(Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 2023)
Franz Spunda: Bafomet
286 stran, Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 2023, vydání první, brožované
ISBN 978-80-244-6379-7
Franz Spunda (1890–1963) byl jedním z nemnohých olomouckých německy píšících literátů, který ve své době dosáhl jistého věhlasu i za hranicemi úzkého regionu. Byl synem krejčího, který šil převážně pro představitele olomouckého duchovenstva; studoval v Olomouci na německém klasickém gymnáziu, poté (1909–1914) ve Vídni germanistiku, romanistiku a filosofii (několik semestrů strávil také v Mnichově, Berlíně a v Paříži). Byl by zřejmě pozdějším literárním světem, čtenáři i germanistikou zcela zapomenut, kdyby roku 1971 nevznikl obsáhlý článek Wodurch hat Franz Spunda die deutschsprachige Literatur bereichert? [Čím obohatil Franz Spunda německojazyčnou literaturu?], který publikoval Ludvík Václavek v časopise Germanistica Olomucensia, což byl mimochodem poslední článek, který směl v době normalizace zveřejnit pod vlastním jménem.
Christoph Fackelmann[1] se v první ze svých dvou studií, Heilige Berge im Chaos der Welt [Svaté hory ve zmatku světa] pouští do napínavého průzkumu okultních a magických prvků v básníkově díle, jež nazírá jako „základní okultistický diskurs“ a jako „magickou konstantu“. Spunda se nejprve proslavil jako autor „magických románů“ (např. Devachan, 1921, Der gelbe und der weiße Papst, 1923) a jako básník s okultními a mystickými vlivy (Hymnen, 1919, Astralis, 1920).
Brzy na sebe upozornil také jako překladatel Petrarky, Aretina, Leopardiho a Ossiana. Právě „odvrácení se od expresionismu, který se stal formálním a intelektuálním“, evokoval Spunda pod heslem „magické umění“. Poté, co se distancoval od svých literárních začátků, které se vyznačovaly esoterickou fantazií, pokračoval ve své tvorbě ambiciózními cestopisy z Řecka, Itálie a Malé Asie (mj. Griechische Reise, 1926, Der heilige Berg Athos, 1928). Ty se odlišovaly od klasicistního i dionýského obrazu antiky a rozvíjely „hermetický“ pohled na svět v záři archaických mystérií a byzantské náboženské nádhery.
Spunda se pak postupně zaměřil na historické romány, mj. Minos oder Die Geburt Europas (1931), následovala „vizigótská trilogie“ Wulfila (1936), Alarich (1937) a Das Reich ohne Volk (1938), a dále eseje z kulturních dějin, Paracelsus (1925), Geschichte der Medici (1944). Jeho cílem bylo interpretovat mytické tradice a historické procesy s „intelektuálně-politickým“ významem pro současnost: pro Evropu na rozcestí, ale také pro jeho vlastní hluboce otřesený národ, který v jeho očích potřeboval překonat svou dezorientaci návratem ke znakům a procesům minulosti.
Od konce dvacátých let dvacátého století patřil Spunda, který se silně angažoval i ve své profesi, k nejuznávanějším autorům své generace v Rakousku. Ve třicátých letech začal sympatizovat s národně revolučními myšlenkami a 5. prosince 1932 vstoupil do NSDAP. Během válečných let se od ní opět distancoval a psal díla z „vnitřní emigrace“, např. Der Herr vom Hradschin, Der Sang aus der Tiefe (1942), Platon, započatá v roce 1940, ale vydaná z jeho pozůstalosti až v roce 2012.
Po válce pokračoval v publikování románů s klesajícím ohlasem a psal také autobiografická díla, Frühlingsannalen (1957). Vedle převládající básnicko-historiografické formy „životních románů“, které se soustředily na umělecké a intelektuální dějiny a jejich konflikty s tehdejší mocí, mj. romány Verbrannt von Gottes Feuer (1949), Giorgiones Liebeslied (1955), Das mystische Leben Jakob Böhmes (1961), došlo k obnovení zkoumání náboženské kultury východního křesťanství. Athoské společenství, „založené na metafyzice“, a asketicko-eremitskou religiozitu mnichů viděl autor jako do morku kostí ohrožené devastací éry turismu. Zároveň v nich viděl naléhavě vytoužený korektiv pro pomýlený Západ, který byl zkažen pokrokem, srv. Legenden und Fresken vom Berg Athos (1962).
