V krátké povídce Sedm kleteb (The Seven Geases, 1934) se objevuje Atlach-Nacha jako neochotný příjemce lidských obětí určených ropušímu bohu Tsathogguovi. Atlach-Nacha připomíná obrovského pavouka s téměř lidskou tváří. Přebývá v obrovské jeskyni pod horou Voormithadreth, nacházející se v nyní již zaniklém království Hyperboreje v Arktidě. Tká tam gigantickou pavučinu, přemosťující obrovskou propast mezi Snovou zemí a bdělým světem. Někteří věří tomu, že až tuto pavučinu dotká, nastane konec světa, neboť vytvoří trvalé spojení se Snovou zemí a dovolí příšerám pohybovat se volně v bdělém světě. Atlach-Nacha zřejmě přišel na Zemi z planety Cykranosh (dnes jej známe pod jménem Saturn) společně s Tsathogguou. Kvůli svému vzhledu se na Atlach-Nacha často odkazuje jako na Pavoučí bohyni[1] a má se zato, že je vladařem všech pavouků. Kromě toho jsou obří odulí purpuroví pavouci z Lengu považováni za jeho potomstvo a služebnictvo. Ohledně jeho pohlaví vládne jistá nerozhodnost. V původním Smithově příběhu se o Atlach-Nachaovi mluví jako o samčím jedinci, ale v pozdějších povídkách jiných autorů se naznačuje, že jde o samici.
Další hrůzou ze Smithova pantheonu Velkých Starých je Abhoth zdržující se v jeskyni Y‘quaa pod horou Voormithadreth. Je to odporná, tmavošedá měnivá masa a vypráví se, že je základním zdrojem všech znetvořenin a ohavností. Z Abhothovy šedavé masy neustále vznikají nechutná monstra a plazí se od svého rodiče pryč. Žádný z Abhothových potomků není stejný. Celkově vzato jsou to složité životní formy, avšak většina z nich je prostoduchá, jednají toliko na základě popudu. Mohou mít jakýkoliv tvar od amorfní kapek a zvláštních tělesných končetin až po zmrvené humanoidy a monstrosní mutanty. Abhothova chapadla a údy mnohé z nich vtáhla zpět a on je pohltil. Většina těch, co unikli, se prostě je potulovala kolem, a jen pár jich pečovalo o potřeby svého zploditele. Abhoth měl zvrácenou a cynickou mysl a dokázal se telepaticky dorozumívat s těmi, kdož byli kolem něj. O Abhothovi se rovněž zmiňuje Colin Wilson v povídce The Mind Parasites.
Sedm kleteb
Lord Ralibar Vooz, vrchní soudce Commoriomu a třetí bratranec krále Homquata, vydal se s šestadvaceti nejodvážnějšími dvořany na loveckou výpravu za zvěří, jakou lze najít pouze v Eiglofiánském pohoří. Méně náruživým lovcům přenechali velké lenochody a upíří netopýry z džunglí, stejně tak jako malé, ale nebezpečné dinosaury. Ralibar Vooz a jeho společníci rychle pokračovali kupředu a překonali vzdálenost mezi hlavním městem Hyperboreje a svým cílem jediným denním pochodem. Skleněné srázy a ponuré hradby hory Voormithadreth, nejvyšší a nejimpozantnější z Eiglofiánských hor,[2] se jim tyčily nad hlavami, stínily slunce svými temnými struskovými vrcholky, ačkoli bylo pravé poledne, a krásy západu slunce před jejich pohledem zakryly docela. Noc muži strávili pod nejnižšími útesy hory, drželi bez ustání hlídky a krmili své ohně suchými větvemi a naslouchali z děsivých výšin se ozývajícímu divokému vytí podobného psímu, které ovšem patřilo těm skoro lidským divochům, Voormiům, po nichž byla pojmenována sama hora. Slyšeli také bučení horských catoblefů,[3] které Voormiové pronásledovali, jakož i zuřivé vrčení šavlozubého tygra, na nějž zaútočili a porazili jej. A Ralibar Vooz považoval tyto zvuky za dobré znamení pro zítřejší lov.
Muži vstali brzy zrána; a po snídani, tvořené zásobami sušeného medvědího masa a tmavého kyselého vína, jež bylo známo svými osvěžujícími a posilujícími vlastnostmi, začali vystupovat po svazích hory, jejíž vyšší polovice byla provrtána jeskyněmi obývanými Voormii. Ralibar Vooz už lovil tato stvoření v dřívějších dobách; a jistá místnost v jeho domě v Commoriomu byla zdobena jejich hustými a střapatými kožešinami. Obvykle byli považováni za nejnebezpečnější zástupce hyperborejské fauny; a už pouhý výstup na Voormithadreth, a to i bez toho, že by čelil jeho obyvatelům, bylo považováno za velký čin provázený mnohým nebezpečenstvím. Ralibara Vooza, který si oblíbil takové kratochvíle, nemohlo uspokojit nic všedního, leč nebezpečí.
On sám i jeho doprovod byli dobře vyzbrojeni a vystrojeni. Někteří muži nesli lana a háky, které jim měly pomoci překonávat strmější srázy. Někteří nesli těžké samostříly; mnozí byli vyzbrojeni šavlovitě zahnutými ostřími s dlouhými rukojeťmi, které se ukázaly být v boji proti Voormiům nejúčinnějšími zbraněmi. Celá výprava byla vybavena různými noži, vrhacími šipkami, obouručnými šavlemi, palicemi, bodci a zubatými sekerami. Muži byli oblečeni do kazajek a nohavic z dinosauří kůže a obuti byli do bronzem okutých vysokých bot. Ralibar Vooz sám byl oděn do lehké měděné kroužkové zbroje, která byla poddajná jako látka, a nijak neomezovala jeho pohyb. Navíc si nesl štít z mamutí kůže s dlouhým bronzovým bodcem ve středu, který se dal používat jako bodací meč. A jelikož byl mužem silné a vysoké postavy, měl na bandalíru a na zádech celý arzenál.
Hora byla vulkanického původu, ale jeho čtyři krátery prý byly už dávno vyhaslé. Čtyři hodiny šplhali lovci po hrůzu nahánějících srázech z černé lávy a obsidiánu, a sledovali přitom, jak vrcholy vystupují k bezmračnému zenitu, jako by nechtěly, aby na ně vyšplhal pouhý člověk. Slunce stoupalo mnohem rychleji než muži, mučivě je sežehávalo a rozpalovalo skály tak, že brzy měli ruce spálené, jako by se dotýkali stěn vysokých pecí. Ale Ralibar Vooz, celý nedočkavý toho, aby jeho čepel okusila krev, nedovolil zastavit v žádné stinné roklině nebo ve stínu pod vzácnými jalovci.
