Rač se vrátit, abys nezmizel

Karel Funk: Léčba duše a elementálové

328 stran, Malvern, Praha 2018, vydání první, brožované
ISBN  978-80-7530-115-4

Motto: „Být přátelsky nablízku těm, kteří se tak jako on pokoušejí vnášet hodnoty esoterního křesťanství do běžného života, a také se potýkají s řadou vlastních nedostatků.“

Karel Funk prošel vývojem od východních nauk přes evropskou filosofii a mystiku až po inspiraci dílem Rudolfa Steinera, a třebaže vychází převážně z jeho odkazu, nestaví jej autoritářsky a přísně před oči hledajících, kteří opustili esoterní bulvár, ale zasvěceně a lidsky přívětivě s nimi rozpráví u kulatého stolu. O duchovních věcech mluví jen na vyzvání, neagituje, ale nabízí jim odvahu a inspiraci k další samostatné cestě.

V první kapitole vysvětluje, co to vlastně jsou elementálové a jak na ně působí duchovní hierarchie. Elementál představuje určité silové pole, ať už vytvořené člověkem nebo přírodou. Jako elementál se může jevit i nějaká přírodní bytost a lze za něj považovat i otisk – paměť místa (genius loci) či věci, zejména po jakémkoliv intenzivním vlivu a působení, opět ať už přírody či člověka, které však mohou po jistém čase opět vyprchat, nejsou-li dobíjeny, syceny či oživovány. Mluvíme též o psychogeografii krajiny, stavbách a muzeích. V jedenácté kapitole, Paměť věcí, míst a oblastí (str. 201), se zabývá ochranou před negativními vlivy i možnostmi léčení krajiny, prožitky posvátných míst a jistými zvláštními souvislostmi.

Elementálové v našem nitru mají určitou funkci a jejich gravitační pole nás může zasahovat v podobě splínů, depresí, frustrací a dalších umbrogaudií, nebo naopak sakrality, klidu a pokoje – umíme-li nastavit svůj každodenní život prostřednictvím meditace a modlitby, ať už vypadají jakkoliv, nebo svátků, zejména těch nejvýznamnějších. Toto pole se vtiskuje do předmětů, do nichž se nabíjí, a následně je vnímáme jako talismany, modly, volty, alrúny, sakrální předměty včetně domácích oltáříčků, artefakty atd. Některé z nich přinášejí štěstěnu, jiné zase smůlu – někdy to ovlivní jejich stvořitelé, jindy jejich nositelé. je to rovněž o morfických rezonancích a KF pěkně říká, že „dobrý jasnovidec se držením kamínku dokáže v duchu přenést i na místo, ze kterého se kamínek ‚rozhlížel‘ třeba na svobodné mořské horizonty. Věci si nesou i stopy svého dávného umístění a souvislostí.“

Na to dokonale navazuje odstavec o úklidu pracoviště a činnosti živlových bytůstek (str. 47), což samozřejmě evokuje rejdy skřítků – poštovních, ponožkových, tiskařských šotků atd.

Pulzujícím emocionálním koktejlem nazval naše strachy a chyby (str. 48), malé, i ty velké, jež výmluvně ilustruje vzpomínka Maji Plisecké, jak tančila před Stalinem a Mao Ce-tungem. Řešení každého strachu spočívá ve vědomí, jak říká Meyrink: „Bdění, toť vše!“ na strach musíme vidět, neutíkat a neschovávat se před ním, jinak se z nich stanou „bubáci pod postelí“, KF to vtipně komentuje takto: „Lepší čert, který si to napsal na čelo, než ten, který se maskuje srdcem.“

Na mysl přicházejí laskavá slova F. V. Kříže:

„Jen však nestyď se to haraburdí vytáhnouti na světlo: Nic takého jej nesnese. Zloději chodí v noci. Hřích se zavírá za desatery dveře. Had se plazí ve stínu. A vlk čeká v skrytu. Ukaž však prstem na ně; posviť si na ně – a nejsou už s to uškoditi. Není většího zbabělce nade zlo. Kdyby lidé věděli, že budou pozorováni, vystříhali by se je činiti. I ty teď, jsa stále viděn nejlepším přítelem – sebou, budeš se jistě varovati chybně vykročiti.“[1]

