Přenést se v duchu na ideální místo

Roberto Bolaňo: Nacistická literatura v Americe

200 stran, nakladatelství Argo, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0436

* 

Roberto Bolaňo Ávalos (1953-2003) se narodil v Santiagu jako syn řidiče náklaďáku (a příležitostně též boxera) a učitelky. Dětství strávil na jižním pobřeží Chile a podle svých vlastních slov byl hubeným, krátkozrakým, knihomolským a bezvýrazným dítětem. Trpěl dyslexií a i proto byl ve škole často utiskován a považován za outsidera.

V roce 1968 se jeho rodina odstěhovala do Mexiko City, Roberto byl vyloučen ze školy, začal pracovat jako novinář a angažoval se v levicové politice. Během nepokojů, kdy se generál Pinochet postavil proti prezidentovi Allendemu, byl Roberto dokonce kvůli podezření z terorismu zatčen, strávil osm dní ve vazbě a tuto zkušenost vylíčil v povídce Taneční kartička. Tato událost bývá v životě spisovatele nezřídka považována za klíčovou. Podle jedné verze těchto událostí nebyl mučen, jak očekával, avšak – jak sám sděluje – „mezi půlnocí a svítáním jsem slýchával křik mučených; nemohl jsem spát a neměl jsem na čtení nic jiného než časopis v angličtině, který tu někdo zanechal. Jediný zajímavý článek pojednával o domě, který kdysi vlastnil Dylan Thomas… Z té díry jsem se dostal jenom díky dvojici detektivů, s nimiž jsem studoval na střední škole v Los Angeles.“

Bolaňo se jako mladík potuloval a nějakou dobu bydlel v Chile, Mexiku, El Salvadoru, Francii a Španělsku. V sedmdesátých letech ho obdiv k levicové politice zavedl k trockismu a stal se zakládajícím členem minoritního básnického hnutí infrarealismu – hlásili se k němu mj. Cuauhtémoc Méndez Estrada, Ramon Méndez Estrada, Bruno Montané, Rubén Medina, Juan Esteban Harrington, Oscar Altamirano, Jose Peguero, Guadalupe Ochoa, Jose Vicente Anaya, Edgar Altamirano, Elmer Santana, Mara Larrosa a také Mario Santiago Papasquiaro, který mu posloužil jako předloha pro postavu Ulisa Lima v jeho novele Divocí detektivové (1998, česky Argo 2009).

Krátkou dobu strávil v El Salvadoru po boku básníka Roque Daltona a s guerillami Národní osvobozenecké fronty Farabunda Martího. Pak se vrátil do Mexika a žil jako bohémský básník a literární enfant terrible, „profesionální provokatér obávaný všemi nakladateli, třebaže nebyl nikdo, a svoji prchlivost odíval do literárních výlevů a veřejných čtení,“ jak připomíná jeho nakladatel, Jorge Herralde. Jeho výstřední chování mělo mnoho co dělat s jeho levicovou ideologií stejně jako s jeho chaotickým životním stylem.

Zemřel v roce 2003 po zdlouhavých zdravotních potížích. Média byla toho názoru, že jeho smrt způsobila závislost na heroinu a nemoc jater (pravděpodobně žloutenka typu C, kterou se nakazil, když v době mládí sdílel jehly s jinými narkomany).

Nacistická literatura v Americe (La literatura nazi en América) je velkou měrou fiktivní a ironická encyklopedie latinskoamerických a severoamerických fašistických spisovatelů a kritiků, kteří jsou slepí vůči své průměrnosti a nízkou oblíbenost mezi čtenáři nahrazují vášnivou sebemýtizací. Je blízká Borgesovým mystifikacím, především těch ze sbírky Alef, vykazuje však i typicky latinskoamerickou obrazivost, když hrdina této bizarní encyklopedie píše básně do vzduchu kouřem z trysek letadla, přičemž tento námět Bolaňo rozpracoval v samostatné knize Vzdálená hvězda (1996).

