Při těch, kdo v řadách stojí,
prudce odrážejí,
připomenutí přednášejí!
– Korán, 37,1-3
V různých tradicích se často hovoří o tajemném jazyce, kterému se říká „jazyk ptáků“. Tento výraz je zjevně symbolický, neboť samotná důležitost, která je znalosti tohoto jazyka přikládána – je považována za výsadu vysokého zasvěcení –, vylučuje doslovný výklad. V Koránu se například píše (XXVII, 15): „A Šalomoun byl dědicem Davidovým a řekl: ‘Ó lidé, my jsme byli naučeni řeči ptáků (ullimnā mantiq at-tayr) a byla na nás seslána všechna dobrodiní‘“.[1] Na jiném místě čteme o hrdinech, jako je Siegfried v severské legendě, kteří této řeči ptáků rozumí, jakmile přemohou draka, a z toho lze snadno pochopit dotyčnou symboliku. Vítězství nad drakem má jako bezprostřední důsledek dobytí nesmrtelnosti, která je představována nějakým předmětem, jemuž drak brání v přístupu, a dobytí nesmrtelnosti v podstatě znamená reintegraci v centru lidského stavu, tj. v místě, kde je navázána komunikace s vyššími stavy bytí. Právě tuto komunikaci představuje porozumění řeči ptáků a ptáci jsou ve skutečnosti často považováni za symboly andělů, kteří jsou právě vyššími stavy bytí. Takový význam má v evangelijním podobenství o hořčičném zrnu „nebeské ptactvo“, které se usadilo ve větvích stromu[2] – stromu, jenž představuje osu, která prochází středem každého stavu bytí a spojuje všechny stavy navzájem.[3]
Ve výše uvedeném koránském textu výraz as-sāffāt doslova označuje ptáky, ale symbolicky se vztahuje na anděly (al-malā’ikah), a tak první řádek znamená konstituci nebeské a duchovní hierarchie.[4] Druhý řádek označuje boj andělů proti démonům, nebeských sil proti vnitřním, tedy protiklad mezi vyššími a nižšími stavy.[5] V hinduistické tradici je to boj dévů proti asurům a podle symboliky, která se velmi blíží symbolice našeho tématu, také boj Garudy proti nágům, což navíc není nikdo jiný než výše zmíněný had či drak. Garuda je orel a jinde jeho místo zaujímají jiní ptáci, například ibis, čáp nebo volavka,[6] všichni nepřátelé a ničitelé plazů. A konečně ve třetím verši andělé recitují dhikr, což obvykle znamená recitaci Koránu – není třeba říkat, že Koránu vyjádřeného lidskou řečí, ale jeho věčného prototypu zapsaného na Střežené desce (al-lawh al-mahfúz), která se táhne od nebe k zemi jako Jákobův žebřík po všech stupních universálního bytí.[7] Podobně se v hinduistické tradici říká, že dévové se ve svém boji proti asurům chránili (akčandaján) recitováním védských hymnů, které z tohoto důvodu dostaly název čandy, což je slovo označující rytmus. Stejnou myšlenku obsahuje i slovo dhikr, které se v islámském esoterismu používá pro rytmické formule, jež přesně odpovídají hinduistickým mantrám. Opakování těchto formulí má vést k harmonizaci různých prvků bytosti a vyvolat vibrace, které svým odrazem v celé hierarchii stavů mohou otevřít komunikaci s vyššími stavy. To je ostatně obecně řečeno základním a prvotním účelem všech obřadů.
Tím se dostáváme přímo k tomu, co bylo řečeno na začátku o „řeči ptáků“, kterou lze také nazvat „andělskou řečí“ a která je v lidském světě symbolizována rytmickou řečí, neboť nauka o rytmu, která má mnohostranné využití, je v konečném důsledku základem všech prostředků, které lze uvést v činnost, abychom mohli navázat komunikaci s vyššími stavy bytí. Proto se v islámské tradici říká, že Adam, když byl v pozemském ráji, mluvil verši, tedy rytmickým jazykem. Proto jsou také posvátné knihy psány rytmickým jazykem, což je zjevně činí něčím zcela jiným než pouhými „básněmi“ (v čistě profánním smyslu), za něž je chtějí považovat protitradicionalistické předsudky „kritiků“; ani poesie sama nebyla ve svých počátcích planou a marnivou literaturou, kterou se stala nyní v důsledku degenerace, jež je součástí sestupného chodu lidského cyklu.[8] Měla naopak skutečně posvátný charakter. Již v klasickém západním starověku lze nalézt příklady toho, že poesie byla nazývána „jazykem bohů“, což je výraz rovnocenný tomu, který jsme již použili, neboť „bohové“, tj. dévové,[9] představují stejně jako andělé vyšší stavy bytí. V latině se verše nazývaly carmina, což je název spojený s jejich použitím při vykonávání obřadů, neboť slovo carmen je totožné se sanskrtským karma, které je zde třeba chápat ve zvláštním významu „rituální činnost“.[10] Samotný básník, tlumočník „posvátného jazyka“, který je jako průhledný závoj nad Božím slovem, byl vates, což je slovo, které naznačuje určitý stupeň prorocké inspirace. Později, další degenerací,[11] se vates stal jen obyčejným „věštcem“[12] a carmen (odtud anglické slovo charm, „kouzlo“) jen „zaklínadlem“ (spell),[13] tedy nízkou magií. Máme zde další ilustraci skutečnosti, že magie – mohli bychom dokonce říci čarodějnictví – je to poslední, co přetrvává, když zmizí tradice.
