The Magician (1926), mimořádný okultní horor Rexe Ingrama, je pozoruhodný tím, že byl natočen podle stejnojmenného románu Somerseta Maughama z roku 1908, jehož postava novodobého mága Olivera Hadda byla vytvořena podle Aleistera Crowleyho.
Bylo vždy snazší sehnat výtisk této knihy než Ingramův film, což je škoda, když film – i přes některé nedostatky – je lepší. Při dnešním čtení působí román jako šablona pro standardní příběh Dennise Wheatleyho o nevinných lidech ze střední třídy ohrožených velkolepým padoušstvím. Mladý pár, Arthur Burdon a jeho snoubenka Margaret, jsou postaveni proti Haddovu extravagantnímu ďábelství; na pomoc jim přispěchá přítel, doktora Porhoëta, podobný Van Helsingovi, který je starší než manželé a s příhodným (ale čistě intelektuálním) zájmem o okultismus. Haddo unese Margaret a pomocí hypnózy ji donutí k nekonzumovanému sňatku. Haddovým cílem je vytvořit umělý život – homunkula – a k tomu potřebuje krev panny. Maugham později svůj román označil za »rujný a bombastický«, což je upřímné a přesné hodnocení. Aleister Crowley byl pobaven tím, že byl vylíčen jako »bratr ze Stínů«, ale předstíral pohoršení nad údajným Maughamovým plagiátorstvím, které odsoudil v recenzi ve Vanity Fair, kterou podepsal »Oliver Haddo«.
The Magician byl vlastně oceněním mého génia, o jakém se mi ani nesnilo. Ukázal mi, jak vznešené jsou mé ambice, a ujistil mě v otázce, která mě někdy znepokojovala – zda má moje práce ve světském smyslu cenu. Někdy jsem se obával, aby moje věda, jakkoli skvěle uspokojovala mou vlastní duši, nepřišla o možnost učinit lidstvo pánem svého osudu.
No, Maugham si se mnou užil své, já si s ním také užiji své. Napsal jsem článek pro Vanity Fair (30. prosince 1908), v němž jsem odhalil metodu, jakou byla kniha vyrobena, a uvedl paralelní pasáže. Frank Harris nechtěl uvěřit, že to myslím vážně. Dušoval se, že si musím vymýšlet. Nemohl uvěřit, že by někdo měl tu drzost publikovat takovou snůšku plagiátů. Musel jsem do kanceláře přinést malou knihovnu, abych svůj návrh dokázal, a Harris seděl, zíral a při každé čerstvé nehoráznosti lapal po dechu jako ryba. Zkrátil článek na dvě a půl stránky, ale i tak to bylo nejodpornější odhalení literárního zločinu, jaké kdy bylo známo. Žádný autor, byť jen průměrné pověsti, nikdy neriskoval svou pověst tak flagrantní stupiditou.
Maugham přijal mou ripostu v dobrém. O několik týdnů později jsme se náhodou setkali a on jen poznamenal, že kromě těch, na které jsem upozornil, existuje ještě mnoho dalších krádeží. Řekl jsem mu, že Harris můj článek zkrátil o dvě třetiny kvůli nedostatku místa. „Skoro bych si přál,“ řekl jsem, ‚abyste byl důležitým spisovatelem.‘
– Zpověď Aleistera Crowleyho. Hill and Wang, New York 1969, str. 571-572.
Nejlepší části románu jistě vděčí za něco jiným autorům, obvykle scény týkající se zlověstného mága a jeho okultních aktivit; ostatní postavy jsou ve srovnání s nimi bez života. Některé lepší pasáže se čtou, jako by H. P. Lovecraft psal Doriana Graye, a Maugham cituje nejen z Waltera Patera, ale také (nepřiznaně) z Wildeovy Salomé.
