Nad duchem a vůlí člověka čas nepanuje.
Jeden muž z belgické expedice zemřel a další zešílel a zemřel krátce po návratu domů. Lékařský důstojník z expedice Jižního kříže zemřel na neznámou chorobu a člen posádky zemřel na cosi, co označili za střevní onemocnění. První důstojník Jižního kříže rovněž zemřel na zpáteční cestě domů. Pár dalších mužů z následných expedic této heroické doby zemřelo na záhadné choroby a oslabení srdce a další dva se střelili do hlavy ani ne rok po návratu domů.
Gaussova expedice ztratila tři muže, další byl těžce zmrzačen následkem toho, co se tehdy nazývalo „polární anémie“ a nyní je to známo jako beri-beri. Němci čekali jednadvacet let, než uveřejnili „lékařskou zprávu“ z Gaussovy expedice, dávno poté, co byla beri-beri chybně přičítána na vrub nedostatku tiaminu.
Beri-beri se nyní považuje následek „otravy plísněmi,” nejpravděpodobněji citreoviridin,[1] mykotoxin produkovaný druhem Aspergillus terreus, což je plíseň nacházející se v půdě po celém světě. Němci vždycky tušili, že beri-beri způsobuje nějaká kontaminace. Christiaan Eijkman, Holanďan, který v roce 1929 obdržel Nobelovu cenu za lékařství, „objevil“, že beri-beri „způsobuje deficit vitamínů“, se ani nedostavil na „ceremoniál“, protože už správně tušil, že skutečnou příčinou této choroby je neurotoxin.[2]
Citreoviridin lze nakoupit od německého chemického kolosu Merck KGaA přes pobočku nazývanou „Sigma-Aldrich“.[3] George W. Merck, muž, který stál za vznikem amerického programu biologických zbraní, byl synem a dědicem Friedrika Mercka, který „emigroval z Německa v roce 1891 a založil firmu E. Merck and Company na 62 Wall Street. Před první světovou válkou byla firma E. Merck and Company pobočkou KGaA. George W. Merck úzce spolupracoval s Irou Baldwinem, který byl konzultantem Franka Olsena na univerzitě ve Wisconsinu a rovněž tím, kdo Olsena rekrutoval, aby „pracoval pro armádní laboratoř biologických zbraní v Camp Detrick.“[4] Sigma-Aldrich, eldritch[5]…
Plíseň je mnohobuněčná houba oproti jednobuněčným houbám, jež nazýváme kvasinky. Mnohé houby jsou nebezpečnými patogeny, zároveň však jsou jako Greta Garbo. Když hodují, chtějí být samy. Ke konci vylučují silné antibakteriální agens, obzvláště Aspergillus a jeho blízký příbuzný Penicillium, z nějž se vyrábějí antibiotika. Ostatní, jako třeba ergot[6] a jisté houby, jsou legendární pro své halucinogenní vlastnosti.
Houby se odlišují od rostlin a bakterií chitinem obsaženým v buněčných stěnách. Chitin je primární složkou skořápky korýšovitých a vnější kostry hmyzu, což je důvod, proč Lovecraft popisuje Mi-Go v dalších povídkách humanoidní kraby s netopýřími křídly. Lovecraft byl učený člověk, daleko vzdělanější než dnešní akademicky akreditovaní papoušci…
Němci se už nikdy znovu nevydali poblíž tajuplného východního pobřeží Antarktidy. Vybrali si Wilhelma Filchnera, aby vedl jejich druhou expedici na druhou stranu jižního pólu. Filchner se narodil roku 1877 v Bayreuthu, kde má kořeny Richard Wagner a další. V patnácti vstoupil do pruské vojenské akademie. V jednadvaceti se vydal na expedici do Ruska. Když mu bylo třiadvacet, Filchner objevoval divočinu horského pásma Pamíru ve střední Asii a jediným jeho společníkem byl jeho kůň a v letech 1903-1905 vedl expedici do Tibetu. Po návratu do Německa začal Filchner hned plánovat druhý výpad do Antarktidy.
Filchnerova loď Deutschland se účastnila expedic v letech 1911-1913. Filchner chtěl v roce 1922 publikovat knihu o výzkumných cestách lodě Deutschland ve Weddellově moři, o němž píše: „Nikdo z nás neměl tušení, zda se vrátíme živí.“[7] Jenže saská občanská válka už začala a první kolo vyhrála [britská] říše, Francie byla v troskách, ruská říše shořela na popel a německá říše byla na cucky. A rebelové nehodlali prodávat svá tajemství za cenu brožované knížky…
Tak to Erich von Drygalski chtěl, Filchner byl vybrán speciálně pro tuto práci, skutečná „iluminátská“ životní verze Indiana Jonese, jejich zlatý hoch. „V roce 1933 Rooseveltova administrativa, která formálně uznala Sovětský svaz, vyslala Nicholase Roericha na zahradnickou expedici do střední Asie.“[8] Alespoň tak zněl krycí příběh. „Namísto botanického průzkumu vedl Roerich, který byl rodilým Rusem, rozsáhlé pátrání po ztraceném městě Šambala.“ Roerich, tajný agent říše již od dob ruské revoluce, chodil po stopách Filchnera napříč bájnou vysočinou východu už od roku 1925. Říše ho podezřívala, že Šambalu již našel. Filchnerova expedice do Antarktidy byla hledáním vstupu do jiné dimenze.