∴
Studie Herberta Schrittessera Franz Spundas „magische Romane“ [“Magické romány“ Franze Spundy] a Alexandra Martina Pflegera Franz Spundas Giordano-Bruno-Roman [Spundův román o Giordanu Brunovi] se věnují jednotlivým Spundovým čtyřem „magicko‑okultním“ románům z rané fáze: Devachan, Der gelbe und der weiße Papst, Das ägyptische Totenbuch (1926), a Baphomet (1928), které zasazuje do kontextu „groteskně fantastické literatury z doby kolem přelomu století“, kterou rámují spisovatelé jako Gustav Meyrink, H. H. Ewers, Paul Busson,[2] Karl Hans Strobl, a vnímá je jako tetralogii, kterou drží pohromadě postava mnicha Irenea, a ty doprovází Spundovy teoretické myšlenky k magickému básnictví ve sbírce esejů Der magische Dichter [Magický básník], jejichž „základním tématem je boj dobra a zla“.[3]
Právě německo-český spisovatel Karl Hans Strobl, významný autor německy psané fantastické literatury z počátku dvacátého století, se o Spundově prvotině Devachan vyjádřil takto:
„Spundův román je, pokud vím, prvním pokusem dát literární formu kosmogonii a esoterice teosofie. Spunda má tedy v tomto materiálu přednost, kterou je třeba uznat. Umělecké ztvárnění samozřejmě ustupuje do pozadí jeho intelektuálnímu dílu… Román se odehrává – navzdory občasným událostem, které nejsou příliš pevně ukotveny v realitě – takříkajíc na jiné úrovni než ta naše, a tak mu chybí ono ‚vnášení‘ nadpřirozena do každodenního života, které tvoří zvláštní půvab fantastiky. Jeho postavy jsou až příliš pouhými nositeli myšlenek, principů a tajných vědeckých představ, než aby mohly působit silně. Ale opustíme-li svou úroveň, vzdálíme-li se od základů svého myšlení, zřekneme-li se umělecko-formálního, pak budeme moci s radostí a nadšením sledovat velký básnický rozmach, žhavou vášeň jeho odvážných myšlenek, odvážnou světovost jeho záměrů a sílu jeho astrálních vizí.“[4]
Spundovo dílo ve dvacátých letech budilo pozornost a fascinovalo svým přemrštěným expresionistickým stylem jakoby převzatým z tehdejší „akční“ filmové tvorby, z monumentálních filmů režisérů jako Fritz Lang [Doktor Mabuse, dobrodruh (1922), Metropolis (1927), Žena na měsíci (1929), Závěť doktora Mabuse (1933)] nebo Friedrich Wilhelm Murnau [Upír Nosferatu a Fantom (1922), Faust (1926)].
Tomuto tónu odpovídají i raná dramata, z nichž se jen málo dočkalo vydání nebo uvedení, např. jednoaktovka Die Befreiung, otištěná v roce 1921, a „mystérium ve třech dějstvích“ Der Tod Adams (Adamova smrt), poprvé uvedené ve štětínském městském divadle v roce 1923. Jsou pravděpodobně nejdůslednější realizací jeho tehdejších uměleckých postojů, jak je vytyčil v koncepci „eleusinského dramatu“ obsažené v ústředním souboru esejů Der magische Dichter (1923). S budoucí postavou „magického básníka“ nebo s myšlenkou „okultního mýtu“, rozpracovanou v eseji Dichterische Aufgaben des okkultistischen Mythos, vydaném v roce 1925, vytváří Spunda vzor pro nahrazení expresionismu hybridní poezií na prahu posvátna:
„Typem naší doby je umělec jako nadpozemský člověk.“[5]
V této souvislosti se Spunda domníval, že je to právě on, kdo se snaží o to, aby se jeho poezie stala typickou.
Spundovy první romány plní spíše funkci zprostředkování okultních představ a motivů a představují prostředek pro široké pojednání o esoterických problémech a jsou označovány jako „magické“, např. Devachan, Der gelbe und der weiße Papst, „nekromantická“ Das ägyptische Totenbuch (1924) nebo „alchymistický“ Baphomet (1928). Pohybují se v oblasti groteskně-fantastické vzorové literatury, jak ji před válkou založil například Gustav Meyrink, autor Golema, který na oplátku zařazuje dvě Spundova díla do série románů a knih o magii [Romane und Bücher der Magie], jež vydával u nakladatelství Rikola-Verlag. Spunda s ním a s řadou dalších autorů a badatelů udržoval čilou výměnu názorů v mimořádně živém tajném diskurzu dvacátých a třicátých let. Pravidelně se přispíval i do časopisů a sborníků tohoto spektra, např. Magische Blätter, Hain der Isis, Das Wunder, Psyche, Das Neue Licht, po roce 1945 pak Mensch und Schicksal a další. O „zázračném světě kabaly“ psal v předmluvě k vydání pamětí kabalisty Vitala, Lebenserinnerungen des Kabbalisten Vital od Chajima Blocha (1927).