Toho dne se ovšem zdálo, že na hoře Voormithadreth žádní Voormiové nežijí. Bezpochyby v noci bohatě hodovali, když Commorianci slyšeli mnoho jejich loveckých výkřiků. Třeba bude nutné vpadnout do jejich jeskyní ve výšinách. To nebylo po chuti ani takovému náruživému lovci, jakým byl zatvrzelý Ralibar Vooz. Některé z těchto jeskyní byly přístupné i bez použití lan; a Voormiové, kteří byli téměř lidsky vychytralí, vrhali kameny a větve na hlavy útočníků. Většina jeskyní byla úzká a temná, což uvádělo lovce, kteří do nich pronikali, do nebezpečné nevýhody. Voormiové bojovali tvrdě za záchranu svých samic a mláďat, kteří žili v nejvnitřnějších zákoutích jeskyní. A samice byly při obraně ještě divočejší a násilnější než samci, pokud to vůbec bylo možné.
O takových věcech debatoval Ralibar Vooz se svými dvořany, zatímco jejich výstup, stále namáhavější a nebezpečnější, pokračoval, dokud před sebou nespatřili ústí nejnižších jeskyní. Vyprávěli si mezi sebou příběhy o odvážných lovcích, kteří vstoupili do těchto doupat a už se z nich nevrátili; a hodně se vyprávěli také o zlověstných stravovacích zvycích Voormiů a o tom, co prováděli se svými zajatci před smrtí i po ní. Hovořili také o původu Voormiů, kteří prý byli potomky žen a jistých ohavných tvorů, kteří v pradávných dobách vycházeli z temných jeskyní v útrobách Voormithadreth. Kdesi pod touto horou tvořenou čtyřmi kužely podle pověstí sídlil zlověstný líný bůh Tsathoggua, který sestoupil na Zemi ze Saturnu v prvních dnech po stvoření našeho světa, a při rituálech konaných na jeho počest na černých oltářích, se uctívači vždy obraceli směrem k Voormithadrethu. Pod vyhaslými vulkány spaly ještě další a pochybnější bytosti, než byl Tsathoggua, nebo se snad roztahovaly a plnily to skryté podsvětí; o těchto bytostech nevěděl nikdo nic, vyjma těch nejzběhlejších a nejzvrhlejších čarodějů.
Ralibar Vooz, který pohrdal jako moderní člověk nadpřirozenem, dal jednoznačně najevo svůj skepticismus, když se jeho dvořané začali častovat těmito starodávnými legendami. Se sprškou oplzlých a rouhavých kleteb odpřisáhl, že ani nad ani pod Voormithadrethem nejsou žádní bohové. A co se týče Voormiů samotných, jsou to skutečně bastardi; ale pro vysvětlení jejich zplození není třeba opomíjet prosté zákony přírody. Byly to pozůstatky nízkých a zdegenerovaných kmenů domorodců, kteří upadali do ještě větší zvířeckosti od dob, kdy začali vyhledávat útočiště v těch vulkanických pevnostech po příchodu pravých Hyperborejců.
Někteří z šedivých veteránů lovecké výpravy zavrtěli hlavami a mručeli cosi o kacířství; ale kvůli své úctě k vysokému úřadu i síle Ralibara Vooze nezpochybnili nic z jeho slov otevřeně a nahlas.
Po několika hodinách hrdinského výstupu se lovci dostali na měřitelnou vzdálenost k těm nejnižším jeskynním. Pod nimi se rozprostíraly v závratném pohledu zalesněné kopce a mírné, úrodné roviny Hyperboreje. Byli sami ve světě inkoustově černých skal s nespočtem srázů a trhlin nad hlavou, pod nohama i po stranách. Přesně nad hlavou, ve tváři téměř svislého útesu, zely tři ústí jeskyní, patrně vulkanického původu. Většina povrchu útesu byla pokryta sklovitým obsidiánem a poskytovala jen nemnoho opor pro šplhání. Zdálo se, že ani Voormiové, obratní jako opice, po stěně šplhali jen s obtížemi. A když Ralibar Vooz zhodnotil jeskyně strategicky svým okem, dospěl k názoru, že jediná cesta k nim vede shora. Diagonální puklina, vedoucí z římsy pod nimi až k hornímu okraji srázu, bezpochyby sloužila obyvatelům jeskyní jako přístupová cesta.
Nejprve ale bylo potřeba vyšplhat po svahu nahoru, což byl sám o sobě obtížný a nebezpečný výkon. Na jedné straně dlouhého suťového pole, na němž lovci stáli, byl komín vedoucí stěnou vzhůru, který končil asi třicet stop pod okrajem srázu. Kdyby se dobrý lezec dostal komínem až nahoru, mohl by lano opatřené hákem docela snadno zachytit o okraj srázu.
Jejich rozhodnutí změnit polohu podpořila sprška kamení a odpadků z jeskyní. Všimli si jistých ohlodaných a rozložených lidských zbytků mezi odpadky. V Ralibarovi Voozovi se probudil hněv vůči těm zloduchům, stejně jako v ostatních lovcích, a tak vedl svých šestadvacet mužů k dalšímu výstupu. Brzy vyšplhal až na vrcholek komínu, kde našel výstupek, o nějž se mohl zapřít nohou. Po třetím hodu se mu podařilo zaháknout lano a pak už stačilo jen přeručkovat na okraj srázu.
Ocitl se na široké a poměrně ploché základně nejnižšího kužele Voormithadrethu, který se tyčil ještě dva tisíce stop nad ním jako strmá pyramida. Černá skála z lávy se kroutila v nespočtu nízkých hřebenů a podivných útvarů připomínajících podstavce gigantických sloupů. Řídké trsy suché trávy a povadlých vysokohorských květin se tu a tam objevovaly v mělkých pánvích s tmavou půdou a mezi trhlinami ve skále si našlo místo pro zakořenění i pár zakrslých a pokroucených cedrů. Mezi černými hřebeny, na první pohled někde blízko, stoupal pramínek bledého kouře, podivně se kroutícího v nehybném poledním povětří, k neskutečným výšinám, v nichž beze stopy mizel. Ralibar Vooz dospěl k závěru, že úpatí obývá kdosi mnohem bližší civilizovanému člověku než Voormiové, kteří ani neuměli oheň používat. Překvapen tímto objevem, nečekal na své muže a vyrazil okamžitě na průzkum zdroje toho kroutícího se kouře.
Myslel si, že zdroj kouře je jen pár kroků od něj, za prvním z těch groteskních lávových brázd. Brzy se ukázalo, že to je zrakový klam. Přecházel jeden hřeben za druhým, obcházel široké a zvláštní dolmeny a velké dolomity, které před ním nevysvětlitelně vyrůstaly na místech, na nichž jen před okamžikem viděl pouhé balvany. A ten bledý, pokroucený pramínek kouře stále stoupal k nebi v jakémsi pravidelném intervalu.
