Svatým Městem, Nebeským Jeruzalémem, není nic jiného než 32 æthyrů aneb 32 Bran Moudrosti. Ona obrovská hloubka nevědomí je koridorem vedoucím ke Kolébce Korunovaného a vítězícího Dítěte a na této cestě přicházíme do kontaktu se Svatým Andělem Strážcem a mluvíme s Ním v samotě duše. Každý pohyb zde ve světle je zaznamenáván tam dole, v temnotách. Abych se dopustil paradoxu, řeknu, že jsou to ‚temnoty nejjasnější‘.
Mávnutí nahoře, bouře dole. Mávnutí dole, bouře nahoře.
Podobné zakoušel i Otokar Březina, který to vypsal v eseji Tajemné v umění 1:
„Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řečí slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty zraků: roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervosní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených.“
•
32. æthyr
Pohyb ve světě „pod abysem“, to znamená v 32. a 31. æthyru, je záležitostí malých arkán; čtyř barev, šestnácti hodnostářů a deseti Malých karet. Je to Kosmos Války Růže a Kříže – tedy souboj Ducha s čtyřmi nezkrocenými, neintegrovanými živly. Složité soustrojí 56 malých karet, jejich vzájemných vztahů a ovlivňování, vyjadřuje tyto dva nejsvrchnější æthyry poměrně velmi vhodně. Dokonaleji je rozvržen tento systém již jen v I-ťingu v 64 (tj. 8 x 8 permutací, které spolu tvoří úplnou Desítku – 64; 6+4=10) hexagramech. Pro člověka je velmi snadné podlehnout modloslužbě, kterou přináší předmětný svět. Pouze duše vyspělejší mají odvahu a sílu odpadnout od uctívání záblesků Kola a nalézt střed, který se netočí. Duše panenské se ještě utápějí v protikladech – nechápou, že ten i onen odlesk facety patří jednomu krystalu. Učí se teprve zakoušet dobré a zlé. Provozují dílo meče (solve), srovnej AL, I:37. Ještě nezačaly slučovat (AL, I:42). Dílo hole-vůle na ně čeká. Mág se v nich dosud nenarodil.
31. æthyr
Podvědomí, 31. æthyr, je zrcadlem poměrů a pochodů probíhajících nahoře a dole. Den a noc se tu střídají tak rychle, že bez zastavení kmitajících obrazů není duch schopen postřehovat jednotu jevů. V ležaté osmičce (∞) tarotových trumfů, jež symbolicky představuje Universum, leží v jedné smyčce Bílá karta a v druhé Černá karta s unikursálním hexagramem. Dva póly: (+) a (-). Tyto pozice však nejsou strnulé; kmitají sem a tam, takže se nedá určit jejich postavení. Podobají se tak rychlému frčení Kola, zrychlenému pohybu Dne a Noci. Záblesky světla a tmy. Záblesky vědomí a nevědomí.
30. æthyr
Uvnitřnění a zklidnění přenáší přes trýzeň každodenní kaskády dojmů a vzruchů do království 30. æthyru.
Ticho vyjadřuje v teogonii Liber AL vel Legis postava Harpokrata, který je jen introvertní podobou boha Hóra (jejím extrovertním a agresivním protějškem je Ra-Hoor-Khuit) a jednou z mnoha zajímavých složek osobnosti Blázna, atu O. Slova ztrácejí svůj význam. Rozumět zde neznamená nic – chápat vše. Byla překročena hranice Abysu, před kterou snad Rozum ještě něco znamená (AL, II:27-34).
Podstatu mystického zahloubání do ticha může pomoci vysvětlit několik následujících myšlenek z knihy Aleistera Crowleyho Malé eseje o pravdě:
„Ze všech magických a mystických schopností, ze všech milostí duše, ze všech vymožeností Ducha, nebylo nic tak špatně chápáno, i když tak tušeno, jako ticho.
Není možné spočítat všechny obvyklé omyly; ba dokonce se dá říci, že vůbec už o něm přemýšlet je sám o sobě omyl; neboť jeho podstatou je ryzí bytí, takříkajíc nic, takže je nade vším intelektem a intuicí. Pak tedy tím nejzazším z našeho eseje může být pouze jisté poručnictví, jakým je uzavření lóže, v níž se má přijímat mystérium ticha.