Miguel Serrano, antarktický badatel, čilský lobbista a sám o sobě legenda, píše: „Wilhelm Filchner, když odjížděl do Antarktidy, si položil tuto otázku: ‚Bylo by možné dostat se z Weddellova moře do Rossova? Je toto moře jen zálivem, nebo jedním koncem obrovského podzemního kanálu, který rozděluje Antarktidu vedví?‘“[9] Serrano takto pokračuje dál, aby sdělil, že by budoucí německé ponorky mohly najít v této trase užitečnou zkratku z Atlantického oceánu do Pacifického.
Jen o stránku dále klade nesměle tuto otázku: „Našly německé ponorky u severního pólu nebo Grónska Johna Dee onen exaktní bod, jímž by, jako by komínem, jejich loď proplula a dosáhla jiného pólu, přistála by u oné rajské země a moře, jež tu kdysi byly, více jich však není? Nedobytný ráj, odkud by mohla válka pokračovat, a nakonec ji i vyhrát. Neboť vše, co je zde prohráno, je tam vítězstvím. Zlatý věk, Ultima Thule, Hyperborea, odvrácená strana všeho, tak snadno i tak obtížně dosažitelná. Vnitřní země, jiná Země, antisvět, astrální země, dosažený jakoby „lusknutím“, a bilokací či trilokací v prostoru.“[10]
Serrano šel v patách americké operace Highjump společně s první čilskou antarktickou expedicí v letech 1947-1948, která zřejmě kvůli jeho žurnalistickému věhlasu po něm pojmenovala horu. Přátelil se skoro s každým, kdo něco ve dvacátém století znamenal, a mezi jeho četné nejbližší přátele mezi těmi nejvlivnějšími patřili C. G. Jung, Hermann Hesse, Dalajláma, Jawaharlal Nehru a Indira Priyadaršiní Gándhíová, s níž měl poměr. Překřižte mu cestu, jako to udělal Salvador Allende, a skončíte právě tak mrtví. Ve své působnosti coby čilského velvyslance byl Serrano nápomocen při zajišťování Smlouvy o Antarktidě.
„Během Eisenhowerovy administrativy byl představitelem Indie ve Spojených národech Krishna Menon, který navrhnul Antarktidu zmezinárodnit. Dalo by to všem zemím právo ignorovat ustavené teritoriální hranice zemí jako Chile, Argentina a Spojené státy, a zahájit drancování nesmírného nerostného bohatství ledového kontinentu, a v případě Spojených států a Sovětského svazu jej změnit na skladiště zmrazených zbraní. Zburcován touto nebezpečnou situací se Vicente Fatone, argentinský velvyslanec v Indii, neúspěšné snažil zorganizovat setkání vládních orgánů v Novém Dillí. Neuspěl ani severoamerický zástupce John Sherman Cooper. Washington D.C. se rozhodl vyslat velvyslance Cabota Lodge jako svého mimořádného delegáta, aby přesvědčil Indii, ať stáhne svůj návrh. Nic z toho nefungovalo.
Serrano dosáhl setkání s premiérem Néhrúem, prakticky jeho vzdáleným zetěm, a vysvětlil mu svůj náhled na tuto záležitost. Veliký indický státník naslouchal a pokyvoval hlavou. Pak vstal a na klopu Serranova saka připnul rudou růži na znamení uzavřené dohody. Dalším jeho krokem byl příkaz stáhnout návrh. Menon se znovu pokoušel jej prosadit, ale Néhrú byl neoblomný a návrh byl nadobro stažen. Mezitím Eisenhower „rozšířil pozvání na 12 účastnických zemí Mezinárodního geofyzikálního roku na konferenci o budoucnosti Antarktidy. Následně pak 1, prosince 1959 podepsalo dvanáct účastnických zemí Smlouvu o Antarktidě, která je zavázala uznat toto teritorium za nadnárodní území využívané jen pro mírové účely a zabránit jakémukoliv vojenskému využití…“[11]
Podle vlastního líčení Wilhelma Filchnera jeho loď Deutschland „nechtěně“ zamrzla ve Wendellově moři, když neuspěl v pokusu dosáhnout Jižní Georgie před začátkem antarktické zimy, která trvá od března do prosince. Posádka trávila dlouhý zimní čas v kratochvílích, ať už šlo třeba o sporty, zatímco Filchner jaksi spadl ze stěžně, což mu bránilo se jich účastnit. „Ale v půlce června se už cítil natolik dobře, aby mohl vést krátkou, leč nebezpečnou cestu po ledu při hledání Morrellovy země neboli Nového Jižního Grónska. Americký lovec tuleňů Benjamin Morrell měl dojem, že v roce 1823 zahlédl zemi pouhých 60 kilometrů východně od místa, kde byla Deutschland uvězněna ledem. Filchner spolu s důstojníky Klingem a Konigem opustili 23. června loď na dvou saních, každé tažené osmi psy, s proviantem na tři týdny.“[12]
Nové Jižní Grónsko je název, který v roce 1821 prosazoval kapitán Robert Johnson pro zdánlivě fantomové pobřeží, podél něhož se plavil, nyní uspokojivě vysvětleného jako Antarktický poloostrov. Když o dva roky později kapitán Benjamin Morrell kormidloval stejnou loď Vosa (Wasp), zaznamenal stejnou zemi a připsal její objev Johnsonovi a tři dny se plavil podél jejího pobřeží, lovil tuleně a spatřil tisíce mrožů, když se podivovali hejnům „oceánských ptáků všech druhů…“
Edgar Allan Poe, který se údajně velice opíral o memoáry svého současníka Morrella, obyvatele nové Anglie, když psal novelu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma a příběh zakončuje tím, co Lovecraft označuje za přístup k „zakázaným zdrojům“, a naprosto neočekávaně, neboť spolu s vypravěčem je v záchranném člunu unášen mysteriosním, mlhou zahaleným antarktickým mořem.