V době, kdy Ingram začal natáčet svůj film, byl tento druh dekadentní ďábelskosti již poněkud staromódní. On a jeho štáb pracovali ve studiích Victorine v Nice na Azurovém pobřeží, kde už natáčeli Mare Nostrum, příběh z první světové války, v němž Ingramova manželka Alice Terryová hrála postavu podle Maty Hari. Místo bylo významné tím, že se tam nedávno přestěhoval dvacetiletý Michael Powell se svými rodiči, aby pomohl s provozem hotelu, ale filmem posedlý Powell nakonec místo toho utekl s filmovým štábem. Powell má ve filmu The Magician nejen malou komickou roli, ale díky jeho autobiografii (A Life in Movies, 1986) víme něco o pozadí vzniku filmu:
Byl to horor natočený v době, kdy jich v Americe vzniklo jen velmi málo… Německo vedlo na tomto poli s filmy Nosferatu, Golem a Kabinet doktora Caligariho. Rex samozřejmě tyto a mnohé další filmy viděl a toužil je napodobit. Ale Maughamův příběh ho porazil; a jeho vlastní dobrý vkus.
»Divadelní prezentace« zahrnuje manýristický projev, který byl ve dvacátých letech minulého století staromódní. Wegener nevyvolává nic z Haddova hypnotického charismatu, ale většinu času působí jako naprostý blázen. Během přestávek v natáčení Powell pátral v Ingramově knihovně po zajímavé četbě a nakonec objevil soubor děl Arthura Machena, spisovatele, který se znal s Crowleym v době, kdy byli oba členy Zlatého úsvitu:
Arthura Machena jsem doslova hltal… Připravovali jsme se na Faunův tanec… Harry Lachman navrhoval kulisy a kostýmy pro Valpuržinu noc. Stowitts, skvělý tanečník a partner Pavlovové, tančil Fauna, nahý až na kozí ocas. Jak by se to líbilo Arthuru Machenovi! Za skromnou siluetou, kterou si jeho vydavatelé zvolili za jeho obraz, se jistě skrýval Velký bůh Pan.
Faunův tanec je hlavní scénou filmu a rozvíjí asociace s Panem více než Maughamův popis Margaretiných vizí. Podle Powella se Ingram u filmu nudil a přenechal jeho režii Harrymu Lachmanovi, což potvrzuje pozdější styl Lachmanova pozoruhodného dramatu Dantovo peklo z roku 1935.
Při nedávném sledování filmu The Magician mě napadla další překvapivá asociace: v jedné scéně Ingram nechává Hadda v Monte Carlu, aby tu využil svou novou nevěstu jako expertku na ruletu, což je scéna s překvapivou spojitostí s prvním románem Jamese Bonda Casino Royale, jehož záporák Le Chiffre, který se věnuje hazardu, se rovněž opírá o postavu Aleistera Crowleyho. (Vypráví se, že když Ian Fleming za druhé světové války pracoval pro námořní rozvědku, navrhl, aby Crowleyho využili k informování Rudolfa Hesse o okultní posedlosti nacistického vrchního velení.) Pomohli snad Crowley, Maugham a Ingram nechtěně ke zrodu Jamese Bonda? To je na vás, kulturní historici.
V minulosti postihl film The Magician osud příliš mnoha filmů z němé éry, protože byl považován za nehodný televizního promítání nebo vydání na nosiči. To se nedávno změnilo díky reedici na DVD. K dalším přednostem filmu patří nevýrazný výkon Alice Terryové, který je na hony vzdálený jejím prostoduchým protějškům v pozdějších okultních dramatech, jež následovaly Ingramem vytvořenou šablonu, tedy ve filmech jako Bílá zombie (White Zombie, 1932) nebo Černá kočka (The Black Cat, 1934; film s Borisem Karloffem v roli dalšího Crowleyho avatara). Mnohé pozdější horory jsou filmu The Magician zavázány už jen proto, že jejich stereotypní scénáře zde našly své první vyjádření.