Ralibar Vooz, vrchní soudce a proslulý lovec, byl překvapený a podrážděný chováním toho zvláštního kouře. Stejně tak se mu nelíbily skály kolem něj, které byly znepokojivě a nepříjemně zrádné. Mrhal příliš dlouho časem zkoumáním čehosi zbytečného a neznámého na úkor toho, čemu měl být věnován tento den. Neměl však v povaze opouštět jakýkoli podnik, ať už byl sebetriviálnější, dokud nedosáhne svého cíle. Zavolal hlasitě na své muže, kteří už jistě museli všichni vylézt na okraj srázu, a pokračoval v cestě za záhadným kouřem.
Zdálo se mu, že jednou či dvakrát zaslechl volání svých mužů, velmi slabé a vzdálené, jako by od nich byl přinejmenším míli daleko. Opět na ně silně zakřičel, ale tentokrát se nedočkal žádné odpovědi. Šel dál a začal mezi skalami po stranách slyšet jakési zvláštní konverzační bzučení a mumlání čtyř nebo pěti hlasů. Zdálo se, že jsou mnohem blíž než ten zvláštní kouř, který před ním ustupoval jako fata morgána. Jeden z hlasů byl zcela jistě hyperborejský, ale ostatní měly barvu a přízvuk, který Ralibar Vooz, navzdory svým znalostem o všech možných etnicích světa, nedokázal přiřadit k žádné známé větvi či národu lidstva. Působily na jeho sluch velmi nepříjemně, občas připomínaly bzučení nějakého velkého hmyzu, syčení ohně a šeptání vody, jindy kovové skřípění.
Ralibar Vooz ze sebe vydal hlasitý a poněkud rozlícený řev, aby ohlásil svůj příchod těm, kdo se shromáždili mezi skalami. Jeho zbraně i zbroj hlasitě řinčely, když se rozběhl přes lávový hřeben směrem k hlasům.
Z vrcholu hřebene se před ním rozprostřela tajemná a zcela nečekaná scéna. Pod ním, v kruhovité kotlině, stála hrubá chýše z balvanů a kamenných úlomků zakrytá střechou z cedrových větví. Před touto chýší hořel na velkém plochém obsidiánovém kvádru oheň, jehož plameny se měnily ze zelených na modré a bílé; a právě z tohoto ohně stoupal ve spirále ten bledý, tenký pramínek kouře, který jej svou podivností zavedl až sem.
U ohně stál stařec, seschlý a nechutně vyhlížející, oblečený v oděvu stejně starobylém a nechutném jako stařík sám. Nezabýval se na první pohled žádným kulinářským uměním, a při pohledu na žhavé slunce bylo zřejmé, že oheň podivného zabarvení jistě nerozdělal ani proto, aby se u něj ohřál. Ralibar Vooz marně vyhlížel další účastníky té mručivé konverzace, ale krom tohoto individua neviděl nikoho. Zdálo se mu, že kolem obsidiánového kvádru poskakují jakési mihotavé a mizející groteskní stíny. Stíny však okamžitě vybledly a zmizely. A protože nikde nebylo nic, co by takové stíny mohlo vrhat, usoudil Ralibar Vooz, že se stal obětí dalšího z těch velmi nepříjemných optických klamů, jimiž hora Voormithadreth zjevně oplývala.
Stařec pohlédl na lovce scházejícího ze svahu pronikavým pohledem a začal jej proklínat plynulým, ale poněkud archaickým jazykem. Zároveň začal na odporně tvarované stéle cvakat ozubeným zobákem a třepat drápatými křídly jakýsi černě opeřený pták s ještěrčím ocasem, který vypadal jako nějaký druh nočního archeopteryxe. Stély, stojící na závětrné straně velmi blízko u ohně, si Ralibar Vooz na první pohled nevšimnul.
„Mrva démonů, nechť tě zavalí od paty až po hlavu!“ křičel jedovatý stařec. „Ty neotesaný, uřvaný idiote! Zničil jsi mi slibnou a velmi důležitou evokaci. Nedovedu si vůbec představit, jak ses sem mohl dostat. Obklopil jsem toto místo dvanácti kruhy iluzí, jejichž působení je násobeno myriádou průsečíků. A pravděpodobnost, že by kdokoli dokázal najít cestu k mému obydlí byla matematicky malá a bezvýznamná. Zlá náhoda tě sem přivedla: neboť Ti, jež jsi zahnal, se nevrátí, dokud se hvězdy opět neseskupí ve velmi vzácné a krátkodobé konjunkci. Kolik moudrosti je ztraceno na celé to dlouhé mezidobí!“
„Zadrž, kmáne,“ pronesl Ralibar Vooz, udivený a pohněvaný takovým pozdravem, z nějž neporozuměl ničemu než tomu, že je zde nevítaným hostem. „Kdo jsi, že mluvíš tak hulvátsky k vrchnímu soudci Commoriomu a bratranci samotného krále Homquata? Radím ti, abys držel na uzdě takové nepřístojnosti. Když si totiž budu přát, postarám se o tebe stejně jako jsem se postaral o Voormie. Zdá se mi však,“ dodal, „že tvoje kůže je až příliš špinavá a zavšivená na to, aby si vysloužila místo mezi mými trofejemi.“
„Věz, že jsem čaroděj Ezdagor,“ prohlásil stařešina, jehož hlas se s děsivou ponurostí rozezněl mezi skalami. „Sám jsem si vybral život vzdálený od měst a lidí; ani Voormiové z hory mě neobtěžovali v mém magickém odloučení. Nezajímá mne pranic, zda jsi nejvyšším soudcem říše prasat či bratrancem krále psů. Jako odplatu za přerušení mého kouzla, za to co jsi způsobil svým neomaleným příchodem, sešlu na tebe děsivou, krutou a zhoubnou kletbu.“
„Hovoříš řečí zastaralých pověr,“ odvětil Ralibar Vooz, který byl proti své vůli ohromen těžkým řečnickým stylem, jímž Ezdagor pronášel tyto věty.
Stařec jako by ho neslyšel.
„Slyš tedy svou kletbu, ó Ralibare Voozi,“ zahřímal.
„Toto je tvým údělem: odhodíš všechny své zbraně a půjdeš neozbrojen do doupat Voormiů. Holýma rukama se budeš muset probojovat mezi Voormii, jejich ženami a mláďaty, aby ses dostal do tajné jeskyně v útrobách Voormithadrethu za jejich doupaty, v níž od nejstarších eonů přebývá bůh Tsathoggua. Tsathogguu poznáš podle jeho objemného břicha a netopýřího kožichu a výrazu ospalé černé žáby, který k němu vždy patří. Nepovstane ze svého místa, ani když je sužován největším hladem, ale počká ve své božské lenosti, až k němu oběť sama přijde. A až se přiblížíš k Pánu Tsathogguovi, musíš mu říci: ‚Já jsem krvavá oběť poslaná čarodějem Ezdagorem.‘ Pak, pokud to bude jeho přáním, si Tsathoggua vychutná svou oběť.
