(CD, DDR#300, Dark Duck Records, 2014)
Stephen Philips: Desert Landscapes 2
CD, DDR#300, Dark Duck Records, 2014
Distribuce v ČR: HORUS CyclicDaemon
Americký hudebník Stephen Philips působí jako skladatel a interpret již přes 30 let. Začal v osmi letech s klarinetem, pak si přidal kytaru, basu a piano a jako teenagera ho pochopitelně okouzlil syntezátor. Nejprve se v různých kapelách zabýval popem, ale brzy ho upoutala elektronika a ambient.
Velmi obdivoval jeho zakladatele a první propagátory, jakými byli Brian Eno, Klaus Schultze, Robert Fripp, Tangerine Dream a další, a tak brzy začal zkoušet vlastní tvorbu. Aby si ji mohl vydávat a šířit, založil vlastní label Dark Duck Records. Protože byl velmi pracovitý a schopný, objevil se na nahrávkách mnoha dalších vydavatelství a albech dalších obdobně zaměřených hudebníků, takže ho snad každý znal.
V roce 1999 vydává album Desert Landscapes, které sklidilo obrovský úspěch jak u kritiky, tak u posluchačů. Vzniklo ovlivněno jihozápadní pouští, jež je částí území indiánského kmene Navajo. Když si porovnáme jeho tvorbu s obdobně pouští inspirovaným Steve Roachem, dalo by se říci, že není tak skladebně komplikovaná. Roach hodně vrství a míchá plochy a zvuk je často temnější. Jindy zase hodně využívá ticha a jakýchsi nádechů a výdechů celého zvukového prostoru. Philips se soustředí spíše na drony a malé vnitřní změny.
Teprve v roce 2014 se rozhodl natočit pokračování Desert Landscapes 2, protože měl pocit, že nasbíral dost materiálu, který bude stejně hudebně silný jako na prvním albu.
Máme tu sedm, většinou desetiminutových skladeb, kromě první o trochu delší. Jejich obsah se dá těžko slovy reprodukovat. Řekl bych, že první dvě – Bluebell Knoll (12:37) a Kayenta (09:34) – vyjadřují spíše tu temnou stránku pouště, vítr, který vše smete nebo pískem zanese.
Často slýcháváme hlavně od dávných poustevníků, že poušť je zdrojem mystické inspirace. To je ovšem možné pouze pro ty, kteří jsou schopni v ní přežít. Ale ani potom ještě nemusí získat žádné poznání, protože jsou nutné ještě další předpoklady vnitřní. Nicméně atmosféra pouště, aspoň na jejích okrajích, může být pro citlivé hudebníky jistě inspirativní.
Většina skladeb na CD má názvy podle konkrétních míst – Tonopah, Black Canyon. A všechny jsou pomalé, táhlé, bez rytmu. Je využito plného zvuku, žádné pomlky nebo ticho. Přesto je působení silně emotivní a zklidňující.
Proto je také dobré poslechnout si CD celé, bez přerušení, velmi vás do sebe vtáhne.