Podle jeho názoru se parapsychické jevy stávají „vysvětlitelnými jako to, čím skutečně jsou, totiž jako dosud ne zcela poznané přírodní zákony“ ve světle zákonitého náboženského světového názoru kabalistického typu, určeného rovnováhou mezi tímto a jiným světem. Již tehdy publikoval také v renomovaných liberálních a národně konzervativních časopisech a v orgánech hnutí katolické obnovy, mj. v Die Tat, Der Kunstwart, Die neue Rundschau, Orplid, Der Gral, Witiko.
„Lze vzhledem k hutné motivické propletenosti jednotlivých prvků ve Spundových knihách nahlížet jeho celkovou tvorbu jako organický celek, nebo musíme hovořit o zlomu mezi jeho ranou ‚magicko‑okultistickou‘ popř. ‚postexpresionistickou‘ fází a jeho pozdější ‚klasickou‘ periodou orientovanou na antiku a renesanci?“, ptá se Pfleger.
A pokračuje:
„Jedná se o první větší prozaickou práci, kterou Spunda publikoval po konci ‚Třetí říše‘.“
Román o Giordanu Brunovi Verbrannt von Gottes Feuer [Sežehnut ohněm Božím] z roku 1949 lze také částečně číst jako zašifrované vypořádání se s nacistickým režimem, jejímž přívržencem po nějakou dobu byl, než se od něj odklonil, a dále jako zúčtování se svými dřívějšími esotericko‑okultistickými ambicemi“. Jedna ze závěrečných vět poukazuje na stanovisko interpreta:
„Spunda si možná dělal ve své rané ‚magické fázi‘ naděje na objevení onoho archimédovského bodu, ‚co je naším základem a odkud může být svět posouván vpřed‘. Později se ale, jak ukazuje Verbrannt von Gottes Feuer, začal považovat spíše za čistě bádajícího než za zasvěcence.“[6]
Zpětně Spunda odmítl většinu svých raných textů a prohlásil je za pouhé reflexe „chaosu světa“ po válce a své vlastní „duševní krize“. Svou rozsáhlou studii Das Weltbild des Paracelsus z roku 1925 – v rozšířeném a upraveném vydání pak vyšla znovu v roce 1941 –, považoval za spojnici s druhou fází své literární tvorby. Vychází z velké znalosti dějin idejí, na rozdíl od dřívějších spisů v ní nacházíme odměřený, jasný styl a je uznávána a oceňována daleko nad populárně filosofický rámec, pro který byla původně zamýšlena. Tehdejší stoupenci Paracelsa vykazovali silné okultistické významové aspekty, které Spunda jasně rozpoznal, nicméně jeho niterné souznění mu pomohlo vytvořit vyrovnaný pohled, který vyvažuje přirozený a duchovní rozměr lidské existence:
„Poznávání podstaty věcí, včetně té vlastní, je hlavním úkolem magického poznání. Ti, kdo ho dosáhli, budou využívat přírodní síly k léčení lidstva. Bude také pomáhat a podporovat přírodu tam, kde sama nemůže dosáhnout dostatečného účinku; bude v ní formovat a utvářet to chaotické tím, že mu vtiskne svůj vlastní charakter. Neboť člověk, ačkoliv jest přírodou, je dál než příroda, je vylepšenou přírodou díky síle božského ducha, který v něm žije.