Abys nesešel ze správné cesty, povede tě na tvé pouti po horském úbočí a jeskyněmi pták Raphtontis, který je mým služebným duchem.“
Zvláštním gestem ukázal na nočního archeopteryxe na hnusné symbolické stéle a po chvilce rozmýšlení dodal: „Raphtontis s tebou zůstane, dokud se nenaplní tvá kletba a neskončí tvá cesta pod Vormithadrethem. Zná tajemství podsvětí a skrýší Starých. Kdyby náš Pán Tsathoggua pohrdl krvavou obětí, nebo kdyby tě ve své štědrosti poslal některému ze svých bratří, Raphtontis tě zavede všude, kamkoliv tě bůh pošle.“
Ralibar Vooz zjistil, že nedokáže na tato pobuřující slova odpovědět tak, jak by si zasluhovala. Ve skutečnosti ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Zdálo se, jako by mu něco zamklo čelisti. Navíc, ke svému nezměrnému úžasu a hrůze, doprovázely tuto hlasovou paralýzu jisté nedobrovolné pohyby toho nejznepokojivějšího druhu. S pocitem, že se nachází v nějaké noční můře, se mu zdálo, že začíná šílet, začal odhazovat všechny zbraně, které u sebe měl. Štít s bodcem, palici, široký meč, lovecký tesák, sekeru i kopí s řinčením odhodil před obsidiánový kvádr.
„Dovolím ti ponechat si helmici a zbroj,“ říkal přitom Ezdagor. „Obávám se, že jinak bys k Tsathogguovi došel ve stavu pro oběť zcela nevhodnou. Zuby a nehty Voormiů jsou ostré stejně jako jejich chutě.“
Čaroděj se od Ralibara Vooze odvrátil s jakýmsi nehlasným a pochybně znějícím mumláním a začal hasit trojbarevný oheň směsí prachu a krve z mělké mosazné nádoby. Nesnížil se k tomu, aby se s lovcem nějak rozloučil nebo jej propustil, obrátil se k němu zády a levou rukou mávl letmo k ptákovi Raphtontisovi. To stvoření roztáhlo svá temná křídla a zaklapalo pilovitým zobákem, vzlétlo ze svého hřadu a třepetalo se ve vzduchu s jedním okem, podobným žhavému uhlíku, upřeným zlověstně na Ralibara Vooze. Pak pták s dlouhým ještěrčím krkem obráceným dozadu a očima lesklýma ostražitostí a bdělostí letěl pomalu nad lávovými hřebeny k pyramidě podobnému kuželu Voormithadrethu. A Ralibar Vooz jej následoval, veden jakýmsi puzením, které nedokázal pochopit a jemuž nemohl vzdorovat.
Démonický pták bezpochyby znal všechny zákruty labyrintu iluzí, jimiž obklopil Ezdagor své obydlí. Lovec byl veden po očarované plošině jen malými oklikami. Slyšel vzdálené volání svých mužů, ale když se snažil odpovědět, byl jeho vlastní hlas slabý a pisklavý jako hlas netopýra. Brzy se ocitl na úpatí samotné hory provrtané ústími jeskyní. Byla to část Voormithadrethu, kterou dosud ještě nikdy nenavštívil.
Raphtontis vzlétl k nejnižší jeskyni a vznášel se nad jejím vchodem, zatímco Ralibar Vooz nejistě šplhal za ním pod přívalem kostí, pazourků s ostrými hranami a dalších nepříjemných předmětů, které na něj vrhali Voormiové. Tito nízcí brutální divoši, kupící se u temných ústí svých doupat, doprovázeli lovcovo stoupání zuřivým vytím a nekonečnou zásobou odpadků, které na něj vrhali. Snažili se však nezranit Raphtontise a zdálo se, že pečlivě míří tak, aby jej nezasáhli. Díky tomu, že se vznášel na svých širokých křídlech přímo nad Ralibarem Voozem, nebyla jejich muška příliš přesná a lovec se začal přibližovat k nejspodnějšímu doupěti.
Díky této částečné ochraně dosáhl lovec jeskyně bez vážnějšího zranění. Vchod byl poměrně úzký a Raphtontis se vznášel nad Voormii s otevřeným zobákem a třepotajícími křídly a nutil je k ústupu do nitra doupěte, zatímco Ralibar Vooz šplhal přes okraj vchodu. Někteří ovšem padali před Raphtontisem na zem, aby mu umožnili průlet, a když pták přeletěl, vrhali se na Commoriance, který následoval svého průvodce do páchnoucí temnoty. Voormiové byli jen zpola vzpřímení, střapaté hlavy měly zhruba na úrovni lovcových stehen a boků, vrčeli a chňapali po něm jako psi. Drásali jej svými hákovitými nehty a zachytávali se v kroužcích jeho zbroje.
Bojoval s nimi beze zbraně, jak mu ukládala kletba, srážel jejich odporné tváře ozbrojenou pěstí ve skutečném šílenství, které se jaksi podobalo loveckému zápalu. Cítil, jak se jejich zuby a nehty lámou na dobře spojených kroužcích, když je od sebe odtrhával. Ale další a další nastupovali na jejich místo, a tak jen pomalu postupoval vpřed potemnělou jeskyní. Samice útočily na jeho nohy jako hadi, a mláďata se mu zakusovala do kotníků ještě nedorostlými zuby.
Před sebou slyšel třepotání křídel Raphtontise a drsné skřehotání, zpola syčení a zpola krákání, kterým ho průvodce naváděl v pravidelných intervalech. Temnota před ním se naplnila tisícem dusivých puchů. Na každém kroku mu podkluzovaly nohy na krvi a špíně. Ani se nenadál, když z ničeho nic veškeré útoky Voormiů ustaly. Jeskyně se svažovala směrem dolů. Vdechoval vzduch, který čpěl ostrými, minerálními pachy. Chvíli tápal v neproniknutelné temnotě a po chvíli prudkého klesání došel až do jakési podzemní síně, v níž nebyla ani noc ani den. Kamenná klenba zde byla viditelná díky jakési tajemné záři, která se podobala svitu skrytých měsíců. Raphtontis jej vedl strmě se svažujícími slujemi a kolem propastí s neviditelnými okraji, stále dolů do světa pod horou Voormithadreth. Všude bylo to matné, nepřirozené světlo, jehož zdroj nebylo nikde vidět. To, co mu přelétalo jako stín nad hlavou, mělo na netopýra příliš velká křídla, tu a tam spatřil v postranních zastíněných kavernách jakési obrovské, strašidelné tvary podobné behemotům a obřím plazům, kteří kráčeli po zemi za dávných časů. Kvůli šeru však nedokázal říct, zda jsou to obrysy živých tvorů nebo kamenů, které je pouze připomínají.
Puzení kletby uvržené na Ralibara Vooze bylo vskutku silné. Jeho mysli se zmocnila otupělost. Cítil jen nejasný strach a závratný úžas. Zdálo se, že mu už nepatří žádné vlastní myšlenky a vůle, že je nahradilo cosi cizího. Kráčel dolů za jakýmsi nejasným předurčeným cílem, cestou temnou, ale jaksi povědomou.
