl si už nemohla dovolit potěšení paměti; ve skutečnosti jí byl sám pojem paměti s každou hodinou strávenou s Všemohoucím v jeho Paláci zrůdností čím dál cizejší.“
Konečné milostné hrátky Eleanor s Lori měly vyústit ve vyznání lásky, což přeruší žárlivý Bůh:
„Jak se má konkubína opovažuje páchat v mé přítomnosti smilstvo? Jak se opovažuje vyznávat z lásky k někomu jinému?“
Následuje trest udělený konkubíně za to, že se vyznala z lásky k někomu jinému. Království Boží jako dokonalé privatio.
„A toto byla hra, kterou jsme Eleanor a já hráli s Lori. Eleanor Lori mučila, dokud nenabyla přesvědčení, že jí Lori vyznala lásku. Potom jsem já Lori mučil za to, že se vyznala z lásky k někomu jinému, za to, že se spustila s někým jiným. Hrát si s mojí konkubínou bych za obvyklých okolností andělovi nedovolil. Bez mého svolení si s mými věcmi nikdo nehraje. Toto hraní jsem umožnil pouze proto, že bylo součástí Loriina mučení. Byla to svým způsobem rozcvička. Předehra. A Eleanor byla mimořádná mučitelka. Když jsem ji viděl při práci, ronil jsem slzy.“
Bataille v úvodu k eseji La Pratique de la joie devant la mort (Cvičení v radosti tváří tvář smrti) uveřejněné v červnu 1939 v revue Acephale píše:
„Umravněnost je možná spásou pro nepovolané: avšak ten, kdo by se bál nahých holek a whisky, by měl málo co do činění se cvičením v radosti tváří tvář smrti. Je to hanebná, nestydatá svatost, která jediná přivádí ke ztrátě sebe sama dostatečně radostné. Radost tváří tvář smrti znamená, že život může být umocněn od kořene až po vrchol. Zbavuje smyslu vše, co je nadpozemské, intelekt, morálku, substanci, Boha, neměnný pořádek a spásu. Je to apotheosa pomíjejícího, apotheosa masa a alkoholu, stejně tak, jako mystické úzkosti.“[7]
Nakonec můžeme jen parafrázovat citát Williama Blakea, jímž Bataille uvozuje svoji knihu Prokletá část: „V nadbytku je krása”, a to takto: „Krása je v orgasmu Božím“.
∴
[1] Georges Bataille: Prokletá část / Teorie náboženství. Herrmann & synové, Praha 1998, str. 32.
[2] Srv. Jakub Zítko: Georges Bataille – V nadbytku není krása. Ergot – revue pro filosofii a společenské vědy, č. 02/2019, viz https://ergotsite.wordpress.com/2019/12/19/georges-bataille-v-nadbytku-neni-krasa/.
[3] Angela Carterová: Magické hračkářství. Dybbuk, Praha 2010.
[4] Pascal Louvrier: Georges Bataille. La fascination du mal. Editions du Rocher 2008.
[5] Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha. Rudolf Škeřík, Praha 1928.
[6] Srv. Utrpení knížete Sternenhocha.
[7] Viz Martina Kaisrová: Koncepce umění Georgese Bataille. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, str. 30.