„Mnoho obrovských a zsinale bílých ptáků vyletovalo nyní neustále za záclonou a křičelo své věčné Tekeli-li! mizíc našemu zraku. Na to se Nu-Nu pohnul na dně člunu, ale když jsme se ho dotkli, shledali jsme, že vypustil duši. A nyní jsme se řítili do objetí vodopádu, kde se rozevřela propast, aby nás pohltila. Ale tam se nám vztýčila v cestě zahalená lidská postava, mnohem větších rozměrů, než kterýkoliv obyvatel země. A barva pleti této postavy měla dokonalou bělost sněhu.“[13]
Tady příběh končí, avšak v doslovu, jejž Poe nazývá Poznámkou, sděluje čtenáři, že vypravěč Pym zemřel a „dvě nebo tři poslední kapitoly“ se ztratily spolu s ním. „Možno však, že se objeví, že tomu tak není, a papíry ty, budou-li přece nalezeny, budou předloženy obecenstvu.“[14] A lamentuje dál:
„Ztráty dvou nebo tří posledních kapitol (neboť byly pouze dvě neb tři) je dlužno co nejvíce želeti, neboť není pochybností, že obsahovaly údaje, vztahující se k pólu aneb alespoň ke končinám v jeho bezprostřední blízkosti…“[15]
Poe, který nebyl závislý na drogách nebo alkoholu, byl ve skutečnosti voják se silnými pouty k West Pointu. Vlastně jedno z jeho nejranějších děl, nazvaného prostě Básně, bylo uhrazeno jeho spolužáky z West Pointu a nachází se v něm stránka s věnováním a tímto textem: „Tento spisek jest s úctou věnován kadetům americké armády.“ Byl pionýrem kryptologie a silně ovlivnil největšího amerického kryptologa Wolfa Friedmana, který během druhé světové války prolomil japonský purpurový kód, což Americe v podstatě pomohlo vyhrát válku bez pomoci Japonců. Poe záhadně zemřel v roce 1849 ve věku jednačtyřiceti let, když jej našli, jak ve veliké úzkosti běží po baltimorské ulici oděn do neznámých mužských šatů mumlaje si jméno „Reynolds“. Nikdy už nenabyl jasného rozumu a jeho poslední slova byla „Bože, pomoz mé nebohé duši.“ Všechny lékařské záznamy se ztratily, včetně jeho úmrtního listu.
Poe byl prvním americkým profesionálním spisovatelem a mistrem sebepropagace – pózoval totiž na jedné z prvních daguerrotypií na světě. Ten obrázek nese název „Ultima Thule“…
Fantomová pozorování pevniny pokračovala v Jižním oceánu už od šestnáctého století, kdy se tudy člověk plavil poprvé. Morrell byl kupodivu vybrán, aby byl historiky nemilosrdně pranýřován za svoji zprávu a označili jej za „největšího lháře v Jižním oceánu“. Jeho líčení však zní pravdivě mnohým, kteří si projdou namáhavou duševní gymnastikou, aby se to pokusili vysvětlit.
V argumentech se zdánlivě ztrácí fakt, že nenapadnutelný a legendární britský námořní badatel James Clark Ross v roce 1843 rovněž oznámil potenciální pevninu na zeměpisné poloze blízko té Morrellově. Kapitán Johnson tento svůj příběh už nikdy nevyprávěl. Zmizel totiž i se svou lodí a celou posádkou v roce 1826 někde v okolí moře, jež mělo býti pojmenováno po Rossovi.
První předem určené pátrání po Novém Jižním Grónsku představovala Filchnerova tříčlenná výprava na saních v roce 1912. Není překvapující, že sotva rok po první světové válce oznámili světu, že nic nenašli, jen se tři týdny vláčeli po ledu, a že Morrell snad musel vidět nějaké zrcadlení…
Další německá expedice zaznamenaná pro budoucí generace se konala od konce roku 1938 do začátku roku 1939, téměř tři dekády po té Filchnerově a jen pár měsíců před začátkem saské občanské války, která vyvřela ve druhou světovou válku. Podle kartézské soustavy souřadnic a online map National Geographic by Němci bývali mohli oznámit pevninu jen pár set kilometrů po vplutí do míst, kde Rossovo moře přechází v moře Wendellovo; pevnina pod Falklandskými ostrovy je obrácena směrem k atlanticko-indické oceánské pánvi.[16] Tato oblast má být v budoucnu známa jako Neuschwabenland či Nové Švábsko.
Podle akademického vysvětlení na sklonku jejich života a ve smrtelném zápase s říší, o němž věděli, že je nevyhnutelný, se Němci vydali k jižnímu pólu a přeletěli přes stovky tisíc čtverečních kilometrů a pořídili více než 16 000 leteckých snímků, z nichž jen pár bylo kdy publikováno. Na led odhodili spousty vlajek a provedli rozsáhlý průzkum ve snaze najít „dokonalé“ místo k založení velrybářské stanice. Třiatřicet vědců této expedice pak udělalo jednoduše čelem vzad a odplulo zpět do otevřené náruče milovaného Führera…
Z vyprávění velrybářů je známo, že na zpáteční cestě se „třetí německá expedice“ zastavila, aby prozkoumala Bouvetův ostrov. Tento ostrov je proslulý změnami svých souřadnic,[17] na nichž byl naposledy podle map spatřen a zdánlivě je schopen přes noc změnit svoji topografii. Zeměpisná poloha jeho přízračného sesterského ostrova známého jako Thompsonův ostrov nebyla na mapách nikdy přesně určena, přestože tam byl až do roku 1943 a byl mnohokrát pozorován.