Pro tento postoj mluví hlas tradiční autority; neboť Harpokratés, bůh ticha (viz AL, III:35; III:70-72) je nazýván „Pánem záštity a ochrany“.
Avšak jeho podstatou není nikterak toto negativní a pasivní ticho, které toto slovo obyčejně spoluoznačuje; protože On je všude bloudící Duch; pravý a dokonalý bludný rytíř, který zodpoví všechny hádanky a otevře zavřený portál královy dcery. A ticho rovněž není v obecném slova smyslu odpovědí na hádanku sfingy; je to to, co je touto odpovědí stvořeno. Neboť ticho je rovnováhou dokonalosti; takže Harpokratés je všetvárným a universálním klíčem ke každému mystériu vůbec. Sfinga je „harapanna nebo panna“, ženská idea, ke které existuje jen jediný doplněk, vždy odlišný co do formy, ale vždy identický co do esence. Toto je význam obrazu Božího; jasně se to naznačuje jeho dospělou podobou coby Blázna tarotu a Bakcha Difues, a také bez dvojsmyslu, když se zjevuje jako Bafomet.
Když se však ponoříme hlouběji do jeho symboliky, první vlastnost, která bezpochyby upoutá naši pozornost, je jeho nevinnost. S hlubokou moudrostí je nazýván dvojčetem Hóra; a toto je æon Hóra; je to On, kdo sesílá Aiwasse, svého ministra, aby oznámil jeho příchod (AL, I:7). Čtvrtou sílou sfingy je ticho; pro nás pak, kteří usilujeme o tuto moc jako o korunu našeho Díla, bude nejvyšší hodnotou dosáhnout jeho nevinnosti v celé její plnosti. Nejdříve ze všeho musíme pochopit, že kořenem morální odpovědnosti, kterou se člověk tak stupidně pyšní, že jej odlišuje od ostatních zvířat, je omezení, jež je Slovem hříchu (AL, I:41). Vskutku je pravda v židovské bajce, že poznání dobra a zla plodí smrt. Dosáhnout nevinnosti znamená dosáhnout Edenu. Musíme se naučit žít bez vražedného vědomí, že každým výdechem zvedáme nadmuté plachty, které nesou naše křehké skořápky k bráně hrobu. Musíme vyhnat strach láskou; chápeme, že každý akt je orgasmus, jehož naprostým koncem nemůže být nic než zrození. A také, „Láska je zákon“ (AL, I:57): proto každý akt musí být pravdou a spravedlností. Jistými meditacemi lze toto pochopit a potvrdit; a má se to udělat tak dokonale, abychom zůstali nevědomí ohledně našeho zasvěcení, neboť jen pak je nevinnost učiněna dokonalou. Tento stav je vskutku nutnou podmínkou každého správného posouzení toho, co jsme byli zvyklí považovat za první úkol aspiranta – vyřešení otázky: „Jaká je má pravá vůle?“ Neboť dokud se nestaneme nevinnými, budeme se určitě snažit posuzovat naši vůli z vnějšku, zatímco pravá vůle by měla prýštit jako fontána světla zvnitřku, a řinout se nepotlačována, přetékaje láskou, do oceánu života.
To je ta pravá idea ticha; je to naše vůle, dokonale elastická, jemně proteovská, která vytéká, aby vyplnila každou mezeru universa manifestace, kterou potkáváme na své cestě. Pro její nezměřitelnou sílu není žádný záliv příliš velký a žádná úžina tak obtížná pro její z klidu nevyrušitelnou lehkost. S dokonalou precizností vyhovuje každé potřebě; její fluidita je zárukou její kvality. Její podoba se vždy různí podle té podoby, se kterou se setkává: její esence je při každé události totožná. Následkem jejího činu je vždy dokonalost, totiž – ticho; a tato dokonalost je vždy stejná, jsouc dokonalá, přesto vždy odlišná, protože každý případ ukazuje její vlastní zvláštní kvantitu a kvalitu.
Pro inspiraci samotnou je nemožné, aby zněl dithyramb ticha; neboť každý nový aspekt Harpokrata je hoden hudby universa po celou věčnost. Byl jsem jednoduše veden svojí oddanou láskou v tomto zvláštním závodě, uprostřed něhož jsem zjistil, že jsem se vtělil, abych sepsal tuto bídnou sloku onoho nekonečného eposu Harpokratova, který je fasetou jeho plodné nádhery, která vrhá to nejnezbytnější světlo na můj vlastní vstup za tmy do svatostánku jeho hromového, nevýslovného božství.
