Přestat žít v mrtvém čase

Pierre Derlon: Okultní tradice Cikánů

256 stran, Dauphin, Podlesí – Slavonice 2020
ISBN 978-80-7272-498-7

Nakladatelství dlouhé vůle, takto Dauphin Daniela Podhradského, si zakládá na převážení svých čtenářů na ostrovy blažených, jak o nich mluví Hésiodos.

V tomto Heliově vozu uhání vstříc soumraku dávná kultura Romů a Domů, kteří přišli do Evropy z Blízkého východu ve čtrnáctém století a jejich předkové odešli ze severní Indie někdy mezi šestým a jedenáctým stoletím. Slovo „cikán“ pochází z řeckého slova athinganoi z osmého století označující buď separátní heretickou maloasijskou sektu zabývající se věštěním, nebo přímo samotné Romy. Pomocí srovnávací lingvistiky se dospělo k názoru, že romský jazyk pochází z jednoho severozápadního dialektu staré hindštiny.

Okultní tradice Cikánů představuje ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Ojedinělý proto, že

„Cikáni vymírají. Naše civilizace, netolerantní vůči všemu, co se liší od jejího vlastního obrazu, je odsoudila k zániku. Seznam záludných a brutálních stíhání, šikanování státními úřady, rasistických očerňování nebere konce. Byrokracie, policejní stát, vlastenecký fanatismus a kramářský duch si poradí i s posledními „svobodnými lidmi“. Dřív Cikánovi stačila jeho nedotčenost, kmen, pár čtverečních stop země, na níž spal, a nebeská báň plná hvězd, jež ho ukolébala do spánku. Probuzení bylo surové.“

Orální tradice Cikánů upadala už od počátku dvacátého století. Prastarý odkaz pomalu uhasínal pod tlakem gadžů. Politika, automobil a televize se postaraly o zbytek. Z někdejších velkých společenstev zbylo jen pár rodin, bídně utábořených pod hradbami měst a na nezdravých předměstích. Mnoho Cikánů se usadilo a asimilovalo. Benzin a nafta nahradily seno a oves. Silný americký vůz se zapřaženým, vysoce moderním karavanem sesadil z trůnu koně a kymácející se maringotku. Z těch pár, které ještě zbývají v majetku nemnoha chudých rodin, už jsou dávno pojízdné muzejní exponáty.

Nositelé cikánské kultury, čarodějové – kakuové, tiše umírají a nenávratně si sebou odnášejí svá tajemství. Není mladých uší, kterým by je svěřili. Novou generaci přetáhl gadžovský svět. Brzy nebude pramenů, z nichž bychom mohli čerpat. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975.

„Před třiceti lety ve mně jeden kaku, jemuž jsem zachránil život, objevil do té doby nepoznané, paranormální psychické schopnosti. Přijal mě za syna a důvěrníka. Stal jsem se ‚přijímaným‘ a stálým hostem pojízdných obydlí. Poslední kakuové mě postupně zasvěcovali do okultního světa Cikánů.“

Ve své knize Pierre Derlon „odhaluje roušku nad praktikami očarování, čarodějnictví a hypnózy, dodnes uchovávanými v nejpřísnějším utajení. Ani jedna z několika desítek tisíc dosavadních studií věnovaných Cikánům se těmto otázkám nevěnovala: z prostého důvodu – žádný gadžo k nim neměl přímý přístup. Čtenář se z následujících kapitol dozví o iracionálním světě, jenž může znepokojovat, avšak skutečně existuje.“

V prvním oddílu, nazvaném Úvod do čarodějnictví, se dostáváme k počátku všeho, totiž jak autor v roce 1939, přesně čtyři dny před vyhlášením války, vpadl rovnýma nohama do magického světa Cikánů. Jel tenkráte na kole, když ve vodním kanálu málem přehlédl topícího se muže, jehož vytáhl z vody. Když cikánské koloně vpředu oznámil, co se přihodilo, a vrátil se s posilou, ohromil ho zachráněný muž, Hartiss, slovy: „Jmenuješ se Pierre, dlouho jsem na tebe čekal, mám tě totiž zapsaného ve svém životě.“