Osvětluje roli a pomoc elementálů v oblastech psychické harmonie v mezilidských vztazích, v různých prostředích a situacích, v umění, v léčebných procesech, i ve vztahu ke světu a jeho bytostem. Z toho jednoznačně vyplývá, jaký vliv mají elementálové ve vztazích (str. 71) a jaký je náš podíl na jednání okolí, vliv a maskování ega, čímž navazuje na téma dané předchozí kapitolou: „ego se pyšní, jak bojuje s egem“ – zacyklený elementál je snad nejhorší kletbou, v níž prožíváte sisyfovské útrapy při vystupování a sestupování po nekonečném Escherově schodišti. Zároveň se řeší otázka, že „pokud chce někdo skutečně pomáhat (druhým), musí být sám sebou,“ tedy pomoci nejprve sám sobě, nebo jak krásně říká F. V. Kříž:

„Už dosti ses staral o druhé. Už dosti mluvils ke druhým. Už dosti hleděls na druhé. Teď je věru čas starati se, potěšiti a pohlédnouti na toho ubožáka v koutě tvého domu.
Bída všech jest v tobě: chtěls všecky zlepšiti. Ztratils sebe, kdes chtěl jiné nalézti. Slovo jsi mínil učiniti tělem, ale vlastní duše je teď zahubena.“[2]

Sluší se k tomu připomenout i slova Bo Yin Ra z Knihy o živém bohu:

„Není zde od tebe požadováno to, co jmenují básníci ‚vyciťováním řeči a jejího zvuku‘, i když člověk, který má toto cítění, jest na poloviční cestě k pochopení této úlohy. Jestliže jsi však všeho šťastně dosáhl, – a nové, veliké rozšíření tvého cítění a mnohem bdělejší život ti to prozradí – pak slyš dále, ty, kterýž máš snahu po nejvyšším ze všech lidských cílů! Pak se musíš snažit, abys ona slova v sobě cítil celou svou bytostí. Teď musí ona slova v tobě samém oživnouti. Nejen tvůj duch, ale celé tvoje tělo musí cítiti každým vláknem ona slova. Tato slova musí s tebou splynouti v jednu bytost. Tvoje tělo se musí státi tělem těchto slov, jako by nebylo oživeno ničím jiným. Síly tvé duše musí se vesměs spojiti v těchto slovech a ty se musíš cítiti jako vědomí těchto slov.“[3]

„Ukřižovaný visící mezi dvěma lotry, vlastně rozpětí mezi protiklady, je,“ jak píše C. G. Jung,[4] „nejen legitimním úsilím o dokonalost (teleiósis), ale nadto člověku vrozenou zvláštností, která tvoří jeden z nejmocnějších kořenů kultury. Toto úsilí je dokonce tak silné, že se stává vášní, která do své služby vtahuje všechno. Člověk přirozeně usiluje o dokonalost v nějakém směru. Archetyp se naproti tomu dokončuje ve své úplnosti, která představuje dokonalost (teleiósis) zcela jiného druhu. Kde převládá archetyp, tam je – ve shodě s jeho archaickou povahou – proti veškerému vědomému úsilí úplnost vynucena. Jedinec se sice může snažit o dokonalost,[5] ale pro svou dokonalost musí vytrpět tak říkajíc protiklad svého záměru. „Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“[6]

Elementálové jsou zejména osamostatněné útvary našich častých myšlenek a emocí – jsme-li citlivější, můžeme je vnímat – mají tedy svou energii a život, nikoliv však vědomé já, a náš život buď kalí, nebo naopak podle své kvality jej pročišťují, posilují a ozdravují. Na to navazuje také osmá kapitola Vyrovnávání se s negativními elementály (str. 151), devátá, nazvaná Elementálové v léčení (včetně hypnózy, psychoterapií či inkarnačních regresí), i dvanáctá – Nemoc, bezmoc a pomoc. Nemoce nás ochraňují a vychovávají (str. 209), a třináctá – Ozdravná duševní hygiena (str. 227), kde připomíná Jungovo sebepoznání a projekci, design „duchovního člověka“ a naše příští vývojové možnosti.

KF je praktik v nejlepším slova smyslu, nabízí mj. cvičení k samostatné práci s elementály (str. 248), pomáhající i obstát v dnešním světě, a proto v šesté kapitole chce poznat elementály v různých prostředích (str. 97) a rozeznávat je, v jistém smyslu ztotožňuje elementály (rovněž slovanské budoucnosti) s egregory, srv. sv. Václav, Cyril a Metoděj, Jan Hus, TGM…, mluví o slovanské duchovní alchymii a připomíná řadu myslitelů – Lessinga, Herdera, Solovjeva, A. Smetanu, Steinera, a měli bychom připojit i boskovickou Almu Excelsior – sdělujících ideu, že právě Slovanstvo (šestá filadelfská kultura) se má jednou stát zvláštním nositelem Kristova impulsu.