Chválím hýřící vytržení nevinnosti, mužnou a pantomorfní extázi všenaplnění; chválím Korunované a vítězící dítě, jehož jméno je moc a oheň, jehož jemnost a síla činí arcijasným, jehož energie a vytrvalost dojde naplnění u Panny absolutna; ono, projevené, je hudcem na sedminásobnou píšťalu, Velikým bohem Panem, a je také – jsouc vrženo zpět do dokonalosti, kterou chtělo – tichem.“
29. æthyr
Do 29. æthyru vstup přes bránu XXI. trumfu, Universum. První kontakt s krásou krystalu (Vize a Hlas):
„Přicházíme k paláci, jehož každý kámen je zvláštním drahokamem a je osázen miliónem lun. A tento palác není nic jiného než tělo ženy, pyšné a smyslné a něžné a nepředstavitelně krásné. Je jako dvanáctileté dítě. Má veliká oční víčka a dlouhé řasy. Její oči jsou zavřené, nebo těsně přivřené. Nedá se o ní říci nic. Je nahá; celé její tělo je pokryto jemně zlatými chloupky, jež jsou jako elektrické jiskry, a ty jsou oštěpy mocných a hrozných andělů, jejichž náprsní krunýře jsou lupínky kůže její pleti. A vlas její hlavy, který jí padá k nohám, je samotným světlem Božím. Ze všech sláv spatřených vizionářem v æthyrech není ani jedna hodna srovnání s nejmenším jejím nehtem. Proto ačkoliv se bez ceremoniálních příprav nesmí přiblížit k tomuto æthyru, tak dokonce i jen spatření tohoto æthyru z dálky se podobá účasti na všech dřívějších æthyrech.
Vizionář je pohřížen do divu, jímž jest smír.
A prstenec horizontu nad ní je společenstvím velebných archandělů se spjatýma rukama, kteří stojí a zpívají: Toto je dcera BABALON Překrásné, kterou porodila Otci Všech. A pro všechny ji porodila.
Je to Dcera Krále. Je to Panna věčnosti. Je to ta, kterou Svatý vyrval olbřímímu času a odměna těch, co přemohli prostor. Je to ta, která je dosazena na trůn porozumění. Svaté, Svaté, Svaté je její jméno a mezi lidmi nemá být vyslovováno. Proto ji nazývali Koré, a Malkah, a Betulah, a Persefoné.
A básníci o ní pěli písně, a proroci říkali bezvýznamné věci, a mladí muži snili marné sny: avšak je to ona, ta neposkvrněná, jméno jejího jména nesmí být vysloveno. Myšlenka nemůže proniknout slávu, která ji obestírá, neboť myšlenka je v její přítomnosti stižena smrtí. Paměť je pustá, a v nejstarších knihách o magii není ani slova k jejímu vzývání, ani adorace k jejímu velebení. Vůle se ohne jako třtina v bouřích, které zachvacují hranice jejího království, a představivost nedokáže vykreslit nic než jediný okvětní lístek lilií, na nichž stojí v jezeře krystalů, v moři skla.
To je ta, která má vlas okrášlen sedmi hvězdami, sedmerým dechem Božím, který hýbe a zachvívá jeho znamenitostí. A svůj vlas má učesán sedmi hřebeny, na nichž je napsáno sedm tajných jmen Božích, která neznají dokonce ani andělé, ba ani archandělé nebo vojevůdce šiků Páně.
Svatý, Svatý, Svatý jsi ty, a požehnáno budiž tvé jméno navěky, jemuž jsou æony jen pulsováním tvé krve.“
Betulah je ženským protějškem božstva Bet-ela; jméno v překladu znamená ‚dům boží‘ či ‚dům Elův‘ (Gn 28,17-19). Původně to bylo označení místa, kde se uctíval El, tedy božiště; zvláště pak kámen, v němž sídlilo (!) božstvo, vzývané jako ručitel smlouvy (smlouvou s Bohem byla obřízka). Tento nebeský příbytek leží nad pozemským ‚pupkem‘ (omfalos) světa. Kabalistické výklady mluví o tom, že nebeský člověk je oproti pozemskému otočen vzhůru nohama.