Hohenheimova magie je tedy důvěrným ponořením do přírody, aktivním viděním a poznáváním, které nemá nic společného s lidovou pověrou, ponořením, které má ještě moc působit a utvářet to, co vidí, zkrátka je dynamickou teologií přírody.“
∴
„Duch jest, kterýž oživuje, tělo nic neprospívá.“
„Tímto citátem z evangelia sv. Jana začíná český překlad díla moravského německého spisovatele a básníka Franze Spundy, ztraceného syna moravské bafometí větve. Temné to linie spojují převážně německy píšící autory s kořeny vycházejícími z divoké německé romantiky, z doby Ďáblových elixírů E. T. A. Hoffmanna. Citát pochází z roku 1926, z fascinujícího románu Egyptská kniha mrtvých,[7] který vydal ve své lidové knihovně teosof a léčitel Bedřich Kočí, orientovaný mimo jiné na populární okultní dílo Spundova slavnějšího kolegy Gustava Meyrinka. Fascinující román proto, že na rozdíl od Meyrinkova módního a široce exploatovaného okultismu se Spunda ve svém raném díle dotýká intuitivního pojetí hrůzy, bez učených příkras. Ranou německou fantastiku provází bezprostřední hravost a důraz na bizarní, hrůzu znásobující prvky. Egyptská kniha mrtvých se odehrává mezi nekromanty, egyptology a jezuity v Římě, v prostředí dobově rovněž velmi populárním, neboť téměř každý milovník hrůzy byl fascinován ožívajícími nebo alespoň nestárnoucími mumiemi, už vlastně od dob Edgara A. Poea.“[8]
V pořadí druhý v českém překladu vydaný Spundův magický román Žlutý a bílý papež,[9] připomíná svým apokalyptickým úvodem Weissův románový horor Dům o tisíci patrech (1929) Jana Weisse. Začíná v zajateckém táboře na západ od Bajkalu, „čpící chlorem, vápnem a snětivým hnisem“, v době po ruské revoluci roku 1917. Hlavním hrdinou je mladík Tamil, nositel páté tatvy, která společně s první může vést k příchodu mesiáše. To zjišťuje spolu s jedním lámou a dívkou Marusjou, před kterou však musí utéci. Děj pokračuje v Himalájích, kde hrdina působením záhadného kovu Tamil získává nadlidské duševní schopnosti. Spojuje se s šíleným Japoncem Sashigou, který jej nutí vyrobit smrtící paprsky k ovládnutí světa.
„Asijská démoničnost, tibetská mystika, akáša a tatvy, bájné kovy a jejich záření rozpínají Spundovo světoběžnictví a napájejí jeho fantastiku podobně jako napínavá díla o šikmookém zloduchovi s fosforeskujícíma kočičíma očima, Dr. Fu Manchu od Saxe Rohmera.“[10]
Spundovy fantastické romány se nevyhýbají triviálním literárním strategiím a nejrůznějším senzačním efektům. Zároveň se řídí názorem, že napínavé dějové prvky, jako jsou alchymistické a jiné „magické“ praktiky, vampyrismus, transmigrace, dvojnictví apod., jsou jen pochybnými, někdy nebezpečnými vnějšími projevy, symboly duchovního boje, vnitřního procesu, který člověka nasměruje k vyšším pravdám. Tam, kde Spundovi hrdinové odolávají pokušení sobecky využívat „magické“ znalosti, otevírá magie sama dveře k hlubší spiritualitě a k proměně současnosti, která je otřesena krizí lidstva. Klíčovou silou hlubšího propojení mikrokosmu a makrokosmu je láska.