Asi 2575 kilometrů jihojihozápadně od pobřeží Jižní Afriky a přibližně 1770 kilometrů severně od Antarktidy je Bouvetův ostrov tím nejnehostinnějším místem na zemi. „Můžete narýsovat kruh o poloměru 1600 kilometrů (dostanete tak oblast o cca 5 062 996 čtverečních kilometrech, což je téměř tolik, kolik má Evropa), v němž nenajdete vůbec žádný ostrov. Žádná jiná oblast na zeměkouli neoplývá touto nezvyklou vlastností.“[18]
Celé Morrellovo líčení Nového Jižního Grónska bylo zpochybněno, protože se nikde nezmiňuje o tom, že by byl Bouvetův ostrov pokryt ledem a neměl vůbec žádný problém jej najít. „Ani velice osvědčený James Ross – už v roce 1843 a pak znovu 1845 – nedokázal určit polohu Bouvetova ostrova za hodně mizerného počasí, k němuž se dá počítat téměř neustálý příkrov husté mořské mlhy a bouře tři sta dnů v roce. Ostrov nebyl na námořních mapách přesně určen až do roku 1898,“[19] německou průzkumnou lodí Valdivia…
Bouvetův ostrov je neobydlený a přistání u něj je docela zřídkavé kvůli neuvěřitelným obtížím. Jedním z mnoha tajemství ostrova byl v roce 1964 objev zatopeného šestimetrového člunu nalezeného v malé zátoce na náhorní plošině nazvané Nyrøysa, která se zjevně utvořila na ostrově někdy mezi rokem 1955, kdy tam ještě nebyla, a rokem 1958, když byl ostrov znovu navštíven.
Podle líčení očitého svědka jihoafrické expedice z roku 1964 vyslané na průzkum Nyrøysy a která našla tuto loď:
„Na skaliscích zhruba sto metrů odtamtud se nacházel dvousetlitrový barel a pár vesel, kousky dřeva a měděný plovák či vzduchová komora, z nějakého důvodu otevřená. Mysleli jsme, že tam přistáli nějací trosečníci, proto jsme podnikli krátké ohledání místa, ale žádné lidské ostatky jsme nenašli.“[20]
Neexistuje žádné přijatelné vysvětlení pro to, jak se tam loď dostala nebo odkud se vzala.
Třeba to ale bylo vše, co zůstalo po Arthuru Gordonu Pymovi z Nantucketu…
Roku 1956 si jedenáct národů naporcovalo Antarktidu do tří tuctů monitorovacích stanic v očekávání „Mezinárodního geofyzikálního roku,“ který trval od roku 1957 do roku 1958. Americká komise pro atomovou energii a Národní bezpečnostní rada spolu se CIA tam začali plánovat rozmístění jaderných zbraní. Ve světovém tisku se objevila neopodstatněná tvrzení, že „Sovětský svaz využíval oblasti v Antarktidě jako testovací místa pro jaderné zbraně a řízené střely“[21] spolu s monology velebící strategický význam jižního pólu, a že podlí Rusové se chystají obsadit panamský průplav.
Sovětský svaz ze své strany projevoval kromobyčejný zájem o Antarktidu už od konce druhé světové války a plánoval oslavit geofyzikální rok ještě větší expedicí než Amerika. Patřily k ní i dva ledoborce a půl tuctu lodí „vybavených nejmodernějšími mikrobiologickými, hydrologickými, geologickými a meteorologickými laboratořemi.“[22]
Miguel Serrano, velký čilský lobbista, který ukončil toto polární šílenství v podstatě úplně sám, chápal třetí německou expedici do Antarktidy úplně jinak než dnešní akademičtí nádeníci, kteří žijí a dýchají jen výpary intelektuálního nadýmání, jež je postihlo.
„Polární expedice hledající tajemství skryté v polární pevnosti jsou v Německu starým tématem. Georg von Neumayer byl moudrý Němec, který zemřel roku 1909 a učinil řadu významných objevů v hydrologii, meteorologii a geofyzice. Zorganizoval několik expedicí k jižnímu pólu. Jeho knihu Auf zum Südpol (K jižnímu pólu) využil kapitán Ritscher při své polární expedici v letech 1938-1939. Ta prozkoumala oblast o 600 000 čtverečních kilometrů v Zemi královny Maud, sousedící s Weddellovým mořem, a pokřtila ji Neuschwabenland, Nové Švábsko.