A když se v myšlenkách zabýval, jak se vynachází jeho matka, zničehonic mu řekl: „O matku si starost nedělej. Její čas zatím nenastal, ještě ji čeká spousta smíchu i slz.“ Způsob jeho mluvy jej udivil a pomyslel si, že mnoho přečetl a archaické vyjadřování je výsledkem dlouhých chvil strávených nad knihami. Následovalo však ještě větší ohromení, když mu odpověděl na jeho myšlenky: „Mýlíš se, neumím číst.“ A aby to vysvětlil, pokračoval: „Nesmíš se na mě, Pierre, zlobit za to, že ti čtu v myšlenkách, mezi námi dvěma nejde o nic závažného ani neobyčejného; neobyčejno tvoří prosté věci, které lidé zahalují do tajemství. Život plyne jako voda z pramene, ale málokdo ví, kde má počátek.“

Mohlo by i zapadnout to, co Hartiss řekne nejprve jen jakoby mimochodem, že totiž pro svůj lid představuje spravedlnost a vzápětí následuje výčitka: „Vy máte soudce, advokáty, prokurátory. A tihle soudci nemají nic společného se souzenou osobou. U nás jsou soudci, advokáti nebo prokurátoři přátelé či příbuzní těch, které budou soudit.

V našich literárních hájích se spravedlností ve svém díle zaobírali např. Eduard Bass, Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Karel Konrád, Franta Němec, Karel Poláček, František Šimeček, Rudolf Těsnohlídek a další. Zvláště pak Karel Čapek přispěl svým osobitým způsobem k vývoji české soudničky. Zabýval se žánrem soudničky teoreticky a věnoval mu několik vtipných postřehů. O svých povídkách[1] pro Lidové noviny řekl:

„Jakmile jsem se začal zabývati světem zločinu, zaujal mě proti mé vůli problém spravedlnosti. Místo otázky, jak se poznává, převládá otázka, jak trestat.“

Pro vykonání spravedlnosti jest zapotřebí soubytí a vcítění, neboť následný trest vždy sdílejí všichni zúčastnění – trestaný, soudce, prokurátor, obhájce, bachař, kněz a případně i kat.

A tak se Pierre stal členem rodiny poté, co o něm Sandra při rozpravě s Hartissem odhalila:

„Spíše bychom měli vzdávat pocty těm, kdo dávají či zvěčňují život. Není snad teď tenhle mladík tvým otcem, když ti daroval znovu život?“

A nejen to, stal se – jak Sandra odhalila – otcem Hartisse, aby se pak on mohl stát kaku-otcem Pierra. Tak to předzvěstně Hartiss viděl, že se Pierre musí „stát člověkem, jímž [pak byl] a cizincem tomu, čím [až dosud] byl.“ Pierre se odcizil starému člověku, aby se mohl stát mužem, novým člověkem, duchovním Romem [manželem svého vnitřního ženství], oprostil se od starého člověka, svlékl jeho šat a oděl se světelným šatem [vestimenta eius lux] bělejším než sníh.[2] O této transfiguraci vypráví jeho kniha. Povšimněte si, že i Rabelais říká, že bílá je hned vedle zlaté, je světlu nejbližší, a on sám chce „být jako světlo samotné“, nejen „jako sníh“ [sicut nix], nýbrž také „jako světlo“ [sicut lux].[3]

Pierrova slova jsou protkána moudrostí i smutkem. „Vaše rty budou pro vás dvěma hranicemi. … Čas přijde na konci času.“ Slova proroctví Sandry jsou všelidská, poukazují na hermetizaci, odloučení a oproštění:

„Tvoji už za tebou nepřijdou, k sobě tě přijít nechají, ale nepřipustí tě na své oslavy, obřady, ani smuteční; jejich přátelé už nebudou tvými přáteli. Nebudou tě chápat, a proto jim tvé jednání přijde zvláštní. Další ti budou závidět a nenávidět tě. Tebe bude naopak na ramenou tížit tolik lásky, kolik jen málo lidí mělo to štěstí v životě snášet. Tvůj život bude naplněný jako vejce, nepoznáš ani lítost, ani výčitky. Ti, které budeš milovat, budou žít vyrovnaně. Přijdou za tebou lidé a poznají tě. Kvůli nim překročíš hranici krve, stanou se tvými bratry a ty díky nim projdeš zastávkami na cestě moudrosti, která vede k Tichu, protože jen v tichu pták pozná zpěv ptáka…“