Konečně pták Raphtontis ustal v letu a jen se významně vznášel v jeskyni, která se od ostatních odlišovala tou nejodpornější směsicí pachů. Ralibar Vooz se nejprve domníval, že jeskyně je prázdná. Když vstoupil dovnitř, aby se přidal k Raphtontisovi, zakopl u vchodu o jakési zbytky, které vypadaly jako kůží pokryté pozůstatky lidí a různých zvířat. Následoval pohled očí démonského ptáka podobných leštěnému uhlu a v jednom z temných zákrutů sluje spatřil beztvarou hroudu skrčené hmoty. Hmota se při jeho příchodu trochu zachvěla a s nekonečnou leností se z ní vysunula obrovská žabí hlava. Oči se trošku pootevřely, jako by se budily ze spánku, takže se podobaly dvěma škvírám fosforu vytékajícího z černé tváře bez čela.
Ralibar Vooz vnímal mezi mnoha zápachy které stoupaly k jeho nozdrám odér čerstvé krve. Zmocnila se jej hrůza; pohlédl na zem a spatřil před tím neskutečným monstrem slupku, která zbyla z čehosi, co nebylo ani člověkem, ani zvířetem, ani Voormiem. Váhal a bál se jít blíž, ale neměl sílu ustoupit. Pobízen hněvivým syčením archeopteryxe doprovázeným škrábavým klovnutím mezi lopatky vykročil kupředu, až spatřil jemnou tmavou srst na spícím těle a klimbající hlavě.
Znovu s hrůzou a pocitem neodvratného děsivého osudu uslyšel svůj vlastní hlas:
„Ó Pane Tsathogguo, já jsem krvavá oběť, kterou posílá čaroděj Ezdagor.“
Žabí hlava se k němu líně a pomalu naklonila; oči se pootevřely o trochu víc a zpod záhybů očních víček se řinulo zlovolné a zlomyslné světlo. Pak Ralibar Vooz zaslechl hluboký, burácivý zvuk. Nevěděl, zda skutečně rozechvívá zešeřelý vzduch nebo zda se ozývá pouze v jeho mysli. Ze zvuku se utvářely neohrabané slabiky a celá slova.
„Díky Ezdagorovi za tuto oběť. Jelikož jsem ovšem nedávno pojedl oběť s dostatkem krve, je pro tuto chvíli můj hlad ukojen a nevyžaduji žádné další oběti. Je ovšem možné, že někdo jiný ze Starých žízní či hladoví. A jelikož jsi sem přišel s kletbou, není vhodné, abys odsud odešel bez další. Uvrhuji na tebe tedy tuto kletbu: Vydáš se dolů jeskyněmi, dokud po dlouhém sestupu nedojdeš k bezedné propasti, nad níž spřádá svou věčnou síť pavoučí bůh Atlach-Nacha. A tam zavoláš Atlach-Nachu a řekneš mu: ‚Já jsem dar, který posílá Tsathoggua.‘“
A tak, veden Raphtontisem, odešel Ralibar Vooz z Tsathogguova obydlí jinou cestou než tou, kterou přišel. Cesta byla stále příkřejší a příkřejší. Procházela slujemi příliš velkými na to, aby je obsáhl lidský zrak, a podél propastí padajících do neznámých hlubin, z nichž se ozývalo pomalé a ospalé šumění podsvětního moře.
Nakonec se na okraji propasti, jejíž protější strana se ztrácela v nedohlednu, letící pták opět ve vzduchu zastavil s roztaženými křídly a svěšeným ocasem. Ralibar Vooz se přiblížil k propasti a spatřil, že je k jejím okrajům v pravidelných intervalech přichycená pavučina, která pokrývala celou propast sítí šedých provazcovitých vláken, která se na mnoha místech křížila a proplétala. V dálce na pavučině rozpoznával jakýsi temný tvar, velký jako přikrčený člověk, ovšem s mnoha pavoukovitýma nohama. Jako spáč slyšící hlas v noční můře uslyšel své vlastní volání:
„Ó Atlach-Nacho, já jsem dar, který posílá Tsathoggua.“
Tmavá postava se k němu rozběhla neuvěřitelnou rychlostí. Když se bytost přiblížila, uviděl Ralibar Vooz, že na skrčeném ebenově černém těle je i jakýsi obličej, dole mezi nohama s několika klouby. Obličej na něj vykukoval s podivným výrazem plným pochybností i zvědavosti. Odvážnému lovci hrůzou ztuhla krev v žilách, když se jeho pohled střetl s malýma, prohnanýma očima obklopenýma chlupy. Vysoký, pronikavý, jako jehla bodavým hlasem promluvil pavoučí bůh Atlach-Nacha:
„Jsem vskutku vděčný za tento dar. Jelikož však není nikoho jiného, kdo by přemostil tuto propast, a jelikož je k tomuto úkolu třeba celé věčnosti, nemohu mrhat svým časem na to, abych tě vytahoval z tvé zvláštní kovové skořápky. Je však možné, že předlidský čaroděj Haon-Dor, který přebývá za propastí ve svém paláci prastarých kouzel, by z tebe mohl mít nějaký užitek. Most, který jsem právě dokončil, vede přímo k prahu jeho příbytku a tvoje váha bude dobrou zkouškou síly mého umění. Jdi tedy s touto kletbou, kterou na tebe uvaluji, a řekni Haon-Dorovi: ‚Atlach-Nacha mě posílá.‘“
S těmito slovy pavoučí bůh sestoupil ze své pavučiny a rozběhl se podél okraje propasti kamsi mimo dohled, bezpochyby začít s budováním nového mostu na nějakém vzdálenějším místě.
Přestože na něj třetí kletba dolehla tíživě a nutila jej pokračovat, Ralibar Vooz nenásledoval Raphtontise do nočních hlubin vůbec ochotně. Atlach-Nachova pavučina pod jeho nohama byla dostatečně silná, jen se trochu pohupovala. Ale mezi vlákny v nezměrných hlubinách pod sebou, jak se mu zdálo, viděl pohyby jakýchsi draků s křídly zakončenými drápy i víření temnoty, děsivých bezejmenných kolosů, které se objevovaly a zase mizely.
Lovec vedený svým průvodcem však nakonec došel až k protějšímu okraji propasti, na němž byla Atlach-Nachova pavučina přilepena k prvnímu schodu ohromného schodiště. Schody střežil stočený had, jehož žíly byly široké jako přezky opasku a ve střední části byl široký jako statný válečník. Zrohovatělý ocas tohoto hada chřestil jako sistrum a v otevřené tlamě byly vidět tesáky dlouhé jako lesnické sekáče. Když však zahlédl Raphtontise, odsunul své smyčky stranou a dovolil Ralibarovi Voozovi vystoupat po schodech.