Betel, boží příbytek, býval zosobňován. Filó z Byblu připomíná, že řecké slovo baitylia, odvozené ze semitského bet-el, se vykládalo jako „oduševnělé kameny“ (lithoi empsychoi).
Betulah je snad přesmyčkou řeckého jména Elísábet a po ní latinská forma Elisabetha je reflexem hebrejského Elíšébah, resp. –šéwah, doslova „můj Bůh je přísaha“ (srovnej Gn 28, 17-19; šebah znamená ‚sedm‘!) a „přísahat“ se vyjadřovalo opisem „zasedmičkovat se“.
(Bahir praví:) V hebrejštině se zlato nazývá ZaHaV. Má tři atributy (vztažené ke třem jeho písmenům: Zain, He, Bet. (Číselná hodnota tohoto slova je 14, proto dále ta návaznost na atu XIV.)
Prvním je mužství, (zachar – srovnej kámen sochar!). To je Zain. V tarotu je Zain připsáno VI. kartě, nazvané Milenci. Je dvojčetem atu XIV, Umění. Všechny symboly na ní jsou dvojité. Zain je meč a Heinrich Khunrath vztahuje toto písmeno k sedmému (!) průlivu Stromu Života a Božímu jménu Zih, tj. Bůh blesku. Na této kartě je ve středu postava v kápi, obdoba Poustevníka a je samotnou formou boha Merkura. Těsné zahalení má naznačit, že konečný důvod věcí leží mimo království projeveného a intelektu. Stojí ve znamení Vcházejícího jako by projektoval síly stvoření. Okolo rukou má závitek (obřízku) oznamující Slovo, které je podobně jeho esencí a jeho poselstvím. Ale znamení Vcházejícího je také znamením požehnání a zasvěcení; tak jeho úkolem na kartě je oslava hermetického manželství. Za ním jsou postavy Evy, Lility a Kupida. Na toulec Kupidův je vepsáno slovo Theléma (Vůle), které je Slovem Zákona (AL, I:39). Královskými osobami, jichž se to týká, jsou Černý Král se zlatou korunou a Bílá Královna se stříbrnou korunou. On je doprovázen červeným lvem a ona bílým orlem. Jsou to symboly mužského a ženského principu v přírodě, pokračující dále protiklady jako Slunce a Luna, oheň a voda, vzduch a země, kyselina a zásada.
Symbolismus mužství a ženství pokračuje ještě dále ve zbraních krále a královny; on třímá posvátné kopí, ona svatý grál; jejich volné ruce jsou spojeny, což nasvědčuje k svatbě. Zbraně podepírají dvojčata, jejichž pozice jsou zaměněny, takže bílé dítě nejenže drží pohár, ale nese i růže, zatímco černé dítě, drže se otcova kopí, nese také kyj, ekvivalentní symbol. Na spodku celku je plod svatby v primitivní a pantomorfní podobě; je jím okřídlené orfické vejce. Toto vejce představuje esenci celého života, který přichází pod touto formulí ženství a mužství. Přenáší se na symbolismus hadů (smetany), kterými je vyzdobeno královské roucho, a včel (medu), které krášlí plášť královny. Vejce je šedivé, neboť směšuje bílou a černou, a tak naznačuje spolupůsobení Tří nebeských ze Stromu života. (Důkladný popis této složité symboliky se nachází v Knize Thothově2.)
»Druhým (písmenem) je He. To je duše. (Numerickou hodnotou He je číslo pět, narážející na pět jmen duše: nefeš, ruach, nešama, chaja, jechida. A jaký úkol má He? Je to trůn pro Zain. Je také psáno (Kaz 5,7): „Neboť jeden nad druhým bdí a nad nimi jsou ještě vyšší“.
Bet je její podporou. Je rovněž psáno (Gn 1,1): „Na (Bet) počátku (Bůh) stvořil…“ Jakou zde má funkci? Jak to popsat?
Král měl jednou dceru, která byla hodná, příjemná, krásná a vzdělaná. Provdal ji za královského syna a oblékl ji, korunoval a obdaroval klenoty, dal jí mnoho zlata. Je pro tohoto krále možné, aby kdy opustil svoji dceru? Budete souhlasit, že to možné není. A je možné, aby s ní byl neustále? Uznáte stejně, že ani to není možné. Co tedy má dělat? Může umístit mezi sebe a ni okno, a kdykoliv otec potřebuje dceru nebo dcera otce, mohou se spolu setkat v okně. Tímto ‚oknem‘ je He, duše a Hvězda, atu XVII.