Těchto několik indicií by mělo stačit k tomu, abychom si uvědomili, jak neumělé je dělat si legraci z příběhů, které hovoří o „řeči ptáků“. Je příliš snadné a příliš jednoduché pohrdat jako „pověrami“ vším, čemu člověk nerozumí; ale sami staří lidé dobře věděli, co mají na mysli, když používají symbolický jazyk. Pravá pověra v přísně etymologickém smyslu (quod superstat) je to, co přežívá samo sebe, tedy „mrtvá litera“; ale právě toto přežívání, jakkoli se může zdát nezajímavé, není tím méně tak úplně bezvýznamné, neboť Duch, který „vane, kam chce“[14] (a kdy chce), může vždy přijít, aby vdechl symbolům a obřadům nový život a vrátil jim ztracený význam a plnost jejich původní ctnosti.
∴
[1] „Šalomoun pak stal se dědicem Davidovým a pravil: Lidé, byli jsme naučeni řeči ptactva a byli jsme zahrnuti věcí všech hojností. A věru je toto zjevné dobrodiní!“
[2] Viz Človek a jeho naplnenie podľa védánty. Východná metafyzika (Hronka, Bratislava 2015), str. 41, pozn. č. 1.
[3] Ve středověkém symbolu Peridexion (zkomolení slova Paradision) vidíme ptáky na větvích stromu a draka u jeho paty (viz Symbolika kříže, kap. IX). Ve studii o symbolice „rajských ptáků“ Charbonneau-Lassay reprodukoval ilustraci sochařského díla, na němž je pták zobrazen pouze s hlavou a křídly, což je forma, v níž jsou často zobrazováni andělé.
[4] Slovo saff, „hodnost“, je jedním z mnoha, které byly navrženy jako původ slova súfí a tasawwuf (súfismus). Ačkoli se tato odvozenina nezdá být přijatelná z čistě jazykového hlediska, je nicméně pravdou, že stejně jako mnoho jiných odvozenin stejného druhu představuje jednu z myšlenek skutečně obsažených v těchto dvou termínech, neboť „duchovní hierarchie“ jsou v podstatě totožné se stupni zasvěcení.
[5] Tento protiklad existuje ve všech bytostech v podobě dvou tendencí, jedné vzestupné a druhé sestupné, které se v hinduistické tradici nazývají sattva a tamas. To je také to, co je v mazdaismu symbolizováno antagonismem mezi světlem a tmou, zosobněnými Ormuzdem, respektive Ahrimanem.
[6] V této souvislosti viz pozoruhodné Charbonneau-Lassayho práce o zvířecích symbolech Krista (v knize Le Bestiaire du Christ). Je třeba zdůraznit, že symbolický protiklad mezi ptákem a hadem existuje pouze do té doby, dokud je had vnímán ve svém zlomyslném aspektu. V blahodárném aspektu je někdy spojen s ptákem, jako je tomu v postavě Quetzalcóatla ve mezoamerické tradici. Na druhé straně je v mexických mýtech zmiňován také boj mezi orlem a hadem. V souvislosti s blahodárným aspektem můžeme připomenout biblický text „Buďte tedy moudří jako hadi a neškodní jako holubice“ (Mat 10,16).
[7] Pokud jde o symboliku knihy, s níž to přímo souvisí, viz Le Symbolisme de la Croix (1931), kap. XIV.
[8] Obecně lze říci, že umění a věda se zprofanovaly podobnou degenerací, která je zbavila jejich tradičního charakteru, a tím i všeho, co má vyšší smysl. Toto téma bylo podrobně rozebráno v knihách L’Esotérisme de Dante, kap. II, Krize moderního světa, kap. IV, a Vláda kvantity a znamenia časov (Európa, Bratislava 2022), kap. VIII.
[9] Sanskrtské déva a latinské Deus jsou jedno a totéž slovo.
[10] Slovo „poesie“ je odvozeno z řeckého slova poiein, které má stejný význam jako sanskrtský kořen kri, z něhož vychází karma, a které se nachází v latinském slovese creare chápaném podle jeho prvotního významu. Dotyčný pojem byl tedy původně zcela odlišný od pouhé tvorby uměleckých nebo literárních děl v profánním smyslu, kterou měl zřejmě na mysli výhradně Aristoteles, když mluvil o tom, co nazýval „básnickými vědami“.
[11] První degenerací byla izolace vatese od všeobecného, tedy to, že se stal spíše výjimkou než normou. – Pozn. překl.
[12] Stejně tak se významově odchýlilo i samotné slovo „věštec“, neboť etymologicky nejde o nic menšího než divinus, tedy „vykladač bohů“. „Věštby“ (od ayes spicere, což znamená „pozorovat ptáky“), věštby vyvozené z letu a zpěvu ptáků, souvisejí spíše s „řečí ptáků“, chápanou zde v doslovném smyslu, ale o to méně ztotožňovanou s „řečí bohů“, neboť se mělo za to, že bohové prostřednictvím těchto věšteb sdělují svou vůli. Ptáci tak hráli roli poslů analogickou (ale na mnohem nižší úrovni) té, která je obecně připisována andělům (odtud jejich název, neboť „posel“ je právě význam řeckého angelos).
[13] Tj. „kouzlit, očarovat, kouzelná formule, slabikovat, hláskovat, číst správně (pravopisně)“.
[14] „Vítr kde chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Takť jest každý, kdož se z Ducha narodil.“ J 3,8.