Nacistický element, zdá se, zapustil pevně své saprofytické kořeny do odumřelých zbytků hnijících v džungli Latinské Ameriky a Roberto Bolaňo je takovým rozkladačem, komenzálem, který však stejně jako on neničí svého zasmrádajícího hostitele, ale pozoruje ho.

Tak se může stát kmotrem dítěte Edelmiry Thompsonové de Mendiluce samotný Haushofer, aby se ještě později setkala se samotným Vůdcem, jemuž přednese své úderné verše mířící do budoucnosti. Stará Amerika však jí stále poskytuje inspiraci: Poeův pokoj vznikne dojmem z četby Filosofie nábytku od E. A. Poea, i když se po hlubším zamyšlení může vyjevit, že nábytkem není ani tolik myšleno to, co je nabyto, jako spíše to, čím je naše bytí zabydleno, tj. jaké kusy mohou či nemohou sdílet naše bytí a pobývat v naší blízkosti, což v samotném konci vedlo nutně k závěru, že Poe jako jeden z prvních (skrytě) definoval rasovou čistotu z pozice čistých idejí. Rozpracovávání konceptu designu Poeova pokoje pak může vypadat jako umělecký a veskrze ideový námět konečného řešení. V letech 1945 a 1946, jak tvrdí její nepřátelé, pilně navštěvuje opuštěné pláže a skryté zátoky a přijímá v Argentině ilegální cestovatele, kteří se sem dostávají v ponorkách, jež zbyly z podmořské flotily admirála Dönitze.

V oddílu recenzí nazvaném Pohybliví hrdinové aneb Křehkost zrcadel se pojednává dílo Jesúse Fernandéze-Goméze Kosmogonie nového řádu. Jde o příběh germánského rytíře, který musí zabít draka sužujícího království. Pak zavládne nový řád. V paralelní linii má americký student sen, že musí někoho zabít – příkaz poslechne, sežene si zbraň a vplíží se do pokoje oběti, kde nalezne pouze „kaskádu zrcadel, jež ho navždy oslepí“.

Z oddílu Předchůdci a antiosvícenci zaujme pěstitel dekadence a socialistického realismu (jaké burcující protiklady!) Ernesto Pérez Masón svým paradigmatickým a paradoxním dílem Vynalézavost v cukrovaru zednářské rodiny Masonových. V románu se na konci 19. století schází v cukrovaru zednářská lóže a plánuje kubánskou a posléze celosvětovou revoluci.

Prokleté básníky uvádí portrétem Pedra Gonzáleze Carrery, jehož básně se neodehrávají v tomto světě, ale v paralelním všehomíru, kde „Vůle a Strach splývají v jedno“. Vidí muže v brnění, „Merovejce z jiné planety“, jak kráčejí nekonečnými dřevěnými chodbami; vidí plavovlasé ženy spát na zemi u zahnívajících potoků; vidí stroje, o jejichž funkci má jen matné tušení, jak se pohybují černočernou nocí, v níž se světlo reflektorů „podobá náhrdelníku z tesáků“. V létě 1943 jej poprvé navštěvují merovejští mimozemšťané. Ti se posléze proměňují v roboty, ženy umírající u zahnívajících potoků v tok myšlenek; záhadné traktory brázdící nazdařbůh zemi v tajné lodě připlouvající z Antarktidy nebo v Zázraky (González to píše takhle, s velkým písmenem), což implikuje třpytivé létající talíře coby tajnou nacistickou zbraň.

Oddíl Dva Němci na konci světa uvádí portrét Franze Zwickau, poněkud beatnického básníka, v jehož repertoáru vyniká Dialog s Hermannem Göringem, v němž básník přijíždí na černé motorce na opuštěný aerodrom na venezuelském pobřeží do místa jménem Peklo a potká stín říšského maršála, s nímž pak rozpráví. Tato motorka se stává i jeho osudem: umírá při nehodě, když mu ještě nebylo ani pětadvacet let.