Naplnila se třetí kletba a lovec vstoupil do Haon-Dorova paláce s tisíci sloupy. Podivné a tiché byly ty síně vytesané z šedých základních kamenů Země. Převalovaly se v nich sem a tam beztvářné oblaky dýmu a mlhy a stály tam sochy představující příšery s myriádami hlav. Na stropních klenbách jako by zavěšeny v prázdnotě noci hořely lampy s hlavou dolů převrácenými plameny spalující snad led a kámen. Těmito síněmi prostupoval mrazivý duch zla, starší než všechny lidské pojmy a představy. A hrůza a strach se kolem nich plížily jako neviditelní hadi probuzení ze spánku.
Raphtontis kličkoval bludištěm jeskyní s naprostou jistotou někoho, kdo je zde doma, a tak dovedl Ralibara Vooze do vysoké místnosti s kruhovým půdorysem, narušeným pouze vchodem, jímž přišli. Místnost byla prázdná, až na sedátko umístěné na pěti sloupech vysoko nad podlahou, k němuž nevedly žádné schody ani jiný přístup, takže se na něj mohla usadit pouze okřídlená bytost. Seděla na něm postava zahalená hustou, pochmurnou temnotou, přes hlavu a tvář měla závoj příšerného stínu.
Pták Raphtontis se na znamení, že jsou u cíle, zastavil ve vzduchu před sedadlem na sloupech. A Ralibar Vooz ke svému údivu zaslechl jakýsi hlas říkající:
„Ó Haon-Dore, Atlach-Nacha mne posílá.“
Ještě než slova odezněla, uvědomil si, že to byl jeho vlastní hlas.
Dlouhou dobu nebylo ticho rušeno vůbec ničím. Vysoko posazená postava se ani nehnula. Avšak Ralibar Vooz, pozorující s rozechvěním zdi kolem sebe, spatřil, jak z původně naprosto hladkých stěn vyrážejí tisíce tváří, pokroucených a pokřivených jako tváře šílených ďáblů. Obličeje se nakláněly dopředu na dlouhých krcích, které se prodlužovaly; za krky se objevila zmrzačená ramena a těla, kousek po kousku vystupovala z kamene a natahovala se k lovci. A pod jeho nohama jako dlaždice vystupovaly ze země další obličeje, neklidně se obracející a převalující, otevírající svá démonská ústa a oči.
Konečně zahalená postava promluvila; a přestože její slova nepatřila k žádnému jazyku smrtelníků, bylo jim jakýmsi způsobem možno rozumět:
„Mé díky patří Atlach-Nachovi za jeho dar. Zdá-li se, že váhám, je tomu tak pouze proto, že přemýšlím, k jakému účelu bych tě mohl využít. Mí služební duchové, kteří naplňují zdi a podlahu této komnaty, by tě nejraději okamžitě sežrali. Byl bys však pro tu spoustu ubohým soustíčkem. Věřím, že nejlépe učiním, když tě vyšlu za svými spojenci, hadími lidmi. Jsou to neobyčejně dobří vědci, a ty bys jim třeba mohl poskytnout nějakou zvláštní ingredienci pro jejich chemické pokusy. Ber tedy tato slova jako kletbu, kterou na tebe uvaluji, a vydej se do jeskyní, jež obývají hadí lidé.“
Ralibar Vooz poslechl i tento pokyn a pokračoval dolů do nejtemnějších vrstev toho prastarého podsvětí pod Haon-Dorovým palácem. Raphtontis byl neomylným vůdcem, a než se lovec nadál, ocitli se v prostorných kavernách, v nichž se zabývali nejrůznějšími činnostmi hadí lidé. Kráčeli ladně a vlnivě vzpřímeně na končetinách starších, než jsou končetiny savců. Jejich strakatá a neochlupená těla se ohýbala s velkou grácií. Všude kolem znělo hlasité a neustávající syčení různých formulí a hadí lidé přecházeli sem a tam. Někteří tavili černé podzemní rudy, jiní vyfukovali roztavený obsidián do podoby lahviček a dalších nádob, někteří odměřovali chemikálie, jiní slévali podivné tekutiny a zvláštní roztoky. Byli tak zaměstnaní, že si nikdo z nich zřejmě ani nepovšiml příchodu Ralibara Vooze a jeho průvodce.
Když lovec opakoval poselství od Haon-Dora tak dlouho, že se tím téměř unavil, povšiml si jeden z kráčejících plazů konečně jeho přítomnosti. Bytost si jej prohlížela s chladnou, avšak velmi zneklidňující zvědavostí, a nakonec ze sebe vypravila zvučné zasyčení, které se rozlehlo nad všemi ostatními zvuky práce i konverzace. Ostatní hadí lidé okamžitě ustali ve své práci a začali se shromažďovat kolem Ralibara Vooze. Z tónu jejich syčení se dalo vytušit, že mezi sebou vedou nějaký spor. Někteří se přikradli ze strany ke Commorianci, dotýkali se jeho obličeje a rukou svými chladnými, šupinatými prsty a snažili se dostat pod jeho zbroj. Cítil, že si jej podrobně prohlížejí a zkoumají s metodickou přesností. Zároveň si také všiml, že se vůbec nezajímají o Raphtontise, který se usadil na velkém alembiku.
Po chvíli někteří z chemiků odchvátali pryč, aby se za okamžik vrátili se dvěma velkými skleněnými nádobami naplněnými čirou tekutinou. V jedné z nádob plaval dobře vyvinutý a dospělý samec Voormie. Ve druhé plaval podobně dokonalý vzorek hyperborejského mužství, nikoli nepodobný samotnému Ralibarovi Voozovi. Ti, kteří tyto vzorky přinesli, složili své břímě před lovce a každý z nich pak přednesl něco, co bylo nepochybně učenou rozpravou na téma komparativní biologie.
Tato řada přednášek byla, na rozdíl od jiných takových, poměrně krátká. Nakonec se chymikové vrátili ke své práci a nádoby byly zase odneseny. Jeden z vědců potom přistoupil k Ralibarovi Voozovi a promluvil na něj čistou, ač poněkud sykavou, lidskou řečí:
„Od Haon-Dora bylo laskavé, že tě sem poslal. Jak jsi však viděl, máme již exemplář tvého druhu. V minulosti jsme pitvali mnohé další a poznali jsme, co se dalo, o této hrubé a úchylné formě života.
A jelikož je naše chemie věnována téměř výhradně tvorbě silných toxických činidel, nemůžeme tě pro naše pokusy a výrobu využít s ohledem na naprosto obyčejné prvky, z nichž se tvé tělo skládá. Nemají žádnou farmaceutickou hodnotu. Navíc jsme už dávno přestali pojídat nečistou přirozenou potravu, a přijímáme už pouze syntetickou výživu.