Po dvou Spundových románech dostupných v českém jazyce poměrně záhy díky Meyrinkově dvornímu překladateli Antonínu Bayerovi se k nim nyní přidává i třetí „sourozenec“ v podobě rovněž „magického a okultního“ Bafometa, iniciačního románu, který završuje Spundovu první etapu literární tvorby, připomínající českého okultního autora Josefa Šimánka, jehož dílo je prodchnuto atmosférou hororů v duchu E. A. Poea, strašidelných bájí a bizarních mytologických postav, satanských rituálů i černých mší. Vrší pyramidy odkazů na středověkou alchymii, je tu i motiv věčného žida, je tu zoufalé až bezvýchodné zápasení mezi křesťanstvím a magií.[11]
„Nadpozemský člověk“ je ve Spundových románech stylizován jako nositel „okultního mýtu“, role, kterou dříve v románech a cestopisech sehrával hledající jedinec, „poutník a chodec“. Přesto se autor blíží psychologizujícímu pojetí transformace lidské duše, když říká:
„Alchymie je jen neumělé přirovnání pro procesy, které se odehrávají v lidské duši.“[12]
Poukazuje se na to i v předmluvě (str. 17): „Bafomet existuje coby archaická hmota, psychoanalytické nevědomí… probuzené díky Freudovi z nedalekého Příbora“. Předjímá tak rozsáhlou tvorbu C. G. Junga věnovanou studiu alchymické tradice kvůli stavbě základů psychologie nevědomých psychických procesů, třebaže alchymisté až na mizivé výjimky nevěděli, že z nevědomí vynášejí na povrch psychické archetypální struktury, jejichž inkompatibilní obsahy buď zůstávají zcela v nevědomí, nebo je lidé přehlížejí.[13] Tomu v románu přitakává Vincent, který říká:
„Možná stačí, když pochopíme – nebo ještě lépe: prožijeme – spřízněnost všeho, stav, kdy se protiklady vyruší, Bafomet se smíří s křížem, žena s mužem a všechno se zalije božím světlem.“
Jung k tomu připojuje:
„Ačkoli je psychologie nevědomých psychických procesů mladá, podařilo se jí zjistit určité skutečnosti, které jsou narůstající měrou obecně akceptovány. Patří mezi ně protikladnost struktury, kterou má psyché společnou se všemi ostatními přirozenými procesy. To jsou energetické fenomény, které vždy vzcházejí z méně pravděpodobného stavu napětí protikladů. Tato formulace má obzvláštní význam pro psychologii, totiž v tom smyslu, že vědomí se obvykle zdráhá nahlédnout či připustit protikladnost svého vlastního pozadí, přestože právě z ní čerpá svou energii. K této struktuře se psychologie takříkajíc teprve sotva dotápala, a tu vychází najevo, že alchymická filosofie přírody učinila jedním ze svých hlavních předmětů mimo jiné právě protiklady a jejich sjednocení. Ve svých výkladech však užívá symbolické terminologie, která zhusta připomíná řeč našich snů, jež se často zabývají problémy protikladnosti. Vědomí se snaží o jednoznačnost a požaduje jasná rozhodnutí, ale neustále se musí osvobozovat od opačných argumentů a tendencí.“
Ostatně tomuto postoji nasvědčuje i Spundův doslov z roku 1947 (str. 284), kde poukazuje na to, že „i soudobá psychologie používá některých symbolických alchymistických forem (Herbert Silberer, [zde chybně iniciály] J. C. Jung) a dokládá tak, že alchymie není jen starým výplodem chorých mozků.“
Takový „nadpozemský člověk“ podle Spundy podléhá temné hvězdě Bafometa:
„… mytické postavě, kterou znali už staří Řekové jako symbol odporu, revolty, vzpoury, ale také nekonečného smutku. Věřili, že všechno velké, co se v dějinách děje, děje se z jeho vůle. Byl součástí slavnostního průvodu boha Dionýsa, byl jeho kultickým obětním zvířetem. Aby mohl být oslaven bůh svobody a volnosti, musel být obětován symbol nesvobody a bezbožnosti. Poháru naplněnému Bafometovou krví se říkalo tragos – od toho se pak odvodilo slovo tragédie.“[14]
I.N.R.I. znamená igne natura renovatur integra.[15] „Veškerá příroda se obnovuje ohněm.“ Kdo neprošel ohněm utrpení, nemůže se znovuzrodit. I Kristus strávil dva dny v ohni předpeklí, než vstal z mrtvých.
Vincent vnímá i mesiášsky okulturní pozadí světa:
„Cítím se totiž… zodpovědný za osud Evropy, skončí-li arkána v drápech Bafometa. Nevidíte, že rozklad okcidentální společnosti už dávno začal, prohlubuje se rok od roku? Smyslnost je puštěna ze řetězu, fantazie se zmítá v křečích a chrlí neslýchané hanebnosti, probouzí se sodomie, Evropě hrozí zánik.“[16]
Alchymie a magie jsou do jisté míry také hrdinský zápas – v astrálních sférách: Nejde tu už o to dobývat říše, bojovat v pozemských bitvách, nýbrž o to zvítězit v duchovní sféře nad démony. K tomu je zapotřebí, aby se člověk vrátil
„zpět do svého zvířecího vývojového stupně, aby znovu nabyl astrálních sil, které časem někde poztrácel, musí se rozpustit a pak znovu poskládat dohromady, koagulovat…“
Zlo tu s námi sice je, ale nikoli jako fyzická realita, jako ďábel Bafomet, nýbrž jako egregorium našich představ čili objektivace, zhmotnění představ myšlenek z našeho nitra. Zlo, které v obě nosíme, nás natolik tíží a obtěžuje, že se snažíme dostat je ven, vyloučit je – vytěsnit. „Někdy se to děje s takovou silou, že pak máme pocit, že proti nám opravdu stojí reálný ďábel. Čert se zjevuje jenom tomu, kdo se ho opravdu bojí. Tak to bylo se svatým Antonínem v poušti, a tak je to i s templáři. Jsem přesvědčen“, zdůrazňuje D’Arnault, „že při svých rituálech opravdu tvoří Bafometa, egregují ho. Ten pak ale nemá fyzickou, nýbrž jen mystickou realitu.“[17]
Autoři doslovu si dobře všimli, že „Spunda je dítě Karáskových dekadentních Románů tří mágů nebo Lešehradovy trilogie věčného zasvěcení a Váchalova pekelného úšklebku.“ Zejména trilogie Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabaeus (1908) a Ganymedes (1925) je stále mimořádným literárním podáním cesty zasvěcení s odkazem na dějiny magie a její velké archetypní postavy.