V rámci této výpravy objevili ony mysteriosní oázy s jezery s teplou vodou. Vysoké horské pohoří pojmenovali Neumayerovo na památku tohoto moudrého německého vědce. Na severu tohoto horského hřebene objevili jezera nezamrzající po celý ledový rok, obklopená vnitrozemskou pevninou, na některých místech i s rostlinstvem a lesy. Třetí říše pak pokračovala v těchto průzkumech po dobu války s neochvějným klidem a pracovala na převzetí těchto obrovských polárních teritorií…“[23]
Serrano, patrně nejtalentovanější muž té doby, byl jediný, kdo sám navštívil Antarktidu, aby ji prozkoumal, říká: „že se jak na severním, tak i jižním pólu zvyšuje intenzita světla ve stejnou roční dobu a že polární dny tam nesouvisí s úhlem slunce. V Antarktidě je skryto veliké tajemství, výhradně související s teorií „duté země…“[24]
A jak thébský básník jménem Pindaros už dávno napsal: „Hyperboreu nenajdete ani po moři ani po souši…“ Aby člověk našel Ultima Thule, musí být ve správný čas na správném místě zrovna jako kapitán Johnson a kapitán Morrell, nebo třeba Arthur Gordon Pym z Nantucketu…
Serrano vypráví toto tajemství těm, kdož mají uši k slyšení.
„23. listopadu 1978 pořídila NASA satelitní snímky severního pólu v infračerveném spektru jevící okrouhlý otvor. Stalo se tak ze satelitu ESSA 7 a jen při jednom přeletu, není tudíž snadné to zopakovat kvůli husté pokrývce mraků nad pólem. Pod nimi se zjevil obrovský okrouhlý otvor.
Podle Eugenia Siragusy je třeba si Zemi představit jako kosmickou buňku, která „se každých šest měsíců na pólech otevírá, aby se nadechla a pak tyto otvory opět o pár dnů později uzavírá.“ Spontánně pak okamžitě vyvstává otázka: „Proč žádná velmoc, od katastrofálního selhání admirála Byrda v roce 1946, nevznesla nikdy nárok na oblast Neuschwabenlandu, nevylodila se a nepátrala tam ani ji neprozkoumala?“[25]
Po válce byly admirálu Karlu Doenitzovi neustále připisovány výroky, jež učinil během norimberského procesu ohledně německé ponorkové flotily, která vystavěla ráj na zemi v nedobytné pevnosti, kterou nikdy nikdo nedobude. Operace Highjump započala nedlouho poté a Doenitz, který během války potopil velkou část spojeneckých obchodních lodí a zabil bezpočet nebojujících příslušníků vojska vedením neomezené ponorkové války, byl poslán do vězení jen na deset let…
Podle Serrana – jemuž se ani jeho zapřisáhlý nepřítel, mezinárodní sionismus, neodvážil vysmívat, když byl ještě živ – je Třetí říše spolu s Adolfem Hitlerem v jiné dimenzi. Usadili se v Novém Jižním Grónsku, navázali spojenectví s mimozemskými bytostmi, a kolonizovali už i jiné světy včetně Měsíce. Nejde o příběh z časopisu Amazing Stories. Serrano, čilský velvyslanec, si vždy počínal a na královských dvorech s ním bylo nevysvětlitelně zacházeno jako s představitelem světové velmoci.
Končí slovy:
„Nejzazší skutečnost levotočivé svastiky se nenaplňuje v tomto časoprostorovém kontinuu. Tedy nikoliv cesta, nýbrž obrat k vyjití z máji a samsáry,[26] z demiurgického časoprostoru a umístit se do středu, tedy Černého slunce, směrem k jiné realitě, směrem k věčnosti, již nazýváme zelený blesk a který jest poslední květinou.[27] Současně pravotočivá svastika umožňuje dobrovolný návrat z avataru tulku válečníka, siddha divya, na časoprostorovou pláň samsáry. Pokud koloběh svastiky víří fantasmagorickou rychlostí, transformuje se do vimanu, ruší zákony gravitace, umožňuje skok do jiné dimenze.“[28]
„A to je další důvod, proč Kalki, poslední avatar, sedí na bílém koni, s planoucím mečem komety v pravé ruce (kometa Phaeton), čekaje na návrat Loherangrina,[29] černokrké labutě z ledovců jižního pólu, neustále bojuje po našem boku až do úplného vítězství, dokud neodejdeme pryč, neboť i my zrychlujeme.“[30]
Dva lidé se v následujícím verši navzájem urážejí pro pobavení publika a jde o integrální součást kulturního fenoménu jednadvacátého století známého jako hip hop. Skladba se jmenuje Battle Rap a oblíbily si ji všechny hlavní hvězdy rapové hudby. Až do šestnáctého století to byl rovněž vrchol zábavy v hodovních síních Norů. Nazýval se tam flyting.[31] „V anglosaské Anglii se flyting odehrával v hodovní síni. Vítěz byl označen podle reakcí lidí přihlížejících slovní půtce. Vítěz mohl na znamení vítězství vypít velký pohár piva nebo medoviny, a pak toho, co prohrál, právě tak přizval k truňku…“[32]
V básni Baldrs draumar je to Baldrovo dvojče, jeho bratr Höðr, jemuž je předurčeno, aby zabil Baldura úplně sám, bez pomoci Lokiho. Jenže proroctví vysloví nikdo jiný než Lokiho matka, mezi něž patřily i další tři děti, vlk Fenris, had Midgard a Hell, což jest důvod, proč Odin, když si uvědomí, kdo tato žena je, řekne:
„Nejsi čarodějnice,
ani vědma,
jsi však matkou
těch tří obrů.“[33]
Odin uhání na Sleipnirovi do Hellu, aby vyhledal radu od čarodějnice o nočních můrách, jež mučí jeho syna Baldura. To, co však nalezl, jest zdrojem veškerých nočních můr bohů i lidí, nepomíjející zášť a hlad po pomstě, které věčně hoří v srdci Lokiho za tvrdý trest, který Ásové uvrhli na Lokiho. Čarodějnice praví k Odinovi:
„Jeď domů, Óðinne,
a buď pyšný:
mnoho lidí se navrátí
zpět na návštěvu,
až se Loki osvobodí,
vyklouzne z pout,
a osud bohů se
naplní, a všechno rozdrtí.“[34]
Ve dvaatřicátém verši Völuspá, neboli Vědmina věštba, týkajícím se Baldurova osudu, je znovu předpovězeno:
„Zřela jsem, jak Baldrovi,
Ódinovu synu,
určena byla
krvavá oběť.