Je ovšem možné, že bys mohl nějak posloužit Archetypům. Přinejmenším pro ně budeš novinkou, protože do těchto hlubin ještě nesestoupil žádný příklad současného lidského vývoje. Proto tě uvedeme do velmi účinného a imperativního stavu hypnózy, jež jest v čarodějnickém slovníku známa jako kletba. A poslušen tohoto příkazu sestoupíš do jeskyně Archetypů…“
Oblast, do níž vrchní soudce Commoriomu vstoupil nyní, ležela v jisté vzdálenosti od hadích laboratoří. Vzduch v propastech a jeskyních na jeho cestě se začal znatelně ohřívat, byl vlhký a plný par jako vzduch v rovníkovém močálu.
Všude kolem něj, v tom hustém a polovodnatém světle, viděl lovec skály a faunu a rostliny hrubého primitivního světa. Tyto tvary byly matné, nejisté, rozechvělé a skládaly se z volně uspořádaných prvků. Dokonce i v tomto bizarním a velmi pochybném podzemním terénu se Raphtontis choval jako doma a plul mezi hrubými obrysy rostlin a mlžných balvanů bez jakékoli ztráty orientace. Ale Ralibar Vooz začal cítit, navzdory kouzlu, které jej nutilo pobídkami stále vpřed, velkou únavu, která nebyla vůbec nepřirozená, vezmeme-li do úvahy jeho dlouhou a hrdinskou pouť. Potíže mu činila rovněž pružnost země, která se pod ním prohýbala jako podmáčená bažina, a zdála se být až znepokojivě nehmotná.
Toto znepokojení se ještě prohloubilo, když zjistil, že přitáhl pozornost obrovské mlžné příšery s hrubými obrysy tyranosaura. Toto stvoření lovce pronásledovalo mezi archetypálními kapradinami a plavuněmi. Pěti či šesti skoky jej dostihl a začal jej polykat s rychlostí vlastní i současným plazům. Naštěstí bylo tyranosaurovo tělo tvořené jakousi plazmou, ač poměrně neprůhlednou, která byla podobná jakémusi astrálnímu materiálu, a tak Ralibar Vooz, zmítající se v čelistech plaza ucítil, jak tmavé stěny ještěřího jícnu povolují pod jeho vahou a on spadl na zem. Po třetím takovém pokusu o sežrání člověka dospěla příšera k závěru, že lovec není jedlý. Otočila se a neskutečnými skoky se vydala za potravou vhodnější pro jeho hmotnou úroveň. Ralibar Vooz pokračoval v cestě jeskyní Archetypů. Jeho kroky byly často brzděny hladovými tlamami allosaurů,[4] pterodaktylů, pteranodonů,[5] stegosaurů a dalších masožravců s oněmi mlhovitými žaludky z prastarých časů. Když prožíval neskutečná muka s jedním opravdu vytrvalým megalosaurem,[6] spatřil před sebou konečně dvě bytosti vzdáleně připomínající člověka. Byly obrovské, s téměř kulovitými těly, a zdálo se, že se spíše vznášejí, než kráčí. Jejich rysy, ačkoli byly rozmlžené, skoro až zárodečné, vyjadřovaly nejspíše odpor a nepřátelství. Přiblížily se ke Commorianci a ten si začal uvědomovat, že k němu promlouvají. Jazyk, který používali, se skládal z primitivních samohlásek, ale přesvědčivě sděloval následující zprávu:
„My, jakožto prapůvodní předobraz lidstva, jsme ohromeni pohledem na kopii tak hrubou a neslýchaně překroucenou a odlišnou od původního modelu. Se zármutkem a rozhořčením se tě proto zříkáme. Tvá přítomnost na tomto místě je neoprávněná a obtěžuje nás. Je zcela zřejmé, že nemůžeš být pozřen ani našimi nejvyhladovělejšími dinosaury. Proto na tebe uvalujeme tuto kletbu: bez otálení se odebereš z Jeskyně archetypů a vyhledáš slizkou propast, v níž Abhoth, otec i matka veškeré kosmické nestoudnosti, setrvává v neustálém štěpení. Myslíme si, že se hodíš toliko pro Abhotha, který si tě snad splete s jedním ze svých potomků a pohltí tě v souladu se svým zvykem, jak zacházet se svými potomky.“
Unaveného lovce dále vedl neúnavný Raphtontis do hluboké jeskyně na stejném podloží, jako byla jeskyně Archetypů. Možná byla dokonce přímo spojená s předchozím místem. Země pod nohama zde byla pevnější, ačkoli vzduch byl naopak ještě více prostoupen parami. A Ralibar Vooz by býval mohl opět nabýt něco ze své obvyklé jistoty, kdyby se zanedlouho nesetkal s bezbožnými a odpornými tvory. Stvoření bylo možno přirovnat jen jednonohým žabám, obrovským červům s myriádami ocasů a znetvořeným ještěrům. Hopsaly a v nekonečném procesí se plazily šerem a nebylo mezi nimi konce těm různorodým morfologickým patvarům kterými se vyznačovali. Na rozdíl od Archetypů byly tyto stvůry až příliš hmatatelné, a Ralibar Vooz už byl vyčerpán a dělalo se mu i zle z neustálého odkopávání stvůr ze svých holení. Trochu se mu ulevilo, když zjistil, že jak postupuje vpřed, jsou ti bídní zmetci stále menší a menší.
Šero kolem něj zhoustlo horkými, hnusnými výpary, které zanechávaly lepkavý povlak na lovcově zbroji i holých rukou a obličeji. S každým nádechem vnímal pachy tak nechutné, že by si je nikdy nedokázal ani představit. Zakopával a klouzal po odpornostech plazících se mu pod nohama. Pak v páchnoucím soumraku spatřil, jak Raphtontis opět zastavil. A pod tím démonickým ptákem uviděl jakousi tůň s bahnitým okrajem posetým hnusnými mršinami. V tůni se pak převalovala šedavá děsivá masa plnící ji téměř od jednoho kraje ke druhému.
Zdálo se, že právě zde je prvotní zdroj oněch ohavností a znetvořenin. Neboť ta šedavá hmota se neustále chvěla, vzdouvala a nafukovala. A z ní se v nekonečném štěpení rodily ony anatomické zrůdnosti snažící se dostat od ní co nejdál do všech koutů jeskyně. Byly mezi nimi i takové zrůdnosti jako nohy bez těl či ruce zmítající se ve šlemu, hlavy kutálející se pryč či plácající se, šupinami pokrytá břicha a všemožné znetvořené a zrůdné věci, které rostly s tím, jak se vzdalovaly od Abhotha. A ty, co neplavaly dost rychle na břeh, když oddělovaly od Abhotha a padaly do tůně, požíraly tlamy otevírající se z rodičovské hmoty.
Ralibar Vooz už nedokázal samým vyčerpáním ani myslet, nedokázal vnímat celou tu hrůzu. Jinak by cítil nesnesitelnou hanbu z toho, jakému osudu jej Archetypy zanechaly, k čemu byl podle jejich mínění nejužitečnější. Byl téměř k smrti vyčerpán, a kdesi nad sebou jako vzdálenou ozvěnu se slyšel zdůvodňovat svůj příchod k Abhothovi. Nepoznával vůbec svůj vlastní hlas.