Je proto psáno: „Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofiru ti stojí po pravici. Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem. V zářivém oděvu (viz výše!) ji vedou králi a za ní její panenské družky, k tobě je uvádějí. Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje v královský palác (viz dále)“.«
Žalm 45,10 a 14-16, který je pro předního zpěváka, podle „Lilií“, písní lásky, a ačkoliv staří Řekové označovali ‚lilií‘ jeden tanec, rabíni mysleli dvojsmyslně na šestistrunný nástroj – pronikající se trojúhelníky hexagramu, to jest na ty, „kteří se proměnili,“ tedy jako Kristus na hoře (Mt 17,1n). „Po šesti (!) dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu (!), kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima: jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý (jako sníh).“
Jak moudře praví Francois Rabelais ve svém arcidíle Gargantua a Pantagruel, v kapitole O tom, co znamenají barvy bílá a modrá, je touto barvou projevena radost veškerenstva při zmrtvýchvstání Spasitelově a při jeho nanebevstoupení; a svatý Jan Evangelista ve Zjevení (4,4; 7,9) viděl v nebeském a blaženém Jerusalemě věrné oděny rovněž takovým rouchem.
Můžete také rozřešit záhadu, kterou Alexandros Afrodisijský prohlásil za nerozřešitelnou: proč lev, který již pouhým hlasem a řevem děsí všechna zvířata, bojí se jedině bílého kohouta a má před ním úctu? Protože, jak praví Proklos (Liber de sacrificio et magia), mohutná síla slunce, jež jest orgánem a sběrnou všeho pozemského i hvězdného světla, je více symbolizována v bílém kohoutu než lvu a dokonaleji mu odpovídá, a to jak v této barvě, tak i v jeho vlastnostech a zvláštním řádě. Ba v podobě lva prý byli viděni zlí duchové, kteří v přítomnosti bílého kohouta náhle zmizeli. Proto Galové (tak jsou nazváni Francouzové, poněvadž jsou od přírody bílí jako mléko, které Řekové nazývají řec. gala) nosí rádi na čapkách bílá pera. Za symbol a znak mají květ bílý nade všechny jiné – totiž lilii. Při spatření bílé se srdce velikou radostí vnitřně rozšiřuje a zakouší zřejmě uvolnění životních duchů. Modrá značí nebe a věci nebeské v stejné symbolice jako bílá rozkoš a radost.
O velikém obratu prorok (Iz 30,25-6) mluví takto: „Na každé vysoké hoře a na každém vyvýšeném pahorku (!) budou potůčky tekoucích vod, v den velkého vraždění, kdy padnou věže. A bude světlo bledé luny jako světlo žárného slunka a světlo slunka bude sedmkrát větší, jako světlo sedmi dnů, v den, kdy Hospodin ováže zlomeniny svého lidu a rány jemu zasazené uzdraví“.
Život duše jest cestou, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků.
A já vidím tento obraz: Dvě cesty pro člověka pozemského, jedna cesta pro člověka nebeského.
Jak to přijde? První vidí dobro a zlo, druhý vůli.
Čemu se to podobá? Cestě dvourubové a dvoulícové.
A pak: zhoupnou se nebesa. Cesta se obrátí vzhůru nohama – naruby – a spojí se zase v jednu Cestu.
Jdeš, a stále jsi na své straně. Vůle spojuje, meč rozumu rozděluje.
Vidím tvé dvě oči.
Ale: jedna cesta, jedno oko.
Jedno oko, jedno dílo.
Jedno dílo, jeden kruh.