Na pláni vysokou
jsem viděla vyrůstat
větévku zelenou
zdobného jmelí.
Z toho prutu,
jenž útlý zdál se,
zbraň hrozná vzešla,
Höd jí hodil.“[35]
Lokiho pře, Lokasenna, vypráví skutečný příběh, proč byl Loki spoután a obžalován v mnohem pozdější Prozaické Eddě zinscenoval Baldurovu vraždu, třebaže podle věštby vědmy bude Baldur spolu s Höðrem jedni z mála Ásů, kteří přežijí ragnarök…
Všechno to začne, když zřejmě opilý a dozajista žárlivý Loki zabije pro zábavu během slavnosti obsluhujícího chlapce Fimafenga a Ásové pak konečně odstranili zabezpečení z „pozoruhodného kotle“, který uměl uvařit pivo pro každého z nich dle libosti. Ásy to však nikterak nepobavilo a Loki byl ze slavnostní síně vyhnán, avšak když venku slyší, jak se vychloubají svým válečným hrdinstvím a mluví o něm špatně, vstoupí tam znovu a dožaduje se poháru.[36]
Bragi, bůh poesie, mu nechce dovolit, aby se k nim posadil, jenže Loki připomene Ódinovi, že smísili svou krev, aby pili vždy pospolu a Odin řekne ke shromážděným Ásům, aby „otce vlka pozvali k pohoštění“. Naplnili mu pohár a takto se počíná Lokiho flyting s Ásy. Loki nazývá Bragiho nejmenším v bitvě Ásů, naznačuje slovní hříčkou, že je zženštilý. Když se Bragi snaží Lokimu odpovědět, ten mu odvětí:
„Jen v sedě jsi odvážný,
po meči sotva kdy sáhneš,
Bragi, bojare v zápecí!”
Idun, Bragiho žena, se snaží ho bránit a Loki jí řekne, aby mlčela posmívaje se jí, že spala s vrahem svého bratra. Když se do toho vloží bohyně rolnictví a plodnosti Gefjon, Loki jí řekne, aby také sklapla a zmiňuje její prohřešek z mládí.[37]
Odin varuje Lokiho, že Gefjon ovládá černé umění seiðr stejně jako on sám a že není moudré, aby ji urážel: „Pošetilýs, Loki, kam poděls rozum, že budíš bohyně zlost. Vždyť o osudu světa a o všech svárech ví stejně jak já“, ale Loki sdělí Odinovi, aby byl zticha, že vládl nespravedlivě a „často dal, komu jsi neměl dát, zbabělci, veliké vítězství“, jež se nezasloužil. Odin téměř přátelsky plísní Lokiho, že kdysi „byl dojičkou krav a děvečkou“, a Loki mu to oplatí tak, že jde po jeho zranitelném místě, a připomene Odinovi, že praktikoval seiðr, mezi Ásy obecně považované za ženské umění:
„Tys kouzla prováděl,
v kámen ryl runy,
jak vědmy jsi tloukl v tajemný nástroj,
jak kouzelník jsi
kráčel světem,
a to je ubohý úděl.“[38]
Když se Frigga pokouší bránit svého manžela Odina, Loki ji obviní, že měla poměr s oběma Odinovými bratry. Frigga odvětí, že kdyby tu byl její syn Baldur, neodešel by, aniž by změřili své síly na poli válečnickém. Loki na to odpoví:
„Přeješ si, Friggo,
bych pronesl ještě
slova horšího hoře?
To já jsem způsobil,
že nikdy svého syna
jet neuzříš do svých síní.“[39]
Freyja varuje Lokiho, že stejně jako ona a Odin, i Frigga zná jeho osud („Záhady osudu Frigg dobře zná, ač sama o nich nikdy nemluví.“). A právě sem směřuje Lokiho flyting, všichni totiž ovládají seiðr, jak je to naučila Freyja. Není jasné, jak to myslí, a slovo znamenající „démon“ ve východní verzi Eddy, totiž ve védách, je asura (sanskr. असुर) …
Loki říká Freyje, aby mlčela:
„Z ásů a álfů,
kteří uvnitř zde jsou,
každého jsi milencem měla.“[40]
Freyja pak vysvětlí Lokimu, že dnes domů neodejde a Loki odpovídá těmito slovy:
„Buď zticha, Freyjo,
jsi plná falše
a černých čar.