Nedočkal se žádné odpovědi. Z hroudovité hmoty se však vysunul úd, který se natahoval a prodlužoval směrem k Ralibarovi Voozovi stojícímu na okraji tůně. Úd se rozdělil na plochou blanitou ruku, měkkou a slizkou, která začala lovce ohmatávat od hlavy až k patě. Po dokončení této prohlídky zřejmě dosloužila svému účelu, protože odpadla od Abhotha a kroutivě se odplížila do šera jako had za ostatními zrůdami.
Stále čekající Ralibar Vooz cítil v hlavě, jak k němu cosi nezvučně a beze slov promlouvá. Převedeno do lidského jazyka říkalo sdělení asi toto:
„Já, Abhoth, který jsem stejně starý jako nejstarší bohové, považuji vkus Archetypů, kteří mi tě doporučili, za pochybný. Po pečlivé prohlídce tě nepoznávám za žádného ze svých příbuzných či potomků, ačkoli musím uznat, že jsem byl zprvu oklamán jistou biologickou podobností. Nejsi mi nijak znám a nechci ohrozit své zažívání neověřenou pochutinou.
Nevím, odkud jsi přišel ani kdo jsi, stejně jako nemohu děkovat Archetypům za to, že ohrozili mé poklidné a veledůležité plození tím, že mi tě nabídli. Zapřísahám tě, odejdi odtud. Existuje bezútěšné, strašlivé a děsivé zásvětí známé jako Vnější svět, o němž jsem slyšel jen nejasné zprávy. Myslím, že ten by pro tebe mohl představovat vhodný cíl. Uvaluji na tebe kletbu: běž a za každou cenu najdi tento Vnější svět.“
Raphtontis si zřejmě uvědomil, že je nad fyzické síly jeho svěřence naplnit sedmou kletbu bez odpočinku. Zavedl lovce k jednomu z nesčetných východů z Abhothova doupěte. Byl to východ vedoucí do neznámých končin naproti jeskyni Archetypů. Tam výmluvnými gesty svých křídel a zobáků naznačil, že ve skále našel jakousi úzkou alkovnu. Prohlubenina byla suchá a jako místo k odpočinku nebyla vůbec nepohodlná. Ralibar Vooz tam s potěšením ulehl a jakmile zavřel oči, převalila se přes něj černá vlna spánku. Raphtontis zůstal na stráži před alkovnou, údery zobáku odháněl toulavé Abhothovy potomky, kteří se pokoušeli spáče napadnout.
Protože v podzemním světě nebylo dne ani noci, nemohl Ralibar Vooz nijak určit, jak dlouho spal. Probudil ho zvuk živého třepetání křídel a když otevřel oči, spatřil nad sebou Raphtontise držícího v zobáku odporný předmět, který se vzdáleně podobal rybě. Raději nepřemýšlel o tom, kde či jak pták tohoto tvora během své neustálé vigilie chytil. Ralibar Vooz hladověl příliš dlouho na to, aby si vybíral. Přijal nabídnutou snídani a bez okolků ji snědl.
Nakonec, poslušen kletby, kterou na něj uvalil Abhoth, se vydal na cestu zpět na zemský povrch. Cesta, kterou Raphtontis vybral, byla zřejmě zkratkou. Vyhnuli se oblačné jeskyni Archetypů a laboratořím, v nichž se hadí lidé pachtili za svými toxikologickými výzkumy. Vyhnuli se také Haon-Dorovu čarovnému paláci. Po dlouhém, namáhavém a nudném výstupu opuštěnými puklinami a jakousi podzemní plošinou došel poutník až k oné široké bezedné propasti přemostěné pouze pavučinami pavoučího boha Atlach-Nachy.
Nějakou dobu téměř běžel, protože jej pronásledovali někteří z Abhothových potomků, kteří rostli po způsobu svého druhu tím víc, čím dál byli od svého stvořitele, až dosáhli velikosti mladých tygrů či medvědů. Když došel k nejbližšímu mostu, spatřil, že je před ním nějaká těžkopádná a pomalá bytost podobná lenochodovi, která začala přecházet po pavučině. Zadní část toho tvora byla poseta nepřátelskýma očima a Ralibar Vooz si nebyl jist, na kterou stranu se stvoření dívá. Nechtěl se příliš přibližovat k pařátům bytosti, a tak čekal, dokud nezmizí v temnotě. To ho už ale dobíhali Abhothovi zplozenci.
Raphtontis se vznášel nad obrovskou pavučinou s varovným krákáním. K překotnému spěchu jej pobízely slintající čumáky temných abnormalit, které mu skoro olizovaly paty. Kvůli tomuto chvatu si nevšiml, že pavučina je oslabená a na několika místech potrhaná vahou lenochodovitého monstra. Když se dostal na dohled protější straně propasti, nemyslel na nic jiného než na to, aby tam byl co nejrychleji a znásobil svůj kvap. V té chvíli se však pod ním pavučina přetrhla. Lapal divoce po utržených houpajících se pramenech vlákna, nedokázal však svůj pád zastavit. S několika kusy Atlach-Nachovy pavučiny v hrstech padal do propasti, do jejíchž hlubin se ještě nikdo nikdy dobrovolně nevydal.
Naneštěstí to byla jedna z možností, proti nimž Ralibara Vooze podmínky sedmi kleteb nechránily.
∴
Translation © Martin Král, 2011
© okultura, MMXIX
[1] Srv. Pavoučí ženu z Teotihuacánu, velikou bohyni předkolumbovské civilizace na území dnešního Mexika.
[2] Děsivý hřeben štítů černých jako eben, o nichž se říká, že jejich stěny jsou ze skla a vypadají jako plástev protkaná skrytými tunely.
[3] Catoblephas nebo Catoblepas je mýtické zvíře, poprvé zmiňované v díle římského učence Plinia Staršího. Později o něm podrobně psal Claudius Aelianus a středověké bestiáře. Měl to být černě zbarvený kopytník připomínající buvola nebo obřího kance, který nosí hlavu stále schýlenou k zemi. Jeho pohled je totiž nebezpečný, může usmrcovat nebo proměňovat v kámen vše, na co se podívá, podobně jako bazilišek nebo Gorgona. Živí se výhradně jedovatými rostlinami a má se vyskytovat v Etiopii.
[4] Allosaurus (řec. αλλος znamená „cizí“, „neznámý“ nebo „divný“; σαυρος je „ještěr“) byl popsán slavným americkým paleontologem z 19. století Othnielem Charlesem Marshem v roce 1877.
[5] Pteranodon (tj. „bezzubé křídlo“) patří k nejznámějším ptakoještěrům (pterosaurům). Žil v několika druzích koncem období křídy (asi před 86 až 84 miliony let) na území dnešních USA. Byl objeven a popsán O. C. Marshem v roce 1876.
[6] Megalosaurus znamená „velký plaz“ (řec. μεγαλο, „velký, vysoký“).