∴
Úplně jsem nepochopil větu v posledním odstavci (str. 19n): „Nikoliv reklamní a účelové deriváty komerčního trhu Aleister Crowley, Éliphas Lévi nebo snad Anton LaVey, nýbrž místní rodák Franz Spunda je ideální plod, neofyt vrhající veškeré vědění okamžiku do jeho božské fáze vodnáře.“ Co má co společného dílo Aleistera Crowleyho nebo Éliphase Léviho s reklamou a komerčním trhem? Stojí přece úplně stranou tzv. „esoterního popíku“, na jehož vlně se dnes vezou všelijací divotvůrci. A konečně – jde tu o vodnáře, jedovatého vodního hada z čeledi korálovcovitých, nebo astrologické znamení Vodnáře?
∴
Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci podle slov jednoho z pracovníků z oddělení marketingu vydalo tento titul v limitovaném vydání 250 výtisků a v danou chvíli je de facto téměř rozebraný. Zřejmě by se byl býval udal i náklad dvojnásobný…
∴
[1] Christoph Fackelmann, Herbert Zeman: Franz Spunda (1890–1963). Deutschmährischer Schriftsteller, magischer Dichter, Griechenlandpilger. LIT Verlag, Wien 2016.
[2] Paul Busson (1873-1924) byl rakouský novinář, dramatik a spisovatel, který psal historické romány s fantasticko-mystickými prvky a zpracovával fantastická témata, jako je stěhování duší v románu Die Wiedergeburt des Melchior Dronte: Der Roman einer Seelenwanderung z roku 1921, nebo motiv vlkodlaka ve strašidelném příběhu Der Schuß im Hexenmoos z roku 1923.
[3] Ingeborg Fialová-Fürstová: Spisovatel Franz Spunda… Institut pro studium literatury, 14.2.2018.
[4] Karl Hans Strobl: Ein magischer Roman. In: Neues Wiener Journal. 4. Dezember 1921, str. 7.
[5] Franz Spunda: Der magische Dichter. Wolkenwanderer-Verlag, Leipzig 1923.
[6] Ingeborg Fialová-Fürstová: Spisovatel Franz Spunda.
[7] František Spunda: Egyptská kniha mrtvých. B. Kočí, Praha 1926. Přeložil Antonín Bayer.
[8] Ingeborg Fialová-Fürstová a Martin Jiroušek v předmluvě Kdo byl Franz Spunda? Bafometův návrat do moravského kotle alchymie románu Bafomet, str. 11.
[9] Frant. Spunda: Žlutý a bílý papež. Magický román. B. Kočí, Praha 1929. Přeložil Antonín Bayer.
[10] Ingeborg Fialová-Fürstová, Martin Jiroušek: Kdo byl Franz Spunda?, str. 13.
[11] Ibid., str. 16.
[12] Franz Spunda: Bafomet, str. 150.
[13] Srv. Carl Gustav Jung: Mysterium Coniunctionis I.-III. Malvern, Praha 2019-2021.
[14] Franz Spunda: Bafomet, str. 211.
[15] Jod, jemim, hebr. „moře”, značí i vodu, nun, nur, hebr. „záře”, je oheň, reš, ruach, hebr. „dech”, označuje vzduch, a druhé jod, jávaša, znamená zemi. I.N.R.I. představuje všechny čtyři živly.
[16] Franz Spunda: Bafomet, str. 235.
[17] Ibid., str. 247.