Když s tvým bratrem
tě bohové přistihli,
strachem prýs pustila ducha.“[41]
Njörd, otec Freyje a jejího bratra Freyra, reaguje tak, že Lokiho označí za „zženštilého boha“ a Loki se pošklebuje skutečnosti, že podobně jako jeho děti Njörd je Vanis[42] a k Ásům přišel jako rukojmí během války mezi Vanisy a Ásy. Když Njörd odpoví Lokimu, že je na to pyšný a že jeho syn Freyr je jeho nejmilovanější a z bohů nejspanilejší, Loki mu řekne, že zplodil Freyra se svou vlastní sestrou. Pak se do toho vmísí Týr, bůh války, a Loki se mu posmívá, že mu jeho vlastní syn, vlk Fenris, ukousl pravou ruku, když se tento Ás pokoušel velkého vlka obelstít a nasadit mu pouta. Tyr mu odpoví, že je možná bez ruky, ale „bolestí vyje spoutaný vlk, a číhá na osud ásů.“[43]
Loki říká Týrovi, aby už byl zticha, „vždyť tvého syna jsem zplodil s tvou ženou“, a Freyr sdělí Lokimu:
„Slyším vlka úpět
u ústí řeky,
kde čeká na osud ásů.
Též ty budeš podobně
v pouta spoután,
kováři klevet!“[44]
Loki se vysmívá Freyrovi, že vyměnil svůj meč za ruku překrásné obryně a řekne mu, že až se synové Muspellu přes Myrkvid poženou, nebude se mít čím bít. Byggvi, Freyrův sluha, Lokimu říká, že kdyby byl Freyr, umlátil by ho k smrti, načež mu Loki odpoví:
„Jaký to mrňous se to tu mele a po všem chtivě chňapá?“[45]
Heimdall, strážce Asgardu, praví k Lokimu, že je opilý a Loki mu odsekne, že Heimdallův neblahý osud mu velí zdržovat se tam, kde je:
„S mokrými zády na věky musíš střežit síně bohů.“[46]
Skadi, manželka Njörda, odpoví Lokimu:
„Směj se jen, Loki!
Však brzo ti schlípne
tvůj chrabrý chvost,
až k skále tě
přiváží střevy
tvého ledově chladného syna.“[47]
Loki jí připomene, že byl první, když Tjaziho ztrestali smrtí a postaral se i o navrácení jablek nesmrtelnosti Iduně, a že k němu byla líbeznější, když ho lákala do svého lože. „Tu přistoupila Sif [Tórova žena], a naplnila Lokimu křišťálový pohár medovinou…“[48]
Loki úplně sám porazil všechny Ásy v Asgardu v této epické ukázce flytingu, obnažil každého Ása před všemi ostatními, na zdraví mu chtěla připít žena největšího válečníka na této straně Muspellu, on si však nemohl pomoci a přestat. Sif mu totiž poděkovala, že o ní nemluvil, tak to Loki hned napravil; řekl, že zná jméno jednoho, s nímž páchala lechtivé nepřístojnosti. Když Beyla, Sifina služebná, oznámila, že se blíží Tór, aby nadobro zmlknul, Loki ji označí za nečistou a odpornou špínu, „koupající se v hříchu“.
Tór vrazí dovnitř, hrozí, že Lokiho zabije svým kladivem Mjöllnir, na což Loki odpoví:
„Jördin syn [syn Země] teď
do síně vešel.
Proč, Tóre, tolik hrozíš?
Odvahu ztratíš,
až s vlkem se utkáš,
jenž pozře boha bitev.“[49]
Tór mu znovu a znovu hrozí, že mu srazí hlavu Mjöllnirem a Loki konečně uznává, že Tór je jediný z Ásů, jehož se obává a že v zájmu přežití odejde ven, připomene mu však, že tam přišel sám od sebe a řekl to, co měl na mysli…[50]
„A poté se Loki skryl ve Fránangském vodopádu v podobě lososa. Tam ho chytili Ásové. Byl pak spoután střevy svého syna Nara. Jeho druhý syn byl však proměněn ve vlka. Skadi vzala jedovatého hada a posadila ho Lokimu nad tvář…“[51]
Lokiho jediný zločin byl, že mluvil pravdu a vybral si k tomu všeobecně uznávaný způsob. A třebaže zabil Baldura, Baldur není dokonce ani mrtev; taková jsou proroctví. To, co Loki řekl během flytingu, bylo divadlo jako to, co předvádí Eminem[52] nebo Snoop Dog,[53] aby pobavili děti. Je to i důvod, proč většina žalobců nevede soudní stíhání, dokud nemají mrtvolu.
Ve starých německých pohádkách bývá tato závěrečná věta:
Und wenn sie nicht gestorben sind, dann leben sie noch heute.
A pokud nezemřeli, žijí šťastně až dodnes…
∴
Jack Heart je literární pseudonym George Esposita známého svým širokým záběrem bádání i články se širokou a pestrou paletou námětů nabízející vysoce kvalitní informace a autentickou alternativu mainstreamovým příběhům. Píše hlavně pro VeteransToday.com, provozuje ale i vlastní blog pod názvem The Human: Jack, Orage & friends. Jack Heart writings.
Orage je badatel a expert na rozpoznání vzorů, který asistuje Jacku Heartovi v jeho literárních snahách. Své články vystavuje na blog mensch orage – connections from around the world.
Jack Heart and Orage © Ragnarök III: Loki’s Revenge II (September 17, 2018), převzato s laskavým svolením autora.
[1] Citreoviridin je mykotoxin produkovaný druhem Penicillium citreoviride. Tento mykotoxin způsobuje kardiální beri-beri.
[2] Beriberi. Chemie.de. LUMITOS, 2008. Viz http://www.microsofttranslator.com/bv.aspx?to=en&refd=www.bing.com&r=true&a=http%3A%2F%2Fwww.chemie.de%2Flexikon%2FBeriberi.html.
[3] Citreoviridin A. Sigma-Aldrich. Merck KGaA, 2018. Viz https://www.sigmaaldrich.com/catalog/product/sial/35878?lang=en®ion=US.