Další prorok píše (Zj 4,1-8): „Potom jsem měl vidění: Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který předtím ke mně mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: ‚Pojď sem, ukážu ti, co se má stát potom.‘ Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha: A hle, trůn na nebi, a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová (!). Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem (!), na hlavách koruny ze zlata. Od trůnu šlehaly blesky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel – to je sedmero duchů Božích; a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobna letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř.“
‚Bytosti plné očí,‘ které ‚hledí ven i dovnitř,‘ zřel ve své tajemné vizi také Otokar Březina, když mu je „život duše cestou, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků.“
Kdo jest tento mystický Hlídač, antický Panoptés, Vševidoucí Argos? Strážce krásné Ió, která se zalíbila Diovi a ze žárlivosti byla Hérou proměněna v bělostnou (!) krávu. Argos měl sto očí, z nich polovina bděla a polovina dřímala. Jaký skvostný obraz pro rozpolcené vědomí! Na rozkaz Diův Hermés (!) Arga zabil, když jako hudec uspal hrou na flétnu (pištec na sedminásobnou píšťalu) všechny oči Argovy, usekl mu hlavu mečem a Ió osvobodil. Héra Argovýma očima vyzdobila peří páva, který jí byl zasvěcen. „Tudy přichází páv ke kameni, vyplňujícího celý Vzduch (Hermés!). Podobá se to vizi nazvané Universální Páv… Safírový kámen podoby trůnu…, vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola“.
V deváté vizi Hildegardy z Bingenu, nazvané Zlatý stánek, vidíme na levé straně v mandorle zprava i zleva přicházet zástupy žen s mísami sýra (přičemž z levého vrchního okraje se naklání něco jako rudý ďáblík a klade na mísu se sýrem cosi, co vypadá jako houba se dvěma kloboučky na jedné noze) k ležící ženě ve vysokém stupni těhotenství, zřejmě těsně před porodem, neboť plod je tu naznačen v lůně jako již zcela vyvinutý a z jeho hrudi se odvíjí zlatá šňůrka, postupně sílící, poutající čtyřrohého zlatého draka, posazeného vrcholem na špičku vejcovitého útvaru. Od shora dolů vede ve zlatém draku červený pás s červenými kruhy (na zlatém pozadí), dělící jej tak na tři díly. Nachází se v něm malá zarputilá tvář s vyceněnými zuby, a na zbytku plochy jsou ‚nesčetné oči‘ (viz Za 3,9; 4,10). Nahoře je modré nebe se stříbrnými hvězdami a dole červená země. Tyto Boží oči vidí bolest i radost světa. (Srovnej Za 4,10: „Těch sedm, to jsou oči Hospodinovy, prohledávající celou zemi“.) Červené kruhy jsou „hořící sféry“, a jelikož vycházejí z hrudi plodu, naznačují jeho srdce. Hildegarda je provází těmito slovy: „Tato ohnivá koule obohacuje nejen pozemské, ale i nebeské věci svojí silou, což Bůh moudře ví. Prostupuje všechny údy těla člověka a dává svěžest srdci a žilám a všem orgánům v celém těle jako strom dává mízu a zeleň všem větvím ze svého kořene“.
Dnes učí kosmolog Brian Swimme, že prapůvodní ohnivá koule, kterou před bilióny let začalo veškeré stvoření, je doslova přítomna v našich mozcích, když z něj emitují fotony a rovněž v procesu fotosyntézy, nebo v tom, co Hildegarda popisuje jako ‚zelenost rostlin.‘ Hildegarda svým způsobem říká, že je to právě sluneční energie, která činí na zemi všechny tyto věci šťastnými. Jako křesťanská mystička tak vlastně sjednocuje své křesťansko-kosmologické vize s pohanským viděním světa ve smyslu pantheismu. A není daleko ani mayského pojetí kosmu, když považuje srdce za sběrnou nádobu Božích jisker, ohně přinášeného lidem. Mystérium lidského tepu, tlukotu srdce, nemůže být vysvětleno žádnými fyziologickými procesy. Tyto ohnivé koule, božské červené krvinky, se snášejí z Trojice na Zemi a prostupují celým stvořením. Těch Trojic vidíme více: trojice duše – porozumění, rozum a vůle, trojice lidské osobnosti – duše, tělo a smysly a Trojice Boží – Otec, Syn a Duch Svatý.