Vize, sciencefiction (v tomto podivném, a jistě i chybném pravopisu je v této části název uváděn, zvláště pokud je dále používána zkratka sci-fi) profiluje dílo Gustava Borda, jehož vesmírné lodi i kolonie mají německá jména, kosmická policie se obléká a chová jako esesáci z 22. století. Mladíci v jeho příbězích vyrážejí na iniciační cesty, uzavírají faustovské smlouvy s ďáblem, nacházejí planety s prameny věčného mládí a ztracené civilizace tajně ve skrytu přežívající… Když se ho ptali, proč mají jeho příběhy germánské prvky, odpověděl: „Zažil jsem tolik ústrků, tolik mě poplivali, tolikrát mě ošidili, že jediným způsobem, jak dál žít a psát, je pro mne přenést se v duchu na ideální místo… Svým způsobem jsem něco jako žena v mužském těle…“

V oddílu Mágové, žoldáci, ubožáci pokračuje vizionářská a prokletá nota. Jeho protagonista Amado Couto, zaměstnaný v eskadrách smrti, unášející oběti, které pomáhá mučit a přihlíží popravám, přemýšlel mezitím o brazilské literatuře, která podle něj potřebuje dynamit, mysterium psaní. Napsal, že žije mezi piraňami, ale jeho literární vzor don Rubem Fonseca žije v akváriu s metafyzickými žraloky. V Posledním slovu vystupují hlavně kostry. Hlavní hrdina Paulinho, kostra, chodil v této podobě téměř celý den. Jeho zákazníci byly kostry. Ve svém třetím románu, Němá, pak už vypadají celá velká brazilská města jako ohromné kostry a menší obce jako kostřičky, dětské kostřičky, a místy se dokonce i slova proměňovala v kosti. A pak už nenapsal nic. Zato odjel do Paříže a tam se stylově oběsil v pokoji hotelu La Grèce, jako to kdysi provedl Gérard de Nerval v rue Vieille Lanterne.

Harry Sibelius tuto kapitolu uzavírá a celá recenze je věnována toliko jeho románu Opravdový Jobův syn, komponovaný jakožto černé zrcadlo Hitlerovy Evropy Arnolda J. Toynbeeho a vystavěný z rozjímání o jedné Borgesově povídce. Německo, spojené s Itálií, Španělskem a vichistickou Francií, porazí na podzim roku 1941 Anglii. V létě následujícího roku zaútočí se čtyřmi miliony vojáků na Sovětský svaz, který roku 1944 kapituluje, to však neplatí o sibiřských územích, kde se pokračuje v nepříliš intenzivních bojích. Na jaře roku 1946 zaútočí z východu evropská vojska a ze západu vojska japonská na Spojené státy. V zimě 1946 padne New York, Boston, Washington, Richmond, San Francisco, Los Angeles; pěchota a německé tanky překročí Appalachské pohoří; Kanaďané ustupují do vnitrozemí; vláda Spojených států přesídlí do Kansas City a na všech frontách hrozí porážka. Roku 1948 dojde ke kapitulaci. Aljaška, část Kalifornie a část Mexika připadne Japonsku. Zbytek je součástí Ameriky okupované Německem. A to je teprve úvod z prvních deseti stran knihy o 1333 stranách. Sibeliovy příběhy se dějí, protože se dějí, nic víc, jsou plodem náhody oproštěné ode vší příčiny, umocněné na druhou, svrchované, mimo lidský čas a prostor, dalo by se říci na úsvitu nového věku, v němž se časoprostorové vnímání začíná proměňovat, či se dokonce ruší.

*

Podobného daru – rozrušovat a morfovat lidský čas a prostor – se dostalo i Robertu Bolaňovi, jehož fiktivní recenze vás nenechají vyhasnout, nýbrž vás zapálí jako pochodně, abyste přisvěcovali úsvitu nového dne v rolích jejich nosičů. A co je to za plamen, před jehož oslnivým jasem pobledne i Černé slunce?

*

© San
© okultura i-MMXII

Uložit