[4] MKUltra.
[5] Angl. eldritch, „tajemný, tajuplný“.
[6] Námel.
[7] Antarctic Explorers: Wilhelm Filchner. Antarctic Explorers: Richard E. Byrd, www.south-pole.com/p0000103.htm.
[8] Jack Heart and Orage: Shadow of Nemesis 5: Weird Scenes Inside the Goldmine. Veterans Today 18. září 2015. Viz https://www.veteranstoday.com/2015/09/18/shadow-of-nemesis-5-weird-scenes-inside-the-goldmine/.
[9] Miguel Serrano: Adolf Hitler the Ultimate Avatar, str. 498. Viz https://oregoncoug.files.wordpress.com/2014/06/adolf-hitler-the-ultimate-avatar-part-two.pdf.
[10] Ibid., str. 499.
[11] Jack Heart and Orage: Twin Peaks and the Return of the White Queen. Veterans Today 13. února 2018. Viz https://www.veteranstoday.com/2018/02/13/twin-peaks-and-the-return-of-the-white-queen/. Viz rovněž https://cs.wikipedia.org/wiki/Antarktick%C3%BD_smluvn%C3%AD_syst%C3%A9m.
[12] Antarctic Explorers: Wilhelm Filchner.
[13] Edgar Allan Poe: Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Hugo Kosterka, Praha 1902, přeložil Jiří Živný, str. 248-9.
[14] Ibid., str. 249.
[15] Ibid., str. 250.
[16] Atlanticko-indická oceánská pánev je obrovská podmořská pánev.
[17] Bouvetův ostrov se nachází na rozhraní tektonických desek a bylo zaznamenáno několik velkých zemětřesení s epicentry poblíž ostrova.
[18] Rupert Gould: The Auroras, and Other Doubtful Islands. In Oddities: A Book of Unexplained Facts. Geoffrey Bles, Londýn 1944.
[19] Mike Dash: An abandoned lifeboat at world’s end. A Blast From The Past. 13. únor 2011. Viz https://mikedashhistory.com/2011/02/13/an-abandoned-lifeboat-at-worlds-end/.
[20] Ibid.
[21] EXPEDITION / ANTARCTICA. Der Spiegel. Březen 1956 SPIEGEL ONLINE. Viz http://www.microsofttranslator.com/bv.aspx?to=en&refd=www.bing.com&r=true&a=http%3A%2F%2Fwww.spiegel.de%2Fspiegel%2Fprint%2Fd-31587268.html.
[22] Ibid.
[23] Adolf Hitler the Ultimate Avatar, str. 498.
[24] Ibid.
[25] Ibid., str. 499.
[26] Májá je příčinou utrpení člověka a jeho neschopnosti být šťastný. Vlivem máji člověk zapomíná na svou božskou podstatu. Májá je popisována jako překážka, kterou je nutné překonat, chceme-li dosáhnout osvícení, mókša, a tím vysvobození s koloběhu zrození a smrti, samsáry.
[27] Srv. Miguel Serrano: Maya: Reality Is An Illusion & Other Essays In Esoteric Hitlerism. Hermitage Helm Corpus 2015. Dále srv. Miguel Serrano: The Ultimate Flower. Viking Press 1983.
[28] Adolf Hitler the Ultimate Avatar, str. 501.
[29] Lohengrin.
[30] Adolf Hitler the Ultimate Avatar, str. 502.
[31] Flyting je rituál, poetická výměna urážek praktikovaná především mezi 5. až 16. stoletím. Kořenem je staroanglické slovo flītan, „hádka“. Příklady flytingu se nacházejí v norské, keltské, anglosaské i pozdější středověké literatuře zahrnující jak historické, tak i mytologické postavy. Výměna se stává silně provokativní, často zahrnuje obvinění ze zbabělosti nebo sexuální zvrácenosti. Skandinávská literatura obsahuje příběhy flytingu mezi bohy. Například Lokasenna, jedna z básní Poetické Eddy, ukazuje scénu, v níž bůh Loki urazí ostatní bohy v hale Aegiru, a báseň Hárbarðsljóð, ve které Hárbarðr (obecně považovaného za Odina v přestrojení) zapřádá flyting s Thorem.
[32] Quaestio: selected proceedings of the Cambridge Colloquium in Anglo-Saxon, Norse, and Celtic. Sv. 2-3, str. 43-44. University of Cambridge, 2001.
[33] Edda. Argo, Praha 2004.
[34] Ibid.
[35] Vědmina věštba / Völuspá, verš 32. Edda. Argo, Praha 2004.
[36] Ibid., Lokasenna.
[37] Lokasenna.
[38] Ibid.
[39] Ibid.
[40] Ibid.
[41] Ibid.
[42] Dávná rasa bohů, kteří pobývali v Asgardu spolu s Ásy.
[43] Lokasenna, verš 39.
[44] Ibid., verš 41.
[45] Ibid., verš 44.
[46] Ibid., verš 48.
[47] Ibid., verš 49.
[48] Ibid., verš 52.
[49] Ibid., verš 58.
[50] Ibid.
[51] Ibid.
[52] Eminem, je americký rapper, hudební producent, herec a zakladatel nahrávací společnosti Shady Records.
[53] Cordozar Calvin Broadus, spíše známý jako Snoop Doggy Dogg nebo Snoop Lion, je americký rapper a reggae zpěvák, mnohokrát nominovaný na cenu Grammy, producent a herec.