Sama pak říká, že tyto božské Osoby skutečně prostupují duši při narození. Duše ví, co chce, ale nemůže toho dosáhnout sama:
„Měla bych mít stánek pět kamenů zdéli a pět kamenů zšíři, sluncem zdobený a hvězdami ještě jasnějšími… andělská sláva by měla být v něm. Jeho základem by měl být topas a klenba drahokamy vykládaná, podlaží z křišťálu a chodby zlatem dlážděné. Měla bych být společníkem andělů, neboť jsem živoucí dech, který Bůh seslal do suché špíny. Měla bych tedy Boha znát a rozumět Mu. Však běda!“
Když byl Jóšua vyvolen za nového velekněze, satanem (!), ještě se Hospodin na satana obořil, cože si mu to dovoluje ‚vyvolit Jeruzalém‘ a ještě aby byl ve špinavém šatu! A tak z něj sejmul ‚nepravost‘ a ‚vstavili mu na hlavu čepici‘ (!) a čistý šat. Nato pak říká Hospodin záhadná slova (Za 3,7): „Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li střežit, co jsem ti svěřil, budeš obhajovat můj dům a střežit má nádvoří, já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí“.
‚Cestami‘ se míní dvacet dva cest na Stromu Života, ‚domem‘ Vítězné Město, a těmi, ‚kteří zde stojí‘, myslí ty, co se nazývají HUA. „To jsou ti, které vyslal Hospodin, aby procházeli zemí“ (Za 1,10).
„Ti muži jsou předzvěstí toho, že přivedu svého služebníka (anděla; krystal), zvaného Výhonek (v Kralické Bibli stojí ‚Výstřelek‘ – prostě to, co „vychází“ z tajného místa Božího). A vzápětí to také potvrzuje: „Hle, tu je kámen, který kladu před Jóšuu: jeden kámen, na něm sedm očí. Já sám na něm vyryji znak, je výrok Hospodina zástupů, a odklidím nepravost této země v jediném dni. Onoho dne pak, je výrok Hospodina zástupů, pozvete jeden druhého pod vinnou révu a pod fíkovník“.
Sejmutí hříchu, očištění v mystickém slova smyslu, je spojováno s obdržením Kamene, jak dosvědčují zmíněné verše (Za 3,4-5). Kámen se sedmi očima je mystériem, o kterém zde nemluvím. V jediném dni je mocí Kamene vše „vyhlazeno a vybíleno“ (srovnej Zj 3,5; 3,18).
Spagyrik je pozván do světa blaha a nových poměrů, Nového Jeruzaléma; týká se pozvání „pod vinnou révu a fíkovník“. Juda je výchozím bodem, zplozencem, prvním člověkem; Izrael je hledajícím, bloudícím, putujícím; Jeruzalém je dokonalým integrovaným člověkem. Tak příznačně souzní verše Vize a Hlasu (11. æthyr):
„Leč ten, který porozumí, musí pokračovat dál do nejzevnějšího abysu, a tam musí rozmlouvat s tím, který je položen nad čtyřrohou hrůzou, s Princem Zla, dokonce s Choronzonem, mocným ďáblem, který obývá nejzevnější abys.“
Vize Zacharjáše vysvětluje (Za 2,1-3): „Pak jsem se rozhlédl a vidím, hle čtyři rohy. Zeptal jsem se posla (Svatého Anděla Strážce), který se mnou mluvil: ‘Co to znamená?’ Odvětil mi: ‚To jsou ty rohy, které rozmetaly Judu, to je (že vznikl) Izraele, a Jeruzalém‘. I ukázal mi Hospodin čtyři kováře. Otázal jsem se: ‘Co se to chystají udělat?’ Odvětil mi: ‚To jsou ty rohy, které rozmetaly Judu, takže žádný nebyl schopen pozvednout hlavu‘.“
V další vizi Zacharjášově se vykresluje Nebeský Jeruzalém (Za 2,5-9): „Opět jsem se rozhlédl a vidím, hle, muž s měřícím provazcem v ruce. Zeptal jsem se: ‘Kam jdeš? ‘ Odpověděl mi: ‘Vyměřit Jeruzalém, abych viděl, jak bude široký a dlouhý’ (Prorok přichází do kontaktu s nezměřitelným.). A hle, vychází posel, který se mnou mluvil. Jiný posel mu vyšel vstříc (konverzace duchů mezi sebou.) a oslovil ho: ‚Běž a promluv s tím mládencem. Řekni: Jeruzalém bude městem nehrazeným (Viz AL, I:41; v království nebeském nebude nic zlořečeného), tolik v něm bude lidí i dobytka. Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a slávou uprostřed něho‘.“