Děje se tak Poznačeným lidem (str. 26): „Existují poznačené bytosti, stvořené k tomu, aby se vzájemně doplnily, a poté je náhoda či osud svedou dohromady? Pokud žijí odděleně, není na nich nic zvláštního. Teprve když se ocitnou spolu, začnou se dít neobyčejné věci.“ Synchronicita, „osud“, předurčení, blíženectví, znamení Kainovo. I Pierre na sobě nesl stigmata tělesných zranění, které prodělal jeho otec určitou dobu před jeho početím. Stigmata sice mohou být projevem akutního záchvatu hysterie, leč toto vysvětlení logicky nemůžeme uplatňovat u novorozence. Musí tedy za nimi stát něco jiného. Hartiss zase měl „skvrnu“ na rameni. Šlo o otisk koňského kopyta, které jeho otci rozdrtilo rameno. Avšak na rozdíl od Pierrovy rodiny, jež jeho znamení skrývala jako vadu, Hartissovo tělo vystavili, aby se na stigma mohl přijít podívat celý kmen. Peter Vandargue, další čaroděj a jeden z nejmlčenlivějších moudrých mužů, jaké Pierre kdy potkal, měl na levé noze stigmata po ohni. Jeho otec si na ni totiž jednou převrhl obsah tavicího kelímku s cínem.

„Po válce z roku 1870 velká cikánská společenství kočující po Evropě ještě dodržovala prastará tabu. Jejich pověry a kouzla se držely uvnitř kmenového kruhu. Tajemství nikdy nepřekročilo hranice kmene. Podle nich se poznačenému dítěti říkalo „syn pravdy“ nebo „syn otce“. A jeho matka, po celý život uctívaná, se přirovnávala k „bohyni matce“ či k „matce panně“ z gotických katedrál.

Vzhledem k vzácnosti tohoto jevu si dokážeme snadno představit, že narození dítěte, nesoucího „stigmata“ svého otce, bylo uvnitř cikánského kmene považováno za zázrak, za nevysvětlitelný jev, který však s sebou nesl příslib. Čarodějové skutečně odjakživa věděli, že tyto „skvrny“ prozrazují mimořádnou vnímavost a duševní citlivost. Díky tomu se takovému dítěti dostávalo zvláštní péče a výchovy. Bylo předurčené: že se jednou stane čarodějem, protože nese „znamení hvězdy“.

Někdy mohou být taková stigmata externalizována, jsme svědky psychogeografie, když totiž stojíme před takovými stavbami, jakými jsou např. letohrádek Hvězda, takto příbytek filosofů, jehož význam osvětluje pamětní kámen připomínající návštěvu francouzského surrealisty André Bretona v roce 1934, s vytesaným úryvkem z jeho románu Šílená láska:

„Na okraji propasti se otvírá zámek, postavený z kamene mudrců, zámek ve tvaru hvězdy.“

A patří sem také Santiniho poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou propojený odkazem na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Santini nadto vždy směřoval k budování prostoru světla. Vycházel přitom z barokní interpretace světla jako symbolu přítomnosti Boží a v tomto smyslu se hovoří o „sakrálním světle“ (lux sacrum).

„Znamení hvězdy“ obnáší známku toho, že člověk spravedlnosti tu je z masa a kostí, ocitl se ve středu kmene, aby od něho odvrátil zášť. Cikáni před sto lety považovali znamení hvězdy za zázrak zhmotněný na kůži novorozence, za příslib budoucího duchovního vůdce s výjimečnými schopnostmi.

„Tato moc obnáší velmi těžké břímě. Sahá mnohem dál než k ovládání kmene. Proniká do nejtajnějších zákoutí duše každého příslušníka. Čaroděj je šedá eminence náčelníka, musí projevovat moudrost a potvrzovat své postavení věděním. Nositel tohoto titulu má neustálou zodpovědnost, ve dne v noci. Vyžaduje se po něm, aby byl kdykoli k dispozici. Kaku je pro cikánský kmen totéž co hromosvod pro naše kamenné domy: víc než ochrana, určitý druh kanálu, jenž ovládá a svádí ničivé síly, odesílá je tam, odkud vzešly.“

O pravosti této moci svědčí i znalost magického „zákona kruhového blesku“, projevujícího se poté, co Pierre napraví lidem záda, „únavou“, jíž Hartiss říkal „zpětný ráz“.