Na str. 128 KF píše: „… asijsky krutého Lenina (bývalý gangster, přepadávající banky)…“ Obávám se, že jde o nechtěnou mýlku ve jménech, ve skutečnosti jde zřejmě o „Josefa Džugašviliho, nazývaného přáteli Soso.“[7]

Zajímavá je následující stať o vyvrácení spojení ruských rolníků se zemí (str. 129). Matka vlhká země, Мать Сыра Земля, je v ruském folklóru personifikací země a pravděpodobně lidovou dědičkou bohyně Mokoš. V národě zmizelo vědomí o Kristu, které vznikalo stykem se zemí. Když si přečtete Od Rusi k Rusku Lva Nikolajeviče Gumiljova,[8] můžete přejít rovnou ke str. 131, kde se píše o agresi démona soratismu.

Umění je neutuchajícím proudem života a elementálové v něm (str. 135) učí úctě k tvůrci a k posvátnosti umění.

KF reflektuje a komentuje z duchovního pohledu i politické dění v našich luzích a hájích, zejména v poslední pasáži osmé okulturní kapitoly s názvem Boj bílé a černé magie o Pražský hrad (str. 161).

V deváté kapitole Elementálové a energie. Slunce, která ozařují, a černé díry, které pohlcují (str. 185) se zastavuje u astrologického Saturnu, mocného karmického hybatele, o němž se v samém počátku devadesátých let brněnská astroložka paní Jandová vyslovila následovně: „Von není zlej, von je jen pomalej.“

Je to také trochu o nových fyzikálních teoriích, nebo také o povzdechnutí, že „redukování duchovna na mlhavé pojmy energií či vibrací je jednou z módních snah prodrat se k duchovnu ledoborcem namísto plachetnicí“ (str. 190).

Při čtení osmnácté kapitoly, Emoční inteligence a emoční skafandr, si vybavíme postavu brilantního vědce, mocného telepata a beatnika Olivera Birda, jenž se v americkém seriálu Legion zjevuje, hlavně své manželce Melanii, ve skafandru, který si obléká při výstupu do vnějšího světa.

„Tváříme se jako hledači sebepoznání a pravdy, jsme tím ze sebe snad až opojeni, ale takto k ní často neuděláme ani krok. Umíme mnohdy naslouchat jen sami sobě…
Pořád se setkáváme se svou slabostí, abychom nespoléhali jen na sebe, ale věděli, že to či ono sice musíme udělat a projít tím, ale že to lze při vědomí Boží ochrany, pomoci, posily… Vědět také, že ti, kdož nám takzvaně ‚křivdí‘, ‚ubližují‘ či nás ‚vytáčejí‘, jsou jen nástroji naší karmy. Kdybychom ji v tom či onom směru neměli, nepřišli bychom do takových situací. Sami si je přitahujeme. Anebo nás to má zocelovat pro budoucnost.“

Proto – „dělat jako kdybych nedělal“ (Drtikol, ale právě tak by to klidně mohl být i Lao-c‘), poctivě se snažit a výsledek ponechat na vůli Boží a za každý výsledek děkovat. Je to v podstatě i rada k otázce položené v devatenácté kapitole Jak si poradit s dnešní dobou (str. 309), která je nám lisem i lučavkou královskou.

Jenže: „ani řeka nespěchá do moře. Proč taky? Tam, kde je, je cele, pevně a svrchovaně.“ A tak i my, když se nás někdo optá: „Jak se máš?“, máme mu odvětit: „Mám se cele.“

*

Bohužel v obsahu nesedí stránkování, např. kapitola Elementálové se protiskují do našeho domova nezačíná stranou 38, nýbrž až 40, všechno je posunuto o dvě strany.

*

Karel Funk a Malvern jsou synergickým párem naplňujícím první přikázání Boží: „Milujte se a množte se.“

*

© San, ixMMxviii
© okultura.cz

[1] F. V. Kříž: Evangelium. Fr. Borový, Praha 1923, str. 32n.

[2] Ibid.

[3] Bo Yin Ra: Kniha o živém bohu. S předmluvou od Gustava Meyrinka. Zmatlík a Palička, Praha 1919, str. 40n.

[4] C. G. Jung: Aion. Příspěvky k symbolice bytostného Já. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2003, str. 73.

[5] „Buďte tedy dokonalí [teleiói], jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Mt 5,48.

[6] Ř 7,21.

[7] Srv. Jak bohatli bolševici v Rusku? Stalin pro ně přepadával dostavníky, viz https://technet.idnes.cz/jak-bohatli-bolsevici-v-rusku-stalin-pro-ne-prepadaval-dostavniky-1c5-/vojenstvi.aspx?c=A140702_142743_vojenstvi_kuz.

[8] Lev Nikolajevič Gumiljov: Od Rusi k Rusku. Dauphin, Praha 2012.