U Meyrinka3 se Chidher Grün „chopil obou světel a přestavil je: levé napravo, pravé nalevo, a Hauberrisser necítil již tlouci své srdce.“
Zacharjáše vzbudil posel (Za 4,1-14) „jako toho, kdo musí být probuzen ze spánku, a zeptal se mě: ‚Co vidíš?‘ Odvětil jsem: ‚Hle, vidím svícen, celý ze zlata a na něm nahoře mísa se sedmi kahany. Všechny kahany na něm mají nahoře po sedmi hubičkách. A nad ním dvě olivy, jedna z pravé strany a druhá z levé strany mísy‘. Nato jsem se zeptal posla, který se mnou mluvil: ‘Co to znamená, můj pane?’ Posel, který se mnou mluvil, mi odpověděl: ‚Ty nevíš, co to znamená?‘ Řekl jsem: ‚Nevím, můj pane‘. Nato mi řekl: ‚Toto je slovo Hospodinovo k Zorobábelovi: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Čím jsi ty, veliká horo, před Zorobábelem? Rovinou. On vynese poslední kámen za hlučného provolávání: Jeruzalém došel milosti!‘… A kdo pohrdal dnem malých začátků, radostně bude hledět na olovnici v ruce Zorobábelově. Těch sedm, to jsou oči Hospodinovy, prohledávající celou zemi (V Kralické Bibli je text odlišný a jeví se mi nutné na něj odkázat.):
Nato jsem mu řekl: ‚Co znamenají ty dva trsy oliv, které jsou nad dvěma zlatými žlábky, jimiž vytéká zlato?‘ Tu mi řekl: ‚Ty nevíš, co to znamená?‘ Řekl jsem: ‘Nevím, můj pane‘. Odvětil. ‚To jsou ty dvě olivy (Kralická: „dva synové nového oleje“!), kteří stojí („kteréž jsou u Panovníka vší země“) před Pánem celé země‘.“
Elifas Lévi vypráví v 10. kapitole knihy Veliké tajemství o evokaci, Šalamounově prstenu a zákonu kruhového blesku. Symbol vpravo je kříž s paprsky, zleva vybíhá blesk, který je zapojen do pravé vztyčené „nohy“ (falický symbol).
Souvislost s Uróborem není náhodná. Vlevo od tohoto symbolu se nachází hexagram; je zvláštní, že v tomto vyobrazení je to černý trojúhelník, který je vztyčen vzhůru, a bílý je obrácen k zemi (srovnej obraz nebeského a pozemského člověka ze Zoharu).
Uprostřed je vepsáno hebrejské Tau, to jest ‚rosa nebeská,‘ poslední písmeno abecedy. Egypťané tím, že jej připisovali Thothovi, ho považovali za symbol ‚universální mysli‘. Hebrejci sami v něm viděli symbol ‚spojování‘, znamení sympatie a jejího opětování. Jako piktogram připomíná část podbřišku (s „třešinkou“). Tento znak je umístěn nad Omegu, jež je však obrácena vzhůru nohama a tvoří tak kalich, do něhož teče Víno Grálu. Do cípů hexagramu je vepsán tetragrammaton (IHVH), což znázorňuje Smrt Spravedlivého na Kříži. Jak řekl Sv. Jan (Zj 21,5-7): „Hle, všecko tvořím nové… Já jsem Alfa i Omega (Stal jsem se Alfou i Omegou.), počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem“. To znamená, kdo se stane „Dva-v-Jednom.“
Alef je symbolickým obrazem universálního člověka, lidstva, vlády nad zemí. V hieroglyfickém pojetí charakterizuje jednotu, ústřední bod, abstraktní princip věcí.4
Hebrejské ATh, slovo označující „esenci věcí,“ pak opět znamená sympatii a vzájemnost, konstituuje ‚kořen, který rozvíjí vztah věcí k sobě samotným, jejich vzájemné pouto, jejich stejnost nebo sebeztotožnění vztažené k universální duši, jejich samotné substanci.‘
 |
|
S Kantem bychom mohli označit tuto ideu za „objekt.“
*
Poznámky:
1 Otokar Březina: Hudba pramenů, 1903.
2 Aleister Crowley: Kniha Thothova. Brno 1993.
3 Gustav Meyrink: Zelená tvář, str. 175.
4 Fabre d’Olivet: The Hebraic Tongue Restored And the True Meaning of the Hebrew Words Re-established and Proved by their Radical Analysis. Samuel Weiser, Inc. 1991.
*
© San
© okultura, MMIV