Oddíl Okultní schopnosti začíná kapitolou Pohled, vysvětlený citátem od Pietra Hartisse:

„Vidět znamená procházet přes hranice těla.“

Je to Paracelsův diafán, to, s čím si hrají děti v prachu cesty. K rozvoji mimosmyslového vnímání a dospění na úroveň kakua, tedy čaroděje-léčitele, vede dlouhá cesta. Prazvláštní moc kakuů patří k odvětví cikánské medicíny, více či méně vycházející z homeopatie, psychosomatické medicíny a čistého, jednoduchého očarování. Její léčebné prostředky kombinují psychologickou sugesci, techniky hypnózy a občas i složky skutečného čarodějnictví. Mezi ty patří schopnost „pohledu“; může sloužit k dosažení obranných, ale i útočných cílů; čarodějové ji velmi často využívají ke zklidnění psychického stavu nebo k navození sebedůvěry u svých bližních. Nachází se zde však i varování (str. 36):

Techniku pohledu si může osvojit každý, pokud najde učitele a má-li k tomu dostatečnou vůli. Rozvíjet ji a dovést k účinnosti, k tomu už musí mít nadání. Vidoucí si čelem k neznámu nepřestává uvědomovat, jak nesmírná je jeho nevědomost. Zjišťuje, že moc, kterou si myslí, že vládne, znamená jen tápání. Existuje vícero způsobů „pohledu“ na člověka a některé z nich podléhají momentálnímu popudu. Vidoucí je občas dalek toho, aby tušil, jakou má moc. A jen ubohý čaroděj velmi často o vlásek míjí katastrofy, žongluje se silami, o nichž si myslí, že je ovládá, přitom ony navzdory všemu ovládají jeho a velmi často ho děsí, protože moc zůstává dvousečnou. Sebemenší omyl stačí k tomu, aby své zákony diktovalo „nepředvídatelné v neviditelném“. Z člověka, jenž takový pohyb spustil, se stává bezmocný pozorovatel.

Se schopností pohledu je spojováno sedm zvířat. Grimma Mellatti jich Pierrovi vyjmenoval pět, na dvě – bezpochyby úmyslně – zapomněl. Světluška, na denním světle bezvýznamné stvoření, se v noci mění v malou hvězdu. Netopýr se snadno pohybuje tmou. Sova vidí jen v noci a dokonale symbolizuje mimosmyslové vidění. Ropucha (obývající dva živly) představuje zároveň „pohled duše“ i plodnost, protože tvarem těla připomíná obrácenou dělohu. Charakteristické znaky těchto živočichů záhadně souvisejí s určitou formou běžně nedostupného vnímání nebo vnímatelnosti, proto je věnčí noc, skrývající to, co má zůstat tajné, a ošklivost či bezvýznamnost, jež má odrazovat nezasvěcené osoby. Těchto sedm živočichů navíc vykazuje vztah k sedmi planetám, o nichž pohovořím později, a rovněž tvoří sedm nezbytných fixačních bodů v obličeji pro rozvoj techniky pohledu. U „pilíře Cikánů“ v katedrále v Chartres (viz kapitola Cikáni a Chartres na straně 229 v duchu Fulcanelliho) mu Hartiss poradil první kroky, vedoucí k osvojení si schopnosti pohledu.

Jde o psychofyzickou průpravu počínající inventarizací „hledání ztraceného času“:

„Koncem týdne si spočítej,“ řekl mi tenkrát, „kolik času jsi promarnil. Denně hodinu a půl hraním karet, pět dní po hodině luštěním křížovek, to je dohromady jedenáct a půl hodiny. Sobotní tancovačka, šest hodin, to samé v neděli. To znamená, že týdně promarníš dvacet čtyři hodin zbytečnostmi. Chceš-li se přiblížit moudrosti, musíš se zříci věcí, které ti stojí v cestě. Jestli chceš, abys měl stejně silný pohled jako já, začni tím, že nebudeš ztrácet čas, protože takový čas v životě člověka je časem ‚mrtvým‘. Budeš-li chtít, prozradím ti, jakým způsobem dosáhneš ‚živého‘ času.“

Jednoduše je třeba přestat žít v mrtvém čase a místo toho se shánět po živém času.

Abychom tohoto živého času dosáhli, k tomu nám dopomáhej Bůh.[4]

*

Tuto pozoruhodnou knihu plnou vřelého lidství a věčné moudrosti doporučuji každému, kdož má oči k vidění.

Obrňte se dlouhou vůlí, osedlejte kobylu a na křídlech stránek vyražte do Elysia.

*

[1] Srv. Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy.

[2] Mt 17,2.

[3] Srv. Michael Andrew Screech (ed. Michael J. Heath): Some Renaissance Studies. Selected articles 1951-1991 with a bibliography. Travaux d’Humanisme et Renaissance. Droz 1992, str. 190-1.

[4] Srv. Kázání č. 44 mistra Eckharta, viz https://www.okultura.cz/WordPress/kazani-44/.